🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Článek Zimní omalovánka s veverkou se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Běžela liška po ledu,
ztratila klíček od medu.
Kdo ho má, ať ho dá,
ať se liška nehněvá.

Článek Běžela liška se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Omalovánka je jednoduchá, bez stínování, takže je ideální i pro menší děti. Stačí vytisknout a pustit se do vybarvování.

Chcete si nejdřív přečíst celou pohádku, ke které omalovánka patří? Najdete ji tady: Cipískův jarní turnaj

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Přejeme příjemné vybarvování!

Článek Omalovánka Cipískův jarní turnaj se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Článek Omalovánka liščí rodinka v lese se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Veverka Bětka si zrovna čistila svůj pelíšek v dutině staré borovice. Všude kolem měla zásoby oříšků, které teď přerovnala do úhledných hromádek. Po chvíli se zadívala ven, kde se sníh třpytil jako drobný prach.
„Když už máme tu zimu tak dlouhou,“ zamumlala si, „ať to tady mám aspoň hezké.“
Na větvi u vchodu zavěsila šišku obalenou mechem, pár sušených borůvek a červený lístek, který si schovala z podzimu. Bylo to jednoduché, ale krásné.

O kousek dál pod smrkem se probudila ježčice Lída. Většinu zimy prospala, ale dnes ji cosi vytáhlo z doupěte. Venku vonělo mrazem a sníh jemně křupal pod tlapkami. Sebrala pár suchých listů a donesla je k pařezu. Z nich udělala malý stůl a na něj položila kousek jablíčka, několik borůvek a jeden sušený červík.
„Na svátky se má každý rozdělit, i když má málo,“ řekla si spokojeně a zabalila se zpátky do mechu.

Na kraji lesa si liška Kira čistila srst. V zimě jí rezavé chlupy ztmavly a oči jí svítily jako jantar. Když zahlédla stopy ve sněhu, vydala se po nich. Vedly k borovici uprostřed lesa. Ke stromu, který byl svědkem všech lesních svátků. Tam se každoročně scházeli, když zima vrcholila a hvězdy svítily nejjasněji.

Jedno po druhém začala zvířatka přicházet. Myška Tonička přinesla pár zrnek kukuřice, která někde objevila. Datel Hubert přiletěl s kouskem kůry, na který vyryl drobný vzor. Dokonce i starý jezevec Matěj vylezl z nory – pomalu, ale s úsměvem, jako někdo, kdo ví, že tyhle chvíle mají cenu.

„Zazpíváme?“ navrhl zajíc Fanda, který právě přihopsal a třásl si sníh z uší.
„Zazpíváme,“ odpověděla Kira. „Každý po svém, jak to umí.“

A tak se lesem rozléhaly zvuky, které by člověk možná ani nepovažoval za píseň, ale pro zvířátka to hudba byla. Datel bubnoval do kmene, sýkorky pískaly v korunách stromů, myšky šustily v jehličí a sníh praskal pod tlapkami. I starý jelen, který stál opodál, zvedl hlavu a zamručel hlubokým hlasem, jenž se rozléhal mezi stromy jako vzdálený zvon.

Když hudba utichla, obloha se úplně vyjasnila. Nad lesem se objevila jediná jasná hvězda, která zářila tak silně, že osvětlovala i stopy ve sněhu. Zvířátka ztichla a dívala se nahoru.
„To je naše vánoční světýlko,“ zašeptala myška Tonička.

Chvíli nikdo nic neříkal. Každý stál tiše, schoulený ve sněhu, a v duchu si něco přál. Bětka, aby zima brzy skončila. Lída, aby se na jaře neprobudila sama. Kira, aby v lese zůstal klid a nikomu se nic nestalo.

Když hvězda svítila nejjasněji, jelen pomalu přešel blíž k ostatním. Na paroží se mu třpytil sníh a dech se mu v mrazu měnil v páru.
„Pamatujete,“ řekl tiše, „jak jsme se tu sešli loni? Bylo víc sněhu, ale bylo nás tady míň.“
Liška Kira přikývla. „Letos jsme tady všichni,“ odpověděla.
Jelen se na chvíli odmlčel a sklonil hlavu. „Tak ať se příští rok zase setkáme znovu. A všichni.“

V tu chvíli zahučela sova z nejvyšší větve borovice. Dlouze, klidně, jako by přitakala. Její hlas se rozléhal po lese a splýval s tichem noci.

Zvířátka se pak začala pomalu rozcházet. Každé šlapalo sněhem ke svému domovu a za sebou nechávalo drobné stopy. Nad lesem zářila hvězda a v tom tichu bylo něco zvláštně hřejivého. Byl to pocit, že i když je zima dlouhá, nikdo v ní není sám. A na jaře se zase všichni sejdou.

Veverka Bětka si zalezla do dutiny a přikryla se mechem. Než usnula, podívala se ještě ven. Sníh tiše padal, a hvězda nad lesem stále svítila.

A tak se v borovém lese slavily Vánoce. Bez dárků, bez světýlek, ale s radostí, kterou zná každý, kdo má kolem sebe přátele.

Článek Jak se zvířátka z borového lesa připravovala na Vánoce se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Článek Omalovánka veverky, která sbírá v lese oříšky se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Krátkozraký noční chodec

Představte si les, do kterého padne tma. Zatímco my bychom bez baterky neviděli ani na krok, dikobraz se teprve probouzí a vydává se na průzkum. Tento tvor má sice velmi špatný zrak, ale vůbec mu to nevadí. Místo očí se spoléhá na svůj dokonalý čich a výborný sluch. Dokáže tak najít potravu i v naprosté tmě.

Vlasy s tajnou zbraní

Když se řekne dikobraz, určitě si hned vybavíte jeho hrozivé bodliny. Víte ale, že to vlastně vůbec nejsou žádné oštěpy? Jsou to jen přeměněné chlupy. Tvoří je materiál, kterému se říká keratin. Úplně stejnou látku máte i vy ve svých vlasech nebo nehtech. Jeden dospělý jedinec může mít na zádech neuvěřitelných třicet tisíc takových jehliček.

Nafukovací kruh z přírody

Možná si říkáte, že s takovým nákladem musí být zvíře strašně těžké. Opak je pravdou. Většina bodlin je uvnitř úplně dutá a plná vzduchu. Fungují jako malinké plováky. Když náš bodlinatý kamarád potřebuje přeplavat řeku, jeho výbava ho krásně nadnáší. Je to, jako by měl na sobě neustále oblečenou záchrannou vestu.

Měkoučká miminka v pelíšku

Jak to ale funguje, když se narodí malá mláďata? Nemusíte mít strach, že by maminku píchala. Malý dikobraz se rodí s naprosto měkkými a ohebnými bodlinkami. Vypadá spíše jako legrační chlupatá kulička. Jeho obranná vrstva ztvrdne na čerstvém vzduchu až po několika hodinách od narození.

Hlučné varování místo boje

Tento noční poutník není žádný rváč. Když ho něco vyplaší, snaží se vetřelce nejprve zastrašit. Začne zhurta dupat nohama, hlasitě cvaká zuby a chrastí dutými bodlinami na ocase. Vydává u toho zvuk, který zní jako rozzlobený chřestýš. Raději dělá velký hluk, než aby se musel s někým prát.

Prozkoumat podobné chování můžete také u dalších zvířat v našich zajímavostech o zvířatech.

Zpětné háčky nepustí

Spousta lidí věří mýtu, že dikobraz umí své ostny vystřelit jako lučištník šípy. To je ale omyl. Bodliny drží v kůži velmi volně. Jakmile se jich nějaký predátor dotkne, snadno se uvolní. Špička každé bodliny má na sobě mikroskopické háčky. Fungují velmi podobně jako rybářský háček, takže jakmile se zapíchnou, je velmi těžké je vytáhnout ven.

Přírodní lékárnička

Co když se ale tenhle šikula omylem píchne o svou vlastní zbraň? Třeba při nešikovném pádu? Příroda myslela na všechno. Samotné bodliny jsou potažené tenkou vrstvou přírodních mastných kyselin, které fungují jako antibiotikum. To je látka, která zabraňuje zánětu. Rána se mu tak velmi rychle zahojí a vůbec nehnisá.

Zuby v neustálé akci

Jelikož je náš hrdina vlastně hlodavec, jeho přední zuby neustále dorůstají. Aby mu nenarostly do obřích rozměrů, musí si je pravidelně obrušovat. Žvýká proto kůru stromů, větvičky a pevné kořínky. Je to takový zvířecí zubař, který se o svůj úsměv stará neustálým hlodáním.

Milovníci slaných svačinek

Kromě dřeva mají tito tvorové ještě jednu velkou slabost. Zbožňují sůl. Kvůli tomu někdy v noci přicházejí blízko k lidským obydlím. Hledají odložené dřevěné násady od sekyr nebo lopat, na kterých zaschl slaný lidský pot. Pro ně je to obrovská pochoutka.

Stromoví akrobaté

Zatímco některé druhy se drží u země, jiné tráví většinu svého života vysoko v korunách stromů. Zde výborně šplhají a hledají ty nejchutnější a nejšťavnatější mladé lístky. Kdo by to byl řekl, že takový zavalitý tvor s třiceti tisíci ostny dokáže předvádět stromovou akrobacii?

Zvířecí sýr na útěku

Na závěr tu máme jednu úsměvnou zajímavost. Někteří zástupci tohoto druhu vydávají velmi specifický a silný zápach. Chtějí tím varovat dravce, že nejsou k jídlu. Ten odér voní tak trochu jako hodně uleželý a starý sýr. Umíte si představit, že byste v lese potkali chodící sýr s bodlinami?

Dikobraz vs. Ježek: Kdo je kdo?

Ačkoliv oba nosí na zádech pichlavý kabát, dikobraz a ježek jsou příbuzní asi jako veverka a lev. Tedy vůbec. Hlavní rozdíl je v jejich velikosti a způsobu obrany. Zatímco ježek je drobný hmyzožravec, který se při nebezpečí jednoduše zabalí do pevné kuličky, dikobraz je obrovský hlodavec (může vážit i 15 kilo! To je asi jako 3 leté dítě.), který se do klubíčka svinout nedokáže. Místo toho na útočníka couvá nebo chrastí ostny. Rozdíl je i v samotných bodlinách: ježek je má pevně v kůži a krátké, kdežto dikobrazí jsou extrémně dlouhé, duté a uvolňují se při sebemenším doteku. Navíc, dikobrazi jsou mistři ve šplhání po stromech, což byste od ježka čekali jen stěží.

Vědomostní kvíz:

1. Jsou bodliny dikobraza uvnitř plné, nebo duté? (Odpověď: Jsou duté a plné vzduchu, takže fungují jako plováky.)
2. Jakou neobyčejnou chuť dikobrazi často po nocích hledají? (Odpověď: Zbožňují sůl.)
3. Čím je potažená každá bodlina, aby se rána nezanítila? (Odpověď: Vrstvou přírodních mastných kyselin, která funguje jako antibiotikum.)

Víte, že… …dikobrazí bodliny mohou být neuvěřitelně dlouhé? Ty nejdelší měří až půl metru. To je jako délka průměrného školního pravítka a ještě kousek navíc.

Úkol pro malé průzkumníky:

Tvořivá aktivita doma: Vyrobte si vlastního dikobraza. Vezměte si kousek modelíny nebo třeba bramboru a zapíchejte do ní párátka, nalámané špagety nebo nasbírané tenké větvičky. Zkuste mu udělat co nejhustší a nejpevnější brnění.

Pohybová aktivita venku: Zahrajte si na nočního nočního chodce. Až se venku setmí, vezměte si s rodiči baterku a běžte na zahradu nebo do parku. Zkuste na chviličku zavřít oči a vnímat svět jen pomocí uší a nosu. Dokážete poznat, odkud fouká vítr nebo jaké zvíře v dálce slyšíte?ímavého o dalších zvířatech? Čtěte dál nebo napište do komentářů, jaké zvíře byste chtěli poznat zblízka příště.

Článek Dikobraz: pán ostnů se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.