Sněhové vločky létaly vzduchem jako splašené mouchy. Vítr hvízdal tak, že nebylo slyšet ani vlastního slova.
„Rychle, musíme najít nějaký úkryt, kde na nás nebude tolik foukat!“ vykřikl zajíc Martin a přitáhl si kapuci k čelu.
Vedle něj cupital Fíla. Malý ježek měl na zádech batoh, který byl skoro větší než on, a statečně se brodil závějemi. Z druhé strany běžela liška Lála. Uši měla sklopené dozadu a ocasem si chránila čumák před mrazem.
„Ještě kousek!“ povzbuzovala je Lála, i když se jí tlapky bořily hluboko do sněhu.
Najednou se ozvala rána, jako když vystřelí z děla. KŘACH!
Pár metrů před nimi se s duněním zřítila obrovská jedle. Cestička zmizela. Všude byly jen pichlavé větve, kmen tlustý jako sud a neproniknutelná bílá tma.
Fíla se zastavil a setřásl ze sebe hromadu sněhu. „Paráda. Prostě paráda. Kdo má s sebou motorovou pilu? Nikdo? Tak to tu zmrzneme.“ Prohlásil kysele.
Martin se ale nevzdával. Přelezl první větev a rozhlédl se. Sníh kolem padlého stromu byl divně rozrytý.
„Koukněte dolů,“ špitl a ukázal rukavicí na zem.
Ve sněhu byly stopy. Velké. Hluboké. Mnohem větší než Lálina tlapka.
Lála ztuhla. „To jsou vlčí stopy,“ vydechla a naježila srst na krku. „A jsou čerstvé.“
Fíla se okamžitě stočil do kuličky. „Vzbuďte mě až na jaře.“
„Pšt!“ Martin zvedl prst. Zpod hustého jehličí se neozývalo děsivé vrčení, ale tiché, zoufalé kňučení. Martin neváhal. I když se mu srdce rozbušilo tak moc, že ho cítil až v krku, procpal se mezi větvemi.
Nebyla tam příšera. Bylo tam malé, šedé, chlupaté klubíčko. Vlčí mládě. Zadní tlapku mělo skřípnutou pod těžkou větví a nemohlo se hnout. Koukalo na Martina vyděšenýma očima.
„Neboj se,“ řekl Martin klidně. „Lálo, Fílo, pojďte sem! Musíme tu větev nadzvednout.“
Lála překonala strach a přiskočila k Martinovi. Fíla se rozbalil a přiběhl taky. „Na tři!“ zavelel Martin.
Všichni zabrali. Martin táhl, Lála tlačila čumákem, Fíla se zapřel bodlinami. Větev se ani nehnula. Byla moc těžká.
Vtom se setmělo. Nad nimi se tyčil obrovský stín.
Vlčice.
Byla obrovská a z tlamy jí stoupala pára. Lála vyjekla a skočila do sněhu.
Vlčice ale nezaútočila. Podívala se na své uvězněné mládě a pak na Martina. V jejích žlutých očích nebyl vztek, ale prosba.
Martin ustoupil o krok a ukázal na kmen. „Pomoz nám,“ řekl.
Vlčice pochopila. Sklonila hlavu a zapřela se mohutným čelem pod kmen.
„Teď!“ křikl Martin.
Vlčice zabrala svalnatým krkem, Martin táhl za větev a Lála s Fílou odhrabávali sníh pod tlapkou. Strom zapraskal a nadzvedl se. Vlče vyškublo nohu a s kňučením se přitisklo k mámě.
Velká vlčice olízla mláděti ucho. Pak se otočila k Martinovi a jeho kamarádům. Dlouze se na ně zadívala a tiše si odfrkla. Bylo to její poděkování. Pak oba, máma vlčice i její malé vlče, zmizeli ve vánici, jako by tam ani nikdy nebyli.
Bouře začala slábnout.
„Teda,“ vydechl Fíla a oprášil si jehličí z bodlin. „Až tohle budu vyprávět v lese, nikdo mi neuvěří.“
Martin se usmál a poplácal Lálu po zádech. „Jdeme domů. Cesta je volná.“
✨ Nápad pro hravé odpoledne:
Postav si v pokoji vlastní „vlčí doupě“! Použij židle, deky a polštáře. Až budeš uvnitř, zkus chvíli sedět úplně potichu jako vlk, který čeká, až přejde bouřka.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář