To byste koukali, jakou tam má útulnou ložnici! Koberce ze starých novin, poličky z malých čajových krabiček a postýlku má vystlanou těmi nejměkčími barevnými letáky ze samoobsluhy. Když si do ní večer zaleze, rozsvítí si baterku a čte staré komiksy, žije se mu tuze dobře.

Až do jednoho pátečního večera.

Odpaďáček si zrovna přetáhl přes uši svou oblíbenou peřinku vystřiženou z letáku na hračky, zavřel oči a chystal se spát. Už skoro usínal, když uslyšel tiché žuchnutí, jak někdo něco hodil do jeho popelnice. Chvíli se nic nedělo. Odpaďáček si pomyslel, že to jen někdo hodil do popelnice další várku letáků, které si ráno přetřídí. Jenže pak ucítil něco divného. Jeho peřinka byla najednou nějaká studená, těžká a podivně kluzká. A navíc to v modré ložnici přestalo vonět tím jeho suchým papírem. Místo toho se tam objevil těžký odér česneku, salámu a přepáleného tuku.

Skřítek rozsvítil baterku, vysoukal se z pod peřinky a pořádně se lekl. Přímo na jeho postýlku spadla obrovská, placatá krabice od pizzy. Jenže kdepak čistá a zmáčknutá! Byla skrz naskrz nasáklá olejem a vevnitř byly dokonce ještě přilepené zbytky oschlé pizzy se sýrem s kousky šunky. Mastnota z té krabice kapala přímo na Odpaďáčkovy krásné letáky a staré sešity.

„No tohle snad lidičky nemyslíte vážně!“ vyletěl skřítek z postele a začal hudrovat. Snažil se mastnou krabici odtlačit, ale ruce mu po ní klouzaly. Papír pod ní už začínal žloutnout, krčit se a rozpíjet.

„Takovou spoušť! Vždyť mastný papír už není žádný papír. Ve fabrice se z něj nová čtvrtka neudělá, protože ta mastnota by v kádích zkazila celou várku čistých novin!“ zlobil se Odpaďáček.

Nezbylo mu nic jiného, než si navléct ty nejtlustší pracovní rukavice. S velkým hekáním a funěním mastnou krabici popadl a táhl ji ven z modrého domečku. Odvlekl ji až k obyčejné černé popelnici na směsný odpad. „Tady je tvé místo, ty zamaštěná obludo. Z tebe už žádný nový sešit nevznikne,“ zabručel a shodil ji do tmy.

Nejhůř mu ale bylo, když se vrátil domů. Musel vzít i svou oblíbenou letákovou peřinku a pár starých komiksů, do kterých se olej vsákl, a odnést je do černé popelnice také. Byly úplně zničené.

Druhý den ráno si Odpaďáček sedl na okraj kontejneru a mračil se. Za chvíli šel po chodníku mladík se sluchátky na uších a v ruce nesl další krabici od pizzy. Už už ji chtěl hodit škvírou dovnitř.

„Zadržte, mládenče!“ houkl na něj skřítek rázně. Mladík se lekl a rychle si sundal sluchátka.

Odpaďáček si ho změřil pohledem: „Copak v té krabici bylo? Něco dobrého?“ „No, sýrová pizza s olivami,“ odpověděl překvapeně mladík. „A je ta krabice mastná? Jsou v ní drobečky a připečený sýr?“ vyptával se skřítek dál. Mladík krabici otevřel. Na dně byla obrovská mastná skvrna a kousek kůrky. Přikývl.

„Tak to se podívejte. Do mého modrého domečku patří jen čistý papír. Když mi sem hodíte tu mastnotu, vsákne se to do starých sešitů a krabic. A z mastného papíru se už nikdy žádný nový nevyrobí. Zničí se tím celá popelnice plná dobrého papíru.“

Mladík se podíval na krabici, pak na skřítka a poškrábal se na hlavě. „Aha, to mě nenapadlo. Takže s tím do černého koše?“ „Přesně tak,“ usmál se Odpaďáček a smekl čepici. „Mastnota a zbytky jídla recyklaci nesvědčí. Děkuju vám, že na to budete pamatovat.“

Toho večera měl skřítek ve své ložnici zase krásně sucho a čisto. Z čerstvých letáků si ustlal ještě lepší peřinku a doufal, že ho snad dnes už ze spaní žádná mastná krabice od pizzy neprobudí.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Odpaďáček a zamaštěná peřinka se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Hned vedle těch barevných domečků stojí popelnice hnědá. A tam bydlí paní Kompostová. Je to moc hodná, trochu baculatá teta v plátěné zástěře. A představte si, ta vám tam ze zvadlých kytiček, ohryzků z jablek a posekané trávy vaří tu nejkrásnější, černou a voňavou hlínu na světě! U ní v hnědé popelnici je vždycky příjemně teploučko a voní to tam přesně jako v lese po dešti.

Jednoho odpoledne tam u ní Odpaďáček seděl, ukusoval suchý rohlík, co mu teta nabídla, a dívali se, jak si kolem nich vesele vrtí žížaly. Paní Kompostová byla v dobrém rozmaru. „Dneska mi lidé hodili samé dobroty, podívejte na ty ředkvičkové lístky, z toho bude hlína úžasná jako čokoládový dort!“ pochvalovala si.

Vtom se víko hnědé popelnice otevřelo, paní Kompostová nastavila zástěru, že něco chytí, ale bum! Dopadlo to s tupým žuchnutím až na dno.

Odpaďáček poposkočil a teta spráskla ruce. Nebyly to volně nasypané slupky. Někdo hodil celou hromadu voňavých, měkkých bramborových slupek pevně zavázaných v tuhém igelitovém sáčku. Sáček tam ležel jako zlomyslný nadutý obláček a ani se nehnul.

„Ach ouvej,“ posteskla si paní Kompostová a píchla do sáčku prstem. „To je nadělení. Takové krásné slupky by to byly, ale jak se k nim dostanu? Já přece nemám zuby, abych prokousla igelit. Žížaly igelit nerady a ani moje hlína z něj nebude mít žádnou radost. Jen se mi tu ten sáček zapaří a zkazí mi tu mou lesní vůni.“

Odpaďáček se zamračil a popotáhl si kšandy. „Tohle by tedy nešlo, tetičko. Igelit k vám nepatří, ten má svůj domeček u mě ve žlutém,“ řekl rázně. „Ale to nic, já mám u sebe vždycky své pracovní nářadí,“ a vytáhl z boční kapsy nůžky.

Sklonil se dolů k sáčku a cvak, cvak! Špičatými nůžkami ten zrádný igelitový kabátek rozstřihl. Zatáhl za okraje a slupky se vesele vysypaly rovnou k tetě Kompostové, která se na ně hned vrhla s malou vařečkou. Skřítek pak prázdný, upatlaný sáček složil, nacpal si ho do kapsy a odnesl si ho k sobě do žluté dílny, aby ho dočistil.

Druhý den ráno si Odpaďáček sedl na okraj hnědé popelnice a čekal. A vskutku, za chvíli šel kolem vysoký pán a v ruce nesl další igelitový sáček, tentokrát plný pecek od třešní. Skřítek na něj zakašlal: „Ehm, ehm, pěkné dobré ráno vinšuju, pane.“

Pán se zastavil a kouká, co to tam sedí za mrňouse. Odpaďáček na něj namířil prstem: „Ty pecky jsou pro tetu Kompostovou tuze dobrá věc. Ale ten igelitový kabátek, ten si k ní dovnitř neházejte. Rozvažte ho a pecky pěkně vysypte. Hlína totiž plasty nežvýká a jenom byste ji tím zadusil.“

Pán se poškrábal za uchem, pak se usmál, rozvázal uzel a vysypal pecky volně dovnitř. A víte co? Prázdný igelitový sáček pak poctivě vhodil k Odpaďáčkovi do žlutého kontejneru. Skřítek jen spokojeně smekl čepici a od té doby to u paní Kompostové vonělo jen tou nejlepší hlínou.

Tak už to vidíte, i paní Kompostová potřebuje, abychom na ni mysleli! Víte, kde má Odpaďáček svou vlastní ložnici, než jde ráno do práce? Přečtěte si úplně první díl naší série Záhada veliké, nafouknuté krabice. A co se dělo dál ve žluté dílně, najdete v příběhu Odpaďáček a záchrana kluzké dílny.

Aby to šlo dětem doma i s těmi bioodpady krásně od ruky, připravili jsme spoustu inspirace a parádní pracovní listy v článku Třídění odpadu pro děti.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Zrádný igelitový kabátek se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Zjevení hvězdy

Jedné noci se ale stalo něco nevídaného.

„Vidíte to také?“ vydechl Melichar, nejstarší z nich, jehož vousy byly bílé jako čerstvě napadaný sníh. Ukázal prstem k obzoru. „To je zvláštní hvězda,“ přikývl mladý Kašpar, kterému se v očích zračil oheň a nadšení. „Nebliká a svítí jasněji než ty ostatní. Vypadá jako by nás volala.“ Třetí z nich, Baltazar, který přišel z krajů, kde slunce pálí tak silně, že tam lidé mají pleť tmavou jako drahé dřevo ebenu, se usmál: „To není jen hvězda. To je znamení. Narodil se Král králů. Někdo, kdo přinese světu mír a naději. Musíme ho najít.“

A tak se tito tři muži, které dnes známe jako Tři krále, vydali na cestu. A že to nebyla snadná cesta. Nevěděli kam přesně jdou a neměli ani žádnou mapu. Měli jen svou víru a tu zářící hvězdu nad hlavou. Nasedli na své velbloudy, kteří trpělivě přešlapovali v hlubokém písku, a vyrazili.

Cesta do Betléma

Jejich cesta trvala mnoho dní a nocí. Občas je bičoval ostrý vítr, jindy je pálilo slunce. Mnohokrát si říkali, jestli se jim to jen nezdálo. Jestli je ta hvězda opravdu někam vede. „Opravdu jdeme správně?“ ptal se Kašpar, když už ho bolely nohy i záda. Ale pokaždé, když se setmělo, hvězda na nebi se rozzářila ještě víc, jako by jim chtěla říct: „Jen pojďte dál, už jste skoro u cíle.“

Když konečně dorazili do malého městečka jménem Betlém, hvězda se zastavila. Ale k jejich úžasu se nezastavila nad honosným palácem s mramorovými sloupy a služebnictvem. Zůstala stát nad obyčejnou, starou stájí.

Tři králové sestoupili ze svých velbloudů a s tiše vešli dovnitř. Uvnitř je nečekalo žádné zlato ani hedvábí, jaké bylo příhodné pro krále. Přivítala je tam jen vůně sena a farmářských zvířat. V jesličkách, na měkké slámě, leželo malé miminko na které se usmívala jeho maminka Marie.

Tři dary

Předstoupili před jesličky, aby se novému králi poklonili a položili mu k nohám své dary. „Přinesl jsem ti zlato,“ řekl Melichar a sklonil svou moudrou hlavu. „Protože jsi králem lidských srdcí.“ „Já nesu kadidlo,“ přidal se Baltazar a místností se rozlinula nádherná, omamná vůně. „Aby ti připomínalo, že tvůj život je darem z nebe.“ „A já přináším myrhu,“ zašeptal Kašpar a daroval vzácný olej pro zdraví a sílu.

Seděli ve stáji celou noc a když nad ránem odcházeli, věděli, že tato noc je změnila. Už nebyli jen pouhými učenci, kteří sledují hvězdy. Stali se z nich poslové dobré zpráv. Cestou domů vyprávěli každému, koho potkali, o tom, co viděli. Že se narodil Ježíšek, naděje pro každého člověka.

A protože nechtěli, aby se na toto setkání zapomnělo, začali lidé od té doby psát nad své dveře tři písmena: K + M + B. Dnes už víme, že to nejsou jen počáteční jména králů, ale tajná zpráva, která znamená: „Kriste, požehnej tomuto domu.“

Od té doby, pokaždé když uvidíte na dveřích napsaná tato písmena bílou křídou, vzpomeňte si na tři poutníky, kteří se nebáli dálky ani únavy, aby našli to, co je v životě opravdu důležité.

Článek Stříbrná cesta za tajemným světlem se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jednoho rána, když slunce teprve lechtalo střechu stodoly svými paprsky, se Tonda probudil o něco dříve než obvykle. Protáhl se, nastartoval svůj motor a vyjel z garáže na dvůr. Všude byl klid, jen kohout Petr se připravoval k rannímu kokrhání kterým každý den hrdě budil celý statek.

Chvíli na to, zahlédl sedláka Pepu, který nesl od stáje dvě velké, stříbrné konve. Byly těžké a plné až po okraj. Když Pepa klopýtl o kámen na cestičce, z jedné konve vyšplouchlo něco bílého.

„Co to je?“ divil se Tonda a popojel blíž. „Vypadá to jako voda, ale je to bílé jako mráčky na obloze. A voní to… sladce!“ Tonda byl traktor zvídavý, a tak se rozhodl, že té záhadě přijde na kloub. A tak se rozjel po úzké cestě mezi stodolou a sýpkou. Zastavil se u starého dřevěného sudu, ze kterého občas sedlák Pepa nabíral vodu pro zvířata. Tonda do sudu opatrně nakouknul a posvítil si světly. Voda byla průzračná, studená a vůbec nevoněla jako ta z konve. „Hm, tak tady odtud ji Pepa nebere,“ uzavřel a popojel dál.

Cestou minul hromadu voňavého sena, kterou sám před pár dny navezl z louky. Slunce se do ní opíralo a kolem poletovaly malé mušky. Tonda se zastavil a zamyslel se. „Seno… to vozím pořád. A zvířátka ho pořád jedí,“ zabručel. „Ale že by se ze sena dělala bílá voda?“ To mu připadalo stejně zvláštní jako kdyby si z hlíny uplácal náhradní kolo.

U plotu potkal slepici Aničku, která si důležitě vykračovala po dvoře. „Aničko,“ oslovil ji Tonda opatrně, „nevíš, odkud se bere taková bílá tekutina, co ji Pepa nosí v konvích?“ Slepice se zastavila, naklonila hlavu a zakdákala: „Já dávám vajíčka, Tondo, ale bílou vodu ne. Zkus se zeptat jiných zvířat.“ A začala v trávě hledat žížaly.

A tak se Tonda rozjel směrem k pastvině, kde se líně procházela kráva Líza. Líza byla velká, hnědá a měla krásné dlouhé řasy. Právě si pochutnávala na šťavnatém jeteli. „Dobré ráno, Lízo,“ zabrumlal Tonda. „Nevíš náhodou, kde se bere ta bílá voda, co ji sedlák Pepa nosí v konvích?“

Líza přestala žvýkat, podívala se na Tondu a zabučela smíchy. „Tondo, ty jsi ale popleta! To není bílá voda, to je přece mléko. A kde se bere? No přece ode mě!“ Tonda vykulil světla. „Od tebe? Ale jak?“ zeptal se nevěřícně.

„Je to kouzlo přírody,“ vysvětlila Líza trpělivě. „Vidíš tu zelenou trávu? Já ji sním, a moje bříško ji promění na mléko. To mléko je pak pro moje telátko, aby vyrostlo a bylo silné, ale protože ho mám hodně, dělím se i s lidmi. Děti ho pijí, aby měly silné kosti.“ Tonda na ni jen vykuleně hleděl. „Chceš mi říct, že se tráva mění na mléko? To je úžasné!“

„Přesně tak,“ pokývala Líza hlavou. „A nejsem jediná kdo to umí. Zeptej třeba Béby.“

Tonda poděkoval Líze a jel dál podél plotu, až narazil na kozu Bébu. Béba byla celá bílá, měla legrační bradku a poskakovala po hromadě dřeva. „Mééé, ahoj Tondo! Co tu hledáš?“ zavolala.

„Ahoj Bébo! Právě jsem zjistil, že Líza dává mléko. Umíš to taky?“ zeptal se Tonda. Béba seskočila dolů a pyšně zvedla hlavu. „Samozřejmě! Mééé! Moje mléko je sice trochu jiné než to od Lízy, ale je moc zdravé. Dělají se z něj výborné sýry.“

Tonda jel dál a přemýšlel o tom, co se dozvěděl. Potkal ještě ovci Chundelku, která mu prozradila, že i ona dává mléko, ze kterého se vyrábí jogurty. Tonda si uvědomil, jak je jeho práce na farmě důležitá. Totiž všechno to seno, které celé léto vozil na vlečce, nebylo jen obyčejnou suchou trávou. Bylo to jídlo pro zvířátka, stejně jako on potřebuje naftu, zvířátka potřebují seno a trávu, aby mohla vyrábět mléko.

Když se vrátil na dvůr, viděl kočku Micku, jak pije z misky trochu toho bílého mléka, co ráno vyšplouchlo. Micka se olizovala až za ušima. Tonda se spokojeně usmál. „Tak teď už to chápu,“ řekl si pro sebe. „Když dovezu zvířátkům jídlo, ony můžou dělat mléko, které mají ostatní tak rádi.“ A s veselým bafnutím z komína se Tonda rozjel pro další náklad sena, aby zvířátka neměla hlad a sedlák Pepa si mohl přijít pro další konve mléka.

Článek Malý traktor Tonda se ptá: Kde se bere mléko? se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Tak a jedeme, mládeži! Výstupní stanice: Planeta Země!“ zavelel vítr, který profičel skrz mrak jako průvodčí ve spěchu. Mrak se zatřásl a najednou: fíííí! Podlaha zmizela a Vločka padala do prázdna.

„Pomóóóc!“ vypískla, zatímco se točila ve vzduchu jako tanečnice. Ale strach ji rychle přešel. Byl to totiž parádní sešup. Kolem ní svištěly ostatní vločky a chechtaly se. Vločka roztáhla svá krystalická křídla a nechala se unášet proudem vzduchu. Pod sebou viděla tmavé lesy, šedé silnice a barevné střechy domů.

„Kam vlastně letíme?“ zeptala se starší, trochu ošlehané vločky, která plachtila vedle ní. „Dělat parádu?“

„Parádu? Pche,“ odfrkla si sousedka. „Letíme do práce, maličká. Máme důležitý úkol.“

Vločka nechápala. Jakou práci by mohla dělatzrovna ona? Vždyť je lehká jako pírko a křehká tak, že stačí jen jeden závan teplého dechu a zmizí. Než se, ale stihla zeptat, vítr se utišil a ona se lehce snesla dolů.

Přistála přímo na suchém dubovém listu, který ležel na kraji lesa.

„To je všechno?“ vydechla zklamaně. „Tady budu jen tak ležet?“

Hned na ni dopadla další vločka, a pak další a další. Během hodiny byla Vločka pohřbená pod tlustou vrstvou svých kamarádek. Byla tma a ticho. Vločka se cítila stísněně a zbytečně. „Říkala, že mám důležitý úkol. Že změním svět,“ fňukala do tmy. „A místo toho tady jen trčím v hromadě sněhu.“

„Pššt! Můžeš být chvíli potichu? Snažím se spát!“ ozval se zespodu tlumený hlas.

Vločka se lekla. „Kdo je tam?“

„Já, brouk Střevlík,“ zabručel hlas pod listem. „A díky té vaší dece je tu konečně příjemně. Venku mrzne, až praští, ale tady pod sněhem je teplo. Kdybyste tu nebyly, dávno bych zmrznul na kost.“

Vločka se zarazila. „My… my hřejeme?“

„Jasně že jo,“ zamrmlal brouk a znovu se zavrtal do hlíny. „Sníh je jako peřina. Chráníte všechno živé, co spí v zemi. Kořeny stromů, semínka kytek, i nás brouky. Bez vás by jaro nebylo.“

Vločka se najednou cítila důležitější než kdy dřív. Roztáhla ramena co nejvíc do šířky, aby se spojila se sousedními vločkami a nepustila dolů ani kousek mrazu. Celou zimu poctivě držela stráž.

Ale pak přišlo to, čeho se bála. Slunce začalo hřát silněji. Vločka cítila, jak jí měknou okraje. Její krásné krystaly se začaly rozpouštět.

„Ne! Já nechci zmizet!“ volala zoufale, když se měnila v malou kapku vody. „Tohle je konec!“

„Kdepak konec,“ zasmál se jarní větřík, který právě proletěl kolem. „To je teprve začátek, ty trdlo.“

Vločka, teď už vlastně Kapka, sklouzla z dubového listu rovnou do hlíny. Byla to jízda tmavými chodbami pod zemí. Cítila, jak ji něco táhne. Žízeň. Obrovská žízeň kořenů, které se probouzely po dlouhém zimním spánku.

„Tady jsi!“ zašeptal tenký kořínek. Kapka neváhala. Vklouzla do něj. Najednou už nebyla jen sama sebou. Stala se součástí rostlinky. Cítila tu obrovskou energii, která ji hnala vzhůru, proti zemské přitažlivosti, výš a výš, skrz stonek, až na samotný vrchol.

A pak se to stalo. Prask! Obal pukl a Vločka se znovu podívala na slunce. Ale nebyla bílá a studená. Byla součástí nádherného, bílého květu sněženky, která se jako první odvážila vystrčit hlavu ze sněhu.

Kolem bzučela první odvážná včela. Vločka se usmála. Kdysi si myslela, že je jen malá a zbytečná. Teď věděla, že i ta nejmenší věc na světě je součástí něčeho obrovského.

Byla sněhem, co hřál, vodou, co napojila, a teď květinou, co vítá jaro.

Článek Tajemství křehké vločky se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.