Kdysi dávno, v jednom malém království obklopeném hlubokými lesy, žili král s královnou, kteří měli všechno, co si jen mohli přát. Kromě jediného: chybělo jim děťátko. A tak každý večer sedávali u okna, hleděli na hvězdy a tiše doufali, že se jim jednou jejich přání splní.
A jednoho jarního rána se opravdu stal zázrak. Královna přivedla na svět dcerku tak krásnou, že při pohledu na ni všichni tajili dech. Dali jí jméno Růženka, protože její tvářičky byly jemné a růžové jako okvětní lístky růží.
Na hradě se konala velká slavnost. Sjely se královny, králové, princové a princezny z dalekých zemí, rytíři v lesklých zbrojích i prostí lidé z okolních vesnic, kteří nesli dary pro novorozenou princeznu. Stoly se prohýbaly pod hromadami jídla a pití. Všichni se radovali a veselili.
Král s královnou pozvali i dobré víly a každá z nich měla pro Růženku dar.
„Ať je tvé srdce laskavé,“ řekla první víla.
„Ať tě provází radost,“ dodala druhá.
„A ať ti nikdy nechybí odvaha,“ usmála se třetí.
Jenže ještě dřív, než promluvila poslední, sál potemněl. Do komnaty vstoupila stará, zlá víla na kterou zapomněli a na slavnost ji nepozvali.
„Tak mě jste na svůj slavný bál nepozvali?“ pronesla chladně. „Dobrá tedy. I tak jsem přinesla dar pro vaši malou princeznu.“
Zvedla ruku a hlasem tvrdým jako led pronesla:
„Až se dívce naplní šestnáct let, píchne se o hrot vřetena a umře!“
Sál oněměl. Než se kdokoliv v sále stačil vzpamatovat, víla zmizela v oblaku černého kouře. Nikdo neměl odvahu promluvit. Až jedna z víl, která své přání ještě nestihla, udělala krok vpřed.
„Netruchlete králi a královno. Kletbu zlé víly zrušit nemohu,“ řekla tiše, „ale mohu ji zmírnit. Růženka neumře. Jen usne stoletým spánkem. A s ní usne také celé království. Po sto letech ji probudí polibek opravdové lásky.“
Král nechal v celém království spálit všechna vřetena i kolovrátky. „Spalte všechna vřetena. Ať v celém království nezůstane jediný hrot.“ Po nocích praskaly ohně a lidé nosili staré kolovraty na hranici. Ale jak to v pohádkách bývá, osudu se nedá tak snadno uniknout.
Růženka rostla jako z vody. Byla milá, skromná a každému pomohla, ať šlo o maličké štěně ve dvoře, nebo o zahradníka, který potřeboval podat kbelík s vodou. Každý den se smála, zpívala a procházela se zámkem, aniž by o své budoucnosti tušila jediného slůvka.
Až přišel den jejích šestnáctých narozenin.
Zámek byl plný příprav na oslavu, služebnictvo pobíhalo sem a tam, když tu se Růženka, zvědavá jako každá dívka v jejím věku, zatoulala do opuštěné části hradu. Když zatlačila do jedněch dveří, ty se se zavrzáním otevřely. A v potemnělé komnatě seděla vrásčitá stařenka a cosi soukala na podivném stroji.
„Dobrý den stařenko. Copak to děláte?“ zeptala se Růženka.
„Jen předu, děvče, jen předu,“ odpověděla stařena a ani nezvedla hlavu.
Růženka přistoupila blíž, uchvátil ji zvláštní zvuk pravidelného klapání. Natáhla ruku a v tu chvíli se píchla. Oči se jí zavřely a dívka bez hlesu upadla na postel.
To už se stará víla smála. Její smích se nesl schodištěm, až zmizel v dálce.
Růženka usnula. A s ní usnul celý také zámek. A tak usnul kuchař nad kastrolem, sloužící usnuli uprostřed kroku, strážný stojící u brány se opřel o svou halapartnu a zavřel oči. I psi v královské zahradě se stočili do klubíček. Usnul i král na trůně a královna vedle něj. A kolem celého zámku začaly růst šípkové keře tak rychle, až se proměnily v neproniknutelnou stěnu plnou ostrých trnů.
Minuly roky, pak desetiletí a nakonec celé století. Jen vítr šeptal mezi šípky, co se tady kdysi stalo. Z věhlasného království se stala jen pohádka o kterém si mezi sebou lidé povídali večer u ohně.
A jednoho dne tudy projížděl mladý princ. Jeho koně přilákal zvláštní zvuk – jakoby šepot, který se ozýval z houštiny. Služebník ho varoval: „Pane, mnozí se pokoušeli projít, ale trny nenechaly nikoho ani na krok.“
Princ to však při jeho varování chtěl zkusit. Jaké bylo jeho překvapení, když přistoupil k hradbě z trnů a ty se před ním začaly samy od sebe rozestupovat. Princ netušil, že dnes je to sto let, na den přesně, kdy se Růženka píchla do prstu a usnula. Šípkové růže před ním ustupovaly a vytvořili mu cestičku až k samotnému hradu.
Princ vystoupal až do nejvyšší věže a našel tam Růženku, spící klidně jako dívka, která si jen na chvilku zdřímla. Její tváře byly stále růžové, jako by na ni čas zapomněl.
A protože jeho srdce sevřela zvláštní něha, sklonil se a jemně ji políbil.
V tu chvíli se stoleté kouzlo zlomilo. Růženka otevřela oči, zamrkala a zmateně se na prince podívala. „Asi jsem na chvíli usnula… kdo jsi?“ zamrkala překvapeně.
A v tu chvíli, kdy se probudila princezna, se s ní probudil i celý zámek. Kuchař dokončil pohyb vařečkou, strážný se narovnal a zmateně zašeptal: „Pro pána… já snad usnul na stráži.“ Psi zívli, protáhli se a zatřepali ocasem. Zvonice rozezněla slavnostní tóny a celý zámek se zmateně probíral ze sna. Probudili se i král s královnou, kteří se na sebe podívali a hned věděli, co se stalo.
Mezitím v zapomenuté části hradu se Růženka usmála na prince a on jí úsměv vrátil. Pak se společně vydali za králem a královnou do hlavního sálu. Když tam přišli, král s královnou Růženku objali a byli šťastní, že je zlá kletba překonána.
A protože, se princezně Růžence její zachránce tuze líbil. A princ měl zase oči jen pro princeznu, nebylo divu, že se brzy konala velká svatba. Lidé tančili až do pozdních hodin, šípky znovu vykvetly a království se radovalo, že dobro zvítězilo nad zlem.
A když se pozdě v noci zavřela hlavní brána, celé království si s úlevou oddechlo, neboť Růženka i princ žili spolu šťastně a dlouho. Tak jak to už v pohádkách bývá.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář