Na samém okraji temného hvozdu, kde stromy rostly tak blízko sebe, že přes jejich kmeny stěží proniklo slunce, stála malá chaloupka. Žila v ní chudá vdova se svými dvěma dcerami. Před okny jim rostly dva keře růží. Jeden kvetl bíle a druhý krvavě červeně. Podle nich matka dcerám říkala – Sněženka a Růženka.
Dívky byly hodné a pracovité, ale každá byla z jiná. Sněženka nejraději seděla doma u pece, předla len nebo pomáhala matce s vařením. Byla tichá a klidná. Růženka naopak neposeděla. Od jara do podzimu běhala po lese, sbírala jahody, honila se za zajíci a lezla po skalách. Obě se však měly tolik rády, že když šly ven, vždy se držely za ruce.
Jednoho zimního večera, když venku skučel severák a sníh zasypal okna až do poloviny, někdo těžce zabušil na dveře. Matka řekla: „Růženko, rychle otevři, to bude nějaký pocestný, který hledá úkryt před mrazem.“
Růženka odsunula závoru, ale místo člověka stál na prahu obrovský hnědý medvěd. Dívka s křikem uskočila a Sněženka se schovala za matčinu sukni. Medvěd ale promluvil hlubokým, lidským hlasem: „Nebojte se, neublížím vám. Jsem jen napůl zmrzlý a chci se u vás trochu ohřát.“
Matka, která měla dobré srdce, zvíře pustila dál. Medvěd si lehl k ohni a dívky brzy zjistily, že je hodný a mírumilovný. Přinesly hřeben a vyčesaly mu ze srsti sníh a led. Začaly se s ním pošťuchovat a medvěd si nechal všechno líbit.
Od toho dne k nim medvěd přicházel každý večer. Celou zimu spal u jejich pece a ráno s prvním světlem odcházel do lesa.
Když sníh roztál a jarní slunce prohřálo hlínu, medvěd jednoho rána řekl: „Nyní musím odejít a celé léto se nevrátím. Musím jít hlídat své poklady před zlým trpaslíkem. V zimě, když je zem zmrzlá na kost, trpaslíci nemohou na povrch. Ale teď, když půda povolila, prorazí si cestu nahoru a kradou.“
Sněžence i Růžence bylo smutno, ale nechaly ho jít.
O několik týdnů později šly sestry do lesa na sběr klestí. Na mýtině uviděly obrovský pokácený strom. V jeho kmeni byla zaražená dřevěná kláda a kolem ní poskakoval ošklivý malý mužíček se svraštělým obličejem a sněhově bílými vousy, dlouhými až po kolena. Konec jeho vousů uvízl ve štěrbině stromu. Trpaslík se potácel sem a tam jako pes na řetězu.
„Co na mě zíráte, hloupé husy?“ zaječel na dívky. „Pojďte sem a pomozte mi!“ „Co jsi dělal, mužíčku?“ zeptala se Růženka. „To ti může být jedno, ty zvědavá nádivo! Chtěl jsem si naštípat trochu dřeva na oheň, ale klín vyskočil a kmen mi skřípl plnovous. Nemůžu se hnout!“
Dívky se snažily vousy vytáhnout, ale držely pevně. „Počkej, dojdu pro pomoc,“ navrhla Růženka. „Zbláznila ses? Komu bys chtěla říkat?“ prskal trpaslík. „Udělejte něco hned!“ Sněženka sáhla do kapsy své zástěry, vytáhla nůžky a konec vousů ustřihla. Jakmile byl trpaslík volný, popadl pytel se zlaťáky, který měl schovaný v kořenech, a bez jediného slova díků zmizel v podzemí.
Uběhl další měsíc. Sestry šly k potoku nachytat ryby k večeři. Když se přiblížily k břehu, uviděly toho samého trpaslíka. Skákal na břehu a vypadalo to, že chce skočit do vody. Zasekl si totiž udici do vlastních vousů a na háčku zrovna uvízla obrovská ryba, která ho táhla do proudu. Dívky k němu přiběhly a držely ho. Znovu nebylo jiné cesty, než vzít nůžky a ustřihnout další kus vousů. „Vy nešikové!“ řval trpaslík, jakmile se ocitl v bezpečí. „Zohyzdily jste mi tvář! Ať vás vrány sežerou!“ Sebral pytel perel z rákosí a utekl.
Na konci léta šly dívky do města nakoupit nitě. Cestou procházely skalnatou soutěskou a uslyšely zoufalý křik. Přiběhly blíž a viděly, jak velký orel svírá v pařátech jejich známého trpaslíka a chystá se s ním odletět. Dívky nelenily, popadly mužíčka za nohy a přetahovaly se s ptákem tak dlouho, dokud orel svou kořist nepustil.
„To jste mě nemohly chytit opatrněji?“ utrhl se na ně trpaslík, jakmile se otřepal. „Roztrhly jste mi kabát, vy nemehla!“ Vzal svůj měšec s drahokamy a zalezl do díry ve skále. Dívky už byly na jeho nevděk zvyklé a pokračovaly v cestě.
Když se večer vracely domů, překvapily trpaslíka na mýtině. Vysypal si své drahokamy na plochý kámen a ve svitu zapadajícího slunce je počítal. Když uviděl sestry, zrudl vzteky. „Co tady okouníte?!“ křičel.
V tu chvíli z lesa s mohutným zafuněním vyrazil velký hnědý medvěd. Trpaslík ztuhl hrůzou. „Pane medvěde,“ začal žadonit a couval. „Neubližujte mi. Dám vám všechny své poklady. Podívejte, tady ty dvě dívky, to je mnohem lepší sousto! Jsou mladé a křehké. Vezměte si je!“
Medvěd se ale nenechal oklamat. Zvedl se na zadní tlapy a jediným mocným úderem srazil zlého trpaslíka k zemi. Trpaslík padl do trávy a už se nepohnul.
Dívky se daly na útěk, ale medvěd na ně zavolal: „Sněženko, Růženko, neutíkejte. To jsem přece já.“ Když poznaly jeho hlas, zastavily se. Medvědí kůže najednou spadla na zem a před nimi stál pohledný mladý muž celý ve zlatém oděvu.
„Jsem královský syn,“ řekl. „Tento zlodějský trpaslík mi ukradl mé poklady a zaklel mě do podoby divokého medvěda. Kletba mohla pominout, až když bude trpaslík spravedlivě potrestán.“
Dívky dovedly prince domů k matce. Když dívky vyrostly, princ si vzal Sněženku za ženu a jeho bratr, který přijel s královským průvodem, si vybral Růženku. O velký poklad, který trpaslík za ta léta v lese nakradl, se spravedlivě rozdělili a stará matka žila s nimi na zámku spokojeně až do konce svých dnů. A ty dva růžové keře, bílý a červený, vzali s sebou. Zasadili je pod okny paláce a ony každý rok nádherně kvetly.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář