Léto neodvratně skončilo a na jednom dlouhém telefonním drátě se řadily vlaštovky jako noty na lince. Všechny švitořily jedna přes druhou, čechraly si peříčka a těšily se na dalekou cestu do Afriky. Jen jedna malá vlaštovka, Věrka, seděla opodál a mračila se na své hnízdo pod střechou staré stodoly.
„Já nikam neletím,“ pípla Věrka rozhodně. „Kdo pohlídá moji třešeň? Kdo dohlédne na hnízdo, až začne foukat ten strašidelný severák, o kterém všichni mluví? Já tady zůstanu!“
Ostatní vlaštovky kroutily hlavami. „Zmrzneš, Věrko! A když je zima, není tady pro nás žádné jídlo. Musíme letět za sluníčkem.“
Ale Věrka byla tvrdohlavá. Počkala, až se setmělo, a nepozorovaně odletěla k velkému dubu na kraji lesa. Tam bydlela moudrá sova Hedvika. Věrka zaklepala zobáčkem na kůru. Ťuk, ťuk!
Z dutiny vykoukla rozespalá Hedvika. „Kdo mě to budí ještě před východem měsíce?“ zahoukala.
„To jsem já, Věrka. Prosím, Hedviko, řekni mi, jak vypadá zima. Chci ji vidět,“ prosila vlaštovka.
Sova se na ni vážně podívala. „Zima není pro vlaštovky, maličká. Zima je ticho a chlad. Je to jako kdyby bílá peřina přikryla celou krajinu a vše pod ní spí.“
„Jenže já ji chci opravdu vidět. Alespoň jedenkrát,“ nedala se malá vlaštovka.
„Huuuu,“ zamyslela se sova. „Jestli jinak nedáš a opravdu ji tak moc chceš vidět, schovej se do seníku ve té tvé stodole. Je tam malá škvíra ve dřevě. Dívej se, ale nevylétej ven. A jakmile uvidíš první bílé vločky padat z nebe, musíš okamžitě vyrazit za svými kamarády. Slibuješ?“
Věrka jí to slíbila. Druhý den ráno se hejno vlaštovek zvedlo a s velkým křikem odletělo na jih. Věrka se schoulila v seníku. Bylo jí smutno, ale zvědavost byla silnější. Dny ubíhaly a vzduch začal vonět jinak. Ostřeji a studeněji. Tráva venku ztmavla a stromy shodily své poslední barevné listy.
A pak to přišlo. Obloha se zatáhla těžkými šedými mraky. Věrka přiskákala ke škvíře ve vratech a vykulila oči. Z nebe se začalo něco sypat. Nebyl to déšť. Bylo to pomalé, malé a třpytivé. Bílé vločky!
Jedna zatoulaná vločka si našla cestu až do seníku a Věrka si ji mohla zblízka prohlédnout než roztála. Vypadala jako krajka. Věrka viděla, jak zajíc v poli mění kožíšek za hustší a jak veverka rychle zahrabává poslední oříšek pod kořeny třešně. Celá zahrada se pomalu přikrývala bílou peřinou. Věrka pochopila, že její třešeň neumírá a nic zlého se jí nestane. Viděla, že stejně jako zbytek přírody, jde i ona jen spát. A její hnízdo bude v bezpečí pod střechou a chráněné před větrem. Čekat, až se na jaře zase vrátí.
A zima? Ta byla nádherná. Z podzimní šedivé krajiny vykouzlila krajinu z pohádky. Ale do stodoly se pomalu začal vkrádat mráz. Věrka se zachvěla. Sova měla pravdu. Tohle je svět pro huňaté kožíšky, ne pro vlaštovčí peří.
„Dobrou noc, třešničko moje,“ zašeptala Věrka. „Na jaře tě zase vzbudím.“
Rychle vyletěla ze stodoly. Vzduch ji štípal do křídel, ale ona mávala, co jí jen síly stačily. Věděla, že když poletí rychle, své hejno ještě dohoní. A celou cestu do Afriky se usmívala, protože teď už znala velké zimní tajemství. Věděla, že domov na ni počká, krásný a odpočatý po dlouhém spánku.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář