Za rybníkem, kde je pod vysokými stromy příjemný stín a kde je ráno slyšet jen šumění větví a vzdálené ťukání datla, žil malý zajíček jménem Cipísek. Byl rychlý, chytrý a zvířátka s ním ráda trávila čas. Měl jen jeden drobný zlozvyk. Nedokázal se smířit s tím, když někdo jiný vyhrál.
Stačilo, aby se mu v něčem nedařilo, a už měl hlavu plnou výmluv nebo se zlobil úplně zbytečně. Když prohrál hru, vyčítal kdeco. Když nebyl první v závodě, tvrdil, že mu uklouzla tlapka. Většině kamarádů to nevadilo, ale přáli si, aby se jednou dokázal zastavit a přijmout, že někdy se prostě nedaří.
Blížil se Velký jarní turnaj. Běh, přetahování, skládání obrázku z listů a házení kaštanů. Čtyři disciplíny, které rozhodovaly o tom, kdo se stane Králem jara. A kdo vyhrál, dostal věnec z pampelišek. Vyhrát Velký jarní turnaj a stát se Králem jara byla velká čest.
Cipísek se pustil do tréninku. A trénoval poctivě každý den. Ráno běhal, odpoledne házel kaštany na cíl a večer si skládal listy, dokud neusnul s hlavou na mechu. Chtěl uspět natolik, že nedělal nic jiného.
Turnaj začal brzy ráno. V běhu Cipísek zvítězil. Přetahování zvládl také. Listový obrázek složil docela rychle a správně. Jen v hodu kaštany narazil na někoho lepšího.
Tím někým byl malý sýček.
Sýček se nepředváděl. Prostě si vzal kaštan, chvíli si prohlížel jamku a hodil ho správným směrem. Spadl tam na první pokus.
Cipísek ztuhl. A pak mu vyletěla z pusy první výmluva, která ho napadla.
„Můj kaštan byl moc šišatý! Proto neletěl rovně. To není spravedlivé!“
„Vyhrál jsem spravedlivě,“ odpověděl klidně sýček.
„To… to bych dokázal taky!“ rozčiloval se Cipísek a rozhazoval kaštany po trávě.
Všichni kolem ztichli. Až učitelka liška, která měla turnaj na starosti, k němu přistoupila.
„Cipísku,“ řekla pevně, ale ne zle, „prohra není ostuda. Ostuda je jen to, když někdo nechce připustit, že byl soupeř prostě lepší. Někdy se to stane každému.“
Zajíček svěsil uši. Věděl, že má paní učitelka pravdu. Nebylo mu dobře z toho, jak se zachoval. A tak odešel stranou k velkému dubu a seděl tam dlouho sám.
Po čase k němu došel sýček, který se stal Králem jara. V tlapce držel nový kaštan.
„Zahrajeme si ještě jednou?“ zeptal se tiše. „Jen tak. Pro radost.“
Cipísek přikývl. Hráli spolu chvíli a pak ještě delší chvíli. Někdy jamka patřila Cipískovi, jindy sýčkovi. A zajíček zjistil, že ho hra baví i ve chvíli, kdy se mu nedaří. Bavil se tak dobře, že si po nějakém čase na turnaj už vůbec ani nevzpoměl.
Když sýček vyhrál třetí kolo, Cipísek mu bez váhání podal tlapku.
„Hraješ výborně,“ uznal. „Ale příště tě porazím,“ řekl s úsměvem. Protože už teď se těšil na další šanci vyhrát Velký jarní turnaj. Věděl, že do toho dá všechno a i kdyby nakonec přece jen nevyhrál, nejdůležitější bude to, aby si to užil.
Od té doby se Cipísek změnil. Když mu něco nešlo, nezlobil se. Když prohrál, nevymlouval se. A když vyhrál, měl radost, ale ani se příliš nechlubil.
Když se další rok konal Velký jarní turnaj, všichni si to náramně užili. A tentokrát se právě Cipísek stal Králem jara. Protože pro něj byla soutěž hlavně zábava.
Ponaučení
Někdy se daří a někdy ne. Ale kdo umí přijmout i prohru a zůstane přitom slušný, ten už zvítězil.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář