„Křup!“
To nebyl zvuk, jaký dělá suchá větev v lese, když na ni šlápne medvěd. To byl ten hnusný, suchý zvuk, který zná každý prvňák. Zvuk ze které ho se vám sevře žaludek. Alespoň Mirkovi.
Terezka se ani nepohnula. Seděla ve své lavici jako královna, která právě sepisuje důležitou vyhlášku. Před ní ležel otevřený penál. Všechny gumičky byly obsazené pastelkami. Byly v něm seřazené podle odstínů. Od žluté citrónové až po černou jako uhel. A co bylo nejdůležitější: všechny měly špičky ostré jako jehličky. Terezka nesnášela tupé pastelky. Tupá pastelka je jako nůž, co neukrojí ani banán. K ničemu.
„Do pytle,“ špitl Mirek a podíval se na paní učitelku, jestli to slyšela.
Neslyšela. Zrovna u tabule vysvětlovala, že stěny domu musí být rovně jinak by spadl. Terezka se pootočila.
„Co se stalo?“ zeptala se šeptem, ale znělo to spíš jako výslech.
Mirek zvedl ruku. V dlani, která byla trochu upatlaná od svačiny, držel dvě půlky červené pastelky. Byla to jeho jediná červená. Ostatní pastelky měl v pytlíku, který vypadal, jako by ho někdo přežvýkal.
„Já jsem moc tlačil,“ fňukl Mirek. „Chtěl jsem, aby ta střecha byla pořádně červená. Jako hasičský auto.“
„Když na ni moc tlačíš, tak praskne.“ řekla Terezka věcně a srovnala si modrou pastelku, která se opovažovala vyčuhovat o kousek víc než ostatní.
„Ale já nemám hotovou střechu!“ Mirek se zoufale podíval na svůj výkres. Dům tam stál trochu nakřivo, okna byla každé jiné a střecha byla jen z půlky vybarvená. Vypadalo to, jako by dělníci odešli na oběd a už se nevrátili.
„Půjč si od Péti,“ poradila mu Terezka a dál vybarvovala svůj trávník. Pečlivě. Jedním směrem.
„Péťa ji ztratil. Už v pondělí,“ vzdychl Mirek. „A Anička ji má okousanou, že se s ní nedá kreslit… Terezko?“
Terezka ztuhla. Věděla, co přijde.
„Půjčíš mi červenou? Prosíííím.“
Terezka se podívala na svůj poklad. Její červená byla nádherná. Dlouhá. Lesklá. S nápisem psaným zlatým písmem. Představila si ji v Mirkově ruce. V té ruce, co právě zlomila jednu pastelku. V té ruce, co před chvílí držela rohlík se salámem.
„Nemůžu,“ řekla rychle. „Mám ji v sadě. Když ti ji půjčím a ty ji zlomíš, budu mít v penálu díru. A to nejde.“
„Ale já ji nezlomím! Budu kreslit úplně lehce. Jako peříčko!“ sliboval Mirek a oči se mu leskly skoro jako Terezčiny pastelky.
„Jako peříčko, jo?“ zapochybovala Terezka. „Minule jsi zlomil i pravítko.“
„To bylo omylem! Sedl jsem si na něj!“
„No právě.“
Mirek svěsil ramena. Podíval se na svůj nedodělaný dům. Vypadal smutně. Jako dům, ve kterém nikdo nebydlí. A kdo by v něm bydlel, když mu prší do obýváku.
Terezka se na něj dívala. Pak se podívala na svou dokonalou řadu pastelek. Byly krásné. Ale k čemu jsou pastelky, když jenom leží v gumičkách? Je to jako mít auto a nejezdit s ním, aby se mu neumazala kola.
V břiše ji trochu zašimralo. Nebylo to z hladu. Byl to takový ten pocit, když víte, že musíte udělat něco, co se vám vůbec nechce.
„Tak poslouchej,“ sykla a sáhla do penálu.
Mirek zvedl hlavu.
Terezka pomalu, obřadně vytáhla svou červenou krasavici. Podala ji Mirkovi, ale nepustila ji hned.
„Tohle je Carmen. Tak se ta pastelka jmenuje, jasný?“
„Jasný,“ vydechl Mirek.
„Ať můžeš ten domeček dokončit, je to důležité. Ale jestli ji začneš okusovat, tak si mě nepřej. Vidíš ty otisky zubů na konci?“ ukázala na konec pastelky. „Ne? No právě. Žádné tam nejsou. A tak to zůstane!“
Mirek přikývl tak prudce, až mu spadly vlasy do čela. „Slibuju! Nebudu na ni vůbec tlačit.“
Vzal si pastelku. Terezka sledovala každý jeho pohyb. Mirek se sklonil nad papír. Špička pastelky se dotkla papíru. Terezka zadržela dech. Mirek začal vybarvovat. Jemně. Opravdu jemně. Střecha se pomalu začervenala.
„Dobrý,“ vydechla Terezka a vrátila se ke svému trávníku. „Ale ten komín máš fakt křivě.“
„To nevadí,“ uchechtl se Mirek a stále opatrně šmidlal po papíře. „U nás doma je taky křivý. Táta říkal, že to je umělecký záměr.“
Terezka se musela usmát. Podívala se na prázdné místo ve svém penálu. Ta díra tam sice byla, a trochu ji rozčilovala, ale když se podívala na Mirkův dům, který už konečně nevypadal jako zřícenina, musela uznat, že té pastelce je líp tam kde je, než v gumičce.
🧠 Otázka pro bystré hlavičky:
Máš nějakou hračku nebo věc, kterou nerad půjčuješ ostatním? Proč se o ni bojíš?
✨ Úkol pro šikovné ručičky:
Zkus se podívat do svého penálu. Jsou všechny pastelky stejně dlouhé? Seřaď je od nejmenší po největší!
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář