Jaro dorazilo do Údolí starého dubu s velkou parádou, ale včelka Jasmínka se rozhodla, že se ho nezúčastní.
Zatímco ostatní včely pobíhaly po plástech jako dobře vychované pilné včeličky, kontrolovaly zásoby a leštily medové komůrky, Jasmínka seděla v samém středu úlu. Tam bylo nejvíc tepla. Měla kolem sebe omotanou šálu z jemného pavoučího vlákna a s přivřenýma očima usrkávala loňský, hustý med.
„Jasmínko! Jdeme na první jarní průlet! Slunce už svítí!“ zavolala na ni sestra Běla a nasadila si letecké brýle.
„Svítí, ale nehřeje. Venku je pořád zima,“ zabručela Jasmínka a zavrtala se hlouběji do měkkého vosku. „A k tomu tam ještě fouká. Zmrznou mi tykadla dřív, než doletím k první pampelišce. Zůstávám doma.“
Běla jen zakroutila hlavou a odletěla. Jasmínka si spokojeně povzdechla. Byla přesvědčená, že jarní vzduch je prostě ještě příliš studený na to, aby to bylo na nějaké to poletování po venku.
Vtom do úlu někdo vtrhl. Z chodbičky se ozval zvuk cupitajících nožiček. Byl to Kvapík. Malý, leskle zelený brouček, který měl o dvě nožičky víc, než dokázal při rychlém běhu rozumně ovládat. Zastavil se až nárazem o stěnu Jasmínčiny komůrky.
„Jasmínko! Poplach! Pohotovost! Křídla do pozoru!“ lapal po dechu Kvapík a zběsile mával tykadly.
„Zpomal, Kvapíku. Nerozumím ti, stalo se něco,“ zeptala se včelka a podala mu kapku vody.
Brouček vodu ignoroval. „Našel jsem ho! Na Jižním svahu. Rozkvetl Sluneční květ!“
Jasmínka překvapením vyprskla kapku medu. Sluneční květ nebyla obyčejná kytka. Vyprávěly se o ní legendy. Kvetl jen jednou za jaro a přesně jen na jedinou hodinu. Jeho nektar dokázal rozzářit celý úl a dodat včelám energii na celou sezónu.
„Ale… tam venku je zima,“ namítla slabým hláskem.
„Jenže on už se zavírá se, Jasmínko! Já mám nožičky a krovky. Neumím pyl sbírat jako vy včelky. Jestli tam nevyletíš teď hned, bude už pozdě a vy budete muset čekat zase na příští rok!“ Kvapík ji chytil za nožičku a táhl ji k východu z úlu.
Jasmínka stála na okraji odletové plochy úlu. Vítr jí rozcuchal chloupky na krku. Venkovní svět byl obrovský a vzduch studeně štípal. Nejradši by se otočila a běžela zpátky ke svému teplému vosku. Pak se ale podívala na malého Kvapíka, který na ni spoléhal.
„Tak dobře. Drž se mě,“ řekla odhodlaně. Brouček se jí pevně chytil za zadeček a Jasmínka odstartovala.
Prvních pár metrů to byla katastrofa. Vítr si s ní pohazoval. Byla ztuhlá a křidýlka ji neposlouchala. „Je to ale strašná zimaaaaa!“ zakřičela přes svištění větru.
„Zaber! Musíš kmitat rychleji!“ volal Kvapík.
Jasmínka opravdu zabrala. Zamávala křídly stokrát za vteřinu, pak dvousetkrát. A v tu chvíli si to uvědomila. Jak rychle pracovala křídly, její tělo se začalo zahřívat. Už nepotřebovala hřejivý vosk z úlu. Byla jako malý, bzučící hřejivé sluníčko. Najednou cítila neuvěřitelnou sílu a letěla rychleji než vítr.
Když dorazili k Jižnímu svahu, uviděli ho. Sluneční květ. Nádherný, zářivě žlutý květ, který vypadal, jako by v něm hořel malý oheň. Ale Kvapík měl pravdu. Jeho zlatavé okvětní lístky se už pomalu skládaly k sobě. Zbývala jen úzká škvíra.
„To nestihneme!“ vypískl Kvapík.
„Ale stihneme! Přitiskni krovky, letíme střemhlav!“ zavelela Jasmínka.
Složila křídla těsně k tělu a jako malá chlupatá raketa prolétla přesně středem zavírajícího se květu. Žuchla přímo do obrovské hromady třpytivého, zářivého pylu. Květ se nad nimi s tichým klapnutím zavřel.
O chvíli později se na okraji louky objevil včelí roj v čele se sestrou Bělou, který letěl po jejich stopě. Sluneční květ našli, ale už byl zavřený. Zoufale obletovali zavřený květ, ale nemohli se dostat dovnitř. Jenže pak se okvětní lístky pomalu rozestoupily. Uvnitř stála Jasmínka. Byla od hlavy až k patě obalená zářivým pylem. Vypadala jako malé sluníčko a sebevědomě se usmívala.
Ten den donesla do úlu nejvzácnější nektar ze všech. A když večer všechny včely spokojeně odpočívaly, Jasmínka už neseděla ve středu úlu zachumlaná do šály. Zjistila totiž, že když je jí zima, pořádně rychlý let za opravdovým dobrodružstvím ji hned zahřeje.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář