V malém, čisťounkém potůčku za vsí, který bublal vesele jako voda v konvici na plotně, seděl malý Honzík. Sluníčko hřálo do zad a tráva voněla létem. Honzík svíral v ruce vrbový prut a čekal, až se splávek potopí. Najednou škub! Ve vodě se zalesklo něco, co vypadalo jako sluníčko. Byla to zlatá rybka. Měla ploutve jemné jako princezniny závoje a očka jako dva černé korálky.
„Honzíku, pusť mě zpátky do vody,“ promluvila rybka tenkým hláskem. „Když mě pustíš, splním ti tři přání.“ Honzík se tak lekl, až spadl spadl na zadek do trávy, ale protože měl srdce na pravém místě, rybku opatrně vyháčkoval. „Běž, ty maličká,“ řekl laskavě a pustil ji do proudu. Rybka se zavlnila, až voda zaperlila: „A co ta přání, Honzíku?“
Honzík se zamyslel. Mohl by chtít kopec barevných lízátek, nové boty, co samy běhají, nebo létacího draka. Pak se ale podíval směrem k vesnici. Věděl, že střecha školy je děravá a panu pekaři už dosluhuje stará pec. „Milá rybko,“ řekl Honzík rozhodně, „já si nic pro sebe nepřeji. Ale chtěl bych najít ztracený poklad, o kterém se u nás vypráví. Takový, co by pomohl úplně všem sousedům a udělal radost celé vesnici.“
Rybka se usmála, udělala ve vodě radostný kotrmelec a šplouchla: „Jsi hodný chlapec, Honzíku. Hledej pod nejstarším dubem na návsi!“ Honzík tam běžel, co mu nohy stačily. Pod starým dubem, v jehož dutině přes den spali sýčci, opravdu našel starou kovanou truhlici. Když vesničané poklad uviděli, objímali Honzíka a radovali se. Ten večer celá vesnice svítila štěstím a Honzík věděl, že největším pokladem je vidět ostatní se smát.
A když se lidé trochu uklidnili a dukáty přestaly cinkat přes celou náves, všimli si ještě jedné věci. V truhlici ležely malé pytlíčky se semínky, každý převázaný nití a označený drobným písmem. Některá semínka byla hladká jako zrní, jiná měla chmýří, které se chtělo hned rozletět do světa.
Část semínek zasadili ke škole, aby to tam nebylo jen šedivé a smutné, až se opraví střecha. Něco dali k potůčku, kde se zlatá rybka občas ukázala, jako by kontrolovala, jak jim to jde. A pár pytlíčků schovali do skříňky ve škole, s lístečkem: „Na příští jaro.“
Za pár týdnů se na návsi objevily první zelené nitky. Pak květy a celá vesnice najednou voněla nádhernou vůní kam se člověk vrtnul. Přiletěly včely, motýli i čmeláci, kteří vypadali, jako by měli na sobě chlupaté kabátky.
Rybička v potoce se spokojeně zatočila kolem dokola. Dobře věděla, že v truhličce najde malý Honzík nejen dukáty, které spraví střechu a pec, ale i semínka, které budou dělat ve vesnici všem radost pořád dokola. Přesně jak si Honzík přál. Každý rok z nich vyrostlo něco nového, děti si u školy trhaly kytičky do vázy a pan pekař začal od místního včelaře kupovat med, protože včely měly kde sbírat nektar.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář