Když jste ho kupovali, vypadal ten malý chlupatý uzlíček v plastové krabičce ze zverimexu či útulku jako ten nejlepší nápad pod sluncem. Děti byly nadšené, slibovaly hory doly a křeček (morče, králík, pes,…) se stal právoplatným členem rodiny. Jenže příroda je nesmlouvavá. Jak plyne čas, dříve či později, nastane ten obávaný den, kdy zjistíte, že je něco špatně. Křeček nevyběhl z domečku. Králík nehopsá po kleci. Pejsek vás ráno nebudí svým štěkotem. Je pryč. Prostě… umřel.
Když se vám to přihodí a doma máte malé děti, pravděpodobně vás napadnou v první chvíli jen dvě věci: „Do prčic!“ a „Jak tohle sakra vysvětlím dětem?“
Smrt malého zvířete je často úplně první setkání dítěte s definitivním koncem. První setkání se smrtí. Je to tréninkový polygon pro ty mnohem těžší ztráty, které je v životě nevyhnutelně čekají. Jak tenhle moment zvládnete vy, jakožto dospělí a nejdůležitější vzor svých dětí, zásadně ovlivní to, jak se budou se ztrátou vyrovnávat v dospělosti.
Zapomeňte na lži, splachování do záchodu i na tajné nákupy dvojníků s nadějí, že děti nepoznají rozdíl.
Fáze 1: Ranní panika a syndrom „koupíme stejného“
Většina rodičů v první chvíli zpanikaří. Náš primární instinkt je totiž chránit děti před bolestí za každou cenu. Nechceme vidět jejich slzy, nechceme řešit ty těžké otázky a chceme to mít prostě rychle za sebou.
Možná dokonce znáte i tu klasickou scénku ze sitcomů, kdy otec najde mrtvou rybičku, zběsile běží do zverimexu, koupí rybičku, která vypadá skoro stejně, a hodí ji do akvária dřív, než se děti vrátí ze školy.
Proč je to ten nejhorší možný nápad? Děti nejsou hloupé. Znají každý flíček na kožíšku svého morčete, znají přesný způsob drbání, který má králík nejraději. A hlavně, jejich mazlíčci jsou na ně zvyklí. Když přinesete ze zverimexu nového, který na ně není zvyklý, nebo dokonce není ani socializovaný, a ony se k němu budou chovat jako ke svému milovanému mazlíčkovi, který je s nimi doma už věčnost, můžou nastat dva scénáře. Jednak okamžitě poznají, že se něco děje, protože se jich jejich mazlíček ze dne na den začne bát anebo v tom horším případě, na ně dokonce zaútočí a pokouše je či poškrábe. A nakonec to nevyhnutelně praskne.
Pokud se pokusíte o tuhle tajnou výměnu, riskujete dvě fatální věci:
- Ztrátu důvěry: Dítě to dřív nebo později pozná. A až to zjistí, nedojde mu jen to, že zvíře umřelo, ale hlavně to, že mu jeho vlastní rodič, jeho největší životní jistota, lhal přímo do očí.
- Znehodnocení života: Vysíláte tím podvědomý signál, že živý tvor je jen spotřební zboží. Rozbil se? Nevadí, koupíme stejný kus. Ne, takhle život ani vztahy nefungují a čím dřív to děti pochopí, tím zdravější bude jejich emoční vývoj.
💡 Tip pro rodiče: Pokud najdete zvířátko mrtvé vy, nevykřikujte to hned přes celý byt. Zakryjte ho kouskem papírové utěrky, případně rovnou celou klec přehoďte dekou. Dejte si pět minut na to, abyste rozdýchali vlastní šok (ano, i kdyby to byl „jen“ křeček, člověka to zamrzí) a promyslete si, jak to dětem řeknete. Hlavně v klidu.
Fáze 2: Jak to říct? Zahoďte metafory a mluvte narovinu
Tohle je ten nejtěžší moment. Posadíte si dítě na gauč a musíte to vyklopit. Odborníci na dětskou psychologii se naprosto jednoznačně shodují v jednom: Vyhněte se eufemismům a metaforám.
Co NIKDY neříkat:
- „Pepík usnul a už se nevzbudí.“ (Gratuluji, právě jste dítěti zadělali na panický strach chodit večer spát, aby se taky už nevzbudilo).
- „Pepík nám utekl na velkou farmu, kde bude s ostatními křečky.“ (Dítě ho bude chtít jít hledat, bude mít pocit, že se o něj špatně staralo, a proto křeček odešel. Navíc ve vás bude hlodat svědomí z lži).
- „Ztratil se.“ (Zase – vyvolává to falešnou naději, že se jednou najde a neuzavřený proces truchlení).
Co ŘÍCT a jaká slova zvolit: Buďte laskaví, ale naprosto konkrétní. Používejte reálná slova jako „umřel“ nebo „je mrtvý“. Pro dospělého to zní tvrdě, ale dětský mozek potřebuje jasné vyjadřování, ne básnické obraty, které si může špatně vyložit.
„Zlato, mám pro tebe moc smutnou zprávu. Pepík v noci umřel. Už byl moc starý (nebo nemocný) a jeho tělíčko už nemělo sílu dál fungovat. Srdíčko mu přestalo bít.“
Vysvětlete biologickou podstatu věci. Smrt znamená, že tělo už nefunguje. Křeček už nemá hlad, není mu zima a nic ho nebolí. To děti může trochu uklidnit.
Jak děti vnímají smrt podle věku:
Abyste věděli, na co se připravit, je fajn si uvědomit, jak dětský mozek smrt vlastně zpracovává:
- Předškoláci (do cca 5-6 let): Berou smrt jako vratný proces. Jako spánek nebo odjezd na dovolenou. Nechápou definitivu. Můžou se ptát: „A kdy se Pepík vrátí z toho nebe?“ Obrňte se trpělivostí, budete to muset s klidem zopakovat možná dvacetkrát: „Už se nevrátí. Když někdo umře, je to napořád.“
- Mladší školní věk (6-9 let): Už chápou, že je to konečné, ale často je smrt fascinuje po té fyzické stránce. Připravte se na velmi pragmatické a trochu morbidní dotazy: „A shnije tam pod tou zemí? Sežerou ho červi?“ Nelekejte se toho, není to cynismus, je to jen přirozená snaha pochopit přírodní procesy. Odpovídejte pravdivě, ale bez zbytečných hororových detailů („Tělo se časem spojí s přírodou a stane se z něj hlína, ze které pak rostou kytičky.“)
- Starší děti (10+ let): Chápou smrt komplexně. Můžou prožívat hluboký smutek, pocit viny a můžou začít řešit i existenciální strachy o vás nebo o sebe. Tady je nejdůležitější prostě být s nimi a poslouchat.
❓ Otázka k zamyšlení pro rodiče: Vzpomenete si, jak vám v dětství oznámili smrt vašeho prvního zvířete (nebo člena rodiny)? Jaké pocity to ve vás tehdy vyvolalo? A co byste tehdy jako dítě od svých rodičů potřebovali slyšet vy? Zkuste z téhle vlastní zkušenosti čerpat.
Fáze 3: Emoční horská dráha – Všechno je normální
Jakmile to vyslovíte, očekávejte naprosto cokoliv. Někdy přijde hysterický pláč, který nejde zastavit. Dítě se svalí na zem a svět pro něj skončil. Vaším úkolem v tu chvíli není říkat: „Neplač, to bude dobrý, koupíme jiného.“ Vaším úkolem je jen u toho sedět, držet ho v náručí a říct: „Já vím. Bolí to. Je v pořádku, že jsi smutný.“
Ale pozor! Může přijít i úplně opačná reakce, která vás jako dospělého může vykolejit. Dítěti to řeknete, ono pokrčí rameny, řekne „Aha,“ a zeptá se, jestli si může pustit pohádku. Nezlobte se na něj ani mu nevyčítejte nedostatek empatie či lásky k mrtvému mazlíčkovi. Dětský mozek se takhle často jen brání přetlaku emocí. Zpracování té informace mu může trvat hodiny, nebo dokonce dny. Smutek na něj může padnout třeba až večer u čištění zubů, úplně z ničeho nic.
Pocit viny: Největší dětský strašák
Hodně dětí si smrt zvířátka okamžitě začne klást za vinu. „Umřel, protože jsem mu včera večer nedal krmení!“ nebo „To proto, že jsem na něj zakřičel, když mě kousnul!“ Tady musíte velmi rázně a srozumitelně zakročit. Ujistěte dítě (i několikrát za sebou), že to nebyla jeho chyba. Vysvětlete, že zvířata žijí prostě kratší dobu než lidé. Že jste mu dali skvělý život, milovali jste ho, ale jeho čas vypršel.
💡 Tip pro komunikaci s dětmi: Pokud sami cítíte, že je vám do breku, nebraňte se tomu a slzy před dětmi neskrývejte. Když dítě vidí, že i máma nebo táta brečí pro jejich milovaného mazlíčka, dáváte mu ten nejlepší možný signál: „Moje emoce jsou normální. Smutek je přirozená součást života a nemusím se za něj stydět.“
Fáze 4: Rituál – Jak naplánovat pohřeb do krabice od bot
Tohle je ta nejvíc podceňovaná, a přitom absolutně nejdůležitější část celého procesu. My dospělí máme často tendenci věci prostě „vyřešit“. Vzít mrtvé zvíře, šoupnout ho do igelitky a hodit ho do popelnice dřív, než děti přijdou ze školy. Z hlediska hygieny to svůj smysl má, jenže z hlediska dětské duše je to katastrofa.
Lidé odpradávna potřebují rituály k tomu, aby uzavřeli nějakou životní kapitolu. Dítě potřebuje fyzický akt rozloučení, aby jeho hlava pochopila, že je konec. Pokud se jedná o drobné zvíře, je to vcelku snadné. U větších zvířat jako jsou psi, už existují určitá omezení ohledně způsobu nakládání s jejich ostatky, ale i tak je třeba, alespoň symbolicky, dítěti dopřát tolik důležité rozloučení.
Krok 1: Rakvička a výbava na cestu
Najděte pevnou papírovou krabici. Od bot, od čaje, cokoliv. Dejte dítěti úkol. „Běž najít něco měkkého, co mu dáme pod hlavičku, aby se mu dobře leželo.“ Ať dítě přinese trochu pilin z klece, kousek kapesníku. Dovolte dětem, aby krabičku pomalovaly. Ať na ni napíšou jméno, nakreslí křečka, srdíčka. Stejně tak je dobré dát zvířátku na „poslední cestu“ něco na zub – oříšek, kousek oblíbeného jabka. Je to symbolika, která dítěti dává pocit, že se o svého kamaráda postaralo až do úplného konce.
Krok 2: Kde budeme kopat?
Pokud máte vlastní zahradu, nemusíte to příliš řešit. Najděte klidné místo někde pod keřem, kde se běžně nešlape a kde nehrabou psi. Pokud bydlíte v paneláku, je to trochu složitější. Zákon (a hlavně selský rozum) vám nedovolí zakopat zvíře do pískoviště před vchodem nebo v městském parku. Můžete se zkusit domluvit s prarodiči, či známými, kteří mají zahradu. Často lidé pohřbívají drobné domácí mazlíčky v lese, ale to také není legální, tak pozor na to.
Co když je únor a zem je zmrzlá na kost nebo prostě nemáte kde zvíře pohřbít? Stává se to. Pokud se nedá kopat, musíte improvizovat. Buď můžete zvolit zvířecí krematorium (ano, dnes už to existuje, ale stojí to peníze), uložit ho na zvířecí hřbitov, případně se obrátit na veterinární kliniku, kde veterinář zajistí asanaci těla (odvoz na kafilerii).
Krok 3: Samotný obřad
Tohle nemusí trvat hodinu. Vykopejte jámu. Nechte dítě (pokud chce), aby krabičku (případně alespoň něco symbolického) opatrně uložilo na dno. Stoupněte si kolem, chyťte se za ruce a řekněte pár slov. Zkuste dítě vyzvat: „Zkusíme si vzpomenout na jednu nejvtipnější věc, kterou udělal?“ Zavzpomínejte společně na ty hezké chvíle. Převeďte ten těžký smutek do vděčnosti za to, že jste s ním tu legraci mohli zažít. Pak jámu zasypte a společně tam položte nějaký hezký kámen a zasijte semínka kytek.
Tímhle rituálem dáváte dítěti jasný bod za událostí. Je to hranice mezi „Pepík je nemocný“ a „Pepík je pohřbený“.
Fáze 5: Prázdná klec a ticho
Pohřbem to nekončí, naopak. Další dny bývají těžké, protože domov se změní. Najednou v noci nechrastí kolečko v kleci. Ráno nikdo neštěká, že chce granulky.
A navíc vyvstává otázka: Kam s věcmi po mazlíčkovi? Tedy s tou klecí, pelíškem nebo hračkami? Zase platí: Neřešte to tajně v noci! Nenechte věci zmizet, když jsou děti ve škole. Dejte tomu pár dní. A pak dětem navrhněte: „Pojďme to společně umýt a uklidit třeba do sklepa. Už tam nikdo nebydlí a nám bude jen smutno, když se na to budeme jen koukat.“ Udělejte z toho společný akt úklidu.
Vytvoření paměťového koutku
Děti si někdy potřebují mrtvé zvíře ještě chvíli připomínat. Dovolte jim to. Ať si nakreslí jeho obrázek a pověsí si ho na ledničku nebo do pokojíčku na nástěnku. Pokud máte vytištěnou fotku zvířátka, dejte jim ji. Smutek nepřechází rovnoměrně. Dítě může být týden úplně v pohodě a pak najednou začne brečet nad večeří, že mu chybí. Nezametejte to pod koberec, ale raději to také uznejte. „Mně chybí taky. Měl jsem ho rád. Je to normální, že ti je smutno.“ Žádné zlehčování typu „Vždyť to byla jen myš, už to neřeš.“ Pro to dítě to nebyla myš, byl to jeho kamarád a důvěrník, kterému do kožíšku často šeptalo svá dětská tajemství.
Fáze 6: Kdy koupit nové zvíře?
Tohle je obrovská past, do které spadne spousta rodičů. Chtějí zalepit tu díru v dětském srdci co nejrychleji. Pohřeb byl v úterý, ve čtvrtek už se jede do zverimexu pro nového králíka. Zase, nedělejte to!
Proč byste měli počkat?
- Dítě si potřebuje odžít smutek. Pokud mu ho hned zalepíte novou chlupatou hračkou, naučíte ho, že nepříjemné emoce se neprožívají, ale prostě se okamžitě přebijí něčím novým (což je mimochodem skvělý základ pro budoucí závislosti v dospělosti – cítím se blbě = koupím si něco/vypiju si něco, abych se cítil líp).
- Nové zvíře ponese břímě toho starého. Dítě bude podvědomě srovnávat. „Ale Pepík tohle nedělal! Tenhle křeček je hloupej, já ho nechci.“ Nové zvíře musí přijít jako čistý list, ne jako náhrada za mrtvého hrdinu.
Kdy je tedy ten správný čas? Neexistuje přesná tabulka, ale obecné pravidlo říká: Nechte ten prostor prázdný alespoň několik týdnů až měsíců. Až dítě samo začne o novém zvířeti mluvit, nepoužívejte slovo „náhrada“. Zeptejte se ho: „Myslíš, že už jsi připravený dát lásku a péči dalšímu zvířátku? Bude se jmenovat jinak a bude se i jinak chovat. Ale my ho budeme mít taky rádi.“
Pokud se rozhodnete jít do dalšího zvířete, je dobré vybrat takové, které vypadá jinak. Nemusí jít nutně o úplně jiný druh zvířete, ale je lepší, když vyberete jinou rasu nebo alespoň jinou barvu srsti. Měli jste bílého křečka džungarského? Pořiďte zlatého syrského. Případně pořiďte místo křečka morče. Změna druhu a vzhledu pomáhá mozku oddělit si staré vzpomínky od těch nových a zabraňuje tomu neustálému srovnávání.
💡Malá poznámka na závěr: Pokud vás to první zvíře a následný pohřeb opravdu vyčerpaly a vy už další zvíře prostě z čistě pragmatických (nebo finančních) důvodů nechcete, řekněte to dětem na rovinu. „Měli jsme Pepíka rádi, ale byla to pro nás všechny velká starost a teď si dáme od zvířátek na nějaký čas pauzu.“ I to je naprosto legitimní rodičovské rozhodnutí. Domov není zoo a pokud se na další kolečko čištění klecí a stresu necítíte, nenuťte se do toho.
Učení se o životě skrze smrt
Ztráta prvního domácího mazlíčka je nesmírně smutná událost, to nelze popřít. Je to stres, jsou to slzy, je to vysvětlování. Avšak zkuste se na to podívat z odstupu. Je tojedna z nejdůležitějších lekcí, kterou svým dětem do života dáváte.
Učíte je, že každý život, i ten, který váží jen padesát gramů a vejde se do dlaně, má svou hodnotu a zaslouží si náš respekt od začátku až do konce. Učíte je, že smutek není ostuda ani prohra, ale přirozená reakce na to, že jsme někoho měli rádi. A především jim na vlastním příkladu ukazujete, že i když se stane něco těžkého, vy tu jako rodiče pro ně jste. Neprcháte, nelžete, nezlehčujete. Stojíte s nimi u vykopané jamky v zemi, pomůžete jim pohřbít krabičku a pak je obejmete.
A to je vědomí, ze kterého budou vaše děti čerpat celý život. Až jednou přijdou ty velké, opravdu dospělácké ztráty, budou vědět, že se z toho svět nezhroutí, že rituály pomáhají a že i to co skutečně bolí, se nakonec zahojí.
Zdroje:
- DUDOVÁ, Iva. Smutek a truchlení dítěte. Pediatrie pro praxi online, 2013-07-24, 2013, s. 248 – 251. Dostupné z: http://www.pediatriepropraxi.cz/pdfs/ped/2013/04/10.pdf
- LAGONI, Laurel, M.S.. General Pet Loss and Children’s Grief Overview. Dostupné z: https://www.veterinarywisdom.com/wp-content/uploads/2021/10/TeenageGuide.pdf
- MATĚJČEK, Zdeněk. Co, kdy a jak ve výchově dětí. Praha: Portál, 1996. Rádci pro rodiče a vychovatele. ISBN 80-717-8085-5
- MATĚJČEK, Zdeněk a Zdeněk DYTRYCH. Krizové situace v rodině očima dítěte. Praha: Grada, 2002. Pro rodiče. ISBN 80-247-0332-7
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář