Mireček měl před spaním svůj rituál. Poskládal si autíčka do řady podle barvy, natřepal polštář, narovnal peřinu a nakonec sáhl pod ni. Tam ležela baterka. Vždycky. Bez ní by neusnul.
Rodiče se tomu smáli. Maminka říkala, že nejděsivější věc pod postelí jsou jeho špinavé ponožky. Tatínek zase tvrdil, že strašidla existují jen v knížkách a v televizi. Mireček jim na to kýval, ale uvnitř věděl svoje. Pod jeho postýlkou někdo opravdu bydlí.
Občas se pod postelí ozvalo tiché šustnutí, někdy jakoby i tiché zakašlání. Ale tak potichu, že si ani nebyl jistý, jestli to bylo skutečné. Kdyby to byla obyčejná myš už by ji dávno zahlédli a chytili. A kdyby to byla jen obyčejná hračka, která se sama pohnula, nestávalo by se to tak často. Jenže ty podivné zvuky Mireček poslouchal každou noc. Bylo to něco živého. Muselo být. Ale nikdo mu nevěřil.
A pod postelí doopravdy někdo byl…
Pod postelí malého Mirečka nebylo prázdno, jak si mysleli rodiče. Měla tam svůj domov jedna hodně zvláštní bytost – malé strašidlo jménem František. Nebylo větší než krabice od bot a místo zubů mělo jen dva malinké špičáky, které se třásly pokaždé, když někdo rozsvítil světlo. Mělo huňatý prachový kožíšek a kulaté oči, které svítily jako dvě malá světýlka.
A bál se světla.
Když se někde rozsvítilo, rozbušilo se mu srdce, ruce se mu roztřásly a měl pocit, že by se nejraději rozpustil a zmizel. Ve tmě se cítil bezpečně. Tam ho nikdo neviděl, nikdo se na něj nedíval.
A tak se schovával právě pod Mirečkovou postelí, protože tam bylo největší tma a klid. Jen občas se musel přikrčit, když tam Mirečkovi spadlo autíčko nebo ponožka.
Tak to chodilo dlouho.
Mireček spal s baterkou, František se skrýval pod postelí, a oba se báli jeden druhého.
Až do jedné noci, kdy všechno prasklo…
Maminka ten večer zapomněla u postele krabici s čistými ponožkami.
Když se byt ponořil do ticha, František vylezl ze svého stínu, aby si trochu protáhl nohy. Jenže zakopl o krabici. Ponožky v ní poskočily a Mireček se okamžitě probudil.
„Kdo tam je?“ vyhrkl a popadl baterku.
V mžiku rozsvítil. Kužel světla přejel po podlaze, po noze židle a zastavil se na dvou kulatých očích.
Na okamžik oba ztuhli.
„Ááá!“ vykřikli najednou, každý z jiného kouta pokoje.
František zvedl ruce. „Prosím… nesviť na mě. Bolí to.“
Mireček přimhouřil oči a stáhl baterku k zemi. Světlo teď svítilo jen slabě.
„Ty mluvíš,“ hlesl.
„Mluvím,“ přikývl František. „A bydlím tady. Pod tvou postelí.“
„Maminka říká, že pod postelí jsou jen ponožky,“ zamumlal Mireček.
„No většinou pod postelí opravdu nic nebývá,“ pousmál se František. „Ale mě se u tebe zalíbilo. Pod tvou postelí je hezky tma a ticho.“
Chvíli se dívali jeden na druhého.
František byl maličký, neučesaný a měl na krku malý zvoneček.
Nevypadal hrozivě, spíš smutně a vystrašeně.
„Ty se bojíš světla?“ zeptal se Mireček.
„Ano,“ přiznal František. „Když svítí, mám pocit, že se rozpadnu. Jako by mě světlo mohlo rozpustit. Je moc zářivé.“
„Já se zase bojím tmy,“ řekl Mireček. „Nevím, co v ní je.“
„Tak to máme každý svoje,“ povzdechl si František. „Možná bychom si mohli navzájem pomoct.“
Mireček chvíli mlčel, pak kývl.
„Zkusíme to.“
Od té noci se všechno začalo pomalu měnit.
Mireček nechával baterku vypnutou o trochu déle než dřív a František se zase snažil snést trochu víc světla.
Jednou mu Mireček ukázal svůj nový nápad. Vzal krabici od bot, udělal do víka malé dírky a dal do ní baterku. Když ji rozsvítil a nasadil víko, po stropě se rozběhly drobné tečky světla. Nebylo to ostré ani nepříjemné, spíš krásné, jako hvězdy na obloze.
„Tohle se mi líbí,“ řekl František tiše.
A Mireček se usmál.
„Budeme tomu říkat hvězdná krabice.“
Každý večer pak Mireček, než šel spát, rozsvítil baterku a zavřel ji do krabice. V pokoji nebylo světlo, ale ani úplně tma. A tak to vyhovovalo oběma. A když se Mireček v noci třeba polekal nějakého zvuku, František mu ze se stínu noci vyprávěl, co je to co slyší.
„Tohle je lednice v kuchyni. Dělá to pořád,“ řekl, když se ozvalo tlumené zabublání.
„A to lupnutí?“ zeptal se Mireček.
„To jen dřevo pracuje. Dům se trochu hýbe, když je ticho. To je normální.“
Mireček poslouchal a pomalu si začal zvykat, že noční zvuky nejsou strašidelné. Jsou jen známky toho, že svět kolem žije a funguje i v noci, když ostatní spí.
Jednou v noci se přehnala bouřka.
Blesk osvítil celý pokoj a hrom zaduněl tak silně, až se zatřásla snad i postel.
František se okamžitě skrčil a zůstal ležet bez hnutí.
Mireček se přikryl až po hlavu a srdce mu tlouklo jako o závod.
„Pojď sem,“ špitl po chvíli.
Zpod postele se ozvalo tiché škrábání. František vklouzl k němu pod peřinu.
„Bouřky nemám rád,“ vydechl.
„Já taky ne,“ přiznal Mireček. „Ale dá se to vydržet. Počítej se mnou. Mezi bleskem a hromem. Když je to čím dál víc sekund, bouřka odchází.“
A tak počítali.
Sedm… osm… deset…
A najednou byl klid.
Od té doby už se tolik nebáli. Mireček začal usínat bez rozsvícené baterky.
A František si jednou dokonce stoupl až k oknu, když do pokoje svítilo měkké ranní světlo. Měl strach, ale vydržel to.
Maminka si jednou všimla, že Mireček spí klidněji než dřív. „Ten náš kluk už je velký,“ řekla tatínkovi a pohladila Mirečka po vlasech.
Neměla tušení, že pod postelí se někdo usmívá a spokojeně cinká malým zvonečkem.
A Mireček? Tek každý večer, než usnul, se ještě jednou podíval do tmy a zašeptal:
„Dobrou noc, Františku.“ .
Zpod postele se ozvalo tiché cinknutí a jemný hlas odpověděl:
„Dobrou noc.“
🎨 Líbila se ti pohádka a chceš si Františka vybarvit?
Stáhni si k pohádce omalovánku, kde se můžeš seznámit s Františkem zblízka.
👉 Omalovánka strašidla Františka ke stažení.
Přidat komentář