Byl jednou jeden kluk jménem Kubík. Kubík měl vlasy jako rozcuchaný vrabčák a nosík jako knoflík. Jednoho dne, když sluníčko lechtalo trávu na louce, šel Kubík na procházku.
Cupy, dupy, cupy, dup. Přes kamínek, šup a hup!
Najednou něco v trávě zalesklo. Co to je? Bylo to modré a na konci to mělo kroužek. „Jé!“ zvolal Kubík. „To vypadá jako bublifuk!“ Ale v lahvička k němu nebyla. Kubík to zkusil jen tak. Ponořil kroužek do ranní rosy na květině, nadechl se a udělal: FÚÚÚ!
Z kroužku nevyletěla obyčejná bublina. Vyletěla bublina veliká jako meloun a zářila všemi barvami. Červená, žlutá, modrá! A co víc? Bublina nepraskla. Dopadla na zem a udělala: HOP!
Kubík se zasmál. „To je hopsavá bublina!“ Zkusil to znovu.
Naber dech a udělej fúúú, pošli bublinu na oblohu! Je kulatá, duhová, legraci nám schovává!
Vyletěla druhá bublina, ještě větší. HOP, HOP, HOP! Skákala po louce jako gumový míč.
V trávě opodál seděl zajíc Ušáček a sledoval ho. Byl smutný, protože chtěl vidět, jestli už na poli dozrála mrkev, ale tráva byla moc vysoká. „Proč jsi smutný, zajíci?“ zeptal se Kubík. „Nevidím přes trávu, fňuk,“ řekl Ušáček.
Kubík se usmál. „Neboj, našel jsem hopsavý bublifuk, zkusím ti s ním pomoct!“
Naber dech a udělej fúúú, pošli bublinu na oblohu! Je kulatá, duhová, legraci nám schovává!
Ponořil hůlku do rosy, nadechl se a… FÚÚÚ! Vyletěla obří bublina a zastavila se přímo u zajíce. Ušáček na ni opatrně sáhl tlapkou. Byla pevná a pružná. „Hop!“ vyskočil zajíc na bublinu. A bublina udělala FJÚÚÚ! Vynesla zajíce vysoko nad trávu. Zajíc se houpal nahoře a volal: „Vidím mrkev! Vidím ji! Je krásně oranžová!“ Když se dost vynadíval, bublina pomalu klesla dolů. Puff… a jemně praskla.
Kubík šel dál.
Cupy, dupy, cupy, dup. Přes kamínek, šup a hup!
U potoka potkal medvěda Brumlu. Medvěd se snažil dosáhnout na plástev medu vysoko na stromě, ale byl moc těžký a větve praskaly. Křup, křup. „Mám chuť na med, ale jsem moc buclatý,“ bručel Brumla.
„Zkusíme moje bubliny, třeba ti taky pomůžou!“ navrhl Kubík.
Znovu spustil svou písničku:
Naber dech a udělej fúúú, pošli bublinu na oblohu! Je kulatá, duhová, legraci nám schovává!
Kubík foukal rychle. Fú, fú, fú! Kolem medvěda se objevilo deset, dvacet, třicet duhových bublin. Přilepily se Brumlovi na kožich, na tlapky i na uši. A najednou… medvěd se začal vznášet! „Jééé!“ volal Brumla. „Já letím! Jsem lehký jako pírko!“ Vznášel se přímo k medu. Nabral si plnou tlapku, olízl se. Mňam, mňam.
A pak se začal chechtat, protože ho bubliny lechtaly. „Hihihi, to lechtá! Hohoho!“ Bubliny ho snesly zpátky na zem do měkkého mechu. BUM, BÁC! Ale měkce, jako do peřinky.
To už se na louku sbíhali všichni. Liška, jezevec, myšky i veverky. Všichni chtěli hopsavé bubliny. Kubík foukal a foukal.
A přitom si prozpěvoval tu svou písničkou:
Naber dech a udělej fúúú, pošli bublinu na oblohu! Je kulatá, duhová, legraci nám schovává!
Myšky skákaly na malých bublinkách – hop, hop, hop. Liška si z bublin udělala taneční boty. A jezevec si jednu bublinu nasadil na hlavu jako klobouk.
Celá louka byla plná barev. Duhové koule skákaly, cinkaly o sebe – cink, cink – a zvířátka se smála. Když sluníčko začalo zapadat a nebe zrůžovělo, bubliny se jedna po druhé proměnily v malé obláčky páry a zmizely. „To byl ale den!“ řekl medvěd Brumla a spokojeně se plácl přes plné bříško.
„Zítra to zkusíme zase?“ zeptal se zajíc Ušáček.
Kubík zamával se svou kouzelnou hůlkou. „Jasně, že ano. Zítra si budeme hrát zase,“ slíbil. A šel domů na večeři.
Cupy, dupy, cupy, dup. Do postýlky, šup a hup!
Dobrou noc!
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář