„Odpoledne vyrazíme na pořádnou výpravu na kopec!“

Bětce se ale nechtělo. Proč by se měla trmácet někam do kopce, přes pařezy a bláto, když tady má svou nejmilejší panenku Matyldu, krabici s dřevěnými kostkami a milovanou knížku o dinosaurech?

Vedle ní se batolil její malý bráška a snažil se ulovit mouchu.

V rohu místnosti, pod dřevěnou lavicí, ležel plátěný zelený batoh. Měl ošoupané kožené řemínky a dvě velké mosazné přezky, které vypadaly jako zamračené oči. Bětka si ho nikdy předtím nevšimla. Tatínek ho dnes ráno snesl z půdy, kde dělal pořádek. Batoh byl starý a na půdě byl schovaný snad věčnost. Pravděpodobně ještě po dědečkovi.

Bětka si ho nevšímala, jen k němu posunula krabici s kostkami, aby měla víc místa pro Matyldu. Vzala svou panenku, začala ji spravovat sukýnku a plánovat na co si spolu budou doma hrát.

Z myšlenek ji vyrušilo hlasité mlasknutí. Bětka se polekaně otočila. Krabice s kostkami byla pryč. Batoh vypadal úplně stejně, jen byl možná trochu plnější.

„To se mi asi zdá,“ zamumlala Bětka. Popadla knížku o dinosaurech a schválně ji položila hned vedle batohu. Otočila hlavu a počítala do tří. Než se dopočítala k dvojce ozvalo se zase to mlasknutí. Rychle se podívala zpátky.

Knížka zmizela. A z batohu se ozvalo spokojené říhnutí.

Bětka vyskočila na nohy. „Hej! To je moje!“

Natáhla ruku k jedné z přezek, že ho otevře a vezme si své věci zpátky. Batoh se ale najednou svezl o kousek dozadu a jeho řemínky sebou mrskly, jako by to byla tykadla rozzlobeného brouka. Bětka za ně zkoušela tahat, ale marně. Nepovolily. Batoh ji nechtěl pustit dovnitř.

Její malý bráška se tomu začal smát a ukazoval na batoh prstem. Bětka se na něj otočila, aby ho okřikla, že tohle přece není žádná sranda. Ten batoh jim právě snědl hračky, to není k smíchu. Jenže Bětka v tom rozčílení udělala velkou chybu. Nechala panenku Matyldu sedět moc blízko.

Chňap! Matylda zmizela v zelené tlamě batohu dřív, než Bětka stihla vůbec mrknout.

To už bylo moc. Bětka se do batohu opřela a snažila se ho zvednout, ale byl těžký jako balvan. Zkusila s ním zatřást, ovšem batoh se ani nehnul. Jediné, co udělal, bylo, že se na podlaze posunul o kousek směrem k otevřeným dveřím. Bětka znovu zatahala za přezky, ale marně. Batoh se zase jen o kousek posunul ke dveřím.

Bětka se zamyslela. Ten zloděj jeden zjevně nesnáší, když se sedí doma. Chce jít ven.

„Tak dobře,“ řekla rozzlobeně a dala si ruce v bok. „Chceš jít na výlet? Půjdeme na výlet. Ale opovaž se mi Matyldu nevrátit!“

Když vzala batoh za popruhy, najednou byl lehký jako pírko. Hodila si ho na záda, čapla brášku za ruku a vyrazila ze dveří dřív, než si maminka stačila obout boty.

„My už jdeme!“ zavolala přes rameno.

Cesta vedla strmě nahoru, hned za roubenkou začínal hustý les. Bětka šlapala přes vystouplé kořeny stromů a naštvaně odfukovala. Bráška cupital za ní a každou chvíli se zastavil, aby prozkoumal nějakého brouka.

Jakmile došli k prvnímu velkému potoku, přes který museli přeskákat po kluzkých kamenech, stalo se něco zvláštního. Bětka s rozběhem přeskočila na druhou stranu, bráškovi pomohla přelézt, a když se bezpečně ocitli na mechu, batoh na jejích zádech sebou cukl.

S žuchnutím z něj vypadlo několik kostek.

„Aha!“ zvolala Bětka vítězoslavně. Bráška posbíral kostky a nacpal si je do kapes tepláků.

Pochopila pravidla. Čím víc překážek zdolá a čím větší to bude dobrodružství, tím spíš získá své věci zpátky.

Začala hledat ty nejzajímavější cesty. Nešla po vyježděné lesní cestě, ale zabočila do hustého houští. Přelézali staré kmeny, prodírali se kapradím, které bylo vyšší než její bráška, a Bětka musela vymyslet, jak bezpečně slézt malý skalní převis. Byla zamazaná od hlíny, ve vlasech měla jehličí, ale uvědomila si, že už se vůbec nezlobí.

Vlastně to byla ohromná zábava. Byla vedoucí expedice a les kolem ní byl plný tajemství.

Když vyšplhali na nejvyšší kopec, odkud byl výhled na celý kraj pod nimi, batoh potichu cvakl.

Na trávu vypadla knížka o dinosaurech. A hned za ní se na mech posadila panenka Matylda.

Bětka si sedla do trávy a srovnala si své poklady na klíně. Batoh ležel vedle ní, prázdný a zjevně bez chuti baštit něco dalšího. Jeho mosazné přezky už nevypadaly vůbec hrozivě. Spíš tak jakoby spokojeně mrkaly ve slunci.

Když k nim konečně dorazila udýchaná maminka, Bětka jen zvedla Matyldu do výšky.

„Mami, zítra musíme jít k tomu lomu za vesnicí,“ ohlásila Bětka a ometla si z tepláků jehličí. „Matylda totiž říkala, že se jí doma hrozně líbí, ale v lese je to o hodně lepší.“

Článek Batůžek, co nesnáší nudu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Žil tam totiž jeden mladý jelen. Na hlavě nosil takovou korunu, že když šel, vypadalo to, jako by si nesl na výlet menší jabloň. A on na to své paroží byl náležitě pyšný. Chodil jen po těch nejširších cestách a nejslunnějších mýtinách, hlavu nosil tak vysoko, že málem zakopával o kořeny, a všem se jenom posmíval. Nejvíc si dobíral obyčejné srnce.

„Podívejte se na sebe, vy srnečci holohlaví,“ říkával jim, když se pásli na louce. „Vypadáte jako přerostlí zajíci. Podívejte se na mě! Já jsem ozdoba lesa. Král hvozdu. Já bych do nějakého hustého keře nevlezl, ještě bych si poškrábal tu svou nádheru.“

Srnci jen sklopili uši a raději šli okusovat trávu jinam. Kmotra liška to všechno z dálky pozorovala, oklepávala si kožich od jehličí a jen kroutila hlavou. Moc dobře věděla, že pýcha předchází pád a obvykle to bývá pád rovnou do pořádných ostružin.

A taky že ano. Jednoho odpoledne se lesem rozlehl zoufalý nářek. To srna Běla běhala kolem starého, vyvráceného dubu, který byl celý obrostlý pichlavým trním a ostružiním. Její malý koloušek tam totiž ze zvědavosti strčil nožku a kopýtko se mu zaseklo mezi dva silné, vyschlé kořeny hluboko v tom křovisku.

Zvířátka se hned seběhla. Jezevec zkoušel hrabat zespodu, ale kořeny byly tvrdé jako kámen. Zajíci se snažili ostružiny překousat, jenže si jen popíchali čumáky.

„S tím sami nehneme. Potřebujeme někoho kdo má velkou sílu,“ prohlásil starý jezevec a mnul si odřený nos. „Někdo musí to křoví rozhrnout a ty kořeny rozlomit.“

„Zavoláme na pomoc medvěda,“ napadlo malého ježečka. „Ten má síly za deset.“

„Jenže je neděle, to chodí medvěd až na druhý konec lesa na hřiby,“ připomněla máma zaječice.

V tu chvíli šel kolem náš jelen Paroháč. Zvířata na něj hned začala volat a prosila ho o pomoc. Jelen se zastavil, podíval se na plačícího kolouška, pak na to strašlivé trní a odfrkl si.

„Zbláznili jste se? Já a lézt do takového roští? Vždyť bych si mohl ulámat špičky paroží! A zničit si je kvůli nějakému nepozornému mrněti? Ať si ho vytáhne ten, kdo ho tam pustil.“ Otočil se a chtěl odkráčet pryč.

Jenže Kmotra liška si stoupla přímo před něj a zatarasila mu cestu. Tvářila se nesmírně vážně a taky tak trochu tajemně.

„To je ale škoda, pane jelene,“ pronesla potichu, jako by mu svěřovala velké tajemství. „Já si totiž celou dobu myslela, že jste tak chytrý, jak jste krásný. Víte vy vůbec, co v takovém hlubokém ostružiní roste?“

Jelen se zastavil a nastražil uši. „Copak by tam mohlo růst? Jen klacky a trní.“

Liška se naklonila blíž. „Zlatý lišejník. Roste jen na těch nejsušších kořenech hluboko v trní, kam slunce nesvítí. Kdo si o něj otře paroží, tomu se leskne tak, že by i slunce zbledlo závistí, a roste pak dvakrát rychleji. Ale když tam nechcete, chápu to. Necháme ho srncům. Třeba jim z něj konečně taky něco vyroste.“

To bylo na jelenovu marnivost moc. Představa, že by jeho paroží mohlo být ještě o chlup krásnější, mu úplně zatemnila ten kousek rozumu, co mu v hlavě zbyl.

„Uhněte!“ zavelel najednou a hnal se přímo do středu toho nejhustšího křoviska.

Trní praskalo, ostružiny se trhaly. Jelen se dral kupředu jako balvan. Zabral svou mohutnou hlavou, zachytil parožím o ten vyschlý kořen, co držel kolouška, a jak mocně škubl, kořen s hlasitým prasknutím povolil. Malý koloušek byl volný! Hned pelášil k mamince.

Jenže jelen ztratil rovnováhu a zabořil se do křoví ještě hlouběji. Kolem krku se mu omotaly silné šlahouny ostružin. Parohy se mu ze všech stran zaklínily do větví padlého dubu. Ať se hnul doprava nebo doleva, trní ho drželo pevně jako kleště. Chtěl couvnout, ale nešlo to. Byl chycený do pasti vlastní pýchy.

„Pomoc!“ zamečel jelen, a už to neznělo ani trochu vznešeně. „Vždyť já se tu udusím! Uvízl jsem! Kde je ten lišejník?“

Liška seděla na pařezu a usmívala se. „Omlouvám se, pane jelene. Asi jsem se spletla. Místo zlatého lišejníku se tam najde jen obyčejná hloupost. Ale uznejte, povedlo se a ten koloušek je venku!“

Jelen tam stál, ostružiny měl zamotané v parožích, a vůbec nevěděl, co má dělat. A tak mu museli nakonec pomoct obyčejní srnci, kterým se ještě ráno posmíval. Přišli a začali větvičku po větvičce trpělivě překusovat a rozmotávat. Trvalo to půl dne, než ho z toho vězení vymotali.

Když jelen konečně vylezl, měl parohy poškrábané, kožich rozcuchaný a byl celý zahanbený. Od toho dne už se po lese nikdy nenaparoval a byl rád, že se nad ním ostatní srnci slitovali a pomohli mu na svobodu.

Článek Jak jelen paroháč uvízl ve vlastní pýše se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Když nevěděla co by, tak si zkrátka něco vymyslela. A jednoho dne si vzala na paškál starého medvěda. Medvěd už měl sice kožich sem tam prokvetlý šedinami a krok trochu pomalejší, ale síly měl pořád na rozdávání. Jenže sojka začala po lese rozkřikovat: „Slyšeli jste to? Medvěd už je úplně na dně! Včera nedokázal rozlousknout ani malý lískový oříšek! Prej se bojí i obyčejné žížaly, protože by ho přeprala!“

Zvířata jsou od přírody důvěřivá, a když se jim něco opakuje stokrát, začnou tomu věřit. Mladí zajíci se medvědovi pošklebovali (i když stále z bezpečné vzdálenosti), drzé vrány na něj z výšky pokřikovaly, a jezevci, místo aby mu uctivě ustoupili z pěšiny, jen otráveně mručeli, ať ten starý louda jde jinudy.

Kmotra liška to všechno z povzdáli pozorovala. Neměla ráda nespravedlnost, a ještě méně měla ráda ubreptané zobáky. Věděla moc dobře, že medvěd sice chodí pomalu, aby si neunavil tlapky, ale když na to přijde, porazí suchý kmen jediným máchnutím. Rozhodla se, že té modrokřídlé klevetnici trochu srazí hřebínek.

Počkala si, až si sojka sedne na nízkou větev, aby nabrala dech k dalšímu pomlouvání. Liška se pod stromem nenápadně protáhla a spiklenecky zašeptala: „Sojko… ty máš přehled. Nevíš náhodou o těch ponravách? Těch neuvěřitelně tlustých, šťavnatých ponravách, co jsou schované pod tím obrovským mechatým balvanem u potoka? Je jich tam plné hnízdo. Ale pšt, nikomu to neříkej. Já bohužel nemám sílu s tím velkým balvanem pohnout, ale ty se třeba dostaneš pod něj.“

Sojce se zablýsklo v očích. Ponravy, to byla pochoutka. A ukázat všem, že ona sama se dokáže dostat pod balvan a získá tu největší hostinu pro sebe, to byla nesmírně lákavá představa. Vyrazila rovnou k potoku.

Balvan to byl panečku pořádný. Seděl si v mechu jako velká bradavice a ani se nehnul. Sojka se pod něj pokoušela dostat, ale marně. Začala do něj klovat, strkala do něj hrudníčkem, ale kámen nic. Začala tedy svolávat pomocníky z celého lesa. Přiletěly vrány, přiběhli jezevci i celá rodina divokých prasat. Sojka jim naslibovala hory doly tučných ponrav, jen když kámen společně odvalí.

Tak se do toho lesní chasa opřela. Prasata ryla rypáky pod kamenem, jezevci tlačili zadky, ptáci klovali a tahali za jeho mechový porost. Supěli a funěli, hlína létala na všechny strany, ale obrovský kámen se ani nezachvěl. Byli z toho celí unavení a vzteklí.

V tu chvíli šel kolem potoka starý medvěd, kterého tam poslala liška. Těžce našlapoval, v tlamě ledabyle přežvykoval stéblo trávy, a nevzrušeně koukal, co se to tam děje.

Kmotra liška k němu ladně přistoupila a uctivě sklopila uši. „Mistře medvěde,“ promluvila nahlas, aby to všichni slyšeli, „tenhle kámen nám tu trochu ucpává pramen. Nemohl byste ho prosím vás kousek popostrčit?“

Medvěd se zastavil. Koukl na zpocená prasata, koukl na vyčerpanou, upovídanou sojku. Neřekl ani půl slova. Jen se tak zlehka opřel o zadní, zvedl ty své „zesláblé“ tlapy a líně zatlačil do balvanu.

Křup! Žbluňk! Kámen se odvalil, jako by byl z papíru, a s těžkým plesknutím dopadl do trávy o tři metry dál.

Zvířatům spadly brady. Sojka okamžitě vystřelila k místu, kde balvan stál, a hledala své slíbené ponravy. Jenže žádné tam nebyly. V hluboké prohlubni, pod balvanem se jen okamžitě utvořilo malé jezírko z uvolněného pramene. Sojka se naklonila nad hladinu a místo tučné hostiny uviděla jen svůj vlastní odraz. Odraz hloupého ptáka s otevřeným zobákem, který naletěl na vlastní pomluvy a chamtivost.

Medvěd mezitím v naprostém klidu pokračoval v cestě k maliní a Kmotra liška se jen tak pro sebe pod vousy usmála.

„To máš tak, kmotřičko,“ řekla směrem k sojce, která nevěděla, kam se schovat. „Kdo druhé pomlouvá a dělá z nich slabochy, ten nakonec před celým lesem ukáže jen svou vlastní slabost a hloupost.“

Od toho dne bylo v lese o poznání klidněji. A když už sojka náhodou otevřela zobák, bylo to jen proto, aby spolkla mouchu.

Článek O sojce, která měla jazyk rychlejší než rozum se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Usmyslel si totiž, že když je v lese nejdéle, tak mu to tu vlastně všechno patří. Každý strom, každá šiška, ba i ten vzduch, co fouká mezi větvemi.

Jednoho rána si stoupl doprostřed mýtiny, opřel se o sukovitou hůl a vyhlásil nová pravidla. „Poslouchejte mě, vy holoto lesní!“ zahučel, až z dubu spadly tři žaludy. „Od zítřka zavádím poplatky. Kdo chce spát v mém mechu, přinese mi hrst oříšků. Kdo chce pít z mého potoka, odevzdá mi nejlepší houby. A kdo chce dýchat můj vzduch, donese sladké lesní jahody. Jinak ať si sbalí ranec a táhne o dům dál!“

Zvířátka z toho byla celá tumpachová. Nechtěla se hádat s někým tak starým a nevrlým. A tak se před jezevčí norou začala tvořit fronta. Veverka s pláčem odevzdávala lískové oříšky, které si pracně nasušila na zimu. Paní Ježková přikutálela krásného praváka, kterého chtěla dát dětem k večeři, a zajíci nosili svazečky té nejšťavnatější trávy. Jezevec to všechno hromadil ve své noře, cpal si břicho a mnul si tlapky, jak na to chytře vyzrál.

Všiml si toho ale i někdo jiný. Kmotra liška. Seděla na pařezu, koukala na ten smutný průvod a kroutila hlavou. „Tak takhle by to, starochu, nešlo,“ zamumlala si pod vousy. „Zajícům kručí v břiše a ty tu praskáš ve švech? Na tebe musí platit trochu jiná měna.“

Druhý den večer, když už slunce zalezlo za kopec a na nebi se rozsvítily první hvězdy, zaklepala liška na jezevčí noru. Chroustal vylezl ven, v zubech stéblo trávy, a hned natahoval tlapu. „Tak co mi neseš, zrzundo? Daň za vzduch, nebo za mech?“ Liška ukázala prázdné tlapky. „Nenesu ti oříšky, Chroustale. Nesu ti něco mnohem lepšího. Radu. Ale jestli o ni nestojíš, já si ji nechám pro sebe.“

Jezevec zpozorněl. Chamtivost v něm hlodala. „Jakou radu? Mluv!“ „Víš,“ pošeptala mu liška spiklenecky, „tam za kopcem, jak je ta stará tůňka v olšinách… tam se dějí věci. Když je úplně jasno a tma jako v pytli, plavou tam na hladině zlaté mince. Jen tak se tam houpou. Stačí natáhnout ruku a vylovit je. Ale já do studené vody nelezu, vodu nemám vůbec ráda. Ty jsi ale pán lesa, tobě ty mince vlastně patří.“

Jezevci se zalesklo v očích. Zlaté mince! Kdyby je měl, mohl by si nechat z města přinést pečenou husu a medové koláče. Ani nepoděkoval, popadl klobouk a pelášil k olšinám, jak nejrychleji mu ty jeho krátké nohy dovolily.

Doběhl k tůňce. Voda byla klidná, tichá a černá jako tuš. A opravdu! Na hladině se třpytily jasné, zlatavé mince. Skoro se zdálo, že na něj pomrkávají. Chroustal vůbec nepoznal, že to jsou jen odrazy hvězd z noční oblohy. Viděl jen zlato.

Naklonil se nad vodu a chňapl tlapou. Nic. Zkusil to znovu, natáhl se ještě víc, ztratil rovnováhu a… ŽBLUŇK!

Sletěl do tůně po hlavě. Voda byla studená jako led. Jezevec prskal, plácal kolem sebe, šlapal vodu, až se nakonec celý promáčený, obalený žabincem a bahnem vyškrábal na břeh. Zuby mu drkotaly tak nahlas, že to znělo jako klapání mlýnského kola.

Ráno našla zvířátka jezevce zalezlého hluboko v noře. Kýchal tak silně, až z dubu opadalo i to poslední listí, a z nosu mu kapalo. Kmotra liška stála před norou, vesele pomrkávala na veverku a nahlas pronesla: „Kdo chce obírat ostatní a nemá nikdy dost, ten nakonec pěkně ostrouhá. A místo zlata vyloví jen pořádnou rýmu.“

A od toho dne už v lese nikdo žádné daně z mechu nevybíral. Zvířátka si zase v klidu chroustala své oříšky a jezevec byl rád, že mu paní Ježková občas ze soucitu uvařila šípkový čaj s medem. Sám totiž zjistil, že chamtivost zatemňuje rozum a že nejlepší vzduch je ten, který mohou dýchat všichni společně a zadarmo.

Článek O jezevci, který chtěl vybírat daně z mechu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

V lese za hájovnou žil zajíc. Jmenoval se Polňák a ze všeho nejraději poslouchal ozvěnu vlastního hlasu. Jednoho dne na okraj lesa zafoukal vítr a přinesl z nedaleké vesnice zmačkané stránky starých novin. Zvířata do novin obvykle nekoukají, protože zprávy si předávají sojčí poštou, ale Polňák uměl trochu slabikovat. Posadil se na pařez, narovnal si brýle, které našel kdysi u posedu, a začal číst.

Na té stránce se psalo o jakýchsi atletických závodech. Stálo tam černé na bílém, že nejrychlejší vyhrává, bere zlatou medaili a všichni ho pak musí poslouchat.

„No ne!“ plácl se Polňák do stehen. „Vždyť já jsem v lese bezkonkurenčně ten nejrychlejší! Uteču psovi, uteču kuně a minule jsem předběhl i traktor pana nadlesního. To znamená, že jsem tady vlastně ten nejdůležitější. Od zítřka mi budete říkat pane starosto!“

A jak řekl, tak udělal. Začal se po lese naparovat jako páv. Veverkám zakazoval louskat ořechy v době poledního klidu, jezevcům chtěl měřit hloubku nor a po sýkorkách vyžadoval hlášení, kolik toho za den nalétaly. Zvířátka z toho byla celá tumpachová a nevěděla, jak se toho ušatého ouřady zbavit.

Zpráva o novém „starostovi“ brzy donesla až ke Kmotře lišce. Ta zrovna ležela v mechu a čistila si drápky. Jen se usmála pod vousy, zvedla se a šla si Polňáka najít. Zastihla ho zrovna na hlavní křižovatce, jak hubuje krtkovi, že dělá hromádky mimo vyznačené trasy.

„Copak, copak, Polňáku? Prý jsi spolkl nějaké ředitelské moudro,“ prohodila liška lišácky. Zajíc se narovnal, vypnul hruď a nakroutil si vousky. „Nejsem žádný Polňák, ale pan starosta. Četl jsem to v novinách. Jsem nejrychlejší, a proto mi to tu patří. Jestli se ti to nelíbí, kmotro, můžeš si stěžovat na lampárně na nádraží.“

„Ale kdež, já ti to přeju,“ řekla liška medovým hlasem. „Akorát si říkám, jestli jsi vážně tak rychlý. Dáme si závod! Odtud z křižovatky, kolem celého Jezevčího kopce a zpátky sem k tomuhle dubu. Když vyhraješ, budu ti celý měsíc vykat a čistit ti uši. Ale když vyhraju já, spálíš ty svoje noviny a přestaneš tu všechny komandovat.“

Polňák se začal smát, až se za břicho popadal. Závodit s liškou? Vždyť má nohy krátké a táhne za sebou ten svůj těžký ocas! Hned souhlasil. Divoké prase zachrochtalo na start a závod začal.

Zajíc vystřelil jako blesk. Hrabal nohama tak, že odhazoval hlínu na všechny strany, a během tří vteřin zmizel za zatáčkou. Běžel, co mu plíce stačily. Liška na to šla jinak. Popoběhla pár metrů, aby se neřeklo, a pak šup! Zapadla pod kořeny starého smrku. Dobře totiž věděla, že celý Jezevčí kopec je skrz naskrz provrtaný starými opuštěnými chodbami, které kdysi vyhloubil jeden hodně pracovitý jezevec. Byla to zkratka, o které věděla jen ona.

Zatímco zajíc obíhal celý kopec dokola zvenku a potil se až na zádech, liška si pohodlně proběhla zkratkou. Za chvíli vylezla u severní křižovatky. Sedla si na pařez, utrhla si dlouhé stéblo trávy, začala ho žvýkat a čekala.

Za pět minut se přihnal Polňák. Jazyk mu visel na vestě, funěl jako stará lokomotiva, ale v očích měl vítězství. „Kde se loudáš, starosto?“ zavolala na něj liška a ležérně si přehodila nohu přes nohu. „Už tu na tebe čekám pěknou chvíli. Asi jsem tě někde předběhla, když ses zdržoval trháním pampelišek.“

Zajícovi málem vypadly oči z důlků. Vůbec to nechápal. Jak se před něj mohla dostat? Nic neřekl, jen zatnul zuby, zabral zadníma nohama a vyrazil k cíli tak rychle, až mu uši pleskaly o záda.

Liška znovu zalezla do staré nory. Prošla si druhou, ještě kratší chodbou, kterou znala jako své vlastní boty, a za chvilku už seděla v cíli pod velkým dubem. Našla si tam zapomenuté lesní jahody, a tak si je v klidu uzobávala.

Když Polňák dorazil do cíle, byl na pokraji sil. Nohy se mu pletly do vánočky, svalil se do trávy a nemohl popadnout dech. Nad ním stála Kmotra liška, tvářila se, jako by se právě vrátila z lázní, a podávala mu jednu jahodu.

„Tak co, pane starosto? Chceš si dát ještě jedno kolo, nebo ty noviny raději rovnou sežereš?“ usmála se na něj.

Polňák nic neříkal, jen odevzdaně přikývl. Od toho dne už v lese nikomu neporoučel a na noviny se nechtěl ani podívat. A Kmotra liška? Ta si jen znovu ověřila starou dobrou pravdu. Že nohy sice umí krásně běhat, ale je to hlava, která nakonec vyhrává. Pýcha a silácké řeči totiž zkrátka nestojí ani za zlámanou mrkev, když nemáte pod čepicí.

Článek Liška a závod s namyšleným zajícem se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Byla zrovna tuhá zima, sníh křupal pod tlapkami a starý hajný Karas chodil každý den s nůší plnou sena, kaštanů a mrkve ke krmelci. Srnky už z dálky natahovaly krky a těšily se, jak si dají do nosu. Jenže měly smůlu. Sotva hajný odešel, vyřítila se z houští rodinka divokých prasat.

Starý kňour, bachyně velká jako almara a půltucet pruhovaných selat. Vletěli ke krmelci jako velká voda. Chrochtali, mlaskali, ryli rypáky do země, až hlína lítala na všechny strany. Kaštany zašlapali do sněhu, mrkev obalili v blátě a seno rozházeli po celém palouku. Za pět minut tam byla taková spoušť, že by tam neposvačila ani slepá vrána. Prasata se s plnými břichy odvalila do křoví a chudinky srnky stály opodál a kručelo jim v břiše.

„Tohle přece nejde, Kmotro,“ postěžovala si druhý den ráno stará srna lišce, když u ní hledala radu. „Vždyť nám vždycky zničí a pošlapou všechno jídlo. Ty tvoje nápady vždycky fungují, nemohla bys těm divočákům domluvit?“

Kmotra liška si zrovna pročesávala oháňku. Zastavila se a zasmála se, až jí vousky poskočily. „Domlouvat divočákovi, to je jako chtít po pařezu, aby kvetl. S prasetem nesmíš mluvit o slušnosti, protože neví, co to je. Na ně musíš vyzrát jinak.“

Ještě to dopoledne oběhla liška celý les. Každému, koho potkala, důležitě šeptala: „Slyšeli jste to? Dneska večer se u krmelce koná hostina jen pro tu nejvyšší lesní šlechtu. Pro ty nejvznešenější a nejchytřejší hlavy z celého polesí!“

Samozřejmě se postarala, aby to uslyšela i sojka, která to do čtvrt hodiny vyslepičila prasatům v jejich rákosí.

Když začal padat soumrak a hajný do krmelce nasypal čerstvé zásoby, prasečí rodinka už stála na kraji mýtiny. Starý kňour si dodal důležitosti, naježil štětiny a vykročil ke žlabu. Vtom z posedu seskočila Kmotra liška a stoupla si přímo před něj.

„Zadrž, pantáto,“ zvedla tlapku. „Dneska to není jen tak obyčejná večeře. Tohle je vybraná hostina pro lesní honoraci. Tady platí přísná pravidla stolování.“

Kňour zabručel. „Pravidla? Jaká pravidla? Já mám hlad!“

„Pravidla urozených,“ mrkla na něj liška šibalsky. „Kdo je chytrý a vznešený, ten jí s vybranými způsoby, hezky a čistě. Urozené zvíře přece nebude žvýkat hlínu jako nějaký hloupý červ! Proto platí: kdo jídlo upustí na zem nebo ho zašpiní blátem z rypáku, ukazuje, že je prosťáček, a takové sousto musí nechat ležet. To pak přijde k duhu nočním sovám a dalším tvorům, kteří mají raději tmu než den.“

Kňour se zarazil. Být za hlupáka před celým lesem? To mu jeho prasečí hrdost nedovolí! Ohlédl se na bachyni, ta na něj kývla.

A tak se stalo něco nevídaného. Divočáci, kteří jindy jedli jako rozežraná saň, přistupovali ke krmelci po špičkách kopýtek. Kňour opatrně, jen pyskama, vzal jeden kaštan a pomalu ho chroupal s hlavou vztyčenou vysoko do vzduchu. Selátka, když viděla tátu, dělala to samé. Žvýkala mrkev tak jemně a vznešeně, jako by to byly marcipánové růžičky. Byli tak zabraní do toho, aby ukázali, jaká jsou strašně vybraná společnost, že ani nedupali, ani se nechovali neomaleně, natož aby něco rozryli.

Když měli dost, uklonil se kňour na všechny strany, aby ukázal, že on tu etiketu má v malíku, a pyšně odvedl rodinku do houští.

Srnky, které to celé pozorovaly zpoza smrků, nemohly uvěřit vlastním očím. V krmelci zbylo plno čistého, nepošlapaného jídla, nikde ani cákanec bláta. S radostí se pustily do večeře.

Liška seděla opodál, spokojeně se usmívala a louskala si u toho vlašský ořech. Zákazování a křik totiž nikdy nikoho slušným mravům nenaučily. Ale když nevychovanci řeknete, že slušnost je výsada vyvolených, hned se o ni začne rvát.

Článek Jak se divočáci učili stolovat se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Dlouho byl klid. Jenže jednoho podzimu, zrovna když padalo listí a jezevci začali ucpávat nory mechem, aby jim netáhlo na záda, se v lese objevil nezvaný host. Pytlák. Jmenoval se Kudla, vousy měl ostré jako drátěnka a svědomí černé jako uhel. Nepřišel se kochat, ani sbírat hříbky. Nosil přes rameno špinavý pytel a po pěšinách líčil drátěná oka a kovové klece. Měl spadeno hlavně na zajíce.

Netrvalo dlouho a v lese zavládlo boží dopuštění. Zajíci se báli vystrčit nos z křoví, i když jim kručelo v břiše, bažanti raději chodili úplně potichu a i to divoké prase raději rylo jen na okraji lesa.

„Takhle to dál nejde,“ bědoval starý zajíc Polňák, když si to večer přihopkal ke Kmotře lišce. Klepal se jako sulc a uši měl stažené až na zádech. „Kmotro, včera jsem málem nechal nohu v drátu! Nemůžeme ani na krok. Ten Kudla nás všechny pochytá!“

Liška seděla na pařezu, louskala oříšek, který ji zajíc donesl a přemýšlela. „Víš, Polňáku,“ řekla pomalu, „na pytláka Kudlu musíme jít od lesa. Doslova. Kdybychom s ním chtěli měřit síly, prohrajeme. Má pušku a jen tak něčeho se nelekne. Ale rozumu, toho moc nepobral. Zítra svoláš všechny, kdo mají nohy, křídla nebo aspoň kopyta.“

Druhý den dopoledne bylo na hlavní mýtině plno. Kmotra liška si stoupla na nejvyšší balvan, aby na ni všichni viděli. „Poslouchejte dobře, sousedé,“ začala. „Ten Kudla si myslí, že je pánem tvorstva, protože umí ohnout kus drátu. My mu ukážeme, co umí les, když drží pohromadě.“

A začala rozdávat úkoly. Zajíci a myšky dostali za úkol proklouznout na smetiště za vesnicí. Měli donést ty nejroztrhanější boty, děravé holínky a sešlapané bačkory, co jich tam jen najdou. Divoká prasata a jezevci měli jít k potoku, kde rostly ty nejhustší a nejtrnitější ostružiny, a opatrně z nich ukousat dlouhé šlahouny. A nakonec si liška zavolala straky. „Vy máte oči všude. Najděte mi vosí hnízdo. Ale pozor, ať je to nějaké, kde jsou vosy obzvlášť nevrlé a nemají smysl pro humor. Až ho najdete, opatrně ho tady doneste a počkejte na můj povel.“

Zvířata se dala do práce. Do večera byly všechny drátěné pasti, které pytlák nastražil, plné starých bot. V jednom oku visel zablácený gumák, ve druhém prodřená polobotka. Přes cestu, kudy Kudla vždycky chodil, natáhli jezevci s prasaty pletivo z ostružin, pevné jako lodní lano, a šikovně ho zamaskovali spadaným listím.

Když padla noc a tma byla taková, že by se dala krájet, uslyšeli praskání větviček. Pytlák Kudla se plížil lesem. Mnul si ruce, jaký bude mít úlovek. Přišel k prvnímu oku, sáhl do tmy, nahmatal něco těžkého a šup s tím do pytle. Přišel ke druhému, zase tíha. Šup s tím do pytle.

„To je dneska ale úroda,“ liboval si potichu a nesl si na zádech poctivých deset kilo starých křusek a gumáků.

Najednou ale BÁC! Kudla udělal krok a zapletl se do ostružinových šlahounů. Trny se mu zakously do kalhot, a jak se snažil vyprostit, zamotal se do toho ještě víc. Ztratil rovnováhu a plácl sebou do bláta jako pytel brambor.

A to byl signál pro straky. Ty už celou dobu seděly na větvi přímo nad ním a v pařátech držely veliké vosí hnízdo. Jak pytlák žuchl na zem a začal nadávat, straky hnízdo pustily. Dopadlo přesně Kudlovi na záda a rozbilo se.

Vosy, které zrovna spaly a měly po probuzení tuze špatnou náladu, vyletěly ven. A koho nevidí, nějakého bručouna, co se válí v ostružinách a mává rukama.

„Jau! Au! Pomoc!“ zařval Kudla na celý les. Vyskočil, pytel s botami nechal ležet v blátě a vzal nohy na ramena. Vosy ho hnaly jako stádo rozzuřených býků. Pytlák běžel naslepo, přeskakoval pařezy, prorážel křoví, až doběhl k rybníku brčálníku. Aby se zachránil před žihadly, skočil tam rovnou po hlavě a z vody mu koukal jen nos.

Zvířátka stála na kraji lesa a potichu se smála, až se za břicha popadala. Kudla v rybníce mrznul až do rána, pak se potupně vyškrábal na břeh a pelášil z lesa pryč. V tom lese už ho nikdy nikdo neviděl.

Kmotra liška se jen usmála pod vousy. Dobře totiž věděla to, co by si měli pamatovat všichni: i ten největší silák a protiva nakonec s brekem uteče, když se proti němu všichni malí spojí a drží za jeden provaz.

Článek Jak les vyhnal pytláka se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Nejdřív se ztratil myšce polní skleněný korálek, který si přikutálela až od cesty a měla ho v noře místo lustru. Pak přišla o své parádní zrcátko sojka. A panu jezevci dokonce zmizel z předzahrádky staniol od čokolády, se kterým si chtěl podložit křeslo.

A co dělala straka? Seděla na samé špičce toho nejvyššího dubu, prohlížela si svůj nakradený poklad a na celé kolo se všem posmívala: „Kdo je hloupý, ať je chudý! Já mám doma blyštivo, vy máte jen hlínu a bláto!“

Zvířátka v lese z toho byla celá tumpachová. Nešlo o to, že by bez zrcátka nebo staniolu nemohla žít, ale ta pýcha a drzost jim nedala spát. A tak se sebrala a šla za Kmotrou liškou. Vědělo se totiž, že Kmotra liška má pod čepicí a na každého vyzraje.

Liška je vyslechla, podrbala se zadní tlapou za uchem a povídá: „Ono se říká, že na hrubý pytel patří hrubá záplata. A na zloděje jakbysmet. Nechte to na mně.“

Kmotra liška nelenila. Vzpomněla si, že nedaleko hájovny leží v trávě prázdná plechovka od sardinek. Krásně se na sluníčku blýskala, hotové stříbro. Liška ji opatrně vzala do tlamy a donesla ji doprostřed mýtiny, přímo pod onen dub, kde bydlela straka.

Pak ale udělala věc, nad kterou by lecjaký oukropa kroutil hlavou. Šla ke starému smrku, co ronil hustou, voňavou a pekelně lepivou smolu. Nabrala smolu na klacík a celou plechovku zespodu a zevnitř pořádně napatlala. Nechala jen okraje čisté, aby to házelo ta správná prasátka. Plechovku postavila pěkně na kámen, aby byla dobře vidět.

Sama se schovala za ostružiní a čekala.

Netrvalo ani čtvrt hodiny a straka na dubu zpozorněla. Kývla hlavou doleva, kývla doprava a už to viděla. Na pařezu leží něco, co se leskne víc než všechny její korálky! Oči jí zasvítily chamtivostí.

„To musí být moje!“ krákla a snesla se dolů.

Její chamtivost byla silnější než opatrnost. Straka přistála přímo v plechovce. Radostně do ní klovla, ale pak chtěla popadnout kořist a letět zpátky. Jenže ejhle! Nožičky se ani nehnuly.

Zabrala křídly, až z ní peří lítalo, a jak se celá splašila, přilepila si k té smůle i ocas. Byla chycená jako v pasti. Cukala sebou, nadávala, ale smola držela jako čert.

V tu chvíli vystoupila z ostružiní Kmotra liška.

„Copak, copak, paní Strako?“ promluvila liška medovým hlasem. „Rozhodla jste se, že u nás na mýtině zapustíte kořeny? Nebo se vám ten kousek plechu líbí tak, že ho nechcete dát z pařátů?“

Straka pochopila, že narazila. Přestala sebou mlít a potupně svěsila hlavu. „Kmotro liško, smiluj se! Pusť mě, vždyť já tu umřu hlady a žízní.“

„Ale kdepak umřít,“ odvětila liška a sedla si naproti ní. „Já tě pustím. Ale má to podmínku. Do večera mi sem na pařez sneseš všechno co jsi u nás v lese nakradla. Všecko do posledního střípku. A jestli se v tomhle lese ztratí ještě někdy něco lesklého, najdu si tě. A věř mi, že smola je to nejmenší, co tě potká.“

Straka slíbila hory doly, jen aby byla volná. Liška vzala tlustou větev, opřela se do plechovky a straku s hlasitým mlasknutím odloupla. Pár pírek tam sice zůstalo, ale to už tak u zlodějů bývá, že nikdy neodejdou s úplně čistým štítem.

A pointa? Ta je prostá jako facka. Zlodějské prsty, nebo v tomhle případě pařáty, nakonec vždycky uvíznou v pasti. Straka do večera všechno vrátila a od té doby v lese nic nechybělo. Lišce se zvířátka hluboce uklonila a Kmotra byla spokojená, že v revíru zase vládne klid.

Článek Jak liška vyškolila straku zlodějku se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jednoho podvečera si skřítek zrovna ve žluté dílně rovnal umyté kelímky od jogurtů. Venku se už smrákalo a ve žlutém domečku byl příjemný klid. Vtom se víko otevřelo a dovnitř něco s hrkáním spadlo. Nebyla to ani PET lahev, ani igelitový sáček.

Byla to hračka. Malý stříbrný robůtek. Jenže ten robůtek nevypadal vůbec dobře. Místo aby ležel tiše jako ostatní plasty, podivně v něm cvakalo, jedno červené očičko mu blikalo a ze zad se mu ozývalo tlumené kašlání a syčení.

Odpaďáček k němu opatrně přistoupil a posunul si modrou čepici. „Copak je to tu za strašidlo? Ty se sice kamaráde tváříš jako plastový, ale děláš tu hroznou neplechu. Co ti chybí?“

Robůtek jen zasípal: „Bolí mě bříško. Mám v zádech tužkové baterie a už jim dochází síla. Je jim špatně, začínají téct a pálí to! Navíc cítím, že uvnitř pod mým plastovým kabátkem mám spoustu drátků a kovových součástek, které sem do žlutého domečku vůbec nepatří.“

„Krucipísek,“ zabručel skřítek. Hned věděl, že tohle není žádná legrace. Nasadil si své nejtlustší kožené rukavice a opatrně robůtka otočil. Odklopil mu na zádech malá dvířka a vykoukl na něj párek starých baterií. Jedna už měla na sobě ošklivý bílý prášek.

„My sem nepatříme, pane skřítku,“ pískala baterie. „Máme v bříšku jedovaté šťávy. Kdybychom tu vytekly, znehodnotíme všechny čisté plasty a ty by se pak už nedaly znovu použít.“

Odpaďáček baterie opatrně vyndal a položil je na okraj kontejneru. Pak se ale podíval na samotného robůtka. „A ty, kamaráde, tady taky nemůžeš zůstat. Kdybys putoval s plasty dál, tvoje drátky a motůrky by nadělaly v třídičce pěknou paseku. Patříš do elektroodpadu, mezi své stroje a přístroje.“

Ráno si Odpaďáček na okraji popelnice počkal na toho chlapečka, který hračku vyhodil. Když šel kluk kolem, skřítek na něj houkl: „Mladý pane, pojďte sem! Udělal jste hned dvě chyby najednou.“

Chlapeček se překvapeně zastavil. Odpaďáček mu ukázal na vyndané baterie a robůtka bez bříška. „Pamatuj si: nejdřív musíme vždycky vyjmout baterie. Ty patří do speciálních sběrných boxů. Mají je v každém supermarketu nebo možná i u vás ve škole. Nikdy nesmí přijít do obyčejného koše.“

„A ten robůtek?“ zeptal se chlapec smutně.

„Ten patří do červeného kontejneru na elektroodpad nebo zpátky do elektra,“ vysvětlil skřítek. „I když vypadá jako plast, uvnitř má drátky a kovy, které je třeba recyklovat zvlášť. Kdybys ho nechal mezi plasty, zničil bys celou mou várku recyklovaných kelímků.“

Chlapeček si baterie zabalil do kapesníku a robůtka vzal do podpaží. Slíbil, že je oba odnese tam, kam skutečně patří. Odpaďáček se spokojeně vrátil do své dílny. Věděl, že tentokrát zachránil nejen své čisté plasty, ale i přírodu před nebezpečnou chemií.

Uf, to bylo o fous! Baterie dovedou nadělat pěknou paseku. Jestlipak ale víte, jaké dobrodružství čekalo na Odpaďáčka v jeho útulné ložnici? Přečtěte si pohádku Záhada veliké, nafouknuté krabice. Nebo se podívejte, co se stane, když se někdo pokusí vyhodit rovnou celou hračku, v příběhu Odpaďáček a opuštěný vláček. A pokud chcete mít doma jasno v tom, kam která věc vlastně patří, mrkněte na náš přehledný článek plný pracovních listů Třídění odpadu pro děti.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Odpaďáček a nemocný robůtek se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Stát! Brzděte!“ křikl velitel hlídky a zuřivě zamával nohama.

Jenže pak BUM! První mravenec narazil do měkké zelené zdi.

Celá dálnice se zastavila. Co se stalo? Přes hlavní cestu ležela obrovská, tlustá housenka. Pěkně se najedla čerstvých lístků a teď tu spala jako špalek. Oddychovala, až se celý stonek třásl. Mravenci do ní strkali rameny: „Hej, vstávej, překážíš v provozu!“ Ale housenka jen zamlaskala, převalila se a spala dál. Její váha byla na malé mravence prostě moc velká. Nahoře na listu začaly mšice nespokojeně přešlapovat. Měly plno sladké šťávy, ale nikdo si pro ni nešel.

Zničehonic z dálky uslyšeli zvuk, který připomínal bručení motoru starého auta. A přibližovalo se to. Zpoza listů velké pampelišky vyletěla beruška roztáhla své červené krovky s černými puntíky a přistála přímo u chrupající housenky.

„Copak, chlapci, copak? Dopravní zácpa?“ zeptala se zvědavě. Beruška se podrbala mezi tykadélky a pak prohlásila: „Jestli chcete tak já vám pomůžu. Žádným křikem a vztekáním tady ničeho nedosáhneme. Budeme muset vymyslet něco jiného… a mě už něco napadlo,“ rozzářila se zářivým úsměvem.

Beruška přeletěla na vedlejší klacík a hned rozdávala rozkazy: „Vy tři, přineste to nejpevnější stéblo trávy! Vy dva, podvlékněte ho housence opatrně pod břichem!“

Mravenci nelenili. Jsou to pilní, šikovní a silní chlapíci. Za chvilku měli dlouhé stéblo, které ji obratně podvlékli pod bříškem a pak zavázali dohromady. Beruška zvala jeden konec stébla a přehodila ho přes větvičku těsně nad jejich hlavami. Pak konec stébla spustila dolů zástupu mravenců, kteří jej pevně chytili. Hezky jeden za druhým.

„A teď všichni chytit! Raz, dva, tři a táhnem!“ zavelela beruška.

Mravenci pořádně zabrali. „Hej rup! Hej rup!“ Nohy se jim bořily do kůry, ale hladká větvička nahoře a šikovně uvázané stéblo jim pomohlo housenku nakonec přece jen zvednout. Těžká housenka se pomalu, polehoučku nadzvedla a sklouzla stranou. Sjela po listu a zastavila se až dole v měkkém, chladivém mechu. Vůbec se neprobudila, jen se spokojeně stočila do klubíčka.

„Výborně, dálnice je volná!“ ohlásila beruška, opucovala si krovky a odletěla zkontrolovat další květinu. Mravenci na nic nečekali, seřadili se do dvojstupu a hned se rozběhli za svými mšicemi.

Zase bylo slyšet jen pilné: Raz, dva! Raz, dva!

Článek Zácpa na mravenčí dálnici se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jenže toho úterního rána bylo všechno jinak.

Skřítek Odpaďáček si zrovna ve své žluté dílně pískal a rovnal kelímky, když zvenku uslyšel zoufalé volání: „Odpaďáčku! Pojď honem sem, mně se zbláznily žížaly!“

Skřítek na nic nečekal, popadl zahradnické rukavice, do kapes strčil své vybavení a pelášil k hnědé popelnici. Slezl dovnitř a nestačil se divit. Teta Kompostová stála uprostřed záhonku, lomila rukama a málem plakala. A žížaly? Ty vyváděly věci!

Místo aby se pěkně zavrtávaly do hlíny, motaly se zmateně po povrchu jako by je někdo bacil. Dvě starší žížaly do sebe neustále bouraly hlavami, třetí se snažila lézt pozpátku a vůbec jí to nešlo, a ten nejmenší žížalí kluk si dokonce z té obrovské závratě zamotal vlastní ocásek do pevného uzlu a nemohl se hnout.

„Krucipísek, co to tu hrajete za divadlo?“ vyhrkl Odpaďáček a dřepl si k hlíně. „Vždyť ty žížaly sotva lezou. Copak jsi jim dala k snídani, tetičko?“

„Nic neobvyklého,“ fňukala teta Kompostová. „Jen trochu kávové sedliny a zbytek jablíčka. Ale pak sem někdo z vrchu něco vysypal, a od té doby je tu takový divný, zápach.“

Odpaďáček si nasadil tlusté rukavice a začal opatrně odhrabávat hlínu. A netrvalo dlouho, než narazil na příčinu. Uprostřed kompostu ležela hromádka zářivě růžových kuliček. Byly to staré pilulky proti bolení hlavy. Vlhká hlína je už začala pomalu rozpouštět a růžová barva se vsakovala přímo tam, kde žížaly před chvílí svačily.

„No tohle snad není pravda!“ rozčílil se skřítek. „Lidičky jedny nepozorné! Tohle je přece lék pro dospěláky. Tohle sem rozhodně nepatří. To nepatří do žádné popelnice, natož do té s hlínou!“

Odpaďáček vzal malou lopatku a velmi opatrně, kousek po kousku, vybral všechny růžové pilulky i s tou obarvenou hlínou. Všechno to nasypal do prázdné zavařovačky a pevně utáhl víčko. „Léky jsou silná věc, tetičko,“ vysvětloval a pomáhal nejmenší žížale rozmotat ten ošklivý uzel na ocásku. „Když je spolkne žížala nebo se vsáknou do tvé čisté hlíny, příroda a zvířátka z toho dostanou obrovskou závrať a bolení břicha.“

Druhý den si skřítek sedl na okraj hnědé popelnice. Když šla kolem nějaká paní a chystala se do koše vyhodit napůl plnou lahvičku od starého sirupu na kašel, Odpaďáček na ni houkl: „Zadržte, milostivá!“

Paní se lekla a lahvička jí málem vypadla z ruky.

„Staré léky, ať už jsou to prášky, mastičky nebo sirupy, nesmí do žádné popelnice! A už vůbec se nesmí splachovat do záchodu, to by z toho byly nemocné i ryby v řece,“ domlouval jí skřítek přísně, ale bez křiku. „Všechny staré léky patří jedině zpátky do lékárny. Oni už budou vědět, jak je bezpečně zničit.“

Paní se zastyděla, omluvila se a lahvičku si strčila zpátky do kabelky, že ji hned odnese do lékárny na rohu.

Odpaďáček se usmál a nakoukl do hnědého domečku. Žížaly už se zase vesele a hbitě zavrtávaly do hlíny a po závratích nebylo ani památky.

Ulevilo se vám, že to s žížalami nakonec dobře dopadlo? Práce skřítka Odpaďáčka je zkrátka plná překvapení! Jestli chcete vědět, jak si poradil se zrádným igelitem v kompostu, přečtěte si pohádku Odpaďáček a zrádný igelitový kabátek. Zjistit můžete také, koho musel zachraňovat z černé popelnice v příběhu Odpaďáček a opuštěný vláček. A aby se u vás doma žížalám a přírodě jenom dařilo, připravili jsme pro vás skvělého průvodce a zábavné úkoly v článku Třídění odpadu pro děti.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Závrať u žížalí rodinky se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Když se do bílého domečku podíváte, uvidíte, jak si tam oblečení žije. Čisté bundy, vyprané svetry a vyžehlené kalhoty se tam na sebe mačkají a tuze rády se předvádějí. Dělají si tam totiž tajné módní přehlídky.

„Koukněte na ty moje puky, ty jsou pořád ostré jako břitva,“ chlubily se jedny kalhoty.

„A podívejte na mě, já jsem měkoučký a hřeju jako kamna,“ natřásal se žlutý vlněný svetr a těšil se, až si ho z toho bílého domečku zase někdo odnese, aby mohl dělat parádu na novém majiteli. Vždyť přesně k tomu ten kontejner slouží!

Jednoho slunečného odpoledne tam Odpaďáček zrovna stál, opíral se o smeták a poslouchal, jak si tam ty nohavice a rukávy vesele štěbetají. Vtom klap! Otevřelo se víko. Odpaďáček zvedl hlavu, že se podívá, jaký nový fešácký kousek k nim přibude.

Ale ouha! Místo čistého trička nebo teplé čepice se dovnitř snesl zpola plný, nezavřený kelímek od červené jahodové limonády.

Kelímek udělal bum! a limonáda plesk! Červená, ulepená šťáva vystříkla na všechny strany. Trefila ty parádní džíny s ostrými puky i ten měkoučký žlutý svetr.

V bílé šatně rázem utichl všechen smích. Místo něj se ozval usedavý pláč a fňukání.

„Achich ouvej, moje krásná žlutá barva,“ naříkal svetr. „Jsem celý ulepený a voním jako přeslazená malina! Takhle si mě už nikdo nikdy neobleče!“

„A moje puky! Jsou úplně zničené, lepí se k sobě!“ plakaly džíny.

Skřítek Odpaďáček si posunul modrou čepici hluboko do čela a rozzlobeně zafuněl. „No tohle snad lidičky nemyslíte vážně! Tady přestává všechny sranda,“ zabručel. Vzal si utěrku a snažil se svetr i kalhoty otřít, ale kdepak. Ulepená sladká limonáda už se vpila hluboko do vláken. Oblečení bylo zničené a smutné.

Odpaďáček popadl ten prázdný kelímek a vylezl s ním ven z kontejneru. Zrovna tam stál nějaký chlapec se sluchátky na uších, co tu limonádu před chvílí dopil a pak kelímek i s jejím zbytkem hodil do kontejneru na oblečení.

„Hej, mládenče!“ houkl na něj skřítek přísně a zamával mu kelímkem před nosem. Chlapec si překvapeně sundal sluchátka. „Tenhle bílý domeček není žádný obyčejný koš na odpadky! Tady se ukládá čisté oblečení, které čeká na nové lidi. Tím, že jsi sem hodil tu svou limonádu, jsi to oblečení úplně zničil. Teď už neudělá parádu nikomu!“

Chlapec zčervenal až po uši. „To… to jsem nevěděl. Já myslel, že je to normální popelnice.“

„Kdepak normální,“ kroutil hlavou Odpaďáček. „Do textilu patří jen a jen čisté oblečení. A víš, jak se tam má správně dávat? Pěkně svázané v pevné tašce, aby se neušpinilo, i kdyby se dělo cokoliv. Zapamatuj si to!“

Chlapec se omluvil a prázdný kelímek si vzal, aby ho vyhodil do černé popelnice na rohu, kam správně patřil. Odpaďáček pak ještě dlouho oblečení v bílém domečku utěšoval. Od toho dne ale už ten chlapeček, a teď i vy všichni, víte, že do bílého kontejneru se hází jen čisté oblečení. Pěkně zabalené v uzlíčku.

Tak vidíte, i staré oblečení má svou hrdost a chce dělat radost dál! Zajímá vás, kam chodí skřítek Odpaďáček spát a kde má svou dílnu? Přečtěte si začátek jeho dobrodružství v pohádce Záhada veliké, nafouknuté krabice nebo se podívejte, co se stalo se zlobivou slupkou v příběhu Odpaďáček a záchrana kluzké dílny. A abyste měli i doma ve všem jasno a věděli, co kam správně zabalit, připravili jsme pro vás chytré rady a hravé pracovní listy v našem velkém průvodci Třídění odpadu pro děti.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Ulepená módní přehlídka se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Byla potištěná obrázkem veselé krávy a voněla trošku po mléce. „Aha,“ mnul si ruce skřítek spokojeně. „Pěkná, čistá krabička. Z té si udělám nový noční stolek, ten starý z krabičky od čaje už se mi trochu viklá. Jen ji musím pořádně zmáčknout na placku, jak se na správný papír sluší a patří.“

Odpaďáček si povyskočil a dupl na ni svými těžkými botami. Hup! Křup! Ale kdepak. Krabice se sice trochu ohnula, ale hned se zase s tichým zapraskáním narovnala. Byla neobyčejně tuhá a vzdorovitá. Skřítek do ní nedůvěřivě šťouchl prstem. „Co ty jsi to za papír, že se nenecháš slušně složit?“

Otevřel kulaté plastové víčko nahoře na krabici, nakoukl dovnitř a vykulil oči. Uvnitř to totiž nebylo vůbec papírové. Blesklo tam na něj něco hladkého a lesklého. „U všech děravých novin,“ vyhrkl Odpaďáček a posunul si modrou čepici do týla. „Vždyť ty máš vevnitř úplně stříbrné bříško!“

„To se ví, pane domácí,“ ozval se tlumený a velmi slušný hlas zevnitř krabice. „Já totiž nejsem jen tak ledajaký papír. Říkají mi Nápojový karton. Jméno mé je Tetrapak.“

„A co potom děláš u mě v modré ložnici?“ mračil se skřítek.

„Někdo z lidí se spletl,“ povzdechla si krabice od mléka. „Zvenku vypadám jako papír, to je pravda. Ale uvnitř mám tenkou stříbrnou fólii, to aby se to dobré mléko uvnitř nezkazilo a vydrželo čerstvé. A kvůli téhle fólii u vás v modrém domě zkrátka spát nemůžu. V papírně by si s mým stříbrným bříškem nevěděli rady a jen bych tam dělal neplechu. Já patřím k sousedům do oranžového kontejneru. Nebo alespoň do žlutého k plastům, záleží, jak to mají lidičky ve městě zařízené.“

Odpaďáček uznal, že to má asi něco do sebe. Vzal slušného cizince v podpaží, hlasitě hekl a vystrčil ho škvírou ven z modrého domečku na chodník. Zrovna se tam vracel tatínek s holčičkou, kteří tu krabici před chvílí špatně vyhodili.

„Haló, pane!“ houkl na něj skřítek a ukázal na krabici. „Tenhle pan krabičák má stříbrné bříško. Když v sobě krabice nosí tekuté mléko nebo džus, není to jen obyčejný papír. Musí jít tam, kam patří nápojové kartony – pěkně do oranžové nebo žluté popelnice, co má na sobě nálepku krabice od džusu.“

Tatínek se chytil za nos, omluvil se a hned krabici s veselou krávou přenesl do správného kontejneru o kousek dál. Odpaďáček si pak mohl jít v klidu lehnout na své čistě papírové letáky. Od té doby si už ten tatínek i s celou rodinou dávali dobrý pozor na to, aby krabice, ve kterých bývá pití, končili přesně tam kde mají.

Překvapil vás cizinec se stříbrným bříškem? Odpaďáček musel ve svém modrém domečku řešit už spoustu záhad! Připomeňte si, jak si poradil s obrovskou televizní krabicí v pohádce Záhada veliké, nafouknuté krabice , zjistěte, jak si vede ve své žluté dílně v příběhu Odpaďáček a záchrana kluzké dílny, nebo nahlédněte do jeho skleněné koncertní síně Jak skleničky přestaly hrát. A aby se u vás doma už nikdo nespletl, připravili jsme užitečného průvodce plného her a pracovních listů v článku Třídění odpadu pro děti.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Odpaďáček a cizinec se stříbrným bříškem se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

To byste koukali, jakou tam má útulnou ložnici! Koberce ze starých novin, poličky z malých čajových krabiček a postýlku má vystlanou těmi nejměkčími barevnými letáky ze samoobsluhy. Když si do ní večer zaleze, rozsvítí si baterku a čte staré komiksy, žije se mu tuze dobře.

Až do jednoho pátečního večera.

Odpaďáček si zrovna přetáhl přes uši svou oblíbenou peřinku vystřiženou z letáku na hračky, zavřel oči a chystal se spát. Už skoro usínal, když uslyšel tiché žuchnutí, jak někdo něco hodil do jeho popelnice. Chvíli se nic nedělo. Odpaďáček si pomyslel, že to jen někdo hodil do popelnice další várku letáků, které si ráno přetřídí. Jenže pak ucítil něco divného. Jeho peřinka byla najednou nějaká studená, těžká a podivně kluzká. A navíc to v modré ložnici přestalo vonět tím jeho suchým papírem. Místo toho se tam objevil těžký odér česneku, salámu a přepáleného tuku.

Skřítek rozsvítil baterku, vysoukal se z pod peřinky a pořádně se lekl. Přímo na jeho postýlku spadla obrovská, placatá krabice od pizzy. Jenže kdepak čistá a zmáčknutá! Byla skrz naskrz nasáklá olejem a vevnitř byly dokonce ještě přilepené zbytky oschlé pizzy se sýrem s kousky šunky. Mastnota z té krabice kapala přímo na Odpaďáčkovy krásné letáky a staré sešity.

„No tohle snad lidičky nemyslíte vážně!“ vyletěl skřítek z postele a začal hudrovat. Snažil se mastnou krabici odtlačit, ale ruce mu po ní klouzaly. Papír pod ní už začínal žloutnout, krčit se a rozpíjet.

„Takovou spoušť! Vždyť mastný papír už není žádný papír. Ve fabrice se z něj nová čtvrtka neudělá, protože ta mastnota by v kádích zkazila celou várku čistých novin!“ zlobil se Odpaďáček.

Nezbylo mu nic jiného, než si navléct ty nejtlustší pracovní rukavice. S velkým hekáním a funěním mastnou krabici popadl a táhl ji ven z modrého domečku. Odvlekl ji až k obyčejné černé popelnici na směsný odpad. „Tady je tvé místo, ty zamaštěná obludo. Z tebe už žádný nový sešit nevznikne,“ zabručel a shodil ji do tmy.

Nejhůř mu ale bylo, když se vrátil domů. Musel vzít i svou oblíbenou letákovou peřinku a pár starých komiksů, do kterých se olej vsákl, a odnést je do černé popelnice také. Byly úplně zničené.

Druhý den ráno si Odpaďáček sedl na okraj kontejneru a mračil se. Za chvíli šel po chodníku mladík se sluchátky na uších a v ruce nesl další krabici od pizzy. Už už ji chtěl hodit škvírou dovnitř.

„Zadržte, mládenče!“ houkl na něj skřítek rázně. Mladík se lekl a rychle si sundal sluchátka.

Odpaďáček si ho změřil pohledem: „Copak v té krabici bylo? Něco dobrého?“ „No, sýrová pizza s olivami,“ odpověděl překvapeně mladík. „A je ta krabice mastná? Jsou v ní drobečky a připečený sýr?“ vyptával se skřítek dál. Mladík krabici otevřel. Na dně byla obrovská mastná skvrna a kousek kůrky. Přikývl.

„Tak to se podívejte. Do mého modrého domečku patří jen čistý papír. Když mi sem hodíte tu mastnotu, vsákne se to do starých sešitů a krabic. A z mastného papíru se už nikdy žádný nový nevyrobí. Zničí se tím celá popelnice plná dobrého papíru.“

Mladík se podíval na krabici, pak na skřítka a poškrábal se na hlavě. „Aha, to mě nenapadlo. Takže s tím do černého koše?“ „Přesně tak,“ usmál se Odpaďáček a smekl čepici. „Mastnota a zbytky jídla recyklaci nesvědčí. Děkuju vám, že na to budete pamatovat.“

Toho večera měl skřítek ve své ložnici zase krásně sucho a čisto. Z čerstvých letáků si ustlal ještě lepší peřinku a doufal, že ho snad dnes už ze spaní žádná mastná krabice od pizzy neprobudí.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Odpaďáček a zamaštěná peřinka se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Hned vedle těch barevných domečků stojí popelnice hnědá. A tam bydlí paní Kompostová. Je to moc hodná, trochu baculatá teta v plátěné zástěře. A představte si, ta vám tam ze zvadlých kytiček, ohryzků z jablek a posekané trávy vaří tu nejkrásnější, černou a voňavou hlínu na světě! U ní v hnědé popelnici je vždycky příjemně teploučko a voní to tam přesně jako v lese po dešti.

Jednoho odpoledne tam u ní Odpaďáček seděl, ukusoval suchý rohlík, co mu teta nabídla, a dívali se, jak si kolem nich vesele vrtí žížaly. Paní Kompostová byla v dobrém rozmaru. „Dneska mi lidé hodili samé dobroty, podívejte na ty ředkvičkové lístky, z toho bude hlína úžasná jako čokoládový dort!“ pochvalovala si.

Vtom se víko hnědé popelnice otevřelo, paní Kompostová nastavila zástěru, že něco chytí, ale bum! Dopadlo to s tupým žuchnutím až na dno.

Odpaďáček poposkočil a teta spráskla ruce. Nebyly to volně nasypané slupky. Někdo hodil celou hromadu voňavých, měkkých bramborových slupek pevně zavázaných v tuhém igelitovém sáčku. Sáček tam ležel jako zlomyslný nadutý obláček a ani se nehnul.

„Ach ouvej,“ posteskla si paní Kompostová a píchla do sáčku prstem. „To je nadělení. Takové krásné slupky by to byly, ale jak se k nim dostanu? Já přece nemám zuby, abych prokousla igelit. Žížaly igelit nerady a ani moje hlína z něj nebude mít žádnou radost. Jen se mi tu ten sáček zapaří a zkazí mi tu mou lesní vůni.“

Odpaďáček se zamračil a popotáhl si kšandy. „Tohle by tedy nešlo, tetičko. Igelit k vám nepatří, ten má svůj domeček u mě ve žlutém,“ řekl rázně. „Ale to nic, já mám u sebe vždycky své pracovní nářadí,“ a vytáhl z boční kapsy nůžky.

Sklonil se dolů k sáčku a cvak, cvak! Špičatými nůžkami ten zrádný igelitový kabátek rozstřihl. Zatáhl za okraje a slupky se vesele vysypaly rovnou k tetě Kompostové, která se na ně hned vrhla s malou vařečkou. Skřítek pak prázdný, upatlaný sáček složil, nacpal si ho do kapsy a odnesl si ho k sobě do žluté dílny, aby ho dočistil.

Druhý den ráno si Odpaďáček sedl na okraj hnědé popelnice a čekal. A vskutku, za chvíli šel kolem vysoký pán a v ruce nesl další igelitový sáček, tentokrát plný pecek od třešní. Skřítek na něj zakašlal: „Ehm, ehm, pěkné dobré ráno vinšuju, pane.“

Pán se zastavil a kouká, co to tam sedí za mrňouse. Odpaďáček na něj namířil prstem: „Ty pecky jsou pro tetu Kompostovou tuze dobrá věc. Ale ten igelitový kabátek, ten si k ní dovnitř neházejte. Rozvažte ho a pecky pěkně vysypte. Hlína totiž plasty nežvýká a jenom byste ji tím zadusil.“

Pán se poškrábal za uchem, pak se usmál, rozvázal uzel a vysypal pecky volně dovnitř. A víte co? Prázdný igelitový sáček pak poctivě vhodil k Odpaďáčkovi do žlutého kontejneru. Skřítek jen spokojeně smekl čepici a od té doby to u paní Kompostové vonělo jen tou nejlepší hlínou.

Tak už to vidíte, i paní Kompostová potřebuje, abychom na ni mysleli! Víte, kde má Odpaďáček svou vlastní ložnici, než jde ráno do práce? Přečtěte si úplně první díl naší série Záhada veliké, nafouknuté krabice. A co se dělo dál ve žluté dílně, najdete v příběhu Odpaďáček a záchrana kluzké dílny.

Aby to šlo dětem doma i s těmi bioodpady krásně od ruky, připravili jsme spoustu inspirace a parádní pracovní listy v článku Třídění odpadu pro děti.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Zrádný igelitový kabátek se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

A tu měl Odpaďáček hned za rohem, v zeleném kontejneru na sklo. Pro něj to nebyla jen tak nějaká obyčejná popelnice, to byla, panečku, rovnou koncertní síň!

Když tam totiž někdo hodil skleněnou láhev, neudělalo to jen takové obyčejné žuchnutí. Ono to krásně zacinkalo. Zelené lahve od minerálky zněly jako veselé flétničky, široké zavařovací sklenice od okurek basovaly zhluboka jako basa a malé skleničky od jogurtů jemně cinkaly jako triangl. Sklo zkrátka hrálo jako opravdový orchestr a Odpaďáček tam po večerech rád sedával a poslouchal tu zvonivou krásu.

Až jednou v podvečer sedí na okraji modrého kontejneru, kýve si nohou do rytmu a čeká na další tón. Jde kolem nějaký pán s krabicí, něco do kontejneru vysype a… místo veselého zacinkání se ozvalo jen duté, smutné: Puf. Žuch.

Žádný triangl. Žádná basa. Nic.

„Co to má znamenat, lidičky?“ zabručel skřítek, popotáhl si kšandy na montérkách a nakoukl dovnitř. A nestačil se divit.

Místo čistých lahví ležel na hromadě skla nacpaný starý, tlustý vlněný svetr. A na něm, aby toho nebylo málo, seděl odřený smutný plyšový medvěd. Medvěd potahoval nosem a bál se pohnout, protože ho to studené sklo tlačilo do tlapek a do zadečku.

Skleničky pod ním byly tuze nešťastné. „Copak jsme nějaký peřiňák?“ brumlala baňatá zavařovačka. „Přes ten svetr nemůžeme vůbec cinkat! Úplně nás to udusilo, nemůžeme hrát naši písničku!“

„No neplačte holky. Medvěde, kdepak ses tu vzal?“ zeptal se laskavě Odpaďáček a slezl k němu dolů.

„Můj chlapeček už vyrostl,“ fňukal medvěd, „a tak mě tu nechali. Jenže já sem nepatřím, vždyť nejsem vůbec ze skla. Dokonce ani oči nemám skleněné. Já jsem jen plný molitanu!“

„To se ví, že sem nepatříš. Kdo to kdy viděl, míchat skleničky s huňatým svetrem a plyšovým medvědem,“ hudroval Odpaďáček na ty nezbedné lidi, co nepřemýšlí, kam co hází. „Takhle by to nešlo. Skleničky pak nemůžou hrát, a navíc, když se pomíchají s jinými věcmi, nikdo z nich ve sklárně nevyfoukne nové. Musíme tě přestěhovat.“

Skřítek si vyhrnul rukávy, protože práce se nebál. Popadl svetr za jeden rukáv, medvěda chytil za tlapku a s pořádným hekáním je táhl ven z kontejneru. Táhl je kousek po chodníku, až k takovému velkému, bílému kontejneru. Tam bydlí starý textil a mají to tam na starosti jiní páni.

„Tak, a hop tam!“ zavelel skřítek a pomohl medvědovi dovnitř. Medvěd dopadl do měkké hromady zimních bund a hned se spokojeně uvelebil na staré šále.

Odpaďáček si oprášil ruce a vrátil se ke své zelené koncertní síni. Sotva si sedl na okraj, šla kolem babička a hodila dovnitř prázdnou lahvičku od kapek. Láhev dopadla na dno, ťukla o zavařovačku a ozvalo se to nejkrásnější, nejjasnější: CILILINK!

Skleničky už zase hrály přesně tak jak měly. Odpaďáček si spokojeně posunul modrou čepici do týla a usmál se. „Inu, je to prosté. Každá věc má své místo. Když do skla hodíte něco jiného než tam patří, všechno se pokazí.“ A proto skřítek poctivě dohlížel na to, aby zelený kontejner hrál na celé kolo.

Muzika hraje a Odpaďáček má radost. Ale jestlipak víte, kde má náš skřítek svou útulnou papírovou ložnici? Zjistíte to v pohádce Záhada veliké, nafouknuté krabice. A co se stalo, když na něj ve žlutém domečku čekalo kluzké překvapení, se dočtete v příběhu Odpaďáček a záchrana kluzké dílny.

Abyste měli doma ve všem jasno a skřítkovi nedělali zbytečnou práci, nahlédněte do našeho průvodce plného aktivit a pracovních listů Třídění odpadu pro děti.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Jak skleničky přestaly hrát se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Odpaďáček nosil na hlavě modrou čepici, a měl tuze rád pořádek. To byste koukali, jak to měl uvnitř zařízené! Z letáků od samoobsluhy si udělal měkkou peřinku, ze starých novin měl koberce a z malých krabiček od čaje si postavil úhledné poličky. A když někdo z dětí hodil dovnitř přečtený komiks, Odpaďáček si večer rozsvítil malou baterku a četl si před spaním. Inu, žilo se mu tam náramně dobře.

Až do jednoho úterního odpoledne.

Skřítek si zrovna rovnal stoh starých sešitů, když vtom se víko kontejneru otevřelo. Najednou se ozvalo ohromné: BUM! PRÁSK!

Dovnitř spadla obrovská, tvrdá a úplně celá krabice od nové televize. A panečku, to nebyla jen tak nějaká krabička. Byla tak nafouknutá a tlustá, že zabrala skoro celý modrý domeček. Skřítek Odpaďáček byl rázem přimáčknutý do rohu kousek od svých čajových poliček. Nemohl se pohnout ani doprava, ani doleva.

„No tohle!“ hudroval Odpaďáček a snažil se tu papírovou obludu odstrčit. „To snad nemyslíte vážně, lidičky! Vždyť je v ní jenom prázdný vzduch a zabírá tu místo pro sto jiných novin! Kam si teď jako lehnu?“

Ale krabice se ani nehnula. Skřítkovi nezbylo nic jiného, než si obout své těžké boty. Celou noc po té velké krabici skákal, dupal a funěl. „Hup a dup! Zmáčknout a přeložit!“ povzbuzoval se. Byla to tuze těžká práce, ale nad ránem se mu konečně podařilo tu velikánskou krabici složit na tenkou placku. Unavený skřítek si otřel pot z čela a šel si lehnout.

Jenže sotva zavřel oči, uslyšel, že se ke kontejneru zase někdo blíží. „Jen tam hodím tu krabici a půjdu,“ ozval se dívčí hlas, který, jak se zdálo, někomu odpovídal. Odpaďáček nadzvedl víko a vykoukl ven. Tam uviděl malou holčičku, jak nese další velikou krabici, tentokrát od vysavače. A zase celou, nezmáčknutou!

„Zadrž, panenko!“ houkl na ni Odpaďáček a vylezl až na okraj popelnice. Holčička vykulila oči.

„Ty jsi kdo?“ zeptala se překvapeně.

„Já jsem skřítek, tady z toho modrého domu. Odpaďáček mi říkají,“ sundal si čepici a slušně pozdravil. „A jestli mi sem hodíš tu krabici, takhle tlustou, nafouknutou jako balon, tak už se sem nevejde ani jeden starý sešit. A já nebudu mít kde spát.“

Holčička se zastyděla až ji uši zčervenaly. „To mě nenapadlo, pane skřítku. Tatínek říkal, ať ji prostě vyhodím.“

„Vyhodit, to ano,“ kývl skřítek už o poznání klidněji. „Ale napřed z ní musíme vyhnat ten vzduch. Podívej.“

Odpaďáček vyskočil na krabici, holčička přidala svou malou nožičku a společně po ní začali skákat. Dup, hup, křup a krabici krásně rozšlápli na placku. Najednou byla úzká jako prkénko. Holčička ji snadno prostrčila škvírou do kontejneru a krabice tiše přistála až na dně. Skřítek už plánoval, jak si z ní udělá nový koberec. Místa tam zbylo ještě pro spoustu dalších papírů.

„Tak vidíš, jaká jsi šikovná,“ usmál se Odpaďáček a nasadil si čepici. „Když krabici zmáčkneš, do mého modrého domečku se vejde celý papírový svět. Děkuju ti.“

Od toho dne už ta holčička nikdy nevyhodila krabici bez toho, aby ji nejdřív pořádně rozplácla. A Odpaďáček? Ten měl v kontejneru vždycky dost místa na to, aby si mohl pohodlně natáhnout nohy a číst si večer staré komiksy.

Líbilo se vám u Odpaďáčka v modrém domečku? Kdepak, tím jeho práce na ulici nekončí! Zjistěte, co se semlelo, když si zařídil dílnu u sousedů v pohádce Odpaďáček a záchrana kluzké dílny, nebo jak musel zachraňovat muziku v příběhu Jak skleničky přestaly hrát.

A jestli si chcete s dětmi to správné vyhazování pěkně procvičit – třeba i s krásným pracovním listem – mrkněte na náš velký článek Třídění odpadu pro děti.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Problém veliké, nafouknuté krabice se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Takhle to dál nejde,“ zamumlal Teodor nabručeně a vykoukl ze své tmavé chodbičky. Zem kolem byla ještě tvrdá a studená. „Jaro asi zaspalo. Už tady určitě mělo dávno být. Musím mu pomoct se vstáváním!“

Teodor se vrátil do své podzemní dílny a vyhrabal svůj největší a nejcennější nález: starý fén na baterky, který kdysi našel u zahradního domku a který kupodivu ještě stále fungoval. Zatočil fénem v ruce jako by to byla zbraň. „Připrav se jaro, čeká tě budíček,“ prohlásil důležitě.

Jeho plán byl prostý. Najít první sněženku, která podle pověstí jaro probouzí, a trochu jí podtopit pod zadečkem, aby se jí chtělo ven. Vyšplhal na svůj krtinec a namířil fén na malý kousek zbývajícího sněhu. Bzzzzzz! Fén hučel, Teodor se tvářil jako největší vědec v lese, a sníh se začal pomalu měnit v blátivou loužičku. Jenže to bylo vše. Nic dalšího se nestalo.

„Teodore, co to tady provádíš?“ ozvalo se zachraptění. Vedle krtiny se pohnula hromádka listí a z ní vykoukl rozespalý čenich ježka Edy. „Snažím se vzbudit jaro, Edo! Roztopil jsem sníh a zahřívám zemi, aby sněženka věděla, že už může vylézt ven a začalo jaro,“ vysvětlil Teodor a dál usilovně foukal teplý vzduch na hlínu. Ježek Eda si protřel oči. „Fénem? To je jako chtít vypít rybník brčkem, kamaráde. To chce víc než jen trochu teplého vzduchu. Zkoušel jsi ji zazpívat?“

„Zazpívat? Jak jako zazpívat? K čemu by to bylo,“ divil se Teodor. „No místo budíku ji zazpívat nějakou hezkou jarní písničku, to ji určitě potěší a přesvědčí, že by měla vykouknout ven. Rozhodně víc než hučení fénu,“ radil mu dál Eda.

Teodor fén vypnul. „No, za pokus nic nedáme, že.“ Oba se posadili na okraj záhonku, kde pod zemí spala sněženka. Oba se nadechli a zplna hrdla spustili.

„Kytičko, kytičko maličkáááá, vykoukni z hlíííííííny, už je čas! Přivolej jaro, přírodu vzbuď, ať je kráááásně zas,“ zpívali tak hlasitě, až se na větvi nad nimi probudil kos. „Pánové,“ zakroutil hlavou kos, „váš zpěv je sice… hlasitý, ale sněženku křikem nevzbudíte. Potřebuje pošimrat u kořínků!“

Teodor na nic nečekal. Skočil do svého krtince rovnou po hlavě a začal pod povrchem opatrně dělat malé chodbičky kolem cibulky sněženky. „Tady máš trochu vzduchu! Tady ti načechrám peřinku!“ švitořil u toho. A jak tak krtkoval a kypřil, země pod jeho tlapkami začala vonět. Byla to vlhká vůně probouzejícího se života.

Pak ho něco jemně šimralo na nose. Malý, zelený špičatý lístek se prodral skrze hlínu přímo před jeho očima. Teodor vykoukl ven. Sněženka byla na světě! Ještě byla maličká a schoulená, ale byla tam.

A když na bílý kvítek dopadl první opravdový jarní paprsek. Teodor cítil, jak mu pod šálou začíná být zničehonic najednou horko. S radostným výsknutím si strhl kousavou šálu a hodil ji do dálky.

„Edo, dívej! Dokázali jsme to! Jaro je tady!“ Ježek Eda se usmál a nastavenou tvář opřel o sluníčko. „Vidíš, Teodore? Fén nebyl potřeba. Stačilo jen trochu poškrábat zemi za ušima.“ A zatímco se sněženka houpala ve vánku, krtek Teodor spokojeně tancoval na své krtině. Operace Sněženka byla úspěšná.

Článek Krtek Teodor a spící jaro se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Lidé ve vesnici ho brali jako samozřejmost. Stál tam, když se narodili jejich dědečkové, stál tam teď a bude tam stát ještě dlouho po nich. Jenže poslední dobou se se stromem dělo něco divného. Začal chřadnout. Jeho kdysi krásné zelené listy bledly, usychaly a tiše se snášely k zemi, až z něj zbyly jen smutné, holé větve trčící k nebi jako prosící ruce.

Dospělí ve vesnici si toho sotva všimli. Měli plné hlavy jiných starostí. Pan pekař spěchal, aby stihl upéct rohlíky, paní učitelka opravovala hromady sešitů a sousedé se mračili, protože pořád pršelo, nebo naopak svítilo slunce až moc. Nikdo neměl čas zvednout hlavu a podívat se na kopec.

Nikdo, kromě Barunky a Tomáška.

Barunka a Tomášek byli sourozenci, kteří byli zvědaví a koukali se na svět očima tak, jak to umí jen děti. Bylo jim líto, že se jejich strom ztrácí před očima. „Babičko,“ zeptala se jednou večer Barunka, když seděli u kamen, „proč ten velký strom na kopci opadává? Vždyť není podzim. To je nemocný?“

Babička se na chvíli zamyslela, pohladila kocoura na klíně a povzdechla si. „Víš, stromy mají duši. Možná už prostě nemá z čeho mít radost a ztratil chuť kvést. Možná je jen unavený, broučku. A nebo starý.“

Ta slova dětem vrtala hlavou. Druhý den, když šly do školy, začaly si všímat věcí, které dříve neviděly. Všimly si, že paní Nováková táhne těžký nákup a nikdo jí nepomůže. Viděly, jak klukovi odvedle spadla zmrzlina a ostatní se mu smáli. Všimly si, že se lidé na ulici nezdraví a dívají se jen do země.

„To je ono!“ vykřikl Tomášek. „Lidé na sebe zapomněli být hodní. Celá vesnice je taková… ošklivá. A strom je z toho smutný!“

„Musíme mu ukázat, že dobro ještě nezmizelo,“ vykřikla Barunka.

A tak začaly svůj tajný plán. Nebylo to nic velkého. Když šel Tomášek kolem pošty, pomohl posbírat staršímu pánovi dopisy, které se mu rozsypaly po zemi. Barunka zase pomohla mladší spolužačce zavázat tkaničku, která se jí pořád rozvazovala.

Když se ten pán u dveří překvapeně zeptal: „Děkuji ti, chlapče, jak se ti můžu odvděčit?“, Tomášek se jen usmál a řekl: „Nic nechci. Jen udělejte taky pro někoho něco hezkého. Třeba jen tak.“

Pán chvíli koukal, ale pak se taky usmál. A o hodinu později? Ten samý pán pomohl sousedce sundat kočku ze stromu. Sousedka pak z radosti upekla koláč a rozdala ho všem ve škole kde pracovala jako školnice. Pan učitel, potěšený sladkou svačinou, nedal ten den žádný domácí úkol a raději šel s dětmi ven.

Bylo to jako lavina. Nebo spíš jako teplý jarní větřík, který rozehnal mraky. Laskavost se začala šířit vesnicí. Lidé se na sebe začali znovu usmívat, pomáhali si s taškami, zdravili se a děkovali si.

A tehdy se to stalo.

Na tom velkém, smutném stromě na kopci, úplně nahoře na nejvyšší větvičce, vyrašil malinký, zelenkavý lísteček. Nikdo ho neviděl, ale on tam byl. A s každým dalším úsměvem ve vesnici přibyl další. Když pekař daroval rohlík hladovému pejskovi – puk! Vyrostl další lístek. Když se dva rozhádaní sousedé usmířili – pff! Celá větev se zazelenala.

Barunka a Tomášek chodili každý den kontrolovat kopec. A jednoho rána zůstali stát s otevřenou pusou.

Strom už nebyl holý. Byl obrovský, košatý a zářil barvami, jaké svět neviděl. Nebyla to jen obyčejná zelená. Lístky měly barvu radosti, pomoci, přátelství a lásky. Zvířátka z celého lesa – veverky, srnky i moudré sovy – se k němu seběhly, protože cítila tu ohromnou sílu a radost, které ze stromu sálaly.

I dospělí z vesnice vyšli ven a dívali se na tu nádheru. Cítili se najednou lehčí a šťastnější.

Večer, když šli Barunka a Tomášek spát, přišla je babička přikrýt. „Tak se vám to povedlo,“ usmála se a mrkla na ně. „Vrátili jste stromu život.“

„My ne, babi,“ zívla Barunka. „To všichni lidi. My jsme to jen začali.“

Babička je pohladila po vlasech a řekla jim moudro, na které nikdy nezapomněli:

„Pamatujte si, děti. Laskavost je jako voda pro strom. Není sice vždycky vidět, teče hluboko u kořenů, ale bez ní by na světě nic krásného nevyrostlo. Každý dobrý skutek je jako kapka vody, která dělá svět krásnějším a barevnějším.“

A od té doby, kdykoliv Barunka nebo Tomášek udělali něco hezkého, představili si, jak se na velkém stromě na kopci vybarvil jeden další lístek.

Teď je řada na tobě!

Máš před sebou svůj vlastní, zatím prázdný Strom laskavosti.

Stáhni si ho a vytiskni!

Dokážeš ho, stejně jako Barunka s Tomáškem, probudit k životu? Za každý dobrý skutek si vybarvi jeden lístek a sleduj, jak tvůj strom laskavosti poroste do krásy!

Článek O Stromu laskavosti, který ztrácel barvy se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Cupy, dupy, cupy, dup. Přes kamínek, šup a hup!

Najednou něco v trávě zalesklo. Co to je? Bylo to modré a na konci to mělo kroužek. „Jé!“ zvolal Kubík. „To vypadá jako bublifuk!“ Ale v lahvička k němu nebyla. Kubík to zkusil jen tak. Ponořil kroužek do ranní rosy na květině, nadechl se a udělal: FÚÚÚ!

Z kroužku nevyletěla obyčejná bublina. Vyletěla bublina veliká jako meloun a zářila všemi barvami. Červená, žlutá, modrá! A co víc? Bublina nepraskla. Dopadla na zem a udělala: HOP!

Kubík se zasmál. „To je hopsavá bublina!“ Zkusil to znovu.

Naber dech a udělej fúúú, pošli bublinu na oblohu! Je kulatá, duhová, legraci nám schovává!

Vyletěla druhá bublina, ještě větší. HOP, HOP, HOP! Skákala po louce jako gumový míč.

V trávě opodál seděl zajíc Ušáček a sledoval ho. Byl smutný, protože chtěl vidět, jestli už na poli dozrála mrkev, ale tráva byla moc vysoká. „Proč jsi smutný, zajíci?“ zeptal se Kubík. „Nevidím přes trávu, fňuk,“ řekl Ušáček.

Kubík se usmál. „Neboj, našel jsem hopsavý bublifuk, zkusím ti s ním pomoct!“

Naber dech a udělej fúúú, pošli bublinu na oblohu! Je kulatá, duhová, legraci nám schovává!

Ponořil hůlku do rosy, nadechl se a… FÚÚÚ! Vyletěla obří bublina a zastavila se přímo u zajíce. Ušáček na ni opatrně sáhl tlapkou. Byla pevná a pružná. „Hop!“ vyskočil zajíc na bublinu. A bublina udělala FJÚÚÚ! Vynesla zajíce vysoko nad trávu. Zajíc se houpal nahoře a volal: „Vidím mrkev! Vidím ji! Je krásně oranžová!“ Když se dost vynadíval, bublina pomalu klesla dolů. Puff… a jemně praskla.

Kubík šel dál.

Cupy, dupy, cupy, dup. Přes kamínek, šup a hup!

U potoka potkal medvěda Brumlu. Medvěd se snažil dosáhnout na plástev medu vysoko na stromě, ale byl moc těžký a větve praskaly. Křup, křup. „Mám chuť na med, ale jsem moc buclatý,“ bručel Brumla.

„Zkusíme moje bubliny, třeba ti taky pomůžou!“ navrhl Kubík.

Znovu spustil svou písničku:

Naber dech a udělej fúúú, pošli bublinu na oblohu! Je kulatá, duhová, legraci nám schovává!

Kubík foukal rychle. Fú, fú, fú! Kolem medvěda se objevilo deset, dvacet, třicet duhových bublin. Přilepily se Brumlovi na kožich, na tlapky i na uši. A najednou… medvěd se začal vznášet! „Jééé!“ volal Brumla. „Já letím! Jsem lehký jako pírko!“ Vznášel se přímo k medu. Nabral si plnou tlapku, olízl se. Mňam, mňam.

A pak se začal chechtat, protože ho bubliny lechtaly. „Hihihi, to lechtá! Hohoho!“ Bubliny ho snesly zpátky na zem do měkkého mechu. BUM, BÁC! Ale měkce, jako do peřinky.

To už se na louku sbíhali všichni. Liška, jezevec, myšky i veverky. Všichni chtěli hopsavé bubliny. Kubík foukal a foukal.

A přitom si prozpěvoval tu svou písničkou:

Naber dech a udělej fúúú, pošli bublinu na oblohu! Je kulatá, duhová, legraci nám schovává!

Myšky skákaly na malých bublinkách – hop, hop, hop. Liška si z bublin udělala taneční boty. A jezevec si jednu bublinu nasadil na hlavu jako klobouk.

Celá louka byla plná barev. Duhové koule skákaly, cinkaly o sebe – cink, cink – a zvířátka se smála. Když sluníčko začalo zapadat a nebe zrůžovělo, bubliny se jedna po druhé proměnily v malé obláčky páry a zmizely. „To byl ale den!“ řekl medvěd Brumla a spokojeně se plácl přes plné bříško.

„Zítra to zkusíme zase?“ zeptal se zajíc Ušáček.

Kubík zamával se svou kouzelnou hůlkou. „Jasně, že ano. Zítra si budeme hrát zase,“ slíbil. A šel domů na večeři.

Cupy, dupy, cupy, dup. Do postýlky, šup a hup!

Dobrou noc!

Článek Kubík a duhové bubliny, které dělaly HOP! se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.