Růže v zahradě odvahy
Bylo to v dobách dávno minulých, ve starověkém Římě, kdy městu vládl císař jménem Claudius II. Římané mu říkali Claudius Krutý, a to právem. Císař měl rád války. Chtěl mít tu největší a nejsilnější armádu na světě. Toužil po tom, aby se jeho říše rozkládala od moře k moři. A k tomu potřeboval vojáky. Hodně vojáků.
Jenže muži v Římě do války nechtěli. Nechtěli opouštět své domovy, své dílny, pole a především své rodiny. Mladí muži nechtěli opustit dívky, které milovali a se kterými plánovali svatbu. Císař Claudius se zlobil. Viděl, že jeho legie jsou slabé a mužů ubývá. Přemýšlel, čím to je, a nakonec dostal nápad. Šílený nápad.
„Muži nechtějí bojovat, protože mají v hlavách jen své ženy a děti,“ vyhlásil císař jednoho dne v senátu. „Ženatý voják je špatný voják. Bojí se riskovat, protože se chce vrátit domů. Proto vydávám nový zákon: Zákaz svateb! Žádný voják se nesmí oženit a žádný svobodný muž si nesmí najít ženu, dokud neodslouží své roky v mé armádě.“
Lidé byli zoufalí a smutní. Císařův rozkaz byl jasný a jeho porušení se trestalo smrtí. Nikdo se mu neodvážil odporovat. Tedy, téměř nikdo.
V té době žil v Římě kněz jménem Valentýn. Byl to moudrý a laskavý člověk, ale lidé ho znali i díky něčemu jinému. Valentýn byl vášnivý zahradník. U svého kostela měl nádhernou zahradu, kde pěstoval ty nejkrásnější růže ve městě. Staral se o ně stejně pečlivě jako o lidi ve své farnosti. Věřil, že láska je dar od Boha a že císařův zákon je špatný. Valentýn věděl, že zákony by měly lidi chránit, ne jim bránit ve štěstí.
Jednoho večera, když Valentýn zaléval své záhony, se u branky zahrady objevil stín. Byl to mladý voják Marcus se svou snoubenkou. Oba měli v očích slzy.
„Otče Valentýne,“ zašeptal Marcus a rozhlédl se, jestli je nikdo nevidí. „Zítra musím odejít do války. Chtěli jsme se vzít, ale kněží v hlavním chrámu nás odmítli. Bojí se císaře. Prosím, pomozte nám.“
Valentýn se podíval na mladý pár. Věděl, co riskuje. Pokud by ho někdo udal, čekalo ho vězení nebo poprava. Ale podíval se na své růže, které kvetly i přes suché léto, protože měly dostatek péče a vody. Láska potřebuje stejnou péči, pomyslel si.
„Pojďte dál,“ pokynul jim rukou. Zavedl je do kostela, kde zapálil jen jedinou svíci, aby nepřilákal pozornost stráží. Potichu, téměř šeptem, odříkal svatební obřad. Když bylo po všem a mladí lidé si slíbili věrnost, Valentýn udělal něco nečekaného. Vyšel na okamžik ven a vrátil se s čerstvě utrženou růží ze své zahrady.
„Vezměte si tuto květinu,“ řekl jim a podal ji novomanželům. „Ať vám připomíná tento slib. I když budete daleko od sebe, vaše kořeny jsou nyní spojené.“
Tím to začalo. Zpráva o statečném knězi, který se nebál císaře, se šířila mezi lidmi tichou poštou. Do Valentýnovy zahrady začali přicházet další a další páry. Vždy pod rouškou tmy, vždy potichu. Valentýn je oddával a každému páru daroval květinu ze své zahrady. Růže, fialky, co zrovna kvetlo. Květina se stala symbolem jejich tajemství a odvahy.
Valentýn takto oddal mnoho párů. Cítil, že dělá správnou věc. Věděl ale, že v Římě mají zdi uši. Císařovi špehové byli všude. Jedné noci, právě když Valentýn žehnal mladému páru a podával nevěstě bílou lilii, rozrazily se dveře kostela.
Dovnitř vtrhli římští vojáci. Hluk těžkých bot na kamenné dlažbě přerušil ticho posvátného místa. Vojáci pár propustili, protože jejich cílem byl kněz. Svázali Valentýnovi ruce a odvlekli ho pryč. Jeho zahrada zůstala opuštěná, branka dokořán.
Valentýna uvrhli do tmavého žaláře. Bylo tam vlhko a chladno. Císař Claudius se ho snažil přesvědčit, aby se omluvil a uznal, že císařský zákon je nadřazený zákonům lásky a víry. Valentýn ale odmítl. „Můžete uvěznit mé tělo, ale nemůžete uvěznit pravdu,“ řekl císaři klidně.
Ve vězení byl dozorcem muž jménem Asterius. Byl to přísný voják, který jen plnil rozkazy. Měl ale dceru Julii, která byla od narození nevidomá. Asterius si všiml, že Valentýn je jiný než ostatní vězni. Nestěžoval si, nenadával. Dozorce, který svou dceru nadevše miloval a trápilo ho, že jí nemůže pomoci, ji jednoho dne přivedl k Valentýnovi.
„Slyšel jsem, že jsi učený muž,“ řekl Asterius hrubě, aby zakryl své emoce. „Moje dcera nevidí světlo světa. Můžeš ji něco naučit?“
Valentýn se na dívku podíval. Neměl u sebe žádné léky ani své knihy. Měl jen svou víru a laskavost. Začal si s Julií povídat. Vyprávěl jí o dějinách, o počtech, ale nejvíce jí vyprávěl o světě tam venku. Popisoval jí svou zahradu tak živě, že Julie téměř cítila vůni hlíny a slyšela bzučení včel.
„Jaká je růže?“ ptala se Julie.
„Růže je jako život,“ vysvětloval Valentýn trpělivě. „Má trny, které píchnou a bolí, to jsou ty těžké chvíle. Ale má i sametové okvětní lístky, které jsou jemné a krásně voní. To je radost a láska. Musíš mít odvahu sáhnout mezi trny, abys našla květ.“
Mezi starým knězem a mladou dívkou vzniklo přátelství. Julie díky němu začala „vidět“ svět svou myslí a srdcem. Její otec Asterius viděl změnu na své dceři a jeho srdce, dříve tvrdé jako kámen, začalo měknout. I on začal chápat, proč Valentýn porušil císařův rozkaz.
Čas se ale krátil. Císař Claudius vynesl rozsudek. Valentýn měl být popraven 14. února.
V den popravy si Valentýn vyžádal kousek pergamenu a psací náčiní. Chtěl se rozloučit se svou malou přítelkyní. Napsal jí krátký vzkaz, ve kterém jí připomínal, aby byla stále statečná a laskavá. Aby se nebála trnů a hledala květy. Do dopisu vložil malý žlutý kvítek, šafrán, který se mu podařilo najít růst ve spáře mezi kameny vězeňského dvora.
Dopis podepsal jednoduše: „Od Tvého Valentýna.“
Když Julie dopis dostala a dotkla se květu, stalo se něco neobyčejného. Legenda praví, že v tu chvíli poprvé v životě uviděla barvy. Uviděla žlutou barvu šafránu a zelenou barvu jeho stonku. Byl to zázrak způsobený vírou a přátelstvím.
Valentýn sice zemřel, ale jeho odkaz nezmizel. Lidé na jeho odvahu nezapomněli. Nezapomněli na kněze, který riskoval život pro lásku druhých a který rozdával květiny jako symbol naděje. Proto si dodnes, vždy 14. února, lidé posílají přáníčka a květiny. Podepisují je „Tvůj Valentýn“ na památku statečného zahradníka, který věděl, že láska je silnější než strach.
5 Otázek pro děti (porozumění textu)
- Proč císař Claudius zakázal vojákům svatby? (Odpověď: Protože si myslel, že ženatí vojáci nechtějí bojovat, bojí se riskovat a myslí jen na své rodiny.)
- Co byl Valentýn zač a co měl velmi rád? (Odpověď: Byl to kněz a měl velmi rád svou zahradu, kde pěstoval květiny/růže.)
- Co dával Valentýn novomanželům po tajném obřadu? (Odpověď: Květinu ze své zahrady, například růži, jako symbol jejich slibu a tajemství.)
- Komu pomáhal Valentýn ve vězení a jak? (Odpověď: Pomáhal Julii, dceři dozorce. Vyprávěl jí o světě, učil ji a nakonec jí pomohl znovu vidět.)
- Jak podepsal Valentýn svůj poslední dopis pro Julii? (Odpověď: Podepsal ho slovy: „Od Tvého Valentýna“.)
Máte dočteno? V tom případě můžete dětem ještě vytisknout bludiště, ve kterém budou pomáhat Marcusovi najít cestu k jeho milé v našem Valentýnském bludišti, nebo mrněte na další tvořivé aktivity a hry nejen k Valentýnu.
Valentýnské bludiště
Pokud vám zbude chvíle času mezi hrami v kolektivu, můžete dětem rozdat zábavné pracovní listy na procvičení soustředění. Skvěle se k tématu hodí toto valentýnské bludiště, které děti hravou cestou dovede až k cíli.
Hledáte ještě více nápadů?
Pokud byste chtěli svůj valentýnský program ještě více rozšířit, připravili jsme pro vás další tematický výběr. V našem starším, ale stále velmi oblíbeném příspěvku najdete 6 aktivit na svatý Valentýn ve škole a školce, které se zaměřují na jemnou motoriku a kreativní vyjádření. Kombinací těchto dvou článků získáte komplexní plán, se kterým hravě vyplníte celý valentýnský týden. Inspirace není nikdy dost, zvlášť když jde o radost našich nejmenších. Nechte se vést svou fantazií a vytvořte dětem nezapomenutelný zážitek.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář