„Zuzanko, ten podbřišník jsi utáhla málo. Sjedeš jako pytel brambor,“ poznamenal táta a zkusmo zatáhl za kožené sedlo, které se na Rychlíkově hřbetě povážlivě zakymácelo.
„To je dobrý, tati! Rychlík nemá rád, když ho to škrtí,“ odsekla Zuzanka a poplácala svého hnědáka po krku. Byla přesvědčená, že ví všechno nejlíp. Rychlík si odfrkl, až mu z nozder vylétla sprška slin, a netrpělivě hrábnul kopytem do písku. Chtěl běžet. Hned.
„A co ta zatáčka u stříbrného smrku? Včera jsi ji nechtěla trénovat,“ rýpnul si táta a podal Zuzance helmu, která měla na straně škrábanec od toho, jak ji minule hodila do kouta.
„Pff,“ nafoukla Zuzanka tváře. „Rychlík je… no prostě rychlík. Stačí když před ní trochu přibrzdíme a bude to v klidu.“
Z amplionu se ozvalo zapraskání, které znělo, jako když někdo mačká celofán. „Prosíme závodníky na start!“
Zuzanka se vyškrábala do sedla. Cítila, jak se pod ní Rychlík napnul jako guma v teplácích. Vedle nich stál Vašek na poníkovi, který vypadal, že by nejraději spal, a Adélka na vysoké klisně, co pořád žvýkala udidlo. Zuzanka se narovnala. Tohle vyhrají. Musí.
„Připravit… Pozor… Start!“
Zazněl výstřel z poplašné pistole a Rychlík vyrazil. Ne, on nevyrazil, on vystřelil jako korek ze šampaňského, které táta bouchá na Silvestra. Zuzanka měla co dělat, aby jí otěže nevylétly z rukou. Vítr jí hvízdal kolem uší tak hlasitě, že neslyšela ani dupot ostatních kopyt.
„Jóó! Leť!“ křičela radostně a tiskla kolena k sedlu.
Byli první. O parník. O dva parníky. Blížili se k té slavné zatáčce u stříbrného smrku. Zuzanka zatáhla za levou otěž. „Tak, Rychlíku, točíme!“
Jenže Rychlík měl jiný názor. Viděl před sebou otevřenou louku plnou pampelišek a hlavně neměl natrénováno, že když Zuzanka zatáhne doleva, znamená to doleva hned.
„Doleva!“ zaječela Zuzanka.
Rychlík hodil hlavou, jako by se chtěl podívat, co to tam ta moucha na jeho zádech bzučí, a běžel rovně. Rovnou k plotu.
„Ne! Tam ne!“
Smyk. Prach ve vzduchu. Zuzanka se sesunula na stranu přesně tak, jak táta předpovídal, a zůstala viset za jednu nohu, zatímco Rychlík prudce zabrzdil u žlabu s vodou pro koně a začal z něj chlemtat, jako by týden nepil.
Kolem nich se prohnal Vašek na skoro spícím poníkovi, který se v tu chvíli překvapivě probral, i Adélka na vysoké klisně. Oba hladce vybrali zatáčku.
Zuzanka se vyškrábala zpátky do sedla. Tváře ji pálily studem, jako by je strčila do trouby. Rychlík zvedl hlavu od kbelíku, voda mu kapala z huby a v očích měl nevinný výraz, který jakoby říkal: „Co je? Měl jsem žízeň.“
Dojeli do cíle krokem. Poslední. Adélka už stála na stupních vítězů a dostávala obří čokoládovou medaili. Zuzanka slezla z Rychlíka. Nohy se jí klepaly, a nebylo to zimou. Rychlík do ní drcnul čumákem, hledal pamlsek.
„Žádný cukr dnes nedostaneš,“ řekla Zuzanka a otřela si šmouhu od bláta z čela. „Máš smůlu, kamaráde.“
Táta k nim došel a beze slova vzal Rychlíka za ohlávku. Nic neříkal. Jen jí podal láhev s vodou.
Zuzanka se napila a podívala se na Rychlíka, který se snažil ukousnout trs trávy u cesty, a pak na tátu.
„Zítra,“ řekla Zuzanka tiše.
„Co zítra?“ zeptal se táta a dělal, že si prohlíží pampelišky u cesty.
„Zítra v šest ráno pojedeme na jízdárnu. A budeme trénovat zatáčky. Dokud se Rychlíkovi z toho točení nezamotá hlava.“
„V šest je ještě tma a zima,“ namítl táta.
„To nevadí,“ Zuzanka poplácala Rychlíka po zaprášeném krku. „Rychlost je nám k ničemu, když neví kdy má zatočit.“
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář