Tam, daleko na širém moři, kde je voda modrá jako lístky těch nejkrásnějších chrp a průhledná jako čisté sklo, žil mořský král se svými šesti dcerami. Nejmladší z nich byla ze všech nejkrásnější. Měla pleť jemnou jako okvětní lístek růže a oči modré jako hluboké jezero. A stejně jako její sestry, ani ona neměla nohy. Její tělo končilo rybím ocasem.
Zatímco starší sestry si hrály s potopenými poklady, nejmladší víla trávila dny tím, že poslouchala vyprávění své babičky o lidském světě nad hladinou. Ten svět jí připadal plný neznámých a zajímavých věcí, podivných lidí, kteří neměli ocasy jako ona a teplého slunce, které dolů do hlubin moře nedosáhlo. Když jí konečně bylo patnáct let, směla poprvé vyplavat na hladinu.
Právě toho večera zuřila na moři strašlivá bouře. Těžké vlny rozbily velkou plachetnici na kusy. Víla mezi potápějícími se trámy zahlédla mladého prince. Nemohla ho jen tak nechat utonout. Podepřela mu hlavu a plavala s ním celou noc, až ho za svítání položila na jemný písek nedaleko bílého kláštera. Schovala se za útesy a sledovala, jak z budovy vychází mladá dívka. Princ se v tu chvíli probudil a usmál se na ni. Myslel si, že to ona mu zachránila život. Mořská víla, která to celé sledovala zpoza kamenů se smutně ponořila zpět do hlubin.
Jenže mořská víla nemohla na prince zapomenout. Toužila po lidském světě. Stále víc a víc, až se jednoho dne v zoufalství vydala k mořské čarodějnici. „Pomohu ti,“ zakrákala čarodějnice v temné jeskyni. „Dám ti nohy, abys mohla chodit po souši. Ale varuji tě. Každý tvůj krok bude bolet, jako bys našlapovala na ostré střepy skla. A jako odměnu si vezmu tvůj krásný hlas. Už nikdy nepromluvíš, ale budeš mít lidské nohy. Zůstaneš člověkem napořád, pokud ti princ vyzná lásku a vezme si tě za ženu. Pokud ne, s prvními paprsky slunce po jeho svatbě se proměníš v mořskou pěnu a zemřeš.“
Víla přesto souhlasila. Vypila čarodějný nápoj a usnula.
Na břehu
Když se probudila zjistila, že leží na pláži. Před ní stál princ. Ve chvíli, kdy se pokusila vstát, nohy ji zabolely přesně tak, jak ji čarodějnice varovala. Přesto se na něj usmála.
Princ ji vzal do svého zámku. Měl ji rád. Byla to jeho tichá společnice, jeho dobrá přítelkyně, kterou choval v srdci jako milou sestru. Ale jeho pravá láska patřila dívce z pláže, o které věřil, že ho tehdy vytáhla z vln. Malá mořská víla neměla hlas. Nemohla mu říct kdo je, odkud přichází ani, že to byla ona, kdo ho tehdy za bouře zachránil. A tak dělala to jediné co mohla – tančila. Tančila pro prince i když ji každý její krok bolel jako rána nožem.
Když král rozhodl, že se princ musí oženit s dcerou sousedního krále, princ se bránil, dokud nezjistil, že tou princeznou je právě ona dívka z kláštera. A zatímco jeho štěstí neznalo mezí, víle tiše pukalo srdce. Věděla, že podle dohody s čarodějnicí se první ráno po princově svatbě promění v mořskou pěnu a zemře.
Svatba se slavila na nádherné lodi. Když slunce zapadlo, víla stála u zábradlí a dívala se do temných vln. Vtom se na hladině objevily její sestry. Měly ostříhané vlasy – daly je čarodějnici výměnou za její záchranu. „Sestřičko!“ volaly a podávaly jí ostrý nůž. „Zabodni to princi do srdce dřív, než vyjde slunce! Až jeho krev skane na tvé nohy, srostou zpět v rybí ocas a ty se k nám vrátíš do moře. Udělej to, nebo zemřeš! Pospěš si, slunce již vychází!“
Volba srdce
Víla vzala nůž do třesoucích se rukou. Došla k plátěnému stanu, kde spal princ se svou novou nevěstou. Viděla, jak se princ ve spánku usmívá. Podívala se na ostří nože a pak na něj. Ne. Nedokázala by ublížit tomu, koho měla tak ráda. S tichým vzdechem vyběhla zpět na palubu a hodila nůž daleko do moře.
V tu chvíli na obzoru vykoukl první sluneční paprsek. Víla cítila, jak se její tělo rozpouští a mění se v chladnou mořskou pěnu. Ale nezemřela. Zvedla se z vln a zjistila, že se vznáší ve vzduchu. Kolem ní poletovaly průsvitné bytosti. „Kdo jste? A kde to jsem?“ zeptala se a ke svému překvapení zjistila, že má zpět svůj hlas, i když zněl jako šumění větru.
„Jsme dcery vzduchu,“ odpověděla jedna z bytostí. „Mořská víla nemá nesmrtelnou duši. Ale když vykoná dost dobrých skutků, může ji získat. Ty jsi obětovala svůj život z čisté lásky. Nyní budeš létat s námi. Budeme rozhánět bouřkové mraky, přinášet chladný vánek tam, kde slunce spaluje zemi, a chránit přírodu. Až uplyne tři sta let získáš svými dobrými skutky nesmrtelnou lidskou duši.“
Malá mořská víla se naposledy podívala na loď, usmála se a vznesla se na ranním obláčku vysoko k nebi.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář