Jak se zvířátka z borového lesa připravovala na Vánoce

V borovém lese se rozhostilo ticho. Čerstvý sníh přikryl mechy, jehličí i pařezy, a mezi stromy bylo slyšet jen občasné zapraskání větvičky. Slunce se brzy schovalo za obzor a svět se zbarvil do měkké modři. Les vypadal, jako by se na něco chystal. Všechno v něm bylo klidné a tiché.

Veverka Bětka si zrovna čistila svůj pelíšek v dutině staré borovice. Všude kolem měla zásoby oříšků, které teď přerovnala do úhledných hromádek. Po chvíli se zadívala ven, kde se sníh třpytil jako drobný prach.
„Když už máme tu zimu tak dlouhou,“ zamumlala si, „ať to tady mám aspoň hezké.“
Na větvi u vchodu zavěsila šišku obalenou mechem, pár sušených borůvek a červený lístek, který si schovala z podzimu. Bylo to jednoduché, ale krásné.

O kousek dál pod smrkem se probudila ježčice Lída. Většinu zimy prospala, ale dnes ji cosi vytáhlo z doupěte. Venku vonělo mrazem a sníh jemně křupal pod tlapkami. Sebrala pár suchých listů a donesla je k pařezu. Z nich udělala malý stůl a na něj položila kousek jablíčka, několik borůvek a jeden sušený červík.
„Na svátky se má každý rozdělit, i když má málo,“ řekla si spokojeně a zabalila se zpátky do mechu.

Na kraji lesa si liška Kira čistila srst. V zimě jí rezavé chlupy ztmavly a oči jí svítily jako jantar. Když zahlédla stopy ve sněhu, vydala se po nich. Vedly k borovici uprostřed lesa. Ke stromu, který byl svědkem všech lesních svátků. Tam se každoročně scházeli, když zima vrcholila a hvězdy svítily nejjasněji.

Jedno po druhém začala zvířatka přicházet. Myška Tonička přinesla pár zrnek kukuřice, která někde objevila. Datel Hubert přiletěl s kouskem kůry, na který vyryl drobný vzor. Dokonce i starý jezevec Matěj vylezl z nory – pomalu, ale s úsměvem, jako někdo, kdo ví, že tyhle chvíle mají cenu.

„Zazpíváme?“ navrhl zajíc Fanda, který právě přihopsal a třásl si sníh z uší.
„Zazpíváme,“ odpověděla Kira. „Každý po svém, jak to umí.“

A tak se lesem rozléhaly zvuky, které by člověk možná ani nepovažoval za píseň, ale pro zvířátka to hudba byla. Datel bubnoval do kmene, sýkorky pískaly v korunách stromů, myšky šustily v jehličí a sníh praskal pod tlapkami. I starý jelen, který stál opodál, zvedl hlavu a zamručel hlubokým hlasem, jenž se rozléhal mezi stromy jako vzdálený zvon.

Když hudba utichla, obloha se úplně vyjasnila. Nad lesem se objevila jediná jasná hvězda, která zářila tak silně, že osvětlovala i stopy ve sněhu. Zvířátka ztichla a dívala se nahoru.
„To je naše vánoční světýlko,“ zašeptala myška Tonička.

Chvíli nikdo nic neříkal. Každý stál tiše, schoulený ve sněhu, a v duchu si něco přál. Bětka, aby zima brzy skončila. Lída, aby se na jaře neprobudila sama. Kira, aby v lese zůstal klid a nikomu se nic nestalo.

Když hvězda svítila nejjasněji, jelen pomalu přešel blíž k ostatním. Na paroží se mu třpytil sníh a dech se mu v mrazu měnil v páru.
„Pamatujete,“ řekl tiše, „jak jsme se tu sešli loni? Bylo víc sněhu, ale bylo nás tady míň.“
Liška Kira přikývla. „Letos jsme tady všichni,“ odpověděla.
Jelen se na chvíli odmlčel a sklonil hlavu. „Tak ať se příští rok zase setkáme znovu. A všichni.“

V tu chvíli zahučela sova z nejvyšší větve borovice. Dlouze, klidně, jako by přitakala. Její hlas se rozléhal po lese a splýval s tichem noci.

Zvířátka se pak začala pomalu rozcházet. Každé šlapalo sněhem ke svému domovu a za sebou nechávalo drobné stopy. Nad lesem zářila hvězda a v tom tichu bylo něco zvláštně hřejivého. Byl to pocit, že i když je zima dlouhá, nikdo v ní není sám. A na jaře se zase všichni sejdou.

Veverka Bětka si zalezla do dutiny a přikryla se mechem. Než usnula, podívala se ještě ven. Sníh tiše padal, a hvězda nad lesem stále svítila.