Uprostřed jedné velké zahrady stál sněhulák, který se jmenoval Kulička. Děti ze sousedství ho postavily z čerstvého sněhu, který napadl hned po Vánocích. Kulička měl na hlavě starý červený hrnec, kolem krku pletenou šálu a místo knoflíků černé uhlíky. Ale to nejdůležitější, co dělalo Kuličku Kuličkou, byl jeho velký, oranžový a špičatý nos. Byla to ta největší mrkev, kterou našli ve spíži.
Kulička byl obvykle velmi veselý sněhulák. Usmíval se na sýkorky, které mu sedaly na ramena, a v noci potichu pozoroval hvězdy. Ale jednoho rána se probudil a cítil se divně. Něco mu chybělo. Zafoukal studený vítr a Kulička ucítil průvan přímo uprostřed obličeje. Sáhl si tam větví, která mu sloužila jako ruka, a zděsil se. Jeho krásný mrkvový nos byl pryč!
V domě u zahrady bydlela malá Ema. Byla to zvědavá holčička, která nosila modrou čepici s velkou bambulí. Když se toho rána probudila, na nic nečekala a vyskočila z postele. Natáhla si teplé punčocháče, svetr a vyběhla ven, aby pozdravila svého kamaráda sněhuláka.
„Dobré ráno, Kuličko!“ zavolala Ema už od dveří. Ale pak se zarazila. Kulička se neusmíval tak jako jindy. Vypadal smutně a hlavu měl mírně skloněnou. Ema přiběhla blíž a hned viděla, co se stalo. „Jejda! Kde máš nos?“ zeptala se překvapeně.
Kulička jen smutně pokrčil větvemi. Ema se ale nechtěla smířit s tím, že by její kamarád zůstal bez nosu. Rozhlédla se po zahradě. Sníh byl čerstvý a čistý, třpytil se na slunci jako rozsypaný cukr. A právě v tom čistém sněhu si Ema něčeho všimla.
„Podívej, Kuličko!“ ukázala prstem na zem. Kolem sněhuláka vedly drobné stopy. Nebyly to velké stopy od tatínkových bot, ani kulaté stopy od psa Baryka. Byly to malé, podlouhlé jamky, které vedly od sněhuláka směrem k plotu, kde rostlo husté křoví.
„Neboj se, já tu záhadu vyřeším,“ řekla Ema odhodlaně. Opatrně následovala cestičku ve sněhu. Stopy vedly kolem houpačky, podlezly lavičku a končily u starého keře šípkové růže.
Ema se přikrčila a potichu nakoukla do křoví. Uvnitř sedělo malé šedohnědé klubíčko s dlouhýma ušima. Byl to zajíček! Seděl tam, klepal se zimou a tlamičku měl celou oranžovou. Vedle něj ležel malý kousek toho, co kdysi bývalo Kuličkovým nosem.
Zajíček zvedl hlavu a polekaně nastražil uši. Chtěl utéct, ale sníh byl hluboký a on byl malinký. Ema se na něj ale nezlobila. Viděla, jak je hubený a jak se mu bříško svírá hlady, přestože před chvílí spořádal celou mrkvičku. Tahle zima byla dlouhá a zvířátka už ani neměla co jíst.
„Ty jsi měl velký hlad, viď?“ zeptala se Ema potichu, aby ho nevylekala. Zajíček přestal panáčkovat a jen smutně koukal. Ema se usmála. „Počkej tady, nikam nechoď!“
Holčička se otočila a běžela zpátky do domu. Za chvilku se vrátila a v ruce nesla dvě mrkve. Jednu velkou a jednu menší. Vrátila se k šípkovému keři. „Tady máš,“ podala zajíčkovi tu větší mrkev. Zajíček chvíli váhal, čenichal, ale pak si mrkev vzal a s chutí se do ní zakousl.
Ema pak ukázala na tu menší mrkev a potom na sněhuláka Kuličku, který smutně stál uprostřed zahrady. „A tuhle musíme dát Kuličkovi. Pomůžeš mi?“
Zajíček, posilněný svačinou, vylezl z křoví. Ema ho vzala do náruče, i když se trochu vrtěl, a donesla ho až ke sněhulákovi. Ema podala zajíčkovi tu menší mrkvičku a on se postavil na zadní, natáhl se, jak nejvíc mohl a šup. Mrkvička byla na svém místě.
Sice byla o trochu menší než ta předtím, ale Kuličkovi to vůbec nevadilo. Zase se usmíval. Měl nový nos a dokonce i nového kamaráda. A Ema? Ta od té doby nosila každý den zajíčkovi jednu mrkvičku, aby neměl hlad a ta Kulička se nemusel bát o tu svou.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář