Kdysi dávno, hluboko v zeleném lese, kde mezi stromy prosvítalo jen pár paprsků slunce, stála chaloupka. Ale nebyla to obyčejná chaloupka. Její střecha byla z medových perníků, komín z cukrkandlu, okenice z nugátu a schody z marcipánu. Voněla tak sladce, že se každému zvířátku, které šlo v lese okolo, sbíhaly sliny.
V té chaloupce nežila zlá ježibaba, jak byste možná čekali. Naopak. Žila tam stařenka jménem Dobromila. Nebyla to čarodějnice, i když nosila šátek a občas mluvila se zvířátky, které ji zabloudily na zahrádku. Byla to bývalá pekařka z nedaleké vesnice, která se odstěhovala do lesa, když už zůstala sama a chtěla mít svůj klid.
V lese toho neměla moc na práci a nikdo z lidí ji nenavštěvoval. A tak, aby si ukrátila dlouhý čas, pekla. Pekla celé dny sladkosti. Ale ne pro sebe. Zvířátkům rozdávala oříškové sušenky, ptáčkům sypala drobečky z dortíků a medvědům nosila houstičky s medem.
Jednoho chladného podzimu, kdy se les zbarvil do všech odstínů červené, oranžové a hnědé, bloudily lesem dvě děti. Byla to Anička a její bratr Jakub. Jejich tatínek byl dřevorubec, který na kraji lesa kácel stromy. Aby se děti zabavily, zatímco tatínek pracoval, rozhodly se, že půjdou sbírat houby, ze kterých si večer připraví dobrou polévku.
Ale, i když lesem chodily křížem krážem, houby nikde nemohly najít. Místo toho zabloudily. Zoufale pak chodily lesem sem a tam, až Anička najednou ucítila vůni perníku. „Cítíš to taky?“ zeptala se Jakuba. Ten jen přikývl a oba se vydali za tou neodolatelnou vůní.
Když uviděli perníkovou chaloupku, nemohli uvěřit vlastním očím. Byli hladoví, promrzlí a unavení. A tak se dlouho nerozmýšlely a zaklepaly. Zpoza dveří uslyšely šramot a pak kroky. Když se dveře otevřely, stála v nich stará paní s bílým copem a červenou zástěrou umazanou od mouky. „Pojďte dál, děti,“ řekla vlídně, když si je prohlédla od hlavy k patě. „Vypadáte, že máte za sebou dlouhou cestu.“
A tak děti vešly. V perníkové chaloupce to vonělo po skořici. V krbu praskal oheň a na stole ležely čerstvě upečené buchty. ze kterých se ještě kouřilo. Dobromila jim dala najíst, napít i místo kde si mohly odpočinout.
Když si děti odpočinuly, Dobromila jim připravila na cestu šáteček s buchtami a poprosila své zvířecí přátele, aby děti bezpečně doprovodily za jejich tatínkem. Ten mezitím dokončil svou práci a už své děti začal hledat po okolí.
Zvířátka doprovodila Aničku a Jakuba až na kraj lesa, odkud už děti uslyšely volání tatínka. Poděkovaly zvířátkům a rozeběhly se za jeho hlasem. Když k němu doběhly, vrhly se mu kolem krku a jeden přes druhého se začaly překřikovat a vyprávěly mu co se jim vlastně přihodilo. Dřevorubec, Anička i Jakub, byli rádi, že to nakonec všechno tak dobře dopadlo.
Hned druhý den se o své dobrodružství podělily s dětmi ve vesnici a netrvalo dlouho a perníková chaloupka se stala místem, kam si děti z vesnice chodily hrát, kde pro ně hodná Dobromila měla vždy něco dobrého na zub. A Dobromila? Ta byla konečně zase šťastná. Nejen že mohla péct, co měla ráda, ale hlavně, její chaloupka už nikdy nebyla prázdná.
Dobrou noc. A až se ti bude něco zdát… třeba ucítíš i vůni skořice.
Přidat komentář