Zámek Vraní Hůrka nevypadal jako na obrázcích v turistických průvodcích. Neměl špičaté věžičky ani praporky. Byla to hranatá kamenná pevnost, která seděla na skále nad městem jako zaťatá pěst. Lidé v podzámčí říkali, že v ní straší, a proto se jí vyhýbali. Děti si vyprávěly o kvílejících hlasech, které se ozývaly při úplňku. Většina dospělých tomu říkala průvan, ale devítiletý Tom a jeho starší sestra Klára věděli své. Věděli to, protože jejich rodina patřila ke Strážcům.
„Pamatuješ si pravidlo číslo jedna?“ zeptala se Klára, když stáli před masivní železnou bránou. V ruce svírala těžký bronzový klíč pokrytý oxidací a runami.
„Ničeho se nedotýkat v severním křídle,“ odříkal Tom jako básničku. Hlas se mu trochu třásl, i když se snažil tvářit statečně. „A pravidlo číslo dvě: Kámen zadržuje stíny.“
Klára přikývla, zasunula klíč do zámku a otočila jím. Brána se s těžkým vrzáním pootevřela.
Dnes v noci, jednou za třináct let, museli projít zámkem až do sklepení a nakrmit Kámen. Starověký artefakt, který udržoval stíny tam, kam patřily. Pokud by selhali, průvan by přestal být jen průvanem.
Prošli prázdným nádvořím, kde měsíční světlo vrhalo dlouhé, zkreslené stíny chrličů rozmístěných na střechách. Vypadaly, jako by je sledovaly očima z černého obsidiánu. U vchodu do hlavní věže Tom zaváhal. Cítil chlad, který nesouvisel s podzimní nocí. Byla to zima, která se vsakovala do morku kostí, zima cizí a zlomyslná.
„Jsou tady,“ zašeptal.
„Nevšímej si těch stínů a soustřeď se,“ poručila Klára, i když si jich byla sama moc dobře vědoma. Raději rychle zapálila malou, voskovou svíčku, kterou si s sebou přinesli. Byla značená kouzelnými runami a měla je chránit právě před těmi stíny. Na zámku Vraní Hůrka nefungovaly baterky; magie stínů pohlcovala elektrické světlo jako houba vodu.
Vstoupili do hlavní haly. Kolem nich se tyčily kamenné sloupy mizející ve tmě nad jejich hlavami. Z temných koutů se ozývalo šramocení. Oba sourozenci věděli, že to určitě nebudou myši. V prázdných výklencích, kde kdysi stála brnění, se začaly formovat obrysy. Nebyli to takoví ti průsvitní duchové z pohádek. Tihle vypadali jako houstnoucí kouř, tmavší než okolní tma.
Jeden ze stínů se oddělil od zdi a sklouzl po zemi směrem k nim. Neměl tvář. Byla to jen beztvará masu chladu a zlé vůle.
Tom couvl, ale Klára zůstala stát. „Světlo je naděje. Světlo stíny zažene,“ pronesla kouzelnou formuli klidným hlasem a zvedla svíčku výš. Plamen se zachvěl a po jejích slovech zazářil silněji. Stín, když narazil na kruh slabého světla, který vrhala svíčka, zasyčel jako kapka vody na rozpálené plotně a rozplynul se.
„Tohle nám dlouho nevydrží,“ zabručel Tom, když viděl, jak rychle se plamen svíčky zmenšuje. Stíny je obklopovaly ze všech stran, kroužily kolem nich, držely se však v bezpečné vzdálenosti od světla plamínku.
„V tom případě musíme být rychlí,“ odvětila Klára. „Pojď, schodiště je už jen kousek.“
Rychlým krokem přešli halu a začali sestupovat po spirálovitém kamenném schodišti. Čím hlouběji sestupovali, tím větší měly stíny moc. Tom cítil, jak mu po nohou sahají studené prsty, neviditelné, ale skutečné jako ruka jeho sestry, kterou držel ve své. Snažily se je stáhnout dolů. Snažily se, aby zakopli a spadli. Chtěly, aby svíčka zhasla.
Scházeli níž a níž. Vzduch houstl a páchl sírou a zatuchlinou sklepení. Kvílení zesílilo. Už to neznělo jako šustění listí, ale byly zřetelné naříkavé hlasy, prosící, ať je pustí ven. Tom si zacpal uši, snažil se nevnímat, jak lákavě a přesvědčivě ta slova zní. Někdy zněly jako jeho oblíbení hrdinové z pohádek, někdy jako jeho kamarádi ze školy. To bylo to nebezpečí, před kterým je varovali. Stíny věděly kde jsou jejich slabiny. Nesměli jim podlehnout, jinak by se už temného podzemí nikdy nevrátili. Stali by se dalšími stíny.
Konečně stanuli před masivními dubovými dveřmi pobitými železem.
„Dělej!“ vyhrkl Tom, zatímco svíčka v Klářině ruce zlověstně zaprskala a plamen se zmenšil na velikost špendlíkové hlavičky. Stíny se začaly zvedat a formovat se do obrovských vzpínajících se vln, které se k nim blížily.
Klára vsunula bronzový klíč do dírky. Zasekl se.
„Nepustí nás tam,“ zašeptala v panice.
Tom dostal strach. Tak silný strach, že ho úplně paralyzoval. Nohy měl z olova, srdce v krku a hrudník se mu svíral tak mocně, že se nemohl ani pořádně nadechnout. Ale pak se podíval na sestru. Její ruka, svírající svíčku, se třásla. „Kámen zadrží stíny a my to nevzdáme“ zopakoval nahlas, sám pro sebe. Stíny se je nesnažily jen vyděsit. Snažily se je přimět, aby to vzdali z vlastní vůle a utekli.
Ale on se nechtěl vzdát.
Položil své ruce přes Klářiny, obemknul bronzový klíč a společně zabrali. Nevěnovali pozornost naříkání, které jim trhalo uši. Zhluboka se nadechli a zatlačili.
Klíč zapadl. Ozvalo se ostré cvaknutí a těžké dubové dveře se otevřely.
Místnost za nimi byla kruhová a uprostřed stál Kámen. Byl to krystal velký jako psací stůl, tepající slabým, modravým světlem. V ten moment zhasla svíčka.
Stíny, nadšené náhlou tmou, se s jekotem vrhly na ně. Ale Klára a Tom už byli u Kamene. Oběma rukama se dotkli jeho chladného povrchu. Tom cítil, jak jím projíždí vlna čisté energie. Krmili kámen a nabíjeli ho svou vlastní silou. Jejich nezlomnou odvahou a odhodláním, se kterým došli až sem.
Kámen nasál jejich odhodlání, jejich překonaný strach, a explodoval oslepujícím zábleskem modrého světla. Světlo zaplavilo celou místnost a prohnalo se zámkem, požírající stíny. Kvílení utichlo. Stíny se rozplynuly.
Tom otevřel oči. Byli sami v tiché kamenné kryptě. Kámen nyní zářil silným a jasným svitem.
Klára se usmála a vyčerpaně si oddechla. „Dobrá práce brácho. Teď máme na dalších třináct let klid.“
Když odcházeli ze zámku a zamykali bránu, ranní slunce právě vycházelo nad střechami města. Vraní Hůrka stála na útesu stejně jako včera. Stále vypadala strašidelně, ale zlověstné zvuky a strach, který kolem sebe ještě včera šířil do okolí, byl pryč.
„Tak pojď ségra, měli bychom si pospíšit. Za chvíli nám začíná škola,“ pronesl Tom a zívl tak silně, že jestli dnes neusne v lavici uprostřed výkladu učitele, bude to zázrak.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář