Byla jednou jedna malá, milá holčička. Kdokoli ji poznal, hned si ji oblíbil, ale nejvíce ji milovala její babička. Jednou jí ušila pláštík s kapucí z červeného sametu. Líbil se jí tak moc, že už nechtěla nosit nic jiného, a tak jí všichni začali říkat Červená karkulka.
Jednoho dne si maminka zavolala Karkulku do kuchyně. Na stole ležel proutěný košík zakrytý bílým ubrouskem. „Karkulko,“ řekla maminka, „tady máš kousek bábovky, ovoce, sýr a mléko. Dones to babičce, je nemocná a slabá, a tohle jí dodá sílu. Vydej se na cestu hned, ať se stihneš vrátit do setmění. A pamatuj si: jdi rovnou cestičkou k babičce, nescházej z lesní cesty a s nikým cizím se nezastavuj.“
Karkulka slíbila, že si dá dobrý pozor, vzala košík a vyrazila.
Babička bydlela hluboko v lese, dobrých půl hodiny cesty od vesnice. Jakmile Karkulka vstoupila pod vysoké stromy, pohltilo ji ticho a chladný stín. Kmeny starých dubů a smrků stály tak blízko sebe, že sluníčko jen stěží prosvítalo mezi jejich korunami. Než však stačila ujít větší kus cesty, vystoupil z křoví vlk.
Karkulka nevěděla, jak zlé a lstivé to zvíře je, a tak se ho vůbec nebála. „Dobrý den, holčičko,“ pozdravil vlk zdvořile. „Dobrý den, vlku,“ odpověděla. „Jakpak se jmenuješ holčičko,“ zeptal se. „Ve vesnici mi všichni říkají Červená Karkulka,“ odpověděla. „Kam pak máš namířeno?“ vyzvídal vlk dál a očima těkal po jejím košíku. „K babičce. Nesu jí bábovku a další dobroty. Babička je slabá a potřebuje se posilnit.“ „Aha, a kde ta tvá babička bydlí, Karkulko?“ „Ještě dobrý kus cesty odtud, přímo pod třemi velkými duby,“ řekla Karkulka ochotně.
Vlk si v duchu pomyslel: Mladé, křehké masíčko. Ta bude chutnat lépe než ta stará. Musím to ale navléknout tak, abych spolkl obě. Šel chvíli vedle Karkulky a pak promluvil medovým hlasem: „Podívej se, Karkulko, na ty krásné modré zvonky, co rostou tamhle v mechu. Proč se nerozhlédneš? Vždyť ty kráčíš lesem, jako bys šla do školy. Podívej, jak vesele tu zpívají ptáci!“
Karkulka zvedla oči. Skrz větve prosvítaly sluneční paprsky a lesní mýtina opodál byla plná pestrých květin. Napadlo ji: Když babičce přinesu čerstvou kytici, určitě jí to udělá radost. Je ještě brzy, dorazím tam včas. Zapomněla na maminčino varování i svůj slib. Sešla z vyšlapané cesty a zamířila do mechu. Sotva utrhla jednu květinu, spatřila o kousek dál hezčí, a tak šla stále hlouběji a hlouběji do lesa.
Vlk mezitím nečekal. Rozběhl se přímo k babiččině chaloupce a zaklepal na dveře. „Kdo tam?“ ozval se slabý hlas. „To jsem já, Červená karkulka,“ ztenčil vlk hlas, aby zněl jako Karkulka. „Nesu bábovku a ovoce. Otevři.“ „Jen stiskni kliku,“ zavolala babička, „jsem moc slabá a nemohu vstát.“
Vlk stiskl kliku. Dveře se rozletěly. Beze slova skočil rovnou k posteli a babičku spolkl. Potom si oblékl její noční košili, na hlavu narazil její čepec, zatáhl závěsy a lehl si do postele.
Karkulka zatím běhala po lese. Teprve když měla květin tolik, že je sotva unesla, vzpomněla si na babičku a vrátila se na cestu. Když došla k chaloupce už byl skoro večer. Překvapilo ji, že jsou dveře dokořán, ale opatrně vešla do světnice. „Dobré odpoledne babičko!“ zavolala, ale nikdo neodpověděl.
Přistoupila k posteli a odhrnula závěsy. Babička tam ležela, čepec stažený hluboko do obličeje, a vypadala velmi zvláštně.
„Babičko, ty máš tak velké uši!“ podivila se Karkulka. „To abych tě lépe slyšela,“ zachrčel vlk.
„Babičko, ty máš tak velké oči!“ „To abych tě lépe viděla.“
„Babičko, ty máš tak velké ruce!“ „To abych tě mohla lépe obejmout.“
„Ale babičko, ty máš tak strašlivě velké zuby!“ „To abych tě mohla lépe sežrat!“
S těmi slovy vlk vyskočil z postele a chudinku Karkulku spolkl dřív než se nadála. S plným břichem se svalil zpátky do peřin, usnul a začal hrozně chrápat.
Za chvíli šel kolem chaloupky starý myslivec. Slyšel chrápání a pomyslel si: Jak ta stará babička tvrdě spí. Raději se podívám, jestli jí něco nechybí. Vešel dovnitř a v posteli uviděl vlka. „Tady tě mám, ty starý hříšníku,“ řekl myslivec. „Už tě dlouho hledám.“ Zvedl pušku, ale pak mu blesklo hlavou, že vlk mohl babičku spolknout a možná se dá ještě zachránit. Nevystřelil. Místo toho vzal velké nůžky a spícímu vlkovi opatrně rozstřihl břicho. Sotva střihl dvakrát, uviděl červený čepeček. Ještě pár střihnutí a holčička vyskočila ven: „Ach, to bylo strašné! Jaká tam byla tma!“ A hned za ní vylezla i stará babička, celá živá a zdravá, jen trochu vyděšená.
Karkulka rychle nanesla velké kameny. Společně jimi naplnili vlkovo břicho. Když se vlk probudil, měl hroznou žízeň. A tak vyšel ven před chaloupku, k řece. Naklonil se k ní, aby se napil, ale jak se předklonil, kameny v břiše ho převážily a on spadl do vody. Hned klesl ke dnu a byl ten tam.
Když byl vlk pryč a všichni si mohli oddechnout, sedli si ve světnici ke stolu. Babička všem rozdělila bábovku od Karkulčiny maminky a nalila mléko. A jak tak tam seděli a jedli, Karkulka si řekla: Už nikdy v životě se nebudu bavit s cizími a toulat se po lese, když mi to maminka zakáže.
Bál se váš malý čtenář zlého vlka? Ukažte mu, že vlci mohou být i vděční a laskaví v naší pohádce Sněžná bouře a vlčí stopy, nebo se seznamte s vlkem Samotářem v příběhu Expresní doručování Sýkorka a.s.
Nebo si přečtěte další klasickou pohádku O koblížkovi, který se vydal do světa.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář