Krtek Teodor měl problém. Ten problém byl vlněný, kousal na krku a jmenoval se „zimní šála po dědečkovi“. Teodor už ji nechtěl nosit. Chtěl cítit na bříšku teplé sluníčko, cítit pod tlapkami šimrání zelené trávy a ne tuhle kousavou vlnu. Jenže venku to vypadalo, že paní Zima si v kalendáři spletla měsíce a odmítá odejít.
„Takhle to dál nejde,“ zamumlal Teodor nabručeně a vykoukl ze své tmavé chodbičky. Zem kolem byla ještě tvrdá a studená. „Jaro asi zaspalo. Už tady určitě mělo dávno být. Musím mu pomoct se vstáváním!“
Teodor se vrátil do své podzemní dílny a vyhrabal svůj největší a nejcennější nález: starý fén na baterky, který kdysi našel u zahradního domku a který kupodivu ještě stále fungoval. Zatočil fénem v ruce jako by to byla zbraň. „Připrav se jaro, čeká tě budíček,“ prohlásil důležitě.
Jeho plán byl prostý. Najít první sněženku, která podle pověstí jaro probouzí, a trochu jí podtopit pod zadečkem, aby se jí chtělo ven. Vyšplhal na svůj krtinec a namířil fén na malý kousek zbývajícího sněhu. Bzzzzzz! Fén hučel, Teodor se tvářil jako největší vědec v lese, a sníh se začal pomalu měnit v blátivou loužičku. Jenže to bylo vše. Nic dalšího se nestalo.
„Teodore, co to tady provádíš?“ ozvalo se zachraptění. Vedle krtiny se pohnula hromádka listí a z ní vykoukl rozespalý čenich ježka Edy. „Snažím se vzbudit jaro, Edo! Roztopil jsem sníh a zahřívám zemi, aby sněženka věděla, že už může vylézt ven a začalo jaro,“ vysvětlil Teodor a dál usilovně foukal teplý vzduch na hlínu. Ježek Eda si protřel oči. „Fénem? To je jako chtít vypít rybník brčkem, kamaráde. To chce víc než jen trochu teplého vzduchu. Zkoušel jsi ji zazpívat?“
„Zazpívat? Jak jako zazpívat? K čemu by to bylo,“ divil se Teodor. „No místo budíku ji zazpívat nějakou hezkou jarní písničku, to ji určitě potěší a přesvědčí, že by měla vykouknout ven. Rozhodně víc než hučení fénu,“ radil mu dál Eda.
Teodor fén vypnul. „No, za pokus nic nedáme, že.“ Oba se posadili na okraj záhonku, kde pod zemí spala sněženka. Oba se nadechli a zplna hrdla spustili.
„Kytičko, kytičko maličkáááá, vykoukni z hlíííííííny, už je čas! Přivolej jaro, přírodu vzbuď, ať je kráááásně zas,“ zpívali tak hlasitě, až se na větvi nad nimi probudil kos. „Pánové,“ zakroutil hlavou kos, „váš zpěv je sice… hlasitý, ale sněženku křikem nevzbudíte. Potřebuje pošimrat u kořínků!“
Teodor na nic nečekal. Skočil do svého krtince rovnou po hlavě a začal pod povrchem opatrně dělat malé chodbičky kolem cibulky sněženky. „Tady máš trochu vzduchu! Tady ti načechrám peřinku!“ švitořil u toho. A jak tak krtkoval a kypřil, země pod jeho tlapkami začala vonět. Byla to vlhká vůně probouzejícího se života.
Pak ho něco jemně šimralo na nose. Malý, zelený špičatý lístek se prodral skrze hlínu přímo před jeho očima. Teodor vykoukl ven. Sněženka byla na světě! Ještě byla maličká a schoulená, ale byla tam.
A když na bílý kvítek dopadl první opravdový jarní paprsek. Teodor cítil, jak mu pod šálou začíná být zničehonic najednou horko. S radostným výsknutím si strhl kousavou šálu a hodil ji do dálky.
„Edo, dívej! Dokázali jsme to! Jaro je tady!“ Ježek Eda se usmál a nastavenou tvář opřel o sluníčko. „Vidíš, Teodore? Fén nebyl potřeba. Stačilo jen trochu poškrábat zemi za ušima.“ A zatímco se sněženka houpala ve vánku, krtek Teodor spokojeně tancoval na své krtině. Operace Sněženka byla úspěšná.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář