„Pamatuješ si pravidlo číslo jedna?“ zeptala se Klára, když stáli před masivní železnou bránou. V ruce svírala těžký bronzový klíč pokrytý oxidací a runami.

„Ničeho se nedotýkat v severním křídle,“ odříkal Tom jako básničku. Hlas se mu trochu třásl, i když se snažil tvářit statečně. „A pravidlo číslo dvě: Kámen zadržuje stíny.“

Klára přikývla, zasunula klíč do zámku a otočila jím. Brána se s těžkým vrzáním pootevřela.

Dnes v noci, jednou za třináct let, museli projít zámkem až do sklepení a nakrmit Kámen. Starověký artefakt, který udržoval stíny tam, kam patřily. Pokud by selhali, průvan by přestal být jen průvanem.

Prošli prázdným nádvořím, kde měsíční světlo vrhalo dlouhé, zkreslené stíny chrličů rozmístěných na střechách. Vypadaly, jako by je sledovaly očima z černého obsidiánu. U vchodu do hlavní věže Tom zaváhal. Cítil chlad, který nesouvisel s podzimní nocí. Byla to zima, která se vsakovala do morku kostí, zima cizí a zlomyslná.

„Jsou tady,“ zašeptal.

„Nevšímej si těch stínů a soustřeď se,“ poručila Klára, i když si jich byla sama moc dobře vědoma. Raději rychle zapálila malou, voskovou svíčku, kterou si s sebou přinesli. Byla značená kouzelnými runami a měla je chránit právě před těmi stíny. Na zámku Vraní Hůrka nefungovaly baterky; magie stínů pohlcovala elektrické světlo jako houba vodu.

Vstoupili do hlavní haly. Kolem nich se tyčily kamenné sloupy mizející ve tmě nad jejich hlavami. Z temných koutů se ozývalo šramocení. Oba sourozenci věděli, že to určitě nebudou myši. V prázdných výklencích, kde kdysi stála brnění, se začaly formovat obrysy. Nebyli to takoví ti průsvitní duchové z pohádek. Tihle vypadali jako houstnoucí kouř, tmavší než okolní tma.

Jeden ze stínů se oddělil od zdi a sklouzl po zemi směrem k nim. Neměl tvář. Byla to jen beztvará masu chladu a zlé vůle.

Tom couvl, ale Klára zůstala stát. „Světlo je naděje. Světlo stíny zažene,“ pronesla kouzelnou formuli klidným hlasem a zvedla svíčku výš. Plamen se zachvěl a po jejích slovech zazářil silněji. Stín, když narazil na kruh slabého světla, který vrhala svíčka, zasyčel jako kapka vody na rozpálené plotně a rozplynul se.

„Tohle nám dlouho nevydrží,“ zabručel Tom, když viděl, jak rychle se plamen svíčky zmenšuje. Stíny je obklopovaly ze všech stran, kroužily kolem nich, držely se však v bezpečné vzdálenosti od světla plamínku.

„V tom případě musíme být rychlí,“ odvětila Klára. „Pojď, schodiště je už jen kousek.“

Rychlým krokem přešli halu a začali sestupovat po spirálovitém kamenném schodišti. Čím hlouběji sestupovali, tím větší měly stíny moc. Tom cítil, jak mu po nohou sahají studené prsty, neviditelné, ale skutečné jako ruka jeho sestry, kterou držel ve své. Snažily se je stáhnout dolů. Snažily se, aby zakopli a spadli. Chtěly, aby svíčka zhasla.

Scházeli níž a níž. Vzduch houstl a páchl sírou a zatuchlinou sklepení. Kvílení zesílilo. Už to neznělo jako šustění listí, ale byly zřetelné naříkavé hlasy, prosící, ať je pustí ven. Tom si zacpal uši, snažil se nevnímat, jak lákavě a přesvědčivě ta slova zní. Někdy zněly jako jeho oblíbení hrdinové z pohádek, někdy jako jeho kamarádi ze školy. To bylo to nebezpečí, před kterým je varovali. Stíny věděly kde jsou jejich slabiny. Nesměli jim podlehnout, jinak by se už temného podzemí nikdy nevrátili. Stali by se dalšími stíny.

Konečně stanuli před masivními dubovými dveřmi pobitými železem.

„Dělej!“ vyhrkl Tom, zatímco svíčka v Klářině ruce zlověstně zaprskala a plamen se zmenšil na velikost špendlíkové hlavičky. Stíny se začaly zvedat a formovat se do obrovských vzpínajících se vln, které se k nim blížily.

Klára vsunula bronzový klíč do dírky. Zasekl se.

„Nepustí nás tam,“ zašeptala v panice.

Tom dostal strach. Tak silný strach, že ho úplně paralyzoval. Nohy měl z olova, srdce v krku a hrudník se mu svíral tak mocně, že se nemohl ani pořádně nadechnout. Ale pak se podíval na sestru. Její ruka, svírající svíčku, se třásla. „Kámen zadrží stíny a my to nevzdáme“ zopakoval nahlas, sám pro sebe. Stíny se je nesnažily jen vyděsit. Snažily se je přimět, aby to vzdali z vlastní vůle a utekli.

Ale on se nechtěl vzdát.

Položil své ruce přes Klářiny, obemknul bronzový klíč a společně zabrali. Nevěnovali pozornost naříkání, které jim trhalo uši. Zhluboka se nadechli a zatlačili.

Klíč zapadl. Ozvalo se ostré cvaknutí a těžké dubové dveře se otevřely.

Místnost za nimi byla kruhová a uprostřed stál Kámen. Byl to krystal velký jako psací stůl, tepající slabým, modravým světlem. V ten moment zhasla svíčka.

Stíny, nadšené náhlou tmou, se s jekotem vrhly na ně. Ale Klára a Tom už byli u Kamene. Oběma rukama se dotkli jeho chladného povrchu. Tom cítil, jak jím projíždí vlna čisté energie. Krmili kámen a nabíjeli ho svou vlastní silou. Jejich nezlomnou odvahou a odhodláním, se kterým došli až sem.

Kámen nasál jejich odhodlání, jejich překonaný strach, a explodoval oslepujícím zábleskem modrého světla. Světlo zaplavilo celou místnost a prohnalo se zámkem, požírající stíny. Kvílení utichlo. Stíny se rozplynuly.

Tom otevřel oči. Byli sami v tiché kamenné kryptě. Kámen nyní zářil silným a jasným svitem.

Klára se usmála a vyčerpaně si oddechla. „Dobrá práce brácho. Teď máme na dalších třináct let klid.“

Když odcházeli ze zámku a zamykali bránu, ranní slunce právě vycházelo nad střechami města. Vraní Hůrka stála na útesu stejně jako včera. Stále vypadala strašidelně, ale zlověstné zvuky a strach, který kolem sebe ještě včera šířil do okolí, byl pryč.

„Tak pojď ségra, měli bychom si pospíšit. Za chvíli nám začíná škola,“ pronesl Tom a zívl tak silně, že jestli dnes neusne v lavici uprostřed výkladu učitele, bude to zázrak.

Článek Strážci Vraní Hůrky se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Ruku na srdce, kdo z nás se nikdy nebál, že ho zpod postele chytne studená ruka? Strach je jednou z nejzákladnějších lidských emocí. Je to evoluční mechanismus, který nás po tisíce let chránil před sežráním šavlozubým tygrem. U dětí, jejichž mozek se teprve vyvíjí a učí rozlišovat mezi fantazií a realitou, je strach nejen přirozený, ale dokonce nutný pro zdravý vývoj.

Jenže vědět to teoreticky a zvládnout to prakticky ve tři ráno, to jsou dvě různé věci. Pojďme se tedy podívat do dětské hlavy a zjistit, co se tam vlastně děje.

Anatomie dětského strachu: Proč se bojí zrovna teď?

Abyste mohli svému dítěti pomoci, musíte pochopit, s kým (nebo s čím) vlastně bojujete. Dětský strach se mění s věkem stejně jako velikost bot. To, co děsí batole, nechává předškoláka chladným a naopak.

1. Fáze separace a hluk (0–2 roky)

V tomto věku je svět jedno velké, hlasité a nepředvídatelné místo. Největším strašákem není čert, ale odloučení od pečující osoby. Pokud zmizíte z dohledu, pro batole doslova přestáváte existovat. Proto ten pláč, když jdete jen na toaletu. Skutečně se bojí, že jste odešli napořád a už se nevrátíte. Dále je tu strach z hlasitých zvuků (vysavač, mixér, bouřka) a cizích lidí.

• Co se děje v mozku: Dítě nemá pojem o čase. „Vrátím se za chvilku“ pro něj nic neznamená. Žije jen v přítomnosti. Cítí jen čistou existenční úzkost.

2. Zlatá éra magického myšlení (3–6 let)

Tady to začíná být zajímavé. Předškoláci mají úžasnou fantazii, která ale postrádá logické brzdy. Hranice mezi tím, co je „jako“ a co je „doopravdy“, je rozmazaná. Stín věšáku na zdi je příšera. Díra v podlaze je vstup do pekla.

• Co se děje v mozku: V této fázi se dítě učí chápat svět, ale nemá dostatek informací. Prázdná místa si domýšlí – a bohužel často takto děsivě. Tma je plátno, na které mozek promítá jejich největší obavy.

3. Strach z reálného světa (6+ let)

S nástupem do školy bubáci mizí (nebo se transformují). Nastupuje strach z reálných nebezpečí: zloději, únosy, válka, smrt rodičů, ale i strach ze selhání („Co když se mi budou smát?“).

Tenký led: Jak (ne)reagovat, když se dítě bojí

Když za vámi přijde vyděšené dítě, máme jako rodiče tendenci sklouzávat ke dvěma extrémům. Ani jeden z nich bohužel dlouhodobě nefunguje.

Chyba č. 1: Zlehčování a logika („Prosím tě, nic tam není!“)

„Neboj se,“ je asi nejčastější a nejzbytečnější rodičovská věta. Pokud se bojíte pavouků, pomůže vám, když vám partner řekne: „Neboj se, je malý“? Ne. Emoce nerespektují logiku. Když dítěti řeknete „nic tam není, jsi už velký kluk“, vysíláte mu zprávu: Tvoje pocity jsou špatné. Nerozumíš světu. Jsi hloupý. Dítě se nepřestane bát, jen se začne stydět a přestane se vám svěřovat.

Chyba č. 2: Živení strachu („Pojď, třikrát to zkontrolujeme baterkou“)

Druhý extrém je, když na hru na strašidla přistoupíme až příliš dobře. Pokud rituálně každou noc s baterkou prohledáváte skříně, díváte se pod postel a stříkáte sprejem proti upírům, paradoxně tím dítěti potvrzujete: „Ano, máš pravdu. Nebezpečí je reálné. Musíme být ostražití, jinak by nás to strašidlo dostalo.“

Zlatá střední cesta: Validace a kompetence

Cílem není strach vymazat, ale naučit dítě s ním pracovat. Klíčem je přijetí emoce, ale nepodpoření iracionální příčiny.

• Špatně: „Tam žádný bubák není, jdi spát.“
• Také špatně: „Panebože, honem zamkneme skříň, aby nevylezl!“
• Správně: „Vidím, že se moc bojíš. Ten stín opravdu vypadá strašidelně. Jsem tu s tebou a jsi v bezpečí. Pojď, rozsvítíme a podíváme se, co ten stín dělá.“

Dětské emoce jsou syrové, nekonečně proměnlivé a silné víc než příliv. Ony samy často neví co cítí nebo jak si s tím poradit. Možná to někdy nevíte ani vy sami. Přečtěte si Jak mluvit s dětmi o emocích (a proč na tom tolik záleží) a možná v něm objevíte něco, co vás navede až příště přijde další velká emoční lapálie.

Noční můry vs. Noční děsy: Dvě různé příšery

Mnoho rodičů tyto pojmy zaměňuje, přitom vyžadují naprosto odlišný přístup.

Noční můra (Zlý sen): Dítě se probudí (často v druhé polovině noci), pláče, je vyděšené a pamatuje si, co se mu zdálo, nebo alespoň ví, že to bylo hrozné. Potřebuje utišit, obejmout, ujistit o bezpečí. Často jsou odrazem toho, co dítě prožilo přes den (stres, pohádka v TV, hádka rodičů).

Noční děs (Pavor nocturnus): Tohle je pro rodiče horor. Dítě náhle začne křičet, kope kolem sebe, má vytřeštěné oči, potí se, ale ve skutečnosti spí. Nevnímá vás, ráno si nic nepamatuje. Objevuje se v první třetině noci (hluboký spánek).

• Co dělat: Hlavně dítě nebudit! Násilné probuzení ho jen dezorientuje a vyděsí ještě víc. Jen u něj tiše seďte, hlídejte, aby nespadlo z postele nebo se neuhodilo, a mluvte klidným hlasem. Záchvat obvykle po pár minutách odezní a dítě plynule přejde do spánku.

Pokud se vaše dítě probudí s pláčem nebo ho děsí stíny v pokoji, potřebuje se co nejrychleji vrátit z říše snů zpátky do reality. Vyzkoušejte techniku „Kotva pro moji hlavu“ (metodu 5-4-3-2-1). Pomůže mu pomocí smyslů uvědomit si, že je v bezpečí ve své postýlce.

👉 Přečtěte si, jak tuto metodu naučit i ty nejmenší a stáhněte si kartu první pomoci.

Praktický kufřík nástrojů proti strachu

Jak tedy s bubáky bojovat, když logika nefunguje? Musíte použít zbraně stejného kalibru – hru, fantazii a kreativitu.

1. Nakresli svůj strach

Co má tvar, to je méně děsivé. Nechte dítě nakreslit to strašidlo. A pak? Pak ho zesměšněte. Dokreslete mu růžové trenýrky s puntíky, kolečkové brusle, na kterých neumí jezdit, nebo místo hrozivých zubů dudlík. Humor je největší nepřítel strachu. Když se dítě strašidlu zasměje, strach ztrácí moc.

2. Magický sprej (s mírou)

Do rozprašovače na květiny dejte vodu s trochou levandulového oleje. Nalepte na něj etiketu „Ochranný sprej“. Ale pozor – nestříkejte „proti příšerám“ (tím byste potvrdili jejich existenci). Stříkejte „pro klidné sny“ nebo „pro vůni bezpečí“. Je to rituál, který dává dítěti pocit kontroly.

3. Baterka a stínové divadlo

Strach ze tmy je často strachem z neznáma. Hrajte si ve tmě. Dělejte stínová zvířátka na zdi. Hledejte fosforeskující hvězdičky. Ukažte dítěti, že tma může být i zábavná, ne jen hrozivá. Pořiďte malé noční světýlko s teplým (červeným nebo oranžovým) světlem, které nenarušuje produkci melatoninu, ale dává orientaci v prostoru.

4. Dveře dokořán

Pro mnoho dětí je zavřená dveře do pokojíčku nepřekonatelnou bariérou. Nechte dveře pootevřené. Tlumený hovor z obýváku a proužek světla jsou pro dítě uklidňující protože ví že je rodina nablízku a nic se nemůže stát.

5. Přečtěte si pohádku místo televize

Večerní sledování pohádek na tabletu nebo v televizi může dětský mozek paradoxně spíše rozrušit než uklidnit. Rychlé střihy, blikající světlo a výrazné zvuky často jitří fantazii tím nesprávným směrem a z nevinných stínů v pokoji pak vznikají strašidla. Zkuste se vrátit ke klasickému předčítání. Váš klidný hlas působí jako balzám a fyzická blízkost dodává dítěti pocit bezpečí. Příběhy o hrdinech, kteří se také báli, ale svůj strach překonali, navíc fungují jako skvělá terapie.

Pokud hledáte inspiraci na dnešní večer, vyzkoušejte laskavý příběh Dobrou noc, Františku. Tato pohádka citlivě pracuje s tématem dětského strachu a ukazuje, jak se s ním dá hravě a s láskou vypořádat. Přečtěte si ji společně v posteli a uvidíte, že se malému snílkovi bude usínat mnohem lépe.

Separační úzkost: Když „ahoj“ bolí

Opustit bezpečí matčiny sukně je pro dítě velký krok. Separační úzkost ve školce je srdceryvná, ale je důkazem, že máte s dítětem pevnou vazbu.

Jak to usnadnit?

• Žádné útěky: Nikdy, opravdu nikdy nezmizte, když se dítě nedívá. To je zrada důvěry, která úzkost jen prohloubí. Vždy se rozlučte.
• Rychlé loučení: Čím déle budete ve dveřích školky dítě litovat, objímat a vracet se, tím horší to bude. Vytvořte si krátký rituál (plácnutí, pusa, „Uvidíme se po obědě“) a odejděte. Většina dětí se uklidní do dvou minut poté, co se za vámi zavřou dveře.
• Trénink nanečisto: Hrajte si na schovávanou. Trénujte krátká odloučení u babičky. Dítě musí získat zkušenost, že máma se vždycky vrátí. To je mantra, kterou mu musíte vštípit.

Dítě při nástupu do školky pláče a není k utišení? Trvá to už delší dobu a nelepší se to? Přečtěte si náš článek Co dělat, když dítě po nástupu do školky hodně pláče, který je určen jak pro učitele ve školce tak i pro děti.

Kdy už je strach problém?

Většina strachů je vývojová a sama odezní. Kdy byste ale měli zpozornět a možná vyhledat dětského psychologa?

1. Strach je tak silný, že dítěti brání v běžném životě (nechce chodit ven, odmítá jíst, spát).
2. Objevují se fyzické příznaky (zvracení ze stresu, pomočování u dříve suchého dítěte, tiky).
3. Úzkost trvá neúměrně dlouho a nelepší se ani po týdnech citlivého přístupu.
4. Dítě má panické ataky (bušení srdce, nemůže dýchat).

Staňte se majákem v bouři

Výchova bázlivého dítěte je vyčerpávající. Vyžaduje oceán trpělivosti, když už popáté vysvětlujete, že ten kabát na věšáku opravdu není zombík. Ale pamatujte, vy jste pro dítě kotvou. Pokud budete klidní vy, bude klidnější i ono.

Vaším úkolem není odstranit z cesty dítěte všechny kameny (a bubáky), ale naučit ho, že je dost silné na to, aby je překročilo. A že když se ohlédne, vy tam vždycky budete stát. Se zapnutou baterkou a otevřenou náručí.

Článek Bubáci ve skříni, tma a pláč: Malý průvodce dětskými strachy se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Venku bylo ticho, jen občas zašustilo listí. Pak se toozvalo. Z rohu zahrady, přesně tam, kde rostly babiččiny nejvzácnější růže, se neslo podivné pískání. Fííí… pííísk! Znělo to jako flétna, ale mnohem tišší.

„Záhada,“ špitl Filípek a srdce mu vyskočilo až do krku. Růžový keř se v měsíčním světle zavlnil, jako by jej počechral vítr. Ale nefoukal ani větříček.

Filípek věděl, co musí udělat. Žádný správný hlídač se neschovává pod peřinou. Opatrně vklouzl do svých gumáků, které stály připravené u dveří, a přehodil si přes pyžamo svůj župan s autíčky. Vypadal teď jako opravdový vyšetřovatel záhad.

Otevřel potichu dveře na terasu. Ozvalo se hlasité zavrzání pantů, ale naštěstí se nikdo v domě neprobudil. Zahrada v noci vypadala úplně jinak než ve dne. Stíny stromů připomínaly dlouhé ruce, které se natahují po trávníku, a pískoviště vypadalo jako temná jáma.

Filípek udělal krok do tmy. Pískání z růžového keře zesílilo. Znělo to skoro jako nějaká písnička. Ale taková, kterou píská někdo, kdo to moc neumí.

„Haló?“ zkusil Filípek zašeptat do tmy.

Pískání okamžitě přestalo. Keř se naposledy zatřepal a nastalo ticho. Filípek sevřel baterku pevněji. Byl už jen kousek od záhonu. Teď musí být odvážný. Zhluboka se nadechl a namířil baterku přímo na největší růžový květ.

Cvak!

Kužel žlutého světla prořízl tmu a dopadl na keř. A tam, schovaný za velkým růžovým květem, se krčil… duch! Nebyl to ale žádný obrovský strašák. Byl malinký, sotva jako jablíčko, a svítil jemně modrou barvou. Měl velké oči a vypadal, že se hrozně lekl.

„Jé, zhasni!“ vypískl duch tenkým hlasem a zakryl si oči průsvitnýma rukama. „To je moc světla!“

Filípek byl tak překvapený, že baterku sklonil k zemi. „Promiň,“ vykoktal. „Já jsem nevěděl, že máme na zahradě duchy.“

Duch opatrně vykoukl zpoza růže. „Na téhle zahradě jsem jen já. To je moje zahrada,“ řekl a trochu se nafoukl pýchou. „Já jsem Alfons. A ty jsi lovec duchů?“

Filípek zakroutil hlavou. „Ne, já jsem hlídač Filípek a hlídám tady babiččinu zahradu. Slyšel jsem pískání a viděl jsem, jak se hýbe keř. Myslel jsem, že je tu zloděj.“

Alfons se zasmál, znělo to jako cinkání skleněných kuliček. „Zloděj? Kdepak! Já svou zahradu taky hlídám. Stejně jako ty. Ale v noci je tu hrozná nuda, tak si pískám. Říkal jsem si, že by mohl někdo přijít.“

„Ty jsi chtěl, aby tě někdo slyšel?“ zeptal se Filípek a přistoupil blíž.

„Jasně! Duchové mají rádi pozornost, i když děláme, že ne,“ přiznal Alfons a vyletěl zpoza růže. Vznášel se ve vzduchu jako bublina z bublifuku. „Poslouchej!“

Alfons se nadechl a spustil: Fííí, fjuuu, písk! Byla to veselá melodie, která roztančila i světlušky poletující kolem.

Filípek se usmál. Strach byl úplně pryč. Místo strašidel tu měl nového kamaráda. „To je moc hezké, Alfonsi. Naučíš mě to taky? Já pískat neumím,“ přiznal smutně Filípek.

„Žádný problém,“ zvolal Alfons s radostí a s vervou se pustil do výuky. Filípkovi to zprvu moc nešlo, ale nakonec se mu povedlo zapískat správně, alespoň několik not. „Hurá, už mi to začíná jít,“ smál se Filípek a měl obrovskou radost z toho, že konečně umí pískat. „Ale už musím jít spát, promiň,“ houkl Filípek. „Můžu přijít zase zítra?“

„Jasně, budu tady. Je to konec konců moje zahrada, malý hlídači,“ zamával Alfons a začal pomalu blednout, až vypadal jako obyčejná mlha nad trávníkem. „Zítra v noci ti zapískám novou písničku!“

„Dobrou noc,“ zvolal za ním Filípek a pak se vrátil do své postele. Nohy ho zábly, ale hřálo ho tajemství. Babiččina zahrada nebyla strašidelná. Byla kouzelná. A on byl jediný, kdo o tom věděl.

Článek Půlnoční růže a roztomilý duch se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Kdykoli paní učitelka napustila umyvadlo, třeba aby umyla kelímky od barvy, Barnabáš se raději vytratil do kouta s knihovničkou. Tam se cítil nejlépe. Jedno odpoledne se venku honily mraky a zahrada byla plná hlubokých kaluží. Děti musely zůstat ve třídě. Paní učitelka si stoupla doprostřed koberce a tleskla.
„Dneska nás čeká velký úklid. Každá hračka musí najít svůj domov.“

Kuba s Emou se pustili do rovnání krabic se stavebnicemi. Barnabáš jim pomáhal třídit kostičky podle barev. Byla to práce jako stavěná pro našeho krokodýla, který má rád pořádek a ticho.

Najednou Ema vykřikla: „Koukejte! Co to je?“

Zpod staré skříně na výkresy vytáhla zaprášený tubus. Opatrně ho odklopila. Ven vypadl zažloutlý papír převázaný provázkem.

„To vypadá jako mapa,“ vydechl Kuba.

Barnabáš si posunul brýle na nose a papír si přitáhl blíž. Chvilku mhouřil oči a pak souhlasně přikývl.
„To není jen tak ledajaká mapa,“ zamručel. „To je plánek naší školky. Podívejte, tady je třída, tady šatna a tady zahrada. A tady je velký červený křížek.“

Uprostřed zahrady, v místě, kde, jak děti dobře věděly, bylo pískoviště, byl načrtnutý čtverec a na něm velký červený křížek. Vedle někdo dokreslil malou lopatku.
„To musí znamenat pískoviště,“ zamumlal.

„A vypadá to, že je tam zakopaný poklad,“ zašeptala Ema.

„Musíme se tam jít podívat,“ přemýšlel nahlas Kuba. „Možná tam ještě pořád je.“

Barnabáš se podíval z okna. Tráva se leskla po dešti a mezi prolézačkami se třpytily kaluže. V krku mu trochu vyschlo, protože voda, které se tolik bál, byla všude.

Na chvíli ho napadlo, že by mohl zůstat hezky v teploučku u své poličky s knížkami. Jenže chtěl vědět, jestli tam ten poklad opravdu je. Chtěl to vědět víc než cokoli jiného.

„Musíme na zahradu,“ rozhodl nakonec. „Jinak ten poklad někdo najde dřív než my.“

Navlékl si pláštěnku, obul gumáky a vyrazil s dětmi do šatny.

Paní učitelka je u dveří překvapeně zastavila.
„Kam tak rychle?“
„Jdeme najít poklad,“ prohlásila Ema. „Našli jsme mapu. A vede k pískovišti.“

Paní učitelka si vzala mapu do ruky, chvilku ji zkoumala a přikývla.
„Tohle vypadá jako starý plán školky. Hm, o pokladu nic nevím,“ pousmála se. „Ale jděte se podívat. Dávejte na sebe pozor a zůstaňte na zahradě.“
„Budeme paní učitelko. Slibujem,“ slíbil Kuba.

Na zahradě foukal chladný vzduch a tráva byla mokrá. A mezi nimi a pískem se rozprostírala obrovská kaluž. Vlastně nebyla tak obrovská, jen pro krokodýla se strachem z vody vypadala jako hotové moře.

Kuba a Ema ji přeskočili jedním skokem. Barnabáš zůstal stát na kraji. Kaluž byla zakalená a vypadala studeně.

„Já… já tudy nemůžu,“ zamumlal tiše.
„Můžeš,“ podala mu Ema ruku zpátky přes kaluž. „Je to jen jedna kaluž. Když budeš chtít, projdeme ji pomalu spolu.“

Barnabáš se nadechl. Zavřel oči. Udělal jeden krok do vody. Studená voda mu smočila špičky bot. Nic se nestalo. Další krok. Pořád nic. Když došel na druhý konec kaluže, zjistil, že se mu kolena ještě třesou, ale nic hrozného se nestalo. A že to zvládl.

„Vidíte?“ vydechl sám pro sebe. „Vydržel jsem to.“

Zbytek cesty šel pomaleji, ale už se nezastavoval. U pískoviště se děti shlukly kolem místa, které na mapě označoval křížek.

„Tady,“ ukázal Kuba.

Ema popadla plastovou lopatku a začala kopat přesně na tam, kde podle mapy měl být poklad. Písek létal na všechny strany. Najednou se ozvalo duté bum. Lopatka narazila na něco tvrdého. Děti začaly odhrnovat písek rukama. Společně vytáhly malou dřevěnou truhlici.

„Paní učitelko, něco jsme našli!“ zavolal Kuba na paní učitelku, která je sledovala z okna jejich třídy.

Za chvíli stála u pískoviště nejen ona, ale i celá třída. Všichni se nahrnuli kolem nich a Barnabáš na chvíli zapomněl na mokré boty, přitáhl si truhlu blíž k sobě a spolu s paní učitelkou nadzvedl těžké víko.

Uvnitř nebylo zlato ani drahé šperky. Truhla byla až po okraj naplněná novými hračkami do písku, formičkami, barevnými křídami na chodník a velkým sáčkem zlatých čokoládových mincí.

„To je ten nejlepší poklad,“ zajásaly děti jedno přes druhé.

Článek Honba za ztraceným pokladem ve školce se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Rychle, musíme najít nějaký úkryt, kde na nás nebude tolik foukat!“ vykřikl zajíc Martin a přitáhl si kapuci k čelu.

Vedle něj cupital Fíla. Malý ježek měl na zádech batoh, který byl skoro větší než on, a statečně se brodil závějemi. Z druhé strany běžela liška Lála. Uši měla sklopené dozadu a ocasem si chránila čumák před mrazem.

„Ještě kousek!“ povzbuzovala je Lála, i když se jí tlapky bořily hluboko do sněhu.

Najednou se ozvala rána, jako když vystřelí z děla. KŘACH!

Pár metrů před nimi se s duněním zřítila obrovská jedle. Cestička zmizela. Všude byly jen pichlavé větve, kmen tlustý jako sud a neproniknutelná bílá tma.

Fíla se zastavil a setřásl ze sebe hromadu sněhu. „Paráda. Prostě paráda. Kdo má s sebou motorovou pilu? Nikdo? Tak to tu zmrzneme.“ Prohlásil kysele.

Martin se ale nevzdával. Přelezl první větev a rozhlédl se. Sníh kolem padlého stromu byl divně rozrytý.

„Koukněte dolů,“ špitl a ukázal rukavicí na zem.

Ve sněhu byly stopy. Velké. Hluboké. Mnohem větší než Lálina tlapka.

Lála ztuhla. „To jsou vlčí stopy,“ vydechla a naježila srst na krku. „A jsou čerstvé.“

Fíla se okamžitě stočil do kuličky. „Vzbuďte mě až na jaře.“

„Pšt!“ Martin zvedl prst. Zpod hustého jehličí se neozývalo děsivé vrčení, ale tiché, zoufalé kňučení. Martin neváhal. I když se mu srdce rozbušilo tak moc, že ho cítil až v krku, procpal se mezi větvemi.

Nebyla tam příšera. Bylo tam malé, šedé, chlupaté klubíčko. Vlčí mládě. Zadní tlapku mělo skřípnutou pod těžkou větví a nemohlo se hnout. Koukalo na Martina vyděšenýma očima.

„Neboj se,“ řekl Martin klidně. „Lálo, Fílo, pojďte sem! Musíme tu větev nadzvednout.“

Lála překonala strach a přiskočila k Martinovi. Fíla se rozbalil a přiběhl taky. „Na tři!“ zavelel Martin.

Všichni zabrali. Martin táhl, Lála tlačila čumákem, Fíla se zapřel bodlinami. Větev se ani nehnula. Byla moc těžká.

Vtom se setmělo. Nad nimi se tyčil obrovský stín.

Vlčice.

Byla obrovská a z tlamy jí stoupala pára. Lála vyjekla a skočila do sněhu.

Vlčice ale nezaútočila. Podívala se na své uvězněné mládě a pak na Martina. V jejích žlutých očích nebyl vztek, ale prosba.

Martin ustoupil o krok a ukázal na kmen. „Pomoz nám,“ řekl.

Vlčice pochopila. Sklonila hlavu a zapřela se mohutným čelem pod kmen.

„Teď!“ křikl Martin.

Vlčice zabrala svalnatým krkem, Martin táhl za větev a Lála s Fílou odhrabávali sníh pod tlapkou. Strom zapraskal a nadzvedl se. Vlče vyškublo nohu a s kňučením se přitisklo k mámě.

Velká vlčice olízla mláděti ucho. Pak se otočila k Martinovi a jeho kamarádům. Dlouze se na ně zadívala a tiše si odfrkla. Bylo to její poděkování. Pak oba, máma vlčice i její malé vlče, zmizeli ve vánici, jako by tam ani nikdy nebyli.

Bouře začala slábnout.

„Teda,“ vydechl Fíla a oprášil si jehličí z bodlin. „Až tohle budu vyprávět v lese, nikdo mi neuvěří.“

Martin se usmál a poplácal Lálu po zádech. „Jdeme domů. Cesta je volná.“

✨ Nápad pro hravé odpoledne:

Postav si v pokoji vlastní „vlčí doupě“! Použij židle, deky a polštáře. Až budeš uvnitř, zkus chvíli sedět úplně potichu jako vlk, který čeká, až přejde bouřka.

Článek Sněžná bouře a vlčí stopy se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

V hlubokém, sluncem prohřátém pralese, kde se obrovské kapradiny tyčily jako stromy, žil Šupík, malý Stegosaurus. Šupík nebyl jen tak ledajaký Stegosaurus; měl na hřbetě ty nejlesklejší kostěné pláty. Od hlavy až k ocasu jich napočítal osmnáct. A ten jeho ocas. Ten byl zakončený čtyřmi špičatými bodci zvanými thagona (i když Šupík jim říkal prostě „bodlinky“).

Šupíkova rodinka byla velká a hlučná. Žili spolu v jeskyni a každý den se vydávali k Velkému Jezeru, kde rostly ty nejšťavnatější přesličky. Šupík měl dva starší, mnohem větší, ale o dost nudnější bratry, a pak tu bylo Vajíčko.

Ne, nemělo jméno. Zatím. Bylo to to nejnovější, nejvzácnější vajíčko, které snesla Šupíkova máma. Bylo jen jedno, bylo mléčně bílé s lehkými modrozelenými skvrnkami a celá rodina ho střežila jako oko v hlavě. Z něj se měl vyklubat nejmladší sourozenec, kterému Šupík už nyní v duchu říkal Píp. Chtěl ho naučit kousat přesličky hned, jak se vyklube.

Jednoho slunečného rána se, ale stalo něco hrozného.

Šupík s mámou se vrátili z ranního krmení. Slunce se prodíralo listovím a na mokrých kapradinách se lesklo tisíce kapek. Stegosauří máma se protáhla a usmála na své hnízdo. Ale úsměv jí rychle zmizel. Zmateně zamrkala svýma velkýma očima, rozhlédla se. Pak s hromovým zaduněním došlápla na zem a spustila ten nejhlasitější řev, jaký kdy od ní Šupík slyšel.

Vajíčko zmizelo!

Hnízdo z měkkých listů a větviček bylo prázdné. Mléčně bílé vajíčko s modrozelenými skvrnkami zmizelo. Zmizel Píp.

Máma hned začala obcházet okolí jeskyně s nosem u země. Otec, který se právě vracel s obrovským snopem listů, je upustil na zem a také začal čichat a funět.

Někdo Vajíčko vzal. A Šupík věděl, že sedět a čekat v jeskyni nebude nic platné.

Jeho malý, ale silný ocas s bodlinkami se zvedl. Stejně jako jeho rodiče začal obcházet okolí jeskyně. Nejdřív nic zvláštního neviděl ani necítil, ale pak si toho všiml. Směrem k Velkému Jezeru se táhl tenký, sotva znatelný škrábanec v hlíně. Jako by někdo táhl něco těžkého po zemi. Byla to stopa. Stopa Pípa.

Šupík se podíval na své vyděšené rodiče, naposledy si prohlédl prázdné hnízdo a pak se rozhodl. Nemůže čekat. Vydá se svého ztraceného sourozence hledat sám! Zhluboka se nadechl a vykročil do neznáma.

Ticho v Mlžné Bažině

Šupík se držel stopy, tenkého škrábance v hlíně, který ho dovedl až k Velkému Jezeru. Jenže pak ho vyděsilo to, kam stopa pokračovala.

Rýha v zemi, kterou zanechalo unášené vajíčko vedla přímo k Mlžné Bažině.

Bažina se táhla podél břehu jako obrovský zelený, bublající polštář. Vzduch byl těžký, plný neznámých zvuků a silné, sladce hnilobné vůně. Mlha se držela nízko nad bahnem. Hustá a bílá.

Šupík polkl. Věděl, že máma by ho sem nikdy nepustila. Ale věděl také, že Píp ho potřebuje.

„Dinosauři se přece nebojí ničeho,“ zašeptal, aby si dodal odvahu a opatrně vykročil do bažiny. První krok byl těžký. Země pod nohama byla kluzká a mokrá a pod kapradinami se tvořily malé tůňky kalné vody. Škrábanec v hlíně už nebyl tak jasný, ale Šupík se nevzdal a statečně šel zachránit svého sourozence.

První setkání

Bažina byla tichá. Příliš tichá. Neslyšel obvyklé kvákání žab ani šum křídel vážek.

Náhle se ve vysokém rákosí něco pohnulo.

Šupík se zastavil. Pláty na hřbetě se mu stáhly v napětí. Z rákosí se vynořila zvědavá hlava s dlouhým krkem. Nebyl to žádný T-Rex, ale malý a velmi bázlivý Compsognathus, jménem Pírko. Byl malý. Skoro jako slepice. A třásl se strachy.

„Co tu děláš, Šupíku? Tady je to nebezpečné!“ zapištělo Pírko a schovalo se za tlustý rákos.

Šupík se snažil mluvit klidně. „Hledám vajíčko. Ztratilo se. Viděl jsi, jestli tudy někdo něco táhl? Bylo bílé a skvrnité.“

Pírko se třásl dál. „Já… já jsem viděl jen Jesterku z Mokřadu. Byla obrovská a táhla něco, co vypadalo jako kulatý bílý kámen! A šla tím směrem, k Tuleňovému ostrovu!“

Šupík se podíval, kam Pírko ukázal. Uprostřed mlhy bylo vidět jen obrys malého pahorku, který vypadal jako spící dinosaurus. Tuleňový ostrov. A tam, v bažině, vedla čerstvá, zřetelná stopa s třemi drápy. Mnohem větší než ta, kterou za sebou zanechával on.

Srdce mu poskočilo. Teď věděl, že je vajíčko blízko! Musí se tam dostat, než Jesterka z Mokřadu udělá s Pípem něco hrozného. Rozloučil se s Pírkem a opatrně, ale rychle, vyrazil vpřed.

Před sebou viděl temný, blátivý kopec. Byl to Tuleňový ostrov, a tam ho čekal Píp.

Bodlinky pro všechny případy

Šupík se pomalu blížil k Tuleňovému ostrovu. Bláto už nebylo tak hluboké, protože ostrov byl pevnější kus země uprostřed bažiny. Mlha se trochu zvedla, ale pořád tu panovalo šero.

Když vylezl na suchou zem, uviděl to. Uprostřed kupy suchého rákosí leželo Vajíčko.

Bylo přesně takové, jak si ho pamatoval: mléčně bílé s modrozelenými skvrnami. Píp! A u něj, schoulená v hnízdě z vlhkých listů, dřímala Jesterka z Mokřadu.

Jesterka byla zubatý, menší, ale strašně rychlý dravec, který sežral na co přišel. Byla to vlastně velká Saurornithoides, ale pro Šupíka vypadala jako opravdu velká a nebezpečná ještěrka. Hlava jí ležela na vajíčku, jako by si ho hlídala, než dostane chuť na večeři.

Šupík musel vymyslet dobrý plán. Nesměl se k ní přiblížit zepředu, protože Jesterka byla rychlá a měla příliš ostré zuby.

Chytrý plán

Šupík se potichu připlížil z druhé strany ostrova. Cestou si vybral jeden velký, těžký kámen a odtáhl ho stranou. Pak se otočil a začal do něj pomalu, rytmicky tlouct svým ocáskem.

Ťuk! Ťuk! Ťuk!

Bylo to tiché, ale ostré klepání.

Jesterka z Mokřadu sebou cukla. Zvedla hlavu. Její ospalé žluté oči, se rozhlédly. Nic neviděla.

Ťuk! Ťuk! Ťuk!

Zvuk se ozýval ze strany, kde na ostrově nic nebylo. Jesterka se zvědavě protáhla a zvedla se na nohy. „Co to je? Co je to za otravný zvuk,“ zamumlala si pro sebe a chtěla si zase lehnout.

ŤUK! ŤUK! ŤUK!

Tentokrát to bylo hlasitější. Šupík zesílil úder. Jesterka už nevypadala mrzutě, ale podrážděně.

„Kdo je tam? Přestaň s tím hlukem! Chci se před večeří prospat!“ zavrčela. Vydala se pomalu k místu, odkud zvuk vycházel. Jak Jesterka šla, Šupík se rychle schoval za hustý keř.

Když Jesterka dorazila ke kameni. Nic neviděla.

Šupík se mezitím, když se Jesterka soustředila na špatnou stranu ostrova, proplížil kolem ní, přímo k Vajíčku. Snažil se být tak potichu, jak jen malý Stegosaurus mohl být.

Už byl u hnízda. Vajíčko bylo teplé a těžké. Opatrně do něj strčil nosem, aby ho odkutálel. Jenže Vajíčko bylo těžší než si myslel a šlo mu to pomalu.

A v tom ho Jesterka zaslechla!

Otočila se. Její žluté oči se rozšířily a okamžitě pochopila, co se tady děje. Chtěl jí vzít její večeři!

Jesterka vystřelila vpřed s ostrým, syčivým křikem. Byla rychlá jako blesk. Šupík věděl, že už mu nezbývá čas.

Nemohl s ní bojovat, ale mohl se bránit!

Šupík udělal to jediné, co ho v tu chvíli napadlo. Bleskurychle švihl svým bodlinkatým ocasem! Nechtěl Jesterce ublížit, jen ji zahnat.

Fjůůůů!

Jesterka vykřikla překvapením a ustoupila. Bodlinky ji minuly jen o kousek a pořádně ji vyděsily.

Záchrana Pípa a závod domů

Ta chvíle jejího zaváhání stačila.

Šupík se celou vahou těla opřel do Vajíčka a kutálel ho dolů z ostrova, směrem do bláta.

„Ne! Vrať mi to!“ křičela Jesterka a hnala se za nimi.

Šupík se nořil do bahna. Bylo kluzké a těžké. Vajíčko se kutálelo jen pomalu. Jesterka byla těsně za ním!

Šupík, místo toho, aby tlačil Vajíčko nosem, si ho opatrně nacpal mezi přední nohy a krk a pomalu se s ním sunul kupředu, pryč z bažiny. Věděl, že vajíčko musí dostat do bezpečí stůj co stůj.

Jesterka, které se moc do hlubokého bahna nechtělo (protože by se jí promočily dlouhé nohy), na něj jen vztekle syčela.

„Příště si ho schovám lépe, ty malý, pichlavý prcku!“ křičela za ním.

Šupík ji nevnímal. Sunul se blátem, dokud se nedostal na pevnou zem, kde ho už Jesterka nemohla dohonit. Zastavil se, těžce oddechoval a opatrně zkontroloval Vajíčko.

Vajíčko bylo v pořádku! Bílý krunýř s modrozelenými skvrnkami byl jen trochu od bláta, ale jinak bez škrábance. Píp byl zachráněn.

Návrat hrdiny

Cesta zpět byla mnohem snazší. Šupík se vracel tou samou cestou podél Velkého Jezera, ale teď už se nebál. Když se konečně vyčerpaný, ale hrdý, doplazil k jeskyni, máma a táta Stegosaurus seděli u vchodu, skleslí a smutní.

„Ach, Šupíku, kdepak jsi byl? Báli jsme se o tebe, a…“

Máma se zarazila uprostřed věty. Její obrovské oči se upřely na blátivou, ale drahocennou věc, kterou Šupík strkal před sebou.

„Vajíčko!“ vydechli oba jednohlasně.

Máma Stegosauřice přiskočila k Šupíkovi, jemně ho otřela svým nosem a vydala zvuk, který zněl jako spokojené dinosauří vrnění. Otec se k nim hned přidal. Byla to obrovská, blátivá hromada lásky.

„Ty jsi ho našel!“ zeptal se nevěřícně otec.

Šupík jen přikývl, unavený, ale šťastný. Vajíčko bylo zase v hnízdě.

„Jsi ten nejodvážnější malý Stegosaurus a velký bráška,“ řekla máma a jemně se dotkla Šupíkovy hlavičky a otřela se nosem o ten jeho.

Šupík věděl, že udělal správnou věc. Zachránil svého malého bratra Pípa.

O měsíc později…

Vajíčko konečně prasklo! A z něj se vyklubal malinký, roztomilý Stegosaurus. Měl jen pár maličkých plátů a sotva znatelné bodlinky.

Šupík se sklonil a jemně se dotkl nosu malého dinosaura.

„Ahoj, Pípe. Vítej doma. Rád tě poznávám bráško,“ zašeptal.

A malý Stegosaurus se na něj podíval a vydal tiché, ale odhodlané: „Píp!“

Článek Šupík a ztracené vajíčko Píp se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Rodiče se tomu smáli. Maminka říkala, že nejděsivější věc pod postelí jsou jeho špinavé ponožky. Tatínek zase tvrdil, že strašidla existují jen v knížkách a v televizi. Mireček jim na to kýval, ale uvnitř věděl svoje. Pod jeho postýlkou někdo opravdu bydlí.

Občas se pod postelí ozvalo tiché šustnutí, někdy jakoby i tiché zakašlání. Ale tak potichu, že si ani nebyl jistý, jestli to bylo skutečné. Kdyby to byla obyčejná myš už by ji dávno zahlédli a chytili. A kdyby to byla jen obyčejná hračka, která se sama pohnula, nestávalo by se to tak často. Jenže ty podivné zvuky Mireček poslouchal každou noc. Bylo to něco živého. Muselo být. Ale nikdo mu nevěřil.

A pod postelí doopravdy někdo byl…

Pod postelí malého Mirečka nebylo prázdno, jak si mysleli rodiče. Měla tam svůj domov jedna hodně zvláštní bytost – malé strašidlo jménem František. Nebylo větší než krabice od bot a místo zubů mělo jen dva malinké špičáky, které se třásly pokaždé, když někdo rozsvítil světlo. Mělo huňatý prachový kožíšek a kulaté oči, které svítily jako dvě malá světýlka.

A bál se světla.
Když se někde rozsvítilo, rozbušilo se mu srdce, ruce se mu roztřásly a měl pocit, že by se nejraději rozpustil a zmizel. Ve tmě se cítil bezpečně. Tam ho nikdo neviděl, nikdo se na něj nedíval.
A tak se schovával právě pod Mirečkovou postelí, protože tam bylo největší tma a klid. Jen občas se musel přikrčit, když tam Mirečkovi spadlo autíčko nebo ponožka.

Tak to chodilo dlouho.
Mireček spal s baterkou, František se skrýval pod postelí, a oba se báli jeden druhého.

Až do jedné noci, kdy všechno prasklo…

Maminka ten večer zapomněla u postele krabici s čistými ponožkami.
Když se byt ponořil do ticha, František vylezl ze svého stínu, aby si trochu protáhl nohy. Jenže zakopl o krabici. Ponožky v ní poskočily a Mireček se okamžitě probudil.

„Kdo tam je?“ vyhrkl a popadl baterku.
V mžiku rozsvítil. Kužel světla přejel po podlaze, po noze židle a zastavil se na dvou kulatých očích.
Na okamžik oba ztuhli.

„Ááá!“ vykřikli najednou, každý z jiného kouta pokoje.

František zvedl ruce. „Prosím… nesviť na mě. Bolí to.“
Mireček přimhouřil oči a stáhl baterku k zemi. Světlo teď svítilo jen slabě.

„Ty mluvíš,“ hlesl.
„Mluvím,“ přikývl František. „A bydlím tady. Pod tvou postelí.“

„Maminka říká, že pod postelí jsou jen ponožky,“ zamumlal Mireček.
„No většinou pod postelí opravdu nic nebývá,“ pousmál se František. „Ale mě se u tebe zalíbilo. Pod tvou postelí je hezky tma a ticho.“

Chvíli se dívali jeden na druhého.
František byl maličký, neučesaný a měl na krku malý zvoneček.
Nevypadal hrozivě, spíš smutně a vystrašeně.

„Ty se bojíš světla?“ zeptal se Mireček.
„Ano,“ přiznal František. „Když svítí, mám pocit, že se rozpadnu. Jako by mě světlo mohlo rozpustit. Je moc zářivé.“
„Já se zase bojím tmy,“ řekl Mireček. „Nevím, co v ní je.“
„Tak to máme každý svoje,“ povzdechl si František. „Možná bychom si mohli navzájem pomoct.“

Mireček chvíli mlčel, pak kývl.
„Zkusíme to.“

Od té noci se všechno začalo pomalu měnit.

Mireček nechával baterku vypnutou o trochu déle než dřív a František se zase snažil snést trochu víc světla.

Jednou mu Mireček ukázal svůj nový nápad. Vzal krabici od bot, udělal do víka malé dírky a dal do ní baterku. Když ji rozsvítil a nasadil víko, po stropě se rozběhly drobné tečky světla. Nebylo to ostré ani nepříjemné, spíš krásné, jako hvězdy na obloze.

„Tohle se mi líbí,“ řekl František tiše.
A Mireček se usmál.
„Budeme tomu říkat hvězdná krabice.“

Každý večer pak Mireček, než šel spát, rozsvítil baterku a zavřel ji do krabice. V pokoji nebylo světlo, ale ani úplně tma. A tak to vyhovovalo oběma. A když se Mireček v noci třeba polekal nějakého zvuku, František mu ze se stínu noci vyprávěl, co je to co slyší.

„Tohle je lednice v kuchyni. Dělá to pořád,“ řekl, když se ozvalo tlumené zabublání.
„A to lupnutí?“ zeptal se Mireček.
„To jen dřevo pracuje. Dům se trochu hýbe, když je ticho. To je normální.“

Mireček poslouchal a pomalu si začal zvykat, že noční zvuky nejsou strašidelné. Jsou jen známky toho, že svět kolem žije a funguje i v noci, když ostatní spí.

Jednou v noci se přehnala bouřka.

Blesk osvítil celý pokoj a hrom zaduněl tak silně, až se zatřásla snad i postel.
František se okamžitě skrčil a zůstal ležet bez hnutí.
Mireček se přikryl až po hlavu a srdce mu tlouklo jako o závod.

„Pojď sem,“ špitl po chvíli.
Zpod postele se ozvalo tiché škrábání. František vklouzl k němu pod peřinu.
„Bouřky nemám rád,“ vydechl.
„Já taky ne,“ přiznal Mireček. „Ale dá se to vydržet. Počítej se mnou. Mezi bleskem a hromem. Když je to čím dál víc sekund, bouřka odchází.“

A tak počítali.
Sedm… osm… deset…
A najednou byl klid.

Od té doby už se tolik nebáli. Mireček začal usínat bez rozsvícené baterky.
A František si jednou dokonce stoupl až k oknu, když do pokoje svítilo měkké ranní světlo. Měl strach, ale vydržel to.

Maminka si jednou všimla, že Mireček spí klidněji než dřív. „Ten náš kluk už je velký,“ řekla tatínkovi a pohladila Mirečka po vlasech.
Neměla tušení, že pod postelí se někdo usmívá a spokojeně cinká malým zvonečkem.

A Mireček? Tek každý večer, než usnul, se ještě jednou podíval do tmy a zašeptal:
„Dobrou noc, Františku.“ .

Zpod postele se ozvalo tiché cinknutí a jemný hlas odpověděl:
„Dobrou noc.“

🎨 Líbila se ti pohádka a chceš si Františka vybarvit?
Stáhni si k pohádce omalovánku, kde se můžeš seznámit s Františkem zblízka.
👉 Omalovánka strašidla Františka ke stažení.

Článek Dobrou noc Františku se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.