Za jednou malou vesničkou, na vysokém kulatém kopci, rostl od nepaměti strom. Byl to ten největší a nejstarší strom široko daleko. Jeho kmen byl tak široký, že by ho neobjala ani celá třída dětí, a jeho koruna sahala vysoko k oblakům.
Lidé ve vesnici ho brali jako samozřejmost. Stál tam, když se narodili jejich dědečkové, stál tam teď a bude tam stát ještě dlouho po nich. Jenže poslední dobou se se stromem dělo něco divného. Začal chřadnout. Jeho kdysi krásné zelené listy bledly, usychaly a tiše se snášely k zemi, až z něj zbyly jen smutné, holé větve trčící k nebi jako prosící ruce.
Dospělí ve vesnici si toho sotva všimli. Měli plné hlavy jiných starostí. Pan pekař spěchal, aby stihl upéct rohlíky, paní učitelka opravovala hromady sešitů a sousedé se mračili, protože pořád pršelo, nebo naopak svítilo slunce až moc. Nikdo neměl čas zvednout hlavu a podívat se na kopec.
Nikdo, kromě Barunky a Tomáška.
Barunka a Tomášek byli sourozenci, kteří byli zvědaví a koukali se na svět očima tak, jak to umí jen děti. Bylo jim líto, že se jejich strom ztrácí před očima. „Babičko,“ zeptala se jednou večer Barunka, když seděli u kamen, „proč ten velký strom na kopci opadává? Vždyť není podzim. To je nemocný?“
Babička se na chvíli zamyslela, pohladila kocoura na klíně a povzdechla si. „Víš, stromy mají duši. Možná už prostě nemá z čeho mít radost a ztratil chuť kvést. Možná je jen unavený, broučku. A nebo starý.“
Ta slova dětem vrtala hlavou. Druhý den, když šly do školy, začaly si všímat věcí, které dříve neviděly. Všimly si, že paní Nováková táhne těžký nákup a nikdo jí nepomůže. Viděly, jak klukovi odvedle spadla zmrzlina a ostatní se mu smáli. Všimly si, že se lidé na ulici nezdraví a dívají se jen do země.
„To je ono!“ vykřikl Tomášek. „Lidé na sebe zapomněli být hodní. Celá vesnice je taková… ošklivá. A strom je z toho smutný!“
„Musíme mu ukázat, že dobro ještě nezmizelo,“ vykřikla Barunka.
A tak začaly svůj tajný plán. Nebylo to nic velkého. Když šel Tomášek kolem pošty, pomohl posbírat staršímu pánovi dopisy, které se mu rozsypaly po zemi. Barunka zase pomohla mladší spolužačce zavázat tkaničku, která se jí pořád rozvazovala.
Když se ten pán u dveří překvapeně zeptal: „Děkuji ti, chlapče, jak se ti můžu odvděčit?“, Tomášek se jen usmál a řekl: „Nic nechci. Jen udělejte taky pro někoho něco hezkého. Třeba jen tak.“
Pán chvíli koukal, ale pak se taky usmál. A o hodinu později? Ten samý pán pomohl sousedce sundat kočku ze stromu. Sousedka pak z radosti upekla koláč a rozdala ho všem ve škole kde pracovala jako školnice. Pan učitel, potěšený sladkou svačinou, nedal ten den žádný domácí úkol a raději šel s dětmi ven.
Bylo to jako lavina. Nebo spíš jako teplý jarní větřík, který rozehnal mraky. Laskavost se začala šířit vesnicí. Lidé se na sebe začali znovu usmívat, pomáhali si s taškami, zdravili se a děkovali si.
A tehdy se to stalo.
Na tom velkém, smutném stromě na kopci, úplně nahoře na nejvyšší větvičce, vyrašil malinký, zelenkavý lísteček. Nikdo ho neviděl, ale on tam byl. A s každým dalším úsměvem ve vesnici přibyl další. Když pekař daroval rohlík hladovému pejskovi – puk! Vyrostl další lístek. Když se dva rozhádaní sousedé usmířili – pff! Celá větev se zazelenala.
Barunka a Tomášek chodili každý den kontrolovat kopec. A jednoho rána zůstali stát s otevřenou pusou.
Strom už nebyl holý. Byl obrovský, košatý a zářil barvami, jaké svět neviděl. Nebyla to jen obyčejná zelená. Lístky měly barvu radosti, pomoci, přátelství a lásky. Zvířátka z celého lesa – veverky, srnky i moudré sovy – se k němu seběhly, protože cítila tu ohromnou sílu a radost, které ze stromu sálaly.
I dospělí z vesnice vyšli ven a dívali se na tu nádheru. Cítili se najednou lehčí a šťastnější.
Večer, když šli Barunka a Tomášek spát, přišla je babička přikrýt. „Tak se vám to povedlo,“ usmála se a mrkla na ně. „Vrátili jste stromu život.“
„My ne, babi,“ zívla Barunka. „To všichni lidi. My jsme to jen začali.“
Babička je pohladila po vlasech a řekla jim moudro, na které nikdy nezapomněli:
„Pamatujte si, děti. Laskavost je jako voda pro strom. Není sice vždycky vidět, teče hluboko u kořenů, ale bez ní by na světě nic krásného nevyrostlo. Každý dobrý skutek je jako kapka vody, která dělá svět krásnějším a barevnějším.“
A od té doby, kdykoliv Barunka nebo Tomášek udělali něco hezkého, představili si, jak se na velkém stromě na kopci vybarvil jeden další lístek.
Teď je řada na tobě!
Máš před sebou svůj vlastní, zatím prázdný Strom laskavosti.
Stáhni si ho a vytiskni!
Dokážeš ho, stejně jako Barunka s Tomáškem, probudit k životu? Za každý dobrý skutek si vybarvi jeden lístek a sleduj, jak tvůj strom laskavosti poroste do krásy!
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář