V jedné docela obyčejné školce na kraji města žil neobyčejný krokodýl. Jmenoval se Barnabáš. Na rozdíl od svých zubatých bratranců z řeky Nilu nosil velké kulaté brýle a bál se vody. Veškeré vody. Velké řeky, malých kaluží i kelímku s vodou na malování.
Kdykoli paní učitelka napustila umyvadlo, třeba aby umyla kelímky od barvy, Barnabáš se raději vytratil do kouta s knihovničkou. Tam se cítil nejlépe. Jedno odpoledne se venku honily mraky a zahrada byla plná hlubokých kaluží. Děti musely zůstat ve třídě. Paní učitelka si stoupla doprostřed koberce a tleskla.
„Dneska nás čeká velký úklid. Každá hračka musí najít svůj domov.“
Kuba s Emou se pustili do rovnání krabic se stavebnicemi. Barnabáš jim pomáhal třídit kostičky podle barev. Byla to práce jako stavěná pro našeho krokodýla, který má rád pořádek a ticho.
Najednou Ema vykřikla: „Koukejte! Co to je?“
Zpod staré skříně na výkresy vytáhla zaprášený tubus. Opatrně ho odklopila. Ven vypadl zažloutlý papír převázaný provázkem.
„To vypadá jako mapa,“ vydechl Kuba.
Barnabáš si posunul brýle na nose a papír si přitáhl blíž. Chvilku mhouřil oči a pak souhlasně přikývl.
„To není jen tak ledajaká mapa,“ zamručel. „To je plánek naší školky. Podívejte, tady je třída, tady šatna a tady zahrada. A tady je velký červený křížek.“

Uprostřed zahrady, v místě, kde, jak děti dobře věděly, bylo pískoviště, byl načrtnutý čtverec a na něm velký červený křížek. Vedle někdo dokreslil malou lopatku.
„To musí znamenat pískoviště,“ zamumlal.
„A vypadá to, že je tam zakopaný poklad,“ zašeptala Ema.
„Musíme se tam jít podívat,“ přemýšlel nahlas Kuba. „Možná tam ještě pořád je.“
Barnabáš se podíval z okna. Tráva se leskla po dešti a mezi prolézačkami se třpytily kaluže. V krku mu trochu vyschlo, protože voda, které se tolik bál, byla všude.
Na chvíli ho napadlo, že by mohl zůstat hezky v teploučku u své poličky s knížkami. Jenže chtěl vědět, jestli tam ten poklad opravdu je. Chtěl to vědět víc než cokoli jiného.
„Musíme na zahradu,“ rozhodl nakonec. „Jinak ten poklad někdo najde dřív než my.“
Navlékl si pláštěnku, obul gumáky a vyrazil s dětmi do šatny.
Paní učitelka je u dveří překvapeně zastavila.
„Kam tak rychle?“
„Jdeme najít poklad,“ prohlásila Ema. „Našli jsme mapu. A vede k pískovišti.“
Paní učitelka si vzala mapu do ruky, chvilku ji zkoumala a přikývla.
„Tohle vypadá jako starý plán školky. Hm, o pokladu nic nevím,“ pousmála se. „Ale jděte se podívat. Dávejte na sebe pozor a zůstaňte na zahradě.“
„Budeme paní učitelko. Slibujem,“ slíbil Kuba.
Na zahradě foukal chladný vzduch a tráva byla mokrá. A mezi nimi a pískem se rozprostírala obrovská kaluž. Vlastně nebyla tak obrovská, jen pro krokodýla se strachem z vody vypadala jako hotové moře.
Kuba a Ema ji přeskočili jedním skokem. Barnabáš zůstal stát na kraji. Kaluž byla zakalená a vypadala studeně.
„Já… já tudy nemůžu,“ zamumlal tiše.
„Můžeš,“ podala mu Ema ruku zpátky přes kaluž. „Je to jen jedna kaluž. Když budeš chtít, projdeme ji pomalu spolu.“
Barnabáš se nadechl. Zavřel oči. Udělal jeden krok do vody. Studená voda mu smočila špičky bot. Nic se nestalo. Další krok. Pořád nic. Když došel na druhý konec kaluže, zjistil, že se mu kolena ještě třesou, ale nic hrozného se nestalo. A že to zvládl.
„Vidíte?“ vydechl sám pro sebe. „Vydržel jsem to.“
Zbytek cesty šel pomaleji, ale už se nezastavoval. U pískoviště se děti shlukly kolem místa, které na mapě označoval křížek.
„Tady,“ ukázal Kuba.
Ema popadla plastovou lopatku a začala kopat přesně na tam, kde podle mapy měl být poklad. Písek létal na všechny strany. Najednou se ozvalo duté bum. Lopatka narazila na něco tvrdého. Děti začaly odhrnovat písek rukama. Společně vytáhly malou dřevěnou truhlici.
„Paní učitelko, něco jsme našli!“ zavolal Kuba na paní učitelku, která je sledovala z okna jejich třídy.
Za chvíli stála u pískoviště nejen ona, ale i celá třída. Všichni se nahrnuli kolem nich a Barnabáš na chvíli zapomněl na mokré boty, přitáhl si truhlu blíž k sobě a spolu s paní učitelkou nadzvedl těžké víko.
Uvnitř nebylo zlato ani drahé šperky. Truhla byla až po okraj naplněná novými hračkami do písku, formičkami, barevnými křídami na chodník a velkým sáčkem zlatých čokoládových mincí.
„To je ten nejlepší poklad,“ zajásaly děti jedno přes druhé.
O autorce

Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.






Přidat komentář