Byl jednou jeden starý dům s vysokou střechou a v jeho přízemí byl krámek. Voněl po skořici, hřebíčku, čerstvém sýru a sladkých jablkách. Patřil panu hokynáři. Byl to muž praktický, který uměl všechno na světě zvážit na mosazných vahách a spočítat do posledního haléře.
A právě u něj, v teplém koutku za sudem s moukou, žil malý skřítek. Měl špičatou čepičku, očka jako dva černé korálky a bříško kulaté jako oříšek. Skřítek měl pana hokynáře tuze rád. Ne snad proto, že by hokynář vyprávěl krásné příběhy, to on neuměl. Bylo to proto, že hokynář věděl, co se patří. Každý večer nechal skřítkovi na prahu misku horké ovesné kaše, uprostřed které se rozpouštěl veliký, žlutý a voňavý kousek másla.
Ach, ta kaše! Byla sladká a máslo se rozplývalo na jazyku. Pro skřítka to bylo to nejlepší na světě. Věděl, že dokud bude bydlet u hokynáře, nikdy nebude mít hlad. „Tady je mi dobře,“ pomlaskával si a utíral si pusu do rukávu. „Tady mám všechno, co potřebuju k životu.“
Jednoho pošmourného podzimního dne ale přišel do krámku nový zákazník. Byl to student, který bydlel v malé, studené světničce až úplně nahoře pod střechou. Měl kabát s odřenými lokty a v kapse jen pár drobných mincí. Koupil si kousek obyčejného sýra a jednu jedinou svíčku.
„Proč si nekoupí místo svíčky raději klobásu?“ divil se skřítek, který vykukoval zpoza sudu.
Zvědavost, které se nedá odolat
Ještě ten večer to skřítkovi nedalo. Vycupital po vrzajících schodech až nahoru na půdu a podíval se klíčovou dírkou do studentova pokoje. Očekával, že uvidí smutného a hladového mladíka. Ale to, co spatřil, mu vyrazilo dech.
Student neseděl u jídla. Sýr ležel netknutý na stole. Místo toho student četl. Měl před sebou starou, v kůži vázanou knihu. A z té knihy… z té knihy vycházelo světlo! Nebylo to obyčejné světlo svíčky. Byla to zářivá, zlatavá a stříbrná zář, která se proplétala pokojem. Z písmenek rostly neviditelné stromy, jejichž listy zpívaly. Z řádků se nořily hluboké oceány, nad kterými létali pestrobarevní ptáci. Byla to moudrost, krása a poezie, která se vznášela ve vzduchu jako hvězdný prach.
Skřítek stál u klíčové dírky jako přimrazený. Cítil, jak se mu srdce v hrudi tetelí radostí, jakou nikdy předtím nepoznal. To světlo ho hřálo víc než oheň v krbu a příběhy z knihy ho naplňovaly úžasem. Zůstal tam stát dlouho do noci, dokud svíčka nedohořela a světlo z knihy nepohaslo.
Od toho dne byl skřítek zmatený. Večer co večer seděl u své misky s kaší u hokynáře. Máslo se rozpouštělo, kaše voněla, a on si říkal: „Tady je mi dobře. Díky panu hokynáři mám pořád plné bříško. Student je chudý, ten by mi nemohl dát ani drobeček. Zůstanu tady, tady se mám dobře,“ rozhodl se.
Ale jakmile kaši dojedl, nohy ho samy nesly nahoru po schodech k dírce ve dveřích. A tam, potmě a potichu, nasával to nádherné světlo z knih. Trhalo mu to srdce na dvě poloviny. Jedna jeho polovina toužila po sladké kaši s máslem, ta druhá po hvězdném světle příběhů.
„Rozum mi říká, abych zůstal dole,“ povzdechl si skřítek. „Z knížek se nenajím.“
A tak šel čas dál
Uběhla zima, přišlo jaro a po něm horké, suché léto. A právě během jedné takové letní noci se stalo neštěstí.
Městečko probudil pronikavý zvuk zvonů. Cink! Cink! Cink! Na ulici křičeli lidé. „Hoří! Hoří u hokynáře!“
Z komína sousedního domu vyšlehly plameny a vítr je rychle nahnal na hokynářovu střechu. Všude byl dým, zmatek a křik. Pan hokynář v noční košili pobíhal po krámě a cpal si do kapes zlaté mince z pokladny. Jeho žena popadla truhličku se svými šperky a oba utíkali ven na ulici, aby zachránili svůj majetek.
A co udělal náš skřítek? Když ucítil kouř, vůbec nepřemýšlel. Nešel do spižírny pro soudek másla. Nezachraňoval pytle s cukrem ani zlaťáky rozsypané po zemi. Jako blesk vyrazil po kouřem naplněných schodech nahoru. Běžel tak rychle, jak jen ho jeho malé nožky nesly.
Vrazil do studentova pokoje. Student tam naštěstí nebyl, pomáhal dole nosit vodu, ale na stole ležela ona. Kniha.
Skřítek po ní skočil. Zavřel ji, drobnýma ručkama popadl její desky a vyskočil oknem ven, na střechy po kterých utíkal i s knihou do bezpečí.
Když utekl daleko od šlehajících plamenů a dusivého kouře do bezpečí, tam, na samém vrcholku jednoho stavení se usadil. Pevně objímal starou, ošoupanou knihu, tiskl si ji k hrudi a když ji konečně otevřel, ozářilo jeho tvář to nádherné, uklidňující zlatavé světlo, které viděl skrz klíčovou dírku už dříve.
Teprve v tu chvíli, vysoko nad hořícím a křičícím světem, skřítek pochopil. Uvědomil si, že i když jeho bříško potřebuje ovesnou kaši s máslem, jeho duše mnohem víc potřebuje světlo, naději a moudrost. Zjistil, že to nejdražší na světě se nedá zvážit na vahách ani zamknout do pokladny.
A tak tam seděl, malý strážce velkého pokladu, a usmíval se.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář