Byl jednou jeden mrazivý zimní den. Vločky padaly z nebe jako bílé peří a u okna s rámem z černého ebenového dřeva seděla královna a šila. Jak se tak dívala do sněhu, píchla se omylem jehlou do prstu. Na bílý sníh na parapetu ukáply tři kapky krve. Vypadalo to tak krásně, že si královna pomyslela: „Kéž bych měla dcerku, která by byla bílá jako ten sníh, červená jako krev a vlasy by měla černé jako toto ebenové dřevo.“
Netrvalo dlouho a narodila se jí holčička, která přesně taková byla, a proto dostala jméno Sněhurka. Královna však brzy nato zemřela.
Když uplynul rok, vzal si král novou ženu. Byla krásná, ale velmi pyšná a marnivá. Nesnesla pomyšlení, že by ji někdo mohl v kráse předčit. Měla kouzelné zrcadlo, a když se před něj postavila, ptala se: „Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je v zemi zdejší nejkrásnější?“ A zrcadlo vždy odpovídalo: „Ty, má paní, jsi v zemi zdejší nejkrásnější.“
Ale Sněhurka rostla a byla den ode dne hezčí. Královna se každý den ptala a zrcadlo ji stále odpovídalo stejně, až jednoho dne, když už byla Sněhurka větší, zeptala se královna zrcadla jako obvykle. Zrcadlo však odpovědělo: „Paní královno, jste krásná, to je pravda, ale Sněhurka je krásnější než vy.“
Královna zezelenala závistí. Zavolala si myslivce a přikázala mu: „Odveď to děvče hluboko do lesa, ať už ji nikdy nevidím. Zabij ji a jako důkaz mi přines její srdce.“ Myslivec Sněhurku do lesa odvedl, ale když vytáhl lovecký nůž, dívka začala plakat a prosila o život. Myslivci se jí zželelo. „Tak běž, ty ubohé dítě,“ řekl jí a myslel si, že se beztak někde v lese ztratí. Královně pak na ukázku přinesl srdce mladé laně.
Sněhurka se ocitla v temném lese úplně sama. Stromy kolem ní se tyčily jako černé sloupy, kořeny vypadaly jako drápy a z křoví se ozývalo šramocení. Běžela přes ostré kamení a trní, dokud se nezačalo stmívat. Tu spatřila malou chaloupku a vešla dovnitř, aby si odpočinula.
Uvnitř bylo všechno maličké, ale neuvěřitelně čisté a úhledné. Stál tam stolek se sedmi talířky, sedmi lžičkami a sedmi hrnečky. U zdi stála řada sedmi malých postýlek povlečených bílým plátnem. Sněhurka měla obrovský hlad, a tak si z každého talířku vzala kousek zeleniny a kousek chleba. Pak si lehla do jedné ze sedmi postýlek a tvrdě usnula.
Když padla noc, vrátili se majitelé chaloupky – sedm trpaslíků, kteří v horách těžili rudu a zlato. Rozsvítili svých sedm lampiček a hned poznali, že tu někdo byl. „Kdo seděl na mé židličce?“ ptal se první. „Kdo jedl z mého talířku?“ divil se druhý. Když sedmý trpaslík pohlédl na svou postel, uviděl Sněhurku. Všichni se seběhli a žasli nad její krásou. Ráno jim Sněhurka pověděla svůj příběh a trpaslíci jí nabídli: „Pokud se nám postaráš o dům, uvaříš, usteleš, vypereš a zašiješ, můžeš tu zůstat. Ale přes den jsme v dole, budeš tu sama. Dej si pozor a nikoho nepouštěj dovnitř!“
Královna mezitím věřila, že je Sněhurka mrtvá a ona je opět tou nejkrásnější. Jaké však bylo její překvapení, když předstoupila před zrcadlo a to jí řeklo, že Sněhurka žije za sedmero horami u sedmi trpaslíků a je stále krásnější než ona. Královna se rozzuřila. Vzala si staré šaty, proměnila se ve starou babici a vydala se přes hory jako stará kramářka. Zabouchala na dveře chaloupky: „Dobré zboží, kupte, kupte!“ Sněhurka vyhlédla z okna. „Stará žena mi přece nemůže ublížit,“ pomyslela si, otevřela dveře a koupila si krásnou barevnou šněrovačku. „Pojď, děvenko, já tě pořádně sešněruji,“ nabídla kramářka. Sněhurka nic zlého netušila a nechala se obléct. Královna ale zatáhla tak silně a rychle, že Sněhurka ztratila dech a padla na zem jako mrtvá.
Večer trpaslíci našli Sněhurku ležet na podlaze. Rychle přestřihli šněrovačku a dívka začala znovu dýchat. Zapřisáhli ji, ať už nikdy nikomu neotvírá.
Královna doma zjistila od zrcadla, že její snaha se zbavit Sněhurky nevyšla. Vyrobila tedy jedovatý hřeben, znovu se přestrojila, tentokrát za jinou ženu, a vydala se k chaloupce. Sněhurka nechtěla otevřít, ale hřeben se jí tak líbil, že nakonec pootevřela dveře, aby si ho vzala. Jakmile jí ho stařena zapíchla do vlasů, jed začal působit a Sněhurka upadla do bezvědomí. Trpaslíci naštěstí přišli včas, hřeben vytáhli a znovu jí domluvili.
Potřetí už královna neponechala nic náhodě. Zavřela se do temné komory a vyrobila nádherné, rudolící jablko. Bylo tak mistrně otrávené, že jed obsahovala jen červená polovina, zatímco zelená byla neškodná. Když v převlečení za starou babici zaklepala na okno u trpaslíků, Sněhurka zavolala: „Nesmím nikoho pustit dovnitř ani si nic vzít!“ „Jak myslíš,“ zasmála se babice. „Bojíš se jedu? Podívej, jablko rozkrojím. Tu krásnou červenou půlku si vezmi ty a já sním tu zelenou.“
Sněhurka se dívala, jak babice jablko kouše. Řekla si, že jí nic nehrozí, natáhla ruku z okna a vzala si červenou polovinu. Sotva spolkla první sousto, svalila se mrtvá k zemi. Královna se zlomyslně zasmála: „Bílá jako sníh, červená jako krev! Tentokrát tě trpaslíci nevzkřísí.“
Když trpaslíci přišli domů, nenašli na Sněhurce nic, co by mohli přestřihnout nebo vytáhnout. Zkoušeli všechno, ale Sněhurka se neprobudila. Protože však vypadala stále jako živá, s červenými tvářemi, nechtěli ji pohřbít do černé země. Vyrobili pro ni rakev z čirého skla, položili ji dovnitř a rakev vynesli na horu, kde ji ve dne v noci hlídali.
Jednoho dne projížděl lesem královský princ. Spatřil na hoře skleněnou rakev a v ní nádhernou dívku. Sněhurka se mu tak zalíbila, že trpaslíky uprosil, aby mu rakev darovali. Trpaslíci viděli jeho upřímný žal a souhlasili. Princ nařídil svým sluhům, aby rakev odnesli. Jak s ní ale klopýtali přes kořeny a kameny, jedním sluhou to prudce trhlo a rakev jim upadla na zem. Z otřesu zaskočil Sněhurce dech a otrávený kousek jablka, který měla uvízlý v krku, jí vyletěl z úst. Otevřela oči, zvedla víko rakve a posadila se. „Kde to jsem?“ zeptala se zmateně. „Jsi se mnou, v bezpečí,“ řekl princ s radostí.
Vystrojili velkolepou svatbu, na kterou byli pozváni i trpaslíci. A zlá macecha? Když se od zrcadla dozvěděla, že nová mladá královna je opět stokrát krásnější než ona, puklo jí srdce vzteky a strachem, utekla do hlubokých lesů a už o ní nikdy nikdo neslyšel. A Sněhurka žila v klidu a míru až do konce svých dnů.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář