Byl jednou jeden král a jedna královna. Měli bohaté království, truhlice plné zlaťáků a stoly prohýbající se pod jídlem i šťastné poddané, ale k opravdové radosti jim chybělo to nejcennější – děťátko. Každý den královna sedávala u rybníka v zámecké zahradě a plakala. „Kéž bychom mohli mít alespoň jedno děťátko.“
Až jednou, když se dívala do temné vody, vynořila se na leknínový list stará žába. Zaskřehotala: „Netrap se, královno. Než napřesrok vykvete první leknín, narodí se ti dcera.“
A jak žába předpověděla, tak se i stalo. Narodila se jim holčička, kterou pojmenovali Růženka. Král z té obrovské radosti uspořádal velkolepou hostinu. Rozhodl se pozvat dvanáct sudiček, aby malé princezně daly do vínku ty nejlepší dary. Jenže v království žila ještě třináctá sudička. Byla to paní temných hvozdů a těžkých zkoušek. Král se její přítomnosti bál. Nechtěl si kazit oslavu připomínkou, že svět má i své stinné stránky, a proto jí neposlal pozvání. Zámecké brány nechal před třináctou sudičkou pevně zamknout.
Dvanáct pozvaných sudiček přistoupilo ke kolébce. Jedna darovala princezně krásu, druhá dobré srdce, třetí bystrou mysl, a tak to šlo dál. Když svůj dar vyřkla jedenáctá, rozrazily se dubové dveře hodovní síně.
Na prahu stála třináctá sudička. Nepromluvila na krále ani na královnu. Přešla rovnou ke kolébce a chladným hlasem pronesla: „Kdo zamyká dveře před stínem, toho stín pohltí. V den svých sedmnáctých narozenin se princezna píchne o vřeteno a zemře.“
Otočila se a odešla. Síní to zašumělo hrůzou. Vtom předstoupila dvanáctá sudička, která svůj dar ještě nevybrala. „Nemohu tu kletbu zrušit, králi,“ řekla mírně. „Mohu ji jen zmírnit. Princezna nezemře. Upadne však do hlubokého spánku, který potrvá přesně sto let.“
Král by strachem bez sebe. Odmítl přijmout osud. Hned druhý den vydal přísný rozkaz: všechna vřetena a kolovraty v celé zemi se musí svézt na nádvoří a spálit. Oheň hořel tři dny a tři noci. Král si myslel, že spálením dřeva spálil i kletbu a nad věštbou třinácté sudičky tak vyhrál.
Léta běžela a z Růženky vyrostla laskavá a krásná dívka. V den jejích sedmnáctých narozenin odjel král s královnou na ranní lov. Princezna zůstala v zámku sama. Chodila prázdnými chodbami, otevírala komnaty, až došla ke starému točitému schodišti, které vedlo do nejvyšší věže. Na konci schodů byly malé dveře s rezavým klíčem v zámku.
Otočila jím. V malé světničce seděla shrbená stařena a pilně předla len. „Dobrý den, babičko,“ pozdravila Růženka. „Co to tu děláte?“ „Předu len, dcerko,“ odvětila stařena bez zvednutí hlavy. Princezna nikdy předtím kolovrat neviděla, protože král je nechal všechny zničit. Ze zvědavosti vztáhla ruku, aby si na tu podivnou věc sáhla. Jakmile se však dotkla vřetena, ostrý hrot jí propíchl kůži na prstu.
Růženka klesla na starou postel v koutě věže a zavřela oči. V tu samou chvíli padl spánek na celý zámek. Král s královnou, kteří se právě vraceli přes nádvoří, usnuli v sedlech. Kuchař v kuchyni ztuhl s rukou napřaženou, aby dal pohlavek kuchtíkovi. Oheň v krbu přestal plápolat, mouchy usnuly na zdi a psi na dvoře přestali štěkat uprostřed nadechnutí. Všechno utichlo.
Zámek začal obrůstat šípkovým trním. Rostlo rychle, jeho větve se proplétaly do sebe a trny byly tvrdé a ostré jako kované hřeby. Za pár let nebyla vidět ani korouhvička na nejvyšší věži.
Avšak pověst o spící krásce, jak Růžence začali říkat, se šířila po světě. Mnoho princů z dalekých zemí přijíždělo s tasenými meči. Chtěli hradbu přesekat a získat slávu. Ale trny se chovaly jako živé. Sevřely se kolem nich, nepustily je dál a ti, kteří spoléhali jen na hrubou sílu, museli s ostudou a potrhanými plášti odejít.
Uplynulo sto let. Do kraje přijel nový princ. Od dětství slýchával od svého děda příběh o spící princezně v šípkovém lese. Nehledal slávu v boji. Jeho srdce naplnila láska k dívce, která v tichu a samotě čeká.
Když princ přijel k šípkovému valu, bylo to přesně stole let na den, kdy se princezna píchla a usnula. Princ sesedl z koně, sundal si přilbu a přistoupil k trní. Dřív než vůbec stihl vytáhnout meč, se tvrdé železné trny začaly měnit v nádherné červené květy růže. Keře se před ním samy rozestupovaly a tvořily mu širokou cestu.
Prošel nádvořím kolem spících psů, vstoupil do zámku kde viděl spící poddané i krále s královnou a vyšel až do nejvyšší věže. Tam ležela Růženka. Byla přesně tak krásná, jak vyprávěly staré příběhy. Princ, který ji miloval už od dětství skrze příběh, který o ní slýchával, k ní přistoupil, a jemně ji políbil.
Růženka otevřela oči a usmála se na něj. Jakmile vstala, probudil se i celý zámek. Kuchař dal kuchtíkovi pohlavek, mouchy odletěly ze zdi, oheň v krbu zapraskal a psi na nádvoří doštěkali.
A princ s princeznou? Do roka a do dne se vzali a pokud nezemřeli, žijí tam spolu šťastně až do dodnes.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář