„Odpoledne vyrazíme na pořádnou výpravu na kopec!“

Bětce se ale nechtělo. Proč by se měla trmácet někam do kopce, přes pařezy a bláto, když tady má svou nejmilejší panenku Matyldu, krabici s dřevěnými kostkami a milovanou knížku o dinosaurech?

Vedle ní se batolil její malý bráška a snažil se ulovit mouchu.

V rohu místnosti, pod dřevěnou lavicí, ležel plátěný zelený batoh. Měl ošoupané kožené řemínky a dvě velké mosazné přezky, které vypadaly jako zamračené oči. Bětka si ho nikdy předtím nevšimla. Tatínek ho dnes ráno snesl z půdy, kde dělal pořádek. Batoh byl starý a na půdě byl schovaný snad věčnost. Pravděpodobně ještě po dědečkovi.

Bětka si ho nevšímala, jen k němu posunula krabici s kostkami, aby měla víc místa pro Matyldu. Vzala svou panenku, začala ji spravovat sukýnku a plánovat na co si spolu budou doma hrát.

Z myšlenek ji vyrušilo hlasité mlasknutí. Bětka se polekaně otočila. Krabice s kostkami byla pryč. Batoh vypadal úplně stejně, jen byl možná trochu plnější.

„To se mi asi zdá,“ zamumlala Bětka. Popadla knížku o dinosaurech a schválně ji položila hned vedle batohu. Otočila hlavu a počítala do tří. Než se dopočítala k dvojce ozvalo se zase to mlasknutí. Rychle se podívala zpátky.

Knížka zmizela. A z batohu se ozvalo spokojené říhnutí.

Bětka vyskočila na nohy. „Hej! To je moje!“

Natáhla ruku k jedné z přezek, že ho otevře a vezme si své věci zpátky. Batoh se ale najednou svezl o kousek dozadu a jeho řemínky sebou mrskly, jako by to byla tykadla rozzlobeného brouka. Bětka za ně zkoušela tahat, ale marně. Nepovolily. Batoh ji nechtěl pustit dovnitř.

Její malý bráška se tomu začal smát a ukazoval na batoh prstem. Bětka se na něj otočila, aby ho okřikla, že tohle přece není žádná sranda. Ten batoh jim právě snědl hračky, to není k smíchu. Jenže Bětka v tom rozčílení udělala velkou chybu. Nechala panenku Matyldu sedět moc blízko.

Chňap! Matylda zmizela v zelené tlamě batohu dřív, než Bětka stihla vůbec mrknout.

To už bylo moc. Bětka se do batohu opřela a snažila se ho zvednout, ale byl těžký jako balvan. Zkusila s ním zatřást, ovšem batoh se ani nehnul. Jediné, co udělal, bylo, že se na podlaze posunul o kousek směrem k otevřeným dveřím. Bětka znovu zatahala za přezky, ale marně. Batoh se zase jen o kousek posunul ke dveřím.

Bětka se zamyslela. Ten zloděj jeden zjevně nesnáší, když se sedí doma. Chce jít ven.

„Tak dobře,“ řekla rozzlobeně a dala si ruce v bok. „Chceš jít na výlet? Půjdeme na výlet. Ale opovaž se mi Matyldu nevrátit!“

Když vzala batoh za popruhy, najednou byl lehký jako pírko. Hodila si ho na záda, čapla brášku za ruku a vyrazila ze dveří dřív, než si maminka stačila obout boty.

„My už jdeme!“ zavolala přes rameno.

Cesta vedla strmě nahoru, hned za roubenkou začínal hustý les. Bětka šlapala přes vystouplé kořeny stromů a naštvaně odfukovala. Bráška cupital za ní a každou chvíli se zastavil, aby prozkoumal nějakého brouka.

Jakmile došli k prvnímu velkému potoku, přes který museli přeskákat po kluzkých kamenech, stalo se něco zvláštního. Bětka s rozběhem přeskočila na druhou stranu, bráškovi pomohla přelézt, a když se bezpečně ocitli na mechu, batoh na jejích zádech sebou cukl.

S žuchnutím z něj vypadlo několik kostek.

„Aha!“ zvolala Bětka vítězoslavně. Bráška posbíral kostky a nacpal si je do kapes tepláků.

Pochopila pravidla. Čím víc překážek zdolá a čím větší to bude dobrodružství, tím spíš získá své věci zpátky.

Začala hledat ty nejzajímavější cesty. Nešla po vyježděné lesní cestě, ale zabočila do hustého houští. Přelézali staré kmeny, prodírali se kapradím, které bylo vyšší než její bráška, a Bětka musela vymyslet, jak bezpečně slézt malý skalní převis. Byla zamazaná od hlíny, ve vlasech měla jehličí, ale uvědomila si, že už se vůbec nezlobí.

Vlastně to byla ohromná zábava. Byla vedoucí expedice a les kolem ní byl plný tajemství.

Když vyšplhali na nejvyšší kopec, odkud byl výhled na celý kraj pod nimi, batoh potichu cvakl.

Na trávu vypadla knížka o dinosaurech. A hned za ní se na mech posadila panenka Matylda.

Bětka si sedla do trávy a srovnala si své poklady na klíně. Batoh ležel vedle ní, prázdný a zjevně bez chuti baštit něco dalšího. Jeho mosazné přezky už nevypadaly vůbec hrozivě. Spíš tak jakoby spokojeně mrkaly ve slunci.

Když k nim konečně dorazila udýchaná maminka, Bětka jen zvedla Matyldu do výšky.

„Mami, zítra musíme jít k tomu lomu za vesnicí,“ ohlásila Bětka a ometla si z tepláků jehličí. „Matylda totiž říkala, že se jí doma hrozně líbí, ale v lese je to o hodně lepší.“

Článek Batůžek, co nesnáší nudu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Babička roztřeseným hlasem pronesla: „Pane můj, přináším ti vzácný dar. Necháš-li si tohoto hada upéct a sníš ho, porozumíš řeči všech ptáků ve vzduchu, všech zvířat na zemi i všech ryb ve vodě.“

Král, lačný po vědění a moci, babičku bohatě odměnil a ihned si nechal zavolat svého nejvěrnějšího sloužícího, mladíka jménem Jiřík. Pověřil ho přísným úkolem: „Upečeš mi toho podivného hada, ale pamatuj si dobře. Nesmíš ochutnat jediné sousto! Pokud byť kousek ochutnáš, zaplatíš za to životem.“

Jiřík se uklonil a odnesl hada do zámecké kuchyně. Jakmile vložil hada na pekáč a rozdělal oheň, vzduch se naplnil omamnou vůní, která Jiříka lákala, až se mu sbíhaly sliny. A jak tak maso prskalo, pomyslel si: „Jaký pak to má smysl, vařit jídlo a nevědět, zda je dobře okořeněné? Každý správný kuchař musí přece svůj pokrm okusit.“ Odloupl kousek zlatavé kůrky, vložil si ho do úst a polkl.

e brzy proměnil ve zřetelná slova. U stropu poletovaly dvě mouchy a štěbetaly: „Pusť mě k tomu, pusť mě k tomu, já si chci také líznout té mastné šťávy!“ Jiřík zůstal stát jako uhranutý. Rozuměl jim. Rychle přidal do pekáče sůl a bylinky, s tlukoucím srdcem pokrm dopekl a odnesl ho králi.

Po hostině král poručil Jiříkovi, aby mu nalil víno. Přitom však panovník bedlivě sledoval okolí, neboť chtěl vyzkoušet svou novou schopnost. Za otevřeným oknem se na římse usadili dva ptáčci. Jeden zašvitořil: „Pověz mi, bratře, co je nového ve světě?“ Druhý mu na to odpověděl: „Nic dobrého, v zámku král snědl vzácného hada, ale neví, že jeho sluha ochutnal také a rozumí nám stejně dobře!“

Když to král uslyšel, zrudl vzteky. Rozhodl se, ale že ho nenechá popravit, ale místo toho jej vyšle na cestu, ze které se jen stěží někdo vrátí živý. Obrátil se na Jiříka: „Vím, že jsi ochutnal z mého pokrmu. Měl bych ti nechat setnout hlavu! Ale daruji ti milost… pokud mi přivedeš nevěstu. Slyšel jsem o krásné panně, jejíž vlasy září jako slunce v pravé poledne. Jmenuje se Zlatovláska a žije na ostrově uprostřed širého moře. Přiveď ji, a tvůj život bude ušetřen.“

Jiřík neměl na vybranou. Osedlal si koně a vydal se na dlouhou pouť. Cesta ho vedla temnými hvozdy a skalnatými průsmyky. Když projížděl hlubokým lesem, uviděl oheň. Blesk uhodil do starého suchého stromu a plameny se rychle šířily k úpatí, kde stálo mraveniště. Mravenci zděšeně pobíhali a naříkali: „Zle je, zle je, uhoříme my i naše děti! Pomozte nám někdo!“ Jiříkovi se těch malých tvorů zželelo. Seskočil z koně, sekyrou přesekal hořící větve, aby ho uchránil před plameny. Mravenci se zastavili a sborově zvolali: „Děkujeme ti, Jiříku! Budeš-li někdy potřebovat pomoc, vzpomeň si na nás a my ti přijdeme na zavolanou.“

Jiřík jim poděkoval, nasedl na koně a jel dál. Když vyjel z lesa, otevřel se před ním pohled na stříbrnou řeku. Na jejím břehu uviděl rybáře, kteří se marně snažili rozplést své sítě, a vedle nich se na suchém písku zmítala velká ryba se zlatými šupinami. Lidé si jí nevšímali, ale Jiřík slyšel její slabý hlas: „Vodu, vodu, umírám bez vody! Vrať mě do řeky, prosím!“ Jiřík neváhal, přistoupil k rybářům a nabídl jim peníze, aby rybu ušetřili. Vzal ji opatrně do dlaní a vhodil ji zpět do chladného proudu. Ryba mrskla ocasem, vynořila se nad hladinu a řekla: „Zachránil jsi mi život, Jiříku. Až budeš v nouzi, zavolej mě a já ti pomohu.“

Cesta byla dlouhá a únavná, a slunce už se klonilo k západu, když Jiřík procházel podél jedné louky. Náhle zaslechl drobné, zoufalé zabzučení. Když se podíval blíže, uviděl malou mouchu, která se chytila do lepkavé pavučiny natažené mezi trny divokého šípku. Obrovský křižák už se k ní blížil ze svého úkrytu. Jiřík, který měl dobré srdce a zvířatům neubližoval, opatrně, aby ji nezranil, přeřízl stéblem trávy pevná vlákna a osvobodil ji. Moucha se pak usadila na jeho prstě, tichounce mu zabzučela poděkování a slíbila, že za ním přiletí, až bude potřebovat její pomoc.

Mladík poděkoval a pokračoval v cestě. Jednoho večera uslyšel z vysokého skaliska žalostný nářek. V hnízdě tam seděla tři krkavčí mláďata a usedavě křičela: „Matka i otec nás opustili, nemáme co jíst! Zemřeme hlady, pomozte nám, pomozte někdo!“ Jiřík už měl své brašny skoro prázdné. Zbývala mu už jen skýva chleba a kus trvdého sýra, ale nad krkavci se smiloval a své poslední jídlo jim přenechal. Než krkavci začali hodovat, slíbili mu: „Na tvou pomoc nezapomeneme, Jiříku. Zavolej, až budeš potřebovat, a my přiletíme.“

Po mnoha dnech a nocích plných útrap Jiřík konečně dorazil na pobřeží širého modrého moře. Najal si malou loďku a nechal se převézt na křišťálový ostrov. Tam se tyčil zámek ze skla a zlata, ve kterém žil starý a přísný král se svými dvanácti dcerami.

Jiřík předstoupil před krále a požádal o ruku jeho dcery Zlatovlásky pro svého pána. Král se usmál, ale prohlásil: „Dám ti svou dceru, ale musíš si ji zasloužit. Splníš tři úkoly. Nesplníš-li byť jen jeden, tvůj život propadne mému meči.“

První zkouška

Hned druhého dne ráno král Jiříka vyvedl na zelenou louku za zámkem a řekl: „Má dcera zde včera roztrousila sto vzácných perel ze svého náhrdelníku. Do večera je musíš všechny posbírat. Nesmí chybět ani jedna.“ Jiřík se pustil do hledání, ale perly byly drobné a tráva vysoká. Do poledne jich nenašel ani pět. Sedl si na kámen a složil hlavu do dlaní. Úkol se zdál nemožný. Vtom se kolem něj začaly rojit stovky a stovky mravenců. „My ti pomůžeme, Jiříku!“ volali a rozběhli se po louce. Za chvíli před ním ležela úhledná hromádka perel. Bylo jich přesně sto.

Druhá zkouška

Druhý den král vymyslel těžší zkoušku: „Má dcera při koupání ztratila v moři svůj oblíbený zlatý prsten. Najdeš mi ho do západu slunce.“ Jiřík stál na břehu moře a díval se do nekonečných vln. Jak by mohl najít malý prsten v takové hlubině? Vzpomněl si na rybu, kterou zachránil před rybáři. Zavolal ji a brzy se z vody vynořila velká ryba se zlatými šupinami. Jiřík ji pověděl o úkolu, který dostal a požádal rybu o pomoc. „Počkej chvíli Jiříku,“ mrskla ocasem a zmizela v hlubinách. Po chvíli se vynořila a v tlamě držela prsten. Král byl překvapený, že Jiřík splnil i druhý úkol, ale nevzdával se.

Třetí úkol

Třetího dne král nařídil: „Přines mi živou a mrtvou vodu. Mrtvou vodou uzdravíš rány a živou vdechneš nový život.“ Jiřík nevěděl, kudy kam. Král mu neřekl, kde by měl živou ani mrtvou vodu hledat. Ale pak zvedl zrak k nebi a zavolal na své krkavčí přátele. Za malou chvíli uslyšel mohutné máchání křídel. Nyní už dospělí krkavci přistáli před ním, vyslechli si jeho prosbu. „Neboj se Jiříku, pomůžeme ti. Víme dobře, kde najít živou a mrtvou vodu. Počkej tady na nás. Do večera ti ji přineseme.“ Jiřík jim dal dvě lahvičky. Jednu černou na mrtvou vodu a jednu bílou na živou vodu. Krkavci odletěli, Jiřík si sedl na do stínu pod strom a čekal. Za pár hodin se vrátili, každý v zobáku nesl jednu lahvičku. V jedné skutečně byla voda života, ve druhé voda smrti. Když přišel král, aby mu Jiřík dokázal, že to jsou skutečně ony, tak zabil malého pavouka. Mrtvou vodou spojil jeho tělo a živou vodou ho přivedl zpět k životu.

Jiřík splnil všechny zkoušky.

Král zavedl Jiříka do velké síně, kde stálo dvanáct panen, jedna jako druhá, oblečených do stejných prostých šatů, tváře zakryté hustými závoji. „Vyber si tu, která je Zlatovláska,“ poručil král. „Uhodneš-li, je tvá.“ Jiřík byl ztracen. Nevěděl, jak ji poznat. Vtom uslyšel tenké zabzučení. Kolem něj začala létat malá moucha. Byla to ta samá moucha, kterou zachránil z pavučiny v lese. „Pojď za mnou, pojď za mnou,“ bzučela moucha. „Já ti poradím.“ Létala od panny k panně, až se nakonec usadila na rameni té nejmenší, která stála úplně vzadu. „To je ona!“ zašeptala moucha. Jiřík bez váhání přistoupil k dívce a vzal ji za ruku. Král si zklamaně povzdychl. Dívka odhalila závoj a z pod něj se vyhrnuly zlaté prameny vlasů, které zářily tak silně, že osvětlily celou síň.

Jiřík se Zlatovláskou se vydali na zpáteční cestu ke starému panovníkovi. Během cesty Zlatovláska poznala Jiříkovo dobré a laskavé srdce. Zamilovala se do něj a věděla, že krutému králi patřit nechce. Když dorazili na královský dvůr, král byl krásou Zlatovlásky naprosto omámen. Rozhodl se, že Jiříka už vůbec nepotřebuje, a ze strachu, že by mu nevěstu odvedl, nechal Jiříka bez milosti popravit.

Zlatovláska však požádala o královo svolení, aby mohla Jiříkovo tělo sama připravit k pohřbu. Král jí to se smíchem dovolil. Zlatovláska nepozorovaně vyndala z pláště lahvičky mrtvé a živé vody. Mrtvou vodou potře Jiříkův sťatý krk a hlava okamžitě přirostla zpět k tělu. Živou vodou ho pak polila celého a Jiřík vstal, krásnější a silnější než kdy předtím.

Když to starý král uviděl, zaslepen touhou po mládí a nesmrtelnosti, poručil svým sluhům, aby ho také sťali a polili živou vodou. Ti tak učinili, leč když ho polili živou vodou, nic se nestalo. Pak jej polili mrtvou vodou a jeho hlava přirostla opět k tělu, jenže živá voda už došla. Panovník zůstal navždy mrtev, padl za oběť vlastní chamtivosti a zlobě.

A co bylo dál? Jiřík, který rozuměl přírodě i zvířatům, a po jeho boku zářící Zlatovlásku, společně usedli na trůn, panovali moudře, v míru s lidmi i zvířaty a jejich láska byla světlem, které hřálo celé království po dlouhá, předlouhá léta.

Článek Zlatovláska a statečný Jiřík se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Eliška byla dokonalá. Nikdy nekřičela, nikdy nedupala, vždycky poděkovala, každému pomáhala, nikdy se zlobila. Lidé ji hladili po vlasech a říkali: „Ty jsi ale zlatá holčička. Skutečný andílek.“ Ale kdyby se podívali pořádně, všimli by si jejího stínu. Zatímco Eliška stála s rukama způsobně složenýma v klíně, její stín na zdi svíral pěsti, kopal do nábytku a otvíral ústa v němém křiku.

Eliška totiž nenosila vztek v sobě. Schovávala ho do sklepa.

Když se jí stala křivda, když jí například spolužák shodil na zem svačinu a zasmál se, nebo když ji paní učitelka nespravedlivě napomenula, Eliška polkla. Cítila, jak se jí v krku rodí horká, ostrá bublina s chutí mědi a pálivého pepře. Běžela domů, seběhla po studených kamenných schodech dolů, vzala prázdnou zavařovací sklenici, přitiskla ji k ústům a vydechla do ní.

Pak rychle, strašně rychle, utáhla plechové víčko.

Sklep jich byl plný. Stovky sklenic stály v pečlivých řadách na zaprášených policích. V některých vířily tmavě fialové mraky, v jiných prskaly drobné, vzteklé červené blesky, které narážely do skla s tichým, zuřivým cink, cink, cink. V jedné obzvlášť velké láhvi se točil miniaturní černý hurikán. To bylo z loňských Vánoc, kdy nedostala tu panenku, kterou si tak moc přála a pak musela ještě mlčet, zatímco se dospělí bavili a přehlíželi ji.

Vzduch ve sklepě se tetelil a sklo neustále vibrovalo. Tlak v domě stoupal. Mléko v lednici nahoře v kuchyni kyslo neobvykle rychle a žárovky praskaly s podivnou pravidelností, ačkoliv elektrikář nenašel žádnou závadu.

Ale sklenice držely a Eliška si myslela, že to tak bude napořád. Jenže pak přišel ten den.

Ve škole Eliška týdny pracovala na papírovém modelu hradu. Byla na něj moc pyšná a už se těšila, až ho ukáže před celou třídou. Jenže o přestávce do něj starší kluk schválně strčil. Hrad spadl a rozpadl se na malé kousky. Kluk se jen ušklíbl a řekl: „Sorry, nemělo to tady překážet.“

Eliška neřekla nic. Jako vždycky. Jen se smutně usmála, ačkoliv její stín na zdi se kroutil jako zraněné zvíře.

Cesta domů trvala věčnost. Horká bublina v krku tentokrát nebyla jen obláčkem; byl to balvan žhavé lávy, který jí propaloval hrudník. Slzely jí oči, v uších jí hučelo. Vlétla do domu, rozrazila dveře do sklepa a popadla největší sklenici, co našla. Tu těžkou pětilitrovou láhev od okurek.

Přiložila ji k ústům a zkusila vydechnout. Tak jako to dělala vždy.

Ale hněv byl příliš velký. Do sklenice se nemohl vejít. Nebyl to jen vzdor, byla to obří, těžká nespravedlnost. Eliška přesto foukla. Z úst jí vyšlehl proud temné, pulzující energie. Sklenice se naplnila, vír uvnitř se roztáčel rychleji a rychleji, blesky narážely do stěn…

Křup.

Sklo prasklo. Dřív než Eliška stačila ucuknout, láhev se rozletěla na tisíc třpytivých střepů.

Temný vír se vyvalil do sklepa. Ale nezastavil se. Jeho síla narazila do police. Sklenice s červenými blesky spadla a roztříštila se. Pak další. A další.

Byla to řetězová reakce. Cink-třísk, křach, prásk. Sklep se proměnil v peklo uvolněných bouří. Fialové mraky se spojily s černými tornády, rudé blesky křižovaly vzduchem, který náhle zledovatěl. Hluk byl ohlušující. Stovky potlačených „ne“, „nech toho“ a „to není spravedlivé“ se slily v jeden obrovský, dunivý hukot.

Eliška padla na kolena a chránila si hlavu rukama. Čekala, že ji bouře roztrhá na kusy. Vždyť přesně proto ten vztek schovávala. Věřila, že je zlý, destruktivní, že ublíží všem, a hlavně jí samotné.

Ale vítr ji neničil. Jen ji obklopil. Zvedl jí vlasy, odfoukával jí z očí slzy, ale neubližoval ji. Vlastně se v něm cítila podivuhodně bezpečně.

Pomalounku, třesoucíma se rukama, se postavila. Bouře řádila kolem ní, ale když se zhluboka nadechla, část toho mrazivého, jiskřivého vzduchu vtáhla do plic. Narovnala ramena. Její stín přestal zběsile máchat rukama a postavil se klidně a pevně přesně za ni. Poprvé po letech byli jedno.

Eliška otevřela pusu a ze všech sil zakřičela. Už do žádné sklenice. Jen tak, do sklepa plného hromů.

„To nádvoří mi dalo hrozně moc práce!“ zakřičela do víru. Její hlas zněl nečekaně silně, ostře se odrážel od kamenných zdí. „A tys ho neměl právo rozbít!“

S každým jejím slovem bouře trochu slábla. Nezmizela, jen se vsakovala zpátky pod Eliščinu kůži, tam, kam patřila. Zjistila, že hněv nebyla příšera, které by se musela bát. Když bylo po všem, sklep byl plný blýskavých střepů a Eliška stála uprostřed té spouště. Cítila se lehčí, i když v ní teď přebývaly všechny ty bouřky, blesky a hromy.

Vyšla ze sklepa nahoru do kuchyně. Na stole ležel prázdný kus papíru. Eliška si sedla, vzala fixu a napsala velkými písmeny jméno kluka, který jí rozbil hrad. Zítra za ním půjde. Nebude se s ním prát, možná po něm nebude ani křičet, ale už nikdy nespolkne bouřku jen proto, aby byla tou milou Eliškou, kterou mají všichni rádi.

Článek Sběratelka tichých bouřek se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Žil tam totiž jeden mladý jelen. Na hlavě nosil takovou korunu, že když šel, vypadalo to, jako by si nesl na výlet menší jabloň. A on na to své paroží byl náležitě pyšný. Chodil jen po těch nejširších cestách a nejslunnějších mýtinách, hlavu nosil tak vysoko, že málem zakopával o kořeny, a všem se jenom posmíval. Nejvíc si dobíral obyčejné srnce.

„Podívejte se na sebe, vy srnečci holohlaví,“ říkával jim, když se pásli na louce. „Vypadáte jako přerostlí zajíci. Podívejte se na mě! Já jsem ozdoba lesa. Král hvozdu. Já bych do nějakého hustého keře nevlezl, ještě bych si poškrábal tu svou nádheru.“

Srnci jen sklopili uši a raději šli okusovat trávu jinam. Kmotra liška to všechno z dálky pozorovala, oklepávala si kožich od jehličí a jen kroutila hlavou. Moc dobře věděla, že pýcha předchází pád a obvykle to bývá pád rovnou do pořádných ostružin.

A taky že ano. Jednoho odpoledne se lesem rozlehl zoufalý nářek. To srna Běla běhala kolem starého, vyvráceného dubu, který byl celý obrostlý pichlavým trním a ostružiním. Její malý koloušek tam totiž ze zvědavosti strčil nožku a kopýtko se mu zaseklo mezi dva silné, vyschlé kořeny hluboko v tom křovisku.

Zvířátka se hned seběhla. Jezevec zkoušel hrabat zespodu, ale kořeny byly tvrdé jako kámen. Zajíci se snažili ostružiny překousat, jenže si jen popíchali čumáky.

„S tím sami nehneme. Potřebujeme někoho kdo má velkou sílu,“ prohlásil starý jezevec a mnul si odřený nos. „Někdo musí to křoví rozhrnout a ty kořeny rozlomit.“

„Zavoláme na pomoc medvěda,“ napadlo malého ježečka. „Ten má síly za deset.“

„Jenže je neděle, to chodí medvěd až na druhý konec lesa na hřiby,“ připomněla máma zaječice.

V tu chvíli šel kolem náš jelen Paroháč. Zvířata na něj hned začala volat a prosila ho o pomoc. Jelen se zastavil, podíval se na plačícího kolouška, pak na to strašlivé trní a odfrkl si.

„Zbláznili jste se? Já a lézt do takového roští? Vždyť bych si mohl ulámat špičky paroží! A zničit si je kvůli nějakému nepozornému mrněti? Ať si ho vytáhne ten, kdo ho tam pustil.“ Otočil se a chtěl odkráčet pryč.

Jenže Kmotra liška si stoupla přímo před něj a zatarasila mu cestu. Tvářila se nesmírně vážně a taky tak trochu tajemně.

„To je ale škoda, pane jelene,“ pronesla potichu, jako by mu svěřovala velké tajemství. „Já si totiž celou dobu myslela, že jste tak chytrý, jak jste krásný. Víte vy vůbec, co v takovém hlubokém ostružiní roste?“

Jelen se zastavil a nastražil uši. „Copak by tam mohlo růst? Jen klacky a trní.“

Liška se naklonila blíž. „Zlatý lišejník. Roste jen na těch nejsušších kořenech hluboko v trní, kam slunce nesvítí. Kdo si o něj otře paroží, tomu se leskne tak, že by i slunce zbledlo závistí, a roste pak dvakrát rychleji. Ale když tam nechcete, chápu to. Necháme ho srncům. Třeba jim z něj konečně taky něco vyroste.“

To bylo na jelenovu marnivost moc. Představa, že by jeho paroží mohlo být ještě o chlup krásnější, mu úplně zatemnila ten kousek rozumu, co mu v hlavě zbyl.

„Uhněte!“ zavelel najednou a hnal se přímo do středu toho nejhustšího křoviska.

Trní praskalo, ostružiny se trhaly. Jelen se dral kupředu jako balvan. Zabral svou mohutnou hlavou, zachytil parožím o ten vyschlý kořen, co držel kolouška, a jak mocně škubl, kořen s hlasitým prasknutím povolil. Malý koloušek byl volný! Hned pelášil k mamince.

Jenže jelen ztratil rovnováhu a zabořil se do křoví ještě hlouběji. Kolem krku se mu omotaly silné šlahouny ostružin. Parohy se mu ze všech stran zaklínily do větví padlého dubu. Ať se hnul doprava nebo doleva, trní ho drželo pevně jako kleště. Chtěl couvnout, ale nešlo to. Byl chycený do pasti vlastní pýchy.

„Pomoc!“ zamečel jelen, a už to neznělo ani trochu vznešeně. „Vždyť já se tu udusím! Uvízl jsem! Kde je ten lišejník?“

Liška seděla na pařezu a usmívala se. „Omlouvám se, pane jelene. Asi jsem se spletla. Místo zlatého lišejníku se tam najde jen obyčejná hloupost. Ale uznejte, povedlo se a ten koloušek je venku!“

Jelen tam stál, ostružiny měl zamotané v parožích, a vůbec nevěděl, co má dělat. A tak mu museli nakonec pomoct obyčejní srnci, kterým se ještě ráno posmíval. Přišli a začali větvičku po větvičce trpělivě překusovat a rozmotávat. Trvalo to půl dne, než ho z toho vězení vymotali.

Když jelen konečně vylezl, měl parohy poškrábané, kožich rozcuchaný a byl celý zahanbený. Od toho dne už se po lese nikdy nenaparoval a byl rád, že se nad ním ostatní srnci slitovali a pomohli mu na svobodu.

Článek Jak jelen paroháč uvízl ve vlastní pýše se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Když nevěděla co by, tak si zkrátka něco vymyslela. A jednoho dne si vzala na paškál starého medvěda. Medvěd už měl sice kožich sem tam prokvetlý šedinami a krok trochu pomalejší, ale síly měl pořád na rozdávání. Jenže sojka začala po lese rozkřikovat: „Slyšeli jste to? Medvěd už je úplně na dně! Včera nedokázal rozlousknout ani malý lískový oříšek! Prej se bojí i obyčejné žížaly, protože by ho přeprala!“

Zvířata jsou od přírody důvěřivá, a když se jim něco opakuje stokrát, začnou tomu věřit. Mladí zajíci se medvědovi pošklebovali (i když stále z bezpečné vzdálenosti), drzé vrány na něj z výšky pokřikovaly, a jezevci, místo aby mu uctivě ustoupili z pěšiny, jen otráveně mručeli, ať ten starý louda jde jinudy.

Kmotra liška to všechno z povzdáli pozorovala. Neměla ráda nespravedlnost, a ještě méně měla ráda ubreptané zobáky. Věděla moc dobře, že medvěd sice chodí pomalu, aby si neunavil tlapky, ale když na to přijde, porazí suchý kmen jediným máchnutím. Rozhodla se, že té modrokřídlé klevetnici trochu srazí hřebínek.

Počkala si, až si sojka sedne na nízkou větev, aby nabrala dech k dalšímu pomlouvání. Liška se pod stromem nenápadně protáhla a spiklenecky zašeptala: „Sojko… ty máš přehled. Nevíš náhodou o těch ponravách? Těch neuvěřitelně tlustých, šťavnatých ponravách, co jsou schované pod tím obrovským mechatým balvanem u potoka? Je jich tam plné hnízdo. Ale pšt, nikomu to neříkej. Já bohužel nemám sílu s tím velkým balvanem pohnout, ale ty se třeba dostaneš pod něj.“

Sojce se zablýsklo v očích. Ponravy, to byla pochoutka. A ukázat všem, že ona sama se dokáže dostat pod balvan a získá tu největší hostinu pro sebe, to byla nesmírně lákavá představa. Vyrazila rovnou k potoku.

Balvan to byl panečku pořádný. Seděl si v mechu jako velká bradavice a ani se nehnul. Sojka se pod něj pokoušela dostat, ale marně. Začala do něj klovat, strkala do něj hrudníčkem, ale kámen nic. Začala tedy svolávat pomocníky z celého lesa. Přiletěly vrány, přiběhli jezevci i celá rodina divokých prasat. Sojka jim naslibovala hory doly tučných ponrav, jen když kámen společně odvalí.

Tak se do toho lesní chasa opřela. Prasata ryla rypáky pod kamenem, jezevci tlačili zadky, ptáci klovali a tahali za jeho mechový porost. Supěli a funěli, hlína létala na všechny strany, ale obrovský kámen se ani nezachvěl. Byli z toho celí unavení a vzteklí.

V tu chvíli šel kolem potoka starý medvěd, kterého tam poslala liška. Těžce našlapoval, v tlamě ledabyle přežvykoval stéblo trávy, a nevzrušeně koukal, co se to tam děje.

Kmotra liška k němu ladně přistoupila a uctivě sklopila uši. „Mistře medvěde,“ promluvila nahlas, aby to všichni slyšeli, „tenhle kámen nám tu trochu ucpává pramen. Nemohl byste ho prosím vás kousek popostrčit?“

Medvěd se zastavil. Koukl na zpocená prasata, koukl na vyčerpanou, upovídanou sojku. Neřekl ani půl slova. Jen se tak zlehka opřel o zadní, zvedl ty své „zesláblé“ tlapy a líně zatlačil do balvanu.

Křup! Žbluňk! Kámen se odvalil, jako by byl z papíru, a s těžkým plesknutím dopadl do trávy o tři metry dál.

Zvířatům spadly brady. Sojka okamžitě vystřelila k místu, kde balvan stál, a hledala své slíbené ponravy. Jenže žádné tam nebyly. V hluboké prohlubni, pod balvanem se jen okamžitě utvořilo malé jezírko z uvolněného pramene. Sojka se naklonila nad hladinu a místo tučné hostiny uviděla jen svůj vlastní odraz. Odraz hloupého ptáka s otevřeným zobákem, který naletěl na vlastní pomluvy a chamtivost.

Medvěd mezitím v naprostém klidu pokračoval v cestě k maliní a Kmotra liška se jen tak pro sebe pod vousy usmála.

„To máš tak, kmotřičko,“ řekla směrem k sojce, která nevěděla, kam se schovat. „Kdo druhé pomlouvá a dělá z nich slabochy, ten nakonec před celým lesem ukáže jen svou vlastní slabost a hloupost.“

Od toho dne bylo v lese o poznání klidněji. A když už sojka náhodou otevřela zobák, bylo to jen proto, aby spolkla mouchu.

Článek O sojce, která měla jazyk rychlejší než rozum se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Usmyslel si totiž, že když je v lese nejdéle, tak mu to tu vlastně všechno patří. Každý strom, každá šiška, ba i ten vzduch, co fouká mezi větvemi.

Jednoho rána si stoupl doprostřed mýtiny, opřel se o sukovitou hůl a vyhlásil nová pravidla. „Poslouchejte mě, vy holoto lesní!“ zahučel, až z dubu spadly tři žaludy. „Od zítřka zavádím poplatky. Kdo chce spát v mém mechu, přinese mi hrst oříšků. Kdo chce pít z mého potoka, odevzdá mi nejlepší houby. A kdo chce dýchat můj vzduch, donese sladké lesní jahody. Jinak ať si sbalí ranec a táhne o dům dál!“

Zvířátka z toho byla celá tumpachová. Nechtěla se hádat s někým tak starým a nevrlým. A tak se před jezevčí norou začala tvořit fronta. Veverka s pláčem odevzdávala lískové oříšky, které si pracně nasušila na zimu. Paní Ježková přikutálela krásného praváka, kterého chtěla dát dětem k večeři, a zajíci nosili svazečky té nejšťavnatější trávy. Jezevec to všechno hromadil ve své noře, cpal si břicho a mnul si tlapky, jak na to chytře vyzrál.

Všiml si toho ale i někdo jiný. Kmotra liška. Seděla na pařezu, koukala na ten smutný průvod a kroutila hlavou. „Tak takhle by to, starochu, nešlo,“ zamumlala si pod vousy. „Zajícům kručí v břiše a ty tu praskáš ve švech? Na tebe musí platit trochu jiná měna.“

Druhý den večer, když už slunce zalezlo za kopec a na nebi se rozsvítily první hvězdy, zaklepala liška na jezevčí noru. Chroustal vylezl ven, v zubech stéblo trávy, a hned natahoval tlapu. „Tak co mi neseš, zrzundo? Daň za vzduch, nebo za mech?“ Liška ukázala prázdné tlapky. „Nenesu ti oříšky, Chroustale. Nesu ti něco mnohem lepšího. Radu. Ale jestli o ni nestojíš, já si ji nechám pro sebe.“

Jezevec zpozorněl. Chamtivost v něm hlodala. „Jakou radu? Mluv!“ „Víš,“ pošeptala mu liška spiklenecky, „tam za kopcem, jak je ta stará tůňka v olšinách… tam se dějí věci. Když je úplně jasno a tma jako v pytli, plavou tam na hladině zlaté mince. Jen tak se tam houpou. Stačí natáhnout ruku a vylovit je. Ale já do studené vody nelezu, vodu nemám vůbec ráda. Ty jsi ale pán lesa, tobě ty mince vlastně patří.“

Jezevci se zalesklo v očích. Zlaté mince! Kdyby je měl, mohl by si nechat z města přinést pečenou husu a medové koláče. Ani nepoděkoval, popadl klobouk a pelášil k olšinám, jak nejrychleji mu ty jeho krátké nohy dovolily.

Doběhl k tůňce. Voda byla klidná, tichá a černá jako tuš. A opravdu! Na hladině se třpytily jasné, zlatavé mince. Skoro se zdálo, že na něj pomrkávají. Chroustal vůbec nepoznal, že to jsou jen odrazy hvězd z noční oblohy. Viděl jen zlato.

Naklonil se nad vodu a chňapl tlapou. Nic. Zkusil to znovu, natáhl se ještě víc, ztratil rovnováhu a… ŽBLUŇK!

Sletěl do tůně po hlavě. Voda byla studená jako led. Jezevec prskal, plácal kolem sebe, šlapal vodu, až se nakonec celý promáčený, obalený žabincem a bahnem vyškrábal na břeh. Zuby mu drkotaly tak nahlas, že to znělo jako klapání mlýnského kola.

Ráno našla zvířátka jezevce zalezlého hluboko v noře. Kýchal tak silně, až z dubu opadalo i to poslední listí, a z nosu mu kapalo. Kmotra liška stála před norou, vesele pomrkávala na veverku a nahlas pronesla: „Kdo chce obírat ostatní a nemá nikdy dost, ten nakonec pěkně ostrouhá. A místo zlata vyloví jen pořádnou rýmu.“

A od toho dne už v lese nikdo žádné daně z mechu nevybíral. Zvířátka si zase v klidu chroustala své oříšky a jezevec byl rád, že mu paní Ježková občas ze soucitu uvařila šípkový čaj s medem. Sám totiž zjistil, že chamtivost zatemňuje rozum a že nejlepší vzduch je ten, který mohou dýchat všichni společně a zadarmo.

Článek O jezevci, který chtěl vybírat daně z mechu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

V lese za hájovnou žil zajíc. Jmenoval se Polňák a ze všeho nejraději poslouchal ozvěnu vlastního hlasu. Jednoho dne na okraj lesa zafoukal vítr a přinesl z nedaleké vesnice zmačkané stránky starých novin. Zvířata do novin obvykle nekoukají, protože zprávy si předávají sojčí poštou, ale Polňák uměl trochu slabikovat. Posadil se na pařez, narovnal si brýle, které našel kdysi u posedu, a začal číst.

Na té stránce se psalo o jakýchsi atletických závodech. Stálo tam černé na bílém, že nejrychlejší vyhrává, bere zlatou medaili a všichni ho pak musí poslouchat.

„No ne!“ plácl se Polňák do stehen. „Vždyť já jsem v lese bezkonkurenčně ten nejrychlejší! Uteču psovi, uteču kuně a minule jsem předběhl i traktor pana nadlesního. To znamená, že jsem tady vlastně ten nejdůležitější. Od zítřka mi budete říkat pane starosto!“

A jak řekl, tak udělal. Začal se po lese naparovat jako páv. Veverkám zakazoval louskat ořechy v době poledního klidu, jezevcům chtěl měřit hloubku nor a po sýkorkách vyžadoval hlášení, kolik toho za den nalétaly. Zvířátka z toho byla celá tumpachová a nevěděla, jak se toho ušatého ouřady zbavit.

Zpráva o novém „starostovi“ brzy donesla až ke Kmotře lišce. Ta zrovna ležela v mechu a čistila si drápky. Jen se usmála pod vousy, zvedla se a šla si Polňáka najít. Zastihla ho zrovna na hlavní křižovatce, jak hubuje krtkovi, že dělá hromádky mimo vyznačené trasy.

„Copak, copak, Polňáku? Prý jsi spolkl nějaké ředitelské moudro,“ prohodila liška lišácky. Zajíc se narovnal, vypnul hruď a nakroutil si vousky. „Nejsem žádný Polňák, ale pan starosta. Četl jsem to v novinách. Jsem nejrychlejší, a proto mi to tu patří. Jestli se ti to nelíbí, kmotro, můžeš si stěžovat na lampárně na nádraží.“

„Ale kdež, já ti to přeju,“ řekla liška medovým hlasem. „Akorát si říkám, jestli jsi vážně tak rychlý. Dáme si závod! Odtud z křižovatky, kolem celého Jezevčího kopce a zpátky sem k tomuhle dubu. Když vyhraješ, budu ti celý měsíc vykat a čistit ti uši. Ale když vyhraju já, spálíš ty svoje noviny a přestaneš tu všechny komandovat.“

Polňák se začal smát, až se za břicho popadal. Závodit s liškou? Vždyť má nohy krátké a táhne za sebou ten svůj těžký ocas! Hned souhlasil. Divoké prase zachrochtalo na start a závod začal.

Zajíc vystřelil jako blesk. Hrabal nohama tak, že odhazoval hlínu na všechny strany, a během tří vteřin zmizel za zatáčkou. Běžel, co mu plíce stačily. Liška na to šla jinak. Popoběhla pár metrů, aby se neřeklo, a pak šup! Zapadla pod kořeny starého smrku. Dobře totiž věděla, že celý Jezevčí kopec je skrz naskrz provrtaný starými opuštěnými chodbami, které kdysi vyhloubil jeden hodně pracovitý jezevec. Byla to zkratka, o které věděla jen ona.

Zatímco zajíc obíhal celý kopec dokola zvenku a potil se až na zádech, liška si pohodlně proběhla zkratkou. Za chvíli vylezla u severní křižovatky. Sedla si na pařez, utrhla si dlouhé stéblo trávy, začala ho žvýkat a čekala.

Za pět minut se přihnal Polňák. Jazyk mu visel na vestě, funěl jako stará lokomotiva, ale v očích měl vítězství. „Kde se loudáš, starosto?“ zavolala na něj liška a ležérně si přehodila nohu přes nohu. „Už tu na tebe čekám pěknou chvíli. Asi jsem tě někde předběhla, když ses zdržoval trháním pampelišek.“

Zajícovi málem vypadly oči z důlků. Vůbec to nechápal. Jak se před něj mohla dostat? Nic neřekl, jen zatnul zuby, zabral zadníma nohama a vyrazil k cíli tak rychle, až mu uši pleskaly o záda.

Liška znovu zalezla do staré nory. Prošla si druhou, ještě kratší chodbou, kterou znala jako své vlastní boty, a za chvilku už seděla v cíli pod velkým dubem. Našla si tam zapomenuté lesní jahody, a tak si je v klidu uzobávala.

Když Polňák dorazil do cíle, byl na pokraji sil. Nohy se mu pletly do vánočky, svalil se do trávy a nemohl popadnout dech. Nad ním stála Kmotra liška, tvářila se, jako by se právě vrátila z lázní, a podávala mu jednu jahodu.

„Tak co, pane starosto? Chceš si dát ještě jedno kolo, nebo ty noviny raději rovnou sežereš?“ usmála se na něj.

Polňák nic neříkal, jen odevzdaně přikývl. Od toho dne už v lese nikomu neporoučel a na noviny se nechtěl ani podívat. A Kmotra liška? Ta si jen znovu ověřila starou dobrou pravdu. Že nohy sice umí krásně běhat, ale je to hlava, která nakonec vyhrává. Pýcha a silácké řeči totiž zkrátka nestojí ani za zlámanou mrkev, když nemáte pod čepicí.

Článek Liška a závod s namyšleným zajícem se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Ale kohoutek byl lakomý. Když našel něco on, rychle to sezobl sám a dělal, že nic nevidí.

Jednoho sychravého odpoledne našel kohoutek pod starým kořenem obrovské, tvrdé zrno. Bylo větší než jakékoli jiné. Místo aby zavolal slepičku, rozhlédl se, rychle natáhl krk a zrno spolkl. Jenže zrno bylo příliš velké. Uvízlo mu v hrdle. Kohoutek začal lapat po dechu, peří se mu zježilo a padl do trávy.

„Slepičko,“ zasípal těžce, „prosím, běž ke studánce… přines mi vodu, jinak je se mnou konec.“

Slepička neváhala ani vteřinu. Zapomněla na kohoutkovu sobeckost, zvedla křídla a běžela po mechové pěšině kolem lesa, až k malé studánce.

„Studánko, studánko, dej mi trochu vody pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech,“ prosila.

Studánka zahučela z hlubin: „Vodu ti dám, ale nejdřív mi musíš přinést stříbrný lístek ze starého stromečku, který roste na kopci.“

Slepička běžela dál, až na kopec, kde stál mohutný stromeček s větvemi plnými stříbrného listí.

„Stromečku, stromečku, dej mi lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech.“

Stromeček zašustil větvemi a řekl: „Lístek ti dám, ale je mi zima na kmen. Běž ke švadlence a přines mi od ní hřejivý šátek.“

Slepička spěchala k malé chaloupce na okraji lesa, kde bydlela švadlenka. Seděla za kolovratem a tiše předla.

„Švadlenko, švadlenko, dej mi šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech.“

Švadlenka se na ní podívala od svého kolovrátku: „Šátek bych ti dala, ale boty se mi rozpadly a nemohu dojít pro nové nitě. Běž k ševci a přines mi pevné střevíčky.“

Slepička utíkala přes kořeny a kameny do vesnice. Švec seděl ve své dílně a tloukl kladívkem. Slepička už sotva pletla nohama, ale spustila:

„Ševče, ševče, dej mi střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Švec ji přerušil: „Střevíčky pro švadlenku mám skoro hotové, ale došla mi dratev. Potřebuji pevné prasečí štětiny, abych je mohl došít. Běž za prasátkem a vypros od něj hrst štětin.“

Slepička pelášila k chlívku na kraji vsi. Prasátko tam spokojeně leželo v blátě.

„Prasátko, prasátko, dej mi štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Prasátko zachrochtalo: „Klidně ti štětiny dám, ale mám hroznou chuť na něco dobrého. Dones mi od kravičky džbánek husté smetany.“

Slepička, ač už celá unavená, spěchala na pastvinu za hnědou kravičkou.

„Kravičko, kravičko, dej mi smetanu pro prasátko. Prasátko dá štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Kravička se na ni smutně podívala: „Ráda bych ti dala smetanu, slepičko, ale podívej se. Tráva na pastvině je suchá a bez chuti. Nemám z čeho mléko udělat. Běž na velkou louku a přines mi náruč šťavnaté travičky.“

Slepička z posledních sil běžela na velkou louku pod lesem. Ale i tam bylo všechno zežloutlé a zvadlé.

„Louko, louko, dej mi travičku pro kravičku. Kravička dá smetanu pro prasátko. Prasátko dá štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Louka smutně zašustila suchými stébly: „Dám ti travičku, ráda, ale sama umírám žízní. Slunce pálí a země je popraskaná. Nejdříve mi musíš vyprosit z nebe trochu rosičky, aby mě zavlažila. Pak teprve vyroste svěží tráva.“

Slepička už nemohla dál běhat. Její nožky byly uběhané, ale pomaličku vyšla až na vrchol kopečku, aby ji nebe dobře slyšelo. Upřela unavené oči k šedivému nebi a poprosila:

„Nebíčko, prosím… dej louce trochu rosičky. Jen trošičku. Louka dá travičku pro kravičku, kravička dá smetanu pro prasátko, prasátko dá štětiny pro ševce, švec dá střevíčky pro švadlenku, švadlenka dá šátek pro stromeček, stromeček dá lístek pro studánku a studánka dá vodu pro mého kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Nebe se nad malou, věrnou a vyčerpanou slepičkou smilovalo. Šedivé mraky se pohnuly a na uschlou louku se snesla chladivá, čistá, třpytivá ranní rosička.

A v tu ránu se stal zázrak!

Louka se zavlažila, zazelenala a okamžitě na ní vyrostla ta nejšťavnatější tráva. Slepička ji natrhala a běžela:

Dala travičku kravičce, kravička jí dala smetanu. Běžela se smetanou k prasátku, prasátko jí dalo štětiny. Běžela se štětinami k ševci, švec došil střevíčky a dal jí je. Běžela se střevíčky ke švadlence, švadlenka jí dala hřejivý šátek. Běžela ke stromečku, obmotala mu šátek kolem kmene a stromeček jí shodil stříbrný lístek. Běžela ke studánce, hodila lístek na hladinu a slepička si mohla do zobáčku nabrat chladivou, čistou vodu.

Běžela jako o závod zpátky za kohoutkem. Ten už měl zavřené oči a sotva se hýbal. Slepička mu rychle vlila vodu do zobáku. Voda zrno spláchla, kohoutek polkl, zhluboka se nadechl a otevřel oči.

Byl zachráněn.

Když se postavil na nohy, podíval se na utrmácenou slepičku. Uvědomil si, co všechno pro něj musela udělat, zatímco on se s ní ani nechtěl rozdělit o zrníčko. Od toho dne už kohoutek nikdy nebyl hamižný. Pochopil, že ani to největší zrníčko za ten obrovský strach a útrapy nestojí.

Článek O kohoutkovi a slepičce se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Byla zrovna tuhá zima, sníh křupal pod tlapkami a starý hajný Karas chodil každý den s nůší plnou sena, kaštanů a mrkve ke krmelci. Srnky už z dálky natahovaly krky a těšily se, jak si dají do nosu. Jenže měly smůlu. Sotva hajný odešel, vyřítila se z houští rodinka divokých prasat.

Starý kňour, bachyně velká jako almara a půltucet pruhovaných selat. Vletěli ke krmelci jako velká voda. Chrochtali, mlaskali, ryli rypáky do země, až hlína lítala na všechny strany. Kaštany zašlapali do sněhu, mrkev obalili v blátě a seno rozházeli po celém palouku. Za pět minut tam byla taková spoušť, že by tam neposvačila ani slepá vrána. Prasata se s plnými břichy odvalila do křoví a chudinky srnky stály opodál a kručelo jim v břiše.

„Tohle přece nejde, Kmotro,“ postěžovala si druhý den ráno stará srna lišce, když u ní hledala radu. „Vždyť nám vždycky zničí a pošlapou všechno jídlo. Ty tvoje nápady vždycky fungují, nemohla bys těm divočákům domluvit?“

Kmotra liška si zrovna pročesávala oháňku. Zastavila se a zasmála se, až jí vousky poskočily. „Domlouvat divočákovi, to je jako chtít po pařezu, aby kvetl. S prasetem nesmíš mluvit o slušnosti, protože neví, co to je. Na ně musíš vyzrát jinak.“

Ještě to dopoledne oběhla liška celý les. Každému, koho potkala, důležitě šeptala: „Slyšeli jste to? Dneska večer se u krmelce koná hostina jen pro tu nejvyšší lesní šlechtu. Pro ty nejvznešenější a nejchytřejší hlavy z celého polesí!“

Samozřejmě se postarala, aby to uslyšela i sojka, která to do čtvrt hodiny vyslepičila prasatům v jejich rákosí.

Když začal padat soumrak a hajný do krmelce nasypal čerstvé zásoby, prasečí rodinka už stála na kraji mýtiny. Starý kňour si dodal důležitosti, naježil štětiny a vykročil ke žlabu. Vtom z posedu seskočila Kmotra liška a stoupla si přímo před něj.

„Zadrž, pantáto,“ zvedla tlapku. „Dneska to není jen tak obyčejná večeře. Tohle je vybraná hostina pro lesní honoraci. Tady platí přísná pravidla stolování.“

Kňour zabručel. „Pravidla? Jaká pravidla? Já mám hlad!“

„Pravidla urozených,“ mrkla na něj liška šibalsky. „Kdo je chytrý a vznešený, ten jí s vybranými způsoby, hezky a čistě. Urozené zvíře přece nebude žvýkat hlínu jako nějaký hloupý červ! Proto platí: kdo jídlo upustí na zem nebo ho zašpiní blátem z rypáku, ukazuje, že je prosťáček, a takové sousto musí nechat ležet. To pak přijde k duhu nočním sovám a dalším tvorům, kteří mají raději tmu než den.“

Kňour se zarazil. Být za hlupáka před celým lesem? To mu jeho prasečí hrdost nedovolí! Ohlédl se na bachyni, ta na něj kývla.

A tak se stalo něco nevídaného. Divočáci, kteří jindy jedli jako rozežraná saň, přistupovali ke krmelci po špičkách kopýtek. Kňour opatrně, jen pyskama, vzal jeden kaštan a pomalu ho chroupal s hlavou vztyčenou vysoko do vzduchu. Selátka, když viděla tátu, dělala to samé. Žvýkala mrkev tak jemně a vznešeně, jako by to byly marcipánové růžičky. Byli tak zabraní do toho, aby ukázali, jaká jsou strašně vybraná společnost, že ani nedupali, ani se nechovali neomaleně, natož aby něco rozryli.

Když měli dost, uklonil se kňour na všechny strany, aby ukázal, že on tu etiketu má v malíku, a pyšně odvedl rodinku do houští.

Srnky, které to celé pozorovaly zpoza smrků, nemohly uvěřit vlastním očím. V krmelci zbylo plno čistého, nepošlapaného jídla, nikde ani cákanec bláta. S radostí se pustily do večeře.

Liška seděla opodál, spokojeně se usmívala a louskala si u toho vlašský ořech. Zákazování a křik totiž nikdy nikoho slušným mravům nenaučily. Ale když nevychovanci řeknete, že slušnost je výsada vyvolených, hned se o ni začne rvát.

Článek Jak se divočáci učili stolovat se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Dlouho byl klid. Jenže jednoho podzimu, zrovna když padalo listí a jezevci začali ucpávat nory mechem, aby jim netáhlo na záda, se v lese objevil nezvaný host. Pytlák. Jmenoval se Kudla, vousy měl ostré jako drátěnka a svědomí černé jako uhel. Nepřišel se kochat, ani sbírat hříbky. Nosil přes rameno špinavý pytel a po pěšinách líčil drátěná oka a kovové klece. Měl spadeno hlavně na zajíce.

Netrvalo dlouho a v lese zavládlo boží dopuštění. Zajíci se báli vystrčit nos z křoví, i když jim kručelo v břiše, bažanti raději chodili úplně potichu a i to divoké prase raději rylo jen na okraji lesa.

„Takhle to dál nejde,“ bědoval starý zajíc Polňák, když si to večer přihopkal ke Kmotře lišce. Klepal se jako sulc a uši měl stažené až na zádech. „Kmotro, včera jsem málem nechal nohu v drátu! Nemůžeme ani na krok. Ten Kudla nás všechny pochytá!“

Liška seděla na pařezu, louskala oříšek, který ji zajíc donesl a přemýšlela. „Víš, Polňáku,“ řekla pomalu, „na pytláka Kudlu musíme jít od lesa. Doslova. Kdybychom s ním chtěli měřit síly, prohrajeme. Má pušku a jen tak něčeho se nelekne. Ale rozumu, toho moc nepobral. Zítra svoláš všechny, kdo mají nohy, křídla nebo aspoň kopyta.“

Druhý den dopoledne bylo na hlavní mýtině plno. Kmotra liška si stoupla na nejvyšší balvan, aby na ni všichni viděli. „Poslouchejte dobře, sousedé,“ začala. „Ten Kudla si myslí, že je pánem tvorstva, protože umí ohnout kus drátu. My mu ukážeme, co umí les, když drží pohromadě.“

A začala rozdávat úkoly. Zajíci a myšky dostali za úkol proklouznout na smetiště za vesnicí. Měli donést ty nejroztrhanější boty, děravé holínky a sešlapané bačkory, co jich tam jen najdou. Divoká prasata a jezevci měli jít k potoku, kde rostly ty nejhustší a nejtrnitější ostružiny, a opatrně z nich ukousat dlouhé šlahouny. A nakonec si liška zavolala straky. „Vy máte oči všude. Najděte mi vosí hnízdo. Ale pozor, ať je to nějaké, kde jsou vosy obzvlášť nevrlé a nemají smysl pro humor. Až ho najdete, opatrně ho tady doneste a počkejte na můj povel.“

Zvířata se dala do práce. Do večera byly všechny drátěné pasti, které pytlák nastražil, plné starých bot. V jednom oku visel zablácený gumák, ve druhém prodřená polobotka. Přes cestu, kudy Kudla vždycky chodil, natáhli jezevci s prasaty pletivo z ostružin, pevné jako lodní lano, a šikovně ho zamaskovali spadaným listím.

Když padla noc a tma byla taková, že by se dala krájet, uslyšeli praskání větviček. Pytlák Kudla se plížil lesem. Mnul si ruce, jaký bude mít úlovek. Přišel k prvnímu oku, sáhl do tmy, nahmatal něco těžkého a šup s tím do pytle. Přišel ke druhému, zase tíha. Šup s tím do pytle.

„To je dneska ale úroda,“ liboval si potichu a nesl si na zádech poctivých deset kilo starých křusek a gumáků.

Najednou ale BÁC! Kudla udělal krok a zapletl se do ostružinových šlahounů. Trny se mu zakously do kalhot, a jak se snažil vyprostit, zamotal se do toho ještě víc. Ztratil rovnováhu a plácl sebou do bláta jako pytel brambor.

A to byl signál pro straky. Ty už celou dobu seděly na větvi přímo nad ním a v pařátech držely veliké vosí hnízdo. Jak pytlák žuchl na zem a začal nadávat, straky hnízdo pustily. Dopadlo přesně Kudlovi na záda a rozbilo se.

Vosy, které zrovna spaly a měly po probuzení tuze špatnou náladu, vyletěly ven. A koho nevidí, nějakého bručouna, co se válí v ostružinách a mává rukama.

„Jau! Au! Pomoc!“ zařval Kudla na celý les. Vyskočil, pytel s botami nechal ležet v blátě a vzal nohy na ramena. Vosy ho hnaly jako stádo rozzuřených býků. Pytlák běžel naslepo, přeskakoval pařezy, prorážel křoví, až doběhl k rybníku brčálníku. Aby se zachránil před žihadly, skočil tam rovnou po hlavě a z vody mu koukal jen nos.

Zvířátka stála na kraji lesa a potichu se smála, až se za břicha popadala. Kudla v rybníce mrznul až do rána, pak se potupně vyškrábal na břeh a pelášil z lesa pryč. V tom lese už ho nikdy nikdo neviděl.

Kmotra liška se jen usmála pod vousy. Dobře totiž věděla to, co by si měli pamatovat všichni: i ten největší silák a protiva nakonec s brekem uteče, když se proti němu všichni malí spojí a drží za jeden provaz.

Článek Jak les vyhnal pytláka se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Nejdřív se ztratil myšce polní skleněný korálek, který si přikutálela až od cesty a měla ho v noře místo lustru. Pak přišla o své parádní zrcátko sojka. A panu jezevci dokonce zmizel z předzahrádky staniol od čokolády, se kterým si chtěl podložit křeslo.

A co dělala straka? Seděla na samé špičce toho nejvyššího dubu, prohlížela si svůj nakradený poklad a na celé kolo se všem posmívala: „Kdo je hloupý, ať je chudý! Já mám doma blyštivo, vy máte jen hlínu a bláto!“

Zvířátka v lese z toho byla celá tumpachová. Nešlo o to, že by bez zrcátka nebo staniolu nemohla žít, ale ta pýcha a drzost jim nedala spát. A tak se sebrala a šla za Kmotrou liškou. Vědělo se totiž, že Kmotra liška má pod čepicí a na každého vyzraje.

Liška je vyslechla, podrbala se zadní tlapou za uchem a povídá: „Ono se říká, že na hrubý pytel patří hrubá záplata. A na zloděje jakbysmet. Nechte to na mně.“

Kmotra liška nelenila. Vzpomněla si, že nedaleko hájovny leží v trávě prázdná plechovka od sardinek. Krásně se na sluníčku blýskala, hotové stříbro. Liška ji opatrně vzala do tlamy a donesla ji doprostřed mýtiny, přímo pod onen dub, kde bydlela straka.

Pak ale udělala věc, nad kterou by lecjaký oukropa kroutil hlavou. Šla ke starému smrku, co ronil hustou, voňavou a pekelně lepivou smolu. Nabrala smolu na klacík a celou plechovku zespodu a zevnitř pořádně napatlala. Nechala jen okraje čisté, aby to házelo ta správná prasátka. Plechovku postavila pěkně na kámen, aby byla dobře vidět.

Sama se schovala za ostružiní a čekala.

Netrvalo ani čtvrt hodiny a straka na dubu zpozorněla. Kývla hlavou doleva, kývla doprava a už to viděla. Na pařezu leží něco, co se leskne víc než všechny její korálky! Oči jí zasvítily chamtivostí.

„To musí být moje!“ krákla a snesla se dolů.

Její chamtivost byla silnější než opatrnost. Straka přistála přímo v plechovce. Radostně do ní klovla, ale pak chtěla popadnout kořist a letět zpátky. Jenže ejhle! Nožičky se ani nehnuly.

Zabrala křídly, až z ní peří lítalo, a jak se celá splašila, přilepila si k té smůle i ocas. Byla chycená jako v pasti. Cukala sebou, nadávala, ale smola držela jako čert.

V tu chvíli vystoupila z ostružiní Kmotra liška.

„Copak, copak, paní Strako?“ promluvila liška medovým hlasem. „Rozhodla jste se, že u nás na mýtině zapustíte kořeny? Nebo se vám ten kousek plechu líbí tak, že ho nechcete dát z pařátů?“

Straka pochopila, že narazila. Přestala sebou mlít a potupně svěsila hlavu. „Kmotro liško, smiluj se! Pusť mě, vždyť já tu umřu hlady a žízní.“

„Ale kdepak umřít,“ odvětila liška a sedla si naproti ní. „Já tě pustím. Ale má to podmínku. Do večera mi sem na pařez sneseš všechno co jsi u nás v lese nakradla. Všecko do posledního střípku. A jestli se v tomhle lese ztratí ještě někdy něco lesklého, najdu si tě. A věř mi, že smola je to nejmenší, co tě potká.“

Straka slíbila hory doly, jen aby byla volná. Liška vzala tlustou větev, opřela se do plechovky a straku s hlasitým mlasknutím odloupla. Pár pírek tam sice zůstalo, ale to už tak u zlodějů bývá, že nikdy neodejdou s úplně čistým štítem.

A pointa? Ta je prostá jako facka. Zlodějské prsty, nebo v tomhle případě pařáty, nakonec vždycky uvíznou v pasti. Straka do večera všechno vrátila a od té doby v lese nic nechybělo. Lišce se zvířátka hluboce uklonila a Kmotra byla spokojená, že v revíru zase vládne klid.

Článek Jak liška vyškolila straku zlodějku se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Každé ráno za úsvitu bral rybář svůj prut a odcházel k moři. Voda byla čistá, klidná a zrcadlila ranní oblohu jako vyleštěné sklo. Jednoho dne, když slunce stálo nejvýš, ucítil na vlasci prudké trhnutí. Tahal a tahal, až na břeh vytáhl obrovského platýse.

Když chtěl rybář rybu sundat z háčku, platýs otevřel tlamu a lidským hlasem promluvil: „Poslyš, rybáři, prosím tě, nech mě žít. Nejsem obyčejná ryba, jsem zakletý princ. K čemu ti budu? Moje maso by ti stejně nechutnalo. Hoď mě zpátky do vody a nech mě plavat.“

Rybář překvapeně couvl. „Jen se neboj,“ zabručel. „Rybu, která umí mluvit lidskou řečí, bych stejně nedokázal sníst.“ Opatrně platýse vyhákl a pustil ho zpět do klidné vody. Platýs zmizel v hlubině.

Když se rybář vrátil s prázdnou do chatrče, Ilsebil se na něj obořila. „Kde máš úlovek? To budeme zase žvýkat jen suchý chléb?“

První přání

Rybář jí vyprávěl o mluvící rybě a zakletém princi. Ilsebil zrudla vzteky. „Ty hlupáku! Ty jsi mu daroval život a o nic sis neřekl? Podívej se, jak žijeme! V téhle špinavé díře! Jdi hned zpátky a řekni mu, že chceme malou, ale čistou chaloupku.“

Rybáři se tam nechtělo, ale své ženy se bál víc než moře. Vrátil se na břeh. Voda už nebyla průzračná, ale zakalila se do žlutozelena. Stoupl si na útes a zavolal:

„Platýsi, platýsi v mořské vodě, má žena nedá mi klid. Ilsebil, má žena, si usmyslela, abych tě o malý dar poprosit šel.“

Zelená voda se rozestoupila a platýs vyplul na hladinu. „Co tedy chce?“ zeptal se. „Ach,“ povzdechl si rybář, „zlobí se, že jsem si nic nepřál. Chtěla by malou chaloupku.“ „Běž domů,“ řekl platýs klidně. „Už ji má.“

A vskutku. Místo chatrče stála úhledná chaloupka s krbem a malou zahrádkou. Ilsebil byla spokojená. Ale jen na týden.

Druhé přání

Osmého dne ráno bouchla pěstí do stolu. „Tohle je moc malé! Běž k platýsovi a řekni mu, že chci velký kamenný hrad.“

Rybář šel k moři s těžkým krokem. Hladina byla temně fialová, těžká a podivně hustá. Znovu zavolal svou říkanku. Platýs se vynořil. „Už ho má,“ řekl krátce. Rybář doma našel obrovský hrad se strážemi a zlatým nábytkem.

Třetí přání

Ale lidská chamtivost nezná hranic. Netrvalo dlouho a Ilsebil chtěla být královnou nad celou zemí. Rybář se třásl strachem, když znovu stál na břehu. Nebe zčernalo. Moře se vzdouvalo v obrovských šedých vlnách, které narážely do útesů. Platýs i toto přání splnil. Z Ilsebil se stala královna s korunou plnou diamantů.

Rybář doufal, že už bude klid. Ale mýlil se.

Poslední přání

Jednoho rána probudily královnu Ilsebil sluneční paprsky. Vstala z postele, podívala se z okna a do hrudi jí vstoupila ta nejčernější pýcha. Proč by mělo slunce vycházet bez jejího svolení?

Zavolala manžela. Byla bledá a oči jí planuly. „Jdi k platýsovi. Chci poroučet slunci a měsíci. Chci být jako Bůh!“

Rybář padl na kolena a prosil ji, ať toho nechá. Ale ona ho vyhodila z paláce.

Když dorazil k moři, zuřila strašlivá bouře. Stromy se lámaly, blesky křižovaly černou oblohu a vlny byly vysoké jako kostelní věže. Rybář musel křičet z plných plic, aby ho přes rachot hromů bylo slyšet.

„Platýsi, platýsi v mořské vodě…“

Platýs se vynořil přímo z nitra té nejčernější vlny. „Co chce tentokrát?“ „Ona… ona chce být jako Bůh!“ vykřikl rybář zoufale.

Platýs se na něj podíval svýma starýma očima. „Tomu přání nelze vyhovět,“ pronesla ryba a její hlas se těžce nesl i přes burácení větru. „Kdo touží po všemocnosti z pouhé marnivosti, má v srdci místo jen pro zkázu. Žádat o vládu nad sluncem a měsícem znamená chtít rozvrátit samotný řád světa. Kdo nedokáže najít vděčnost v tom, co mu bylo darováno, neudrží v rukou ani tíhu nebes. Zlatem se prázdná duše nenasytí a pýcha, která nezná hranic, nakonec pohltí sama sebe.“

Bouře na vteřinu utichla. „Běž domů,“ řekl platýs hlasem hlubokým jako samotný oceán. „Tvá žena dostane přesně to, co si zaslouží.“

A tak se rybář vrátil tam, odkud prve vyšel. Hrad zmizel, zlato se rozplynulo. Našel jen svou ženu, jak sedí v blátě, před jejich starou chatrčí s děravou střechou. A pokud nezemřeli, sedí v té chatrči u studeného moře dodnes.

Článek O rybáři a jeho ženě se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jednoho dne se nejstarší bratr vydal do lesa kácet duby. Matka mu do rance zabalila pečenou husu, sladký koláč a láhev vína, aby mu síly nechyběly. Sotva však zaťal sekeru do prvního kmene, objevil se před ním šedivý stařeček s tváří vrásčitou jako kůra staletého stromu.

„Dobré jitro, mládenečku,“ zaskřehotal stařeček. „Mám břicho prázdné a v krku sucho. Nepodělil by ses o kousek koláče a doušek vína?“

Nejstarší bratr si jen odplivl: „Kdybych dal tobě, nezbylo by pro mě. Jdi svou cestou, dědku!“

Sotva se však stařeček ztratil v mlze, bratr se napřáhl k úderu, sekera sklouzla a on se hluboko řízl do ruky. Musel se s pláčem vrátit domů. Totéž se stalo i prostřednímu bratrovi. I on byl lakomý, i on stařečka odehnal a brzy se s bolestí v noze belhal zpět k vesnici.

Tehdy předstoupil Popleta. „Otče, nechte mě jít do lesa,“ poprosil. Otec se jen zasmál: „Tvoji bratři pohořeli, a ty, který ani sekeru neudržíš, chceš uspět?“ Ale nakonec ho pustil. Matka mu však dala jen suchou placku upečenou v popelu a láhev kyselého piva.

Když Popleta došel k mýtině, stařeček tam už čekal. „Dobrý muži,“ řekl Popleta uctivě, „mám jen tuhle popelavou placku, ale jestli ti nevadí, že je tvrdá, sedni si a jez se mnou.“

Stal se zázrak. Jakmile usedli, popelavá placka se proměnila v nadýchaný koláč a kyselé pivo v to nejsladší víno. „Máš dobré srdce,“ řekl stařeček, když dojedli. „Tamhle u kořenů starého dubu najdeš odměnu. Vykopej ji a jdi rovnou do města.“

Popleta kopal a z hlíny vytáhl husu. Nebyla to však obyčejná husa. Každé její pírko bylo z ryzího zlata a svítilo tak silně, že prosvětlilo i ten nejtmavší kout lesa.

Popleta vzal husu do podpaží a vydal se k městu. Cestou se zastavil v hostinci. Hostinský měl tři dcery, které, jakmile spatřily zlatého ptáka, nezatoužily po ničem jiném než po jediném pírku. „Stačilo by jedno malé pírko a byly bychom bohaté,“ šeptala nejstarší. Když Popleta na chvíli nedával pozor, přikradla se k huse a chtěla pírko vyškubnout. Ale běda! Jakmile se dotkla křídla, její ruka zůstala k huse přilepená jako přilepená.

„Pomoz mi!“ vykřikla na druhou sestru. Ta přiběhla, chytila starší za ruku, aby ji odtrhla, ale v tu ránu k ní byla přilepená také. Třetí sestra se pokusila pomoci oběma, a dopadla stejně.

Ráno Popleta vstal, vzal husu pod paži a kráčel dál. Vůbec si nevšímal, že za ním vlají tři dívky jako ocásek u papírového draka.

Na poli pracoval farář. Když uviděl ten podivný průvod, rozhněval se: „Nestydaté dívky, proč takhle běháte za mladíkem?“ Chytil tu nejmladší za rukáv, aby ji zastavil, a v tu vteřinu už musel cupitat s nimi. Za farářem se přilepil kostelník a za kostelníkem dva sedláci, kteří šli kolem. Celkem sedm lidí teď tvořilo komický řetěz, který se neohrabaně kymácel za klidně kráčejícím Popletou.

Došli až do hlavního města, kde žil král se svou dcerou. Princezna byla tak vážná a smutná, že král vyhlásil: „Kdo moji dceru rozesměje, ten dostane její ruku a půl království.“

Když princezna vyhlédla z okna a uviděla ten zmatek: Popletu s vážnou tváří a za ním sedm lidí, kteří se jeden druhého drželi, klopýtali přes kameny a vztekle na sebe pokřikovali, neudržela se. Nejprve se jí cukly koutky, pak se ozvalo tiché uchechnutí a nakonec vypukla v tak hlasitý smích, že se otřásaly i zámecké věže.

Král sice viděl svou dceru šťastnou, ale představa, že by se princezna měla provdat za prostého chlapce z lesa, se mu ani trochu nelíbila. „Smích je jedna věc,“ prohlásil král a upřel na Popletu přísný pohled, „ale královský majestát vyžaduje víc. Splníš-li tři úkoly, bude svatba. Pokud ne, odejdeš s prázdnou.“

První zkouška: Bezedné břicho

Král poručil, aby Popleta našel někoho, kdo dokáže vypít všechen víno z královských sklepů. Popleta si vzpomněl na stařečka, spěchal do lesa a na mýtině našel smutného muže. „Mám takovou žízeň, že ji nic neuhasí,“ naříkal muž. Popleta ho přivedl do zámku a muž během jediného dne vypil všechny sudy až do poslední kapky.

Druhá zkouška: Hora chleba

Král se zamračil a dal druhý úkol: „Najdi někoho, kdo sní horu chleba upečenou z tisíce měřic mouky!“ Popleta se vrátil do lesa a potkal jiného muže, který si utahoval opasek. „Mám takový hlad, že bych snědl i skálu,“ stýskal si. V zámku pak tento hladovec spořádal celou horu chleba, až zbyla jen jediná kůrka.

Třetí zkouška: Loď na zemi i na vodě

Král, už celý rudý vzteky, zvolal: „Poslední úkol! Přiveď mi loď, která pluje po vodě stejně dobře jako po suché zemi!“ Popleta šel naposledy za stařečkem. Ten jen poklepal holí o zem: „Protože jsi byl štědrý, dám ti i takovou loď.“ Než slunce zapadlo, připlul Popleta k hradbám na lodi, která nepotřebovala vlny ani vítr, aby klouzala po trávě.

Teprve tehdy král pochopil, že nad Popletou drží ochrannou ruku mocná síla a že jeho štěstí nepochází z lsti, ale z laskavosti. Král musel dodržet slovo. I když se mu zpočátku chudý Popleta nezdál, po třech těžkých zkouškách, které mu stařeček z lesa pomohl splnit, uznal, že chlapcovo dobré srdce je cennější než všechny poklady světa.

Svatba byla velkolepá a zlatá husa dostala čestné místo v královské zahradě. A ti přilepení lidé? Nebojte, jakmile Popleta princeznu rozesmál, kouzlo pominulo a oni se rozutekli do všech světových stran, hanbou se červenajíce za svou chamtivost.

Článek O zlaté huse a nečekaném řetězu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Když král ucítil, že se jeho čas krátí, nevěděl, kterému ze synů předat korunu. Zavolal si je tedy na nejvyšší věž hradu, odkud bylo vidět do všech koutů říše.

První úkol

„Ten z vás, kdo mi přinese nejjemnější a nejkrásnější koberec, se stane mým nástupcem,“ prohlásil sípavým hlasem a vzal z kapsy pláště tři labutí pírka. Foukl do nich. První pírko odnesl vítr na východ, druhé na západ. Třetí pírko chvíli kroužilo ve vzduchu a pak spadlo přímo dolů, na nádvoří hradu, kousek od staré kamenné studny.

Starší bratři se zasmáli. „Tak si tu hledej pod nosem, Hlupáčku,“ posmívali se a okamžitě vyrazili na rychlých koních do dalekých měst, aby našli ty nejlepší kupce.

Nejmladší syn pomalu sešel na prázdné nádvoří. Sedl si ke svému pírku na studené dlažební kostky a svěsil hlavu. Když tu si všiml, že pírko leží přesně uprostřed těžkého železného kruhu, který byl zapuštěný do kamene.

Zatáhl za něj. S tupým zaskřípěním se odklopily padací dveře a objevily se příkré, mechem porostlé schody vedoucí do temnoty.

Sestupoval opatrně dolů. Vzduch byl čím dál chladnější a voněl po vlhké zemině. Na dně narazil na těžké dubové dveře. Dvakrát zaklepal.

Zevnitř se ozvalo tiché kuňkání a dveře se samy s vrznutím pootevřely. Uprostřed vlhké sluje, osvětlené jen slabým namodralým světlem, seděla obrovská, bradavičnatá ropucha. Kolem ní poskakovaly desítky menších žabek.

„Co hledáš v mém království, synu krále?“ zeptala se ropucha překvapivě lidským a klidným hlasem.

„Můj otec žádá nejjemnější koberec,“ odpověděl popravdě a nesklopil zrak, protože neviděl důvod, proč by se měl takovému tvorovi vysmívat nebo se ho bát.

Ropucha kývla na jednu malou žabku, a ta přinesla malou dřevěnou truhličku. Uvnitř ležel složený koberec, utkaný z vláken tenčích než pavučina, na dotek hladký a chladivý jako noční vodní hladina. Nejmladší syn poděkoval a vrátil se na hrad.

Když se bratři vrátili, přinesli jen hrubé plátno utkané z ovčí vlny, které koupili od prvních pastýřů, jež potkali. Byli přesvědčeni, že Hlupáček nepřinese vůbec nic, a tak nechtěli utrácet zlaťáky. Král se však podivil nad nádherným kobercem z podzemí a prohlásil: „Koruna po právu patří nejmladšímu.“

Druhý úkol

To starší bratři neunesli. Naléhali a křičeli tak dlouho, až král s povzdechem vyhlásil druhý úkol: „Přineste mi nejkrásnější prsten.“

Znovu foukl do tří pírek. Znovu letěla na východ a na západ a třetí padlo na stejné místo na nádvoří. Nejmladší syn tentokrát šel bez váhání po schodech dolů za ropuchou. Vyprávěl jí o novém úkolu. Podala mu prsten posetý drahokamy, které jemně zářily i v úplné tmě. Bratři se mezitím vrátili s obyčejnými železnými kroužky od kováře ve vsi.

I tentokrát zvítězil nejmladší syn. Ale starší bratři začali vyhrožovat válkou, pokud nedostanou třetí šanci.

Třetí úkol

„Dobrá. Ten z vás dostane trůn, kdo přivede na hrad nejkrásnější nevěstu,“ rozhodl vyčerpaný král.

Pírka opět ukázala stejný směr. Hlupáček sešel po schodech dolů s těžkým srdcem. „Koberec a prsten jsi mi dala, moudrá ropucho,“ řekl smutně. „Ale kde tady v podzemí najdu nevěstu?“

Ropucha mu beze slova podala vydlabanou žlutou řepu, do které byly tenkými nitěmi zapřaženy čtyři polní myšky. „Posaď do ní jednu z mých malých žabek,“ poručila mu.

Nejmladší syn nevěřícně vzal jednu malou zelenou žabku a opatrně ji posadil do řepy. Jakmile se žabka dotkla dna, proměnila se v překrásnou dívku s ušlechtilou tváří, řepa se změnila ve zlatý kočár a myši v mohutné bílé koně.

Když vyjeli na nádvoří, bratři už tam čekali. V domnění, že nejmladší syn nikoho nenajde, přivedli jen první dvě selky, které potkali cestou.

Když král uviděl dívku, kterou přivedl jeho nejmladší syn, starším bratrům došla slova. Už nemohli protestovat. Král předal korunu a žezlo tomu, kdo se nenechal svést pýchou, plnil úkoly s pokorou a dokázal se s úctou chovat k těm, od kterých by druzí s opovržením odvrátili tvář.

A od toho dne už mu nikdo neřekl Hlupáčku.

Článek Tři pírka se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jednoho podvečera si skřítek zrovna ve žluté dílně rovnal umyté kelímky od jogurtů. Venku se už smrákalo a ve žlutém domečku byl příjemný klid. Vtom se víko otevřelo a dovnitř něco s hrkáním spadlo. Nebyla to ani PET lahev, ani igelitový sáček.

Byla to hračka. Malý stříbrný robůtek. Jenže ten robůtek nevypadal vůbec dobře. Místo aby ležel tiše jako ostatní plasty, podivně v něm cvakalo, jedno červené očičko mu blikalo a ze zad se mu ozývalo tlumené kašlání a syčení.

Odpaďáček k němu opatrně přistoupil a posunul si modrou čepici. „Copak je to tu za strašidlo? Ty se sice kamaráde tváříš jako plastový, ale děláš tu hroznou neplechu. Co ti chybí?“

Robůtek jen zasípal: „Bolí mě bříško. Mám v zádech tužkové baterie a už jim dochází síla. Je jim špatně, začínají téct a pálí to! Navíc cítím, že uvnitř pod mým plastovým kabátkem mám spoustu drátků a kovových součástek, které sem do žlutého domečku vůbec nepatří.“

„Krucipísek,“ zabručel skřítek. Hned věděl, že tohle není žádná legrace. Nasadil si své nejtlustší kožené rukavice a opatrně robůtka otočil. Odklopil mu na zádech malá dvířka a vykoukl na něj párek starých baterií. Jedna už měla na sobě ošklivý bílý prášek.

„My sem nepatříme, pane skřítku,“ pískala baterie. „Máme v bříšku jedovaté šťávy. Kdybychom tu vytekly, znehodnotíme všechny čisté plasty a ty by se pak už nedaly znovu použít.“

Odpaďáček baterie opatrně vyndal a položil je na okraj kontejneru. Pak se ale podíval na samotného robůtka. „A ty, kamaráde, tady taky nemůžeš zůstat. Kdybys putoval s plasty dál, tvoje drátky a motůrky by nadělaly v třídičce pěknou paseku. Patříš do elektroodpadu, mezi své stroje a přístroje.“

Ráno si Odpaďáček na okraji popelnice počkal na toho chlapečka, který hračku vyhodil. Když šel kluk kolem, skřítek na něj houkl: „Mladý pane, pojďte sem! Udělal jste hned dvě chyby najednou.“

Chlapeček se překvapeně zastavil. Odpaďáček mu ukázal na vyndané baterie a robůtka bez bříška. „Pamatuj si: nejdřív musíme vždycky vyjmout baterie. Ty patří do speciálních sběrných boxů. Mají je v každém supermarketu nebo možná i u vás ve škole. Nikdy nesmí přijít do obyčejného koše.“

„A ten robůtek?“ zeptal se chlapec smutně.

„Ten patří do červeného kontejneru na elektroodpad nebo zpátky do elektra,“ vysvětlil skřítek. „I když vypadá jako plast, uvnitř má drátky a kovy, které je třeba recyklovat zvlášť. Kdybys ho nechal mezi plasty, zničil bys celou mou várku recyklovaných kelímků.“

Chlapeček si baterie zabalil do kapesníku a robůtka vzal do podpaží. Slíbil, že je oba odnese tam, kam skutečně patří. Odpaďáček se spokojeně vrátil do své dílny. Věděl, že tentokrát zachránil nejen své čisté plasty, ale i přírodu před nebezpečnou chemií.

Uf, to bylo o fous! Baterie dovedou nadělat pěknou paseku. Jestlipak ale víte, jaké dobrodružství čekalo na Odpaďáčka v jeho útulné ložnici? Přečtěte si pohádku Záhada veliké, nafouknuté krabice. Nebo se podívejte, co se stane, když se někdo pokusí vyhodit rovnou celou hračku, v příběhu Odpaďáček a opuštěný vláček. A pokud chcete mít doma jasno v tom, kam která věc vlastně patří, mrkněte na náš přehledný článek plný pracovních listů Třídění odpadu pro děti.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Odpaďáček a nemocný robůtek se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jenže toho úterního rána bylo všechno jinak.

Skřítek Odpaďáček si zrovna ve své žluté dílně pískal a rovnal kelímky, když zvenku uslyšel zoufalé volání: „Odpaďáčku! Pojď honem sem, mně se zbláznily žížaly!“

Skřítek na nic nečekal, popadl zahradnické rukavice, do kapes strčil své vybavení a pelášil k hnědé popelnici. Slezl dovnitř a nestačil se divit. Teta Kompostová stála uprostřed záhonku, lomila rukama a málem plakala. A žížaly? Ty vyváděly věci!

Místo aby se pěkně zavrtávaly do hlíny, motaly se zmateně po povrchu jako by je někdo bacil. Dvě starší žížaly do sebe neustále bouraly hlavami, třetí se snažila lézt pozpátku a vůbec jí to nešlo, a ten nejmenší žížalí kluk si dokonce z té obrovské závratě zamotal vlastní ocásek do pevného uzlu a nemohl se hnout.

„Krucipísek, co to tu hrajete za divadlo?“ vyhrkl Odpaďáček a dřepl si k hlíně. „Vždyť ty žížaly sotva lezou. Copak jsi jim dala k snídani, tetičko?“

„Nic neobvyklého,“ fňukala teta Kompostová. „Jen trochu kávové sedliny a zbytek jablíčka. Ale pak sem někdo z vrchu něco vysypal, a od té doby je tu takový divný, zápach.“

Odpaďáček si nasadil tlusté rukavice a začal opatrně odhrabávat hlínu. A netrvalo dlouho, než narazil na příčinu. Uprostřed kompostu ležela hromádka zářivě růžových kuliček. Byly to staré pilulky proti bolení hlavy. Vlhká hlína je už začala pomalu rozpouštět a růžová barva se vsakovala přímo tam, kde žížaly před chvílí svačily.

„No tohle snad není pravda!“ rozčílil se skřítek. „Lidičky jedny nepozorné! Tohle je přece lék pro dospěláky. Tohle sem rozhodně nepatří. To nepatří do žádné popelnice, natož do té s hlínou!“

Odpaďáček vzal malou lopatku a velmi opatrně, kousek po kousku, vybral všechny růžové pilulky i s tou obarvenou hlínou. Všechno to nasypal do prázdné zavařovačky a pevně utáhl víčko. „Léky jsou silná věc, tetičko,“ vysvětloval a pomáhal nejmenší žížale rozmotat ten ošklivý uzel na ocásku. „Když je spolkne žížala nebo se vsáknou do tvé čisté hlíny, příroda a zvířátka z toho dostanou obrovskou závrať a bolení břicha.“

Druhý den si skřítek sedl na okraj hnědé popelnice. Když šla kolem nějaká paní a chystala se do koše vyhodit napůl plnou lahvičku od starého sirupu na kašel, Odpaďáček na ni houkl: „Zadržte, milostivá!“

Paní se lekla a lahvička jí málem vypadla z ruky.

„Staré léky, ať už jsou to prášky, mastičky nebo sirupy, nesmí do žádné popelnice! A už vůbec se nesmí splachovat do záchodu, to by z toho byly nemocné i ryby v řece,“ domlouval jí skřítek přísně, ale bez křiku. „Všechny staré léky patří jedině zpátky do lékárny. Oni už budou vědět, jak je bezpečně zničit.“

Paní se zastyděla, omluvila se a lahvičku si strčila zpátky do kabelky, že ji hned odnese do lékárny na rohu.

Odpaďáček se usmál a nakoukl do hnědého domečku. Žížaly už se zase vesele a hbitě zavrtávaly do hlíny a po závratích nebylo ani památky.

Ulevilo se vám, že to s žížalami nakonec dobře dopadlo? Práce skřítka Odpaďáčka je zkrátka plná překvapení! Jestli chcete vědět, jak si poradil se zrádným igelitem v kompostu, přečtěte si pohádku Odpaďáček a zrádný igelitový kabátek. Zjistit můžete také, koho musel zachraňovat z černé popelnice v příběhu Odpaďáček a opuštěný vláček. A aby se u vás doma žížalám a přírodě jenom dařilo, připravili jsme pro vás skvělého průvodce a zábavné úkoly v článku Třídění odpadu pro děti.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Závrať u žížalí rodinky se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Když se do bílého domečku podíváte, uvidíte, jak si tam oblečení žije. Čisté bundy, vyprané svetry a vyžehlené kalhoty se tam na sebe mačkají a tuze rády se předvádějí. Dělají si tam totiž tajné módní přehlídky.

„Koukněte na ty moje puky, ty jsou pořád ostré jako břitva,“ chlubily se jedny kalhoty.

„A podívejte na mě, já jsem měkoučký a hřeju jako kamna,“ natřásal se žlutý vlněný svetr a těšil se, až si ho z toho bílého domečku zase někdo odnese, aby mohl dělat parádu na novém majiteli. Vždyť přesně k tomu ten kontejner slouží!

Jednoho slunečného odpoledne tam Odpaďáček zrovna stál, opíral se o smeták a poslouchal, jak si tam ty nohavice a rukávy vesele štěbetají. Vtom klap! Otevřelo se víko. Odpaďáček zvedl hlavu, že se podívá, jaký nový fešácký kousek k nim přibude.

Ale ouha! Místo čistého trička nebo teplé čepice se dovnitř snesl zpola plný, nezavřený kelímek od červené jahodové limonády.

Kelímek udělal bum! a limonáda plesk! Červená, ulepená šťáva vystříkla na všechny strany. Trefila ty parádní džíny s ostrými puky i ten měkoučký žlutý svetr.

V bílé šatně rázem utichl všechen smích. Místo něj se ozval usedavý pláč a fňukání.

„Achich ouvej, moje krásná žlutá barva,“ naříkal svetr. „Jsem celý ulepený a voním jako přeslazená malina! Takhle si mě už nikdo nikdy neobleče!“

„A moje puky! Jsou úplně zničené, lepí se k sobě!“ plakaly džíny.

Skřítek Odpaďáček si posunul modrou čepici hluboko do čela a rozzlobeně zafuněl. „No tohle snad lidičky nemyslíte vážně! Tady přestává všechny sranda,“ zabručel. Vzal si utěrku a snažil se svetr i kalhoty otřít, ale kdepak. Ulepená sladká limonáda už se vpila hluboko do vláken. Oblečení bylo zničené a smutné.

Odpaďáček popadl ten prázdný kelímek a vylezl s ním ven z kontejneru. Zrovna tam stál nějaký chlapec se sluchátky na uších, co tu limonádu před chvílí dopil a pak kelímek i s jejím zbytkem hodil do kontejneru na oblečení.

„Hej, mládenče!“ houkl na něj skřítek přísně a zamával mu kelímkem před nosem. Chlapec si překvapeně sundal sluchátka. „Tenhle bílý domeček není žádný obyčejný koš na odpadky! Tady se ukládá čisté oblečení, které čeká na nové lidi. Tím, že jsi sem hodil tu svou limonádu, jsi to oblečení úplně zničil. Teď už neudělá parádu nikomu!“

Chlapec zčervenal až po uši. „To… to jsem nevěděl. Já myslel, že je to normální popelnice.“

„Kdepak normální,“ kroutil hlavou Odpaďáček. „Do textilu patří jen a jen čisté oblečení. A víš, jak se tam má správně dávat? Pěkně svázané v pevné tašce, aby se neušpinilo, i kdyby se dělo cokoliv. Zapamatuj si to!“

Chlapec se omluvil a prázdný kelímek si vzal, aby ho vyhodil do černé popelnice na rohu, kam správně patřil. Odpaďáček pak ještě dlouho oblečení v bílém domečku utěšoval. Od toho dne ale už ten chlapeček, a teď i vy všichni, víte, že do bílého kontejneru se hází jen čisté oblečení. Pěkně zabalené v uzlíčku.

Tak vidíte, i staré oblečení má svou hrdost a chce dělat radost dál! Zajímá vás, kam chodí skřítek Odpaďáček spát a kde má svou dílnu? Přečtěte si začátek jeho dobrodružství v pohádce Záhada veliké, nafouknuté krabice nebo se podívejte, co se stalo se zlobivou slupkou v příběhu Odpaďáček a záchrana kluzké dílny. A abyste měli i doma ve všem jasno a věděli, co kam správně zabalit, připravili jsme pro vás chytré rady a hravé pracovní listy v našem velkém průvodci Třídění odpadu pro děti.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Ulepená módní přehlídka se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Byla potištěná obrázkem veselé krávy a voněla trošku po mléce. „Aha,“ mnul si ruce skřítek spokojeně. „Pěkná, čistá krabička. Z té si udělám nový noční stolek, ten starý z krabičky od čaje už se mi trochu viklá. Jen ji musím pořádně zmáčknout na placku, jak se na správný papír sluší a patří.“

Odpaďáček si povyskočil a dupl na ni svými těžkými botami. Hup! Křup! Ale kdepak. Krabice se sice trochu ohnula, ale hned se zase s tichým zapraskáním narovnala. Byla neobyčejně tuhá a vzdorovitá. Skřítek do ní nedůvěřivě šťouchl prstem. „Co ty jsi to za papír, že se nenecháš slušně složit?“

Otevřel kulaté plastové víčko nahoře na krabici, nakoukl dovnitř a vykulil oči. Uvnitř to totiž nebylo vůbec papírové. Blesklo tam na něj něco hladkého a lesklého. „U všech děravých novin,“ vyhrkl Odpaďáček a posunul si modrou čepici do týla. „Vždyť ty máš vevnitř úplně stříbrné bříško!“

„To se ví, pane domácí,“ ozval se tlumený a velmi slušný hlas zevnitř krabice. „Já totiž nejsem jen tak ledajaký papír. Říkají mi Nápojový karton. Jméno mé je Tetrapak.“

„A co potom děláš u mě v modré ložnici?“ mračil se skřítek.

„Někdo z lidí se spletl,“ povzdechla si krabice od mléka. „Zvenku vypadám jako papír, to je pravda. Ale uvnitř mám tenkou stříbrnou fólii, to aby se to dobré mléko uvnitř nezkazilo a vydrželo čerstvé. A kvůli téhle fólii u vás v modrém domě zkrátka spát nemůžu. V papírně by si s mým stříbrným bříškem nevěděli rady a jen bych tam dělal neplechu. Já patřím k sousedům do oranžového kontejneru. Nebo alespoň do žlutého k plastům, záleží, jak to mají lidičky ve městě zařízené.“

Odpaďáček uznal, že to má asi něco do sebe. Vzal slušného cizince v podpaží, hlasitě hekl a vystrčil ho škvírou ven z modrého domečku na chodník. Zrovna se tam vracel tatínek s holčičkou, kteří tu krabici před chvílí špatně vyhodili.

„Haló, pane!“ houkl na něj skřítek a ukázal na krabici. „Tenhle pan krabičák má stříbrné bříško. Když v sobě krabice nosí tekuté mléko nebo džus, není to jen obyčejný papír. Musí jít tam, kam patří nápojové kartony – pěkně do oranžové nebo žluté popelnice, co má na sobě nálepku krabice od džusu.“

Tatínek se chytil za nos, omluvil se a hned krabici s veselou krávou přenesl do správného kontejneru o kousek dál. Odpaďáček si pak mohl jít v klidu lehnout na své čistě papírové letáky. Od té doby si už ten tatínek i s celou rodinou dávali dobrý pozor na to, aby krabice, ve kterých bývá pití, končili přesně tam kde mají.

Překvapil vás cizinec se stříbrným bříškem? Odpaďáček musel ve svém modrém domečku řešit už spoustu záhad! Připomeňte si, jak si poradil s obrovskou televizní krabicí v pohádce Záhada veliké, nafouknuté krabice , zjistěte, jak si vede ve své žluté dílně v příběhu Odpaďáček a záchrana kluzké dílny, nebo nahlédněte do jeho skleněné koncertní síně Jak skleničky přestaly hrát. A aby se u vás doma už nikdo nespletl, připravili jsme užitečného průvodce plného her a pracovních listů v článku Třídění odpadu pro děti.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Odpaďáček a cizinec se stříbrným bříškem se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jednoho sychravého odpoledne seděl Odpaďáček na víku téhle černé popelnice, klimbal a odpočíval. Vtom pod sebou uslyšel tiché popotahování a fňukání. Někdo tam uvnitř plakal.

Skřítek slezl z víka, otevřel ho a nakoukl do té tmy. Přímo na hromadě špinavých kapesníků a prachu tam ležela dřevěná mašinka. Měla krásnou červenou, i když místy už trochu oprýskanou, barvu. Komínek měla jako opravdová lokomotiva a po dřevěných tvářích jí tekly slzy.

„Copak se ti stalo, ty nádhero?“ zeptal se laskavě Odpaďáček a opatrně mašinku z toho nepořádku vytáhl. Oprášil ji kapesníkem.

„Můj chlapeček mě vyhodil,“ vzlykala mašinka. „Já za to ale nemůžu. Včera jsme jeli hrozně rychle přes práh v dětském pokojíčku, já jsem nabourala do kostek a upadlo mi jedno kolečko. A tatínek řekl, že jsem rozbitá a ať mě chlapeček hodí do koše.“

Odpaďáček si posunul modrou čepici do týla a zakroutil hlavou. „No tohle! Lidičky, vy máte tedy roupy,“ hudroval a zlobil se na ten dnešní svět. „Hned byste všechno vyhazovali. Copak se pro jedno bolavé koleno zahodí celý kluk? To se ví, že ne. Tak proč vyhazovat celou mašinu!“

Vzal si mašinku pod paži a odnesl si ji nahoru na čisté víko popelnice. „Tady si hezky počkej, uděláme si tu takovou malou opravnu,“ mrkl na ni.

Odpaďáček přeběhl do své žluté dílny, chvíli se tam přehraboval a za moment byl zpátky. V ruce nesl krásné červené víčko od PET lahve. Z hluboké kapsy svých montérek, kam si schovával různé užitečné nálezy, vylovil hřebíček a malé kladívko.

Přiložil plastové víčko přesně tam, kde mašince chybělo dřevěné kolo, a zlehka zaťukal. Ťuk, ťuk, ťuk. Hřebíček držel pevně.

„Tak to zkusíme, paní vlaková,“ usmál se skřítek. Mašinka se nadechla, pohnula třemi dřevěnými koly a jedním plastovým a… jela! Jela krásně, plynule a dokonce to nové víčko při jízdě vesele klapalo. Byla tak šťastná, že hned radostně zahoukala.

Skřítek ji ale do žádné popelnice nevrátil. Pěkně ji nechal stát přímo uprostřed víka, aby ji každý viděl. Za malou chvíli šla po chodníku holčička s maminkou. Holčička se zastavila, oči se jí rozzářily a vzala mašinku do ruky. „Jé, mami, podívej! Někdo tu nechal krásný vláček. A má jedno kolečko jiné, to je určitě kouzelná mašinka. Můžu si ji vzít domů?“

Maminka přikývla a Odpaďáček, který se schovával za popelnicí, se jen spokojeně usmál a přál si, aby lidé, než něco vyhodí do černého koše, se vždycky zamysleli, jestli by nestačilo použít hřebíček, lepidlo, nebo jen mít dobrý nápad, jak tu věc ještě využít.

Líbilo se vám v Odpaďáčkově malé popelnicové nemocnici? Skřítek už toho na ulici zažil spoustu! Podívejte se, jak to vypadá u něj v ložnici v pohádce Záhada veliké, nafouknuté krabice, jak si chrání svou dílnu před kluzkým nebezpečím v příběhu Odpaďáček a záchrana kluzké dílny, nebo jak musel ladit zkažený orchestr Jak skleničky přestaly hrát. A aby u vás doma nekončily v koši věci, které tam nepatří, připravili jsme pro vás spoustu tvoření, rad a krásné pracovní listy v článku Třídění odpadu pro děti.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Odpaďáček a opuštěný vláček se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Hned vedle těch barevných domečků stojí popelnice hnědá. A tam bydlí paní Kompostová. Je to moc hodná, trochu baculatá teta v plátěné zástěře. A představte si, ta vám tam ze zvadlých kytiček, ohryzků z jablek a posekané trávy vaří tu nejkrásnější, černou a voňavou hlínu na světě! U ní v hnědé popelnici je vždycky příjemně teploučko a voní to tam přesně jako v lese po dešti.

Jednoho odpoledne tam u ní Odpaďáček seděl, ukusoval suchý rohlík, co mu teta nabídla, a dívali se, jak si kolem nich vesele vrtí žížaly. Paní Kompostová byla v dobrém rozmaru. „Dneska mi lidé hodili samé dobroty, podívejte na ty ředkvičkové lístky, z toho bude hlína úžasná jako čokoládový dort!“ pochvalovala si.

Vtom se víko hnědé popelnice otevřelo, paní Kompostová nastavila zástěru, že něco chytí, ale bum! Dopadlo to s tupým žuchnutím až na dno.

Odpaďáček poposkočil a teta spráskla ruce. Nebyly to volně nasypané slupky. Někdo hodil celou hromadu voňavých, měkkých bramborových slupek pevně zavázaných v tuhém igelitovém sáčku. Sáček tam ležel jako zlomyslný nadutý obláček a ani se nehnul.

„Ach ouvej,“ posteskla si paní Kompostová a píchla do sáčku prstem. „To je nadělení. Takové krásné slupky by to byly, ale jak se k nim dostanu? Já přece nemám zuby, abych prokousla igelit. Žížaly igelit nerady a ani moje hlína z něj nebude mít žádnou radost. Jen se mi tu ten sáček zapaří a zkazí mi tu mou lesní vůni.“

Odpaďáček se zamračil a popotáhl si kšandy. „Tohle by tedy nešlo, tetičko. Igelit k vám nepatří, ten má svůj domeček u mě ve žlutém,“ řekl rázně. „Ale to nic, já mám u sebe vždycky své pracovní nářadí,“ a vytáhl z boční kapsy nůžky.

Sklonil se dolů k sáčku a cvak, cvak! Špičatými nůžkami ten zrádný igelitový kabátek rozstřihl. Zatáhl za okraje a slupky se vesele vysypaly rovnou k tetě Kompostové, která se na ně hned vrhla s malou vařečkou. Skřítek pak prázdný, upatlaný sáček složil, nacpal si ho do kapsy a odnesl si ho k sobě do žluté dílny, aby ho dočistil.

Druhý den ráno si Odpaďáček sedl na okraj hnědé popelnice a čekal. A vskutku, za chvíli šel kolem vysoký pán a v ruce nesl další igelitový sáček, tentokrát plný pecek od třešní. Skřítek na něj zakašlal: „Ehm, ehm, pěkné dobré ráno vinšuju, pane.“

Pán se zastavil a kouká, co to tam sedí za mrňouse. Odpaďáček na něj namířil prstem: „Ty pecky jsou pro tetu Kompostovou tuze dobrá věc. Ale ten igelitový kabátek, ten si k ní dovnitř neházejte. Rozvažte ho a pecky pěkně vysypte. Hlína totiž plasty nežvýká a jenom byste ji tím zadusil.“

Pán se poškrábal za uchem, pak se usmál, rozvázal uzel a vysypal pecky volně dovnitř. A víte co? Prázdný igelitový sáček pak poctivě vhodil k Odpaďáčkovi do žlutého kontejneru. Skřítek jen spokojeně smekl čepici a od té doby to u paní Kompostové vonělo jen tou nejlepší hlínou.

Tak už to vidíte, i paní Kompostová potřebuje, abychom na ni mysleli! Víte, kde má Odpaďáček svou vlastní ložnici, než jde ráno do práce? Přečtěte si úplně první díl naší série Záhada veliké, nafouknuté krabice. A co se dělo dál ve žluté dílně, najdete v příběhu Odpaďáček a záchrana kluzké dílny.

Aby to šlo dětem doma i s těmi bioodpady krásně od ruky, připravili jsme spoustu inspirace a parádní pracovní listy v článku Třídění odpadu pro děti.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Zrádný igelitový kabátek se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.