Když učitel nebo vychovatel poprvé pozoruje dítě, které stojí v šatně s pevně sevřenými pěstičkami a urputně se snaží „zadržet slzy“, obvykle intuitivně chápe, že nejde o nezvladatelné chování či neposlušnost. Jde o střet dvou světů: bezpečí domova a neprozkoumaného prostředí školky.
Mnozí pedagogové už mají za sebou desítky adaptačních období. A přesto každý nový rok přináší situace, které můžou zaskočit i ostřílené pedagogy. Děti se liší, rodiny se liší, jejich příběhy se liší. A tam, kde se některé děti rozběhnou do třídy se slovy „Ahoj mami!“ sotva prohozeného přes rameno, jiné potřebují týdny jemného doprovázení. Nikoli proto, že jsou slabé nebo rozmazlené, ale protože svět vnímají intenzivněji.
Tento článek vznikl právě proto, aby lépe propojil to, co už učitelé dobře vědí, s tím, co se ve škole neučí, a co je často skutečným klíčem k úspěchu: práce s rodiči, nastavení hranic, společný jazyk a realistická očekávání.
A v závěru také najdete kapitolu pro samotné rodiče. Tu může školka doporučit, předat nebo využít při konzultacích.
Co potřebuje dítě, které při nástupu intenzivně pláče
Může se zdát, že pláč je prostě „reakce“, ale ve skutečnosti je to komplexní proces, kde se mísí neurobiologie, temperament, rodinná dynamika i dosavadní zkušenosti dítěte s odloučením.
Teoretický základ učitelé obvykle znají. Proto je užitečné zaměřit se na to, co se objevuje v praxi, ale ne vždy v učebnicích.
Adaptace má svůj rytmus – a ne každý je rychlý
V pedagogických textech se často píše o adaptačních plánech. V reálu však pedagožtí pracovníci narážejí na to, že rodiče často přichází s očekáváním, že „to bude za dva dny dobré“.
Jenže dítě potřebuje zakořenit, ne si jen rychle zvyknout.
Učitel by měl být tím, kdo rodiče citlivě zpomalí a vysvětlí, že adaptace není závod ani test.
Struktura a předvídatelnost jako základ bezpečí
Děti se přirozeně opírají o jasná místa, pravidla, rituály.
V prvních týdnech se proto učitel stává kotvou, kolem které dítě orientuje vlastní pocit jistoty.
Pomáhá:
- stejný způsob přivítání,
- klidnější tempo,
- krátké a bezpečné ranní rituály.
Pedagogické fakulty o tom hovoří spíše teoreticky. V praxi však strukturální jistota není drobnost . Je to léčivý mechanismus.
„Nebudu to dělat“ a „Nebudu to dělat“ není vzdor, ale regulace
Mnoho dětí potřebuje několik dní jen pozorovat.
Výborní pedagogové to vědí. Sednou si blízko, nabízejí mu hry, interakce, ale nenutí dítě se zapojit za každou cenu.
Je to tichá, ale velmi účinná práce: dítě tak získá pocit kontroly, který postupně odbourává úzkost.
Mnoha dětem pomáhá po školce jednoduchá kreativní aktivita – inspiraci najdete v přehledu tvoření s dětmi.
Jemné interakce během dne
V učebnicích se o nich moc nepíše, ale v praxi fungují skvěle:
- krátký oční kontakt,
- drobné ocenění,
- pozvání ke společné činnosti beze slov.
Tyto minichvíle budují citové pouto mnohem rychleji než dlouhé rozhovory.
Co se ve škole neučí: práce s rodiči a jejich emocemi
Pokud existuje jedna oblast, která dokáže významně ovlivnit průběh adaptace, pak je to práce s rodiči. A právě zde mají učitelé obvykle nejméně zkušeností z formálního vzdělávání. Na pedagogických fakultách se mluví o rodině jako o partnerovi, ale jen málokdy se student dozví, jak to vypadá, když před nimi stojí rodič, který se sám snaží zadržet slzy, nebo rodič, který se snaží předstírat klid, ale v jeho hlase je znát nervozita.
Rodiče přichází s různými příběhy a osobními zkušenostmi. Někteří mají jasnou představu, jak adaptace probíhá. Jiní očekávají, že dítě „to dá“ během jednoho dne, a když to tak není, obviňují sebe nebo pedagogický personál. Učitel zde může být tou osobou, která celou situaci ukotví. Nikoli tím, že nabídne rychlá řešení, ale tím, že vytvoří most mezi rodinou a školkou, založený na důvěře a porozumění.
Rodič často netuší, co dělat a není to jeho chyba
Mnoho rodičů vstupuje do procesu adaptace na školku poprvé. Nemají za sebou zkušenost se staršími sourozenci, někdy nemají ani podporu vlastní rodiny, a především jim často nikdo předem neřekl co je čeká a co se při nástupu do školky běžně stává.
Učitel může rodičům velmi pomoci, pokud hned na začátku vysvětlí:
- že pláč je přirozená reakce,
- že adaptace neprobíhá lineárně, že dítě může mít skvělý den a pak těžší,
- že některé děti reagují citlivěji, protože tak mají nastavený temperament,
- že většina potíží se časem uklidní, pokud rodiče i učitel postupují společně.
Mnoho konfliktů nebo neporozumění vzniká jednoduše proto, že rodič očekával něco jiného. Když učitel toto očekávání včas vyrovná, atmosféra přestane být napjatá a dítěti se výrazně uleví.
Jak citlivě pracovat s rodiči, kteří „přenášejí“ své obavy na dítě
Je velmi běžné, že dítě, které ráno pláče, nereaguje na vlastní strach, ale na napětí rodiče. Rodiče však tuto souvislost často nevidí.
Učitel se s tím může setkat téměř denně. Například, když rodič stojí v šatně, nejistě přechází z nohy na nohu, opakuje věty typu „Kdyby něco, hned mi zavolejte“ a dítě to celé tiše vnímá. V takové chvíli má učitel výjimečnou příležitost vytvořit uklidňující rámec.
Místo přímého upozornění (které by rodiče mohlo znejistit) lze nabídnout jemnou, podpůrnou větu:
„Většina dětí se po chviličce zklidní. Společně to určitě zvládneme. Uděláme krátké a jasné loučení, aby mu to šlo co nejlépe.“
Učitel tak rodiči dodá jistotu, aniž by ho kritizoval. Takové vedení rodiče okamžitě uvolní a dítě to pocítí.
Konkrétní popisy místo obecných frází
Pedagogové někdy používají věty jako „Dnes to bylo dobré“ nebo „Daří se mu lépe“.
Jenže rodiče si pod těmito frázemi představují různé věci. Vlastně jim nic neřeknou a často v nich pak stále zůstává nejistota.
Když však učitel popíše konkrétní situaci:
- „Po pěti minutách se pustil mojí ruky a šel si kreslit.“
- „Řekl si sám o plyšáčka, to je velký posun.“
- „Když přišla změna, zhluboka se nadechl a šel se mnou.“
… rodič vidí, že dítě skutečně postupuje kupředu. To buduje důvěru mnohem rychleji než jakákoli uklidňující věta.
Upozornění rodičů na odpolední režim
Málokterý rodič si uvědomuje, jak silnou zátěž představuje pro nervový systém dítěte každý den ve školce. Když pak dítě po školce čekají návštěvy, kroužky, úkoly nebo dlouhé nakupování, bývá další ráno mnohem náročnější.
Učitel může rodičům doporučit, aby odpoledne volili spíše klidné aktivity: krátké hraní, procházku, společné čtení. Ne proto, že by dítě „nezvládlo víc“, ale protože si prostě potřebuje odpočinout a uvolnit se.
Pokud hledáte klidné rituály na večer, můžete se podívat i na naše pohádky na dobrou noc.
Společný jazyk školky a rodiny
Jedním z nejúčinnějších nástrojů v adaptaci je sjednocení slovníku. Když dítě slyší od učitele i rodiče podobné věty, získá jasnou kotvu.
Velmi dobře fungují například věty:
- „Paní učitelka ti pomůže, když ti bude smutno.“
- „Ráno ti dám pusu, zamávám a odpoledne po práci přijdu.“
- „Je v pořádku, když je ti smutno. Zvládneme to spolu.“
Dítě se tak nelekne změny tónu, stylu ani očekávání. Prostředí domova a školky pro něj začíná tvořit jeden celek.
Jak učitel může pracovat s dítětem, které pláče víc než je běžné
Tady se už otevírá prostor pro pedagogickou praxi, intuici a odborné dovednosti. A i když učitelé dobře znají základní principy, mnoho detailů se člověk naučí až životem mezi dětmi.
Emoce je třeba přijmout, ne opravovat
Děti nemají problém s tím, že je jim smutno. Problém vzniká, když cítí, že jejich emoce „někomu vadí“. Učitel může celou situaci uklidnit i tou nejjednodušší, ale správně zvolenou větou:
„Všimla jsem si, že ti je dnes smutno. To je v pořádku.“
„Je těžké začínat něco nového. Já ti s tím pomůžu.“
„To, co cítíš, je důležité. Jsem tady, když mě budeš potřebovat.“
„Můžeš mi říct, co by ti teď pomohlo. A když nevíš, vymyslíme to spolu.“
„Nikam nespěcháme. Máme čas.“
„Je to teď náročné, ale nejsi v tom sám.“
„Takhle se cítí spousta dětí, když je něco nové.“
„Plakat je v pořádku. Počkáme spolu, až to bude lepší.“
Přítomnost často funguje lépe než slova
Zkušený pedagog ví, že v některých situacích přemlouvání nepomáhá. Dítě bývá zahlcené a snaží se jen přežít první nápor emocí.
Místo slov často můžou pomoci věci jako:
- pomalá procházka,
- klidný hlas,
- možnost se schoulit blízko učitelky,
- malý úkol („můžeš mi pomoct chystat pastelky“).
Dítě se uklidní, protože cítí, že učitel má situaci pevně v rukou.
Bezpečné místo, ale ne izolace
V některých třídách funguje malý koutek na zklidnění. Pro citlivější děti je to velká úleva. Důležité je, ale aby nebylo dětmi vnímáno jako „místo, kam se chodí vyplakat“, ale jako útočiště. Prostor, kam se dítě může na chvilku stáhnout, když potřebuje chvíli klidu jen pro sebe, pro své myšlenky a potřebuje si uspořádat své vnitřní pocity.
Vnímání temperamentu dítěte
Každé dítě reaguje jinak. Některé potřebují dlouhý čas jen pozorovat, jiné přímý kontakt, některé podporu v aktivní činnosti, jiné možnost být chvíli samy.
Jak doma dětem usnadnit přechod do školky
Před nástupem si udělejte malou přípravu
Není třeba dítě na školku nijak složitě připravovat. Bohatě stačí třeba krátké návštěvy hřišť, kde je více dětí, aby si zvykalo pomalu na kolektiv. Můžete si doma povídat o tom, jak to bude ráno probíhat po příchodu do školky. Nebo si společně hrát na „školku“.
Důležité je, aby rodič mluvil o školce realisticky a klidně. Neměl by školku přehnaně vyzdvihovat do nebes a s ní dítě strašit.
1. Přehnané idealizování (dítě pak cítí tlak „musím to tam milovat“)
- „Školka je to úplně nejlepší místo na světě!“
- „Budeš tam mít pořád jen samou zábavu a všechno bude skvělé!“
- „Tam se ti bude tak strašně líbit, že nebudeš chtít ani domů!“
(Dítě pak může mít pocit, že jeho vlastní smutek je „špatně“, protože školka je přece dokonalá.)
2. Strašení školkou (zvyšuje úzkost a odpor)
- „Ve školce se musí poslouchat, tak ať tam neděláš ostudu.“
- „Ve školce ti nikdo nebude pomáhat jako já.“
- „Když budeš brečet, nebudou si s tebou hrát.“
- „Jen počkej, ve školce tě srovnají.“
Ranní atmosféra je důležitější než perfektní rutina
Dítě potřebuje vnímat klid rodiče. To je mnohem důležitější než přesný čas odchodu.
Pomáhá vstát o chvíli dřív, vyhnout se spěchu a zachovat stejné ranní rituály. Třeba kakao v oblíbeném hrnku, krátká písnička před odchodem nebo pusinka mladšímu sourozenci „na cestu“.
Loučení ve školce by, ale vždy mělo být krátké a pozitivní. Zbytečně loučení neprotahovat. Dítě se většinou stejně neuklidní. Spíš naopak.
Co raději nedělat
Rodiče to nemyslí zle. Jen nevědí, že některé věty mohou být kontraproduktivní.
„Nebudeš tam plakat?“
„Musíš být statečný.“
„Neodejdu dokud budeš brečet.“
Lepší je mluvit věcně, klidně a popisně. Děti vnímají tón více než obsah.
Na co se rodiče mohou ve školce zeptat?
Rodiče a prarodiče se mohou paní učitelky zeptat například na otázky typu:
- Jak dlouho dítě po předání pláče?
- Co mu pomáhá zklidnit se?
- Jak se zapojuje mezi děti?
- Má někoho, s kým si rozumí?
- Jak snáší přechody během dne a mezi aktivitami?
- Je něco s čím mu můžeme doma pomoci, aby se mu ve školce dařilo líp?
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář