Kde je Píp?
V hlubokém, sluncem prohřátém pralese, kde se obrovské kapradiny tyčily jako stromy, žil Šupík, malý Stegosaurus. Šupík nebyl jen tak ledajaký Stegosaurus; měl na hřbetě ty nejlesklejší kostěné pláty. Od hlavy až k ocasu jich napočítal osmnáct. A ten jeho ocas. Ten byl zakončený čtyřmi špičatými bodci zvanými thagona (i když Šupík jim říkal prostě „bodlinky“).
Šupíkova rodinka byla velká a hlučná. Žili spolu v jeskyni a každý den se vydávali k Velkému Jezeru, kde rostly ty nejšťavnatější přesličky. Šupík měl dva starší, mnohem větší, ale o dost nudnější bratry, a pak tu bylo Vajíčko.
Ne, nemělo jméno. Zatím. Bylo to to nejnovější, nejvzácnější vajíčko, které snesla Šupíkova máma. Bylo jen jedno, bylo mléčně bílé s lehkými modrozelenými skvrnkami a celá rodina ho střežila jako oko v hlavě. Z něj se měl vyklubat nejmladší sourozenec, kterému Šupík už nyní v duchu říkal Píp. Chtěl ho naučit kousat přesličky hned, jak se vyklube.
Jednoho slunečného rána se, ale stalo něco hrozného.
Šupík s mámou se vrátili z ranního krmení. Slunce se prodíralo listovím a na mokrých kapradinách se lesklo tisíce kapek. Stegosauří máma se protáhla a usmála na své hnízdo. Ale úsměv jí rychle zmizel. Zmateně zamrkala svýma velkýma očima, rozhlédla se. Pak s hromovým zaduněním došlápla na zem a spustila ten nejhlasitější řev, jaký kdy od ní Šupík slyšel.
Vajíčko zmizelo!
Hnízdo z měkkých listů a větviček bylo prázdné. Mléčně bílé vajíčko s modrozelenými skvrnkami zmizelo. Zmizel Píp.
Máma hned začala obcházet okolí jeskyně s nosem u země. Otec, který se právě vracel s obrovským snopem listů, je upustil na zem a také začal čichat a funět.
Někdo Vajíčko vzal. A Šupík věděl, že sedět a čekat v jeskyni nebude nic platné.
Jeho malý, ale silný ocas s bodlinkami se zvedl. Stejně jako jeho rodiče začal obcházet okolí jeskyně. Nejdřív nic zvláštního neviděl ani necítil, ale pak si toho všiml. Směrem k Velkému Jezeru se táhl tenký, sotva znatelný škrábanec v hlíně. Jako by někdo táhl něco těžkého po zemi. Byla to stopa. Stopa Pípa.
Šupík se podíval na své vyděšené rodiče, naposledy si prohlédl prázdné hnízdo a pak se rozhodl. Nemůže čekat. Vydá se svého ztraceného sourozence hledat sám! Zhluboka se nadechl a vykročil do neznáma.
Ticho v Mlžné Bažině
Šupík se držel stopy, tenkého škrábance v hlíně, který ho dovedl až k Velkému Jezeru. Jenže pak ho vyděsilo to, kam stopa pokračovala.
Rýha v zemi, kterou zanechalo unášené vajíčko vedla přímo k Mlžné Bažině.
Bažina se táhla podél břehu jako obrovský zelený, bublající polštář. Vzduch byl těžký, plný neznámých zvuků a silné, sladce hnilobné vůně. Mlha se držela nízko nad bahnem. Hustá a bílá.
Šupík polkl. Věděl, že máma by ho sem nikdy nepustila. Ale věděl také, že Píp ho potřebuje.
„Dinosauři se přece nebojí ničeho,“ zašeptal, aby si dodal odvahu a opatrně vykročil do bažiny. První krok byl těžký. Země pod nohama byla kluzká a mokrá a pod kapradinami se tvořily malé tůňky kalné vody. Škrábanec v hlíně už nebyl tak jasný, ale Šupík se nevzdal a statečně šel zachránit svého sourozence.
První setkání
Bažina byla tichá. Příliš tichá. Neslyšel obvyklé kvákání žab ani šum křídel vážek.
Náhle se ve vysokém rákosí něco pohnulo.
Šupík se zastavil. Pláty na hřbetě se mu stáhly v napětí. Z rákosí se vynořila zvědavá hlava s dlouhým krkem. Nebyl to žádný T-Rex, ale malý a velmi bázlivý Compsognathus, jménem Pírko. Byl malý. Skoro jako slepice. A třásl se strachy.
„Co tu děláš, Šupíku? Tady je to nebezpečné!“ zapištělo Pírko a schovalo se za tlustý rákos.
Šupík se snažil mluvit klidně. „Hledám vajíčko. Ztratilo se. Viděl jsi, jestli tudy někdo něco táhl? Bylo bílé a skvrnité.“
Pírko se třásl dál. „Já… já jsem viděl jen Jesterku z Mokřadu. Byla obrovská a táhla něco, co vypadalo jako kulatý bílý kámen! A šla tím směrem, k Tuleňovému ostrovu!“
Šupík se podíval, kam Pírko ukázal. Uprostřed mlhy bylo vidět jen obrys malého pahorku, který vypadal jako spící dinosaurus. Tuleňový ostrov. A tam, v bažině, vedla čerstvá, zřetelná stopa s třemi drápy. Mnohem větší než ta, kterou za sebou zanechával on.
Srdce mu poskočilo. Teď věděl, že je vajíčko blízko! Musí se tam dostat, než Jesterka z Mokřadu udělá s Pípem něco hrozného. Rozloučil se s Pírkem a opatrně, ale rychle, vyrazil vpřed.
Před sebou viděl temný, blátivý kopec. Byl to Tuleňový ostrov, a tam ho čekal Píp.
Bodlinky pro všechny případy
Šupík se pomalu blížil k Tuleňovému ostrovu. Bláto už nebylo tak hluboké, protože ostrov byl pevnější kus země uprostřed bažiny. Mlha se trochu zvedla, ale pořád tu panovalo šero.
Když vylezl na suchou zem, uviděl to. Uprostřed kupy suchého rákosí leželo Vajíčko.
Bylo přesně takové, jak si ho pamatoval: mléčně bílé s modrozelenými skvrnami. Píp! A u něj, schoulená v hnízdě z vlhkých listů, dřímala Jesterka z Mokřadu.
Jesterka byla zubatý, menší, ale strašně rychlý dravec, který sežral na co přišel. Byla to vlastně velká Saurornithoides, ale pro Šupíka vypadala jako opravdu velká a nebezpečná ještěrka. Hlava jí ležela na vajíčku, jako by si ho hlídala, než dostane chuť na večeři.
Šupík musel vymyslet dobrý plán. Nesměl se k ní přiblížit zepředu, protože Jesterka byla rychlá a měla příliš ostré zuby.
Chytrý plán
Šupík se potichu připlížil z druhé strany ostrova. Cestou si vybral jeden velký, těžký kámen a odtáhl ho stranou. Pak se otočil a začal do něj pomalu, rytmicky tlouct svým ocáskem.
Ťuk! Ťuk! Ťuk!
Bylo to tiché, ale ostré klepání.
Jesterka z Mokřadu sebou cukla. Zvedla hlavu. Její ospalé žluté oči, se rozhlédly. Nic neviděla.
Ťuk! Ťuk! Ťuk!
Zvuk se ozýval ze strany, kde na ostrově nic nebylo. Jesterka se zvědavě protáhla a zvedla se na nohy. „Co to je? Co je to za otravný zvuk,“ zamumlala si pro sebe a chtěla si zase lehnout.
ŤUK! ŤUK! ŤUK!
Tentokrát to bylo hlasitější. Šupík zesílil úder. Jesterka už nevypadala mrzutě, ale podrážděně.
„Kdo je tam? Přestaň s tím hlukem! Chci se před večeří prospat!“ zavrčela. Vydala se pomalu k místu, odkud zvuk vycházel. Jak Jesterka šla, Šupík se rychle schoval za hustý keř.
Když Jesterka dorazila ke kameni. Nic neviděla.
Šupík se mezitím, když se Jesterka soustředila na špatnou stranu ostrova, proplížil kolem ní, přímo k Vajíčku. Snažil se být tak potichu, jak jen malý Stegosaurus mohl být.
Už byl u hnízda. Vajíčko bylo teplé a těžké. Opatrně do něj strčil nosem, aby ho odkutálel. Jenže Vajíčko bylo těžší než si myslel a šlo mu to pomalu.
A v tom ho Jesterka zaslechla!
Otočila se. Její žluté oči se rozšířily a okamžitě pochopila, co se tady děje. Chtěl jí vzít její večeři!
Jesterka vystřelila vpřed s ostrým, syčivým křikem. Byla rychlá jako blesk. Šupík věděl, že už mu nezbývá čas.
Nemohl s ní bojovat, ale mohl se bránit!
Šupík udělal to jediné, co ho v tu chvíli napadlo. Bleskurychle švihl svým bodlinkatým ocasem! Nechtěl Jesterce ublížit, jen ji zahnat.
Fjůůůů!
Jesterka vykřikla překvapením a ustoupila. Bodlinky ji minuly jen o kousek a pořádně ji vyděsily.
Záchrana Pípa a závod domů
Ta chvíle jejího zaváhání stačila.
Šupík se celou vahou těla opřel do Vajíčka a kutálel ho dolů z ostrova, směrem do bláta.
„Ne! Vrať mi to!“ křičela Jesterka a hnala se za nimi.
Šupík se nořil do bahna. Bylo kluzké a těžké. Vajíčko se kutálelo jen pomalu. Jesterka byla těsně za ním!
Šupík, místo toho, aby tlačil Vajíčko nosem, si ho opatrně nacpal mezi přední nohy a krk a pomalu se s ním sunul kupředu, pryč z bažiny. Věděl, že vajíčko musí dostat do bezpečí stůj co stůj.
Jesterka, které se moc do hlubokého bahna nechtělo (protože by se jí promočily dlouhé nohy), na něj jen vztekle syčela.
„Příště si ho schovám lépe, ty malý, pichlavý prcku!“ křičela za ním.
Šupík ji nevnímal. Sunul se blátem, dokud se nedostal na pevnou zem, kde ho už Jesterka nemohla dohonit. Zastavil se, těžce oddechoval a opatrně zkontroloval Vajíčko.
Vajíčko bylo v pořádku! Bílý krunýř s modrozelenými skvrnkami byl jen trochu od bláta, ale jinak bez škrábance. Píp byl zachráněn.
Návrat hrdiny
Cesta zpět byla mnohem snazší. Šupík se vracel tou samou cestou podél Velkého Jezera, ale teď už se nebál. Když se konečně vyčerpaný, ale hrdý, doplazil k jeskyni, máma a táta Stegosaurus seděli u vchodu, skleslí a smutní.
„Ach, Šupíku, kdepak jsi byl? Báli jsme se o tebe, a…“
Máma se zarazila uprostřed věty. Její obrovské oči se upřely na blátivou, ale drahocennou věc, kterou Šupík strkal před sebou.
„Vajíčko!“ vydechli oba jednohlasně.
Máma Stegosauřice přiskočila k Šupíkovi, jemně ho otřela svým nosem a vydala zvuk, který zněl jako spokojené dinosauří vrnění. Otec se k nim hned přidal. Byla to obrovská, blátivá hromada lásky.
„Ty jsi ho našel!“ zeptal se nevěřícně otec.
Šupík jen přikývl, unavený, ale šťastný. Vajíčko bylo zase v hnízdě.
„Jsi ten nejodvážnější malý Stegosaurus a velký bráška,“ řekla máma a jemně se dotkla Šupíkovy hlavičky a otřela se nosem o ten jeho.
Šupík věděl, že udělal správnou věc. Zachránil svého malého bratra Pípa.
O měsíc později…
Vajíčko konečně prasklo! A z něj se vyklubal malinký, roztomilý Stegosaurus. Měl jen pár maličkých plátů a sotva znatelné bodlinky.
Šupík se sklonil a jemně se dotkl nosu malého dinosaura.
„Ahoj, Pípe. Vítej doma. Rád tě poznávám bráško,“ zašeptal.
A malý Stegosaurus se na něj podíval a vydal tiché, ale odhodlané: „Píp!“
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář