Čaroděj se zrcadlem létal po světě a smál se, až se za břicho popadal. Zrcadlo se mu ale vysmeklo, spadlo na zem a roztříštilo se na miliony a miliony drobných střípků. Létaly vzduchem jako neviditelný prach. Když někomu takový střípek spadl do oka, viděl už jen to špatné. A co hůř, když mu střípek zasáhl srdce, proměnilo se v kousek ledu. Neumělo už mít rádo.

Růže v podkroví a náhlý chlad

Ve velkém městě, kde byly domy namačkané těsně vedle sebe, bydlely dvě děti. Chlapec Kaj a dívenka Gerda. Nebyli to sourozenci, ale měli se rádi jako bratr a sestra. Rodiče jim na střeše mezi jejich okny postavili dva velké dřevěné truhlíky, ve kterých rostly nádherné červené růže. Děti tam sedávaly, držely se za ruce a poslouchaly, jak si vlaštovky stěbetají na střechách.

Jednoho letního dne si prohlíželi obrázkovou knížku, když Kaj najednou vykřikl: „Au! Píchlo mě u srdce! A něco mi spadlo do oka!“

Gerda se mu snažila do oka kouknout, ale nic tam neviděla. Byl to totiž onen neviditelný střípek z čarodějova zrcadla. Kaj se odtáhl. Najednou se mu zdálo, že Gerdiny šaty jsou ošklivé. Dokonce kopl do truhlíku a utrhl tu nejkrásnější růži. „Fuj, vždyť je v ní červ!“ lhal. Změnil se. Jeho srdce začalo mrznout.

Když přišla zima a napadl první sníh, Kaj vzal sáňky a běžel na náměstí. Tam přijely obrovské, bílé saně tažené bílými koňmi. Řídila je žena celá v bílém kožichu. Byla to Sněhová královna. Byla oslnivě krásná, ale celá z ledu. Kaj si své malé sáňky přivázal za ty její a ona ho odvezla daleko pryč, až do svého království na severu, kam nikdy nedosáhlo slunce.

Zahrada zapomnění a pomoc na cestě

Gerda proplakala mnoho nocí. Nechtěla uvěřit, že by Kaj zemřel, jak říkali dospělí. Oblékla si teplý kabátek, obula nové červené botičky a vydala se ho hledat.

Cesta ji zavedla až k řece, po které plula v malé lodičce, dokud nezastavila u domku s doškovou střechou a okny s červenými a modrými sklíčky. Bydlela tam stará kouzelnice s velkým slaměným kloboukem. Gerda se jí moc líbila a chtěla si ji nechat. Proto začarovala zahradu tak, aby v ní kvetly všechny květiny světa, kromě růží. Ty nechala zmizet pod zemí. Kdyby totiž Gerda uviděla růži, vzpomněla by si na Kaje.

Gerda v té podivné zahradě pobyla dlouho a málem opravdu zapomněla. Ale jednoho dne si všimla kouzelničina klobouku. Byla na něm namalovaná červená růže. Gerda se rozplakala. Její horké slzy dopadly na zem, hlína pukla a z ní vyrostl růžový keř. „Kaj není pod zemí, žije“ zašeptaly růže. „Musíš jít dál!“

A tak Gerda utekla. Z podzimu rovnou do chladné zimy. Potkala moudrou vránu, která ji zavedla do velkého paláce. Žil v něm hodný princ s princeznou. Když slyšeli Gerdin příběh, dali jí teplý rukávník, kožíšek a zlatý kočár, aby se jí lépe cestovalo.

Loupežníci a cesta na sever

Zlatý kočár ale v temném lese přilákal loupežníky. Vrhli se na něj a chtěli Gerdu unést. Zachránila ji malá loupežnická dcerka, která měla rozcuchané vlasy a oči tmavé jako uhlíky. „Neublížíte jí, bude si se mnou hrát!“ poručila loupežníkům.

Večer, když loupežnická dcerka usnula, uslyšela Gerda z rohu jeskyně hluboký hlas. Byl to zajatý sob. „Znám Sněhovou královnu,“ řekl sob. „Odvezla malého chlapce na daleký sever, do Laponska.“

Jejich tichý rozhovor probudil loupežnickou dcerku. A i když vypadala jako drsná loupežnická holka, uvnitř nebyla zlá. Uřízla sobovi provazy, aby ho osvobodila, Gerdě vrátila rukávník a řekla: „Běž zachránit svého kamaráda. Ale utíkejte, než se vzbudí ostatní loupežníci.“

Srdce z ledu a teplo slzy

Sob utíkal dnem i nocí. Byla taková zima, až stromy praskaly. Konečně dorazili k ledovému paláci Sněhové královny. Zdi byly postaveny z mrazivého sněhu a okna z kusů ledu. Palác byl obrovský, prázdný a děsivě tichý.

Uprostřed největšího, zamrzlého pokoje seděl Kaj. Byl skoro modrý mrazem, ale ani to necítil. Sněhová královna mu poručila: „Slož z těchto kusů ledu slovo LÁSKA. Jestli to dokážeš, jsi volný.“ Ale s chladnou a bezcitnou myslí se mu to nedařilo. Ledové kostky mu klouzaly z rukou a nedokázal poskládat ani to slovo, natož pochopit jeho význam.

Vtom do sálu vběhla Gerda. Šaty měla potrhané, boty i kabát ztratila někde cestou, mrazem popraskané rty se jí třásly, ale když uviděla Kaje, rozběhla se k němu a pevně ho objala. „Kaji! Můj milý Kaji! Konečně jsem tě našla!“

Kaj seděl strnule a tiše. Díval se na ni chladnýma očima a nepoznával ji. Gerdě to zlomilo srdce. Začala plakat. Její upřímné, horké slzy dopadly na Kajovu hruď. Propálily se skrz kabát až do jeho srdce, kde rozpustily ten strašlivý kousek ledu.

Kaj se zhluboka nadechl a podíval se na Gerdu. Její láska a smutek ho tak dojaly, že se sám rozplakal. Plakal tak silně, že mu z oka vyplavil i druhý kouzelný střípek. „Gerdo? Kde jsi byla tak dlouho? A jaká je tu najednou zima!“ řekl a objal ji.

Jakmile se usmáli, znaky na kouscích ledu kolem nich, už nebyly jen podivnými symboly. Konečně v nich Kaj viděl písmena, ze kterých dokázal poskládat to nejdůležitější slovo – LÁSKA. Kaj byl volný. Kouzlo chladného rozumu bylo poraženo obyčejným, upřímným citem.

Chytili se za ruce a vydali se na dlouhou cestu domů. Když došli k jejich domu a vystoupali po schodech na střechu k dřevěným truhlíkům, zjistili, že zatímco byli pryč, vyrostli z nich velcí lidé. Ale uvnitř, ve svých srdcích, zůstali dětmi. A nad nimi zrovna rozkvétaly letní červené růže.

Článek Sněhová královna a střípky zrcadla se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

V pozadí najdete zasněženou zimní zahradu, která přímo vybízí k vybarvení modrými, fialovými nebo stříbrnými odstíny.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Článek Omalovánka – Sněhová vločka v bublině se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Místo toho, aby se všichni překřikovali, zkuste tu energii využít pro hru! Připravili jsme pro vás Po-vánoční BINGO. Je to jednoduchý pracovní list, který dokáže skvěle prolomit ledy. Děti se díky němu protáhnou, popovídají si se spolužáky a vy získáte perfektní aktivitu do ranního kruhu nebo prvouky.

A to nejlepší? Pracovní list může posloužit zároveň jako omalovánka.

🎲 Pravidla hry: Najdi někoho, kdo…

Princip je jednoduchý a nutí děti k interakci. Každé dítě dostane svůj vytištěný list s mřížkou 4×4. V každém políčku je obrázek a tvrzení (např. „Viděl/a Popelku“, „Stavěl/a sněhuláka“).

1. Start: Děti si vezmou tužku a volně se pohybují po třídě.
2. Pátrání: Musí se ptát spolužáků na otázky z políček. „Pepíku, jedl jsi o Vánocích kapra?“
3. Podpis: Pokud spolužák odpoví ANO, podepíše se tazateli do příslušného políčka (nebo udělá svou značku/smajlíka).
4. Cíl: Vyhrává ten, kdo jako první vyškrtá řádek, sloupec, nebo (pro rychlíky) celou tabulku!

💡 Tipy pro učitele a rodiče

Pro mateřské školy (MŠ): U předškoláků, kteří ještě neumí číst, funguje Bingo skvěle jako společná aktivita na koberci.

• Listy si společně prohlédněte a pojmenujte obrázky.
• Paní učitelka se ptá hromadně: „Kdo z vás viděl zlaté prasátko, ať zvedne ruku!“ Děti si pak mohou příslušný obrázek vybarvit. Je to klidnější varianta, která trénuje pozornost a grafomotoriku při vybarvování.

Pro základní školy (ZŠ – 1. a 2. stupeň): Tady nechte děti běhat! Je to ideální způsob, jak je po sezení u pohádek rozhýbat.

• Přidaný úkol: Po skončení hry si sedněte do kruhu. Vyberte zajímavá políčka (např. „Dostal měkký dárek“) a nechte děti vyprávět detaily. „Co to bylo za svetr? Kousal?“
• Matematika: Udělejte si statistiku. Kolik dětí ve třídě vidělo Popelku a kolik ne?

🖨️ Stáhněte si BINGO zdarma

Klikněte na tlačítko níže a stáhněte si pracovní list ve formátu PDF připraveném přímo k tisku na A4.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Už máte hotovo? Skvělé! A co si teď dát s dětmi klidnější aktivitu, při které si procvičí soustředění i čtení? Vytiskněte dětem naši Vánoční osmisměrku! Nechte je najít všechna schovaná slovíčka a kdo to bude mít, může si ji i vybarvit.

Článek Jak rozpovídat děti po prázdninách? Stáhněte si Po-vánoční BINGO (PDF zdarma) se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Omalovánku si můžete zdarma stáhnout a vytisknout. Hodí se pro klidné zimní odpoledne i jako nenápadná součást novoročního povídání s dětmi.

👉 Stáhněte si omalovánku a užijte si společnou chvilku.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Článek Omalovánka Snílka ke konci roku se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Venku právě vládla paní Zima. Celou krajinu přikryla tlustou bílou peřinou a stromy oblékla do stříbrných kabátků. Pro děti to byla nádhera, mohly sáňkovat a stavět sněhuláky, ale pro malou myšku to znamenalo velké starosti. Ve spíži v jejich noře totiž došlo poslední jídlo a bříška jejích malých sourozenců začala kručet hlady.

„Nebojte se, něco najdu,“ slíbila Pískalka statečně. Utáhla si červenou šálu z pavučin, nasadila čepičku ze suchého listu a vycupitala do mrazivého rána.

Sníh ji studil do tlapek a vítr štípal do čumáčku. Pískalka prohledávala zmrzlé pole křížem krážem. Hrabala pod závějemi, čmuchala u kamenů, ale nenašla ani drobeček. Všude byl jen sníh, led a ticho.

Pískalka se celá roztřesená zimou a smutkem posadila pod keř šípku. Po tváři jí stékala slzička, která v mrazu málem zmrzla. „Co si jen počnu?“ popotáhla tiše. „Nemůžu se vrátit s prázdnou.“

Vtom se nad ní ozvalo veselé: „Čimčara čim, pročpak pláčeš, maličká?“

Pískalka zvedla hlavu. Na větvi nad ní seděl starý, rozcuchaný vrabčák. Peří měl nafouknuté jako kuličku, aby mu nebylo zima, a moudrýma černýma očima si myšku prohlížel.

„Hledám zrníčka pro své bratříčky a sestřičky,“ pípla Pískalka. „Ale všechno je pryč. Zima všechno schovala.“

Vrabčák zakroutil hlavou a přeskočil na nižší větev. „Zima sice přikryla krajinu sněhem a schovala to, co máš ráda, ale když se koukneš i jinam než pod nohy, uvidíš jak je zima krásná a možná najdeš i něco dobrého“

Pískalka si protřela očka. Přestala hledět jen do sněhu a rozhlédla se po světě a poprvé viděla zimu jako krásnou, nejen ledovou a smutnou. Podívala se nahoru, kam ukazoval vrabčák. A tam to uviděla! Vysoko na holé větvi jeřábu se houpalo několik posledních sytě červených bobulek. V té bílé a šedé krajině zářily jako ty nejvzácnější drahokamy.

„Jeřabiny!“ vydechla myška úžasem. „Je nádherná a plná vitamínů! Ale… je moc vysoko. Nedosáhnu na ni.“ Zase svěsila hlavu a ramínka jí poklesla.

Vrabčák se vesele zasmál. „Neboj se, pomůžu ti.“

Vrabčák se vznesl, udělal ve vzduchu kotrmelec a přistál přímo na větvičce s bobulkou. Hop, skok! Zatřásl větví vší silou. První červená kulička se utrhla a spadla přímo před Pískalku do měkkého sněhu. Bum! A pak druhá. A další. A další. Až jich měla před sebou myška malou hromádku.

Ale to nebylo všechno! Jak vrabčák zatřásl větví, uvolnilo se z praskliny v kůře i jedno veliké, zlatavé zrníčko pšenice, které tam vítr zanesl na podzim.

Pískalka radostí zatleskala tlapkami. „Děkuji ti, milý vrabčáku! Jsi ten nejhodnější ptáček pod sluncem. Teď mám hostinu pro celou rodinu!“

„Rádo se stalo,“ cvrlikal vrabčák a načepýřil se pýchou. „V zimě si musíme všichni pomáhat.“

Pískalka si naložila jeřabiny i zrníčko na záda a pelášila domů tak rychle, že se za ní sníh jen prášil. V noře bylo ten večer veselo. Sourozenci si pochutnali na sladkých bobulích i sytém zrníčku. A Pískalku navíc hřálo nově nalezené přátelství a laskavost, která zahřeje i za toho nejstudenější zimního dne.

Líbila se vám pohádka? Co si teď přečíst další zimní pohádku o sněhulákovi, kterému přes noc ukradl je mrkvový nos.

📖 Přečíst celou pohádku Kulička a ztracený nos.

Článek Myšiččino zimní přání se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Tak a jedeme, mládeži! Výstupní stanice: Planeta Země!“ zavelel vítr, který profičel skrz mrak jako průvodčí ve spěchu. Mrak se zatřásl a najednou: fíííí! Podlaha zmizela a Vločka padala do prázdna.

„Pomóóóc!“ vypískla, zatímco se točila ve vzduchu jako tanečnice. Ale strach ji rychle přešel. Byl to totiž parádní sešup. Kolem ní svištěly ostatní vločky a chechtaly se. Vločka roztáhla svá krystalická křídla a nechala se unášet proudem vzduchu. Pod sebou viděla tmavé lesy, šedé silnice a barevné střechy domů.

„Kam vlastně letíme?“ zeptala se starší, trochu ošlehané vločky, která plachtila vedle ní. „Dělat parádu?“

„Parádu? Pche,“ odfrkla si sousedka. „Letíme do práce, maličká. Máme důležitý úkol.“

Vločka nechápala. Jakou práci by mohla dělatzrovna ona? Vždyť je lehká jako pírko a křehká tak, že stačí jen jeden závan teplého dechu a zmizí. Než se, ale stihla zeptat, vítr se utišil a ona se lehce snesla dolů.

Přistála přímo na suchém dubovém listu, který ležel na kraji lesa.

„To je všechno?“ vydechla zklamaně. „Tady budu jen tak ležet?“

Hned na ni dopadla další vločka, a pak další a další. Během hodiny byla Vločka pohřbená pod tlustou vrstvou svých kamarádek. Byla tma a ticho. Vločka se cítila stísněně a zbytečně. „Říkala, že mám důležitý úkol. Že změním svět,“ fňukala do tmy. „A místo toho tady jen trčím v hromadě sněhu.“

„Pššt! Můžeš být chvíli potichu? Snažím se spát!“ ozval se zespodu tlumený hlas.

Vločka se lekla. „Kdo je tam?“

„Já, brouk Střevlík,“ zabručel hlas pod listem. „A díky té vaší dece je tu konečně příjemně. Venku mrzne, až praští, ale tady pod sněhem je teplo. Kdybyste tu nebyly, dávno bych zmrznul na kost.“

Vločka se zarazila. „My… my hřejeme?“

„Jasně že jo,“ zamrmlal brouk a znovu se zavrtal do hlíny. „Sníh je jako peřina. Chráníte všechno živé, co spí v zemi. Kořeny stromů, semínka kytek, i nás brouky. Bez vás by jaro nebylo.“

Vločka se najednou cítila důležitější než kdy dřív. Roztáhla ramena co nejvíc do šířky, aby se spojila se sousedními vločkami a nepustila dolů ani kousek mrazu. Celou zimu poctivě držela stráž.

Ale pak přišlo to, čeho se bála. Slunce začalo hřát silněji. Vločka cítila, jak jí měknou okraje. Její krásné krystaly se začaly rozpouštět.

„Ne! Já nechci zmizet!“ volala zoufale, když se měnila v malou kapku vody. „Tohle je konec!“

„Kdepak konec,“ zasmál se jarní větřík, který právě proletěl kolem. „To je teprve začátek, ty trdlo.“

Vločka, teď už vlastně Kapka, sklouzla z dubového listu rovnou do hlíny. Byla to jízda tmavými chodbami pod zemí. Cítila, jak ji něco táhne. Žízeň. Obrovská žízeň kořenů, které se probouzely po dlouhém zimním spánku.

„Tady jsi!“ zašeptal tenký kořínek. Kapka neváhala. Vklouzla do něj. Najednou už nebyla jen sama sebou. Stala se součástí rostlinky. Cítila tu obrovskou energii, která ji hnala vzhůru, proti zemské přitažlivosti, výš a výš, skrz stonek, až na samotný vrchol.

A pak se to stalo. Prask! Obal pukl a Vločka se znovu podívala na slunce. Ale nebyla bílá a studená. Byla součástí nádherného, bílého květu sněženky, která se jako první odvážila vystrčit hlavu ze sněhu.

Kolem bzučela první odvážná včela. Vločka se usmála. Kdysi si myslela, že je jen malá a zbytečná. Teď věděla, že i ta nejmenší věc na světě je součástí něčeho obrovského.

Byla sněhem, co hřál, vodou, co napojila, a teď květinou, co vítá jaro.

Článek Tajemství křehké vločky se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Článek Omalovánka dětí stavějícího sněhuláka se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Máme pro vás skvělý nápad na rychlou, jednoduchou a neuvěřitelně roztomilou aktivitu, která zabaví děti a osladí jim čekání na Ježíška. Vytvoříme si sněhuláky z marshmallows! Jsou tak jednoduší, že je zvládnou i ti nejmenší, a navíc jsou skvělí i do horké čokolády!

🎁 Proč tvořit sněhuláky z marshmallows?

• Ideální zimní aktivita: Skvělá zábava na sychravé odpoledne.
• Rychlé mlsání: Hotové za pár minut, uspokojí okamžitou chuť na sladké.
• Trénink jemné motoriky: Děti si procvičí přesnost při zdobení.
• Perfektní dárek nebo prodejní hit: Roztomilá jedlá drobnost, kterou můžete věnovat nebo prodat na charitativním trhu.

🎨 Co budeme potřebovat?

Připravte si ingredience a pomůcky na zdobení:

• Velké bílé marshmallows (ideálně ty velké)
• Špejle nebo bambusové tyčinky (pro napíchnutí sněhuláků)
• Čokoláda na vaření nebo čokoládové pecky (na rozpuštění a kreslení obličejů a knoflíků)
• Bílá cukrová poleva
• Potravinářské barvy v tubě nebo gelové barvy + sáček s malou špičkou (červená/oranžová na nos a mašle)
• A co ještě: mini čokoládové pecky (na oči), posypky, barevné polevy.

Postup: Sestavujeme sněhuláka

Tvoření je tak snadné, že to děti zvládnou téměř samy!

1. Sněhulák jak se patří: Vezměte dvě nebo tři marshmallows a opatrně je napíchněte na špejli. Dbejte na to, aby špejle byla dostatečně dlouhá a alespoň na jedné straně přečnívala, aby sněhuláka bylo možné snadno držet (nebo ho „zapíchnout“ do hrnku).
2. Rozpuštění čokolády a cukrová poleva: Rozpusťte čokoládu ve vodní lázni nebo v mikrovlnce. Cukrovou polevu rozdělte a obarvěte. Poté ji připravte do malých kornoutků nebo zdobicích per.
3. Obličej: Pomocí špejle, párátka nebo tenkého štětečku namočeného v rozpuštěné čokoládě namalujte na horní marshmallow oči a ústa z teček.
4. Nos: Použijte oranžovou nebo červenou polevu a vytvořte malou špičku jako mrkvový nos.
5. Knoflíky a ruce: Na spodní marshmallows nakreslete další tečky jako knoflíky. Z čokolády opatrně namalujte tenké linky, které budou sloužit jako sněhulákovy ruce a paže.
6. Ozdobení: Nechte dětem volnou ruku! Použijte červenou polevu na mašličku, nebo je nechte přidat barevnou posypku na klobouk (špička sněhuláka).

💡 Tip: Pokud nemáte zdobicí pero, použijte mikrotenový sáček. Naplňte ho polevou, ustřihněte malou špičku rohu a máte perfektní zdobítko!

🌟Nápady na další zdobení

• Mašle a šátky: Použijte tenký proužek červené cukrové polevy na vytvoření mašle nebo šátku kolem krku.
• Klobouky: Můžete použít malou sušenku, čokoládový bonbón nebo půlku preclíku jako klobouk.
• Třpytivý sníh: Před zaschnutím polevy posypte sněhuláka jemným jedlým třpytem, aby vypadal jako by se třpytil sníh.
• Zdobení v barvách Vánoc: Zkuste sněhuláka ozdobit zelenou a červenou polevou, aby se hodil k vánoční atmosféře.

☕ Nejlépe chutná v horké čokoládě!

Kromě toho, že jsou tito sněhuláci skvělí na mlsání sami o sobě, mají ještě jedno kouzelné využití:

Sněhulák do horké čokolády!

Připravte hrnek horké čokolády, třeba právě podle našeho receptu na skvělou horkou domácí čokoládu. Při servírování položte sněhuláka na špejli na talířek vedle hrnku. Když ho pak děti ponoří do horké čokolády, sněhulák bude pomalu tát, obohacovat čokoládu o lahodné marshmallows a vypadat neuvěřitelně roztomile. Je to ten nejlepší způsob, jak se zahřát po zimní procházce!

🎁 Tip na dárek

Zabalte dva sněhuláky do celofánu, přidejte k nim sáček s horkou čokoládou a vytvořte okamžitý, originální a srdcem vyrobený dárek pro paní učitelku, babičku nebo kamarády na adventním trhu!

Článek Rozkošní sněhuláci z marshmallows! se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Článek Omalovánka vánoční pohody u krbu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Kulička byl obvykle velmi veselý sněhulák. Usmíval se na sýkorky, které mu sedaly na ramena, a v noci potichu pozoroval hvězdy. Ale jednoho rána se probudil a cítil se divně. Něco mu chybělo. Zafoukal studený vítr a Kulička ucítil průvan přímo uprostřed obličeje. Sáhl si tam větví, která mu sloužila jako ruka, a zděsil se. Jeho krásný mrkvový nos byl pryč!

V domě u zahrady bydlela malá Ema. Byla to zvědavá holčička, která nosila modrou čepici s velkou bambulí. Když se toho rána probudila, na nic nečekala a vyskočila z postele. Natáhla si teplé punčocháče, svetr a vyběhla ven, aby pozdravila svého kamaráda sněhuláka.

„Dobré ráno, Kuličko!“ zavolala Ema už od dveří. Ale pak se zarazila. Kulička se neusmíval tak jako jindy. Vypadal smutně a hlavu měl mírně skloněnou. Ema přiběhla blíž a hned viděla, co se stalo. „Jejda! Kde máš nos?“ zeptala se překvapeně.

Kulička jen smutně pokrčil větvemi. Ema se ale nechtěla smířit s tím, že by její kamarád zůstal bez nosu. Rozhlédla se po zahradě. Sníh byl čerstvý a čistý, třpytil se na slunci jako rozsypaný cukr. A právě v tom čistém sněhu si Ema něčeho všimla.

„Podívej, Kuličko!“ ukázala prstem na zem. Kolem sněhuláka vedly drobné stopy. Nebyly to velké stopy od tatínkových bot, ani kulaté stopy od psa Baryka. Byly to malé, podlouhlé jamky, které vedly od sněhuláka směrem k plotu, kde rostlo husté křoví.

„Neboj se, já tu záhadu vyřeším,“ řekla Ema odhodlaně. Opatrně následovala cestičku ve sněhu. Stopy vedly kolem houpačky, podlezly lavičku a končily u starého keře šípkové růže.

Ema se přikrčila a potichu nakoukla do křoví. Uvnitř sedělo malé šedohnědé klubíčko s dlouhýma ušima. Byl to zajíček! Seděl tam, klepal se zimou a tlamičku měl celou oranžovou. Vedle něj ležel malý kousek toho, co kdysi bývalo Kuličkovým nosem.

Zajíček zvedl hlavu a polekaně nastražil uši. Chtěl utéct, ale sníh byl hluboký a on byl malinký. Ema se na něj ale nezlobila. Viděla, jak je hubený a jak se mu bříško svírá hlady, přestože před chvílí spořádal celou mrkvičku. Tahle zima byla dlouhá a zvířátka už ani neměla co jíst.

„Ty jsi měl velký hlad, viď?“ zeptala se Ema potichu, aby ho nevylekala. Zajíček přestal panáčkovat a jen smutně koukal. Ema se usmála. „Počkej tady, nikam nechoď!“

Holčička se otočila a běžela zpátky do domu. Za chvilku se vrátila a v ruce nesla dvě mrkve. Jednu velkou a jednu menší. Vrátila se k šípkovému keři. „Tady máš,“ podala zajíčkovi tu větší mrkev. Zajíček chvíli váhal, čenichal, ale pak si mrkev vzal a s chutí se do ní zakousl.

Ema pak ukázala na tu menší mrkev a potom na sněhuláka Kuličku, který smutně stál uprostřed zahrady. „A tuhle musíme dát Kuličkovi. Pomůžeš mi?“

Zajíček, posilněný svačinou, vylezl z křoví. Ema ho vzala do náruče, i když se trochu vrtěl, a donesla ho až ke sněhulákovi. Ema podala zajíčkovi tu menší mrkvičku a on se postavil na zadní, natáhl se, jak nejvíc mohl a šup. Mrkvička byla na svém místě.

Sice byla o trochu menší než ta předtím, ale Kuličkovi to vůbec nevadilo. Zase se usmíval. Měl nový nos a dokonce i nového kamaráda. A Ema? Ta od té doby nosila každý den zajíčkovi jednu mrkvičku, aby neměl hlad a ta Kulička se nemusel bát o tu svou.

Článek Kulička a ztracený nos se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Tato hvězdička je inspirovaná naším vánočním příběhem o odvážném skřítku Fandovi, který musel jednu takovou hvězdu zachránit. 👉 Přečtěte si pohádku: Ježíškův pošťák a vánoční hvězda ZDE

Výroba je snadná a zvládnou ji s menší pomocí i předškoláci.

Co budete potřebovat:

• Žlutý papír (nejlépe tvrdší čtvrtku, aby hvězda držela tvar)
• Kousek alobalu (hliníkové fólie)
• Tužku a nůžky
• Lepidlo na papír
• Kousek provázku nebo stužky na zavěšení

Šablona: Tři velikosti pro každou příležitost

Aby se vám tvořilo co nejlépe, připravili jsme pro vás šablonu se třemi různými velikostmi hvězd. Každá se hodí na něco jiného:

1. ⭐ Nejmenší hvězdička (č. 1): Je ideální jako ozdoba na vánoční stromeček. Je lehká, takže neohne větvičky, a když jich vyrobíte víc, krásně stromek rozzáří. Můžete ji také použít jako jmenovku na dárky.
2. ⭐⭐ Prostřední hvězda (č. 2): Skvěle se hodí k zavěšení do prostoru v dětském pokoji. Zkuste ji pověsit na lampičku nebo jich několik zavěste v různých výškách na lustr. Při každém závanu vzduchu se budou jemně točit a blýskat.
3. ⭐⭐⭐ Největší hvězda (č. 3): Tahle krasavice patří do okna. Nalepte ji na sklo nebo ji zavěste na garnýž, aby svítila na cestu nejen vám, ale i všem, kdo půjdou okolo vašeho domu.

Postup:

1. Příprava hvězd: Na žlutou čtvrtku si předkreslete dvě úplně stejné hvězdy. Mohou být pěticípé, šesticípé, zkrátka takové, jaké se vám líbí. Nebo si vytiskněte šablonu a vystřihněte si velikost hvězdy, kterou chcete vyrábět. Obkreslete ji dvakrát na žlutý papír. Obě hvězdy pečlivě vystřihněte.

1. Zářivý střed: Z alobalu vystřihněte 2 kolečka. Nemusí být úplně dokonalé. Kolečka by měla být tak velké, aby se vešly do středu papírové hvězdy, ale nezasahovalo do jejích cípů.
   • Chcete, aby se hvězda ještě víc třpytila? Kolečka z alobalu před nalepením v dlani jemně zmačkejte a zase narovnejte. Vytvoří se tak krásná struktura, která lépe odráží světlo.
2. Lepení středu: Zmačkané a narovnané alobalové kolečka nalepte doprostřed žlutých hvězd.

1. Poutko: Ustřihněte si kousek provázku nebo stužky, přehněte jej napůl a vytvořte očko. Konce provázku přilepte na zadní stranu té hvězdy, tam kde není alobalový střed. Případně udělejte dírku a provázek jí protáhněte. Nejlepší místo je na špičce jednoho z horních cípů.

1. Kompletace: Nyní vezměte druhou hvězdu a naneste lepidlo na její zadní stranu (tam, kde není alobal). Přilepte ji na první hvězdu s poutkem. Aby hvězda vypadala plastičtěji a bohatěji, nelepte cípy přesně na sebe. Vrchní hvězdu trochu pootočte tak, aby její cípy vykukovaly v mezerách té spodní hvězdy.

1. Hotovo! Nechte lepidlo zaschnout a vaše zářivá vánoční hvězda je na světě.

Pověste ji do okna nebo na stromeček. Až se na ni večer podíváte a uvidíte, jak se její alobalový střed leskne ve světle svíček, vzpomeňte si na odvážného skřítka Fandu a na to, že i ten nejmenší z nás může zachránit Vánoce.

Článek Vyrobte si zářivou vánoční hvězdu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Článek Omalovánka zasněžené vesničky s dětmi a sněhulákem se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Článek Zimní omalovánka s veverkou se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Článek Záložky do knih – Santa a skřítci se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Bude zima, bude mráz,
kam se, ptáčku, kam schováš?

Schovám já se pod hrudu,
tam tu zimu přebudu.

Schovám já se pod mezu,
až přestane, vylezu.

Až přestane, vyletím,
širý svět rozveselím.

Půjde milá na trávu,
zazpívám jí nad hlavú.

🖨️ Vytisknout říkanku

Článek Bude zima se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Článek Omalovánka dětí zpívajících koledy se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

📖 Přečtěte si pohádku: Jak se zvířátka z borového lesa připravovala na Vánoce – podle které tato omalovánka vznikla – zjistíte, jak se zvířátka z borového lesa chystala na Vánoce.

Článek Omalovánka zvířátka z lesa se připravují na Vánoce se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Veverka Bětka si zrovna čistila svůj pelíšek v dutině staré borovice. Všude kolem měla zásoby oříšků, které teď přerovnala do úhledných hromádek. Po chvíli se zadívala ven, kde se sníh třpytil jako drobný prach.
„Když už máme tu zimu tak dlouhou,“ zamumlala si, „ať to tady mám aspoň hezké.“
Na větvi u vchodu zavěsila šišku obalenou mechem, pár sušených borůvek a červený lístek, který si schovala z podzimu. Bylo to jednoduché, ale krásné.

O kousek dál pod smrkem se probudila ježčice Lída. Většinu zimy prospala, ale dnes ji cosi vytáhlo z doupěte. Venku vonělo mrazem a sníh jemně křupal pod tlapkami. Sebrala pár suchých listů a donesla je k pařezu. Z nich udělala malý stůl a na něj položila kousek jablíčka, několik borůvek a jeden sušený červík.
„Na svátky se má každý rozdělit, i když má málo,“ řekla si spokojeně a zabalila se zpátky do mechu.

Na kraji lesa si liška Kira čistila srst. V zimě jí rezavé chlupy ztmavly a oči jí svítily jako jantar. Když zahlédla stopy ve sněhu, vydala se po nich. Vedly k borovici uprostřed lesa. Ke stromu, který byl svědkem všech lesních svátků. Tam se každoročně scházeli, když zima vrcholila a hvězdy svítily nejjasněji.

Jedno po druhém začala zvířatka přicházet. Myška Tonička přinesla pár zrnek kukuřice, která někde objevila. Datel Hubert přiletěl s kouskem kůry, na který vyryl drobný vzor. Dokonce i starý jezevec Matěj vylezl z nory – pomalu, ale s úsměvem, jako někdo, kdo ví, že tyhle chvíle mají cenu.

„Zazpíváme?“ navrhl zajíc Fanda, který právě přihopsal a třásl si sníh z uší.
„Zazpíváme,“ odpověděla Kira. „Každý po svém, jak to umí.“

A tak se lesem rozléhaly zvuky, které by člověk možná ani nepovažoval za píseň, ale pro zvířátka to hudba byla. Datel bubnoval do kmene, sýkorky pískaly v korunách stromů, myšky šustily v jehličí a sníh praskal pod tlapkami. I starý jelen, který stál opodál, zvedl hlavu a zamručel hlubokým hlasem, jenž se rozléhal mezi stromy jako vzdálený zvon.

Když hudba utichla, obloha se úplně vyjasnila. Nad lesem se objevila jediná jasná hvězda, která zářila tak silně, že osvětlovala i stopy ve sněhu. Zvířátka ztichla a dívala se nahoru.
„To je naše vánoční světýlko,“ zašeptala myška Tonička.

Chvíli nikdo nic neříkal. Každý stál tiše, schoulený ve sněhu, a v duchu si něco přál. Bětka, aby zima brzy skončila. Lída, aby se na jaře neprobudila sama. Kira, aby v lese zůstal klid a nikomu se nic nestalo.

Když hvězda svítila nejjasněji, jelen pomalu přešel blíž k ostatním. Na paroží se mu třpytil sníh a dech se mu v mrazu měnil v páru.
„Pamatujete,“ řekl tiše, „jak jsme se tu sešli loni? Bylo víc sněhu, ale bylo nás tady míň.“
Liška Kira přikývla. „Letos jsme tady všichni,“ odpověděla.
Jelen se na chvíli odmlčel a sklonil hlavu. „Tak ať se příští rok zase setkáme znovu. A všichni.“

V tu chvíli zahučela sova z nejvyšší větve borovice. Dlouze, klidně, jako by přitakala. Její hlas se rozléhal po lese a splýval s tichem noci.

Zvířátka se pak začala pomalu rozcházet. Každé šlapalo sněhem ke svému domovu a za sebou nechávalo drobné stopy. Nad lesem zářila hvězda a v tom tichu bylo něco zvláštně hřejivého. Byl to pocit, že i když je zima dlouhá, nikdo v ní není sám. A na jaře se zase všichni sejdou.

Veverka Bětka si zalezla do dutiny a přikryla se mechem. Než usnula, podívala se ještě ven. Sníh tiše padal, a hvězda nad lesem stále svítila.

A tak se v borovém lese slavily Vánoce. Bez dárků, bez světýlek, ale s radostí, kterou zná každý, kdo má kolem sebe přátele.

Článek Jak se zvířátka z borového lesa připravovala na Vánoce se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Až obrázek vybarvíš, přečti si i celý příběh. Zjistíš, jak jí pomohl havran a co všechno se díky tomu naučila.
📖 Přečti si pohádku zde: Pohádka – Sněhová víla a ztracená hůlka ✨

Článek Omalovánka víla Elvíra se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jednou v noci se ale zvedl silný vítr. Elvíra právě dokončovala poslední vzor na okně pekařovy chalupy, když se poryv opřel do jejích křídel. Hůlka z ledového skla jí vylétla z ruky a zmizela ve tmě. Víla se snažila letět za ní, ale vítr byl moc silný. Nezbývalo ji nic jiného než si najít ukrýt před větrem a počkat do rána.

Ráno se po vesnici rozléhal smích a dupot dětí, které se probouzely do dalšího mrazivého dne. Ale tentokrát bylo něco jinak. Malá Anička přiběhla k oknu, chtěla se jako každý den podívat na nové obrázky z ledu. A zůstala zklamaně stát. Sklo bylo holé. Jen orosené. Bez jediné vločky či kapradiny. Stejně tak u Nováků a u Fujarů. Děti klepaly na sklo, hledaly kousek kouzla, které tam každé ráno čekalo, ale marně. Některé se dokonce ptaly rodičů, jestli snad ta víla, která kreslí ty krásné kresby na okna, onemocněla. A zatímco se ve vesnici šířil podivný smutek, Elvíra seděla u své studánky a cítila, jak ji to všechno tíží ještě víc.

Takhle smutnou ji tam našel sedět havran, který přespával na střeše kostela.
„Elvíro, proč jsi včera nedokončila všechny okna ve vesnici?“ krákal zvědavě.

Víla jen sklopila oči. „Ztratila jsem hůlku. Bez ní nedokážu čarovat.“
Havran se zamyslel. „Viděl jsem něco lesklého, jak se kutálí po ledu směrem k potoku. Možná to byla ona.“

Rozhodli se vydat se tam společně. Potok byl skoro zamrzlý, jen místy mezi ledem proudila voda. Havran přeletěl nad hladinou, zatímco Elvíra poskakovala po kamenech u břehu. Když došli k ohybu řeky, spatřili něco stříbrného zaseknutého mezi větvemi stromu, který spadl do vody. Hůlka! Ale byla hluboko v řece pod ledem.

Víla se pokusila kouzlit a led roztopit, jak byla zvyklá, ale bez hůlky se nic nestalo. Jen jí z dlaní stoupala pára. „Já to nedokážu,“ zašeptala zoufale.
„Zkus to jinak,“ řekl tiše havran. „Nepotřebuješ ji. Tvoje kouzla nejsou v hůlce, ale v tobě.“

Elvíra zavřela oči, dlaně položila na led a soustředila se na to, co cítila. Na tichý zvuk vody pod ledem, na dech větru i na chlad, který jí byl tak blízký. Najednou se hůlka pod hladinou rozzářila modrým světlem a led nad ní pukl. Elvíra strčila ruku do ledové vody, zatímco jí havran držel zobákem za lem šatů, aby tam nespadla celá a nestrhl ji proud. Chvíli to trvalo, ale Elvíra nakonec hůlku ve vodě nahmatala a s radostným výkřikem vytáhla z vody ven.

„Vidíš?“ zasmál se havran. „Hůlka je kouzelná, ale ty si poradíš i bez ní.“

Elvíra hůlku zvedla, ale chvíli ji držela tak trochu nerozhodně. Uvědomila si, že kouzlo, které dokáže vyčarovat bez ní, je stejně silné. Když se vrátila ke studánce, zkusila poprvé tvořit bez hůlky. A skutečně to šlo. Drobné krystalky se tvořily z jejího dechu a usazovaly se na trávě.

Od té doby používá Elvíra hůlku jen při těch největší námrazách, když chce vytvořit něco skutečně výjimečného. Většinu zimních obrazů na oknech ale maluje jen svýma rukama.
A někde mezi těmi vzory, když se dobře podíváte, možná najdete malou vílu a havrana s roztaženými křídly, jak stojí vedle ní.

Pokud se ti příběh o sněhové víle Elieře líbil, můžeš si její svět i vybarvit.
Stačí otevřít naši omalovánku inspirovanou touto pohádkou – s noční vesnicí, hvězdami a malou vílou, která čaruje námrazu na okna.
🖍️ Najdeš ji tady: Omalovánka – Sněhová víla a zimní vesnice ❄️

Článek Jak sněhová víla Elvíra ztratila svou hůlku se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.