Příběh napsaný na motivy a ve stylu Josefa Čapka jako pocta jeho dílu.
To bylo tenkrát, když svítilo sluníčko tak jasně, jako stowattová žárovka. Pejsek a kočička seděli před svým domečkem, vyhřívali si kožíšky a poslouchali, co se to venku děje. A venku se děly věci! Od města, tam co je velké náměstí, se ozývalo podivné vyhrávání.
„Slyšíš to, kočičko?“ nastražil pejsek jedno ucho nahoru a druhé nechal viset dolů. „Dělá to bum-bum-bum a pak zase fidli-midli a cink! Co to jen může být?“
Kočička si olízla tlapku, uhladila si fousky a moudře pravila: „To ty nevíš, pejsku? To je přece pouť! Přijeli komedianti, postavili kolotoče, houpačky a boudy s perníkem. Všude to tam voní a všude je plno lidí.“
Pejsek vyskočil, až se mu ocásek rozkmital jako metlička na šlehání těsta. „Na pouť! Jémine, kočičko, tam musíme jít! Já chci vidět ty komedianty a chci vidět co dělá bum-bum a cink zblízka. A taky si chci něco koupit, když jsme takoví pořádní hospodáři.“
„No dobrá,“ řekla kočička, „ale nemůžeme tam jít jen tak, jako bychom zrovna vylezli z boudy. Musíme se umýt, učesat a vzít si peníze.“
A tak se začali chystat. Pejsek se drbal za uchem tak usilovně, až se mu zježily chlupy, a kočička je musela mokrým hadříkem uhladit. Kočička si uvázala kolem krku červenou mašli, aby jí to slušelo, a pejsek si vzal své nejlepší kalhoty, ty, co měly vzadu díru na ocásek, aby ho netlačily. Pak vzali svou kasičku, co vypadala jako prasátko, vysypali ji na stůl a počítali. Cink, cink, cink. Bylo tam dost penízků, stříbrných i těch malých měděných.
„Tak jdeme!“ zavelel pejsek. A šli.
Cesta ubíhala, sluníčko hřálo a muzika byla čím dál hlasitější. Když došli na náměstí, pejsek zůstal stát s otevřenou pusou. Panečku! To bylo barev! Všude vlály praporky, červené, modré, žluté i zelené, točily se tam velikánské stroje a lidé se smáli a křičeli.
„Kam půjdeme nejdřív?“ ptal se pejsek a točil se dokolečka, protože nevěděl, kam se dřív podívat. „Tamhle střílejí do růží! A tamhle prodávají okurky! A tamhle je drak!“
„Kdepak drak, ty hlupáčku,“ smála se kočička, „to je řetízkový kolotoč. A na ten půjdeme. Abychom se pěkně proletěli.“
Koupili si lístky u pána, co měl knír zatočený jako řídítka od kola, a sedli si na sedačky. Pejsek si vybral modrou sedačku, protože si myslel, že modrá je nejrychlejší, a kočička si sedla do červené, aby jí ladila k mašličce na krku.
„Drž se, pejsku!“ volala kočička. „Už to jede!“
A opravdu. Kolotoč sebou škubnul, ozvala se píšťala a začali se točit. Nejdřív pomalu, pak rychleji a nakonec tak rychle, že se pejskovi uši třepotaly ve větru jako prádlo na šňůře.
„Juchů!“ křičel pejsek. „Já letím! Kočičko, já jsem pták! Já jsem orel! Já jsem letadlo!“
Jenže kolotoč se točil dál a dál. A pejskovi se to nejdřív líbilo, ale pak se mu to líbit přestalo. Začal mít pocit, že se mu v bříšku honí klubíčka vlny od kočičky. Nejdřív zblednul a pak zezelenal.
„Kočičko,“ zakňučel slabě, „já už nechci být letadlo. Mně se motá hlava.“
Když kolotoč zastavil, kočička seskočila elegantně tak jako to umí jenom kočičky, ale pejsek se vypotácel, nohy se mu pletly a ťap-ťap-ťap, narazil rovnou do sloupu.
„To to dopadlo,“ vzdychla kočička a podpírala ho. „Ty jsi ale nemehlo, pejsku. Musíš si sednout tady na lavičku a na chvíli zavřít oči, aby se ti přestala točit hlava.“
Pejsek seděl, zavřel oči a čekal, až se mu náměstí přestane točit. „Už nikdy nebudu letadlem,“ sliboval. „Je to moc namáhavé.“
Když se pejskovi udělalo lépe, začali mít chuť na něco dobrého. Všude to tak krásně vonělo! Vonělo to cukrem, kořením, mandlemi a klobásami.
„Podívej, co to tamhle prodávají?“ ukázal pejsek na stánek, kde pán namotával na špejli veliké růžové mraky. „To vypadá jako výplň z polštáře, ale je to k jídlu.“
„To je cukrová vata,“ poučila ho kočička. „To si dáme. To je pro nás to pravé.“
Koupili si jednu velikou, růžovou vatu na špejli. Byla lehká jako pavučinka. Pejsek do ní kousnul, ale ono to nekřupalo. Jen se to rozplynulo na jazyku a bylo to sladké, moc sladké.
„To je dobrota!“ mlaskal pejsek. „Jemine, to je jako jíst sladký obláček!“
Pustili se do toho oba. Jenže cukrová vata je věc ošemetná. Je lepkavá. Pejsek si olíznul čumák a měl ho celý růžový a ulepený. Chtěl si ho utřít tlapkou, ale tlapka se mu přilepila k čumáku.
„Pomoc, kočičko, já jsem se přilepil sám k sobě!“ volal.
Kočička se mu smála, ale pak se jí vata přichytila na vousky. Chtěla si je očistit a najednou měla růžovou cukrovou hmotu úplně všude. Čím víc se snažili očistit, tím víc byli ulepení. Nakonec vypadali jako dvě růžové cukrové kuličky. Pejsek měl přilepené uši k hlavě a kočička nemohla odlepit ocásek od zadní nohy.
„Takhle to nejde,“ řekla rázně kočička. „Musíme se umýt! Támhle je pumpa,“ ukázala směrem ke staré kovové pumpě na kraji náměstí.
U pumpy se dlouho drhli a prskali. Voda byla studená, ale cukr nakonec povolil.
„Uf,“ oklepal se pejsek a postříkal při tom kočičku i paní, co šla kolem. „Bylo to dobré, ale moc lepivé. Příště si dáme raději něco, co nelepí.“
Pak šli dál a uviděli střelnici. Byla to taková bouda, kde byly v řadách naskládané špejle a na nich papírové růže, plyšové hračky a sladkosti zabalené v papíru. A nahoře, úplně nahoře, seděl krásný hnědý plyšový medvěd s červenou mašlí.
„Toho chci!“ vyštěkl pejsek. „Jsem přece lovecký pes, tak si ulovím medvěda!“
Zaplatili pánovi za tři rány ze vzduchovky. Pejsek vzal pušku, přimhouřil jedno oko, vyplázl špičku jazyka, zamířil a – BUM!
Vystřelil, ale netrefil ani špejli, ani růži. Trefil plechovou stříšku boudy. Cink!
„Vedle,“ řekl pán. „Máte ještě dvě rány.“
Pejsek to zkusil znovu. BUM! Tentokrát trefil modrou papírovou růži, ale tyčinku od medvěda ani neškrtnul.
„Dej to sem,“ řekla kočička. „Ty jsi zbrklý. Kočky mají lepší oči. My musíme vidět myšku i potmě.“
Kočička si opřela pušku o pult, ani nedýchala, fousky se jí ani nehnuly. Zamířila na špejli, na které seděl medvěd. Cvak.
Špejle praskla a medvěd se svalil dolů do sítě.
„Hurá!“ jásal pejsek. „Kočička střelila medvěda! Máme medvěda!“
Odnášeli si medvěda vítězoslavně v náručí. Byl hebký a voněl pilinami. „Bude bydlet s námi,“ rozhodl pejsek. „Budu mu říkat Brumla a bude hlídat dům, když budeme spát,“ tulil se ke svému novému kamarádovi pejsek, zatímco kočička si dala za ucho modrou růži z papíru, kterou vystřelil pejsek.
Procházeli se dál poutí. Viděli panoptikum, kde byla mořská panna (kočička tvrdila, že je to jen velká ryba s parukou), viděli siláka, co zvedal činky (pejsek si myslel, že by to zvedl taky, kdyby chtěl), a viděli zrcadlové bludiště. Tam se nasmáli! V jednom zrcadle byl pejsek tenký jako žížala a v druhém tlustý jako hroch. Kočička tam měla hlavu šišatou jako vajíčko nebo nožičky široké jako lodě.
Poslední penízek
Sluníčko se pomalu začalo klonit k západu a stíny se prodlužovaly. Pejsek a kočička už byli celí uchození. A taky jim vyhládlo. Ta cukrová vata, to bylo jen takové nic, to se v bříšku ztratilo jako pára nad hrncem.
„Kočičko,“ řekl pejsek a zastavil se. „Já mám hlad. Mám takový hlad, že bych snědl i ty dřevěné špejle. Ale raději bych si dal něco jiného.“
A tak šli a dali si to první co jim zavonělo pod nosem a to byly sladké jablka v karamelu. A tak si každý vzal jedno a s chutí se do nich zakousli. Když oblízali špejle do čista ozval se pejsek.
„Poslouchej kočičko, to jablíčko bylo tuze dobré, ale já bych si ještě něco dal.“
„Podíváme se do peněženky, kolik nám zbylo,“ řekla kočička.
Otevřeli peněženku. Uvnitř bylo smutno a prázdno. Jen jeden jediný poslední penízek se tam leskl. Byl to pěkný penízek, ale byl sám.
„Máme jen na jednu věc,“ řekla vážně kočička. „Co s ním uděláme?“
Vtom to pejsek ucítil. Zavětřil čumákem doleva, pak doprava a pak se mu čenich stočil k velkému stánku s grilem.
„Čuchy, čuchy, kočičko! Cítíš to? To to voní! To to voníííí! To je klobása! Obrovská, opečená, mastná klobása s hořčicí a křenem!“ Pejsek polykal sliny, až mu v krku kloktalo.
„No,“ uznala kočička, „voní to pěkně. A já mám taky hlad. Koupíme si tu velikou klobásu napůl. Ty sníš půlku a já sním půlku.“
Rozhodnuto. Spěchali ke stánku. Byla tam fronta, ale jim to nevadilo, protože se těšili. Pejsek už si představoval, jak se zakousne do křupavé kůžičky, jak mu mastnota steče po bradě a jak bude v bříšku teplo a blaze.
Stáli ve frontě a před nimi stála malá holčička v puntíkovaných šatech. Držela v ruce velikou točenou zmrzlinu. Míchanou, vanilkovou a čokoládovou. Byla to nádherná zmrzlina, vysoká jako věž. Holčička se na ni dívala s láskou a chystala se ji olíznout.
Jenže, jak tam tak stáli a lidé se strkali, někdo do holčičky drcnul.
Plesk!
Stalo se to hrozné neštěstí. Zmrzlina se vyklopila z kornoutku a plácla sebou přímo na zem, do prachu a kamínků. Zůstala tam ležet a pomalu se roztékala do smutné barevné louže.
Holčička zůstala stát s prázdným kornoutkem v ruce. Chvilku jen koukala na to neštěstí. Pak se jí bradička začala třást, očka se jí zalila slzami a pak – bééé! Začala plakat, až se srdíčko svíralo. Byl to takový ten opravdový, veliký dětský pláč, když to vypadá, že se hroutí celý svět.
„Jéjej,“ řekl pejsek a sklopil uši. Přestalo mu kručet v břiše. „Chudinka malá,“ špitla kočička a taky posmutněla.
Pejsek se podíval na klobásu, která se otáčela na grilu a voněla až do nebe. Pak se podíval na poslední penízek ve své tlapce. A pak se podíval na plačící holčičku.
„Kočičko,“ zašeptal pejsek, „ta klobása… ona vlastně asi nebude tak dobrá. Určitě je moc pálivá.“ „Taky si myslím,“ přikývla kočička, ačkoli věděla, že by byla výborná. „A možná je v ní moc pepře a pšíkali bychom celou cestu domů.“
„Víš, co uděláme?“ zeptal se pejsek. „Vím,“ řekla kočička.
Pejsek přistoupil k holčičce a zatahal ji jemně za rukáv. Holčička přestala na chvilku plakat a podívala se na pejska s medvědem v náručí.
„Neplač, holčičko,“ řekl pejsek. „Tady máš.“
A podal jí ten poslední lesklý penízek.
„Jdi si koupit novou zmrzlinu. A dávej větší pozor,“ dodala kočička a pohladila ji po vláskách, aby ji utěšila.
Holčička se podívala na penízek, pak na pejska a kočičku, utřela si slzy do rukávu a tiše špitla: „Děkuju.“ Na nic nečekala a rozeběhla se zpátky ke stánku se zmrzlinou. Za chvilku už měla novou, ještě větší než tu předtím, a s úsměvem od ucha k uchu přiběhla zpátky za pejskem a kočičkou. Každému dala pořádně ochutnat zmrzliny.
Pejskovi nejvíc chutnala ta čokoládová a kočičce zase víc chutnala ta vanilková.
Od jednoho stánku zavolal na malou holčičku větší chlapec „Lauri, pojď už musíme jít!“ a tak jim holčička zamávala na rozloučenou a ztratila se v davu.
„Tak,“ řekl pejsek, „a jsme bez peněz a bez klobásy.“ „To nevadí,“ řekla kočička a vzala ho za tlapku. „Ale vzpomeň si na tu holčičku. Té jsme udělali radost. A to je lepší než mastná klobása.“ „To je pravda,“ souhlasil pejsek. „A navíc, ta klobása by nám určitě zkazila žaludek, když jsme předtím měli tu vatu a jablko v karamelu. My jsme vlastně udělali něco pro své zdraví!“
„A taky pro tu holčičku,“ dodala kočička.
Slunce zapadlo za střechy domů a na pouti se rozsvítila barevná světýlka. Bylo to kouzelné, ale pejsek a kočička už byli unavení.
„Jdeme domů, Brumlo,“ řekl pejsek plyšovému medvědovi. „Doma máme v misce ještě trochu mléka a trochu kostí od včera.“
Cesta domů byla tichá. Hudba z pouti pomalu utichala až byla slyšet jen jako daleké broukání. Pejsek a kočička šli tlapku v tlapce, kožíšky měli trochu zaprášené, tlapky uchozené, ale byli šťastní.
„To byla ale krásná pouť,“ zívla kočička, když odemykali dvířka svého domečku. „Nejkrásnější,“ zívl taky pejsek. „Byli jsme na kolotoči, dali si cukrovou vatu, vyhráli jsme medvěda a nakonec jsme udělali dobrý skutek.“
Když si pak později večer vlezli si do svých pelíšků, pejsek si dal medvěda pod hlavu místo polštáře.
„Dobrou noc, kočičko,“ popřál pejsek.
„Dobrou noc, pejsku,“ popřála kočička.
„Dobrou noc, Brumlo,“ popřáli pejsek i kočička.
A za chvilku už oba spali a zdálo se jim o pouti, kde klobásy rostou na stromech, zmrzlina teče rovnou z pumpy a všichni se smějí a jsou na sebe hodní.
A to je ten nejlepší sen, jaký se pejskovi a kočičce kdy zdál.
Tak takhle to bylo, když šli pejsek a kočička na pouť.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář