Tři kamarádi, mládě triceratopse Tori, malý brachiosaurus Bróňa a stegosaurus Stegi, stáli na okraji blátivého ďolíku. Ještě před několika dny to byla jejich oblíbená mělká tůňka. Dnes v ní zbyla jen šedivá, popraskaná kůra zaschlého bláta.

„Mám tak hroznou žízeň,“ povzdechl si Stegi. Jeho kostěné pláty na zádech, které normálně stály hrdě a vzpřímeně, teď působily poněkud zvadle.

Bróňa, který převyšoval své dva kamarády už nyní, i když byl ještě mládě, natáhl svůj dlouhý krk vysoko do vzduchu. Rozhlédl se přes koruny nižších stromů. „Musíme k Velké řece za Písečným kopcem. Tam voda určitě nevyschla.“

Tori, který byl ze všech nejmenší, ale zato nejsilnější, zvedl hlavu. Dva dlouhé rohy nad očima a jeden menší na nose se mu zaleskly ve slunci. „Tak na co čekáme? Pokud tam nedojdeme, uschneme tu jako ty kapradiny. Jdeme.“

Cesta k Velké řece však zdaleka nebyla jednoduchá. Prales byl během sucha plný překážek, zvířata byla nervózní a cesty zasypané suchými větvemi. Tři přátelé šli pomalu v řadě, jeden za druhým.

Po dobré půlhodině pochodu se museli zastavit. Přes úzkou stezku, lemovanou strmými skalami, spadl starý, mohutný kmen obrovského jehličnanu. Dřevo bylo těžké a kmen byl příliš široký na to, aby ho malí dinosauři dokázali jednoduše překročit nebo obejít.

„Tudy neprojdeme,“ řekl smutně Bróňa. Zkusil zvednout přední nohu a položit ji na kmen, ale jeho končetiny nebyly stavěné na šplhání. Skoro upadl a raději rychle couvl.

Stegi zkusil do kmene jemně bouchnout svým ocasem, ale dřevo se ani nepohnulo.

„Pusťte mě k tomu,“ ozval se zezadu Tori. Sklonil svou velkou hlavu, opřel pevný kostěný límec a oba hlavní rohy o drsnou kůru padlého stromu. Zapřel se zadníma nohama hluboko do hlíny a zabral. Kmen zlověstně zapraskal. Tori zatlačil ještě větší silou, tiše zabručel námahou, ale těžké dřevo se pomalu, centimetr po centimetru, začalo odvalovat stranou, až s žuchnutím propadlo ze stezky do křoví.

„Páni, ty máš ale neuvěřitelnou sílu!“ zaradoval se Stegi a všichni tři mohli pokračovat dál.

Slunce ale pálilo čím dál víc a žízeň byla větší s každým krokem. Cesta se najednou stočila dolů do rokliny. Vedla přímo přes hustý porost ostrého, suchého křoví. Ostré trny rostlin je škrábaly do nohou a bříšek.

„Au! Tohle strašně píchá,“ stěžoval si Tori, zastavil se a nešťastně se díval na škrábanec na přední noze.

To byla chvíle pro Stegiho. „Nic se nebojte, já tu cestu pročistím. Jen kousek ustupte!“ Jeho silný ocas, který byl na konci vyzbrojený čtyřmi dlouhými ostny, se prudce švihl vzduchem. Stegi začal sekat uschlé trnité větve. Švihl doleva, švihl doprava. Jeho ostny prosekávaly husté křoví. Za malou chvíli vyčistil širokou cestu, po které mohli pohodlně projít i jeho kamarádi bez jediného škrábnutí.

Konečně, po dlouhém pochodu přes Písečný kopec, uslyšeli to, na co tak dlouho čekali. Šumění vody. Velká řeka! Rozběhli se k ní z kopce dolů, jak nejrychleji jim to jejich unavené nožky dovolily.

Když však dorazili na břeh, čekalo je zklamání. Voda v řece během sucha klesla. Tak kde kdysi tekla řeka, byl nyní strmý, velice kluzký sráz z mokré, mazlavé hlíny. Dole sice proudila krásně čistá, chladná voda, ale dostat se k ní nemohli.

Tori se naklonil přes okraj srázu, ale hned mu podklouzly přední nohy. Rychle couvl. Kdyby spadl do silného proudu, se svýma krátkýma nohama by se jen stěží dostával zpátky na břeh. Stegi to raději ani nezkoušel. Moc dobře věděl, že by po mokrém blátě sjel dolů jako po skluzavce. Voda byla tak blízko, a přece tak daleko.

„Počkejte, možná na ni dosáhnu,“ ozval se Bróňa. Díky svému dlouhému krku se mohl naklonit až dolů k hladině. Ponořil hlavu do vody a napil se.

„Ale co my?“ pípl Tori a nespouštěl z něj zrak.

Bróňa zvedl hlavu a rozhlédl se. Na starém stromě nad řekou, rostly obrovské listy. Bróňa k jednomu z nich natáhl krk, utrhl ho a ponořil do řeky. Voda do něj natekla jako do velké zelené misky. Bróňa plný list vody položil na zem přímo před Toriho a Stegiho.

Tori i Stegi se konečně mohli pořádně napít. Bróňa jim tak podával jeden list za druhým, dokud neměli všichni tři břicha plná k prasknutí. Když se napili, ulehli společně do stínu pod velký strom.

„Ještě že jsme se na tu cestu vydali společně,“ zívl nahlas Stegi a spokojeně zavřel oči.

Uvědomil si, že to, čím se od sebe tolik liší, Toriho tvrdé rohy a síla, Stegiho ostrý ocas a Bróňův neskutečně dlouhý krk, není vůbec na škodu. Když se spojí a využijí toho, v čem je každý z nich jedinečný, dokážou si poradit s každou překážkou.

Článek Cesta k napajedlu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Ale kohoutek byl lakomý. Když našel něco on, rychle to sezobl sám a dělal, že nic nevidí.

Jednoho sychravého odpoledne našel kohoutek pod starým kořenem obrovské, tvrdé zrno. Bylo větší než jakékoli jiné. Místo aby zavolal slepičku, rozhlédl se, rychle natáhl krk a zrno spolkl. Jenže zrno bylo příliš velké. Uvízlo mu v hrdle. Kohoutek začal lapat po dechu, peří se mu zježilo a padl do trávy.

„Slepičko,“ zasípal těžce, „prosím, běž ke studánce… přines mi vodu, jinak je se mnou konec.“

Slepička neváhala ani vteřinu. Zapomněla na kohoutkovu sobeckost, zvedla křídla a běžela po mechové pěšině kolem lesa, až k malé studánce.

„Studánko, studánko, dej mi trochu vody pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech,“ prosila.

Studánka zahučela z hlubin: „Vodu ti dám, ale nejdřív mi musíš přinést stříbrný lístek ze starého stromečku, který roste na kopci.“

Slepička běžela dál, až na kopec, kde stál mohutný stromeček s větvemi plnými stříbrného listí.

„Stromečku, stromečku, dej mi lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech.“

Stromeček zašustil větvemi a řekl: „Lístek ti dám, ale je mi zima na kmen. Běž ke švadlence a přines mi od ní hřejivý šátek.“

Slepička spěchala k malé chaloupce na okraji lesa, kde bydlela švadlenka. Seděla za kolovratem a tiše předla.

„Švadlenko, švadlenko, dej mi šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech.“

Švadlenka se na ní podívala od svého kolovrátku: „Šátek bych ti dala, ale boty se mi rozpadly a nemohu dojít pro nové nitě. Běž k ševci a přines mi pevné střevíčky.“

Slepička utíkala přes kořeny a kameny do vesnice. Švec seděl ve své dílně a tloukl kladívkem. Slepička už sotva pletla nohama, ale spustila:

„Ševče, ševče, dej mi střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Švec ji přerušil: „Střevíčky pro švadlenku mám skoro hotové, ale došla mi dratev. Potřebuji pevné prasečí štětiny, abych je mohl došít. Běž za prasátkem a vypros od něj hrst štětin.“

Slepička pelášila k chlívku na kraji vsi. Prasátko tam spokojeně leželo v blátě.

„Prasátko, prasátko, dej mi štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Prasátko zachrochtalo: „Klidně ti štětiny dám, ale mám hroznou chuť na něco dobrého. Dones mi od kravičky džbánek husté smetany.“

Slepička, ač už celá unavená, spěchala na pastvinu za hnědou kravičkou.

„Kravičko, kravičko, dej mi smetanu pro prasátko. Prasátko dá štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Kravička se na ni smutně podívala: „Ráda bych ti dala smetanu, slepičko, ale podívej se. Tráva na pastvině je suchá a bez chuti. Nemám z čeho mléko udělat. Běž na velkou louku a přines mi náruč šťavnaté travičky.“

Slepička z posledních sil běžela na velkou louku pod lesem. Ale i tam bylo všechno zežloutlé a zvadlé.

„Louko, louko, dej mi travičku pro kravičku. Kravička dá smetanu pro prasátko. Prasátko dá štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Louka smutně zašustila suchými stébly: „Dám ti travičku, ráda, ale sama umírám žízní. Slunce pálí a země je popraskaná. Nejdříve mi musíš vyprosit z nebe trochu rosičky, aby mě zavlažila. Pak teprve vyroste svěží tráva.“

Slepička už nemohla dál běhat. Její nožky byly uběhané, ale pomaličku vyšla až na vrchol kopečku, aby ji nebe dobře slyšelo. Upřela unavené oči k šedivému nebi a poprosila:

„Nebíčko, prosím… dej louce trochu rosičky. Jen trošičku. Louka dá travičku pro kravičku, kravička dá smetanu pro prasátko, prasátko dá štětiny pro ševce, švec dá střevíčky pro švadlenku, švadlenka dá šátek pro stromeček, stromeček dá lístek pro studánku a studánka dá vodu pro mého kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Nebe se nad malou, věrnou a vyčerpanou slepičkou smilovalo. Šedivé mraky se pohnuly a na uschlou louku se snesla chladivá, čistá, třpytivá ranní rosička.

A v tu ránu se stal zázrak!

Louka se zavlažila, zazelenala a okamžitě na ní vyrostla ta nejšťavnatější tráva. Slepička ji natrhala a běžela:

Dala travičku kravičce, kravička jí dala smetanu. Běžela se smetanou k prasátku, prasátko jí dalo štětiny. Běžela se štětinami k ševci, švec došil střevíčky a dal jí je. Běžela se střevíčky ke švadlence, švadlenka jí dala hřejivý šátek. Běžela ke stromečku, obmotala mu šátek kolem kmene a stromeček jí shodil stříbrný lístek. Běžela ke studánce, hodila lístek na hladinu a slepička si mohla do zobáčku nabrat chladivou, čistou vodu.

Běžela jako o závod zpátky za kohoutkem. Ten už měl zavřené oči a sotva se hýbal. Slepička mu rychle vlila vodu do zobáku. Voda zrno spláchla, kohoutek polkl, zhluboka se nadechl a otevřel oči.

Byl zachráněn.

Když se postavil na nohy, podíval se na utrmácenou slepičku. Uvědomil si, co všechno pro něj musela udělat, zatímco on se s ní ani nechtěl rozdělit o zrníčko. Od toho dne už kohoutek nikdy nebyl hamižný. Pochopil, že ani to největší zrníčko za ten obrovský strach a útrapy nestojí.

Článek O kohoutkovi a slepičce se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Zatímco starší sestry si hrály s potopenými poklady, nejmladší víla trávila dny tím, že poslouchala vyprávění své babičky o lidském světě nad hladinou. Ten svět jí připadal plný neznámých a zajímavých věcí, podivných lidí, kteří neměli ocasy jako ona a teplého slunce, které dolů do hlubin moře nedosáhlo. Když jí konečně bylo patnáct let, směla poprvé vyplavat na hladinu.

Právě toho večera zuřila na moři strašlivá bouře. Těžké vlny rozbily velkou plachetnici na kusy. Víla mezi potápějícími se trámy zahlédla mladého prince. Nemohla ho jen tak nechat utonout. Podepřela mu hlavu a plavala s ním celou noc, až ho za svítání položila na jemný písek nedaleko bílého kláštera. Schovala se za útesy a sledovala, jak z budovy vychází mladá dívka. Princ se v tu chvíli probudil a usmál se na ni. Myslel si, že to ona mu zachránila život. Mořská víla, která to celé sledovala zpoza kamenů se smutně ponořila zpět do hlubin.

Jenže mořská víla nemohla na prince zapomenout. Toužila po lidském světě. Stále víc a víc, až se jednoho dne v zoufalství vydala k mořské čarodějnici. „Pomohu ti,“ zakrákala čarodějnice v temné jeskyni. „Dám ti nohy, abys mohla chodit po souši. Ale varuji tě. Každý tvůj krok bude bolet, jako bys našlapovala na ostré střepy skla. A jako odměnu si vezmu tvůj krásný hlas. Už nikdy nepromluvíš, ale budeš mít lidské nohy. Zůstaneš člověkem napořád, pokud ti princ vyzná lásku a vezme si tě za ženu. Pokud ne, s prvními paprsky slunce po jeho svatbě se proměníš v mořskou pěnu a zemřeš.“

Víla přesto souhlasila. Vypila čarodějný nápoj a usnula.

Na břehu

Když se probudila zjistila, že leží na pláži. Před ní stál princ. Ve chvíli, kdy se pokusila vstát, nohy ji zabolely přesně tak, jak ji čarodějnice varovala. Přesto se na něj usmála.

Princ ji vzal do svého zámku. Měl ji rád. Byla to jeho tichá společnice, jeho dobrá přítelkyně, kterou choval v srdci jako milou sestru. Ale jeho pravá láska patřila dívce z pláže, o které věřil, že ho tehdy vytáhla z vln. Malá mořská víla neměla hlas. Nemohla mu říct kdo je, odkud přichází ani, že to byla ona, kdo ho tehdy za bouře zachránil. A tak dělala to jediné co mohla – tančila. Tančila pro prince i když ji každý její krok bolel jako rána nožem.

Když král rozhodl, že se princ musí oženit s dcerou sousedního krále, princ se bránil, dokud nezjistil, že tou princeznou je právě ona dívka z kláštera. A zatímco jeho štěstí neznalo mezí, víle tiše pukalo srdce. Věděla, že podle dohody s čarodějnicí se první ráno po princově svatbě promění v mořskou pěnu a zemře.

Svatba se slavila na nádherné lodi. Když slunce zapadlo, víla stála u zábradlí a dívala se do temných vln. Vtom se na hladině objevily její sestry. Měly ostříhané vlasy – daly je čarodějnici výměnou za její záchranu. „Sestřičko!“ volaly a podávaly jí ostrý nůž. „Zabodni to princi do srdce dřív, než vyjde slunce! Až jeho krev skane na tvé nohy, srostou zpět v rybí ocas a ty se k nám vrátíš do moře. Udělej to, nebo zemřeš! Pospěš si, slunce již vychází!“

Volba srdce

Víla vzala nůž do třesoucích se rukou. Došla k plátěnému stanu, kde spal princ se svou novou nevěstou. Viděla, jak se princ ve spánku usmívá. Podívala se na ostří nože a pak na něj. Ne. Nedokázala by ublížit tomu, koho měla tak ráda. S tichým vzdechem vyběhla zpět na palubu a hodila nůž daleko do moře.

V tu chvíli na obzoru vykoukl první sluneční paprsek. Víla cítila, jak se její tělo rozpouští a mění se v chladnou mořskou pěnu. Ale nezemřela. Zvedla se z vln a zjistila, že se vznáší ve vzduchu. Kolem ní poletovaly průsvitné bytosti. „Kdo jste? A kde to jsem?“ zeptala se a ke svému překvapení zjistila, že má zpět svůj hlas, i když zněl jako šumění větru.

„Jsme dcery vzduchu,“ odpověděla jedna z bytostí. „Mořská víla nemá nesmrtelnou duši. Ale když vykoná dost dobrých skutků, může ji získat. Ty jsi obětovala svůj život z čisté lásky. Nyní budeš létat s námi. Budeme rozhánět bouřkové mraky, přinášet chladný vánek tam, kde slunce spaluje zemi, a chránit přírodu. Až uplyne tři sta let získáš svými dobrými skutky nesmrtelnou lidskou duši.“

Malá mořská víla se naposledy podívala na loď, usmála se a vznesla se na ranním obláčku vysoko k nebi.

Článek Malá mořská víla a dcery vzduchu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Tohle nepůjde,“ zamumlal a poskočil na větvi. „Musím nabrat rychlost.“ Rozběhl se, odrazil se vší silou a – fíííí – už plachtil mezi stromy. Valentýnská pošta nepočká.

První zastávka

Starý dub. Tady bydlel jezevec Barnabáš. Barnabáš byl známý tím, že když usnul, spal tvrději než kámen v potoce a chrápal hlasitěji než motorová pila. Sýkorka přistál na rohožce a zazvonil na zvonek z lískového oříšku. Cink! Ticho. Z domečku jezevce se ozývalo jen hluboké chrrr-pššš zevnitř. Sýkorka zaklepal křídlem. Nic. „Zkusím to jinak,“ rozhodl se Sýkorka. Popoletěl na střechu a nahnul se ke komínu. Z plných plic zavolal: „Doporučená zásilka! Jsou na ní srdíčka!“

V noře to zarachotilo. Dveře se otevřely a vykoukl rozespalý, naježený jezevec. Mžoural do světla. „Kdo ruší? Vždyť je únor. Mám spát ještě tři týdny.“

„Pošta, pane Barnabáši,“ zahlaholil vesele Sýkorka a podal mu růžovou obálku. „Od vaší tety z Beskyd.“ Jezevec obálku očichal. Koutky úst, které měl dosud svěšené dolů, se mu pomalu zvedly nahoru. „Teta Běta? No ne. To je… to je milé. Jdu si udělat čaj, když už jsem vzhůru. Nechceš taky?“

„Děkuji, ale nemám čas, služba volá!“ zavelel Sýkorka a už byl zase ve vzduchu.

Druhá zastávka

Ta už byla složitější. Krtek Bonifác. Bydlel pod zemí a neměl zvonek, komín ani schránku. Jen hromádku hlíny. Sýkorka přistál na krtinci. „Haló! Tady pošta!“ Zavolal a doufal, že ho krtek uslyší.

Hlína se sice zavlnila, ale krtek se neukázal. Sýkorka začal zobákem vyťukávat na kamínek u vchodu morseovku. Ťuk. Ťuk-ťuk. Ťuk. Z hlíny se vynořil černý čumák s brýlemi na nose. „Žádné žížaly jsem si neobjednal, držím dietu,“ oznámil krtek přísně.

„Dobrý den pane Krtek. Nenesu vám jídlo, ale zprávu. Od někoho kdo vás má rád,“ oznámil mu Sýkorka a vytáhl obálku, která byla trochu od hlíny, ale to se dalo čekat. „Valentýnka. Od té myšky, co bydlí pod šípkem.“ Krtek se zčervenal tak, že to bylo vidět i pod jeho černou srstí. „Vážně? Já myslel, že si myslí, že jsem jen bagr na hlínu. Děkuji, pane pošťáku!“

Brašna byla lehčí a lehčí. Sýkorka doručil přání sově, která si stěžovala, že jí nikdo nepíše, protože v noci všichni spí. Doručil balíček veverce, která zapomněla, kam si schovala oříšky, a tak byla ráda, že jí někdo poslal oříšky k Valentýnu.

Zbývala poslední zastávka

A poslední obálka. Adresát: Vlk Samotář. Černý les, u Skály, kde to fouká.

Sýkorka se otřepal. Vlk byl veliký a moc se nesmál. Vlastně se nesmál nikdy. Sýkorka doletěl až ke skále, kde vlk seděl před jeskyní a vyl na šedé nebe. Aúúúúúú.

„Ehm, dobrý den,“ pípl Sýkorka. Vlk zmlkl a otočil na něj svou velkou hlavu. „Co tu děláš, svačino? Teda… ptáčku?“ Sýkorka se nenechal zastrašit. Zkušený pošťák se nebojí ani psů ani vlků. „Nesu vám poštu,“ prohlásil statečně.

Vlk se uchechtl. „Mně nikdo nepíše, když jsem ten zlej vlk. Sýkorka mu hodil obálku přímo mezi tlapky. „To si myslíte vy. Tohle je od smečky z vedlejšího údolí.“
Vlk obálku opatrně otevřel, vytáhl dopis a pozorně si přečetl.

„Zvou mě na Velký jarní běh. Prý jim chybí můj hlas do vytí na měsíc.“ Četl. A pak přestal vypadat jako zubaté nebezpečí a vypadal jen jako velký, chlupatý pes.

„Tak, a brašna je prázdná. Dnešní práci mám hotovou. Mějte se, pane Vlku!“

Sýkorka vyletěl vysoko nad stromy. Brašna ho už netížila, létalo se mu lehce jako pírku. Pod ním se probouzel les, který byl najednou o něco méně osamělý. A to za tu dřinu stálo. „Příští rok si ale řeknu o příplatek v slunečnicových semínkách,“ rozhodl Sýkorka a zamířil domů.

Článek Expresní doručování Sýkorka a.s. se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Na ulici bylo rušno. Děti běhaly ze školy a do školy, ale ten den se chovaly nějak jinak. Nějak tajuplně. Šuškaly si, schovávaly něco v kapsách a červenaly se.

„Koukej, pejsku,“ řekla kočička, která seděla na parapetu. „Vidíš tamhle Honzíčka? Toho, co bydlí v tom zeleném domě naproti?“

Pejsek vyskočil na židli, opřel se předními tlapkami o okno a koukal. „Vidím, vidím. A vidím taky Magdalénku. Jde zrovna proti němu. Copak to ten Honzíček schovává za zády?“

Honzíček se zastavil, celý zrudl, až mu uši svítily jako dva lampiony, a najednou vytrhl ruku zpoza zad. Držel v ní květinu. Byla to taková ta pokojová květina s velkými listy a jedním červeným květem, co ji maminky pěstují v květináčích za oknem a říkají jí amarylis.

„Jéjej,“ podivil se pejsek. „Vždyť on té Magdalénce dává kytku! Ale tu přece nemohl najít venku ve sněhu. Tu musel někde vzít.“

„To asi utrhl mamince doma,“ pokývala hlavou kočička moudře. „To maminka asi nebude ráda. Ale podívej, Magdalénka se směje.“

A opravdu. Magdalénka si vzala květinu, taky se začervenala a dala Honzíčkovi něco malého a placatého. Byl to papír vystřižený do tvaru srdíčka, celý pomalovaný červenou pastelkou.

„Co to ti lidé dneska blázní?“ divil se pejsek. „Proč si dávají kytky z květináčů a počmárané papírky? Vždyť nejsou Vánoce, ani nemá nikdo svátek. Nebo má?“

„Ty to nevíš, pejsku?“ poučila ho kočička. „Dneska je přece toho svatého Valentýna. To je takový svátek, kdy si lidé ukazují, že se mají rádi. Dávají si dárky a taková psaníčka se srdíčky, kterým se říká valentýnky. To proto, aby ten druhý věděl, že na něj myslí a že ho má rád.“

Pejsek se poškrábal zadní nohou za uchem a chvíli přemýšlel. „Aha! Tak proto! To je ale hezký svátek. Víš, kočičko, mně se to líbí. Lidé jsou na sebe někdy oškliví, tak je dobře, že mají den, kdy jsou na sebe hodní.“

„To je pravda,“ řekla kočička. „Když se mají lidé rádi, je na světě hned veseleji.“

„Poslouchej, kočičko,“ vyhrkl najednou pejsek a oči mu zářily. „Když my dva spolu bydlíme a hospodaříme a máme se taky rádi, tak bychom měli taky slavit toho Valentýna! Co myslíš? Přece nebudeme horší než Honzíček s Magdalénkou!“

„To je nápad!“ zaradovala se kočička. „To víš, že budeme slavit! My jsme přece pořádní hospodáři a všechno děláme tak, jak se to má a jak to dělají lidé. Tak si taky musíme dát valentýnky.“

A tak se dohodli, že si vyrobí valentýnky. Vzali si na to papír, co jim zbyl od minula, když balili syrečky, našli barevné pastelky a nůžky.

„Já udělám tu nejkrásnější valentýnku na světě,“ chlubil se pejsek. „Vystřihnu ti, kočičko, velikánské srdce, červené jako buřtík!“

Jenže ono se to lehko řekne, ale hůř udělá. Pejsek si vzal nůžky, ale hned poznal, že to nebude jen tak. Lidé mají na rukou prsty a palec, a těmi se nůžky drží jedna báseň. Ale pejsek má tlapky a na nich polštářky. Zkoušel vzít nůžky do jedné tlapky, pak do obou, zkoušel je chytit drápky, ale nůžky mu pořád klouzaly a cvakaly naprázdno.

„Jau, to mě píchlo!“ zakňučel pejsek. „Ty nůžky jsou nějaké zlé. Nechtějí stříhat.“

Konečně se mu podařilo nůžky nějak chytit a střihnul do papíru. Křup! Papír se zmuchlal, roztrhl a místo krásného obloučku tam byla zubatá díra, jako když myš okouše roh pytle s moukou.

„To nic,“ utěšoval se pejsek. „Zkusím to znovu.“

Kočička na tom nebyla o nic lépe. Chtěla namalovat na papír kytičku, ale pastelka se jí v tlapce protáčela. Místo kytičky udělala na papíře jen takové čmáranice a kličky. A když chtěla vystřihnout srdíčko, dopadla stejně jako pejsek. Papír se jí lepil na drápky, trhal se a výsledek vypadal spíš jako rozšlápnutá brambora než jako srdce.

Po hodině bylo v kuchyni papíru, jako by tam nasněžilo. Všude ležely ústřižky, zmuchlané koule a potrhané zbytky. Pejsek byl celý omotaný lepící páskou a kočička měla červenou čáru od fixy na čumáčku.

„Takhle to nejde, pejsku,“ vzdychla kočička. „My nemáme ručičky jako děti. My ty papírové valentýnky prostě neumíme. Podívej se na to. To je ostuda. Takhle ošklivé valentýnky si přece nemůžeme dát.“

Pejsek smutně koukal na tu hromadu nepořádku. „To máš pravdu, kočičko. Chtěl jsem ti udělat radost, ale tohle vypadá spíš, jako by si s tím papírem hrála koťata na honěnou.“

Chvíli oba mlčeli a byli z toho smutní. Ale pak pejsek zvedl hlavu a zavrtěl ocáskem. „Víš co, kočičko? Na papíru přece nezáleží. Valentýn můžeme oslavit i tak, že si dáme dárek, abychom si udělali radost.“

„To je pravda!“ souhlasila kočička. „Uděláme to jinak. Každý půjde tajně ven a sežene pro toho druhého ten nejlepší dárek na světě. A pak si ho dáme. Ale musí to být překvapení!“

„Platí!“ štěkl pejsek a hned běžel pro svůj kabátek, protože venku přece jenom ještě mrzlo.

Pejsek vyběhl z domečku a pelášil ulicí. Dobře věděl, co kočičce pořídit. Dávno si všiml, že se kočička ráda parádí. Vždycky, když se myla, pečlivě si lízala kožíšek, aby byl lesklý, a pyšně si vykračovala. „Kočička je dáma,“ říkal si pejsek. „A dámy mají rády parádní věci. Koupím jí mašli! Krásnou, růžovou mašli na krk. Bude v ní vypadat jako princezna. Vždyť má jen jednu, tu svou červenou, tak ať má další. Aby to mohla střídat.“

Pejsek měl schovanou jednu lesklou pětikorunu, kterou našel v létě u plotu, když hrabal díru na kost. Běžel rovnou do galanterie. Paní prodavačka se nejdřív divila, co tam dělá pes, ale když viděla, jak pejsek stojí u pultu a upřeně kouká na stuhy, pochopila.

„Dobrý den!“ pozdravil pejsek slušně. „Prosil bych tady tuhle růžovou,“ a ukázal tlapkou na cívku s nádhernou, širokou růžovou stuhou. Byla z hedvábí a leskla se jako ranní červánky.

„Chceš tuhle, pejsku?“ zeptala se prodavačka.

Pejsek radostně zakýval hlavou a položil na pult pětikorunu. Paní mu ustřihla dlouhý kus, krásně ho zabalila do papíru a pejsek si balíček opatrně vzal do zubů, aby ho nepomačkal. Cestou domů se naparoval pýchou. „To bude kočička koukat! Takovou mašli nemá žádná kočka v celém okolí, ani ta od pana starosty.“

Mezitím kočička vyrazila na druhou stranu, k náměstí. I ona přemýšlela, čím pejskovi udělat největší radost. „Pejsek, to není žádný parádník,“ uvažovala. „Jemu je jedno, jestli má ucho nahoru nebo dolů. Ale co má rád, to je jídlo. A ze všeho nejraději má věci, které… no, které pořádně voní.“

Kočička věděla, že to, co voní jí, pejskovi často nevoní, a naopak. Ale taky věděla, že čokoládu pejskové nesmějí, protože je z ní bolí bříško, a bonbony taky ne, protože by se jim zkazily zuby. „Koupím mu něco, co mají pejskové nejraději na světě. Koupím mu syrečky!“

Zašla do krámu s potravinami a zamířila rovnou k pultu, odkud to nejvíce zavánělo. „Prosím jednu krabici těch pravých, uleželých syrečků,“ mňoukla na pana prodavače.

Prodavač se usmál a zabalil krabičku syrečků, která byla cítit i přes tři vrstvy papíru. Kočička ji popadla a běžela domů, a i když jí ten zápach kroutil vousky, těšila se, jakou bude mít pejsek radost.

Když se oba sešli doma, bylo už šero. Pejsek i kočička rychle schovali své dárky za zády.

„Tak co, pejsku, máš?“ ptala se kočička a oči jí svítily zvědavostí.

„Mám, mám! A ty?“

„Taky mám.“

„Tak já první,“ řekl pejsek slavnostně. „Tady máš, kočičko, valentýnku ode mě.“ A podal jí balíček.

Kočička nedočkavě roztrhla papír. Z balíčku vypadla dlouhá, zářivá růžová stuha.

„Jé!“ vydechla kočička. „To je krása! To je ale nádherná barva. Děkuji ti, pejsku, to jsi mi udělal velikou radost.“

„Počkej, já ti ji uvážu,“ nabídl se ochotně pejsek. Vzal stuhu a snažil se ji kočičce uvázat kolem krku na pěknou mašli. Ale zase ty nešťastné tlapky! Pejsek se snažil, funěl, vyplazoval jazyk soustředěním, ale stuha mu klouzala. Nakonec se mu podařilo udělat uzel, ale nebyl to ten krásný motýlek, jakého umí uvázat kočička. Byla to spíš taková velká, rozčepýřená boule, a navíc ji kočičce utáhl trochu moc nakřivo, takže jí mašle visela někde pod uchem.

„Tak,“ oddechl si pejsek. „Sluší ti to náramně, kočičko.“

Kočička se koukla do zrcadla. Vypadala trochu legračně, jako by měla obvázaný krk po bolení v krku, ale protože byla hodná a věděla, že to pejsek myslí dobře, řekla: „Je to moc hezké, pejsku. Jsem teď jako ta nejvzácnější kočka z města.“

„A teď já!“ těšil se pejsek.

Kočička vytáhla svůj balíček. Ještě ho ani neotevřela a pejsek už začal větřit. Čenich se mu rozkmital, ocásek se roztancoval ze strany na stranu.

„Cítím to! Cítím něco úžasného!“ volal pejsek.

Kočička mu podala krabici. Pejsek ji roztrhal a vykoukly na něj žluté, mazlavé kolečka syrečků. Vůně se rozlila po celé kuchyni takovou silou, že i moucha, co spala zimním spánkem za skříní, se probudila a utekla.

„Syrečky!“ jásal pejsek. „A jak jsou uleželé! To je ta nejkrásnější vůně na světě, kam se hrabou fialky! Děkuju ti, kočičko, ty jsi ale hodná!“

Zrovna když se pejsek chystal zakousnout do prvního syrečku, ozvalo se na dveře: Ťuk, ťuk, ťuk!

„Kdo to může být?“ podivili se oba. Pejsek šel otevřít.

Za dveřmi stála Anička, malá holčička od sousedů, celá zachumlaná v kabátě a šále. V rukou držela velikou, zlatavou krabici.

„Dobrý den, pejsku. Dobrý den, kočičko,“ pozdravila Anička. „Já jsem vám přišla popřát k tomu Valentýnu. Maminka říkala, že když se mají lidé rádi, dávají si dárky, a já mám vás dva moc ráda, protože jste takoví hodní a legrační. Tak jsem vám přinesla bonboniéru.“

A podala jim tu velikou krabici. Pejsek s kočičkou poděkovali, pozvali Aničku dál a krabici otevřeli. Uvnitř byly čokoládové bonbony, každý v jiném zlatém nebo stříbrném papírku, a voněly po kakau a oříškách.

„Jéjej,“ řekl pejsek, „to vypadá náramně dobře. Ale Aničko, my jsme pejsek a kočička.“

„My čokoládu nesmíme,“ přidala se kočička smutně. „Nám by po ní bylo tuze špatně. Pejskům a kočičkám čokoláda v bříšku dělá neplechu.“

Anička se zarazila. „Jé, to já jsem nevěděla! To jsem to popletla. Chtěla jsem vám udělat radost, a teď máte dárek, který nemůžete sníst.“ A už natahovala moldánky, že se rozpláče.

Pejsek to nevydržel, protože neměl rád, když děti pláčou. „Neplakej, Aničko! To přece nevadí! My si poradíme.“

„Jak si poradíme?“ zeptala se kočička.

„No přece takhle,“ vymyslel to pejsek. „Když my tu čokoládu nesmíme, ale máme ji, a děti čokoládu smějí a nemají ji, tak se rozdělíme! Aničko, běž zavolat Honzíčka, Magdalénku a ostatní děti z ulice. Uděláme si hostinu!“

Anička se rozzářila, utřela si slzičku a vyběhla ven. Za chvilku se vrátila a s ní celá hromada dětí: Honzíček (už bez kytky), Magdalénka, Pepík, Věrka i malý Karlík.

Všichni se nahrnuli do malého domečku k pejskovi a kočičce. Bylo tam sice trochu těsno, ale teplo a veselo. Pejsek dal krabici s bonbony doprostřed stolu.

„Tak si berte, děti!“ pobízel je. „Slavíme Valentýna!“

Děti si braly čokoládové bonbony, rozbalovaly staniol a pochutnávaly si. Měly pusu od čokolády a smály se.

„A co budete jíst vy?“ zeptal se Honzíček s plnou pusou.

„Já mám svoje syrečky!“ zavrtěl ocáskem pejsek a slupnul jeden syreček s takovou chutí, až se olizoval až za ušima.

„A já,“ řekla kočička, „já si dám misku dobré smetánky a kousek špeku, co tu mám ve spíži.“

A tak tam všichni společně hodovali. Pejsek si pochutnával na smradlavém sýru, kočička na smetaně a děti na čokoládě. Kočička měla na krku tu křivou růžovou mašli a pyšně se nosila mezi dětmi. Pejsek běhal od jednoho k druhému a nechal se drbat za ušima, a všem bylo spolu moc dobře.

Když se děti večer rozloučily a odešly domů spát, zůstali pejsek a kočička zase sami. Uklidili papírky od bonbonů, pejsek dojedl poslední kousek sýra a kočička si sundala mašli a pečlivě ji složila do šuplíku.

„To byl ale hezký den, viď, kočičko?“ zívl pejsek a stočil se do klubíčka ve své posteli.

„Moc hezký,“ přikývla kočička a lehla si do své. „A víš, co je na tom Valentýnu nejlepší?“

„Ty dárky?“ hádal pejsek už v polospánku.

„Kdepak, dárky ne,“ zavrněla kočička. „Nejlepší je, že jsme si vzpomněli jeden na druhého a že jsme se o tu radost rozdělili s dětmi. Protože radost je jako ta čokoláda. Nejlepší je, když se o ni podělíš.“

„Ba, ba,“ zamumlal pejsek. „A ty syrečky byly taky dobré. Dobrou noc, kočičko.“

„Dobrou noc, pejsku.“

A za chvíli už v domečku u lesa všichni spali. A měli sny sladké jako čokoláda, i když tu bonboniéru nejedli.

Článek Jak pejsek a kočička slavili svatého Valentýna se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Pejsek se probudil, protáhl si jednu nožičku, pak druhou, pak se protáhl celý od uší až k ocásku, zívl, až se mu v puse udělala taková veliká červená jeskyně, a seskočil z postýlky.

„Haf,“ řekl pejsek vesele, „to je krásné ráno! Sluníčko svítí, ptáčkové zpívají a já mám hlad, že bych snědl třeba… třeba celou kýtu masa!“

Koukl se na kočičku, jestli už je taky vzhůru. Kočička sice vzhůru byla, seděla na posteli, ale vůbec se netvářila vesele. Držela si tlapkou tvářičku a z očí jí kapaly slzičky na peřinu.

„Jejku, co se ti stalo?“ lekl se pejsek a běžel k ní. „Co pláčeš, kočičko? Zdál se ti ošklivý sen? Nebo tě kousla blecha? Ukaž, já tu blechu chytím a vyženu ji, že už se nikdy nevrátí!“

Kočička zavrtěla hlavou, až se jí vousky zatřásly, a fňukla: „Kdepak blecha. To je mnohem horší, pejsku. Mně se stalo veliké neštěstí.“

„Rozbila jsi hrneček?“ hádal pejsek. „Ne,“ fňukla kočička. „Tak jsi vylila mléko?“ „Taky ne.“ „Tak ti někdo šlápl na ocásek?“ „Ale kdepak,“ řekla kočička a oddělala tlapku od pusy. „Podívej se. Vypadl mi zoubek.“

A opravdu. Kočička natáhla tlapku a na dlani jí ležel malinkatý, běloučký zoubek. Vypadal jako zrnko rýže, jenomže to nebyla rýže, byl to opravdový kočičí zoubek.

Pejsek na to koukal, kroutil hlavou na jednu stranu a pak na druhou. „Panečku,“ řekl uznale, „to je ale věc. A bolí to?“

„Teď už ani ne,“ řekla kočička a otřela si slzičku, „ale já jsem se lekla, že budu bezzubá. Jak budu kousat myši? Tedy, já myši už moc nechytám, ale kdybych chtěla, tak bych nemohla. A jak budu kousat oběd? Budu muset jíst jenom kaši jako miminko.“

Pejsek se zamyslel. Tohle byla vážná věc. Když se něco rozbije, dá se to spravit. Když se roztrhnou kalhoty, kočička je zašije. Když se umaže podlaha, pejsek ji vydrhne. Ale jak se spravuje pusa, které chybí zoubek?

„Víš co?“ řekl pejsek. „Já ti pomůžu. My ten zoubek vrátíme zpátky. Přilepíme ho! Mám tu ještě trochu toho lepidla, co jsme s ním lepili draka.“

„To nejde, ty ťunťo,“ řekla kočička, i když ji pusa trochu bolela. „Zoubky se nelepí lepidlem na papír. To by mi v bříšku udělalo neplechu. A navíc, tohle byl mléčný zoubek. A když vypadne mléčný zoubek, tak to znamená, že naroste nový, silnější.“

„Mléčný?“ podivil se pejsek. „To jako že je z mléka? Proto je tak bílý! Já jsem si vždycky říkal, proč se pije mléko. Tak to se pije proto, aby se z něj v puse udělaly zuby. To je chytré.“

„No, tak nějak to bude,“ vzdychla kočička. „Ale co teď s tím vypadlým zoubkem? A co s tou dírou v puse? Je to tam takové… prázdné.“ A přejela si jazýčkem v puse.

Pejsek viděl, že je kočička smutná, a tak se rozhodl, že ji musí potěšit a ošetřit, jako to dělají doktoři v nemocnici. „Musíš být v klidu, kočičko,“ řekl důležitě. „Když je někdo nemocný nebo mu něco upadne, musí ležet. Já ti zavážu hlavu, aby ta pusa byla hezky v teple a rychle se uzdravila“

Vzal velký šátek s puntíky a ovázal kočičce hlavu tak, že měla uši schované a uzel jí trčel na temeni jako veliká mašle. Kočička vypadala jako bolavý zajíc, ale pejskovi se to tuze líbilo.

„Tak,“ řekl pejsek, „teď vypadáš jako opravdový pacient. A já budu doktor a naordinuji ti medicínu. Co bys tak chtěla? Kousek buřtu? Nebo kost?“

„Ale pejsku,“ řekla kočička pod šátkem trochu huhňavě, „já přece nemůžu kousat buřt ani kost, když mám tu díru po zoubku. Musíme vymyslet něco měkkého.“

A tak začali přemýšlet, co budou dělat, než se kočičce pusa uzdraví. Bylo teprve dopoledne a do večera bylo daleko. „Uvaříme si krupicovou kaši,“ navrhl pejsek. „Ta je měkká, ta se nemusí kousat, ta se jenom polyká a v bříšku hezky zahřeje.“

Šli tedy vařit kaši. Pejsek přinesl mléko a krupici, kočička míchala vařečkou. „Musíme tam dát hodně másla,“ radil pejsek, „aby to klouzalo kolem té díry po zoubku a neodřelo to.“ „A hodně cukru,“ přidala kočička, „aby se ten nový zoubek, co mi naroste, měl na co těšit.“ A tak tam dali hodně másla a hodně cukru a ještě to posypali kakaem, až byla kaše celá hnědá, a když ji snědli, měli hnědé nosy i uši, jak si pochutnávali.

Když se najedli, kočička si zase vzpomněla na svůj malý bílý zoubek, který ležel na stole na ubrousku. „Co s ním udělám?“ starala se. „Nemůžu ho jen tak vyhodit do koše. Vždyť mi sloužil dobře. Kousala jsem jím masíčko i koláče.“

„Zahrabeme ho na zahrádce!“ navrhl pejsek. „Jako kost. A třeba z něj vyroste zoubkový strom. A na něm porostou nové zuby pro všechny pejsky a kočičky.“

„To je hloupost,“ řekla kočička. „Zuby na stromech nerostou. Ale víš, co mi vyprávěla malá Klára od sousedů? Říkala, že když vypadne mléčný zoubek, musí se schovat pro Zoubkovou vílu.“

Pejsek nastražil uši, až mu ten jeden, co ho měl vždycky nahoru, spadl dolů překvapením. „Zoubková víla? Kdo to je? To je nějaká moucha?“

„Ale kdepak moucha,“ smála se kočička, „to je kouzelná paní, malinkatá a průsvitná jako vážka. Ona v noci létá po světě, sbírá vypadlé mléčné zoubky a nosí je na svůj zámek. A za ten zoubek, když byl čistý a pěkně vyčištěný kartáčkem, nechá dětem – nebo kočičkám – nějaký dáreček.“

„Páni!“ vydechl pejsek. „To je ale servis! A co mi dá, když si vytrhnu zub já? Dostanu taky dáreček?“ A hned si začal tlapkou viklat tesák, jestli by taky nevypadl. Ale tesák držel pevně, ani se nehnul. „Nech toho, pejsku,“ napomenula ho kočička. „Zuby se nesmí trhat jen tak pro nic za nic. Víla pozná, když to není poctivě vypadlý zub. To se musí samo.“

Pejsek tedy nechal svůj zub na pokoji, ale začal se hrozně těšit na večer. „Tak to musíme počkat na noc,“ řekl. „Ale co budeme dělat? Já se tak těším na vílu, že to nevydržím.“

A tak vymýšleli, jak zabít čas, než vyjde měsíček. „Musíme uklidit,“ rozhodla kočička. „Víla nemůže přijít do nepořádku. Co kdyby zakopla o tvou kost nebo se zamotala křídly do mých klubíček vlny?“

A tak začali gruntovat. Pejsek zametal podlahu ocasem, protože smeták nemohli najít, a kočička rovnala polštáře. Pejsek chtěl vyleštit okno, aby víla trefila, tak ho olízal jazykem, ale okno bylo potom jen ještě víc upatlané. Tak ho kočička musela přeleštit tlapkou a utěrkou.

„Už je večer?“ ptal se pejsek každou chvilku. „Ještě ne,“ říkala kočička. „A teď?“ „Taky ne. Sluníčko je ještě vysoko.“

Aby jim čas rychleji utíkal, hráli hru na mlčení. Kdo první promluví, ten prohrál. Seděli naproti sobě, pejsek koulel očima a nafukoval tváře, aby neštěkl, a kočička si hladila fousky. Vydrželi to asi minutu, než kolem proletěla moucha bzučivka. „Haf! Jedeš!“ křikl pejsek po mouše. „Prohrál jsi!“ zvolala kočička. „To neplatí, to jsem musel!“ bránil se pejsek.

Hráli si a povídali a sluníčko se pomalu kutálelo po obloze dolů, až se schovalo za les. Nebe zčervenalo, pak zfialovělo a nakonec se udělala tma a na nebi se rozsvítily hvězdičky jako malé lampičky.

„Už je to tady!“ šuškala kočička. „Noc!“ Pejsek byl celý rozechvělý. „Tak, co máme dělat? Mám štěkat a výt na měsíc, aby víla věděla, kde bydlíme?“

„Pšt!“ sykla kočička. „Musí být ticho a klid. Víla je plachá. Musíme jít spát. A ten zoubek musím dát pod polštář.“

Kočička vzala svůj malý bílý zoubek. Pak našla ten nejhezčí kapesníček, co měla – byl bílý s vyšívanou kytičkou v rohu. Zoubek do něj opatrně zabalila, jako by to byl ten největší poklad, udělala malý uzlíček a strčila si ho pod polštář.

„Tak dobrou noc, pejsku,“ řekla kočička a zalezla pod peřinu. „Dobrou noc, kočičko,“ šeptal pejsek ze své postýlky. „A nezapomeň se dívat jedním okem, kdyby přišla, abys mi řekla.“

Pejsek si umínil, že neusne. Že bude hlídat a na tu vílu si počíhá. Chtěl vědět, jestli má opravdu křídla a jestli svítí jako světluška. Ležel, koukal do tmy, poslouchal, jak hodiny tikají a jak venku šumí vítr v korunách stromů. „Tik, tak, tik, tak,“ dělaly hodiny. Pejskovi se začaly klížit oči. Jedno oko se zavřelo. Pejsek ho rychle otevřel. „Musím hlídat,“ řekl si. Pak se zavřelo druhé oko. Pejsek ho taky otevřel, ale to první se mezitím zase zavřelo. A tak mrkal, jednou levým, jednou pravým, až se mu to pomotalo a zavřel obě najednou. A ani o tom nevěděl, a už spal a chrápal, až se záclony hýbaly.

Spala i kočička, tlapku pod hlavou, přímo na polštáři, pod kterým byl schovaný zoubek.

A v noci, když už to všude spalo, vklouzlo do světnice stříbrné světýlko. Nebyl to měsíček, ten svítil venku. Bylo to malé, třpytivé a voňavé jako fialky. Poletovalo to po pokoji, chvilku se to zastavilo u pejska, pohladilo ho to po čenichu (pejsek se ve spaní usmál a zavrtěl ocáskem, protože se mu zrovna zdálo o nekonečném řetězu buřtů), a pak to zamířilo ke kočiččině postýlce.

Světýlko se sneslo na polštář. Zoubková víla – protože to byla ona – opatrně vytáhla zpod polštáře kapesníček se zoubkem. Rozbalila ho, na zoubek se usmála, protože byl čistý a bílý, a schovala si ho do své brašničky z pavučin. A místo zoubku tam položila něco jiného. Pak ještě chvíli poletovala kolem, upravila kočičce peřinu a frnk – vyletěla oknem pryč, přímo k hvězdám.

Ráno, když sluníčko začalo lechtat pejska na nose, se pejsek prudce posadil. „Zaspal jsem!“ vykřikl. „Kočičko, vstávej! Zaspali jsme vílu!“

Kočička se protáhla a zamžourala. Hned si vzpomněla na večer a rychle strčila tlapku pod polštář. „Je tam?“ ptal se pejsek napjatě a byl u kočiččiny postele dřív, než bys řekl švec.

Kočička nahmatala kapesníček. Vytáhla ho ven. Byl nějaký měkký a naducaný. Opatrně rozvázala uzlíček. A co to? Zoubek tam nebyl! Místo zoubku tam leželo nádherné, malinkaté, duhové klubíčko vlny. Hrálo všemi barvami – červenou, modrou, žlutou i zelenou, a bylo tak hebké, že hebčí snad není ani kočičí kožíšek.

„Jééé!“ vydechla kočička. „To je krása! Podívej, pejsku! Ona tu opravdu byla! Vzala si zoubek a nechala mi tu tohle klubíčko na hraní!“

„Ukaž!“ strkal do toho čumák pejsek. „To je hezké. To je ale hodná víla.“

Kočička byla šťastná. Zapomněla, že má v puse díru po zoubku. Vyskočila z postele a ťukla do klubíčka tlapkou. Klubíčko se rozběhlo po podlaze a za ním se táhla barevná nitka. „Chyť ho!“ volala kočička. Pejsek se za ním rozběhl, ale klubíčko kličkovalo pod židli a pod stůl, jako by bylo živé. Pejsek narazil čumákem do nohy stolu, ale vůbec mu to nevadilo.

Hráli si s duhovým klubíčkem celé dopoledne. Kočička ho motala, pejsek ho rozmotával, dělali z něj na podlaze obrázky.

„Víš, pejsku,“ řekla potom kočička, když si unavení sedli na zápraží a vyhřívali se na sluníčku, „to je vlastně dobře, že mi ten zoubek vypadl. Kdyby nevypadl, neměli bychom takové krásné klubíčko.“

„To je pravda,“ přikývl pejsek moudře. „Ale stejně,“ dodal a olízl si pusu, „doufám, že mi moje zuby zůstanou, abych mohl kousat kosti. Protože klubíčkem se bříško nenaplní, viď?“

„To víš, že ne, ty nenasyto,“ smála se kočička. A šla pejskovi nalít do misky mléko, a sobě taky, aby ten nový zoubek, co jí měl narůst, měl z čeho být silný a bílý.

A tak to dobře dopadlo. Pejsek a kočička měli radost z nového klubíčka, kočičku už pusa nebolela a Zoubková víla měla ve svém zámku další krásný perleťový kamínek do své sbírky.

Článek Jak pejsek a kočička čekali na Zoubkovou vílu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Bylo to zrovna v týdnu, kdy se v jejich domečku děly veliké věci. Pan malíř totiž přišel vymalovat světničku. Přinesl si štafle, kbelíky s vápnem, štětky a taky takovou čepici z novin, která se pejskovi moc líbila a chtěl ji taky, ale pan malíř řekl, že to je jen pro malíře.

V domečku to vonělo vápnem, všechno bylo přikryté plachtami a nedalo se tam vůbec spát.

„Kdepak, pejsku,“ řekla kočička a kýchla, až se jí zavlnily fousky, „tady my zůstat nemůžeme. V tomhle nepořádku a vlhku bys dostal rýmu a já bych měla kašel. Musíme někam jet.“

„Pojedeme na výlet!“ zaradoval se pejsek. „Pojedeme do lesa a budeme spát pod širákem!“

„Ale jdi, ty hlupáčku,“ usmála se kočička. „Přece nebudeme spát v lese jako nějací divocí zajíci. Jsme pořádní hospodáři. Pojedeme na dovolenou. Pojedeme do hotelu! Četla jsem o tom v novinách, do kterých nám balili syrečky. V hotelu je to prý náramně vznešené. Člověk tam nic nedělá, jenom si leží, a jídlo mu nosí až pod nos.“

„Až pod nos?“ podivil se pejsek. „I buřty?“

„I buřty, i smetanu, i dorty,“ zasnila se kočička. „Tak honem, musíme si zabalit kufry.“

Jak balili kufry a co všechno se tam nevešlo

Vytáhli ze skříně ten veliký hnědý kufr, co měl na sobě nálepky z dalekých cest, i když s ním byli nejdál v Domažlicích.

„Co si vezmeme s sebou?“ ptal se pejsek a už běhal po pokoji. „Já si vezmu svůj míček, ten červený. A taky ten zelený, co už moc neskáče. A taky tu kost, co jsem si schoval za skříň na horší časy.“

„Fuj,“ ušklíbla se kočička. „Starou kost do hotelu brát nebudeš. Do hotelu se berou jen hezké věci. Já si vezmu svůj hřebínek, zrcátko, tu stuhu, co jsem měla minule na pouti, a taky si vezmu mýdlo, abychom tam voněli.“

Pejsek ale neposlouchal a cpal do kufru všechno možné. Přihodil tam starou bačkoru (co kdyby ji tam neměli?), kus provázku, pískací hračku a svůj polštářek, protože bez něj by prý neusnul. Kočička tam zase pečlivě skládala noční košilky a ručníky, ačkoli v hotelu prý ručníky jsou.

„Musíme být připraveni na všechno,“ říkala důležitě.

Když to všechno do kufru naskládali, zjistili, že kufr je tak přeplněný, že nejde zavřít. Byl tak plný, že z něj trčel rukáv od košilky a kousek polštářku od pejska.

„Musíme na to zatlačit!“ velel pejsek.

Kočička si sedla na víko, ale kufr nic. Pejsek si sedl ke kočičce, ale kufr pořád nic. Jen hekaly panty.

„Musíme skákat!“ rozhodl pejsek. Vylezli na kufr oba, chytili se za tlapky a začali skákat. Hop a skok! Kufr zapraštěl, vydechl vzduch a cvak! Zámek zaklapl.

„Uf,“ oddechli si. „Tak a jedeme.“

Cesta a točící se dveře

Jeli autobusem, který funěl do kopce jako starý jezevec. Pejsek měl čumák přilepený na skle a hlásil všechno, co viděl: „Kráva! Strom! Pán na kole! Jiná kráva!“ Kočička seděla způsobně, držela si klobouček a tvářila se jako dáma, co jezdí do hotelu každý týden.

Když dorazili do města, kde hotel stál, zůstali stát s otevřenou pusou. Hotel „Grand U Měkké Peřiny“ byl obrovský. Měl tolik oken, že by je pejsek nespočítal, ani kdyby měl na pomoc stonožku. Před vchodem stál pán v uniformě, který se klaněl a vypadal velmi vážně.

Ale nejhorší byly dveře. Nebyly to obyčejné dveře s klikou. Byly to dveře skleněné a točily se pořád dokola, jako kolotoč, jenže pomalu.

„Jemine,“ lekl se pejsek. „To je nějaká past! To nás chce semlít!“

„Neboj se,“ řekla kočička, ačkoliv se jí ty zvláštní dveře taky moc nelíbily. „To je moderní technika. Musíme tam vskočit, jít rychle a zase vyskočit.“

Chytili se za tlapky, popadli těžký kufr a čekali na správnou chvíli. „Teď!“ zavelela kočička.

Vběhli do točících se dveří. Jenže kufr byl těžký a zasekl se o sklo. Dveře se zastavily, pak se cukly a začaly se točit s nimi. „Pomoc, my jsme v pračce!“ křičel pejsek. Oběhli jedno kolečko. Pak druhé. Pán v uniformě na ně koukal a kroutil hlavou. Třetí kolečko.

„Musíme vyskočit!“ křičela kočička. Na čtvrté otočce se jim podařilo i s kufrem vyletět ven, přímo do veliké haly s mramorovou podlahou. Pejsek se smýkl po hladké podlaze a dojel až k recepci, kde narazil čumákem do pultu.

„Dobrý den,“ štěkl otřeseně na paní recepční. „My bychom chtěli bydlet.“

Záhada magické kartičky

Paní recepční se na ně usmála, vzala si od nich občanky a podala jim malou plastovou kartičku. „Tady je váš klíč. Pokoj číslo 305. Výtahem do třetího patra.“

Pejsek a kočička si prohlíželi kartičku ze všech stran. „To nás ošidili,“ šuškala kočička. „Tohle není klíč. Klíč je ze železa, má zuby a cinká. Tohle je jen kousek plastu. Tím se nedá nic odemknout.“

„Možná se s tím musí zaštrachat v zámku?“ navrhl pejsek.

Došli k výtahu. Pejsek čuchal k tlačítkům. „To je divná almara. Sama se otevírá.“ Vlezli dovnitř a zmáčkli trojku. Výtah sebou trhnul a rozjel se nahoru. Pejsek se přikrčil a zakryl si oči ušima. „Kočičko, mně se propadlo břicho až do tlapek! My letíme do nebe!“ Kočička se držela madla a ježila hřbet. „To je strašný vynález. Až pojedeme dolů, půjdeme raději po schodech, i kdybychom si měli tlapky uchodit.“

Když vystoupili pejsek se musel opřít o zeď, jak se mu motala hlava (skoro tak moc, jako když šli s kočičkou na pouť) a hledali pokoj 305. Našli ho. Měl na sobě kliku, ale žádnou dírku pro klíč.

„Vidíš?“ řekla vítězoslavně kočička. „Není tu dírka. Jak se tam dostaneme? Budeme muset spát na chodbě.“ Pejsek zkoušel strčit kartičku pod dveře. Nic. Zkoušel s ní poklepat na kliku. Nic. „Třeba je to na kouzelné slůvko?“ zamyslel se. „Sezame, otevři se! Haf!“

Šla kolem pokojská s vozíkem plným ručníků a viděla ty dva, jak zaklínají dveře. „Musíte to přiložit k tomu černému okýnku,“ poradila jim a dusila smích.

