Kdysi dávno, v malém domečku na kraji vesnice, bydlela tři prasátka se svou maminkou. Byla to veselá trojice: nejstarší, prostřední a nejmladší a každý den si hráli, smáli se a pomáhali mamince s domácími pracemi.
Ale jak čas plynul, prasátka rostla a v domečku začalo být těsno.
Jednoho rána si nejstarší prasátko povzdechlo:
„Mami, už se sem sotva vejdeme.“
„Co kdybychom se vydali do světa a postavili si vlastní domečky?“ navrhlo nejmladší prasátko.
Maminka je pohladila po hlavičkách a usmála se. „Je na čase, děti moje. Jděte do světa, ale pamatujte, že dům musí být nejen pěkný, ale i pevný.“
A tak prasátka sbalila uzlíčky a vyrazila. Šla přes hory a doliny, šla kolem řek i potoků a šla pře pole i lučiny… až došla na krásnou louku plnou sedmikrásek a pampelišek.
„Tady se mi líbí!“ zvolalo nejstarší prasátko. „Postavím si tady domeček ze slámy. Bude rychle hotový a zbyde mi spousta času na hraní!“
Zatím jeho sourozenci šli dál, nejstarší sbíral stébla, svazoval je do otýpek a smál se: „Za půl dne je hotovo!“
Prostřední a nejmladší prasátko mezitím došla až na kraj lesa. Borůvky tam modraly v keřích, maliny červenaly pod listy a kolem rostly hříbky.
„Tady se usadím,“ řeklo prostřední prasátko s mlsným úsměvem. „Z lesa vezmu větvičky a udělám si domeček ze dřeva. Bude hezčí než slámový, ale taky rychle hotový!“
Zatímco prostřední prasátko stavělo, nejmladší šlo dál. Cesta se zvedala do kopce, odkud byl nádherný výhled na celý kraj.
„Tady budu v bezpečí. Uvidím každého, kdo se blíží,“ řeklo tiše a s chutí se pustilo do práce. Začalo stavět pevný dům, pořádně jednu cihlu na druhou, s maltou mezi nimi.
Mezitím už si starší dvě prasátka hrála, pískala si a válela sudy po louce. Ale nejmladší pracovalo dál, pomalu, poctivě, cihlu po cihle.
Večer se přiblížil a na nebi se rozzářily první hvězdy. Všechna tři prasátka měla své domečky hotové a unavená usnula ve svých nových domečcích.
Ale v noci, když měsíc vylezl na nebe a les se ponořil do tmy, objevil se v dolině hladový vlk.
„Čichám, čichám prasátko,“ zasyčel a došoural se ke slámovému domečku.
„Prasátko, prasátko, pojď si ven hrát!“ zavolal sladce.
„Ne, vlku, já ven nepůjdu, ty bys mě snědl!“ ozvalo se zevnitř.
„Tak já tvůj domeček rozfoukám!“ Řekl vlk, zhluboka se nadechl a fůůůůůůů. Foukl co mohl. A opravdu. Slámový dům se rozletěl na všechny strany.
Prasátko pištělo a utíkalo k domečku prostředního bratra.
„Rychle, otevři!“ volalo. A když bylo uvnitř, zavřeli dvířka na závoru.
Ale vlk už byl zase u nich.
„Prasátka, prasátka, pojďte si hrát!“ volal znovu.
„Ne, vlku, nechceme si s tebou hrát. Ty by jsi nás snědl!“
„Nepůjdete? Nevadí! Tak já ten domeček taky rozfoukám!“ Vlk se nadechl a fůůůů, fůůůů a fůůůů. A věřte nevěřte, i dřevěný domeček se rozsypal, větve lítaly vzduchem a vlk se už natahoval po prasátkách.
Ta však včas utekla a doběhla až k domečku posledního prasátka. To už je z dálky vidělo a pustilo je dovnitř.
„Honem dovnitř!“ volá to nejmladší prasátko.
Jakmile byli uvnitř, prasátko za nimi zavřelo, zamklo a řeklo: „Tady jsme v bezpečí.“ A to už tluče vlk do dveří a chce dovnitř.
„Prasátka, prasátka pojďte si hrát,“ křičí už dost naštvaný vlk.
„My ven nepůjdeme a ty se dovnitř taky nedostaneš, tak běž pryč,“ odpovědělo mu beze strachu to nejmladší prasátko.
„Nepůjdete? Tak tenhle dům taky rozfoukám!“ Vlk se zhluboka nadechl a fůůůůůů, fůůůůůů, fůůůůů. Nic. Tak se znovu nadechl a fůůůůů, fůůůůů, fůůůů.
Foukal, funěl, až mu oči slzely, ale dům se ani nepohnul.
„Ha! Nejde to!“ zavrčel vlk, ale nechtěl to vzdát. Byl hladový a naštvaný. A pak mu oči zajiskřily, když dostal nápad. „Vlezu dovnitř komínem!“
U domečku našel žebřík, které prasátko používalo při stavbě domečku. Opřel ho o stěnu domu a vyšplhal na střechu. Naštěstí si jeho počínání všimlo nejmladší prasátko a rychle zatopilo v krbu.
„Jen pojď, vlku,“ šeptlo.
A jak vlk skočil do komína, ozvalo se jen: „ÁÁÁÁÁÁÁ!“
A pak halekání, skuhrání a zasyčení. Vlk spadl přímo do žhavých uhlíků a spálil si celý zadek. S křikem vyskočil z krbu a vyběhl z domečku dveřmi, které mu nejmladší prasátko otevřelo. Společně všechny tři prasátka sledovala jak vlk pelášil pryč z doliny. Z ocasu se mu přitom ještě kouřilo. Sledovali ho tak dlouho, až zmizel za kopcem a už se do jejich doliny nikdy nevrátil.
Dvě starší prasátka se objala s nejmladším a řekla:
„Měli jsme postavit dům z cihel jako ty.“
A tak si později taky postavila své vlastní domečky. Hned vedle toho jeho na kopečku.
Od té doby žili spokojeně, v klidu a radosti.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář