Na kraji jedné malé vesnice byla stará zahrada. Vypadala obyčejně. Na zahradě stálo pár jabloní, pár maliníků, lavička a kovová konvička na kraji studny. Ale jen málokdo věděl, že mezi trávou a listím tam žili broučci malíři – ti, co každý podzim malovali listy do všech odstínů červené, žluté a oranžové.
Byli to drobní tvorové s křidélky třpytícími se jako kapky rosy. Každý z nich u sebe měl půl kouzelné skořápky ořechu s barvičkami. Každý večer, když se slunce schovalo za kopec, broučci rozzářili svá světélka a vydali se malovat stromy.
„Já mám letos na starosti javor!“ zvolal červený brouček Červínek a hrdě si máchal štětečkem.
„A já zase břízu,“ odpověděla Žluťka, která měla vždycky trochu barvy i na tykadlech.
„Já chci dělat dub, má největší listy!“ ozval se drobný Oranďák.
Všechno by šlo jako každý rok, jenže jednoho rána – barvy zmizely.
Ořechové skořápky byly pryč. Žádná červeň, žádná žluť, ani kapka oranžové. Jen na zemi zůstalo několik kapek barev a rozmazané čmouhy. Broučci běhali po trávě sem a tam, ale nikde nic.
„To je konec,“ povzdechla Žluťka. „Bez našich barev bude svět šedý. Podzim se nikdy nezbarví krásnými barvami a lidé budou smutní. “
„Musíme je najít!“ rozhodl Červínek a vyletěl k plotu.
Právě v tu chvíli procházely kolem dvě děti z vesnice – Anička a Toník.
„Podívej Toníku. To je divné. Je podzim, ale listy na stromech jsou pořád zelené… jak to, že ještě nežloutnou?“ divila se Anička.
„To je zvláštní, vloni už touhle dobou byl celý les barevný,“ řekl Toník.
A tehdy uslyšeli tenoulinký hlásek:
„Pomóóóc! Děti pomozte nám!“
Děti se rozhlédly – a sotva uvěřily vlastním očím. Na kameni seděli tři malí broučci a mávali na ně.
„Vy mluvíte?“ vydechl Toník.
„Ano, ale ne s lidmi.“ přikývl Červínek vážně. „Jenže teď potřebujeme vaši pomoc. Ztratily se nám kouzelné skořápky s barvami. Musíte nám pomoct, jinak se listy na stromech nikdy nezbarví do červena, oranžova ani žluta. Stromy prostě uvadnou a zešednou. Dovede si představit tak smutný podzim?“
Děti souhlasily, že to by bylo strašné a hned se vydaly hledat. Stop bylo málo, jen pár stříbrných cestiček protkaných kapkami barvy vedlo od zahrady do mechu pod starou lískou. A tam – v dutině pod kořenem – seděl velký šedý hlemýžď.
Měl kolem sebe rozlité barvy, které se mu leskly na těle jako duhové kaluže. Když spatřil děti a broučky, zasyčel:
„Nechoďte sem! Ty barvy jsou moje! Konečně budu krásný, ne jen šedý!“
„Ale ty jsi krásný tak, jak jsi,“ řekla mu tiše Anička. „Podívej, tvoje šedá se leskne jako stříbrný měsíc na obloze.“
„To říkáš jen tak,“ zamručel hlemýžď, ale bylo vidět, že ho to trochu zahřálo.
Červínek přiletěl blíž a řekl:
„Slimáku, nechceme ti barvy brát. Můžeš si jich trochu nechat. Jen nám vrať naše kouzelné skořápky, ať zase rozsvítíme podzim.“
Slimák chvíli přemýšlel. Nikdy mu nikdo nic nenabídl. Všichni se ho báli nebo se mu smáli. Nakonec přikývl. „Dobře… ale chci být taky barevný. Jako váš podzim,“ řekl nesměle.
A tak se dali do práce. Broučci ponořili své štětečky do kouzelných barev a pomalu začali malovat nejen listy, ale i ulitu samotného hlemýždě. Oranďák mu nakreslil pruhy jako západ slunce, Žluťka přidala kapky zlaté rosy a Červínek udělal spirálu rudou jako javorový list.
Když byli hotovi, celý hlemýžď zářil barvami jako podzim sám. Hlemýžď se usmál, jak jen to hlemýždi dovedou, a řekl:
„Nikdy jsem si nemyslel, že barvy můžou být tak krásné. Děkuju vám.“
Od té doby už nikdy nic neukradl. Každý podzim pomáhal broučkům tím, že po dešti svým slizem leštil listy, aby se barvy lépe leskly. A děti z vest? Ta se každoročně těšila na chvíli, kdy se příroda rozzáří všemi barvami, protože všichni věděli, že někde mezi listím pořád malují broučci malíři – a že u nich sedí jeden šťastný, barevný hlemýžď.
Přidat komentář