Živá sluneční baterie

Áňa je přes den velmi čilá a ráda zkoumá své okolí, ale má to jeden háček. Aby mohla rychle běhat, musí se nejprve nabít na sluníčku. Funguje totiž úplně stejně jako sluneční panely na střechách domů nebo jako baterka ve vaší oblíbené hračce. Když ráno vyjde slunce, agama si najde to nejteplejší místečko, roztáhne své tělíčko a chytá hřejivé paprsky. Teprve když načerpá dostatek tepla, získá energii na celý den.

Pokud vás zajímá, jak se v přírodě zahřívají i jiní tvorové, můžete prozkoumat další zajímavosti o zvířátkách z teplých krajin.

Proč na nás agama mává tlapkou?

Když Áňa potká jinou agamu, neřekne jí „ahoj“, protože zvířátka mluvit lidskou řečí neumí. Místo toho používá svůj vlastní tajný jazyk. Občas se zastaví, zvedne přední nožku a začne s ní pomalu kroužit ve vzduchu. Vypadá to přesně tak, jako by někomu nadšeně mávala na pozdrav. Tímto legračním pohybem dává ostatním najevo, že je přátelská, a ukazuje, že je ještě malá a nemá v úmyslu se s nikým prát. Je to velmi zdvořilé gesto, které ve světě zvířat skvěle funguje.

Bezpečný spánek vysoko nad zemí

Když se den chýlí ke konci a sluníčko přestane hřát, Áňa začne hledat místo k odpočinku. Určitě by si ale nelehla jen tak na zem do písku nebo do trávy. V přírodě agamy rády šplhají do výšek. Pečlivě hledají vysoké kameny, silné větve stromů nebo bezpečné keře, aby měly dobrý rozhled do širokého okolí. Z výšky totiž mnohem lépe vidí, co se kolem nich děje. Spaní na vyvýšeném místě je navíc bezpečně chrání před nepřáteli, kteří by se k nim mohli v noci potichu připlížit po zemi. Je to vlastně docela podobné, jako když děti milují spaní na horní palandě.

Víte, že…

Agama má na temeni hlavy schované tajné třetí oko? Nevidí s ním sice barvy jako my lidé, ale funguje jako výborný detektor světla a stínu. Díky němu okamžitě pozná, když se nad ní mihne stín, a včas se schová před letícím dravcem.

Vědomostní kvíz

Ověřte si, jak pozorně jste četli dnešní příběh.

1. Kde agama bere energii, aby mohla rychle běhat a prozkoumávat svět?
2. Co to znamená, když na vás agama zvedne přední nožku a začne s ní kroužit?
3. Proč agama nerada spí na zemi a raději šplhá na kameny nebo stromy?

Úkol pro malé průzkumníky

Vyberte si s rodiči jeden ze dvou úkolů a vyzkoušejte si, jaké to je být malou ještěrkou:

• Pohybová varianta (venku): Zahrajte si na agamu chytající energii. Až půjdete ven, najděte v parku nebo na zahradě to nejvíce prosluněné bezpečné místo. Zkuste si tam na chvíli stoupnout nebo sednout, zavřete oči a soustřeďte se na to, jak vás paprsky hřejí na tvářích. Zkuste spočítat do deseti, než se „nabijete“ a vyrazíte hrát dál.
• Tvořivá varianta (doma): Vyrobte si vlastní agamu, která umí mávat. Z tvrdého papíru si vystřihněte tvar malé ještěrky a vybarvěte ji pastelkami. Jednu přední nožičku ale vystřihněte zvlášť a připevněte ji k tělíčku pomocí malého patentu nebo kousku provázku tak, aby s ní šlo hýbat nahoru a dolů a mohla vám každý den zamávat.

Článek Jak agama Áňa chytá sluníčko a mává na pozdrav se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

V teráriích lidé často chovají například gekony, agamy nebo menší leguány. Každý druh potřebuje trochu jiné prostředí. Někdo má rád suchý písek, jiný zase větve a rostliny.

Na této omalovánce jsou dvě ještěrky, které odpočívají na kameni a na větvi ve svém teráriu. Mají tu vyhřívací lampu, kameny i rostliny. Jaké barvy jim dáte?

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Pokud tě baví zvířata, podívej se i na další obrázky z našeho světa terárií.

👉 Prozkoumej rubriku Zvířata v teráriu.

Článek Omalovánka: Dvě ještěrky v teráriu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Přinášíme vám novou omalovánku pro malé i velké snílky. Tento malý tulení akrobat nám připomíná, že i uprostřed oceánu může vyjít slunce a objevit se duha. Obrázek je připraven v čistém „line-art“ stylu bez stínování, takže máte naprostou svobodu v tom, jaké barvy svému tuleni vdechnete. Bude míč červeno-bílý, nebo duhový? Je to jen na vás.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Článek Omalovánka s tuleněm pro barevnější den se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Článek Omalovánka – Hroch s ptáčkem na hlavě se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Článek Omalovánka Mravenčí rodinka se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Rodina a vajíčko

Když maminka snese své jediné vajíčko, opatrně ho předá tatínkovi na nohy. Tatínek ho zahřívá v teplém kožíšku z peří u bříška, jako lidský rodič, který drží miminko v nosítku. Maminka mezitím odpluje daleko do moře, aby se najedla a nabrala sílu. Vrací se pak s dárečkem a to jídlem pro malého tučnáčka, který se zatím vyklubal.

První dny v „školce“

Když malí tučňáčci povyrostou, stojí spolu v hloučku. Je to jejich vlastní školka! Rodiče je poznají podle hlasu a přinesou jim jídlo. Maličcí se zatím ve školce učí stát na nožkách, čistit si peří a čekat trpělivě ve frontě, skoro jako děti před jídelnou.

Teplý kruh přátel

Na Antarktidě zuje vítr a mráz štípe do tváří, ale tučňáci mají chytrý trik. Když je zima největší, stoupnou si do velkého hřejivého kroužku a pomalu se střídají, aby byl každý chvilku uprostřed tepla.

Kabátek do mrazu

Peří tučňáka je husté a hladké, pod ním schovaná vrstva tuku. Je to takový kabátek, který neprofoukne ani ten nejsilnější vítr. Kapky vody po něm sklouznou jako po deštníku. A když je největší zima, tučňák si ještě peří nakrabatí, aby udržel více tepla.

Jak spolu mluvíme

Tučňáci se poznají po hlase, i když kolem křičí celé hejno jeden přes druhého. Je to tam jako na rušném nádraží. Ale každý tučňák má svůj hlas, jako vy máte každý své jméno. Rodiče a mládě se tak najdou vždy a všude. Stačí zavolat: „Haló, Petříčku tady maminka!“

Lov a hostina

V moři čeká hostina – rybky, kril i malé olihně. Tučňák se potopí hluboko, plave rychle jako šipka a kořist chytá zobákem. Po výpravě se vrátí na led, odříhne si slaný vzduch a pečlivě si upraví peří, aby byl připraven na další plavbu.

Cesty a skluzavky

Po ledu se tučňáci někdy kloužou po bříšku. Je to rychlé a zábavné, jako vlastní ledová skluzavka. Když je čeká dlouhá cesta, šetří síly a jdou pomalu společně. Tým je pro ně důležitý: jeden druhému pomáhá, aby se všichni vrátili domů.

Až se s tučňáky rozloučíme, můžeme se společně vydat do další chladné krajiny. Čeká tam na nás kamarád se čtyřmi kopyty a parohy: Sob polární, který putuje zasněženou krajinou jako opravdový cestovatel. Přečtěte si jeho příběh a zjistěte, jak sobové přežívají zimu a pomáhají lidem i přírodě.

Článek Tučňák císařský: král mrazu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Venku právě vládla paní Zima. Celou krajinu přikryla tlustou bílou peřinou a stromy oblékla do stříbrných kabátků. Pro děti to byla nádhera, mohly sáňkovat a stavět sněhuláky, ale pro malou myšku to znamenalo velké starosti. Ve spíži v jejich noře totiž došlo poslední jídlo a bříška jejích malých sourozenců začala kručet hlady.

„Nebojte se, něco najdu,“ slíbila Pískalka statečně. Utáhla si červenou šálu z pavučin, nasadila čepičku ze suchého listu a vycupitala do mrazivého rána.

Sníh ji studil do tlapek a vítr štípal do čumáčku. Pískalka prohledávala zmrzlé pole křížem krážem. Hrabala pod závějemi, čmuchala u kamenů, ale nenašla ani drobeček. Všude byl jen sníh, led a ticho.

Pískalka se celá roztřesená zimou a smutkem posadila pod keř šípku. Po tváři jí stékala slzička, která v mrazu málem zmrzla. „Co si jen počnu?“ popotáhla tiše. „Nemůžu se vrátit s prázdnou.“

Vtom se nad ní ozvalo veselé: „Čimčara čim, pročpak pláčeš, maličká?“

Pískalka zvedla hlavu. Na větvi nad ní seděl starý, rozcuchaný vrabčák. Peří měl nafouknuté jako kuličku, aby mu nebylo zima, a moudrýma černýma očima si myšku prohlížel.

„Hledám zrníčka pro své bratříčky a sestřičky,“ pípla Pískalka. „Ale všechno je pryč. Zima všechno schovala.“

Vrabčák zakroutil hlavou a přeskočil na nižší větev. „Zima sice přikryla krajinu sněhem a schovala to, co máš ráda, ale když se koukneš i jinam než pod nohy, uvidíš jak je zima krásná a možná najdeš i něco dobrého“

Pískalka si protřela očka. Přestala hledět jen do sněhu a rozhlédla se po světě a poprvé viděla zimu jako krásnou, nejen ledovou a smutnou. Podívala se nahoru, kam ukazoval vrabčák. A tam to uviděla! Vysoko na holé větvi jeřábu se houpalo několik posledních sytě červených bobulek. V té bílé a šedé krajině zářily jako ty nejvzácnější drahokamy.

„Jeřabiny!“ vydechla myška úžasem. „Je nádherná a plná vitamínů! Ale… je moc vysoko. Nedosáhnu na ni.“ Zase svěsila hlavu a ramínka jí poklesla.

Vrabčák se vesele zasmál. „Neboj se, pomůžu ti.“

Vrabčák se vznesl, udělal ve vzduchu kotrmelec a přistál přímo na větvičce s bobulkou. Hop, skok! Zatřásl větví vší silou. První červená kulička se utrhla a spadla přímo před Pískalku do měkkého sněhu. Bum! A pak druhá. A další. A další. Až jich měla před sebou myška malou hromádku.

Ale to nebylo všechno! Jak vrabčák zatřásl větví, uvolnilo se z praskliny v kůře i jedno veliké, zlatavé zrníčko pšenice, které tam vítr zanesl na podzim.

Pískalka radostí zatleskala tlapkami. „Děkuji ti, milý vrabčáku! Jsi ten nejhodnější ptáček pod sluncem. Teď mám hostinu pro celou rodinu!“

„Rádo se stalo,“ cvrlikal vrabčák a načepýřil se pýchou. „V zimě si musíme všichni pomáhat.“

Pískalka si naložila jeřabiny i zrníčko na záda a pelášila domů tak rychle, že se za ní sníh jen prášil. V noře bylo ten večer veselo. Sourozenci si pochutnali na sladkých bobulích i sytém zrníčku. A Pískalku navíc hřálo nově nalezené přátelství a laskavost, která zahřeje i za toho nejstudenější zimního dne.

Líbila se vám pohádka? Co si teď přečíst další zimní pohádku o sněhulákovi, kterému přes noc ukradl je mrkvový nos.

📖 Přečíst celou pohádku Kulička a ztracený nos.

Článek Myšiččino zimní přání se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Při vybarvování si možná děti položí otázku: Kam sob kráčí? Čím se živí? A proč mu nekloužou nohy na sněhu? Odpovědi najdete v našem pohádkově-naučném článku o sobovi, který přibližuje jeho život na severu, rodinu, parohy i to, jak pomáhá lidem se saněmi.
👉 Přečíst si příběh a zajímavosti o sobovi

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Článek Omalovánka soba v zimní krajině se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Parohy pro každého

Sobí parohy nejsou jen na ozdobu. Pomáhají při hrabání sněhu, hledání jídla i při dorozumívání. A teď pozor! Parohy mají i samice, což je mezi jelenovitými zvířaty výjimka! Jsou to takové jejich zimní čelenky, které si každý rok mění. Staré paroží totiž na jaře odpadne a do podzimu jim naroste nové.

Rodina na cestách

Sobí rodiny hodně putují. Vytvářejí velká stáda, ve kterých může být i několik tisíc sobů. Cestují společně, aby si našli jídlo – mech, lišejníky a další rostlinky pod sněhem. Jsou jako obrovská výprava kamarádů, kteří si pomáhají a jdou společně vstříc dobrodružství.

Kopyta jako přezůvky

Kopyta soba jsou chytře vymyšlené. V létě jsou měkká a roztažená, aby neklouzala na mokré zemi. V zimě se zpevní a ostré okraje jim pomáhají škrábat sníh a led. Jsou to takové přírodní přezůvky s hřebíky. Perfektní na léto i na zimní terén.

Když přijdou mláďata

Sobí maminky rodí většinou jedno mládě, kterému se říká sobí tele nebo pižík. Už po několika hodinách se umí postavit a běžet, aby drželo krok se stádem. Maminka ho krmí výživným mlékem, které mu dá sílu na první procházky ve sněhu.

Sobí řeč a zvuky zimy

Sobi nejsou úplně tichošlápci. Při chůzi vydávají zvláštní klapání. Tento zvuk vytváří šlacha v noze a pomáhá sobům slyšet se navzájem i ve sněhové vánici, kde není vidět na krok. Jako by měli zabudované zvonečky, které říkají: „Tady jsem, počkej na mě!“

Zima? Ne pro soba!

Sob má hustou srst, která ho chrání i při -40 °C. V chlupatém kožíšku má spoustu vzduchu a to je ta nejlepší izolace. A čenich? Na tom má taky srst a navíc speciální „výměník tepla“, který se stará o to, aby se při dýchání ledového vzduchu zbytečně neochlazovalo celé tělo.

Pomocník lidí i legenda

Sobi pomáhají lidem vozit náklady i táhnout sáně. Jsou to opravdoví pracanti. A víš, kdo prý má nejrychlejšího soba na světě? No přece Santa Claus, jeho Rudolf s červeným nosem vede kouzelný spřežení.

Co jsme se naučili?

1. Proč mají sobi tak zvláštní kopyta a jak se mění podle ročního období?
2. Které sobí pohlaví má parohy – a proč je to výjimečné?
3. Čím se sob dorozumívá se stádem, když je všude sníh a vítr?

Pokud se dětem líbil sob jako pomocník lidí, mohou se s námi vydat i k moři a poznat dalšího otužilce ze zvířecí říše. V pohádkovém vyprávění na Snílkovi čeká papuchalk severní, pták s barevným zobákem, který vypadá jako klaun oceánu. Dozvíte se, kde žije, jak se stará o mláďata a proč je tak výjimečný.
👉 Přečte si s námi zde: Papuchalk severní.

Se soby ještě nechcete skončit? V tom případě můžete dětem stáhnout omalovánku soba v zimní krajině k vytištění. Najdou na ní soba, jak kráčí zasněženým lesem, přesně tak, jak jsme si o něm v příběhu vyprávěli.
👉 Omalovánka soba v zimní krajině k vytištění

Článek Sob: velikán severu s teplými kopýtky se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Tak a jedeme, mládeži! Výstupní stanice: Planeta Země!“ zavelel vítr, který profičel skrz mrak jako průvodčí ve spěchu. Mrak se zatřásl a najednou: fíííí! Podlaha zmizela a Vločka padala do prázdna.

„Pomóóóc!“ vypískla, zatímco se točila ve vzduchu jako tanečnice. Ale strach ji rychle přešel. Byl to totiž parádní sešup. Kolem ní svištěly ostatní vločky a chechtaly se. Vločka roztáhla svá krystalická křídla a nechala se unášet proudem vzduchu. Pod sebou viděla tmavé lesy, šedé silnice a barevné střechy domů.

„Kam vlastně letíme?“ zeptala se starší, trochu ošlehané vločky, která plachtila vedle ní. „Dělat parádu?“

„Parádu? Pche,“ odfrkla si sousedka. „Letíme do práce, maličká. Máme důležitý úkol.“

Vločka nechápala. Jakou práci by mohla dělatzrovna ona? Vždyť je lehká jako pírko a křehká tak, že stačí jen jeden závan teplého dechu a zmizí. Než se, ale stihla zeptat, vítr se utišil a ona se lehce snesla dolů.

Přistála přímo na suchém dubovém listu, který ležel na kraji lesa.

„To je všechno?“ vydechla zklamaně. „Tady budu jen tak ležet?“

Hned na ni dopadla další vločka, a pak další a další. Během hodiny byla Vločka pohřbená pod tlustou vrstvou svých kamarádek. Byla tma a ticho. Vločka se cítila stísněně a zbytečně. „Říkala, že mám důležitý úkol. Že změním svět,“ fňukala do tmy. „A místo toho tady jen trčím v hromadě sněhu.“

„Pššt! Můžeš být chvíli potichu? Snažím se spát!“ ozval se zespodu tlumený hlas.

Vločka se lekla. „Kdo je tam?“

„Já, brouk Střevlík,“ zabručel hlas pod listem. „A díky té vaší dece je tu konečně příjemně. Venku mrzne, až praští, ale tady pod sněhem je teplo. Kdybyste tu nebyly, dávno bych zmrznul na kost.“

Vločka se zarazila. „My… my hřejeme?“

„Jasně že jo,“ zamrmlal brouk a znovu se zavrtal do hlíny. „Sníh je jako peřina. Chráníte všechno živé, co spí v zemi. Kořeny stromů, semínka kytek, i nás brouky. Bez vás by jaro nebylo.“

Vločka se najednou cítila důležitější než kdy dřív. Roztáhla ramena co nejvíc do šířky, aby se spojila se sousedními vločkami a nepustila dolů ani kousek mrazu. Celou zimu poctivě držela stráž.

Ale pak přišlo to, čeho se bála. Slunce začalo hřát silněji. Vločka cítila, jak jí měknou okraje. Její krásné krystaly se začaly rozpouštět.

„Ne! Já nechci zmizet!“ volala zoufale, když se měnila v malou kapku vody. „Tohle je konec!“

„Kdepak konec,“ zasmál se jarní větřík, který právě proletěl kolem. „To je teprve začátek, ty trdlo.“

Vločka, teď už vlastně Kapka, sklouzla z dubového listu rovnou do hlíny. Byla to jízda tmavými chodbami pod zemí. Cítila, jak ji něco táhne. Žízeň. Obrovská žízeň kořenů, které se probouzely po dlouhém zimním spánku.

„Tady jsi!“ zašeptal tenký kořínek. Kapka neváhala. Vklouzla do něj. Najednou už nebyla jen sama sebou. Stala se součástí rostlinky. Cítila tu obrovskou energii, která ji hnala vzhůru, proti zemské přitažlivosti, výš a výš, skrz stonek, až na samotný vrchol.

A pak se to stalo. Prask! Obal pukl a Vločka se znovu podívala na slunce. Ale nebyla bílá a studená. Byla součástí nádherného, bílého květu sněženky, která se jako první odvážila vystrčit hlavu ze sněhu.

Kolem bzučela první odvážná včela. Vločka se usmála. Kdysi si myslela, že je jen malá a zbytečná. Teď věděla, že i ta nejmenší věc na světě je součástí něčeho obrovského.

Byla sněhem, co hřál, vodou, co napojila, a teď květinou, co vítá jaro.

Článek Tajemství křehké vločky se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Já nikam neletím,“ pípla Věrka rozhodně. „Kdo pohlídá moji třešeň? Kdo dohlédne na hnízdo, až začne foukat ten strašidelný severák, o kterém všichni mluví? Já tady zůstanu!“

Ostatní vlaštovky kroutily hlavami. „Zmrzneš, Věrko! A když je zima, není tady pro nás žádné jídlo. Musíme letět za sluníčkem.“

Ale Věrka byla tvrdohlavá. Počkala, až se setmělo, a nepozorovaně odletěla k velkému dubu na kraji lesa. Tam bydlela moudrá sova Hedvika. Věrka zaklepala zobáčkem na kůru. Ťuk, ťuk!

Z dutiny vykoukla rozespalá Hedvika. „Kdo mě to budí ještě před východem měsíce?“ zahoukala.

„To jsem já, Věrka. Prosím, Hedviko, řekni mi, jak vypadá zima. Chci ji vidět,“ prosila vlaštovka.

Sova se na ni vážně podívala. „Zima není pro vlaštovky, maličká. Zima je ticho a chlad. Je to jako kdyby bílá peřina přikryla celou krajinu a vše pod ní spí.“

„Jenže já ji chci opravdu vidět.Alespoň jedenkrát,“ nedala se malá vlaštovka.
„Huuuu,“ zamyslela se sova. „Jestli jinak nedáš a opravdu ji tak moc chceš vidět, schovej se do seníku v té tvé stodole. Je tam malá škvíra ve dřevě. Dívej se, ale nevylétej ven. A jakmile uvidíš první bílé vločky padat z nebe, musíš okamžitě vyrazit za svými kamarády. Slibuješ?“

Věrka jí to slíbila. Druhý den ráno se hejno vlaštovek zvedlo a s velkým křikem odletělo na jih. Věrka se schoulila v seníku. Bylo jí smutno, ale zvědavost byla silnější. Dny ubíhaly a vzduch začal vonět jinak. Ostřeji a studeněji. Tráva venku ztmavla a stromy shodily své poslední barevné listy.

A pak to přišlo. Obloha se zatáhla těžkými šedými mraky. Věrka přiskákala ke škvíře ve vratech a vykulila oči. Z nebe se začalo něco sypat. Nebyl to déšť. Bylo to pomalé, malé a třpytivé. Bílé vločky!

Jedna zatoulaná vločka si našla cestu až do seníku a Věrka si ji mohla zblízka prohlédnout než roztála. Vypadala jako krajka. Věrka viděla, jak zajíc v poli mění kožíšek za hustší a jak veverka rychle zahrabává poslední oříšek pod kořeny třešně. Celá zahrada se pomalu přikrývala bílou peřinou. Věrka pochopila, že její třešeň neumírá a nic zlého se jí nestane. Viděla, že stejně jako zbytek přírody, jde i ona jen spát. A její hnízdo bude v bezpečí pod střechou a chráněné před větrem. Čekat, až se na jaře zase vrátí.

A zima? Ta byla nádherná. Z podzimní šedivé krajiny vykouzlila krajinu z pohádky. Ale do stodoly se pomalu začal vkrádat mráz. Věrka se zachvěla. Sova měla pravdu. Tohle je svět pro huňaté kožíšky, ne pro vlaštovčí peří.

„Dobrou noc, třešničko moje,“ zašeptala Věrka. „Na jaře tě zase vzbudím.“

Rychle vyletěla ze stodoly. Vzduch ji štípal do křídel, ale ona mávala, co jí jen síly stačily. Věděla, že když poletí rychle, své hejno ještě dohoní. A celou cestu do Afriky se usmívala, protože teď už znala velké zimní tajemství. Věděla, že domov na ni počká, krásný a odpočatý po dlouhém spánku.

Článek Vlaštovka Věrka a tajemství zimy se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Článek Omalovánka liščí rodinka v lese se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Článek Omalovánka štěňátka v pelíšku s kostičkou se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Bude zima, bude mráz,
kam se, ptáčku, kam schováš?

Schovám já se pod hrudu,
tam tu zimu přebudu.

Schovám já se pod mezu,
až přestane, vylezu.

Až přestane, vyletím,
širý svět rozveselím.

Půjde milá na trávu,
zazpívám jí nad hlavú.

🖨️ Vytisknout říkanku

Článek Bude zima se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Článek Omalovánka ptáček na krmítku se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Článek Omalovánka delfín hrající si s balónem se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

📖 Přečtěte si pohádku: Jak se zvířátka z borového lesa připravovala na Vánoce – podle které tato omalovánka vznikla – zjistíte, jak se zvířátka z borového lesa chystala na Vánoce.

Článek Omalovánka zvířátka z lesa se připravují na Vánoce se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Veverka Bětka si zrovna čistila svůj pelíšek v dutině staré borovice. Všude kolem měla zásoby oříšků, které teď přerovnala do úhledných hromádek. Po chvíli se zadívala ven, kde se sníh třpytil jako drobný prach.
„Když už máme tu zimu tak dlouhou,“ zamumlala si, „ať to tady mám aspoň hezké.“
Na větvi u vchodu zavěsila šišku obalenou mechem, pár sušených borůvek a červený lístek, který si schovala z podzimu. Bylo to jednoduché, ale krásné.

O kousek dál pod smrkem se probudila ježčice Lída. Většinu zimy prospala, ale dnes ji cosi vytáhlo z doupěte. Venku vonělo mrazem a sníh jemně křupal pod tlapkami. Sebrala pár suchých listů a donesla je k pařezu. Z nich udělala malý stůl a na něj položila kousek jablíčka, několik borůvek a jeden sušený červík.
„Na svátky se má každý rozdělit, i když má málo,“ řekla si spokojeně a zabalila se zpátky do mechu.

Na kraji lesa si liška Kira čistila srst. V zimě jí rezavé chlupy ztmavly a oči jí svítily jako jantar. Když zahlédla stopy ve sněhu, vydala se po nich. Vedly k borovici uprostřed lesa. Ke stromu, který byl svědkem všech lesních svátků. Tam se každoročně scházeli, když zima vrcholila a hvězdy svítily nejjasněji.

Jedno po druhém začala zvířatka přicházet. Myška Tonička přinesla pár zrnek kukuřice, která někde objevila. Datel Hubert přiletěl s kouskem kůry, na který vyryl drobný vzor. Dokonce i starý jezevec Matěj vylezl z nory – pomalu, ale s úsměvem, jako někdo, kdo ví, že tyhle chvíle mají cenu.

„Zazpíváme?“ navrhl zajíc Fanda, který právě přihopsal a třásl si sníh z uší.
„Zazpíváme,“ odpověděla Kira. „Každý po svém, jak to umí.“

A tak se lesem rozléhaly zvuky, které by člověk možná ani nepovažoval za píseň, ale pro zvířátka to hudba byla. Datel bubnoval do kmene, sýkorky pískaly v korunách stromů, myšky šustily v jehličí a sníh praskal pod tlapkami. I starý jelen, který stál opodál, zvedl hlavu a zamručel hlubokým hlasem, jenž se rozléhal mezi stromy jako vzdálený zvon.

Když hudba utichla, obloha se úplně vyjasnila. Nad lesem se objevila jediná jasná hvězda, která zářila tak silně, že osvětlovala i stopy ve sněhu. Zvířátka ztichla a dívala se nahoru.
„To je naše vánoční světýlko,“ zašeptala myška Tonička.

Chvíli nikdo nic neříkal. Každý stál tiše, schoulený ve sněhu, a v duchu si něco přál. Bětka, aby zima brzy skončila. Lída, aby se na jaře neprobudila sama. Kira, aby v lese zůstal klid a nikomu se nic nestalo.

Když hvězda svítila nejjasněji, jelen pomalu přešel blíž k ostatním. Na paroží se mu třpytil sníh a dech se mu v mrazu měnil v páru.
„Pamatujete,“ řekl tiše, „jak jsme se tu sešli loni? Bylo víc sněhu, ale bylo nás tady míň.“
Liška Kira přikývla. „Letos jsme tady všichni,“ odpověděla.
Jelen se na chvíli odmlčel a sklonil hlavu. „Tak ať se příští rok zase setkáme znovu. A všichni.“

V tu chvíli zahučela sova z nejvyšší větve borovice. Dlouze, klidně, jako by přitakala. Její hlas se rozléhal po lese a splýval s tichem noci.

Zvířátka se pak začala pomalu rozcházet. Každé šlapalo sněhem ke svému domovu a za sebou nechávalo drobné stopy. Nad lesem zářila hvězda a v tom tichu bylo něco zvláštně hřejivého. Byl to pocit, že i když je zima dlouhá, nikdo v ní není sám. A na jaře se zase všichni sejdou.

Veverka Bětka si zalezla do dutiny a přikryla se mechem. Než usnula, podívala se ještě ven. Sníh tiše padal, a hvězda nad lesem stále svítila.

A tak se v borovém lese slavily Vánoce. Bez dárků, bez světýlek, ale s radostí, kterou zná každý, kdo má kolem sebe přátele.

Článek Jak se zvířátka z borového lesa připravovala na Vánoce se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Domov v „pichlavém“ paláci

Sasanka má žahavá chapadla, ale klauna nepálí. Na kůži má speciální ochranný sliz, něco jako neviditelný pláštěnkový krém. Díky němu může mezi chapadly bydlet a schovat se, když je poblíž dravec. Je to jeho tajný domeček na hřišti, kam smí jen nejlepší kamarádi.

Kamarádství, co si pomáhá

Klaun a sasanka si navzájem prospívají. Klaun sasanku „větrá“ ploutvičkami, zbavuje ji drobků a láká k ní další malé pochoutky. Sasanka mu za to dává bezpečí. Férová výměna – jako když si sousedé zalévají květiny, když je ten druhý pryč.

Rodina a chapadlová „školka“

Klauni žijí v malé skupince. Největší rybka je maminka, menší je tatínek a ostatní jsou pomocníci. Vajíčka rodiče přilepí na kámen u sasanky a tatínek je pečlivě ovívá ploutvemi, aby dobře dýchala. Hlídá je jako lidský rodič kočárek v parku.

Jak si povídáme pod vodou

Klauni neumí mluvit, ale umí cvakat a pištět. Krátkými zvuky si domlouvají, kdo hlídá, kdo uklízí a kdy je pauza. Je to jejich podmořská vysílačka – krátké zprávy, kterým všichni rozumějí.

Jídelníček malého gurmána

Klaun si pochutná na drobných korýších, planktonu i zbytcích jídla, které připlave kolem. Nejí moc, ale často – jako dítě, které má během dne víc menších svačinek. Když se lekne, hup zpátky do chapadel které ho chrání!

Hry a odvážné skrývačky

Když je klid, klauni trénují rychlé obraty mezi chapadly a krátké výlety ven. Vystrčí hlavičku, couvnou, znovu vyrazí – jako by hráli na schovávanou. Díky tomu vědí, kudy nejrychleji domů.

Proč ho sasanka neštípe?

Než se nastěhuje, klaun se se sasankou „seznamuje“. Několikrát se jí opatrně dotkne a jeho ochranný sliz se smíchá s její „vůní“. Pak už chapadla neútočí – poznají kamaráda. Jako vstupenka do klubu pro ty, kdo se umí správně představit.

Útes jako velké město

Kolem je rušno: ježci, hvězdice, pestrobarevné rybky. Klaun se drží poblíž, ale ví, že útes je plný sousedů. Když každý dělá svou práci, celé „město“ skvěle funguje – přesně jako u lidí.

Co jsme se naučili?

1. Proč může klaun očkatý bezpečně žít mezi chapadly sasanky?
2. Jak si klauni navzájem „povídají“, když nemají hlas jako lidé?
3. Jakou práci má tatínek klaun u vajíček?

Jak s textem pracovat s dětmi

• Hra na role: Rozdělte si role klauna, sasanky a „dravce“. Zkuste si domluvit jednoduché „cvak“ a „písk“ signály pro hlídku a pauzu.
• Mini pokus s ochranou: Nakapejte vodu na peříčko a na papír. Vysvětlete, že ochranný sliz klauna funguje trochu jako mastný film – voda po něm sklouzne.

Omalovánka k vytištění

• Líbilo se vám vyprávěni Klaunovi očkatém? Nebojte, zábava ještě nekončí. Můžete si stáhnout a vytisknout jeho omalovánku
  • 👉 Omalovánka „Klaun očkatý v sasance“

Článek Klaun očkatý se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Článek Omalovánka Klauna očkatého se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.