Pejsek přiložil kartičku k černému okýnku. Píp! Světýlko bliklo zeleně a cvak! „Čáry máry!“ vydechl pejsek. „Kočičko, ten hotel je začarovaný!“

Pokoj a jeho nástrahy

Pokoj byl krásný. Měl dvě postele s bílými peřinami, tak naducanými, že vypadaly jako šlehačka. Byl tam stůl, televize a malá lednička.

Pejsek hned vyskočil na postel. „Jé, to péruje!“ A začal skákat. Hop, hop, hop! „Slez dolů, zmačkáš to!“ hubovala kočička, ale když viděla, jak se přitom pejsek baví, zula si botky a hop! Skákala taky. Skákali na postelích jako na trampolíně, až peří létalo.

Pak objevili koupelnu. Bylo tam zrcadlo přes celou stěnu. Pejsek na sebe zavrčel, protože si myslel, že je tam cizí pes. „To jsi ty, ty truhlíku,“ smála se kočička.

Ale největší záhadou byla malá skříňka pod stolem. Otevřeli ji a uvnitř svítilo světýlko. Byly tam malé lahvičky s pitím a čokoládky. „Podívej!“ zajásal pejsek. „To je kouzelná spíž! Tady bydlí trpaslíci a nechali nám tu svačinu!“ „To se mi nezdá,“ váhala kočička. „Vypadá to moc vzácně. Ale jednu tu malou čokoládu bychom si mohli dát, když jsme měli tak těžkou cestu.“

Snědli čokoládu, ale pak objevili, že vedle na papírku jsou napsaná čísla a peníze. „Jemine!“ lekla se kočička. „To není zadarmo! To je obchod v pokoji! Pejsku, my jsme snědli nejdražší čokoládu na světě! Teď musíme být moc hodní a nic nerozbít, jinak nás tu nechají umývat nádobí až do Vánoc.“

Zápletka v restauraci: Sněz, co můžeš

Večer se šli najíst. Bylo jim řečeno, že večeře je formou „švédských stolů“. Když vešli do restaurace, oči jim až přecházely. Uprostřed místnosti byly dlouhé stoly a na nich mísy. Mísy s masem, mísy s bramborami, mísy se saláty, dorty, pudinky, ovoce…

Pejsek si uvázal ubrousek kolem krku a vzal si ten největší talíř. „Kočičko,“ šeptal rozechvěle, „tohle všechno je pro nás? To nemůžeme nikdy sníst!“ „Musíme se snažit,“ řekla kočička vážně. „Je to zaplacené. Když to nesníme, urazíme pana kuchaře. Řekne si, že nám to nechutnalo.“

A tak si nandali. Pejsek si dal kopec bramborového salátu, na to tři řízky, kousek ryby, dva knedlíky a zalil to omáčkou. Kočička si naložila rybičky, sýry, šunku a tři kousky dortu.

Jedli a jedli. Pejsek funěl. „Už nemůžu, kočičko. Praskne mi bříško.“ „Musíš, pejsku. Podívej, tamhle zbylo ještě pečené kuře. Přece ho tam nenecháme samotné.“

Lidé kolem se na ně dívali, jak se ti dva malí hosté snaží spořádat jídlo pro regiment vojáků. „Paní,“ oslovil pejsek číšnici, která šla kolem, „my se omlouváme, ale ten guláš už asi nezvládneme. Mohli byste nám ho zabalit s sebou?“ Číšnice se usmála: „Ale to nemusíte sníst všechno! Tady si naberete jen to, na co máte chuť. Zbytek je pro ostatní hosty.“

Pejsek a kočička se na sebe podívali s hrůzou v očích. „Pro ostatní?“ hlesl pejsek. „Takže já jsem nemusel jíst tu nakládanou řepu, co mi nechutná?“ „A já jsem nemusela jíst ten třetí větrník?“ chytila se za hlavu kočička. Odfoukli si, bříška měli tvrdá jako bubínky a sotva se dovalili zpátky do pokoje.

Záhada hotelových skřítků

Druhý den ráno po snídani (kdy si dali už jenom rohlík a čaj, protože byli pořád plní od večeře) se rozhodli, že půjdou na procházku po městě. Nechali pokoj tak, jak byl. Pyžama rozházená na posteli, pejskův míček pod stolem, v koupelně mokré ručníky na zemi (protože si hráli na potápěče).

Když se v poledne vrátili, pejsek otevřel dveře a zůstal stát jako opařený. „Kočičko! Někdo tu byl! Někdo nám ukradl nepořádek!“

Opravdu. Pokoj byl jako ze škatulky. Postele byly ustlané, peřiny vyhlazené, pyžama složená do komínků. Ručníky v koupelně byly čisté a suché. „To je divné,“ kroutila hlavou kočička. „Že by sem vlezli zloději? Ale zloději přece kradou peníze, nepořádek neuklízejí.“

„Já vím, co to je!“ vyštěkl pejsek. „To jsou ti hoteloví skřítci! Jsou neviditelní a chodí uklízet, když nikdo není doma. Četl jsem o nich v pohádce.“ „Skřítci?“ zapochybovala kočička. „A nejsou nebezpeční?“ „Kdepak. Ale nesmí se vidět. Kdo je uvidí, tomu promění čumák v bramboru.“

Celé odpoledne chodili po pokoji po špičkách a šeptali, aby skřítky nevyplašili. Pejsek se bál otevřít skříň, aby na něj nějaký skřítek nevyskočil s prachovkou.

„Musíme to vyzkoušet,“ řekla kočička, která byla zvědavá. „Uděláme nepořádek a schováme se. Uvidíme, kdo přijde.“

A tak vzali polštář a hodili ho na zem. Ponožku dali na lampu. A schovali se. Pejsek zalezl pod postel (koukal mu jen ocásek) a kočička se schovala za záclonu. Čekali. Bylo ticho. Jen hodiny tikaly. Pejsek pod postelí usnul a začal chrápat. Kočičce dřevěněly nohy.

Najednou cvak! Zámek pípnul. Dveře se otevřely. Dovnitř vešla paní v modré zástěře s vozíkem. Uviděla polštář na zemi, vzdychla si, sebrala ho a oprášila. Pak sundala ponožku z lampy.

Pejsek se probudil, lekl se, že zaspal boj se skřítkem, a vyletěl zpod postele: „HAF! Jménem zákona, stůj, skřítku!“ Paní vykřikla a upustila prachovku. Kočička se zamotala do záclony a spadla i s garnýží. Rána jako z děla.

„Jéjej!“ volal pejsek. „To není skřítek! To je cizí paní!“ „Propána,“ vymotávala se kočička, „moc se omlouváme! My jsme mysleli, že nám chodí stlát kouzelní trpaslíci!“

Paní pokojská se nejdřív lekla, ale když viděla ty dva poplety, začala se smát. „Kdepak trpaslíci. To já tady uklízím. To je moje práce.“ „Tak to my vám musíme pomoct!“ rozhodl pejsek. „Když jste nám tak hezky uklidila ráno.“

A začali „pomáhat“. Pejsek vzal prachovku do tlamy a smýčil prach tak usilovně, že shodil lampu. Kočička chtěla leštit zrcadlo, ale udělala na něm tlapičkami ještě víc šmouh. Paní pokojská je nakonec musela jemně vystrčit na chodbu. „Běžte si raději hrát, vy pomocníci. Já to zvládnu lépe sama.“

Balení a cesta domů

Dny ubíhaly a dovolená končila. Bylo na čase jet domů. „Bylo to tu krásné,“ řekla kočička, když znovu balili kufr. „Ale už se mi stýská po tom našem domečku.“ „Mně taky,“ přikývl pejsek. „A po mé misce. Tady jsou talíře moc placaté a jídlo z nich utíká.“

Chtěli si vzít s sebou něco na památku. „Ta malá mýdla si můžeme vzít?“ ptal se pejsek. „Mýdla asi ano,“ uznala kočička. „A tyhle malé lahvičky se šamponem taky. To se tak dělá.“ „A co ten župan?“ „Župan ne, pejsku! Ten se musí vrátit. Jinak by nás zavřeli do vězení pro zloděje županů.“

Nacpali kufr suvenýry, mýdly, a hlavně zážitky. Zase na něj museli skočit, aby se zavřel.

Když přišli na recepci zaplatit (měli našetřeno z kasičky), pan recepční se usmál. „Doufám, že se vám u nás líbilo.“ „Moc!“ řekl pejsek. „Hlavně ty postele. Jsou tak měkké a hezky se po nich skáče. A to jídlo, kterého si můžete vzít kolik chcete.“ „A paní co nám uklidí a není skřítek,“ dodala kočička.

Cesta domů vlakem ubíhala rychleji. Domů se už moc těšili. Když vešli do svého domečku, už od dveří viděli, že celý září novotou. Všechno tam bylo čistě vymalované, bílé a voňavé. Už to nesmrdělo barvou, ale vonělo čistotou.

„Všude dobře, doma nejlíp,“ vydechla kočička a sedla si do svého křesílka. „To je pravda,“ řekl pejsek a vytáhl zpod skříně svoji starou ohlodanou kost. „Tady je to naše. Žádné karty, žádné točící dveře a žádní falešní skřítci.“

Večer si udělali krupicovou kaši, dali si ji do svých otlučených misek a bylo jim blaze. A když šli spát, pejsek si vzal to malé hotelové mýdlo pod polštář, aby mu tam vonělo a zdálo se mu o tom, jak byl velký pán v hotelu Grand U Měkké Peřiny.

A tak to bylo, když pejsek a kočička jeli na hotel. Přežili to ve zdraví, nikoho nesnědli (i když málem praskli) a byli rádi, že jsou zase spolu doma.

Líbí se vám naše pohádky? Budeme rádi, pokud je budete sdílet s dalšími a příště si přečtete některou z dalších pohádek o Pejskovi a kočičce.

Článek Jak pejsek a kočička jeli na hotel se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

To bylo tenkrát, když svítilo sluníčko tak jasně, jako stowattová žárovka. Pejsek a kočička seděli před svým domečkem, vyhřívali si kožíšky a poslouchali, co se to venku děje. A venku se děly věci! Od města, tam co je velké náměstí, se ozývalo podivné vyhrávání.

„Slyšíš to, kočičko?“ nastražil pejsek jedno ucho nahoru a druhé nechal viset dolů. „Dělá to bum-bum-bum a pak zase fidli-midli a cink! Co to jen může být?“

Kočička si olízla tlapku, uhladila si fousky a moudře pravila: „To ty nevíš, pejsku? To je přece pouť! Přijeli komedianti, postavili kolotoče, houpačky a boudy s perníkem. Všude to tam voní a všude je plno lidí.“

Pejsek vyskočil, až se mu ocásek rozkmital jako metlička na šlehání těsta. „Na pouť! Jémine, kočičko, tam musíme jít! Já chci vidět ty komedianty a chci vidět co dělá bum-bum a cink zblízka. A taky si chci něco koupit, když jsme takoví pořádní hospodáři.“

„No dobrá,“ řekla kočička, „ale nemůžeme tam jít jen tak, jako bychom zrovna vylezli z boudy. Musíme se umýt, učesat a vzít si peníze.“

A tak se začali chystat. Pejsek se drbal za uchem tak usilovně, až se mu zježily chlupy, a kočička je musela mokrým hadříkem uhladit. Kočička si uvázala kolem krku červenou mašli, aby jí to slušelo, a pejsek si vzal své nejlepší kalhoty, ty, co měly vzadu díru na ocásek, aby ho netlačily. Pak vzali svou kasičku, co vypadala jako prasátko, vysypali ji na stůl a počítali. Cink, cink, cink. Bylo tam dost penízků, stříbrných i těch malých měděných.

„Tak jdeme!“ zavelel pejsek. A šli.

Cesta ubíhala, sluníčko hřálo a muzika byla čím dál hlasitější. Když došli na náměstí, pejsek zůstal stát s otevřenou pusou. Panečku! To bylo barev! Všude vlály praporky, červené, modré, žluté i zelené, točily se tam velikánské stroje a lidé se smáli a křičeli.

„Kam půjdeme nejdřív?“ ptal se pejsek a točil se dokolečka, protože nevěděl, kam se dřív podívat. „Tamhle střílejí do růží! A tamhle prodávají okurky! A tamhle je drak!“

„Kdepak drak, ty hlupáčku,“ smála se kočička, „to je řetízkový kolotoč. A na ten půjdeme. Abychom se pěkně proletěli.“

Koupili si lístky u pána, co měl knír zatočený jako řídítka od kola, a sedli si na sedačky. Pejsek si vybral modrou sedačku, protože si myslel, že modrá je nejrychlejší, a kočička si sedla do červené, aby jí ladila k mašličce na krku.

„Drž se, pejsku!“ volala kočička. „Už to jede!“

A opravdu. Kolotoč sebou škubnul, ozvala se píšťala a začali se točit. Nejdřív pomalu, pak rychleji a nakonec tak rychle, že se pejskovi uši třepotaly ve větru jako prádlo na šňůře.

„Juchů!“ křičel pejsek. „Já letím! Kočičko, já jsem pták! Já jsem orel! Já jsem letadlo!“

Jenže kolotoč se točil dál a dál. A pejskovi se to nejdřív líbilo, ale pak se mu to líbit přestalo. Začal mít pocit, že se mu v bříšku honí klubíčka vlny od kočičky. Nejdřív zblednul a pak zezelenal.

„Kočičko,“ zakňučel slabě, „já už nechci být letadlo. Mně se motá hlava.“

Když kolotoč zastavil, kočička seskočila elegantně tak jako to umí jenom kočičky, ale pejsek se vypotácel, nohy se mu pletly a ťap-ťap-ťap, narazil rovnou do sloupu.

„To to dopadlo,“ vzdychla kočička a podpírala ho. „Ty jsi ale nemehlo, pejsku. Musíš si sednout tady na lavičku a na chvíli zavřít oči, aby se ti přestala točit hlava.“

Pejsek seděl, zavřel oči a čekal, až se mu náměstí přestane točit. „Už nikdy nebudu letadlem,“ sliboval. „Je to moc namáhavé.“

Když se pejskovi udělalo lépe, začali mít chuť na něco dobrého. Všude to tak krásně vonělo! Vonělo to cukrem, kořením, mandlemi a klobásami.

„Podívej, co to tamhle prodávají?“ ukázal pejsek na stánek, kde pán namotával na špejli veliké růžové mraky. „To vypadá jako výplň z polštáře, ale je to k jídlu.“

„To je cukrová vata,“ poučila ho kočička. „To si dáme. To je pro nás to pravé.“

Koupili si jednu velikou, růžovou vatu na špejli. Byla lehká jako pavučinka. Pejsek do ní kousnul, ale ono to nekřupalo. Jen se to rozplynulo na jazyku a bylo to sladké, moc sladké.

„To je dobrota!“ mlaskal pejsek. „Jemine, to je jako jíst sladký obláček!“

Pustili se do toho oba. Jenže cukrová vata je věc ošemetná. Je lepkavá. Pejsek si olíznul čumák a měl ho celý růžový a ulepený. Chtěl si ho utřít tlapkou, ale tlapka se mu přilepila k čumáku.

„Pomoc, kočičko, já jsem se přilepil sám k sobě!“ volal.

Kočička se mu smála, ale pak se jí vata přichytila na vousky. Chtěla si je očistit a najednou měla růžovou cukrovou hmotu úplně všude. Čím víc se snažili očistit, tím víc byli ulepení. Nakonec vypadali jako dvě růžové cukrové kuličky. Pejsek měl přilepené uši k hlavě a kočička nemohla odlepit ocásek od zadní nohy.

„Takhle to nejde,“ řekla rázně kočička. „Musíme se umýt! Támhle je pumpa,“ ukázala směrem ke staré kovové pumpě na kraji náměstí.

U pumpy se dlouho drhli a prskali. Voda byla studená, ale cukr nakonec povolil.

„Uf,“ oklepal se pejsek a postříkal při tom kočičku i paní, co šla kolem. „Bylo to dobré, ale moc lepivé. Příště si dáme raději něco, co nelepí.“

Pak šli dál a uviděli střelnici. Byla to taková bouda, kde byly v řadách naskládané špejle a na nich papírové růže, plyšové hračky a sladkosti zabalené v papíru. A nahoře, úplně nahoře, seděl krásný hnědý plyšový medvěd s červenou mašlí.

„Toho chci!“ vyštěkl pejsek. „Jsem přece lovecký pes, tak si ulovím medvěda!“

Zaplatili pánovi za tři rány ze vzduchovky. Pejsek vzal pušku, přimhouřil jedno oko, vyplázl špičku jazyka, zamířil a – BUM!

Vystřelil, ale netrefil ani špejli, ani růži. Trefil plechovou stříšku boudy. Cink!

„Vedle,“ řekl pán. „Máte ještě dvě rány.“

Pejsek to zkusil znovu. BUM! Tentokrát trefil modrou papírovou růži, ale tyčinku od medvěda ani neškrtnul.

„Dej to sem,“ řekla kočička. „Ty jsi zbrklý. Kočky mají lepší oči. My musíme vidět myšku i potmě.“

Kočička si opřela pušku o pult, ani nedýchala, fousky se jí ani nehnuly. Zamířila na špejli, na které seděl medvěd. Cvak.

Špejle praskla a medvěd se svalil dolů do sítě.

„Hurá!“ jásal pejsek. „Kočička střelila medvěda! Máme medvěda!“

Odnášeli si medvěda vítězoslavně v náručí. Byl hebký a voněl pilinami. „Bude bydlet s námi,“ rozhodl pejsek. „Budu mu říkat Brumla a bude hlídat dům, když budeme spát,“ tulil se ke svému novému kamarádovi pejsek, zatímco kočička si dala za ucho modrou růži z papíru, kterou vystřelil pejsek.

Procházeli se dál poutí. Viděli panoptikum, kde byla mořská panna (kočička tvrdila, že je to jen velká ryba s parukou), viděli siláka, co zvedal činky (pejsek si myslel, že by to zvedl taky, kdyby chtěl), a viděli zrcadlové bludiště. Tam se nasmáli! V jednom zrcadle byl pejsek tenký jako žížala a v druhém tlustý jako hroch. Kočička tam měla hlavu šišatou jako vajíčko nebo nožičky široké jako lodě.

Poslední penízek

Sluníčko se pomalu začalo klonit k západu a stíny se prodlužovaly. Pejsek a kočička už byli celí uchození. A taky jim vyhládlo. Ta cukrová vata, to bylo jen takové nic, to se v bříšku ztratilo jako pára nad hrncem.

„Kočičko,“ řekl pejsek a zastavil se. „Já mám hlad. Mám takový hlad, že bych snědl i ty dřevěné špejle. Ale raději bych si dal něco jiného.“

A tak šli a dali si to první co jim zavonělo pod nosem a to byly sladké jablka v karamelu. A tak si každý vzal jedno a s chutí se do nich zakousli. Když oblízali špejle do čista ozval se pejsek.

„Poslouchej kočičko, to jablíčko bylo tuze dobré, ale já bych si ještě něco dal.“

„Podíváme se do peněženky, kolik nám zbylo,“ řekla kočička.

Otevřeli peněženku. Uvnitř bylo smutno a prázdno. Jen jeden jediný poslední penízek se tam leskl. Byl to pěkný penízek, ale byl sám.

„Máme jen na jednu věc,“ řekla vážně kočička. „Co s ním uděláme?“

Vtom to pejsek ucítil. Zavětřil čumákem doleva, pak doprava a pak se mu čenich stočil k velkému stánku s grilem.

„Čuchy, čuchy, kočičko! Cítíš to? To to voní! To to voníííí! To je klobása! Obrovská, opečená, mastná klobása s hořčicí a křenem!“ Pejsek polykal sliny, až mu v krku kloktalo.

„No,“ uznala kočička, „voní to pěkně. A já mám taky hlad. Koupíme si tu velikou klobásu napůl. Ty sníš půlku a já sním půlku.“

Rozhodnuto. Spěchali ke stánku. Byla tam fronta, ale jim to nevadilo, protože se těšili. Pejsek už si představoval, jak se zakousne do křupavé kůžičky, jak mu mastnota steče po bradě a jak bude v bříšku teplo a blaze.

Stáli ve frontě a před nimi stála malá holčička v puntíkovaných šatech. Držela v ruce velikou točenou zmrzlinu. Míchanou, vanilkovou a čokoládovou. Byla to nádherná zmrzlina, vysoká jako věž. Holčička se na ni dívala s láskou a chystala se ji olíznout.

Jenže, jak tam tak stáli a lidé se strkali, někdo do holčičky drcnul.

Plesk!

Stalo se to hrozné neštěstí. Zmrzlina se vyklopila z kornoutku a plácla sebou přímo na zem, do prachu a kamínků. Zůstala tam ležet a pomalu se roztékala do smutné barevné louže.

Holčička zůstala stát s prázdným kornoutkem v ruce. Chvilku jen koukala na to neštěstí. Pak se jí bradička začala třást, očka se jí zalila slzami a pak – bééé! Začala plakat, až se srdíčko svíralo. Byl to takový ten opravdový, veliký dětský pláč, když to vypadá, že se hroutí celý svět.

„Jéjej,“ řekl pejsek a sklopil uši. Přestalo mu kručet v břiše. „Chudinka malá,“ špitla kočička a taky posmutněla.

Pejsek se podíval na klobásu, která se otáčela na grilu a voněla až do nebe. Pak se podíval na poslední penízek ve své tlapce. A pak se podíval na plačící holčičku.

„Kočičko,“ zašeptal pejsek, „ta klobása… ona vlastně asi nebude tak dobrá. Určitě je moc pálivá.“ „Taky si myslím,“ přikývla kočička, ačkoli věděla, že by byla výborná. „A možná je v ní moc pepře a pšíkali bychom celou cestu domů.“

„Víš, co uděláme?“ zeptal se pejsek. „Vím,“ řekla kočička.

Pejsek přistoupil k holčičce a zatahal ji jemně za rukáv. Holčička přestala na chvilku plakat a podívala se na pejska s medvědem v náručí.

„Neplač, holčičko,“ řekl pejsek. „Tady máš.“

A podal jí ten poslední lesklý penízek.

„Jdi si koupit novou zmrzlinu. A dávej větší pozor,“ dodala kočička a pohladila ji po vláskách, aby ji utěšila.

Holčička se podívala na penízek, pak na pejska a kočičku, utřela si slzy do rukávu a tiše špitla: „Děkuju.“ Na nic nečekala a rozeběhla se zpátky ke stánku se zmrzlinou. Za chvilku už měla novou, ještě větší než tu předtím, a s úsměvem od ucha k uchu přiběhla zpátky za pejskem a kočičkou. Každému dala pořádně ochutnat zmrzliny.

Pejskovi nejvíc chutnala ta čokoládová a kočičce zase víc chutnala ta vanilková.

Od jednoho stánku zavolal na malou holčičku větší chlapec „Lauri, pojď už musíme jít!“ a tak jim holčička zamávala na rozloučenou a ztratila se v davu.

„Tak,“ řekl pejsek, „a jsme bez peněz a bez klobásy.“ „To nevadí,“ řekla kočička a vzala ho za tlapku. „Ale vzpomeň si na tu holčičku. Té jsme udělali radost. A to je lepší než mastná klobása.“ „To je pravda,“ souhlasil pejsek. „A navíc, ta klobása by nám určitě zkazila žaludek, když jsme předtím měli tu vatu a jablko v karamelu. My jsme vlastně udělali něco pro své zdraví!“

„A taky pro tu holčičku,“ dodala kočička.

Slunce zapadlo za střechy domů a na pouti se rozsvítila barevná světýlka. Bylo to kouzelné, ale pejsek a kočička už byli unavení.

„Jdeme domů, Brumlo,“ řekl pejsek plyšovému medvědovi. „Doma máme v misce ještě trochu mléka a trochu kostí od včera.“

Cesta domů byla tichá. Hudba z pouti pomalu utichala až byla slyšet jen jako daleké broukání. Pejsek a kočička šli tlapku v tlapce, kožíšky měli trochu zaprášené, tlapky uchozené, ale byli šťastní.

„To byla ale krásná pouť,“ zívla kočička, když odemykali dvířka svého domečku. „Nejkrásnější,“ zívl taky pejsek. „Byli jsme na kolotoči, dali si cukrovou vatu, vyhráli jsme medvěda a nakonec jsme udělali dobrý skutek.“

Když si pak později večer vlezli si do svých pelíšků, pejsek si dal medvěda pod hlavu místo polštáře.

„Dobrou noc, kočičko,“ popřál pejsek.

„Dobrou noc, pejsku,“ popřála kočička.

„Dobrou noc, Brumlo,“ popřáli pejsek i kočička.

A za chvilku už oba spali a zdálo se jim o pouti, kde klobásy rostou na stromech, zmrzlina teče rovnou z pumpy a všichni se smějí a jsou na sebe hodní.

A to je ten nejlepší sen, jaký se pejskovi a kočičce kdy zdál.

Tak takhle to bylo, když šli pejsek a kočička na pouť.

Článek Jak pejsek a kočička šli na pouť se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

To nebyl zvuk, jaký dělá suchá větev v lese, když na ni šlápne medvěd. To byl ten hnusný, suchý zvuk, který zná každý prvňák. Zvuk ze které ho se vám sevře žaludek. Alespoň Mirkovi.

Terezka se ani nepohnula. Seděla ve své lavici jako královna, která právě sepisuje důležitou vyhlášku. Před ní ležel otevřený penál. Všechny gumičky byly obsazené pastelkami. Byly v něm seřazené podle odstínů. Od žluté citrónové až po černou jako uhel. A co bylo nejdůležitější: všechny měly špičky ostré jako jehličky. Terezka nesnášela tupé pastelky. Tupá pastelka je jako nůž, co neukrojí ani banán. K ničemu.

„Do pytle,“ špitl Mirek a podíval se na paní učitelku, jestli to slyšela.

Neslyšela. Zrovna u tabule vysvětlovala, že stěny domu musí být rovně jinak by spadl. Terezka se pootočila.

„Co se stalo?“ zeptala se šeptem, ale znělo to spíš jako výslech.

Mirek zvedl ruku. V dlani, která byla trochu upatlaná od svačiny, držel dvě půlky červené pastelky. Byla to jeho jediná červená. Ostatní pastelky měl v pytlíku, který vypadal, jako by ho někdo přežvýkal.

„Já jsem moc tlačil,“ fňukl Mirek. „Chtěl jsem, aby ta střecha byla pořádně červená. Jako hasičský auto.“

„Když na ni moc tlačíš, tak praskne.“ řekla Terezka věcně a srovnala si modrou pastelku, která se opovažovala vyčuhovat o kousek víc než ostatní.

„Ale já nemám hotovou střechu!“ Mirek se zoufale podíval na svůj výkres. Dům tam stál trochu nakřivo, okna byla každé jiné a střecha byla jen z půlky vybarvená. Vypadalo to, jako by dělníci odešli na oběd a už se nevrátili.

„Půjč si od Péti,“ poradila mu Terezka a dál vybarvovala svůj trávník. Pečlivě. Jedním směrem.

„Péťa ji ztratil. Už v pondělí,“ vzdychl Mirek. „A Anička ji má okousanou, že se s ní nedá kreslit… Terezko?“

Terezka ztuhla. Věděla, co přijde.

„Půjčíš mi červenou? Prosíííím.“

Terezka se podívala na svůj poklad. Její červená byla nádherná. Dlouhá. Lesklá. S nápisem psaným zlatým písmem. Představila si ji v Mirkově ruce. V té ruce, co právě zlomila jednu pastelku. V té ruce, co před chvílí držela rohlík se salámem.

„Nemůžu,“ řekla rychle. „Mám ji v sadě. Když ti ji půjčím a ty ji zlomíš, budu mít v penálu díru. A to nejde.“

„Ale já ji nezlomím! Budu kreslit úplně lehce. Jako peříčko!“ sliboval Mirek a oči se mu leskly skoro jako Terezčiny pastelky.

„Jako peříčko, jo?“ zapochybovala Terezka. „Minule jsi zlomil i pravítko.“

„To bylo omylem! Sedl jsem si na něj!“

„No právě.“

Mirek svěsil ramena. Podíval se na svůj nedodělaný dům. Vypadal smutně. Jako dům, ve kterém nikdo nebydlí. A kdo by v něm bydlel, když mu prší do obýváku.

Terezka se na něj dívala. Pak se podívala na svou dokonalou řadu pastelek. Byly krásné. Ale k čemu jsou pastelky, když jenom leží v gumičkách? Je to jako mít auto a nejezdit s ním, aby se mu neumazala kola.

V břiše ji trochu zašimralo. Nebylo to z hladu. Byl to takový ten pocit, když víte, že musíte udělat něco, co se vám vůbec nechce.

„Tak poslouchej,“ sykla a sáhla do penálu.

Mirek zvedl hlavu.

Terezka pomalu, obřadně vytáhla svou červenou krasavici. Podala ji Mirkovi, ale nepustila ji hned.

„Tohle je Carmen. Tak se ta pastelka jmenuje, jasný?“

„Jasný,“ vydechl Mirek.

„Ať můžeš ten domeček dokončit, je to důležité. Ale jestli ji začneš okusovat, tak si mě nepřej. Vidíš ty otisky zubů na konci?“ ukázala na konec pastelky. „Ne? No právě. Žádné tam nejsou. A tak to zůstane!“

Mirek přikývl tak prudce, až mu spadly vlasy do čela. „Slibuju! Nebudu na ni vůbec tlačit.“

Vzal si pastelku. Terezka sledovala každý jeho pohyb. Mirek se sklonil nad papír. Špička pastelky se dotkla papíru. Terezka zadržela dech. Mirek začal vybarvovat. Jemně. Opravdu jemně. Střecha se pomalu začervenala.

„Dobrý,“ vydechla Terezka a vrátila se ke svému trávníku. „Ale ten komín máš fakt křivě.“

„To nevadí,“ uchechtl se Mirek a stále opatrně šmidlal po papíře. „U nás doma je taky křivý. Táta říkal, že to je umělecký záměr.“

Terezka se musela usmát. Podívala se na prázdné místo ve svém penálu. Ta díra tam sice byla, a trochu ji rozčilovala, ale když se podívala na Mirkův dům, který už konečně nevypadal jako zřícenina, musela uznat, že té pastelce je líp tam kde je, než v gumičce.

🧠 Otázka pro bystré hlavičky:

Máš nějakou hračku nebo věc, kterou nerad půjčuješ ostatním? Proč se o ni bojíš?

✨ Úkol pro šikovné ručičky:

Zkus se podívat do svého penálu. Jsou všechny pastelky stejně dlouhé? Seřaď je od nejmenší po největší!

Článek Pastelka jménem Carmen se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Plyšový medvěd narazil čumákem do zdi a pomalu se svezl na koberec. Vypadal, že se mu z toho motají i ty jeho knoflíkové oči. V pokojíčku bylo ticho, jen z ulice bylo slyšet, jak tramvaj cinká na pozdrav.

„Au,“ poznamenal kocour Mrňous. Ležel na okně, ocasem líně zametal prach a tvářil se, že ho ten létající medvěd vlastně vůbec nezajímá. „Ten plyšák ti nic neudělal, Honzo. A zeď taky ne. A být naštvaný na mě ti taky nepomůže, ať se budeš mračit sebevíc.“

„Adélka je na hřišti. S Kubou,“ vyhrkl Honzík a brada se mu začala třást jako pudink, když ho maminka nese na stůl. „Měli jsme stavět bunkr! Slíbila to! Určitě už mě nemá ráda.“

„Aha. Velká zrada. Hotová katastrofa,“ zívl kocour tak moc, až mu skoro vypadly vousky. Seskočil z okna. Tlapky mu na podlahu dopadly měkce jako dva obláčky vaty. „Takže to je konec světa? Mám si začít balit do batůžku granule a připravit se na nejhorší?“

„Dělej si legraci z někoho jiného, Mrňousi,“ fňukl Honzík a přitáhl si kolena k bradě. „Ty jsi jen kočka. Ty znáš jenom spaní a jídlo. Adélka se se mnou už nikdy nebude bavit. Budu úplně sám.“

Mrňous si začal čistit levou zadní nohu tak důkladně, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě. Pak se najednou zastavil s nohou ve vzduchu. Vypadal tak vtipně, že se chtělo Honzovi se zasmát, ale ovládl to. Přece se zlobil, no ne?

„Vidíš tamto?“ Kývl hlavou k oknu, kde se po obloze honily mraky.

„Mraky. No a?“

„Před chvílí tam byl jeden, co vypadal jako tlustá kachna s kloboukem. Teď je pryč. Rozfoukal se. Myslíš, že ta kachna nadobro zmizela a už se nikdy nevrátí?“

Honzík se tam podíval a prohlásil. „To ne, jen se změnila. Teď je z ní traktor.“

„Přesně tak! Kamarádi jsou jako ty mraky, Honzíku,“ zapředl kocour a otřel se Honzíkovi o tepláky tak důkladně, že mu na nich zůstala hromada chlupů. „Někdy jsou u tebe a stavíte si bunkr. Pak přijde vítr a odfoukne je ke Kubovi na hřiště. Chvíli jsou drak, chvíli jsou kachna a chvíli jsou prostě pryč. Ale nebe kvůli tomu nespadne. Pořád tam je a čeká na další mrak.“

Honzík si utřel nos do rukávu. „Takže co? Chceš mi říct, že se zase vrátí?“

„Jasně že jo. Mraky se vrací pořád. A když se nevrátí Adélka, připluje jiný mrak, co bude chtít stavět bunkr třeba z polštářů,“ zamňoukal kocour a upřeně se zadíval na Honzíkův šuplík s dobrotami. „Ale teď k důležitým věcem. Mám takový hlad, že mi v břiše kručí jako v tom tvém traktoru. Otevři tu konzervu s tuňákem, kterou vím, že v tom šuplíku schováváš. Nebo tu umřu hlady. A budeš si muset lovit ty myši u vás ve sklepě sám“

Honzík se uchechtl. Smutek v bříšku tam sice ještě trošku byl, ale už netlačil jako balvan. Byl to jen takový malý, šedivý mráček, který pomalu odplouval pryč.

„Jsi nenasyta, Mrňousi,“ řekl Honzík a pohladil kocoura za uchem. „Co bych si bez tebe počal.“

„Nejsem nenasyta,“ mňoukl kocour spokojeně. „Jsem prostě jenom kočka, která ví, že s plným bříškem je každý den veselejší.“

Článek O uraženém medvědovi a zmizelém mraku se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Lidé ve vesnici ho brali jako samozřejmost. Stál tam, když se narodili jejich dědečkové, stál tam teď a bude tam stát ještě dlouho po nich. Jenže poslední dobou se se stromem dělo něco divného. Začal chřadnout. Jeho kdysi krásné zelené listy bledly, usychaly a tiše se snášely k zemi, až z něj zbyly jen smutné, holé větve trčící k nebi jako prosící ruce.

Dospělí ve vesnici si toho sotva všimli. Měli plné hlavy jiných starostí. Pan pekař spěchal, aby stihl upéct rohlíky, paní učitelka opravovala hromady sešitů a sousedé se mračili, protože pořád pršelo, nebo naopak svítilo slunce až moc. Nikdo neměl čas zvednout hlavu a podívat se na kopec.

Nikdo, kromě Barunky a Tomáška.

Barunka a Tomášek byli sourozenci, kteří byli zvědaví a koukali se na svět očima tak, jak to umí jen děti. Bylo jim líto, že se jejich strom ztrácí před očima. „Babičko,“ zeptala se jednou večer Barunka, když seděli u kamen, „proč ten velký strom na kopci opadává? Vždyť není podzim. To je nemocný?“

Babička se na chvíli zamyslela, pohladila kocoura na klíně a povzdechla si. „Víš, stromy mají duši. Možná už prostě nemá z čeho mít radost a ztratil chuť kvést. Možná je jen unavený, broučku. A nebo starý.“

Ta slova dětem vrtala hlavou. Druhý den, když šly do školy, začaly si všímat věcí, které dříve neviděly. Všimly si, že paní Nováková táhne těžký nákup a nikdo jí nepomůže. Viděly, jak klukovi odvedle spadla zmrzlina a ostatní se mu smáli. Všimly si, že se lidé na ulici nezdraví a dívají se jen do země.

„To je ono!“ vykřikl Tomášek. „Lidé na sebe zapomněli být hodní. Celá vesnice je taková… ošklivá. A strom je z toho smutný!“

„Musíme mu ukázat, že dobro ještě nezmizelo,“ vykřikla Barunka.

A tak začaly svůj tajný plán. Nebylo to nic velkého. Když šel Tomášek kolem pošty, pomohl posbírat staršímu pánovi dopisy, které se mu rozsypaly po zemi. Barunka zase pomohla mladší spolužačce zavázat tkaničku, která se jí pořád rozvazovala.

Když se ten pán u dveří překvapeně zeptal: „Děkuji ti, chlapče, jak se ti můžu odvděčit?“, Tomášek se jen usmál a řekl: „Nic nechci. Jen udělejte taky pro někoho něco hezkého. Třeba jen tak.“

Pán chvíli koukal, ale pak se taky usmál. A o hodinu později? Ten samý pán pomohl sousedce sundat kočku ze stromu. Sousedka pak z radosti upekla koláč a rozdala ho všem ve škole kde pracovala jako školnice. Pan učitel, potěšený sladkou svačinou, nedal ten den žádný domácí úkol a raději šel s dětmi ven.

Bylo to jako lavina. Nebo spíš jako teplý jarní větřík, který rozehnal mraky. Laskavost se začala šířit vesnicí. Lidé se na sebe začali znovu usmívat, pomáhali si s taškami, zdravili se a děkovali si.

A tehdy se to stalo.

Na tom velkém, smutném stromě na kopci, úplně nahoře na nejvyšší větvičce, vyrašil malinký, zelenkavý lísteček. Nikdo ho neviděl, ale on tam byl. A s každým dalším úsměvem ve vesnici přibyl další. Když pekař daroval rohlík hladovému pejskovi – puk! Vyrostl další lístek. Když se dva rozhádaní sousedé usmířili – pff! Celá větev se zazelenala.

Barunka a Tomášek chodili každý den kontrolovat kopec. A jednoho rána zůstali stát s otevřenou pusou.

Strom už nebyl holý. Byl obrovský, košatý a zářil barvami, jaké svět neviděl. Nebyla to jen obyčejná zelená. Lístky měly barvu radosti, pomoci, přátelství a lásky. Zvířátka z celého lesa – veverky, srnky i moudré sovy – se k němu seběhly, protože cítila tu ohromnou sílu a radost, které ze stromu sálaly.

I dospělí z vesnice vyšli ven a dívali se na tu nádheru. Cítili se najednou lehčí a šťastnější.

Večer, když šli Barunka a Tomášek spát, přišla je babička přikrýt. „Tak se vám to povedlo,“ usmála se a mrkla na ně. „Vrátili jste stromu život.“

„My ne, babi,“ zívla Barunka. „To všichni lidi. My jsme to jen začali.“

Babička je pohladila po vlasech a řekla jim moudro, na které nikdy nezapomněli:

„Pamatujte si, děti. Laskavost je jako voda pro strom. Není sice vždycky vidět, teče hluboko u kořenů, ale bez ní by na světě nic krásného nevyrostlo. Každý dobrý skutek je jako kapka vody, která dělá svět krásnějším a barevnějším.“

A od té doby, kdykoliv Barunka nebo Tomášek udělali něco hezkého, představili si, jak se na velkém stromě na kopci vybarvil jeden další lístek.

Teď je řada na tobě!

Máš před sebou svůj vlastní, zatím prázdný Strom laskavosti.

Stáhni si ho a vytiskni!

Dokážeš ho, stejně jako Barunka s Tomáškem, probudit k životu? Za každý dobrý skutek si vybarvi jeden lístek a sleduj, jak tvůj strom laskavosti poroste do krásy!

Článek O Stromu laskavosti, který ztrácel barvy se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Tomášek miloval pečení nade vše. Ráno vstával dřív než sluníčko, aby zadělal těsto na rohlíky. Ale dnešek byl jiný. Dnešek byl naprosto speciální. Jeho babička totiž slavila narozeniny! A co by to bylo za oslavu bez pořádného dortu? „Upeču ten nejvyšší, nejvoňavější a nejčokoládovější dort na světě!“ prohlásil Tomášek a plácl se do dlaní, až se z nich vznesl oblak mouky.

Připravil si velkou mísu, vajíčka od slepiček ze dvorka, sladký cukr a kousek másla. Pak sáhl po velké dóze s nápisem MOUKA. Zvedl víko a… nic. Dóza byla prázdná! Na dně zbyla jen trochu bílého prachu. „Jejda!“ vykřikl Tomášek. „Bez mouky přece nemůžu upéct dort! Co budu dělat?“

V tu chvíli se ozvalo tiché zaňafání a zpod stolu vykoukl huňatý ocásek. To byl pejsek Brok, Tomáškův věrný kamarád. A hned vedle něj, na pytli s cukrem, seděla myška Hryzalka. Byla to ta nejčistotnější myška na světě, nosila malou zástěrku, na krku rolničku a v pekárně hlídala, aby nebyl nikde nepořádek. „Proč jsi smutný, Tomášku?“ pípla Hryzalka.

„Došla mi mouka,“ povzdechl si kuchtík. „A babička tu bude už odpoledne!“ Brok zavrtěl ocasem a štěkl: „Haf! Tak zajdeme do mlýna na kopci! Mlynář Větrník má té nejlepší mouky plnou sýpku!“ Tomáškovi se rozzářily oči. „To je nápad! Ale musíme si pospíšit.“

A tak se vydali na cestu. Tomášek, Brok a Hryzalka, která se vezla pejskovi na zádech. Cesta vedla přes rozkvetlou louku a do kopce. Sluníčko hřálo a včelky bzučely, ale naši kamarádi neměli čas se nikde dlouho zdržovat. Museli stihnout všechno dřív, než babička zazvoní u dveří.

Když konečně dorazili k mlýnu, pan mlynář Větrník byl zrovna venku a už z dálky je viděl přicházet. „Copak, copak? Hoří?“ smál se, když viděl udýchanou trojici. „Nehoří, ale máme problém!“ vysvětlil Tomášek. „Pečeme dort pro babičku a potřebujeme mouku. Můžeš nám prosím nějakou dát?“

„Jasně, že mám“ usmál se mlynář. „Na dort pro tvou babičku tady mám mouku z těch nejlepších zrn. Tady je,“ říká a otočí se, aby jim připravil malý pytlík na cestu.

Jenže, než jim ji stačí dát, zpoza pytlů s obilím vyskočí velký pruhovaný kocour Mourek. Mlynářův domácí mazlíček, který je známý tím, že si rád hraje s čímkoli, co se hýbe nebo šustí. Mourek jedním mrštným skokem chňapne pytlík s moukou do zubů a utíká s ním nahoru po schodech do horní části mlýna, kde jsou staré trámy a pytle naskládané až ke stropu.

„Mourku! Okamžitě to vrať!“ volá mlynář, ale kocour jen mňouká a schovává se za pytli, jako by si hrál na honěnou.

Tomášek se vyděsí: „Ale ne, tu mouku potřebujeme na dort! Co budeme dělat?“

Brok, jako statečný pejsek, se rozhodne, že kocoura prostě chytí. Začne štěkat a běhat za Mourkem po mlýně. Kocour ale skáče z trámu na trám, pytlík drží v zubech a Brok pořád jen cvaká zuby ve vzduchu. Čím víc Brok štěká, tím výš Mourek leze. Nakonec Brok uklouzne po mouce, která byla vysypaná na zemi, a přistane na zadku v hromadě obilí. Mourek se nahoře spokojeně olizuje a má vyhrané první kolo.

Tomáška napadne něco jiného. Vezme mističku mléka, postaví ji doprostřed místnosti a všichni se schovají. „Kocourek přijde sám, uvidíte,“ pronese a čeká, až se přijde Mourek napít.

Mourek opravdu slézá dolů a čichá k mléku. Pak položí pytlík s moukou vedle mističky a začne s chutí pít mlíčko. Tomášek na nic nečeká, rychle vyskočí a chce chňapnout pytlík, jenže Mourek je rychlejší. Zase chňapne a utíká zpátky nahoru. Teď už má navíc plné bříško a ještě větší chuť si hrát.

Hryzalka, ta nejmenší a nejchytřejší, si všimne, že Mourek vlastně nechce mouku. Jen si s pytlíkem hraje, protože je měkký a šustí.

„Počkejte,“ pípla tiše. „On si chce jen hrát. Zkusme ten pytlík vyměnit za něco, co se mu bude líbit ještě víc!“

Mlynář se zamyslí a pak vytáhne ze zásuvky staré klubko vlny. Hryzalka vezme klubko, přiváže na něj malou rolničku, kterou nosí na krku a hodí to doprostřed místnosti. Klubko vlny se kutálí po podlaze a rolnička přitom vesele cinká.

Tomu Mourek prostě nemůže odolat. Tahle hračka je pro něj mnohem zajímavější než obyčejný pytlík. Opatrně položí mouku na trám, seskočí dolů a začne si hrát s klubkem. Chvíli ho honí, pak ho chytí do tlapek a spokojeně si lehne na sluníčko u okna.

Tomášek rychle vyšplhá po schodech, vezme pytlík a rychle seběhne dolů. Hurá, mají mouku!

Trojice poděkuje, rozloučí se a s pytlíkem mouky běží zpátky do pekárny. Cestou se smějí, jak je Mourek všechny pěkně potrápil, ale nakonec jim mouku vrátil

V pekárně jim to pak šlo pěkně od ruky. Brok nosil ingredience, Hryzalka kontrolovala čas na hodinách a Tomášek míchal a lil krásně žluté a nadýchané těsto na plech. Když ho pak šoupli do trouby, pekárnou se začala linout ta nejkrásnější vůně na světě.

Ve chvíli kdy se ozval zvonek u dveří, už Tomášek pokládal na hotový dort poslední jahodu. Babička vešla dovnitř, objala Tomáška a čichla si k té dobrotě. „Tomášku, to je nádhera! To jsi upekl sám?“ Tomášek se usmál na Broka a Hryzalku. „Sám bych to nezvládl, babi. Ale naštěstí mám ty nejlepší pomocníky na světě.“

A pak si všichni pochutnali na dortu, který chutnal po jahodách.

Článek Kuchtík Tomášek a dort pro babičku se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Viktorka a Emilka, dvě nerozlučné kamarádky s culíky, které při chůzi poskakovaly ve stejném rytmu, se držely trochu stranou. Fascinovaně zíraly na obří modelovou krajinu. Byly tu hory ze sádry, řeky z pryskyřice a stovky malinkatých stromečků.

„Podívej, Emčo,“ špitla Viktorka a přitiskla nos na sklo tak pevně, až se jí zploštil. „Tamhle vyjíždí!“ Ze stanice se vynořil ten nejkrásnější vlak v celém kolejišti. Nebyl to obyčejný osobák. Byla to moderní souprava s aerodynamickým čumákem, přes který se táhl pruh ve všech barvách duhy. „Expres Duha,“ vydechla zasněně Emilka. „Představ si, že by ses v něm mohla svézt. Jenom kousíček.“ „To by bylo nejlepší,“ přikývla Viktorka a zavřela oči. „Přeju si to víc než cokoliv na světě.“

Kouzlo s vůní elektřiny

V tu chvíli kolejiště tiše zabzučelo. Světla v sále na vteřinu pohasla a vzduch zavoněl ozónem, jako když se blíží letní bouřka. Holkám se zatočila hlava. Měly pocit, jako by se jim pod nohama propadala podlaha. Zvuky spolužáků se vzdalovaly, jako když se zeslabuje rádio. Fííííí-húúú!

Když Viktorka otevřela oči, neseděla na zemi. Seděla na něčem měkkém. „Au, ty mě mačkáš!“ ozvalo se vedle ní. „Emilko?“ Rozhlédly se. Nebyly v muzeu. Seděly v luxusním kupé. Sedačky byly potažené modrým sametem, na stolečku stála malá lampička a okna… okna byla obrovská a čistá. Vlak sebou jemně cukl a hladce se rozjel.

„To není možné,“ vykulila oči Emilka a sáhla si na stěnu. Byla pevná a skutečná. „My jsme se zmenšily! My jsme v Duze!“

Svět, jaký nikdo neviděl

Vlak nabral rychlost. Holky se přilepily k oknu. To, co zvenku dřív vypadalo jako umělý trávník, byla teď skutečná, sytě zelená louka. Stébla trávy byla vysoká jako kukuřice a vlnily se ve větru, který vlak vířil.

Projeli kolem pastviny. „Koukej na ty krávy!“ vykřikla Viktorka. Dříve nehybné plastové figurky teď žily. Obrovská strakatá kráva sklonila hlavu k zemi, vytrhla trs trávy a hlasitě ho přežvykovala. Chrup, mlask, chrup. Když vlak projel kolem, zvedla hlavu a zabučela tak hlasitě, až se zatřásla okenní tabulka: „BÚÚÚÚ!“

Vlak zpomalil u malého vesnického nádraží. Na peróně stál výpravčí v modré uniformě. Zvenku vypadal jako centimetrový panáček, ale teď? Byl to starší pán s vousem, hřejivým úsměvem a červenou čepicí. Viktorka stáhla okénko. Dovnitř vletěl vítr a vůně jehličí. „Ahoj!“ zavolala. Výpravčí se usmál, přiložil dva prsty k čepici a zapískal na píšťalku. „Šťastnou cestu, dámy! Na trati je volno!“ zavolal na ně zvučným hlasem.

Stín Černého Barona

Vlak vjel do tunelu a v kupé se rozsvítilo tlumené světlo. Kola rytmicky klapala o spoje kolejnic: Tu-dud, tu-dud, tu-dud. „Je to jako sen,“ řekla Emilka.

Ale ten sen se měl brzy změnit v noční můru.

Když vyjely z tunelu na dlouhý most, Viktorka se podívala dopředu. Úsměv jí zmrzl na rtech. „Emi…“ hlesla a chytila kamarádku za ruku. „Podívej se dopředu.“

Proti nim, po téže koleji, se valil těžký nákladní vlak. Byla to stará parní lokomotiva, celá černá, s rudými koly. Říkalo se jí Černý Baron. Kouřilo se jí z komína a vypadala jako rozzuřený býk.

„Oni se srazí!“ zaječela Emilka.

„My se srazíme!“ zaječela Viktorka ještě hlasitěji.

Obě dívky běžely uličkou ke kabině strojvedoucího. Rozrazily dveře. Byla prázdná! „Musíme brzdit!“ křičela Viktorka. Vrhly se k ovládacímu pultu. Tahaly za páky, mačkaly červená tlačítka. Nic. Vlak Duha si vesele uháněl dál. Přímo proti ocelové nestvůře. Vzdálenost se zmenšovala.

Padesát metrů.

Třicet metrů.

Černý Baron hrozivě pískal.

„To nestihneme,“ rozplakala se Emilka. Viktorka ji objala a obě zavřely oči.

Tři obryně v oblacích

„Holky, podívejte!“ Ten hlas nezněl z vlaku. Zněl z nebe a byl hlasitý jako zvony na kostelní věži. Viktorka s Emilkou vzhlédly. Strop haly zastínily tři obrovské tváře. Byly to jejich spolužačky – Vendulka, Maruška a Anička. Dívaly se dolů na kolejiště jako bohyně z Olympu.

„Ten černý vlak jede špatně!“ křičela shora Vendulka a ukazovala prstem velkým jako kláda. „Srazí se s Duhou!“ přidala se vyděšeně Anička. „Musíme něco udělat!“ „Tamhle je výhybka! Rychle!“ zavelela Maruška.

Viktorka viděla, jak se z nebe snáší tři ruce. Bylo to neuvěřitelné. Vendulka odhrnula plastový stromeček, který překážel. Anička zatlačila na kolejnici a Maruška svým ukazováčkem zmáčkla páčku výhybky těsně před jejich vlakem.

Černý Baron byl už jen pár metrů od nich. Holky skoro cítily horko z jeho kotle. Eliščin prst dopadl. CVAK! Rána otřásla celým údolím. Koleje pod vlakem sebou škubly. Vlak Duha v poslední vteřině prudce zabočil doprava. Nárazový vítr od protijedoucího vlaku zatřásl celou soupravou, jak se minuly jen o milimetry.

„Jóóó! Dokázaly jsme to!“ jásaly nahoře v oblacích tři kamarádky a pleskly si rukama tak silně, až to znělo jako hromobití.

Zpátky na zem

Vlak Duha, nyní už v bezpečí, začal zpomalovat. Vjel do cílové stanice Modelov. Brzdy tiše syčely: Šššššš. V reproduktorech vagonu to zapraskalo a ozval se příjemný hlas:

„Vážení cestující, dorazili jste do cílové stanice. Prosím, vystupujte vpravo. Děkujeme našemu záchrannému týmu a doufáme, že jste si užili cestu.“

Jakmile vlak definitivně zastavil, svět se znovu zatočil v barevném víru. Puf!

Viktorka zamrkala. Už neseděla v sametu. Stála na linoleu vedle Emilky. Obě zhluboka oddechovaly. „To bylo…“ začala Emilka. „…o fous,“ dokončila Viktorka.

„Holky! Kde jste byly?“ K nim se blížila paní učitelka Nováková. „Už jdeme k autobusu.“ Za ní šly Maruška, Anička a Vendulka. Všechny tři se usmívaly a živě diskutovaly o tom, jak se jim podařilo na poslední chvíli přehodit tu zaseknutou výhybku.

Viktorka s Emilkou se na sebe podívaly. Pak přiběhly k té trojici a pevně je objaly. „Díky,“ špitla Viktorka. „Za co?“ podivila se Anička. „Jen jsme si hrály s vláčky.“ „My víme,“ usmála se Emilka. „Ale dívaly jsme se na vás. Opravdu hodně, hodně zblízka.“

Článek Tajemství expresu Duha se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Kulička byl obvykle velmi veselý sněhulák. Usmíval se na sýkorky, které mu sedaly na ramena, a v noci potichu pozoroval hvězdy. Ale jednoho rána se probudil a cítil se divně. Něco mu chybělo. Zafoukal studený vítr a Kulička ucítil průvan přímo uprostřed obličeje. Sáhl si tam větví, která mu sloužila jako ruka, a zděsil se. Jeho krásný mrkvový nos byl pryč!

V domě u zahrady bydlela malá Ema. Byla to zvědavá holčička, která nosila modrou čepici s velkou bambulí. Když se toho rána probudila, na nic nečekala a vyskočila z postele. Natáhla si teplé punčocháče, svetr a vyběhla ven, aby pozdravila svého kamaráda sněhuláka.

„Dobré ráno, Kuličko!“ zavolala Ema už od dveří. Ale pak se zarazila. Kulička se neusmíval tak jako jindy. Vypadal smutně a hlavu měl mírně skloněnou. Ema přiběhla blíž a hned viděla, co se stalo. „Jejda! Kde máš nos?“ zeptala se překvapeně.

Kulička jen smutně pokrčil větvemi. Ema se ale nechtěla smířit s tím, že by její kamarád zůstal bez nosu. Rozhlédla se po zahradě. Sníh byl čerstvý a čistý, třpytil se na slunci jako rozsypaný cukr. A právě v tom čistém sněhu si Ema něčeho všimla.

„Podívej, Kuličko!“ ukázala prstem na zem. Kolem sněhuláka vedly drobné stopy. Nebyly to velké stopy od tatínkových bot, ani kulaté stopy od psa Baryka. Byly to malé, podlouhlé jamky, které vedly od sněhuláka směrem k plotu, kde rostlo husté křoví.

„Neboj se, já tu záhadu vyřeším,“ řekla Ema odhodlaně. Opatrně následovala cestičku ve sněhu. Stopy vedly kolem houpačky, podlezly lavičku a končily u starého keře šípkové růže.

Ema se přikrčila a potichu nakoukla do křoví. Uvnitř sedělo malé šedohnědé klubíčko s dlouhýma ušima. Byl to zajíček! Seděl tam, klepal se zimou a tlamičku měl celou oranžovou. Vedle něj ležel malý kousek toho, co kdysi bývalo Kuličkovým nosem.

Zajíček zvedl hlavu a polekaně nastražil uši. Chtěl utéct, ale sníh byl hluboký a on byl malinký. Ema se na něj ale nezlobila. Viděla, jak je hubený a jak se mu bříško svírá hlady, přestože před chvílí spořádal celou mrkvičku. Tahle zima byla dlouhá a zvířátka už ani neměla co jíst.

„Ty jsi měl velký hlad, viď?“ zeptala se Ema potichu, aby ho nevylekala. Zajíček přestal panáčkovat a jen smutně koukal. Ema se usmála. „Počkej tady, nikam nechoď!“

Holčička se otočila a běžela zpátky do domu. Za chvilku se vrátila a v ruce nesla dvě mrkve. Jednu velkou a jednu menší. Vrátila se k šípkovému keři. „Tady máš,“ podala zajíčkovi tu větší mrkev. Zajíček chvíli váhal, čenichal, ale pak si mrkev vzal a s chutí se do ní zakousl.

Ema pak ukázala na tu menší mrkev a potom na sněhuláka Kuličku, který smutně stál uprostřed zahrady. „A tuhle musíme dát Kuličkovi. Pomůžeš mi?“

Zajíček, posilněný svačinou, vylezl z křoví. Ema ho vzala do náruče, i když se trochu vrtěl, a donesla ho až ke sněhulákovi. Ema podala zajíčkovi tu menší mrkvičku a on se postavil na zadní, natáhl se, jak nejvíc mohl a šup. Mrkvička byla na svém místě.

Sice byla o trochu menší než ta předtím, ale Kuličkovi to vůbec nevadilo. Zase se usmíval. Měl nový nos a dokonce i nového kamaráda. A Ema? Ta od té doby nosila každý den zajíčkovi jednu mrkvičku, aby neměl hlad a ta Kulička se nemusel bát o tu svou.

Článek Kulička a ztracený nos se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

To byl Bertík. Měl srdce ze zlata, ale paměť… no, řekněme, že měl paměť děravou jako starý pytel na uhlí.

Dnes byl ale výjimečný den. Byl pátý prosinec. V nebeské síni to vonělo vanilkou a ořechy, andělíčci leštili hvězdy, aby na cestu dolů na zem pořádně svítily, a Mikuláš si česal svůj dlouhý bílý plnovous.

„Bertíku!“ zahřměl laskavý, ale silný hlas Mikuláše. „Doufám, že je má zlatá berla připravená a naleštěná. Za pět minut vyrážíme!“

Bertík, který si zrovna zavazoval tkaničku u boty (už potřetí), ztuhl. Berla. Ta zlatá. Ta zahnutá. Ta nejdůležitější věc na světě.

„Jistě, Mikuláši! Samozřejmě!“ zakřičel Bertík a hlas mu přeskočil. „Jen… jen ji ještě jednou přeleštím, aby se leskla jako… jako psí čumák!“

Bertík vycouval z místnosti a polil ho studený pot. Neměl ji. Neměl ani ponětí, kde je. Ráno ji měl v ruce, to věděl určitě. Ale pak? Pak si šel pro kakao, pak honil nebeskou kočku, pak se díval, jak andělé pečou perníčky…

„U sta rarášků!“ zaklel tiše a začal zběsile pobíhat. Nakoukl pod lavici. Nic. Prohrabal koš s uhlím pro zlobivé děti. Nic, jen se ušpinil. Podíval se dokonce i do své postýlky pod polštář. Zase nic.

Čas se krátil. Mikuláš už si oblékal plášť.

Bertík se zoufale opřel o sloup a chtělo se mu brečet. Přiznat se nemohl. Co kdyby ho Mikuláš nevzal s sebou? Co kdyby musel zůstat doma a hlídat kotle, zatímco ostatní budou rozdávat radost?

„Co je Bertíku, proč se nechystáš?“ ozval se za ním známý hlas.

Byl to anděl Teodor. Měl křídla bílá jako čerstvý sníh a v ruce košík plný jablek. Teodor byl Bertíkův nejlepší kamarád, i když byli každý úplně jiný.

„Teo,“ špitl Bertík a brada se mu třásla. „Je zle. Ztratil jsem ji. Mikulášovu berlu. Prostě je fuč.“

Teodor vykulil modré oči. „Cože? Vždyť za chvíli musíme letět! Bertíku, ty jsi ale trdlo!“

„Já vím! Prosím, pomoz mi. Když to Mikuláš zjistí, pošle mě do nejhlubšího pekla loupat brambory!“

Teodor si povzdechl, odložil košík a chytil Bertíka za ruku. „Dobře. Uklidni se. Kde jsi byl naposledy?“

A tak začalo velké pátrání. Běželi do Nebeské pekárny. Prohledali plechy s cukrovím, nahlédli do pecí, dokonce nakoukli mezi pytle s moukou. Berla nikde.

Letěli ke Zlaté bráně, kde andělé balili dárky. Nadzvedávali balíčky, koukali za mraky, prohledali i saně zapřažené před bránou. Berla nikde.

Bertík už propadal panice. Z dálky slyšel Mikuláše: „Bertíku! Kde vězíš?“

„To je konec,“ kňoural čertík. „Jsem ztracený čert.“

Teodor se zastavil a zamyslel se. „Počkej, Bertíku. Ráno jsi říkal, že si chceš vyzkoušet, jaké to je létat na něčem jiném než jen v Mikulášových saních. Mluvil jsi o čarodějnicích…“

Bertíkovi se v hlavě rozsvítilo, jako by mu tam někdo zapálil prskavku. „Kumbál!“ vykřikl. „Kumbál na kouzelné smetáky! Chtěl jsem si jeden půjčit a… a asi jsem ji tam opřel o zeď!“

Oba se rozběhli chodbou až na samý konec nebeské haly, kde byly malé, zaprášené dveře. Bertík za ně vzal, dveře zavrzaly a…

Byla tam.

Opřená v rohu mezi starým rákosovým koštětem a mopem na vytírání mléčné dráhy. Zlatá berla se v šeru jemně třpytila, jako by na ně čekala.

„Sláva!“ vykřikl Bertík, popadl berlu a přitiskl ji k hrudi. „Díky, Teo! Zachránil jsi mi kožich!“

Rychle si berlu otřel do kožichu a společně s Teodorem vyběhli zpátky do hlavní síně. Přiběhli přesně ve chvíli, kdy si Mikuláš nasazoval svou vysokou čepici.

„Tady je, Mikuláši!“ vydechl Bertík, celý zadýchaný a umazaný od prachu z kumbálu. „Připravená a… ehm… naleštěná.“

Mikuláš se na ně podíval. Jeho pohled sjel na Bertíka, na usmívajícího se anděla Teodora a pak na berlu, ze které visela malá pavučina a byla celá zaprášená.

Mikuláš se jen potutelně usmál, sundal pavučinku a pokýval hlavou.

„Dobrá práce, Bertíku, jsem rád, že se nikde nezatoulala,“ usmál se vědoucně Mikuláš. „A teď jdeme, děti čekají!“

Bertík na Teodora spiklenecky mrknul. Byl to ten nejšťastnější, i když stále ten nejroztržitější čertík pod sluncem. A ten večer? Ten večer rozdal víc uhlí a brambor než kdy jindy, ale ke každému přidal i ten nejzářivější čertovský úsměv.

Článek O zapomnětlivém Bertíkovi a zatoulané berli se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Kdysi dávno žil u mlýna starý osel, který celý život pomáhal nosit těžké pytle s moukou. Už byl unavený, neunesl toho tolik co dříve a byl pomalý. A protože už nepracoval tak rychle jako dřív, jeho pán si začal tiše stěžovat:
„Ten osel už mi není k ničemu. Jen jí a už nic neutáhne.“

Osel to zaslechl. A i když ho to zabolelo, nezlobil se.
„Když už mě tu nechtějí, půjdu do Brém,“ řekl si. „Tam prý hledají muzikanty. Mám sice léta, ale hýkat umím pořád slušně.“

A tak se vydal na cestu. Kráčel klidně, krok za krokem, a cestou si pohvizdoval. Nebo spíš pohýkával.

🐶 Pes na dvoře

Za vesnicí narazil na psa, který ležel u plotu, jazyk vyplazený, oči smutné.
„Copak tě trápí, příteli?“ zeptal se osel.

„Býval jsem hlídač,“ odpověděl pes. „Ale zestárl jsem. Už neumím běhat tak rychle a žádného zloděje už bych dnes nechytil. Pán mě chce vyměnit za mladého. Nechce mě tu.“

Osel přikývl.
„Znám to. Pojď se mnou do Brém. Chci tam založit kapelu. Já hýkám, ty štěkáš. Ve dvou nám to půjde lépe.“

Pes se zvedl, trochu zavrávoral, ale najednou byl mnohem veselejší.
„Dobrá. Zkusíme štěstí spolu.“

🐱 Kočka bez střechy nad hlavou

Na kraji cesty se vyhřívala na kameni kočka a mračila se.
„Pročpak se mračíš kočko, když je tak krásný den,“ prohodil pes.
„Pro mě krásný není,“ zavrněla kočka. „Paní říká, že už nechytám myši jako dřív. A že prý jen spím a vyhřívám se na sluníčku. Tak mě vyhodila z domu.“

„Tak se přidej k nám!“ zasmál se osel. „Já hýkám, pes štěká, ty mňoukáš. Založíme si spolu kapelu. Pojď s námi do Brém!“

Kočka se protáhla, zívla a zavrněla.
„To zní jako zábava, jdu s vámi.“

🐓 Kohout v nesnázích

Šli po cestě dál až uslyšeli kokrhání. To je překvapilo, protože už rozhodně nebylo ráno. Když přišli blíž uviděli na plotě stát kohouta a ten kokrhal jako o život.

„Proč tak kokrháš kohoute? Vždy už je poledne.“ zeptal se osel.

„Panímáma se rozhodla, že mě zítra uvaří na polévku. Říká, že už je nedokážu ráno vzbudit. Tak kokrhám dokud můžu.“

„Podle mě máš hlas pořád silný. Pojď s námi!“ zvolala kočka. „Jdeme do Brém, budeme zpívat, hrát, vystupovat. Chceš jít s námi?“

Kohout se zamyslel, roztáhl křídla a slétl dolů.
„Ještě mám sílu v hrdle a chci, aby to slyšeli i ostatní. Jdu s vámi!“

🌲 Dům v lese

Byl už večer, když čtyři noví přátelé dorazili k lesu. A právě tam, mezi stromy, zahlédli světlo. Vycházelo z malého domečku, který stál uprostřed lesa.
„Támhle někdo bydlí,“ řekl pes.
Dům byl malý, ale uvnitř bylo živo. Ozýval se z něj smích, cinkání talířů a halekání. Osel se tiše přiblížil k oknu a nahlédl dovnitř. Tam uviděl 3 muže a stůl plný jídla.

„Loupežníci,“ zašeptal. „A hodují!“ Zvířátka se domluvila, že zlým loupežníkům dají za vyučenou.

„Ale jak je vystrašíme,“ ptal se kohout.

🎶 Zvířecí koncert

Vymysleli plán.
Osel se postavil k oknu, na něj vyskočil pes, na psa kočka a na kočku kohout. A pak, jak se domluvili, spustili všichni naráz:

„Í-ÁÁÁ!“
„HAF HAF!“
„MŇAU!“
„KY-KY-RÝÝÝ!“

Loupežníci v domě nadskočili, talíře spadly na zem a když se podívali oknem ven do tmy, uviděli obrovského tvora. Všichni se lekli a utekli. Ani se neohlédli. Mysleli si, že je přišla sežrat příšera.

Nový domov

Zvířata vklouzla dovnitř. Bylo tam teplo, stůl plný jídla, postele měkké a v krbu tiše praskal oheň. Osel si lehl do chléva, pes k dveřím, kočka k ohni a kohout na trám.
„No, nejsou to Brémy,“ řekl osel tiše, „ale je to dobré místo.“

„A hlavně naše,“ dodala kočka a zavřela oči.

Do Brém už nikdy nedošli. Loupežníci se nevrátili. A zvířecí čtveřice tam zůstala. Šťastná, spolu a bez toho, aby je někdo posuzoval podle toho, jak rychle běží nebo jak chytají myši.

🌟 Co si z toho odnést?

Někdy nás cesta vede jinam, než jsme si plánovali. A někdy to, co na první pohled vypadá jako konec, je vlastně začátek něčeho nového a lepšího.

Článek Muzikanti z Brém se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Ale jak čas plynul, prasátka rostla a v domečku začalo být těsno.

Jednoho rána si nejstarší prasátko povzdechlo:
„Mami, už se sem sotva vejdeme.“
„Co kdybychom se vydali do světa a postavili si vlastní domečky?“ navrhlo nejmladší prasátko.

Maminka je pohladila po hlavičkách a usmála se. „Je na čase, děti moje. Jděte do světa, ale pamatujte, že dům musí být nejen pěkný, ale i pevný.“

A tak prasátka sbalila uzlíčky a vyrazila. Šla přes hory a doliny, šla kolem řek i potoků a šla pře pole i lučiny… až došla na krásnou louku plnou sedmikrásek a pampelišek.

„Tady se mi líbí!“ zvolalo nejstarší prasátko. „Postavím si tady domeček ze slámy. Bude rychle hotový a zbyde mi spousta času na hraní!“

Zatím jeho sourozenci šli dál, nejstarší sbíral stébla, svazoval je do otýpek a smál se: „Za půl dne je hotovo!“

Prostřední a nejmladší prasátko mezitím došla až na kraj lesa. Borůvky tam modraly v keřích, maliny červenaly pod listy a kolem rostly hříbky.

„Tady se usadím,“ řeklo prostřední prasátko s mlsným úsměvem. „Z lesa vezmu větvičky a udělám si domeček ze dřeva. Bude hezčí než slámový, ale taky rychle hotový!“

Zatímco prostřední prasátko stavělo, nejmladší šlo dál. Cesta se zvedala do kopce, odkud byl nádherný výhled na celý kraj.

„Tady budu v bezpečí. Uvidím každého, kdo se blíží,“ řeklo tiše a s chutí se pustilo do práce. Začalo stavět pevný dům, pořádně jednu cihlu na druhou, s maltou mezi nimi.

Mezitím už si starší dvě prasátka hrála, pískala si a válela sudy po louce. Ale nejmladší pracovalo dál, pomalu, poctivě, cihlu po cihle.

Večer se přiblížil a na nebi se rozzářily první hvězdy. Všechna tři prasátka měla své domečky hotové a unavená usnula ve svých nových domečcích.

Ale v noci, když měsíc vylezl na nebe a les se ponořil do tmy, objevil se v dolině hladový vlk.

„Čichám, čichám prasátko,“ zasyčel a došoural se ke slámovému domečku.

„Prasátko, prasátko, pojď si ven hrát!“ zavolal sladce.

„Ne, vlku, já ven nepůjdu, ty bys mě snědl!“ ozvalo se zevnitř.

„Tak já tvůj domeček rozfoukám!“ Řekl vlk, zhluboka se nadechl a fůůůůůůů. Foukl co mohl. A opravdu. Slámový dům se rozletěl na všechny strany.

Prasátko pištělo a utíkalo k domečku prostředního bratra.

„Rychle, otevři!“ volalo. A když bylo uvnitř, zavřeli dvířka na závoru.

Ale vlk už byl zase u nich.

„Prasátka, prasátka, pojďte si hrát!“ volal znovu.

„Ne, vlku, nechceme si s tebou hrát. Ty by jsi nás snědl!“

„Nepůjdete? Nevadí! Tak já ten domeček taky rozfoukám!“ Vlk se nadechl a fůůůů, fůůůů a fůůůů. A věřte nevěřte, i dřevěný domeček se rozsypal, větve lítaly vzduchem a vlk se už natahoval po prasátkách.

Ta však včas utekla a doběhla až k domečku posledního prasátka. To už je z dálky vidělo a pustilo je dovnitř.

„Honem dovnitř!“ volá to nejmladší prasátko.

Jakmile byli uvnitř, prasátko za nimi zavřelo, zamklo a řeklo: „Tady jsme v bezpečí.“ A to už tluče vlk do dveří a chce dovnitř.

„Prasátka, prasátka pojďte si hrát,“ křičí už dost naštvaný vlk.

„My ven nepůjdeme a ty se dovnitř taky nedostaneš, tak běž pryč,“ odpovědělo mu beze strachu to nejmladší prasátko.

„Nepůjdete? Tak tenhle dům taky rozfoukám!“ Vlk se zhluboka nadechl a fůůůůůů, fůůůůůů, fůůůůů. Nic. Tak se znovu nadechl a fůůůůů, fůůůůů, fůůůů.

Foukal, funěl, až mu oči slzely, ale dům se ani nepohnul.

„Ha! Nejde to!“ zavrčel vlk, ale nechtěl to vzdát. Byl hladový a naštvaný. A pak mu oči zajiskřily, když dostal nápad. „Vlezu dovnitř komínem!“

U domečku našel žebřík, které prasátko používalo při stavbě domečku. Opřel ho o stěnu domu a vyšplhal na střechu. Naštěstí si jeho počínání všimlo nejmladší prasátko a rychle zatopilo v krbu.

„Jen pojď, vlku,“ šeptlo.

A jak vlk skočil do komína, ozvalo se jen: „ÁÁÁÁÁÁÁ!“
A pak halekání, skuhrání a zasyčení. Vlk spadl přímo do žhavých uhlíků a spálil si celý zadek. S křikem vyskočil z krbu a vyběhl z domečku dveřmi, které mu nejmladší prasátko otevřelo. Společně všechny tři prasátka sledovala jak vlk pelášil pryč z doliny. Z ocasu se mu přitom ještě kouřilo. Sledovali ho tak dlouho, až zmizel za kopcem a už se do jejich doliny nikdy nevrátil.

Dvě starší prasátka se objala s nejmladším a řekla:
„Měli jsme postavit dům z cihel jako ty.“

A tak si později taky postavila své vlastní domečky. Hned vedle toho jeho na kopečku.

Od té doby žili spokojeně, v klidu a radosti.

Článek O třech prasátkách se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Ponořte se do sladkého příběhu Petřiny jahodové narozeniny, kde pětiletá Petra sní o tom nejrůžovějším dortu na světě. Když však maminka omylem upeče čokoládový dort, je to na její kreativitě a přátelích, aby s pomocí šlehačky a čerstvých jahod zachránili celou oslavu. Přečtěte si, jak děti v kuchyni dokážou vytvořit ten nejlepší a nejchutnější dárek ze všech.

Petra otevřela jedno oko. Pak druhé. Vzpomněla si, co je dnes za den, a vyskočila rovnýma nohama na koberec. Dneska je jí pět! Na tenhle den čekala strašně dlouho. Celý týden škrtala dny v kalendáři.

Vběhla do kuchyně. Maminka zrovna stála u linky a něco velkého schovávala za zády. Když uviděla Petru, usmála se a ustoupila stranou.

„Všechno nejlepší, Petruško!“ zavolala maminka.

Na stole stál dort. Byl obrovský. Měl na sobě pět svíček. Ale byl celý hnědý. Čokoládová poleva, čokoládové kytičky, čokoládové sypání.

Petra se zarazila. Úsměv jí trochu povadl.

„Mami?“ pípla.

„Ano, zlato? Líbí?“ zeptala se maminka a chystala talířky.

„On je čokoládový,“ řekla Petra potichu. „Ale já jsem si celou dobu přála jahodový. Ten růžový.“

Maminka se plácla do čela.

„Jejda! Já jsem to úplně popletla. Myslela jsem, že máš nejradši čokoládu, jako tatínek. Moc se ti omlouvám, zlatíčko.“

Petra pokrčila rameny. Nechtěla brečet, už je přece velká pětiletá holka, ale mrzelo ji to. Chtěla dort, co voní jako léto, ne jako kakao.

Vtom zazvonil zvonek. Crrrn!

Petra běžela otevřít. Za dveřmi stáli Kuba a Anička, její nejlepší kamarádi ze školky. Drželi dárky a hned se hrnuli dovnitř.

„Všechno nejlepší!“ křičeli jeden přes druhého.

„Pojďte se podívat na dort,“ řekla Petra, ale neznělo to moc vesele.

Zavedla kamarády do kuchyně. Kuba koukl na hnědou horu na stole.

„Tý jo, čokoláda,“ řekl uznale.

„No právě,“ vzdychla Petra. „Jenže já chtěla jahodový.“

Anička obešla stůl a píchla prstem do polevy.

„Tak ho opravíme,“ řekla jednoduše.

Petra zvedla hlavu. „Jak opravíme? Přece ho nemůžeme upéct znova.“

„Nemusíme péct,“ mávl rukou Kuba. „Stačí ho trochu upravit. Máte jahody?“

Petra se podívala na maminku. Maminka přikývla a otevřela lednici. Vyndala dvě velké vaničky čerstvých jahod a kelímek smetany ke šlehání.

„Tak jo, záchranná mise začíná,“ řekla maminka a podala dětem zástěry.

Maminka zapnula mixér. Vrnnn! Smetana se točila, až zhoustla a byla úplně bílá a nadýchaná. Děti dostaly lžíce.

„Musíme tu hnědou čokoládu úplně zakrýt,“ rozhodl Kuba.

Nabral plnou lžíci šlehačky a plác! Přistála na dortu.

Petra se zasmála a přidala další. Anička roztírala šlehačku po stranách. Za chvilku už dort nebyl hnědý, ale bílý. Byl to sněhobílý kopec. Čokoláda zmizela.

„A teď jahody!“ zavelela Petra.

Vzali jahody a začali je sázet do šlehačky. Jednu vedle druhé. Některé jahody byly tak velké, že je museli rozpůlit. Šťáva z jahod barvila bílou šlehačku narůžovo.

„Já jednu sním,“ řekl Kuba a strčil si jahodu do pusy.

„Já taky,“ přidala se Anička.

Při zdobení snědli asi půlku jahod, ale na dort jich zbylo pořád dost.

Když skončili, dort vypadal úplně jinak. Byl červeno-bílý, voněl ovocem a šlehačka z něj stékala na talíř.

„Teda,“ vydechla maminka. „Takový bych sama nezvládla.“

Petra zapíchla zpátky pět svíček a maminka je zapálila.

„Foukni!“ křikl Kuba.

Petra se nadechla, nafoukla tváře a fúúú! Všechny svíčky zhasly najednou.

Když maminka dort rozkrojila, všichni se začali smát. Uvnitř byl pořád tmavě hnědý, ale zvenku to byl ten nejjahodovější dort na světě.

Petra si nabrala na vidličku kus jahody s čokoládovým těstem.

„Mňam,“ řekla s plnou pusou. „Vlastně je super, že to mamka spletla. Takhle jsme si ho mohli vyrobit sami. A chutná naprosto skvěle!“

Kuba, který měl šlehačku až na nosu, se olízl a přikývl. Byl to ten nejlepší dort a ta nejlepší oslava.

Článek Petřiny jahodové narozeniny se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Dnes má Michal výjimečný úkol. V celém městě se slaví Den přátelství, a všichni se scházejí v Městském parku. Jenže jim tam ještě něco chybí – dárky! Michal veze tři vagonky plné barevných balíčků pro děti i dospělé. Ačkoliv běžně vozí jen lidi, dnes dostal tento zodpovědný úkol. Na zastávce ho vítá pan starosta.

„Michale, jsi připraven? Všichni tě už netrpělivě vyhlížejí!“ a vysílá ho na cestu.

Michal tiše zabzučí. Usmívá se, ale ještě potřebuje pomoc, aby se rozjel. Zkusíme mu to odpočítat spolu? Jsi připravení?
Tři… dva… jedna… start!

Bzzzz! Tramvaj se tiše rozjela po kolejích města. Ulice kolem ní zářily barvami, lidé mávali, a Michal si vesele pobrukoval tón dopravního zvonku. Všechno šlo jako po másle. Až do chvíle, kdy zatočil kolem oblíbené pekárny.

„Pozor!“ zvolal Michal a zabrzdil.

Přímo na kolejích se válela hromada nafukovacích balónků. Červené, zelené, modré. Zřejmě utekly z nějaké oslavy nebo se vysypaly z korby náklaďáku, který s nimi mířil do Městského parku. Michal přes ně nemůže přejet, protože by mohly prasknout a vyplašit ptáky na okolních stromech.

Co teď? Víš co, zkusíme je odfouknout. Nadechni se pěkně do bříška… a teď foukej, co to jde: Fúúúú!

Výborně! Balónky se zvedly do vzduchu a odletěly jako hejno duhových rybek. „Díky, kamarádi!“ houká Michal a znovu se vydal na cestu.

Nedaleko hřiště si všiml známého psíka. Alík, hnědý voříšek, seděl u obrubníku s povislýma ušima a vypadal moc smutně. I když Michal věděl, že spěchá a neměl by se nikde zdržovat, nemohl jinak. Zastavil a otevřel dveře.

„Copak se děje, Alíku?“ zeptal se.

„Haf… ztratil jsem svoji kostičku,“ štěkl pejsek a smutně sklonil hlavu.

Michal rozsvítil svá silná světla a prohlížel okolí. Ale možná právě ty máš lepší oči. Nevidíš kostičku? Pod lavičkou? Za keřem s růžovými květy?

Ukaž prstem, aby Michal věděl, kam se podívat. Ano! Tam!

„Už ji vidím!“ zavolal Michal. Pomocí malého robotického ramene kostičku zvedl a podal ji Alíkovi. Psík zavrtěl ocasem, radostně štěknul, poděkoval a odběhl na hřiště.

Michal měl radost, že mohl pomoct kamarádovi, ale čas běžel. V parku už na něj jistě všichni čekají.

Teď ho čekala poslední překážka a to tunel pod Městským kopcem. Byla v něm tma, protože praskla hlavní žárovka. Michal zpomalil. Neviděl na cestu a měl trochu strach.

„To zvládneme,“ řekl si, „jen potřebujeme trochu světla.“

Víš, kdo žije v tunelu? Světlušky! Přes den ale spí, a my je musíme jemně probudit tleskáním.

Zkus to – nejdřív potichu: tlesk, tlesk, tlesk. A teď trochu hlasitěji: TLESK, TLESK, TLESK!

Najednou se na stěnách tunelu objevila drobná světýlka. Jedno, pak další a další… až celý tunel svítil jako hvězdná obloha. Michal jel pomalu, bezpečně a s obdivem sledoval ty kouzelné světélka.

Za chvíli už uviděl světlo na konci tunelu. A brzy na to i bránu Městského parku. Zněla odtamtud hudba, smích a cinkání skleniček se šťávou. Děti na něj mávaly, rodiče volali jeho jméno.

Michal zastavil přesně uprostřed náměstíčka a otevřel dveře vagonků. Barevné balíčky se vykutálely na trávu a každý si mohl jeden vybrat. Lidé slavili, tancovali, lízali zmrzlinu a smáli se.

Michal zaparkoval pod velkým dubem a vydechl si.

„Byla to dlouhá cesta,“ pomyslel si, „ale s takovým pomocníkem, jako jsi ty, to šlo jako po kolejích.“

Michal na tebe mrknul svým předním světlem. Blik!

A teď už je čas si na chvilku odpočinout.

Dobrou noc, Michale.

„Dobrou noc i tobě,“ odpovídá Michal.

Článek Tramvaj Michal a dobrodružství v barevném městě se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

V hlubokém, sluncem prohřátém pralese, kde se obrovské kapradiny tyčily jako stromy, žil Šupík, malý Stegosaurus. Šupík nebyl jen tak ledajaký Stegosaurus; měl na hřbetě ty nejlesklejší kostěné pláty. Od hlavy až k ocasu jich napočítal osmnáct. A ten jeho ocas. Ten byl zakončený čtyřmi špičatými bodci zvanými thagona (i když Šupík jim říkal prostě „bodlinky“).

Šupíkova rodinka byla velká a hlučná. Žili spolu v jeskyni a každý den se vydávali k Velkému Jezeru, kde rostly ty nejšťavnatější přesličky. Šupík měl dva starší, mnohem větší, ale o dost nudnější bratry, a pak tu bylo Vajíčko.

Ne, nemělo jméno. Zatím. Bylo to to nejnovější, nejvzácnější vajíčko, které snesla Šupíkova máma. Bylo jen jedno, bylo mléčně bílé s lehkými modrozelenými skvrnkami a celá rodina ho střežila jako oko v hlavě. Z něj se měl vyklubat nejmladší sourozenec, kterému Šupík už nyní v duchu říkal Píp. Chtěl ho naučit kousat přesličky hned, jak se vyklube.

Jednoho slunečného rána se, ale stalo něco hrozného.

Šupík s mámou se vrátili z ranního krmení. Slunce se prodíralo listovím a na mokrých kapradinách se lesklo tisíce kapek. Stegosauří máma se protáhla a usmála na své hnízdo. Ale úsměv jí rychle zmizel. Zmateně zamrkala svýma velkýma očima, rozhlédla se. Pak s hromovým zaduněním došlápla na zem a spustila ten nejhlasitější řev, jaký kdy od ní Šupík slyšel.

Vajíčko zmizelo!

Hnízdo z měkkých listů a větviček bylo prázdné. Mléčně bílé vajíčko s modrozelenými skvrnkami zmizelo. Zmizel Píp.

Máma hned začala obcházet okolí jeskyně s nosem u země. Otec, který se právě vracel s obrovským snopem listů, je upustil na zem a také začal čichat a funět.

Někdo Vajíčko vzal. A Šupík věděl, že sedět a čekat v jeskyni nebude nic platné.

Jeho malý, ale silný ocas s bodlinkami se zvedl. Stejně jako jeho rodiče začal obcházet okolí jeskyně. Nejdřív nic zvláštního neviděl ani necítil, ale pak si toho všiml. Směrem k Velkému Jezeru se táhl tenký, sotva znatelný škrábanec v hlíně. Jako by někdo táhl něco těžkého po zemi. Byla to stopa. Stopa Pípa.

Šupík se podíval na své vyděšené rodiče, naposledy si prohlédl prázdné hnízdo a pak se rozhodl. Nemůže čekat. Vydá se svého ztraceného sourozence hledat sám! Zhluboka se nadechl a vykročil do neznáma.

Ticho v Mlžné Bažině

Šupík se držel stopy, tenkého škrábance v hlíně, který ho dovedl až k Velkému Jezeru. Jenže pak ho vyděsilo to, kam stopa pokračovala.

Rýha v zemi, kterou zanechalo unášené vajíčko vedla přímo k Mlžné Bažině.

Bažina se táhla podél břehu jako obrovský zelený, bublající polštář. Vzduch byl těžký, plný neznámých zvuků a silné, sladce hnilobné vůně. Mlha se držela nízko nad bahnem. Hustá a bílá.

Šupík polkl. Věděl, že máma by ho sem nikdy nepustila. Ale věděl také, že Píp ho potřebuje.

„Dinosauři se přece nebojí ničeho,“ zašeptal, aby si dodal odvahu a opatrně vykročil do bažiny. První krok byl těžký. Země pod nohama byla kluzká a mokrá a pod kapradinami se tvořily malé tůňky kalné vody. Škrábanec v hlíně už nebyl tak jasný, ale Šupík se nevzdal a statečně šel zachránit svého sourozence.

První setkání

Bažina byla tichá. Příliš tichá. Neslyšel obvyklé kvákání žab ani šum křídel vážek.

Náhle se ve vysokém rákosí něco pohnulo.

Šupík se zastavil. Pláty na hřbetě se mu stáhly v napětí. Z rákosí se vynořila zvědavá hlava s dlouhým krkem. Nebyl to žádný T-Rex, ale malý a velmi bázlivý Compsognathus, jménem Pírko. Byl malý. Skoro jako slepice. A třásl se strachy.

„Co tu děláš, Šupíku? Tady je to nebezpečné!“ zapištělo Pírko a schovalo se za tlustý rákos.

Šupík se snažil mluvit klidně. „Hledám vajíčko. Ztratilo se. Viděl jsi, jestli tudy někdo něco táhl? Bylo bílé a skvrnité.“

Pírko se třásl dál. „Já… já jsem viděl jen Jesterku z Mokřadu. Byla obrovská a táhla něco, co vypadalo jako kulatý bílý kámen! A šla tím směrem, k Tuleňovému ostrovu!“

Šupík se podíval, kam Pírko ukázal. Uprostřed mlhy bylo vidět jen obrys malého pahorku, který vypadal jako spící dinosaurus. Tuleňový ostrov. A tam, v bažině, vedla čerstvá, zřetelná stopa s třemi drápy. Mnohem větší než ta, kterou za sebou zanechával on.

Srdce mu poskočilo. Teď věděl, že je vajíčko blízko! Musí se tam dostat, než Jesterka z Mokřadu udělá s Pípem něco hrozného. Rozloučil se s Pírkem a opatrně, ale rychle, vyrazil vpřed.

Před sebou viděl temný, blátivý kopec. Byl to Tuleňový ostrov, a tam ho čekal Píp.

Bodlinky pro všechny případy

Šupík se pomalu blížil k Tuleňovému ostrovu. Bláto už nebylo tak hluboké, protože ostrov byl pevnější kus země uprostřed bažiny. Mlha se trochu zvedla, ale pořád tu panovalo šero.

Když vylezl na suchou zem, uviděl to. Uprostřed kupy suchého rákosí leželo Vajíčko.

Bylo přesně takové, jak si ho pamatoval: mléčně bílé s modrozelenými skvrnami. Píp! A u něj, schoulená v hnízdě z vlhkých listů, dřímala Jesterka z Mokřadu.

Jesterka byla zubatý, menší, ale strašně rychlý dravec, který sežral na co přišel. Byla to vlastně velká Saurornithoides, ale pro Šupíka vypadala jako opravdu velká a nebezpečná ještěrka. Hlava jí ležela na vajíčku, jako by si ho hlídala, než dostane chuť na večeři.

Šupík musel vymyslet dobrý plán. Nesměl se k ní přiblížit zepředu, protože Jesterka byla rychlá a měla příliš ostré zuby.

Chytrý plán

Šupík se potichu připlížil z druhé strany ostrova. Cestou si vybral jeden velký, těžký kámen a odtáhl ho stranou. Pak se otočil a začal do něj pomalu, rytmicky tlouct svým ocáskem.

Ťuk! Ťuk! Ťuk!

Bylo to tiché, ale ostré klepání.

Jesterka z Mokřadu sebou cukla. Zvedla hlavu. Její ospalé žluté oči, se rozhlédly. Nic neviděla.

Ťuk! Ťuk! Ťuk!

Zvuk se ozýval ze strany, kde na ostrově nic nebylo. Jesterka se zvědavě protáhla a zvedla se na nohy. „Co to je? Co je to za otravný zvuk,“ zamumlala si pro sebe a chtěla si zase lehnout.

ŤUK! ŤUK! ŤUK!

Tentokrát to bylo hlasitější. Šupík zesílil úder. Jesterka už nevypadala mrzutě, ale podrážděně.

„Kdo je tam? Přestaň s tím hlukem! Chci se před večeří prospat!“ zavrčela. Vydala se pomalu k místu, odkud zvuk vycházel. Jak Jesterka šla, Šupík se rychle schoval za hustý keř.

Když Jesterka dorazila ke kameni. Nic neviděla.

Šupík se mezitím, když se Jesterka soustředila na špatnou stranu ostrova, proplížil kolem ní, přímo k Vajíčku. Snažil se být tak potichu, jak jen malý Stegosaurus mohl být.

Už byl u hnízda. Vajíčko bylo teplé a těžké. Opatrně do něj strčil nosem, aby ho odkutálel. Jenže Vajíčko bylo těžší než si myslel a šlo mu to pomalu.

A v tom ho Jesterka zaslechla!

Otočila se. Její žluté oči se rozšířily a okamžitě pochopila, co se tady děje. Chtěl jí vzít její večeři!

Jesterka vystřelila vpřed s ostrým, syčivým křikem. Byla rychlá jako blesk. Šupík věděl, že už mu nezbývá čas.

Nemohl s ní bojovat, ale mohl se bránit!

Šupík udělal to jediné, co ho v tu chvíli napadlo. Bleskurychle švihl svým bodlinkatým ocasem! Nechtěl Jesterce ublížit, jen ji zahnat.

Fjůůůů!

Jesterka vykřikla překvapením a ustoupila. Bodlinky ji minuly jen o kousek a pořádně ji vyděsily.

Záchrana Pípa a závod domů

Ta chvíle jejího zaváhání stačila.

Šupík se celou vahou těla opřel do Vajíčka a kutálel ho dolů z ostrova, směrem do bláta.

„Ne! Vrať mi to!“ křičela Jesterka a hnala se za nimi.

Šupík se nořil do bahna. Bylo kluzké a těžké. Vajíčko se kutálelo jen pomalu. Jesterka byla těsně za ním!

Šupík, místo toho, aby tlačil Vajíčko nosem, si ho opatrně nacpal mezi přední nohy a krk a pomalu se s ním sunul kupředu, pryč z bažiny. Věděl, že vajíčko musí dostat do bezpečí stůj co stůj.

Jesterka, které se moc do hlubokého bahna nechtělo (protože by se jí promočily dlouhé nohy), na něj jen vztekle syčela.

„Příště si ho schovám lépe, ty malý, pichlavý prcku!“ křičela za ním.

Šupík ji nevnímal. Sunul se blátem, dokud se nedostal na pevnou zem, kde ho už Jesterka nemohla dohonit. Zastavil se, těžce oddechoval a opatrně zkontroloval Vajíčko.

Vajíčko bylo v pořádku! Bílý krunýř s modrozelenými skvrnkami byl jen trochu od bláta, ale jinak bez škrábance. Píp byl zachráněn.

Návrat hrdiny

Cesta zpět byla mnohem snazší. Šupík se vracel tou samou cestou podél Velkého Jezera, ale teď už se nebál. Když se konečně vyčerpaný, ale hrdý, doplazil k jeskyni, máma a táta Stegosaurus seděli u vchodu, skleslí a smutní.

„Ach, Šupíku, kdepak jsi byl? Báli jsme se o tebe, a…“

Máma se zarazila uprostřed věty. Její obrovské oči se upřely na blátivou, ale drahocennou věc, kterou Šupík strkal před sebou.

„Vajíčko!“ vydechli oba jednohlasně.

Máma Stegosauřice přiskočila k Šupíkovi, jemně ho otřela svým nosem a vydala zvuk, který zněl jako spokojené dinosauří vrnění. Otec se k nim hned přidal. Byla to obrovská, blátivá hromada lásky.

„Ty jsi ho našel!“ zeptal se nevěřícně otec.

Šupík jen přikývl, unavený, ale šťastný. Vajíčko bylo zase v hnízdě.

„Jsi ten nejodvážnější malý Stegosaurus a velký bráška,“ řekla máma a jemně se dotkla Šupíkovy hlavičky a otřela se nosem o ten jeho.

Šupík věděl, že udělal správnou věc. Zachránil svého malého bratra Pípa.

O měsíc později…

Vajíčko konečně prasklo! A z něj se vyklubal malinký, roztomilý Stegosaurus. Měl jen pár maličkých plátů a sotva znatelné bodlinky.

Šupík se sklonil a jemně se dotkl nosu malého dinosaura.

„Ahoj, Pípe. Vítej doma. Rád tě poznávám bráško,“ zašeptal.

A malý Stegosaurus se na něj podíval a vydal tiché, ale odhodlané: „Píp!“

Článek Šupík a ztracené vajíčko Píp se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.