Na samém okraji hlubokého lesa, kde stromy rostly tak hustě, že tam i v poledne panovalo šero, stála stará chalupa. Žil v ní bohatý sedlák, který po smrti své první ženy zůstal sám se svou dcerou Maruškou. Byla to dívka tichá, pilná a pracovitá a srdcem čistým a dobrým. Sedlák se po čase oženil podruhé. Vzal si vdovu, která si do chalupy přivedla vlastní dceru, Dorotu. Ta byla líná, jazyk měla ostrý jako břitva a v očích jí neustále plála závist.
Macecha svou vlastní dceru rozmazlovala, zatímco Marušku nutila od úsvitu do soumraku dřít. Jednoho třeskutě mrazivého rána, kdy zamrzla i voda ve džbánech, poslala macecha Marušku do lesa pro suché roští.
Dívka se brodila po kolena ve sněhu. Když nasbírala plnou nůši, usedla na pařez, aby si na chvíli ohřála zkřehlé ruce. Vtom se z houští vynořil starý, shrbený muž. Oblečený byl v potrhaném plášti, vousy měl plné námrazy a třásl se zimou. Nebyl to však ledajaký pocestný. Byl to kouzelný dědeček.
„Dcerko,“ zachrčel stařec, „nemáš kousek chleba? Už dva dny jsem nejedl a mráz mi zalézá až do kostí.“
Maruška neváhala. Z kapsy zástěry vytáhla polovičku chleba, svůj jediný oběd, a podala mu ho. Navrch si sundala vlněný šátek z ramen a omotala ho starci kolem krku. „Vezměte si to, dědečku. Vy to potřebujete víc.“
Stařec chléb snědl, usmál se a řekl: „Za tvou dobrotu a skromnost ať tě provází štěstí. Od této chvíle budeš s každým dnem krásnější, tvá pleť bude bílá jako padlý sníh a lidé tě budou znát jako Bílou nevěstu.“ A jak to dořekl, zmizel.
Když se Maruška vrátila domů, macecha i Dorota zůstaly stát s otevřenou pusou. Dívka byla nevídaně krásná. Mnohem víc, než když ráno odcházela z domu. Dorota chtěla být taky krásnější, tak rychle popadla košík a hnala se do mrazu také. Chtěla být ještě krásnější než Maruška.
Dorota šla na stejné místo, kde byla Maruška. Po chvíli za ní přišel stařec a požádal ji o trochu jídla a tepla. Dorota na něj však jen odfrkla: „Dám ti svůj chleba a sama budu mít hlad? Dej mi pokoj, starochu!“ a hodila po něm zmrzlou šišku.
Stařec se zamračil, až z toho v lese zlověstně zapraskaly větve. „Za tvou pýchu a zlomyslnost ať se tvá duše ukáže na tvé tváři. Budeš ošklivá, černá jako saze z komína, a všichni tě budou znát jako Černou nevěstu.“
Jakmile Dorota překročila práh chalupy, macecha vykřikla hrůzou. Její dcera byla v obličeji černá jako uhel a ošklivá jako noc. Závist v chalupě se toho dne rozhořela víc než kdy dřív.
Zpráva o překrásné Bílé nevěstě se brzy donesla až na královský dvůr. Mladý princ, králův syn, se rozhodl, že si dívku vezme za ženu. Poslal pro ni dokonce hned zlatý kočár. Zlá macecha však zosnovala zrádný plán. Nechtěla, aby si Maruška vzala prince. Chtěla prince pro svou Dorotu a tak slíbila princi, že Marušku doprovodí na hrad. Do kočáru posadila Marušku, vedle ní svou černou dceru Dorotu a sama si sedla naproti.
Když kočár projížděl po úzkém mostě přes dravou, hlubokou řeku, macecha se naklonila, prudce do Marušky strčila a svrhla ji z okna kočáru rovnou do ledové vody. Než kočí stačil zastavit, dívka zmizela pod hladinou. Na její místo macecha ihned posadila Dorotu a přes hlavu jí přehodila hustý bílý závoj.
Na nádvoří hradu čekal princ. Radostně otevřel dveře kočáru, vzal nevěstu za ruku a odvedl ji do sálu. Když jí ale odhalil závoj z tváře, ucouvl. Stála před ním dívka černá jako kolomaz.
„Co to má znamenat?!“ obořil se na macechu. Ta padla na kolena a začala lhát: „To je jen z prudkého slunce a prachu cesty, Výsosti! Zavřete ji na tři dny do komnaty bez oken a kůže jí zase zbělá.“ Princ, ač byl plný pochybností, souhlasil.
Toho večera si hradní kuchtík všiml podivné věci. Krouhal v kuchyni zelí, když se odpadní strouhou z řeky vynořila bílá kachna. Připlavala až k mříži a lidským hlasem promluvila: „Kuchtíku, kuchtíku, co dělá můj princ? Spí, nebo bdí?“ Kuchtík sice strachy upustil nůž, ale nakonec našel ztracenou řeč a odpověděl: „Nespí. Chodí po komnatě a trápí se.“ Kachna si povzdechla: „Ach, kéž by věděl, že jeho Bílá nevěsta plave v chladné vodě.“ Poté odplavala.
Když se to opakovalo i druhou noc, kuchtík běžel rovnou za princem. Princ se ukryl v kuchyni, a když kachna třetí noci připlavala a znovu promluvila, vyskočil z úkrytu. Popadl svůj lovecký nůž a lehce odřízl kachně jediné peříčko na krku. Jakmile se objevila kapka krve, zlé kouzlo puklo. Na kamenné podlaze kuchyně stála Maruška, krásnější než kdy dřív, celá promáčená, ale živá.
Všechno princi pověděla. Jak macecha strčila z kočáru a podstrčila mu svou dceru místo ní. Ještě tu noc nechal princ vyvést macechu a její černou dceru z hradu. Nebyli popraveni, to by bylo příliš snadné. Dostali jen starou sekeru a byli vyhnáni do těch nejhlubších bažin za horami, kde museli až do konce svých dnů pálit dřevěné uhlí, špinavé a černé tak, jak si svými činy zasloužily.
A Maruška? Ta se stala královnou. Vládla s laskavostí a nikdy nezapomněla, jak důležité je se rozdělit s potřebnými. Byť by to mě být suchý krajíc chleba.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář