To bylo tenkrát, když byla venku ještě zima, všude ležel sníh, ale sluníčko už začínalo do oken svítit tak nějak veseleji a tepleji, jako by chtělo říct: „Nebojte se, jaro už je na cestě!“ Pejsek a kočička seděli ve svém domečku u kamen, nahřívali si kožíšky a koukali se z okna ven na ulici.
Na ulici bylo rušno. Děti běhaly ze školy a do školy, ale ten den se chovaly nějak jinak. Nějak tajuplně. Šuškaly si, schovávaly něco v kapsách a červenaly se.
„Koukej, pejsku,“ řekla kočička, která seděla na parapetu. „Vidíš tamhle Honzíčka? Toho, co bydlí v tom zeleném domě naproti?“
Pejsek vyskočil na židli, opřel se předními tlapkami o okno a koukal. „Vidím, vidím. A vidím taky Magdalénku. Jde zrovna proti němu. Copak to ten Honzíček schovává za zády?“
Honzíček se zastavil, celý zrudl, až mu uši svítily jako dva lampiony, a najednou vytrhl ruku zpoza zad. Držel v ní květinu. Byla to taková ta pokojová květina s velkými listy a jedním červeným květem, co ji maminky pěstují v květináčích za oknem a říkají jí amarylis.
„Jéjej,“ podivil se pejsek. „Vždyť on té Magdalénce dává kytku! Ale tu přece nemohl najít venku ve sněhu. Tu musel někde vzít.“
„To asi utrhl mamince doma,“ pokývala hlavou kočička moudře. „To maminka asi nebude ráda. Ale podívej, Magdalénka se směje.“
A opravdu. Magdalénka si vzala květinu, taky se začervenala a dala Honzíčkovi něco malého a placatého. Byl to papír vystřižený do tvaru srdíčka, celý pomalovaný červenou pastelkou.
„Co to ti lidé dneska blázní?“ divil se pejsek. „Proč si dávají kytky z květináčů a počmárané papírky? Vždyť nejsou Vánoce, ani nemá nikdo svátek. Nebo má?“
„Ty to nevíš, pejsku?“ poučila ho kočička. „Dneska je přece toho svatého Valentýna. To je takový svátek, kdy si lidé ukazují, že se mají rádi. Dávají si dárky a taková psaníčka se srdíčky, kterým se říká valentýnky. To proto, aby ten druhý věděl, že na něj myslí a že ho má rád.“
Pejsek se poškrábal zadní nohou za uchem a chvíli přemýšlel. „Aha! Tak proto! To je ale hezký svátek. Víš, kočičko, mně se to líbí. Lidé jsou na sebe někdy oškliví, tak je dobře, že mají den, kdy jsou na sebe hodní.“
„To je pravda,“ řekla kočička. „Když se mají lidé rádi, je na světě hned veseleji.“
„Poslouchej, kočičko,“ vyhrkl najednou pejsek a oči mu zářily. „Když my dva spolu bydlíme a hospodaříme a máme se taky rádi, tak bychom měli taky slavit toho Valentýna! Co myslíš? Přece nebudeme horší než Honzíček s Magdalénkou!“
„To je nápad!“ zaradovala se kočička. „To víš, že budeme slavit! My jsme přece pořádní hospodáři a všechno děláme tak, jak se to má a jak to dělají lidé. Tak si taky musíme dát valentýnky.“
A tak se dohodli, že si vyrobí valentýnky. Vzali si na to papír, co jim zbyl od minula, když balili syrečky, našli barevné pastelky a nůžky.
„Já udělám tu nejkrásnější valentýnku na světě,“ chlubil se pejsek. „Vystřihnu ti, kočičko, velikánské srdce, červené jako buřtík!“
Jenže ono se to lehko řekne, ale hůř udělá. Pejsek si vzal nůžky, ale hned poznal, že to nebude jen tak. Lidé mají na rukou prsty a palec, a těmi se nůžky drží jedna báseň. Ale pejsek má tlapky a na nich polštářky. Zkoušel vzít nůžky do jedné tlapky, pak do obou, zkoušel je chytit drápky, ale nůžky mu pořád klouzaly a cvakaly naprázdno.
„Jau, to mě píchlo!“ zakňučel pejsek. „Ty nůžky jsou nějaké zlé. Nechtějí stříhat.“
Konečně se mu podařilo nůžky nějak chytit a střihnul do papíru. Křup! Papír se zmuchlal, roztrhl a místo krásného obloučku tam byla zubatá díra, jako když myš okouše roh pytle s moukou.
„To nic,“ utěšoval se pejsek. „Zkusím to znovu.“
Kočička na tom nebyla o nic lépe. Chtěla namalovat na papír kytičku, ale pastelka se jí v tlapce protáčela. Místo kytičky udělala na papíře jen takové čmáranice a kličky. A když chtěla vystřihnout srdíčko, dopadla stejně jako pejsek. Papír se jí lepil na drápky, trhal se a výsledek vypadal spíš jako rozšlápnutá brambora než jako srdce.
Po hodině bylo v kuchyni papíru, jako by tam nasněžilo. Všude ležely ústřižky, zmuchlané koule a potrhané zbytky. Pejsek byl celý omotaný lepící páskou a kočička měla červenou čáru od fixy na čumáčku.
„Takhle to nejde, pejsku,“ vzdychla kočička. „My nemáme ručičky jako děti. My ty papírové valentýnky prostě neumíme. Podívej se na to. To je ostuda. Takhle ošklivé valentýnky si přece nemůžeme dát.“
Pejsek smutně koukal na tu hromadu nepořádku. „To máš pravdu, kočičko. Chtěl jsem ti udělat radost, ale tohle vypadá spíš, jako by si s tím papírem hrála koťata na honěnou.“
Chvíli oba mlčeli a byli z toho smutní. Ale pak pejsek zvedl hlavu a zavrtěl ocáskem. „Víš co, kočičko? Na papíru přece nezáleží. Valentýn je o tom, že si dáme dárek, abychom si udělali radost. Papír, ten se stejně vyhodí. Ale opravdový dárek, ten potěší!“
„To je pravda!“ souhlasila kočička. „Uděláme to jinak. Každý půjde tajně ven a sežene pro toho druhého ten nejlepší dárek na světě. A večer si to dáme. Ale nesmíme si prozradit, co to bude!“
„Platí!“ štěkl pejsek a hned běžel pro svůj kabátek, protože venku přece jenom ještě mrzlo.
Pejsek vyběhl z domečku a pelášil ulicí. Měl v hlavě už plán. Dávno si všiml, že se kočička ráda parádí. Vždycky, když se myla, pečlivě si lízala kožíšek, aby byl lesklý, a pyšně si vykračovala. „Kočička je dáma,“ říkal si pejsek. „A dámy mají rády parádní věci. Koupím jí mašli! Krásnou, růžovou mašli na krk. Bude v ní vypadat jako princezna. Vždyť má jen jednu, tu svou červenou, tak ať má ještě jednu. Aby to mohla střídat.“
Pejsek měl schovanou jednu lesklou pětikorunu, kterou našel v létě u plotu, když hrabal díru na kost. Běžel rovnou do galanterie. Paní prodavačka se nejdřív divila, co tam dělá pes, ale když viděla, jak pejsek stojí u pultu a upřeně kouká na stuhy, pochopila.
„Dobrý den!“ pozdravil pejsek slušně. „Prosil bych tady tuhle růžovou,“ a ukázal tlapkou na cívku s nádhernou, širokou růžovou stuhou. Byla z hedvábí a leskla se jako ranní červánky.
„Chceš tuhle, pejsku?“ zeptala se prodavačka.
Pejsek radostně zakýval hlavou a položil na pult pětikorunu. Paní mu ustřihla dlouhý kus, krásně ho zabalila do papíru a pejsek si balíček opatrně vzal do zubů, aby ho nepomačkal. Cestou domů se naparoval pýchou. „To bude kočička koukat! Takovou mašli nemá žádná kočka v celém okolí, ani ta od pana starosty.“
Mezitím kočička vyrazila na druhou stranu, k náměstí. I ona přemýšlela, čím pejskovi udělat největší radost. „Pejsek, to není žádný parádník,“ uvažovala. „Jemu je jedno, jestli má ucho nahoru nebo dolů. Ale co má rád, to je jídlo. A ze všeho nejraději má věci, které… no, které pořádně voní.“
Kočička věděla, že to, co voní jí, pejskovi často nevoní, a naopak. Ale taky věděla, že čokoládu pejskové nesmějí, protože je z ní bolí bříško, a bonbony taky ne, protože by se jim zkazily zuby. „Koupím mu něco, co mají pejskové nejraději na světě. Koupím mu syrečky!“
Zašla do krámu s potravinami a zamířila rovnou k pultu, odkud to nejvíce zavánělo. „Prosím jednu krabici těch pravých, uleželých syrečků,“ mňoukla na pana prodavače.
„Ale kočičko,“ divil se prodavač, „vždyť kočky syrečky nejedí. Ty máš přece ráda mlíčko nebo šunku.“
„To není pro mě,“ vysvětlila mu kočička důležitě. „To je valentýnský dárek pro pejska. On říká, že čím víc to voní – tedy páchne, chtěla jsem říct – tím je to lepší.“
Prodavač se usmál a zabalil krabičku syrečků, která byla cítit i přes tři vrstvy papíru. Kočička ji popadla a běžela domů, a i když jí ten zápach kroutil vousky, těšila se, jakou bude mít pejsek radost.
Když se oba sešli doma, bylo už šero. Pejsek i kočička rychle schovali své dárky za zády.
„Tak co, pejsku, máš?“ ptala se kočička a oči jí svítily zvědavostí.
„Mám, mám! A ty?“
„Taky mám. Ale nejdřív musíme prostřít stůl, aby to bylo slavnostní.“
Pejsek a kočička prostřeli stůl čistým ubrusem (tím s těmi červenými kytičkami, co ho měli jen na neděli), dali doprostřed vázičku (bohužel bez kytky, protože kytky v zimě nerostou a krást z květináče jako Honzíček by si netroufli) a zapálili svíčku.
„Tak teď,“ řekl pejsek slavnostně. „Tady máš, kočičko, valentýnku ode mě.“ A podal jí balíček.
Kočička nedočkavě roztrhla papír. Z balíčku vypadla dlouhá, zářivá růžová stuha.
„Jé!“ vydechla kočička. „To je krása! To je ale nádherná barva. Děkuji ti, pejsku, to jsi mi udělal velikou radost.“
„Počkej, já ti ji uvážu,“ nabídl se ochotně pejsek. Vzal stuhu a snažil se ji kočičce uvázat kolem krku na pěknou mašli. Ale zase ty nešťastné tlapky! Pejsek se snažil, funěl, vyplazoval jazyk soustředěním, ale stuha mu klouzala. Nakonec se mu podařilo udělat uzel, ale nebyl to ten krásný motýlek, jakého umí uvázat kočička. Byla to spíš taková velká, rozčepýřená boule, a navíc ji kočičce utáhl trochu moc nakřivo, takže jí mašle visela někde pod uchem.
„Tak,“ oddechl si pejsek. „Sluší ti to náramně, kočičko.“
Kočička se koukla do zrcadla. Vypadala trochu legračně, jako by měla obvázaný krk po bolení v krku, ale protože byla hodná a věděla, že to pejsek myslí dobře, řekla: „Je to moc hezké, pejsku. Jsem teď jako ta nejvzácnější kočka z města.“
„A teď já!“ těšil se pejsek.
Kočička vytáhla svůj balíček. Ještě ho ani neotevřela a pejsek už začal větřit. Čenich se mu rozkmital, ocásek se roztancoval ze strany na stranu.
„Cítím to! Cítím něco úžasného!“ volal pejsek.
Kočička mu podala krabici. Pejsek ji roztrhal a vykoukly na něj žluté, mazlavé kolečka syrečků. Vůně se rozlila po celé kuchyni takovou silou, že i moucha, co spala zimním spánkem za skříní, se asi probudila a utekla.
„Syrečky!“ jásal pejsek. „A jak jsou uleželé! To je ta nejkrásnější vůně na světě, kam se hrabou fialky! Děkuju ti, kočičko, ty jsi ale hodná!“
A hned se chtěl do sýra pustit. Kočička si raději trochu odsedla a nenápadně si přikryla čumáček tlapkou, ale usmívala se, protože viděla, jak je pejsek šťastný.
Zrovna když se pejsek chystal zakousnout do prvního syrečku, ozvalo se na dveře: Ťuk, ťuk, ťuk!
„Kdo to sem jde takhle večer?“ podivili se oba. Pejsek šel otevřít.
Za dveřmi stála Anička, malá holčička od sousedů, celá zachumlaná v kabátě a šále. V rukou držela velikou, červenou krabici ve tvaru srdce.
„Dobrý večer, pejsku, dobrý večer, kočičko,“ pozdravila Anička. „Já jsem vám přišla popřát k tomu Valentýnu. Maminka říkala, že když se mají lidé rádi, dávají si dárky, a já mám vás dva moc ráda, protože jste takoví hodní a legrační. Tak jsem vám přinesla bonboniéru.“
A podala jim tu velikou krabici. Pejsek s kočičkou poděkovali, pozvali Aničku dál a krabici otevřeli. Uvnitř byly čokoládové bonbony, každý v jiném zlatém nebo stříbrném papírku, a voněly po kakau a oříškách.
„Jéjej,“ řekl pejsek, „to vypadá náramně dobře. Ale Aničko, my jsme pejsek a kočička.“
„My čokoládu nesmíme,“ přidala se kočička smutně. „Nám by po ní bylo tuze špatně. Pejskům a kočičkám čokoláda v bříšku dělá neplechu.“
Anička se zarazila. „Jé, to já jsem nevěděla! To jsem to popletla. Chtěla jsem vám udělat radost, a teď máte dárek, který nemůžete sníst.“ A už natahovala moldánky, že se rozpláče.
Pejsek to nevydržel, protože neměl rád, když děti pláčou. „Neplakej, Aničko! To přece nevadí! My si poradíme.“
„Jak si poradíme?“ zeptala se kočička.
„No přece takhle,“ vymyslel to pejsek. „Když my tu čokoládu nesmíme, ale máme ji, a děti čokoládu smějí a nemají ji, tak se rozdělíme! Aničko, běž zavolat Honzíčka, Magdalénku a ostatní děti z ulice. Uděláme si hostinu!“
Anička se rozzářila, utřela si slzičku a vyběhla ven. Za chvilku se vrátila a s ní celá hromada dětí: Honzíček (už bez kytky), Magdalénka, Pepík, Věrka i malý Karlík.
Všichni se nahrnuli do malého domečku k pejskovi a kočičce. Bylo tam sice trochu těsno, ale teplo a veselo. Pejsek dal krabici s bonbony doprostřed stolu.
„Tak si berte, děti!“ pobízel je. „Slavíme Valentýna!“
Děti si braly čokoládové bonbony, rozbalovaly staniol a pochutnávaly si. Měly pusu od čokolády a smály se.
„A co budete jíst vy?“ zeptal se Honzíček s plnou pusou.
„Já mám svoje syrečky!“ zavrtěl ocáskem pejsek a slupnul jeden syreček s takovou chutí, až se olizoval až za ušima.
„A já,“ řekla kočička, „já si dám misku dobrého mlíčka a kousek špeku, co tu mám ve spíži.“
A tak tam všichni společně hodovali. Pejsek si pochutnával na smradlavém sýru, kočička na mléku a děti na čokoládě. Kočička měla na krku křivou růžovou mašli a pyšně se nosila mezi dětmi. Pejsek běhal od jednoho k druhému a nechal se drbat za ušima, a všem bylo spolu moc dobře.
Když se děti večer rozloučily a odešly domů spát, zůstali pejsek a kočička zase sami. Uklidili papírky od bonbonů, pejsek dojedl poslední kousek sýra a kočička si sundala mašli a pečlivě ji složila do šuplíku.
„To byl ale hezký den, viď, kočičko?“ zívl pejsek a stočil se do klubíčka ve své posteli.
„Moc hezký,“ přikývla kočička a lehla si do své. „A víš, co je na tom Valentýnu nejlepší?“
„Ty dárky?“ hádal pejsek už v polospánku.
„Kdepak, dárky ne,“ zavrněla kočička. „Nejlepší je, že jsme si vzpomněli jeden na druhého a že jsme se o tu radost rozdělili s dětmi. Protože radost je jako ta čokoláda. Nejlepší je, když se rozdá.“
„Ba, ba,“ zamumlal pejsek. „A ty syrečky byly taky dobré. Dobrou noc, kočičko.“
„Dobrou noc, pejsku.“
A za chvíli už v domečku u lesa všichni spali, jen měsíček svítil oknem na ten stůl, kde zbyla prázdná krabice od čokoládových bonbonu a pár drobečků, které tam zapomněli zamést. Ale to nevadilo, protože sny měli pejsek i kočička sladké, i když čokoládu nejedli.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář