Daleko za horami, kde se obzor třpytí a slunce se večer schovává za skály, žila malá dračice jménem Laurinka. Měla zlatavě oranžové šupiny, které se na světle leskly jako obloha při západu slunce. Z čela jí vyrůstaly dva malé růžky a oči jí jiskřily zvědavostí. Na zádech měla drobounká, tenká křídla. Byla krásná, ale zatím příliš malá a slabá, než aby s nimi mohla létat.
Nejraději seděla na hladkém kameni u řeky a sledovala, jak se po hladině vozí listy jako malé lodičky nebo jak kolem poletují motýli. Někdy honila a pokoušela jsi chytit do své tlamičky. Byla to zábava. Ale jednoho rána si řekla, že tohle všechno je fajn, ale ráda by se podívala dál do světa.
„Chtěla bych vědět, co je za naší horou. Chci vědět kam teče tahle řeka,“ řekla si.
Všichni v dračí dolině jí říkali:
„Musíš počkat, Laurinko. Až ti křídla zesílí, pak poletíš do světa jako každý správný drak.“
Ale Laurinka nechtěla čekat.
„Když nemůžu létat, půjdu po svých,“ řekla si jednoho rána.
A tak si uhladila šupiny, narovnala slabounká křídla, otočila se ještě jednou ke své dolině a vydala se na výlet po vlastních nohou, i když draci obvykle létají a po svých se přesunují jen na krátké vzdálenosti.
Sova na starém dubu
Když přešla první kopec, uviděla starý dub. Na jeho větvi seděla velká sova.
„Kam jdeš, dračice?“ zahoukala sova.
„Na výlet,“ odpověděla Laurinka. „Chci poznat nová místa.“
Sova přikývla. „Tak se pořádně dívej kolem sebe. Svět je plný zajímavostí na každém kroku.“
Laurinka se usmála a šla dál. A opravdu! Hned pod stromem opodál našla malou šišku krásně zbarvenou do červena. Uložila si ji pod křídlo jako její první poklad z cesty.
Šibalský lišák
Když Laurinka kráčela lesem, zaslechla slabé kňučení. Zastavila se a pozorně se rozhlédla. Zvuk přicházel odněkud zpoza velkého balvanu. Laurinka ho opatrně obešla a uviděla malou lišku s huňatým ocasem. Uvízlou pod větví. Přes její zadní nohy spadla těžká větev a liška se nemohla pohnout.
„Pomoc prosím,“ žadonila lištička. „… já… já se odtud nemůžu dostat,“ zašeptala liška vystrašeně. Její oči byly plné slz a malá čumáček se chvěl.
Laurinka se k ní hned přiběhla. „Neboj, já ti pomůžu,“ řekla odhodlaně. Přitiskla tlapky k větvi a ze všech sil zatlačila. Větev se ani nehnula. Zkusila to znovu, tentokrát si pomohla i ocáskem a křídly. Větev se konečně zvedla o kousek nahoru. Ale to stačilo, aby liška mohla vysunout nohy.
Liška se vyhrabala ven, protáhla se a pak se k Laurince přitulila. „Děkuju… myslela jsem, že tam zůstanu.“
Laurinka se usmála. „Nemáš zač. Maminka říká, že si musíme navzájem pomáhat.“
Liška kývla a její oči zářily vděčností. „Kdybys někdy potřebovala pomoc ty… najdeš mě v malinovém lese. Je tam měkká tráva a spousta sladkých malin. Pojď tam se mnou,“ řekl. „Můžeš si tam odpočinout a lenošit až do večera.“
Laurince se představa odpoledne stráveného v malinovém lese líbila, ale ještě nedošla tam, kam chtěla a tak s úsměvem odmítla. „Možná jindy,“ řekla a rozloučila se s lišákem, aby se mohla vydat dále.
Lišák zatočil ocasem, zasmál se a zmizel mezi keři. Laurinka šla dál okrajem lesa a uviděla i tam spoustu zralých malin. Samy na ni volaly.
Natrhala si jich plnou hrst a pár jich snědla. Zbytek si opatrně uložila pod křídlo, až dostane po cestě hlad.
Lišák se jen zasmál, zatočil ocasem a zmizel mezi keři. Laurinka snědla pár malin, které ji lišák daroval a zbytek si schovala pod druhé křídlo, až bude mít hlad. Po lišákovi už nebylo ani vidu ani slechu.
Medvěd na kamenném mostě
Když došla k řece, zjistila, že přes ni vede starý kamenný most. A na mostě seděl obrovský medvěd.
„Most je můj,“ zabručel. „Každý, kdo chce projít, musí mi zaplatit. Co mi dáš, abych tě pustil dál?“
Laurinka se zastavila a přemýšlela čím by mohla medvědovi zaplatit. Vzpomněla si na maliny od lišáka, které si schovala na později a vysypala je před medvěda. Medvěd slupl maliny a mlsně se oblízl. „Mňam, ty byly sladké. Tak dobré maliny jsem už dlouho nejedl. Můžeš projít. Jen mi řekni, kam jsi se vydala?“
„Vydala jsem se na výlet, protože chci poznat svět a chci vidět, co je za řekou.“
Medvěd se na ni chvilku díval a pak se usmál.
„Tak to ti přeji šťastnou cestu,“ řekl a uhnul stranou.
Laurinka mu poděkovala a přeběhla most.
Jeskyně se studánkou
Na druhé straně řeky vedla úzká cestička až k hoře. U jejího úpatí byla malá jeskyně. Laurinka do ní nakoukla a uviděla uvnitř malou studánku odkud pramenila řeka. Voda byla tak čistá, že se v ní viděla jako v zrcadle.
Naklonila se a usmála se na svůj odraz v ní. Tak odtud pochází ta řeka, pomyslela si, ale nahlas jen řekla: „Ahoj, Laurinko,“ zašeptala svému odrazu ve studánce. „Dneska jsi ušla pořádně dlouhou cestu.“
Laurinka ponořila hlavu do vody a zhluboka se napila. Žízeň měla, po té dlouhé cestě, velikou a ledová voda jí příjemně ochladila a potěšila. Pak si sedla na kámen před jeskyní a sledovala západ slunce. Byla ráda, že se na výlet vydala. I bez silných křídel, i bez létání.
A pochopila jednoduchou věc:
Když chce drak poznat svět, nemusí hned létat. Stačí se nebát a vykročit.
Návrat domů
Když se slunce začalo schovávat za hory, Laurinka se obrátila zpět. Šišku od dubu měla pořád u sebe, jako připomínku svého prvního výletu.
A když večer seděla znovu na svém kameni u řeky, dolina byla zase tak klidná jako dřív. Laurinka si položila hlavu na tlapky a tiše řekla:
„Zítra možná vyrazím zase. Tam venku je spousta míst, která ještě neznám.“
Přidat komentář