Bylo nebylo, na dalekém jihu, kde je sníh tak bílý, že z něj bolí oči, žil tučňák jménem Hubert. Zatímco ostatní tučňáci trávili celé dny lovem ryb, klouzáním se po břiše do ledové vody a postáváním v hloučcích, Hubert ne. Ten místo do hlubin moře se díval vzhůru. Měl totiž velký sen. Chtěl létat.
Hubert nebyl jen obyčejný snílek, byl to opravdový vynálezce. Celé měsíce sbíral věci, které moře vyplavilo na břeh. Ze starých rybářských sítí, pevného plátna a ohebných větví si postavil vlastní balón. A nebyl jen tak obyčejný. Hubertův balón létal na dětské sny. Každý večer Hubert chytal sny o létání, které se vznášely nad světem do síťky na motýly, a ukládal je do sudu pod proutěným košem.
Jednoho rána, když si Hubert čistil svůj dalekohled vyrobený z láhve od limonády, všiml si na obloze něčeho zvláštního. Vlastně si všiml, že tam něco chybí. Ve velkém stádu mraků, které se líně popásalo na modré nebeské louce, chyběl ten úplně nejmenší a nejnačechranější mráček. Říkalo se mu Pýchavka, protože vypadal jako malinká bílá houbička.
„To není dobré,“ zamumlal Hubert a nasadil si leteckou čepici. „Malý Pýchavka se v tom velkém nebi určitě ztratí.“
Hubert věděl, co musí udělat. Vytáhl z kapsy starou, pomačkanou mapu oblohy, kterou si nakreslil. Prstem přejel po čáře vedoucí až k Duhovým horám. Podle legendy tam žije obří pštros s peřím, které hraje všemi barvami a má kouzelnou moc uklidnit každého, kdo je smutný nebo vyděšený.
„Vzhůru do oblak!“ zavelel Hubert a zatáhl za velkou červenou páku. Fíííí! Motor zasyčel, balón se naplnil sny a pomalu se odlepil od země. Ostatní tučňáci dole jen nevěřícně kroutili hlavami a mávali ploutvemi.
Cesta nebyla jednoduchá. Vítr foukal Hubertovi přímo do zobáku a sněhové vločky se mu lepily na brýle. Balón se kymácel ze strany na stranu, ale Hubert pevně držel kormidlo. Pod sebou viděl velryby, které vypadaly jako malé černé tečky v modrém oceánu. Po dlouhé době se před ním konečně vynořily Duhové hory. Skály tam nebyly šedé, ale červené, žluté, zelené a fialové.
Na nejvyšším a nejbarevnějším vrcholku seděl obrovský pštros. Spal a chrápal tak hlasitě, že se kamínky kolem něj třásly. Chrrr… !
Hubert opatrně přistál a vystoupil z koše. „Promiňte, pane Pštrosi,“ řekl zdvořile, ale pštros spal dál. Hubert musel zakřičet trochu hlasitěji: „Haló, pane Pštrosi!“
Pštros otevřel jedno oko, velké jako talíř. „Kdo mě to ruší?“ zeptal se rozespalým hlasem. Když uviděl malého tučňáka v letecké čepici, překvapeně zamrkal.
„Jsem Hubert a hledám ztracený mráček. Je někde sám a bojí se. Potřebuji jedno tvé duhové pírko, abych ho mohl uklidnit a přivést domů,“ vysvětlil Hubert rychle.
Pštros se usmál. „To je šlechetný úkol, malý letče. Mé peří je vzácné, ale pro dobrou věc ti jedno daruji.“ Pštros se zavrtěl a z jeho ocasu se sneslo nádherné, dlouhé pírko, které zářilo jako duha po dešti. Hubert ho chytil a cítil, jak mu z něj brní ploutev. Pírko bylo teplé a kouzelné.
Poděkoval pštrosovi a znovu vzlétl. Teď musel najít Pýchavku. Letěl dlouho, až uviděl temný kout oblohy, kde se honily bouřkové mraky. A tam, úplně vzadu, uslyšel tiché fňukání.
Hubert tam opatrně vletěl. Malý mráček se krčil za špičatou horou a celý se třásl, až z něj padaly kapičky deště. Hubert se nebál. Vzal do ruky duhové pírko a natáhl se k mráčku.
„Neboj se, Pýchavko, jdeme domů,“ řekl jemně. Pírkem mráček pohladil. A stalo se něco kouzelného. Jakmile se pírko dotklo mraku, ten se přestal třást. Jeho šedá barva zmizela a on se znovu rozzářil krásnou bílou barvou. Spokojeně se nafoukl a přitulil se k Hubertovu balónu.
Hubert přivázal mráček na lano jako balónek z pouti a společně pluli zpátky. Když dorazili k mračnému stádu, slunce zrovna zapadalo a barvilo oblohu do růžova. Ostatní mraky radostně vítaly ztraceného Pýchavku.
Hubert přistál zpátky na ledu, unavený, ale šťastný. Dokázal to. Už nebyl jen tučňák, co kouká na nebe. Byl to Hubert, hrdina oblohy. A věděl, že dokud bude mít sny, může létat, kam se mu zachce.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář