V dobách, které si pamatuje snad už jen ten nejstarší strom, žil jeden velmi zlý čaroděj. Neměl rád smích, nevoněly mu květiny a nesnášel dobré skutky. Aby zkazil radost i ostatním, vyrobil kouzelné zrcadlo. Mělo podivnou a krutou moc – všechno krásné a dobré se v něm smrsklo v nic, ale to zlé a ošklivé se zvětšilo a vyniklo. Nejkrásnější les v něm vypadal jako hromada tlejícího listí a lidé s dobrým srdcem v něm měli pokřivené tváře.
Čaroděj se zrcadlem létal po světě a smál se, až se za břicho popadal. Zrcadlo se mu ale vysmeklo, spadlo na zem a roztříštilo se na miliony a miliony drobných střípků. Létaly vzduchem jako neviditelný prach. Když někomu takový střípek spadl do oka, viděl už jen to špatné. A co hůř, když mu střípek zasáhl srdce, proměnilo se v kousek ledu. Neumělo už mít rádo.
Růže v podkroví a náhlý chlad
Ve velkém městě, kde byly domy namačkané těsně vedle sebe, bydlely dvě děti. Chlapec Kaj a dívenka Gerda. Nebyli to sourozenci, ale měli se rádi jako bratr a sestra. Rodiče jim na střeše mezi jejich okny postavili dva velké dřevěné truhlíky, ve kterých rostly nádherné červené růže. Děti tam sedávaly, držely se za ruce a poslouchaly, jak si vlaštovky stěbetají na střechách.
Jednoho letního dne si prohlíželi obrázkovou knížku, když Kaj najednou vykřikl: „Au! Píchlo mě u srdce! A něco mi spadlo do oka!“
Gerda se mu snažila do oka kouknout, ale nic tam neviděla. Byl to totiž onen neviditelný střípek z čarodějova zrcadla. Kaj se odtáhl. Najednou se mu zdálo, že Gerdiny šaty jsou ošklivé. Dokonce kopl do truhlíku a utrhl tu nejkrásnější růži. „Fuj, vždyť je v ní červ!“ lhal. Změnil se. Jeho srdce začalo mrznout.
Když přišla zima a napadl první sníh, Kaj vzal sáňky a běžel na náměstí. Tam přijely obrovské, bílé saně tažené bílými koňmi. Řídila je žena celá v bílém kožichu. Byla to Sněhová královna. Byla oslnivě krásná, ale celá z ledu. Kaj si své malé sáňky přivázal za ty její a ona ho odvezla daleko pryč, až do svého království na severu, kam nikdy nedosáhlo slunce.
Zahrada zapomnění a pomoc na cestě
Gerda proplakala mnoho nocí. Nechtěla uvěřit, že by Kaj zemřel, jak říkali dospělí. Oblékla si teplý kabátek, obula nové červené botičky a vydala se ho hledat.
Cesta ji zavedla až k řece, po které plula v malé lodičce, dokud nezastavila u domku s doškovou střechou a okny s červenými a modrými sklíčky. Bydlela tam stará kouzelnice s velkým slaměným kloboukem. Gerda se jí moc líbila a chtěla si ji nechat. Proto začarovala zahradu tak, aby v ní kvetly všechny květiny světa, kromě růží. Ty nechala zmizet pod zemí. Kdyby totiž Gerda uviděla růži, vzpomněla by si na Kaje.
Gerda v té podivné zahradě pobyla dlouho a málem opravdu zapomněla. Ale jednoho dne si všimla kouzelničina klobouku. Byla na něm namalovaná červená růže. Gerda se rozplakala. Její horké slzy dopadly na zem, hlína pukla a z ní vyrostl růžový keř. „Kaj není pod zemí, žije“ zašeptaly růže. „Musíš jít dál!“
A tak Gerda utekla. Z podzimu rovnou do chladné zimy. Potkala moudrou vránu, která ji zavedla do velkého paláce. Žil v něm hodný princ s princeznou. Když slyšeli Gerdin příběh, dali jí teplý rukávník, kožíšek a zlatý kočár, aby se jí lépe cestovalo.
Loupežníci a cesta na sever
Zlatý kočár ale v temném lese přilákal loupežníky. Vrhli se na něj a chtěli Gerdu unést. Zachránila ji malá loupežnická dcerka, která měla rozcuchané vlasy a oči tmavé jako uhlíky. „Neublížíte jí, bude si se mnou hrát!“ poručila loupežníkům.
Večer, když loupežnická dcerka usnula, uslyšela Gerda z rohu jeskyně hluboký hlas. Byl to zajatý sob. „Znám Sněhovou královnu,“ řekl sob. „Odvezla malého chlapce na daleký sever, do Laponska.“
Jejich tichý rozhovor probudil loupežnickou dcerku. A i když vypadala jako drsná loupežnická holka, uvnitř nebyla zlá. Uřízla sobovi provazy, aby ho osvobodila, Gerdě vrátila rukávník a řekla: „Běž zachránit svého kamaráda. Ale utíkejte, než se vzbudí ostatní loupežníci.“
Srdce z ledu a teplo slzy
Sob utíkal dnem i nocí. Byla taková zima, až stromy praskaly. Konečně dorazili k ledovému paláci Sněhové královny. Zdi byly postaveny z mrazivého sněhu a okna z kusů ledu. Palác byl obrovský, prázdný a děsivě tichý.
Uprostřed největšího, zamrzlého pokoje seděl Kaj. Byl skoro modrý mrazem, ale ani to necítil. Sněhová královna mu poručila: „Slož z těchto kusů ledu slovo LÁSKA. Jestli to dokážeš, jsi volný.“ Ale s chladnou a bezcitnou myslí se mu to nedařilo. Ledové kostky mu klouzaly z rukou a nedokázal poskládat ani to slovo, natož pochopit jeho význam.
Vtom do sálu vběhla Gerda. Šaty měla potrhané, boty i kabát ztratila někde cestou, mrazem popraskané rty se jí třásly, ale když uviděla Kaje, rozběhla se k němu a pevně ho objala. „Kaji! Můj milý Kaji! Konečně jsem tě našla!“
Kaj seděl strnule a tiše. Díval se na ni chladnýma očima a nepoznával ji. Gerdě to zlomilo srdce. Začala plakat. Její upřímné, horké slzy dopadly na Kajovu hruď. Propálily se skrz kabát až do jeho srdce, kde rozpustily ten strašlivý kousek ledu.
Kaj se zhluboka nadechl a podíval se na Gerdu. Její láska a smutek ho tak dojaly, že se sám rozplakal. Plakal tak silně, že mu z oka vyplavil i druhý kouzelný střípek. „Gerdo? Kde jsi byla tak dlouho? A jaká je tu najednou zima!“ řekl a objal ji.
Jakmile se usmáli, znaky na kouscích ledu kolem nich, už nebyly jen podivnými symboly. Konečně v nich Kaj viděl písmena, ze kterých dokázal poskládat to nejdůležitější slovo – LÁSKA. Kaj byl volný. Kouzlo chladného rozumu bylo poraženo obyčejným, upřímným citem.
Chytili se za ruce a vydali se na dlouhou cestu domů. Když došli k jejich domu a vystoupali po schodech na střechu k dřevěným truhlíkům, zjistili, že zatímco byli pryč, vyrostli z nich velcí lidé. Ale uvnitř, ve svých srdcích, zůstali dětmi. A nad nimi zrovna rozkvétaly letní červené růže.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář