Byla jednou jedna stará koza, která měla sedm malých kůzlátek. Měla je ráda, jak jen matka může mít ráda své děti, a chránila je před vším zlým, co číhalo v hlubokém hvozdu za jejich chaloupkou.
Jednoho dne se musela vydat do lesa pro čerstvou píci. Svolala všech sedm kůzlátek kolem sebe a řekla vážným hlasem: „Milé děti, musím odejít. Vy tu zůstanete samy. Dejte si dobrý pozor na vlka. Je to mistr přetvářky. Kdyby se dostal dovnitř, sežral by vás všechny i s kůží a chlupy. Často se převléká, ale vy ho poznáte. Pamatujte si dvě věci: má hrubý, chraplavý hlas a jeho tlapy jsou černé a drsné jako uhel.“
Kůzlátka kývala hlavami. „Neboj se, maminko, my si dáme pozor. Nikomu neotevřeme.“
Matka koza ještě jednou zkontrolovala závoru a s klidnějším srdcem odešla do lesa.
Netrvalo dlouho a ozvalo se zaklepání na dubové dveře. Zvenčí se ozval hrubý, dunivý hlas: „Otevřete, děťátka! Vaše maminka je zpátky a každému z vás přinesla z lesa něco dobrého.“
Kůzlátka ale nebyla hloupá. Nastražila uši a hned poznala, že ten hlas není maminčin laskavý hlas. „Neotevřeme!“ zavolala sborově. „Ty nejsi naše maminka. Ta má hlas jemný a milý, ale tvůj hlas je hrubý a ošklivý. Ty jsi vlk!“
Vlk zavrčel, otočil se a běžel k hokynáři. Koupil si velký kus křídy a snědl ho, aby si zjemnil hlas. Potom se vrátil k chaloupce a zaklepal znovu. Tentokrát promluvil hlasem jemnějším, skoro pisklavým: „Otevřete, děťátka, vaše maminka je už doma.“
Kůzlátka tentokrát váhala. Hlas zněl podobně. Ale nejstarší kůzle si vzpomnělo na druhou radu. „Ukaž nám svou tlapku v okně, ať víme, že jsi maminka!“ zavolalo.
Vlk položil svou tlapu na okenní římsu. Kůzlátka uviděla skrz sklo velikou, černou a chlupatou pracku s ostrými drápy. „Neotevřeme!“ křičela kůzlátka. „Naše maminka nemá černé nohy. Ty jsi vlk!“
Vlk zuřil, ale nevzdal se. Rozběhl se ke mlýnu. Zabouchal na mlynáře a vycenil zuby: „Mlynáři, popraš mi tlapu bílou moukou, nebo tě sežeru!“ Mlynář se lekl a vlkova černá pracka byla rázem bílá jako sníh.
Do třetice přišel vlk k chaloupce. Zatajil dech, promluvil jemným hlasem, který mu dala křída, a položil na okýnko tlapu, kterou mu obílila mouka.
„Otevřete, dětičky, maminka je tu.“ Kůzlátka viděla bílou tlapu a slyšela jemný hlas. Všechny kůzlátka se nechala vlkem obalamutit. Jen to nejmladší kůzlátko cítilo divný pach který nebyl cítit jako maminka a chtělo ještě čekat, ale starší sourozenci už radostně odsouvali těžkou závoru.
Dveře se rozletěly a dovnitř vtrhl obrovský vlk. Kůzlátka zděšeně mečela a snažila se schovat. Jedno skočilo pod stůl, druhé do postele, třetí do kamen, čtvrté do kuchyňské linky, páté do skříně, šesté pod velké umyvadlo. A to sedmé, nejmladší, se stačilo protáhnout do pouzdra velkých pendlových hodin.
Vlk byl ale rychlý a hladový. Nacházel je jednoho po druhém a hltavě je polykal celá. Jen to nejmladší v hodinách nenašel. Když byl sytý, odvalil se těžkým krokem na louku pod strom, kde okamžitě tvrdě usnul.
Když se matka koza vrátila z lesa, naskytl se jí hrozný pohled. Dveře dokořán, stůl převrácený, peřiny rozházené. Volala svá děti jmény, ale nikdo se neozýval. Až když zavolala na nejmladšího, ozval se tenký hlásek z hodin: „Jsem tady, maminko!“
Vytáhla ho ven a kůzlátko jí s pláčem vyprávělo, jak je vlk svou lstí oklamal. Matka koza plakala, ale pak si otřela slzy a vyšla ven. Na louce viděla spícího vlka, který chrápal, až se třásly větve stromu.
Všimla si, že se mu v břiše něco hýbe a cuká. „Ach bože,“ pomyslela si, „že by mé děti byly ještě naživu?“ Poslala nejmladší kůzle domů pro nůžky, jehlu a nit. Zatímco vlk tvrdě spal, rozpárala mu opatrně břicho. Sotva udělala první střih, vykouklo jedno kůzle, a za ním vyskákalo všech pět ostatních. Byly živé a zdravé, protože je vlk ve svém chvatu spolkl celé. To bylo radosti!
Pak ale matka řekla: „Rychle, doneste velké a těžké kameny z potoka.“ Společně nanosili hromadu kamení a nacpali ji vlkovi do prázdného břicha. Matka ho pak rychle zašila.
Když se vlk konečně probudil, měl strašnou žízeň. Vstal a chtěl jít ke studni, ale kameny v břiše do sebe narážely a chrastily. Vlk hekal: „Co to v břiše tlačí, co to v břiše studí? Myslel jsem, že jsem snědl kůzlata, ale jako by to bylo jen kamení!“
Dovlekl se ke studni a naklonil se nad vodu, aby se napil. Těžké kameny ho ale převážily, vlk přepadl přes okraj a spadl do studně.
Sedm kůzlátek s matkou to sledovalo tiše z povzdáli. Schovaní za velkým stromem, aby je vlk nezahlédl. Radostně vyběhla ven, tancovala kolem studny a volala: „Vlk je pryč! Vlk je pryč!“ A od té doby si už vždycky dávala dobrý pozor na to, komu otevírají dveře, a nikdy nezapomněla, že zlo se umí velmi chytře přetvařovat.
Líbil se dětem příběh o nezbedných kůzlátkách? Oživte jim pohádku ještě víc a nechte je vzít do ruky pastelky! Připravili jsme pro vás tematickou omalovánku, na které najdou jak maminku s jejími sedmi kůzlátky, tak i vlka vykukujícího zpoza chaloupky.
👉 Stáhněte si a vytiskněte omalovánku Vlk a sedm kůzlátek zde.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář