Paní učitelka Klára zatleskala rukama. „Tak, Sovičky, vezměte si baťůžky, chytněte se za ruce a jdeme! Pan průvodce už na nás čeká.“

Děti se vyhrnuly ven. Pětiletý Tomášek si neustále upravoval červenou kšiltovku, zatímco jeho nejlepší kamarádka Eliška svírala v ruce velkou lupu. Dědeček jí ji půjčil speciálně pro tuto příležitost a ona byla odhodlaná prozkoumat každého zajímavého brouka, na kterého cestou narazí.

Pan průvodce byl starý, laskavý pán s bílými vousy a obrovským plstěným kloboukem. V ruce svíral svazek těžkých, zrezivělých klíčů a pod paží měl ruličku starého, nažloutlého papíru.

„Vítejte na Kamenném vrchu, malí cestovatelé,“ přivítal je hlubokým hlasem, který se rozléhal po celém nádvoří. „Tento hrad tu stojí už stovky let. A říká se, že ti, kteří mají oči otevřené a dobré srdce, tu mohou spatřit věci, které dospělým zůstávají skryté.“

Tomášek s Eliškou se na sebe významně podívali. Tenhle výlet právě začínal znít velmi zajímavě.

Když procházeli prvním nádvořím, kde zbyly už jen trsy vysoké trávy a hromady poskládaných kamenů, zvedl se nečekaně silný vítr. Zafoukal tak prudce, že panu průvodci vyrazil zpod paže jeho ruličku papíru. Ta se roztočila ve vzduchu jako podzimní list a odletěla směrem k polorozpadlé hradní zdi.

„Jejdanánku!“ vyhrkl pan průvodce a oběma rukama si chytil klobouk, aby neuletěl také. „Moje vzácná mapa!“

Zatímco ostatní děti se smály letícímu klobouku a paní učitelka se snažila udržet rozjívenou skupinku pohromadě, Tomášek s Eliškou se nepozorovaně vytratili za zídku. Přesně tam, kam starý pergamen dopadl.

Ležel tam, zachycený v mohutných kořenech starého dubu. Eliška mapu opatrně zvedla a rozvinula. Okamžitě jí došlo, že tohle není obyčejný plánek pro turisty. Byly na ní nakreslené podivné symboly jako stříbrné hvězdy, zlaté měsíce a cestičky, které vypadaly, jako by se na papíře samy vlnily.

Uprostřed mapy najednou zablikal modrý bod. A přímo vedle dětí, na velkém, mechem obrostlém kameni, se ve stejnou chvíli objevil naprosto stejný zářivý modrý symbol. Vypadal jako soví pírko zkřížené s dubovým listem.

„Co to je?“ zašeptal Tomášek a přistoupil o krok blíž. Než ho Eliška stihla zastavit, natáhl ruku a tajuplného svítícího symbolu se dotkl.

Ozvalo se cvak. Ne z papíru, ale přímo z kamene. V zeleném mechu se objevila malinkatá skulinka a z ní se ozvalo odkašlání.

Z díry vykoukla hlavička. Byla velká asi jako malé jablíčko a na hlavě měla nasazenou legrační čepičku ze žaludu a celá zářila modrým světlem. Bytost zamrkala velkýma, jantarově žlutýma očima.

„Konečně někdo kdo mi pomůže!“ ozval se tvoreček pisklavým hláskem. „Jsem Píďa, strážce hradu Kamenný vrch. A mám obrovský, přímo katastrofální problém. Vy jste našli mistrovu magickou mapu, takže mi musíte pomoct vy!“

Eliška překvapením málem upustila lupu. „Co? Kdo jsi? My a pomoct? Jak ti můžeme pomoct?“ Chrlili ze sebe Eliška s Tomáškem jeden před druhého šokované otázky.

„Ztratil jsem Kouzelný opukový kamínek. Bez něj se ta vysoká zeď, o kterou se právě opírá vaše paní učitelka, do oběda sesype a do večera i zbytek hradu! Ukradla mi ho straka, kterou přitahují blýskavé věci, a odnesla ho do dutiny tamtoho uschlého stromu. Ale sám tam nemůžu. Ta straka mě nemá vůbec ráda. Kdyby mě uviděla hned by se na mě snesla a klovala do hlavičky.“ Píďa ukázal malinkatým prstem na starou, pokroucenou borovici nedaleko hradeb.

Tomášek se podíval na borovici. Byla opravdu vysoká a dutina v jejím kmeni vypadala trochu strašidelně. Ale paní učitelka stála kousek od křehké zdi a usmívala se na zbytek třídy. Nemohli dovolit, aby se jí něco stalo.

„Neboj se, my ti ho přineseme,“ řekla odhodlaně Eliška a stiskla Tomáškovi ruku.

Opatrně se proplížili vysokou trávou. Tomášek se u stromu postavil na špičky a nakoukl do dutiny. Byla tam úplná tma. Zhluboka se nadechl a strčil ruku dovnitř. Kolem prstů ucítil pavučiny a suché jehličí. Srdce mu bušilo až v krku. Co když tam spí netopýr? Co když jsou tam pavouci? Co když ho něco kousne?! Pak ale konečně nahmatal něco hladkého a studeného. Když vytáhl ruku ven, v dlani mu ležel nádherný, sytě modrý kamínek, který pulzoval slabým světlem.

Rychle běželi zpět k mechem obrostlému kameni. Píďa už netrpělivě poskakoval na kořenech dubu. Když mu Tomášek zachráněný kamínek podal, skřítek se usmál tak široce, až mu žaludová čepička spadla do očí.

„Děkuji vám, odvážní hrdinové!“ vypískl nadšeně. Vzal kamínek, vložil ho do skrytého otvoru v kameni a ten okamžitě přestal svítit. Místo toho celá stará zeď zapraskala a jako zázrakem zpevnila. Každý kámen bezpečně zapadl na své místo. Píďa na děti ještě jednou spiklenecky mrkl a zmizel ve škvíře, která se za ním tiše zavřela.

„Tomášku, Eliško! Kde jste, vy tuláci?“ ozval se hlas paní učitelky Kláry.

Eliška rychle srolovala mapu a s rozběhem ji strčila do ruky panu průvodci, který ji zrovna hledal v trávě kolem sebe.

„Tady je, pane průvodce! Odfoukl ji vítr až za zídku,“ usmála se nevinně.

Starý pán si vzal pergamen, pozorně se podíval na obě děti a pak na ně nenápadně mrkl jedním okem. „A nenašli jste tam ještě něco,“ zeptal se tajemně a schoval mapu pod kabát. Děti jen s úsměvem zavrtěly hlavičkami a pak utíkaly za paní učitelkou.

Když se odpoledne vraceli autobusem zpátky do školky, ostatní děti si povídaly o zbytcích vysoké věže a o tom, jaké mají dobré svačinky z domova. Tomášek a Eliška se spokojeně usmívali, ukusovaly ze svých svačinek a byly rády, že se během jejich návštěvy hradu žádná zeď nezřítila.

Článek Tajemství průvodcovy staré mapy se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Usmyslel si totiž, že když je v lese nejdéle, tak mu to tu vlastně všechno patří. Každý strom, každá šiška, ba i ten vzduch, co fouká mezi větvemi.

Jednoho rána si stoupl doprostřed mýtiny, opřel se o sukovitou hůl a vyhlásil nová pravidla. „Poslouchejte mě, vy holoto lesní!“ zahučel, až z dubu spadly tři žaludy. „Od zítřka zavádím poplatky. Kdo chce spát v mém mechu, přinese mi hrst oříšků. Kdo chce pít z mého potoka, odevzdá mi nejlepší houby. A kdo chce dýchat můj vzduch, donese sladké lesní jahody. Jinak ať si sbalí ranec a táhne o dům dál!“

Zvířátka z toho byla celá tumpachová. Nechtěla se hádat s někým tak starým a nevrlým. A tak se před jezevčí norou začala tvořit fronta. Veverka s pláčem odevzdávala lískové oříšky, které si pracně nasušila na zimu. Paní Ježková přikutálela krásného praváka, kterého chtěla dát dětem k večeři, a zajíci nosili svazečky té nejšťavnatější trávy. Jezevec to všechno hromadil ve své noře, cpal si břicho a mnul si tlapky, jak na to chytře vyzrál.

Všiml si toho ale i někdo jiný. Kmotra liška. Seděla na pařezu, koukala na ten smutný průvod a kroutila hlavou. „Tak takhle by to, starochu, nešlo,“ zamumlala si pod vousy. „Zajícům kručí v břiše a ty tu praskáš ve švech? Na tebe musí platit trochu jiná měna.“

Druhý den večer, když už slunce zalezlo za kopec a na nebi se rozsvítily první hvězdy, zaklepala liška na jezevčí noru. Chroustal vylezl ven, v zubech stéblo trávy, a hned natahoval tlapu. „Tak co mi neseš, zrzundo? Daň za vzduch, nebo za mech?“ Liška ukázala prázdné tlapky. „Nenesu ti oříšky, Chroustale. Nesu ti něco mnohem lepšího. Radu. Ale jestli o ni nestojíš, já si ji nechám pro sebe.“

Jezevec zpozorněl. Chamtivost v něm hlodala. „Jakou radu? Mluv!“ „Víš,“ pošeptala mu liška spiklenecky, „tam za kopcem, jak je ta stará tůňka v olšinách… tam se dějí věci. Když je úplně jasno a tma jako v pytli, plavou tam na hladině zlaté mince. Jen tak se tam houpou. Stačí natáhnout ruku a vylovit je. Ale já do studené vody nelezu, vodu nemám vůbec ráda. Ty jsi ale pán lesa, tobě ty mince vlastně patří.“

Jezevci se zalesklo v očích. Zlaté mince! Kdyby je měl, mohl by si nechat z města přinést pečenou husu a medové koláče. Ani nepoděkoval, popadl klobouk a pelášil k olšinám, jak nejrychleji mu ty jeho krátké nohy dovolily.

Doběhl k tůňce. Voda byla klidná, tichá a černá jako tuš. A opravdu! Na hladině se třpytily jasné, zlatavé mince. Skoro se zdálo, že na něj pomrkávají. Chroustal vůbec nepoznal, že to jsou jen odrazy hvězd z noční oblohy. Viděl jen zlato.

Naklonil se nad vodu a chňapl tlapou. Nic. Zkusil to znovu, natáhl se ještě víc, ztratil rovnováhu a… ŽBLUŇK!

Sletěl do tůně po hlavě. Voda byla studená jako led. Jezevec prskal, plácal kolem sebe, šlapal vodu, až se nakonec celý promáčený, obalený žabincem a bahnem vyškrábal na břeh. Zuby mu drkotaly tak nahlas, že to znělo jako klapání mlýnského kola.

Ráno našla zvířátka jezevce zalezlého hluboko v noře. Kýchal tak silně, až z dubu opadalo i to poslední listí, a z nosu mu kapalo. Kmotra liška stála před norou, vesele pomrkávala na veverku a nahlas pronesla: „Kdo chce obírat ostatní a nemá nikdy dost, ten nakonec pěkně ostrouhá. A místo zlata vyloví jen pořádnou rýmu.“

A od toho dne už v lese nikdo žádné daně z mechu nevybíral. Zvířátka si zase v klidu chroustala své oříšky a jezevec byl rád, že mu paní Ježková občas ze soucitu uvařila šípkový čaj s medem. Sám totiž zjistil, že chamtivost zatemňuje rozum a že nejlepší vzduch je ten, který mohou dýchat všichni společně a zadarmo.

Článek O jezevci, který chtěl vybírat daně z mechu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Ale kohoutek byl lakomý. Když našel něco on, rychle to sezobl sám a dělal, že nic nevidí.

Jednoho sychravého odpoledne našel kohoutek pod starým kořenem obrovské, tvrdé zrno. Bylo větší než jakékoli jiné. Místo aby zavolal slepičku, rozhlédl se, rychle natáhl krk a zrno spolkl. Jenže zrno bylo příliš velké. Uvízlo mu v hrdle. Kohoutek začal lapat po dechu, peří se mu zježilo a padl do trávy.

„Slepičko,“ zasípal těžce, „prosím, běž ke studánce… přines mi vodu, jinak je se mnou konec.“

Slepička neváhala ani vteřinu. Zapomněla na kohoutkovu sobeckost, zvedla křídla a běžela po mechové pěšině kolem lesa, až k malé studánce.

„Studánko, studánko, dej mi trochu vody pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech,“ prosila.

Studánka zahučela z hlubin: „Vodu ti dám, ale nejdřív mi musíš přinést stříbrný lístek ze starého stromečku, který roste na kopci.“

Slepička běžela dál, až na kopec, kde stál mohutný stromeček s větvemi plnými stříbrného listí.

„Stromečku, stromečku, dej mi lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech.“

Stromeček zašustil větvemi a řekl: „Lístek ti dám, ale je mi zima na kmen. Běž ke švadlence a přines mi od ní hřejivý šátek.“

Slepička spěchala k malé chaloupce na okraji lesa, kde bydlela švadlenka. Seděla za kolovratem a tiše předla.

„Švadlenko, švadlenko, dej mi šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech.“

Švadlenka se na ní podívala od svého kolovrátku: „Šátek bych ti dala, ale boty se mi rozpadly a nemohu dojít pro nové nitě. Běž k ševci a přines mi pevné střevíčky.“

Slepička utíkala přes kořeny a kameny do vesnice. Švec seděl ve své dílně a tloukl kladívkem. Slepička už sotva pletla nohama, ale spustila:

„Ševče, ševče, dej mi střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Švec ji přerušil: „Střevíčky pro švadlenku mám skoro hotové, ale došla mi dratev. Potřebuji pevné prasečí štětiny, abych je mohl došít. Běž za prasátkem a vypros od něj hrst štětin.“

Slepička pelášila k chlívku na kraji vsi. Prasátko tam spokojeně leželo v blátě.

„Prasátko, prasátko, dej mi štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Prasátko zachrochtalo: „Klidně ti štětiny dám, ale mám hroznou chuť na něco dobrého. Dones mi od kravičky džbánek husté smetany.“

Slepička, ač už celá unavená, spěchala na pastvinu za hnědou kravičkou.

„Kravičko, kravičko, dej mi smetanu pro prasátko. Prasátko dá štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Kravička se na ni smutně podívala: „Ráda bych ti dala smetanu, slepičko, ale podívej se. Tráva na pastvině je suchá a bez chuti. Nemám z čeho mléko udělat. Běž na velkou louku a přines mi náruč šťavnaté travičky.“

Slepička z posledních sil běžela na velkou louku pod lesem. Ale i tam bylo všechno zežloutlé a zvadlé.

„Louko, louko, dej mi travičku pro kravičku. Kravička dá smetanu pro prasátko. Prasátko dá štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Louka smutně zašustila suchými stébly: „Dám ti travičku, ráda, ale sama umírám žízní. Slunce pálí a země je popraskaná. Nejdříve mi musíš vyprosit z nebe trochu rosičky, aby mě zavlažila. Pak teprve vyroste svěží tráva.“

Slepička už nemohla dál běhat. Její nožky byly uběhané, ale pomaličku vyšla až na vrchol kopečku, aby ji nebe dobře slyšelo. Upřela unavené oči k šedivému nebi a poprosila:

„Nebíčko, prosím… dej louce trochu rosičky. Jen trošičku. Louka dá travičku pro kravičku, kravička dá smetanu pro prasátko, prasátko dá štětiny pro ševce, švec dá střevíčky pro švadlenku, švadlenka dá šátek pro stromeček, stromeček dá lístek pro studánku a studánka dá vodu pro mého kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Nebe se nad malou, věrnou a vyčerpanou slepičkou smilovalo. Šedivé mraky se pohnuly a na uschlou louku se snesla chladivá, čistá, třpytivá ranní rosička.

A v tu ránu se stal zázrak!

Louka se zavlažila, zazelenala a okamžitě na ní vyrostla ta nejšťavnatější tráva. Slepička ji natrhala a běžela:

Dala travičku kravičce, kravička jí dala smetanu. Běžela se smetanou k prasátku, prasátko jí dalo štětiny. Běžela se štětinami k ševci, švec došil střevíčky a dal jí je. Běžela se střevíčky ke švadlence, švadlenka jí dala hřejivý šátek. Běžela ke stromečku, obmotala mu šátek kolem kmene a stromeček jí shodil stříbrný lístek. Běžela ke studánce, hodila lístek na hladinu a slepička si mohla do zobáčku nabrat chladivou, čistou vodu.

Běžela jako o závod zpátky za kohoutkem. Ten už měl zavřené oči a sotva se hýbal. Slepička mu rychle vlila vodu do zobáku. Voda zrno spláchla, kohoutek polkl, zhluboka se nadechl a otevřel oči.

Byl zachráněn.

Když se postavil na nohy, podíval se na utrmácenou slepičku. Uvědomil si, co všechno pro něj musela udělat, zatímco on se s ní ani nechtěl rozdělit o zrníčko. Od toho dne už kohoutek nikdy nebyl hamižný. Pochopil, že ani to největší zrníčko za ten obrovský strach a útrapy nestojí.

Článek O kohoutkovi a slepičce se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Nejdřív se ztratil myšce polní skleněný korálek, který si přikutálela až od cesty a měla ho v noře místo lustru. Pak přišla o své parádní zrcátko sojka. A panu jezevci dokonce zmizel z předzahrádky staniol od čokolády, se kterým si chtěl podložit křeslo.

A co dělala straka? Seděla na samé špičce toho nejvyššího dubu, prohlížela si svůj nakradený poklad a na celé kolo se všem posmívala: „Kdo je hloupý, ať je chudý! Já mám doma blyštivo, vy máte jen hlínu a bláto!“

Zvířátka v lese z toho byla celá tumpachová. Nešlo o to, že by bez zrcátka nebo staniolu nemohla žít, ale ta pýcha a drzost jim nedala spát. A tak se sebrala a šla za Kmotrou liškou. Vědělo se totiž, že Kmotra liška má pod čepicí a na každého vyzraje.

Liška je vyslechla, podrbala se zadní tlapou za uchem a povídá: „Ono se říká, že na hrubý pytel patří hrubá záplata. A na zloděje jakbysmet. Nechte to na mně.“

Kmotra liška nelenila. Vzpomněla si, že nedaleko hájovny leží v trávě prázdná plechovka od sardinek. Krásně se na sluníčku blýskala, hotové stříbro. Liška ji opatrně vzala do tlamy a donesla ji doprostřed mýtiny, přímo pod onen dub, kde bydlela straka.

Pak ale udělala věc, nad kterou by lecjaký oukropa kroutil hlavou. Šla ke starému smrku, co ronil hustou, voňavou a pekelně lepivou smolu. Nabrala smolu na klacík a celou plechovku zespodu a zevnitř pořádně napatlala. Nechala jen okraje čisté, aby to házelo ta správná prasátka. Plechovku postavila pěkně na kámen, aby byla dobře vidět.

Sama se schovala za ostružiní a čekala.

Netrvalo ani čtvrt hodiny a straka na dubu zpozorněla. Kývla hlavou doleva, kývla doprava a už to viděla. Na pařezu leží něco, co se leskne víc než všechny její korálky! Oči jí zasvítily chamtivostí.

„To musí být moje!“ krákla a snesla se dolů.

Její chamtivost byla silnější než opatrnost. Straka přistála přímo v plechovce. Radostně do ní klovla, ale pak chtěla popadnout kořist a letět zpátky. Jenže ejhle! Nožičky se ani nehnuly.

Zabrala křídly, až z ní peří lítalo, a jak se celá splašila, přilepila si k té smůle i ocas. Byla chycená jako v pasti. Cukala sebou, nadávala, ale smola držela jako čert.

V tu chvíli vystoupila z ostružiní Kmotra liška.

„Copak, copak, paní Strako?“ promluvila liška medovým hlasem. „Rozhodla jste se, že u nás na mýtině zapustíte kořeny? Nebo se vám ten kousek plechu líbí tak, že ho nechcete dát z pařátů?“

Straka pochopila, že narazila. Přestala sebou mlít a potupně svěsila hlavu. „Kmotro liško, smiluj se! Pusť mě, vždyť já tu umřu hlady a žízní.“

„Ale kdepak umřít,“ odvětila liška a sedla si naproti ní. „Já tě pustím. Ale má to podmínku. Do večera mi sem na pařez sneseš všechno co jsi u nás v lese nakradla. Všecko do posledního střípku. A jestli se v tomhle lese ztratí ještě někdy něco lesklého, najdu si tě. A věř mi, že smola je to nejmenší, co tě potká.“

Straka slíbila hory doly, jen aby byla volná. Liška vzala tlustou větev, opřela se do plechovky a straku s hlasitým mlasknutím odloupla. Pár pírek tam sice zůstalo, ale to už tak u zlodějů bývá, že nikdy neodejdou s úplně čistým štítem.

A pointa? Ta je prostá jako facka. Zlodějské prsty, nebo v tomhle případě pařáty, nakonec vždycky uvíznou v pasti. Straka do večera všechno vrátila a od té doby v lese nic nechybělo. Lišce se zvířátka hluboce uklonila a Kmotra byla spokojená, že v revíru zase vládne klid.

Článek Jak liška vyškolila straku zlodějku se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jednoho dne se nejstarší bratr vydal do lesa kácet duby. Matka mu do rance zabalila pečenou husu, sladký koláč a láhev vína, aby mu síly nechyběly. Sotva však zaťal sekeru do prvního kmene, objevil se před ním šedivý stařeček s tváří vrásčitou jako kůra staletého stromu.

„Dobré jitro, mládenečku,“ zaskřehotal stařeček. „Mám břicho prázdné a v krku sucho. Nepodělil by ses o kousek koláče a doušek vína?“

Nejstarší bratr si jen odplivl: „Kdybych dal tobě, nezbylo by pro mě. Jdi svou cestou, dědku!“

Sotva se však stařeček ztratil v mlze, bratr se napřáhl k úderu, sekera sklouzla a on se hluboko řízl do ruky. Musel se s pláčem vrátit domů. Totéž se stalo i prostřednímu bratrovi. I on byl lakomý, i on stařečka odehnal a brzy se s bolestí v noze belhal zpět k vesnici.

Tehdy předstoupil Popleta. „Otče, nechte mě jít do lesa,“ poprosil. Otec se jen zasmál: „Tvoji bratři pohořeli, a ty, který ani sekeru neudržíš, chceš uspět?“ Ale nakonec ho pustil. Matka mu však dala jen suchou placku upečenou v popelu a láhev kyselého piva.

Když Popleta došel k mýtině, stařeček tam už čekal. „Dobrý muži,“ řekl Popleta uctivě, „mám jen tuhle popelavou placku, ale jestli ti nevadí, že je tvrdá, sedni si a jez se mnou.“

Stal se zázrak. Jakmile usedli, popelavá placka se proměnila v nadýchaný koláč a kyselé pivo v to nejsladší víno. „Máš dobré srdce,“ řekl stařeček, když dojedli. „Tamhle u kořenů starého dubu najdeš odměnu. Vykopej ji a jdi rovnou do města.“

Popleta kopal a z hlíny vytáhl husu. Nebyla to však obyčejná husa. Každé její pírko bylo z ryzího zlata a svítilo tak silně, že prosvětlilo i ten nejtmavší kout lesa.

Popleta vzal husu do podpaží a vydal se k městu. Cestou se zastavil v hostinci. Hostinský měl tři dcery, které, jakmile spatřily zlatého ptáka, nezatoužily po ničem jiném než po jediném pírku. „Stačilo by jedno malé pírko a byly bychom bohaté,“ šeptala nejstarší. Když Popleta na chvíli nedával pozor, přikradla se k huse a chtěla pírko vyškubnout. Ale běda! Jakmile se dotkla křídla, její ruka zůstala k huse přilepená jako přilepená.

„Pomoz mi!“ vykřikla na druhou sestru. Ta přiběhla, chytila starší za ruku, aby ji odtrhla, ale v tu ránu k ní byla přilepená také. Třetí sestra se pokusila pomoci oběma, a dopadla stejně.

Ráno Popleta vstal, vzal husu pod paži a kráčel dál. Vůbec si nevšímal, že za ním vlají tři dívky jako ocásek u papírového draka.

Na poli pracoval farář. Když uviděl ten podivný průvod, rozhněval se: „Nestydaté dívky, proč takhle běháte za mladíkem?“ Chytil tu nejmladší za rukáv, aby ji zastavil, a v tu vteřinu už musel cupitat s nimi. Za farářem se přilepil kostelník a za kostelníkem dva sedláci, kteří šli kolem. Celkem sedm lidí teď tvořilo komický řetěz, který se neohrabaně kymácel za klidně kráčejícím Popletou.

Došli až do hlavního města, kde žil král se svou dcerou. Princezna byla tak vážná a smutná, že král vyhlásil: „Kdo moji dceru rozesměje, ten dostane její ruku a půl království.“

Když princezna vyhlédla z okna a uviděla ten zmatek: Popletu s vážnou tváří a za ním sedm lidí, kteří se jeden druhého drželi, klopýtali přes kameny a vztekle na sebe pokřikovali, neudržela se. Nejprve se jí cukly koutky, pak se ozvalo tiché uchechnutí a nakonec vypukla v tak hlasitý smích, že se otřásaly i zámecké věže.

Král sice viděl svou dceru šťastnou, ale představa, že by se princezna měla provdat za prostého chlapce z lesa, se mu ani trochu nelíbila. „Smích je jedna věc,“ prohlásil král a upřel na Popletu přísný pohled, „ale královský majestát vyžaduje víc. Splníš-li tři úkoly, bude svatba. Pokud ne, odejdeš s prázdnou.“

První zkouška: Bezedné břicho

Král poručil, aby Popleta našel někoho, kdo dokáže vypít všechen víno z královských sklepů. Popleta si vzpomněl na stařečka, spěchal do lesa a na mýtině našel smutného muže. „Mám takovou žízeň, že ji nic neuhasí,“ naříkal muž. Popleta ho přivedl do zámku a muž během jediného dne vypil všechny sudy až do poslední kapky.

Druhá zkouška: Hora chleba

Král se zamračil a dal druhý úkol: „Najdi někoho, kdo sní horu chleba upečenou z tisíce měřic mouky!“ Popleta se vrátil do lesa a potkal jiného muže, který si utahoval opasek. „Mám takový hlad, že bych snědl i skálu,“ stýskal si. V zámku pak tento hladovec spořádal celou horu chleba, až zbyla jen jediná kůrka.

Třetí zkouška: Loď na zemi i na vodě

Král, už celý rudý vzteky, zvolal: „Poslední úkol! Přiveď mi loď, která pluje po vodě stejně dobře jako po suché zemi!“ Popleta šel naposledy za stařečkem. Ten jen poklepal holí o zem: „Protože jsi byl štědrý, dám ti i takovou loď.“ Než slunce zapadlo, připlul Popleta k hradbám na lodi, která nepotřebovala vlny ani vítr, aby klouzala po trávě.

Teprve tehdy král pochopil, že nad Popletou drží ochrannou ruku mocná síla a že jeho štěstí nepochází z lsti, ale z laskavosti. Král musel dodržet slovo. I když se mu zpočátku chudý Popleta nezdál, po třech těžkých zkouškách, které mu stařeček z lesa pomohl splnit, uznal, že chlapcovo dobré srdce je cennější než všechny poklady světa.

Svatba byla velkolepá a zlatá husa dostala čestné místo v královské zahradě. A ti přilepení lidé? Nebojte, jakmile Popleta princeznu rozesmál, kouzlo pominulo a oni se rozutekli do všech světových stran, hanbou se červenajíce za svou chamtivost.

Článek O zlaté huse a nečekaném řetězu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Starat se o ještěrky, to není žádná legrace. Ještěrka je zvíře mrštné, věčně někde lítá za mouchami, a když přijde čas, musí převléct kabát. Tedy svléknout starou kůži. A to máte jako zkoušet si sako po dědečkovi. Buď to dře v podpaží, nebo máte krátké rukávy. Šupinka měl proto pořád plné ruce práce. Tu musel pomoct ještěrce Františce, které se stará kůže zachytila za uchem, tam zase mladému Edovi vysvětloval, že když se svléká, nesmí se u toho drbat o ostružiny, jinak bude vypadat jako rozedraná hadra.

Byl to klidný život. Slunce hřálo, mouchy bzučely a Šupinka měl ve své dílničce pod kořenem pečlivě srovnané lahvičky s ranní rosou, kterou ještěrkám leštil ty jejich zelené šupiny, až se blýskaly jako opravdové smaragdy.

Jenže, jak už to na světě chodí, klid nikdy netrvá věčně. Kousek za lesem stál zámek a v tom zámku bydlel baron z Nudorfu. Byl to člověk sice bohatý, ale rozumu byste něj našli jen pomálu. A jeho žena, baronka, ta byla ještě horší. Když měla k večeři husu, chtěla páva. Když jí ušili hedvábné šaty, stěžovala si, že nejsou utkané z měsíčního svitu.

Jednoho dne si baronka usmyslela novou hloupost

„Muži,“ povídá u snídaně a klepe lžičkou do vajíčka na hniličko, „viděla jsem v lese ty zelené ještěrky. Ty se tak krásně lesknou! Chci z nich mít rukavičky. A hned!“

Baron, místo aby ženě vysvětlil, že ještěrka patří hezky do lesa na kámen a ne na ruce, zavolal svého vrchního lovce Lojzu. Lojza byl chlap jako hora, svalů měl na rozdávání, ale pod kloboukem mu to taky moc nemyslelo. Vlastně mu to nemyslelo skoro vůbec.
„Lojzo,“ nařídil baron, „vezmeš sítě a nachytáš ty nejzelenější ještěrky. A běda ti, jestli se vrátíš s prázdnou!“

Druhý den ráno sedí Šupinka na kameni, zrovna čistí Františce ocásek od zaschlého bláta, a najednou slyší dupot, jako by se blížilo stádo splašených krav. Z lesa se vyřítil Lojza se svými pacholky. V rukou měli sítě na motýly, přes rameno plátěné pytle a dupali u toho v mechu, až z toho padaly šišky ze stromů.

Šupinka se schoval za mateřídoušku a poslouchá

„Tady to musí bejt, šéfe,“ sípe jeden z pacholků. „Tady je to samá ještěrka, to budou rukavičky pro paní baronku jedna báseň!“

Když to Šupinka uslyšel, vůbec se nenaštval. Kdepak. Vztekat se, to je pro lidi, co nevědí kudy kam. Šupinka se zamyslel. Poškrábal se na bradě, poklepal si na čelo a pak svolal všechny ještěrky pod velký lopuch.
„Tak poslouchejte, bando šupinatá,“ řekl tichým, ale přísným hlasem. „Tamhle ti mizerové si na vás přinesli sítě a chtějí z vás udělat rukavičky. Ale my jim ukážeme. My na ně chytře vyzrajeme. Edo, ty jsi z vás největší. Pojď sem mám nápad.“

Běžel do své dílny a přinesl plátěný pytlík. V něm měl vápencový prach z nedalekého lomu a pak svůj největší poklad – střípek ze starého zrcátka, který kdysi našel na cestě. Prach si strčil do kapsy a střípek si schoval za vestičku. Pak zavelel:

‚Všichni na svá místa!‘ Ještěrky se rozutekly rychleji, než bys řekl šup. Pár se jich skrylo do dutých pařezů, jiné do hromady spadaného listí, a ty nejmenší do chvojí, kde vypadaly jako jehličí.

Lovci vešli do lesa

Do těžkého ticha lesa se nejdřív ozvalo jemné zapraskání. ‚To je jen větev,‘ utěšoval se Lojza. Ale pak, hned u jeho ucha, něco zasyčelo. Ššššš-pšššt! A pak se z mechu začaly ozývat hluboké steny, jako by snad ožívaly a hekaly samotné kořeny lesa. Byly to ještěrky, co se tiskly do dutin pařezů a přesně podle Šupinkových instrukcí vydávaly ty nejdivnější zvuky, jaké jen ze svých tlamiček dokázaly vyloudit. Když lovci uviděli, jak se tráva a listí vlní, aniž by foukal vítr (to ještěrky tlapkami trhaly za trsy), začalo jim být ouzko. Pacholci se tiskli k sobě a Lojza už držel síť spíš jako štít. Strach je začal svírat, přesně jak Šupinka naplánoval. Les kolem nich už nebyl jen les, bylo tisíce očí a tisíce neznámých zvuků.

Slunce se zrovna začalo sklánět k západu. Lesem se táhly dlouhé stíny a z mechu stoupala večerní mlha a nastal čas pro zlatý hřeb. Lojza s pacholky opatrně našlapovali kolem zídky, sítě připravené.

Šupinka dal ještěrkám domluvené znamení a zavelel: ‚A teď, Edo, ty jsi největší. Ty se připrav k té hladké skále! Ostatní, ani muk!‘

Vtom Šupinka vyskočil na nejvyšší kámen. Namířil střípek zrcátka tak, aby chytil poslední rudé paprsky zapadajícího slunce a namířil je přesně na Edu, který stál na výstupku před kusem hladké skály. Odrážející se světlo udělalo společně s větvičkami a listy kolem na skále obrovský, děsivý stín. Večerní mlha navíc ten stín rozmazala, takže to vypadalo, jako by se před lovci vztyčil drak velký jako stodola!

Než se lovci stačili vzpamatovat, Šupinka skočil do starého, dutého pařezu a z plných plic zařval. Pařez zafungoval jako parádní tlampač, který jeho hlas mnohonásobně zesílil. „RROOAAARRR! KDO MI TU CHCE CHYTAT MOJE DĚTI?!“ zadunělo lesem, až to pacholkům rvalo uši.

Lojza ztuhl. Podíval se na obří stín na skále, který otevíral tlamu (to Eda jen zívnul, protože už byl přece jen večer), a kolena se mu roztřásla jako sulc.
„P-p-p-pro pána,“ vykoktal, zahodil síť do křoví a zařval: „Zdrhejte! Je tu drak!“

Kdo uteče, vyhraje. Ale kdo utíká moc rychle, někdy zakopne i o vlastní nohy. Lojza s pacholky upalovali z lesa takovým fofrem, že ztratili boty, potrhali si kalhoty a nezastavili se dřív než na zámeckém nádvoří.

Baron se zrovna procházel po balkóně, a když viděl tu spoušť, jen spráskl ruce. Lojza mu vykládal, že v lese žije stohlavá saň a že jestli chce baronka rukavičky, ať si je radši uplete z ovčí vlny, protože on už do toho lesa nepáchne, ani kdyby mu platili zlatem.

Baronka sice dělala chvíli ofuky, ale když viděla, jak je Lojza bledý jako stěna, raději vzala zavděk těmi pletenými.

A Šupinka? Ten dole u zídky slavil jak lovce parádně napálili. Ještěrky vylezly z děr, smály se, až se za břicha popadaly, a slunce zapadlo přesně tak, jak zapadnout mělo.

Článek Jak ještěrka k drahokamové kůži přišla a baron ostrouhal se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Nedaleko králova zámku ležel velký, tmavý les. V tom lese, pod starou lípou, byla studna. Když byly dny horké, chodila nejmladší princezna do lesa a sedávala na jejím chladném okraji. A když jí byla dlouhá chvíle, brala si svou nejmilejší hračku – těžkou zlatou kouli. Vyhazovala ji do výšky a zase chytala.

Stalo se však jednoho dne, že zlatá koule nespadla princezně do nastavených rukou. Princezna ji nechytila, bouchla o zem, odrazila se a skutálela se rovnou do studny. Princezna ji sledovala očima, ale koule zmizela. Studna byla tak hluboká, že na dno nebylo vidět.

Dívka začala plakat. Plakala stále hlasitěji a nemohla se utišit. Náhle uslyšela hlas: „Copak ti je, královská dcero? Pláčeš tak, že by se i kámen ustrnul.“

Rozhlédla se, odkud ten hlas přichází, a uviděla žabáka, který natahoval z vody svou tlustou, ošklivou hlavu.

„Ach, to jsi ty, starý žabáku?“ řekla princezna. „Pláču pro svou zlatou kouli, která mi spadla do vody.“

„Tak už neplač,“ odpověděl žabák. „Mohu ti pomoci. Ale co mi dáš, když ti tvou hračku vytáhnu?“

„Cokoliv budeš chtít, milý žabáku,“ vyhrkla rychle. „Své šaty, své perly a drahokamy, a k tomu i zlatou korunku, kterou nosím.“

Žabák zakroutil hlavou. „Tvé šaty, perly ani tvou zlatou korunku nechci. Ale když mě budeš mít ráda, když smím být tvým společníkem, sedět vedle tebe u tvého stolu, jíst z tvého zlatého talířku, pít z tvého pohárku a spát ve tvé postýlce, když mi tohle slíbíš, ponořím se dolů a kouli ti přinesu.“

„Ano, ano, slibuji ti všechno, co chceš, jen mi tu kouli přines!“ řekla princezna. V duchu si ale myslela: Co ten hloupý žabák plácá? Sedí ve vodě s ostatními žábami a kváká. Ten přece nemůže být mým společníkem.

Jakmile žabák dostal slib, potopil se. Za malou chvíli vyplaval, v tlamě držel zlatou kouli a vyhodil ji do trávy. Princezna byla štěstím bez sebe, když svou krásnou hračku zase viděla. Popadla ji a rozběhla se pryč.

„Počkej! Počkej!“ volal žabák. „Vezmi mě s sebou, já neumím skákat tak rychle jako ty!“

Nebylo mu to nic platné. Princezna ho neposlouchala, běžela domů a na ubohého žabáka brzy úplně zapomněla.

Druhého dne

Když princezna seděla s králem a celým dvorem u stolu a jedla ze svého zlatého talířku, ozvalo se na mramorových schodech pleskání. Plesk, plesk, plesk. Někdo lezl nahoru. Když byl nahoře, zabušil na dveře a zavolal: „Královská dcero nejmladší, otevři mi!“

Princezna vstala a šla se podívat, kdo to tluče. Otevřela dveře a před ní seděl žabák. Rychle dveře přibouchla, sedla si zpátky ke stolu a byla celá bledá.

Král viděl, jak je jeho dcera rozrušená, a zeptal se: „Čeho se bojíš, dítě? Stojí snad za dveřmi obr a chce tě odnést?“

„Ach ne,“ odpověděla, „není to obr, je to ohavný žabák.“ A vyprávěla otci, co se včera u studny stalo a co žabákovi slíbila. „Nikdy bych nevěřila, že vyleze ze své vody ven. A teď je tady a chce jít ke mně.“

Vtom se ozvalo druhé zabušení a hlas: „Královská dcero nejmladší, otevři mi! Copak nevíš, co jsi včera slíbila u hluboké studně? Královská dcero nejmladší, otevři mi!“

Král se na dceru přísně podíval. Jeho hlas byl pevný a nepřipouštěl odmluvu. „Co jsi slíbila, to musíš dodržet. Jdi a pusť ho dovnitř.“

Princezna šla s odporem otevřít. Žabák vlezl dovnitř a skákal jí rovnou k nohám až k židli. „Zdvihni mě k sobě,“ poručil. Dívka váhala, dokud jí to král znovu přísně nenařídil.

Jakmile byl žabák na židli, chtěl na stůl. Když byl na stole, řekl: „Přisuň mi svůj zlatý talířek blíž, abychom mohli jíst společně.“ Udělala to, ale bylo vidět, že to nedělá ráda. Žabákovi chutnalo, ale princezně uvízlo v krku každé sousto.

Když se najedli, žabák řekl: „Jsem unavený. Odnes mě do svého pokoje, ustel svou hedvábnou postel a půjdeme spát.“

Princezna začala plakat. Bála se studeného žabáka, kterého se nechtěla ani dotknout, a teď měl spát v její čisté, bílé posteli. Král se ale rozhněval a řekl: „Kdo ti pomohl, když jsi byla v nouzi, tím teď nesmíš opovrhovat.“

Nedalo se nic dělat. Vzala žabáka do dvou prstů, odnesla ho nahoru a posadila do kouta v ložnici. Když si ale lehla do postele, přilezl k ní a řekl: „Jsem unavený, chci spát tak dobře jako ty. Zdvihni mě, nebo to povím tvému otci!“

To princeznu rozzlobilo k nepříčetnosti. Popadla žabáka a vší silou jím mrštila o kamennou stěnu.

„Teď budeš mít konečně pokoj, ty ohavná žábo!“ křikla.

Ale když tělo dopadlo na zem, nebyl to mrtvý žabák. Stál tam princ s krásnýma, laskavýma očima. Kletba, kterou na něj uvrhla zlá čarodějnice, se zlomila ve chvíli, kdy princezna přestala být lhostejná a v záchvatu vzteku odmítla jeho žabí podobu.

Podle vůle jejího otce se králevic stal jejím milým společníkem a později se konala veliká svatba. Vyprávěl jí o svém zakletí a o tom, že ho nikdo jiný na světě nemohl vysvobodit, jen ona. A slíbili si, že hned zítra odjedou do jeho království.

Dalšího dne ráno

Sotva slunce vyšlo, zastavil před zámkem kočár tažený čtyřmi bílými koňmi, kteří měli na hlavách pštrosí pera a byli zapřaženi do zlatých řetězů. Vzadu na zlatém kočáře stál sluha mladého krále. Jeho věrný Jindřich.

Když byl jeho pán zaklet do podoby žabáka, věrný Jindřich se tak rmoutil, že si nechal kolem srdce ukovat tři silné železné obruče, aby mu nepuklo žalem a bolestí.

Nyní měl kočár odvézt mladého krále do jeho říše. Věrný Jindřich pomohl oběma nastoupit, sám si stoupl dozadu a byl plný radosti z vysvobození.

Když ujeli kus cesty, uslyšel králevic za sebou silné zapraskání, jako by se něco rozbilo. Otočil se a zavolal:

„Jindřichu, praská vůz?“ „Ne, pane, to není vůz. To je obruč z mého srdce, které leželo ve velkých bolestech, když jste seděl ve studni a byl jste žabákem.“

Po chvíli to zapraskalo podruhé a pak potřetí. Králevic si pokaždé myslel, že se rozbil kočár. Ale byly to jen železné obruče, které praskaly a odpadávaly ze srdce věrného Jindřicha, protože jeho pán byl vysvobozený a konečně šťastný.

Článek Žabí král a věrný Jindřich se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Zatímco starší sestry si hrály s potopenými poklady, nejmladší víla trávila dny tím, že poslouchala vyprávění své babičky o lidském světě nad hladinou. Ten svět jí připadal plný neznámých a zajímavých věcí, podivných lidí, kteří neměli ocasy jako ona a teplého slunce, které dolů do hlubin moře nedosáhlo. Když jí konečně bylo patnáct let, směla poprvé vyplavat na hladinu.

Právě toho večera zuřila na moři strašlivá bouře. Těžké vlny rozbily velkou plachetnici na kusy. Víla mezi potápějícími se trámy zahlédla mladého prince. Nemohla ho jen tak nechat utonout. Podepřela mu hlavu a plavala s ním celou noc, až ho za svítání položila na jemný písek nedaleko bílého kláštera. Schovala se za útesy a sledovala, jak z budovy vychází mladá dívka. Princ se v tu chvíli probudil a usmál se na ni. Myslel si, že to ona mu zachránila život. Mořská víla, která to celé sledovala zpoza kamenů se smutně ponořila zpět do hlubin.

Jenže mořská víla nemohla na prince zapomenout. Toužila po lidském světě. Stále víc a víc, až se jednoho dne v zoufalství vydala k mořské čarodějnici. „Pomohu ti,“ zakrákala čarodějnice v temné jeskyni. „Dám ti nohy, abys mohla chodit po souši. Ale varuji tě. Každý tvůj krok bude bolet, jako bys našlapovala na ostré střepy skla. A jako odměnu si vezmu tvůj krásný hlas. Už nikdy nepromluvíš, ale budeš mít lidské nohy. Zůstaneš člověkem napořád, pokud ti princ vyzná lásku a vezme si tě za ženu. Pokud ne, s prvními paprsky slunce po jeho svatbě se proměníš v mořskou pěnu a zemřeš.“

Víla přesto souhlasila. Vypila čarodějný nápoj a usnula.

Na břehu

Když se probudila zjistila, že leží na pláži. Před ní stál princ. Ve chvíli, kdy se pokusila vstát, nohy ji zabolely přesně tak, jak ji čarodějnice varovala. Přesto se na něj usmála.

Princ ji vzal do svého zámku. Měl ji rád. Byla to jeho tichá společnice, jeho dobrá přítelkyně, kterou choval v srdci jako milou sestru. Ale jeho pravá láska patřila dívce z pláže, o které věřil, že ho tehdy vytáhla z vln. Malá mořská víla neměla hlas. Nemohla mu říct kdo je, odkud přichází ani, že to byla ona, kdo ho tehdy za bouře zachránil. A tak dělala to jediné co mohla – tančila. Tančila pro prince i když ji každý její krok bolel jako rána nožem.

Když král rozhodl, že se princ musí oženit s dcerou sousedního krále, princ se bránil, dokud nezjistil, že tou princeznou je právě ona dívka z kláštera. A zatímco jeho štěstí neznalo mezí, víle tiše pukalo srdce. Věděla, že podle dohody s čarodějnicí se první ráno po princově svatbě promění v mořskou pěnu a zemře.

Svatba se slavila na nádherné lodi. Když slunce zapadlo, víla stála u zábradlí a dívala se do temných vln. Vtom se na hladině objevily její sestry. Měly ostříhané vlasy – daly je čarodějnici výměnou za její záchranu. „Sestřičko!“ volaly a podávaly jí ostrý nůž. „Zabodni to princi do srdce dřív, než vyjde slunce! Až jeho krev skane na tvé nohy, srostou zpět v rybí ocas a ty se k nám vrátíš do moře. Udělej to, nebo zemřeš! Pospěš si, slunce již vychází!“

Volba srdce

Víla vzala nůž do třesoucích se rukou. Došla k plátěnému stanu, kde spal princ se svou novou nevěstou. Viděla, jak se princ ve spánku usmívá. Podívala se na ostří nože a pak na něj. Ne. Nedokázala by ublížit tomu, koho měla tak ráda. S tichým vzdechem vyběhla zpět na palubu a hodila nůž daleko do moře.

V tu chvíli na obzoru vykoukl první sluneční paprsek. Víla cítila, jak se její tělo rozpouští a mění se v chladnou mořskou pěnu. Ale nezemřela. Zvedla se z vln a zjistila, že se vznáší ve vzduchu. Kolem ní poletovaly průsvitné bytosti. „Kdo jste? A kde to jsem?“ zeptala se a ke svému překvapení zjistila, že má zpět svůj hlas, i když zněl jako šumění větru.

„Jsme dcery vzduchu,“ odpověděla jedna z bytostí. „Mořská víla nemá nesmrtelnou duši. Ale když vykoná dost dobrých skutků, může ji získat. Ty jsi obětovala svůj život z čisté lásky. Nyní budeš létat s námi. Budeme rozhánět bouřkové mraky, přinášet chladný vánek tam, kde slunce spaluje zemi, a chránit přírodu. Až uplyne tři sta let získáš svými dobrými skutky nesmrtelnou lidskou duši.“

Malá mořská víla se naposledy podívala na loď, usmála se a vznesla se na ranním obláčku vysoko k nebi.

Článek Malá mořská víla a dcery vzduchu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jednoho rána ho do nosu cvrnklo něco neobvyklého. Byla to vůně. Ne ta stará, zatuchlá vůně jeskyně, ale svěží, mokrá vůně probouzejícího se jara. Oříšek pohnul uchem. Pak otevřel oči.

„Jaro!“ písknul nadšeně. Bříško se mu hned ozvalo hlasitým zakručením.

Na nic nečekal. Odrazil se od stropu, roztáhl křídla a vletěl rovnou k otvoru jeskyně. Obvykle netopýři čekají na večer, ale Oříšek byl po zimě tak nedočkavý, že na všechna pravidla zapomněl. Myslel jen na to, jak vyletí ven a chytí si první jarní svačinu.

Jenže jakmile vyletěl z jeskyně, stalo se něco hrozného.

BUM! Do očí ho udeřilo světlo. Bylo to, jako by ho někdo praštil přes obličej obrovskou zlatou dekou. Oříšek nikdy nic takového nezažil. Slunce stálo vysoko na obloze, byl totiž pravé poledne.

Oříšek zděšeně vypískl. Sluneční paprsky ho pálily na citlivých ušich a oči ho bolely tak, že je musel pevně zavřít. Co bylo horší, jeho netopýří sonar, kterým ve tmě „vidí“, teď v tom horkém a hlučném denním vzduchu fungoval úplně špatně. Všechno se odráželo jinak.

Zmateně zamával křídly, narazil do tlusté větve a s tichým žuchnutím dopadl do měkkého mechu pod starým dubem. Zůstal ležet, schoulený do klubíčka, oči pevně zavřené, křídla přitisknutá k tělu. Třásl se strachy. Kde je jeho bezpečná tma? Kam zmizela noc?

„Teda, ty jsi ale divná myš,“ ozvalo se kousek nad ním pohrdavé prsknutí.

Oříšek opatrně pootevřel jedno oko, ale hned ho zase zavřel. Viděl jen rozmazanou, rezavou šmouhu.

„Já nejsem myš. Já jsem Oříšek. Netopýr,“ špitl tence.

„Netopýr? A co děláš venku v poledne? Netopýři přece spí,“ řekla rezavá šmouha a zkušeně rozlouskla oříšek. Byla to veverka Zrzečka.

„Já… já jsem se spletl,“ přiznal Oříšek smutně. „Vzbudil jsem se a myslel, že už je večer. Teď mě hrozně pálí oči a nemůžu najít cestu zpátky do jeskyně. Všude je moc světla a je horko.“

Zrzečka přestala okusovat svůj oříšek a podívala se na malou, třesoucí se hromádku v mechu. I když byla veverka obvykle dost upovídaná a občas i trochu drzá, srdce měla na správném místě.

„No jo, ty jsi v tomhle světle úplně ztracený,“ zamumlala se soucitem. „Vstávej, mrňousi. Vím kde leží tvá jeskyně. Pěšky to sice bude trvat dýl, ale do té tvé díry tě dostanu.“

„Vážně?“ Oříškovi nadšením zacukalo ucho.

„Jasně,“ odpověděla Zrzečka a hbitě seskočila ze stromu. „Drž se mě.“

A tak začala neobvyklá cesta. Zrzečka cupitala napřed po mechu, pod kapradím a přes popadané kmeny. Oříšek se belhal za ní. Netopýři na zemi moc chodit neumí, šoupou se po břiše a pomáhají si lokty křídel. Pro Oříška to bylo namáhavé a všude bylo příliš mnoho zvuků a barev, které neznal.

Ale Zrzečka byla skvělá průvodkyně. Vždycky našla tu nejstinnější cestu. Vedla ho pod hustými keři, kde bylo chladno a šero.

„Ještě kousek,“ povzbuzovala ho, když se Oříšek unaveně zastavil pod velkým lopuchovým listem. „Cítíš to? Už jsi skoro doma.“

Skutečně. Vzduch začínal vonět tou starou, známou vůní jeskyně. Zrzečka ho dovedla až k samému vchodu, kam už ani slunce nedosáhlo.

Oříšek ucítil pod nohama známou skálu. Byl doma. V bezpečném, chladném stínu.

Otočil se k veverce. Pořád ji viděl jen rozmazaně, ale teď už se nebál. „Děkuju ti, Zrzečko. Zachránila jsi mě.“

Veverka jen mávla huňatým ocasem. „Není zač, Oříšku. Ale příště, prosím tě, počkej, až vyleze měsíc. Ať tě nemusím příště zachraňovat znovu.“

Oříšek přikývl, zavěsil se na skálu, vylezl vysoko ke stropu jeskyně a zabalil se do křídel. Byl unavený, ale šťastný. Věděl, že jaro je venku, a teď už věděl, že má i kamaráda, se kterým se může potkat… tedy, pokud si Zrzečka přivstane, nebo on trochu ponocuje. Ale teď se nejvíc těšil na to, až se slunce schová, jeskyni zaplaví ta nejkrásnější, hluboká tma a on konečně se svou rodinou vyletí do noci.

Článek Oříšek a ukradená noc se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Macecha svou vlastní dceru rozmazlovala, zatímco Marušku nutila od úsvitu do soumraku dřít. Jednoho třeskutě mrazivého rána, kdy zamrzla i voda ve džbánech, poslala macecha Marušku do lesa pro suché roští.

Dívka se brodila po kolena ve sněhu. Když nasbírala plnou nůši, usedla na pařez, aby si na chvíli ohřála zkřehlé ruce. Vtom se z houští vynořil starý, shrbený muž. Oblečený byl v potrhaném plášti, vousy měl plné námrazy a třásl se zimou. Nebyl to však ledajaký pocestný. Byl to kouzelný dědeček.

„Dcerko,“ zachrčel stařec, „nemáš kousek chleba? Už dva dny jsem nejedl a mráz mi zalézá až do kostí.“

Maruška neváhala. Z kapsy zástěry vytáhla polovičku chleba, svůj jediný oběd, a podala mu ho. Navrch si sundala vlněný šátek z ramen a omotala ho starci kolem krku. „Vezměte si to, dědečku. Vy to potřebujete víc.“

Stařec chléb snědl, usmál se a řekl: „Za tvou dobrotu a skromnost ať tě provází štěstí. Od této chvíle budeš s každým dnem krásnější, tvá pleť bude bílá jako padlý sníh a lidé tě budou znát jako Bílou nevěstu.“ A jak to dořekl, zmizel.

Když se Maruška vrátila domů, macecha i Dorota zůstaly stát s otevřenou pusou. Dívka byla nevídaně krásná. Mnohem víc, než když ráno odcházela z domu. Dorota chtěla být taky krásnější, tak rychle popadla košík a hnala se do mrazu také. Chtěla být ještě krásnější než Maruška.

Dorota šla na stejné místo, kde byla Maruška. Po chvíli za ní přišel stařec a požádal ji o trochu jídla a tepla. Dorota na něj však jen odfrkla: „Dám ti svůj chleba a sama budu mít hlad? Dej mi pokoj, starochu!“ a hodila po něm zmrzlou šišku.

Stařec se zamračil, až z toho v lese zlověstně zapraskaly větve. „Za tvou pýchu a zlomyslnost ať se tvá duše ukáže na tvé tváři. Budeš ošklivá, černá jako saze z komína, a všichni tě budou znát jako Černou nevěstu.“

Jakmile Dorota překročila práh chalupy, macecha vykřikla hrůzou. Její dcera byla v obličeji černá jako uhel a ošklivá jako noc. Závist v chalupě se toho dne rozhořela víc než kdy dřív.

Zpráva o překrásné Bílé nevěstě se brzy donesla až na královský dvůr. Mladý princ, králův syn, se rozhodl, že si dívku vezme za ženu. Poslal pro ni dokonce hned zlatý kočár. Zlá macecha však zosnovala zrádný plán. Nechtěla, aby si Maruška vzala prince. Chtěla prince pro svou Dorotu a tak slíbila princi, že Marušku doprovodí na hrad. Do kočáru posadila Marušku, vedle ní svou černou dceru Dorotu a sama si sedla naproti.

Když kočár projížděl po úzkém mostě přes dravou, hlubokou řeku, macecha se naklonila, prudce do Marušky strčila a svrhla ji z okna kočáru rovnou do ledové vody. Než kočí stačil zastavit, dívka zmizela pod hladinou. Na její místo macecha ihned posadila Dorotu a přes hlavu jí přehodila hustý bílý závoj.

Na nádvoří hradu čekal princ. Radostně otevřel dveře kočáru, vzal nevěstu za ruku a odvedl ji do sálu. Když jí ale odhalil závoj z tváře, ucouvl. Stála před ním dívka černá jako kolomaz.

„Co to má znamenat?!“ obořil se na macechu. Ta padla na kolena a začala lhát: „To je jen z prudkého slunce a prachu cesty, Výsosti! Zavřete ji na tři dny do komnaty bez oken a kůže jí zase zbělá.“ Princ, ač byl plný pochybností, souhlasil.

Toho večera si hradní kuchtík všiml podivné věci. Krouhal v kuchyni zelí, když se odpadní strouhou z řeky vynořila bílá kachna. Připlavala až k mříži a lidským hlasem promluvila: „Kuchtíku, kuchtíku, co dělá můj princ? Spí, nebo bdí?“ Kuchtík sice strachy upustil nůž, ale nakonec našel ztracenou řeč a odpověděl: „Nespí. Chodí po komnatě a trápí se.“ Kachna si povzdechla: „Ach, kéž by věděl, že jeho Bílá nevěsta plave v chladné vodě.“ Poté odplavala.

Když se to opakovalo i druhou noc, kuchtík běžel rovnou za princem. Princ se ukryl v kuchyni, a když kachna třetí noci připlavala a znovu promluvila, vyskočil z úkrytu. Popadl svůj lovecký nůž a lehce odřízl kachně jediné peříčko na krku. Jakmile se objevila kapka krve, zlé kouzlo puklo. Na kamenné podlaze kuchyně stála Maruška, krásnější než kdy dřív, celá promáčená, ale živá.

Všechno princi pověděla. Jak macecha strčila z kočáru a podstrčila mu svou dceru místo ní. Ještě tu noc nechal princ vyvést macechu a její černou dceru z hradu. Nebyli popraveni, to by bylo příliš snadné. Dostali jen starou sekeru a byli vyhnáni do těch nejhlubších bažin za horami, kde museli až do konce svých dnů pálit dřevěné uhlí, špinavé a černé tak, jak si svými činy zasloužily.

A Maruška? Ta se stala královnou. Vládla s laskavostí a nikdy nezapomněla, jak důležité je se rozdělit s potřebnými. Byť by to mě být suchý krajíc chleba.

Článek O bílé a černé nevěstě se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Dívky byly hodné a pracovité, ale každá byla z jiná. Sněženka nejraději seděla doma u pece, předla len nebo pomáhala matce s vařením. Byla tichá a klidná. Růženka naopak neposeděla. Od jara do podzimu běhala po lese, sbírala jahody, honila se za zajíci a lezla po skalách. Obě se však měly tolik rády, že když šly ven, vždy se držely za ruce.

Jednoho zimního večera, když venku skučel severák a sníh zasypal okna až do poloviny, někdo těžce zabušil na dveře. Matka řekla: „Růženko, rychle otevři, to bude nějaký pocestný, který hledá úkryt před mrazem.“

Růženka odsunula závoru, ale místo člověka stál na prahu obrovský hnědý medvěd. Dívka s křikem uskočila a Sněženka se schovala za matčinu sukni. Medvěd ale promluvil hlubokým, lidským hlasem: „Nebojte se, neublížím vám. Jsem jen napůl zmrzlý a chci se u vás trochu ohřát.“

Matka, která měla dobré srdce, zvíře pustila dál. Medvěd si lehl k ohni a dívky brzy zjistily, že je hodný a mírumilovný. Přinesly hřeben a vyčesaly mu ze srsti sníh a led. Začaly se s ním pošťuchovat a medvěd si nechal všechno líbit.

Od toho dne k nim medvěd přicházel každý večer. Celou zimu spal u jejich pece a ráno s prvním světlem odcházel do lesa.

Když sníh roztál a jarní slunce prohřálo hlínu, medvěd jednoho rána řekl: „Nyní musím odejít a celé léto se nevrátím. Musím jít hlídat své poklady před zlým trpaslíkem. V zimě, když je zem zmrzlá na kost, trpaslíci nemohou na povrch. Ale teď, když půda povolila, prorazí si cestu nahoru a kradou.“

Sněžence i Růžence bylo smutno, ale nechaly ho jít.

O několik týdnů později šly sestry do lesa na sběr klestí. Na mýtině uviděly obrovský pokácený strom. V jeho kmeni byla zaražená dřevěná kláda a kolem ní poskakoval ošklivý malý mužíček se svraštělým obličejem a sněhově bílými vousy, dlouhými až po kolena. Konec jeho vousů uvízl ve štěrbině stromu. Trpaslík se potácel sem a tam jako pes na řetězu.

„Co na mě zíráte, hloupé husy?“ zaječel na dívky. „Pojďte sem a pomozte mi!“ „Co jsi dělal, mužíčku?“ zeptala se Růženka. „To ti může být jedno, ty zvědavá nádivo! Chtěl jsem si naštípat trochu dřeva na oheň, ale klín vyskočil a kmen mi skřípl plnovous. Nemůžu se hnout!“

Dívky se snažily vousy vytáhnout, ale držely pevně. „Počkej, dojdu pro pomoc,“ navrhla Růženka. „Zbláznila ses? Komu bys chtěla říkat?“ prskal trpaslík. „Udělejte něco hned!“ Sněženka sáhla do kapsy své zástěry, vytáhla nůžky a konec vousů ustřihla. Jakmile byl trpaslík volný, popadl pytel se zlaťáky, který měl schovaný v kořenech, a bez jediného slova díků zmizel v podzemí.

Uběhl další měsíc. Sestry šly k potoku nachytat ryby k večeři. Když se přiblížily k břehu, uviděly toho samého trpaslíka. Skákal na břehu a vypadalo to, že chce skočit do vody. Zasekl si totiž udici do vlastních vousů a na háčku zrovna uvízla obrovská ryba, která ho táhla do proudu. Dívky k němu přiběhly a držely ho. Znovu nebylo jiné cesty, než vzít nůžky a ustřihnout další kus vousů. „Vy nešikové!“ řval trpaslík, jakmile se ocitl v bezpečí. „Zohyzdily jste mi tvář! Ať vás vrány sežerou!“ Sebral pytel perel z rákosí a utekl.

Na konci léta šly dívky do města nakoupit nitě. Cestou procházely skalnatou soutěskou a uslyšely zoufalý křik. Přiběhly blíž a viděly, jak velký orel svírá v pařátech jejich známého trpaslíka a chystá se s ním odletět. Dívky nelenily, popadly mužíčka za nohy a přetahovaly se s ptákem tak dlouho, dokud orel svou kořist nepustil.

„To jste mě nemohly chytit opatrněji?“ utrhl se na ně trpaslík, jakmile se otřepal. „Roztrhly jste mi kabát, vy nemehla!“ Vzal svůj měšec s drahokamy a zalezl do díry ve skále. Dívky už byly na jeho nevděk zvyklé a pokračovaly v cestě.

Když se večer vracely domů, překvapily trpaslíka na mýtině. Vysypal si své drahokamy na plochý kámen a ve svitu zapadajícího slunce je počítal. Když uviděl sestry, zrudl vzteky. „Co tady okouníte?!“ křičel.

V tu chvíli z lesa s mohutným zafuněním vyrazil velký hnědý medvěd. Trpaslík ztuhl hrůzou. „Pane medvěde,“ začal žadonit a couval. „Neubližujte mi. Dám vám všechny své poklady. Podívejte, tady ty dvě dívky, to je mnohem lepší sousto! Jsou mladé a křehké. Vezměte si je!“

Medvěd se ale nenechal oklamat. Zvedl se na zadní tlapy a jediným mocným úderem srazil zlého trpaslíka k zemi. Trpaslík padl do trávy a už se nepohnul.

Dívky se daly na útěk, ale medvěd na ně zavolal: „Sněženko, Růženko, neutíkejte. To jsem přece já.“ Když poznaly jeho hlas, zastavily se. Medvědí kůže najednou spadla na zem a před nimi stál pohledný mladý muž celý ve zlatém oděvu.

„Jsem královský syn,“ řekl. „Tento zlodějský trpaslík mi ukradl mé poklady a zaklel mě do podoby divokého medvěda. Kletba mohla pominout, až když bude trpaslík spravedlivě potrestán.“

Dívky dovedly prince domů k matce. Když dívky vyrostly, princ si vzal Sněženku za ženu a jeho bratr, který přijel s královským průvodem, si vybral Růženku. O velký poklad, který trpaslík za ta léta v lese nakradl, se spravedlivě rozdělili a stará matka žila s nimi na zámku spokojeně až do konce svých dnů. A ty dva růžové keře, bílý a červený, vzali s sebou. Zasadili je pod okny paláce a ony každý rok nádherně kvetly.

Článek Sněženka a Růženka se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Tohle nepůjde,“ zamumlal a poskočil na větvi. „Musím nabrat rychlost.“ Rozběhl se, odrazil se vší silou a – fíííí – už plachtil mezi stromy. Valentýnská pošta nepočká.

První zastávka

Starý dub. Tady bydlel jezevec Barnabáš. Barnabáš byl známý tím, že když usnul, spal tvrději než kámen v potoce a chrápal hlasitěji než motorová pila. Sýkorka přistál na rohožce a zazvonil na zvonek z lískového oříšku. Cink! Ticho. Z domečku jezevce se ozývalo jen hluboké chrrr-pššš zevnitř. Sýkorka zaklepal křídlem. Nic. „Zkusím to jinak,“ rozhodl se Sýkorka. Popoletěl na střechu a nahnul se ke komínu. Z plných plic zavolal: „Doporučená zásilka! Jsou na ní srdíčka!“

V noře to zarachotilo. Dveře se otevřely a vykoukl rozespalý, naježený jezevec. Mžoural do světla. „Kdo ruší? Vždyť je únor. Mám spát ještě tři týdny.“

„Pošta, pane Barnabáši,“ zahlaholil vesele Sýkorka a podal mu růžovou obálku. „Od vaší tety z Beskyd.“ Jezevec obálku očichal. Koutky úst, které měl dosud svěšené dolů, se mu pomalu zvedly nahoru. „Teta Běta? No ne. To je… to je milé. Jdu si udělat čaj, když už jsem vzhůru. Nechceš taky?“

„Děkuji, ale nemám čas, služba volá!“ zavelel Sýkorka a už byl zase ve vzduchu.

Druhá zastávka

Ta už byla složitější. Krtek Bonifác. Bydlel pod zemí a neměl zvonek, komín ani schránku. Jen hromádku hlíny. Sýkorka přistál na krtinci. „Haló! Tady pošta!“ Zavolal a doufal, že ho krtek uslyší.

Hlína se sice zavlnila, ale krtek se neukázal. Sýkorka začal zobákem vyťukávat na kamínek u vchodu morseovku. Ťuk. Ťuk-ťuk. Ťuk. Z hlíny se vynořil černý čumák s brýlemi na nose. „Žádné žížaly jsem si neobjednal, držím dietu,“ oznámil krtek přísně.

„Dobrý den pane Krtek. Nenesu vám jídlo, ale zprávu. Od někoho kdo vás má rád,“ oznámil mu Sýkorka a vytáhl obálku, která byla trochu od hlíny, ale to se dalo čekat. „Valentýnka. Od té myšky, co bydlí pod šípkem.“ Krtek se zčervenal tak, že to bylo vidět i pod jeho černou srstí. „Vážně? Já myslel, že si myslí, že jsem jen bagr na hlínu. Děkuji, pane pošťáku!“

Brašna byla lehčí a lehčí. Sýkorka doručil přání sově, která si stěžovala, že jí nikdo nepíše, protože v noci všichni spí. Doručil balíček veverce, která zapomněla, kam si schovala oříšky, a tak byla ráda, že jí někdo poslal oříšky k Valentýnu.

Zbývala poslední zastávka

A poslední obálka. Adresát: Vlk Samotář. Černý les, u Skály, kde to fouká.

Sýkorka se otřepal. Vlk byl veliký a moc se nesmál. Vlastně se nesmál nikdy. Sýkorka doletěl až ke skále, kde vlk seděl před jeskyní a vyl na šedé nebe. Aúúúúúú.

„Ehm, dobrý den,“ pípl Sýkorka. Vlk zmlkl a otočil na něj svou velkou hlavu. „Co tu děláš, svačino? Teda… ptáčku?“ Sýkorka se nenechal zastrašit. Zkušený pošťák se nebojí ani psů ani vlků. „Nesu vám poštu,“ prohlásil statečně.

Vlk se uchechtl. „Mně nikdo nepíše, když jsem ten zlej vlk. Sýkorka mu hodil obálku přímo mezi tlapky. „To si myslíte vy. Tohle je od smečky z vedlejšího údolí.“
Vlk obálku opatrně otevřel, vytáhl dopis a pozorně si přečetl.

„Zvou mě na Velký jarní běh. Prý jim chybí můj hlas do vytí na měsíc.“ Četl. A pak přestal vypadat jako zubaté nebezpečí a vypadal jen jako velký, chlupatý pes.

„Tak, a brašna je prázdná. Dnešní práci mám hotovou. Mějte se, pane Vlku!“

Sýkorka vyletěl vysoko nad stromy. Brašna ho už netížila, létalo se mu lehce jako pírku. Pod ním se probouzel les, který byl najednou o něco méně osamělý. A to za tu dřinu stálo. „Příští rok si ale řeknu o příplatek v slunečnicových semínkách,“ rozhodl Sýkorka a zamířil domů.

Článek Expresní doručování Sýkorka a.s. se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

To bylo tenkrát, když svítilo sluníčko tak jasně, jako stowattová žárovka. Pejsek a kočička seděli před svým domečkem, vyhřívali si kožíšky a poslouchali, co se to venku děje. A venku se děly věci! Od města, tam co je velké náměstí, se ozývalo podivné vyhrávání.

„Slyšíš to, kočičko?“ nastražil pejsek jedno ucho nahoru a druhé nechal viset dolů. „Dělá to bum-bum-bum a pak zase fidli-midli a cink! Co to jen může být?“

Kočička si olízla tlapku, uhladila si fousky a moudře pravila: „To ty nevíš, pejsku? To je přece pouť! Přijeli komedianti, postavili kolotoče, houpačky a boudy s perníkem. Všude to tam voní a všude je plno lidí.“

Pejsek vyskočil, až se mu ocásek rozkmital jako metlička na šlehání těsta. „Na pouť! Jémine, kočičko, tam musíme jít! Já chci vidět ty komedianty a chci vidět co dělá bum-bum a cink zblízka. A taky si chci něco koupit, když jsme takoví pořádní hospodáři.“

„No dobrá,“ řekla kočička, „ale nemůžeme tam jít jen tak, jako bychom zrovna vylezli z boudy. Musíme se umýt, učesat a vzít si peníze.“

A tak se začali chystat. Pejsek se drbal za uchem tak usilovně, až se mu zježily chlupy, a kočička je musela mokrým hadříkem uhladit. Kočička si uvázala kolem krku červenou mašli, aby jí to slušelo, a pejsek si vzal své nejlepší kalhoty, ty, co měly vzadu díru na ocásek, aby ho netlačily. Pak vzali svou kasičku, co vypadala jako prasátko, vysypali ji na stůl a počítali. Cink, cink, cink. Bylo tam dost penízků, stříbrných i těch malých měděných.

„Tak jdeme!“ zavelel pejsek. A šli.

Cesta ubíhala, sluníčko hřálo a muzika byla čím dál hlasitější. Když došli na náměstí, pejsek zůstal stát s otevřenou pusou. Panečku! To bylo barev! Všude vlály praporky, červené, modré, žluté i zelené, točily se tam velikánské stroje a lidé se smáli a křičeli.

„Kam půjdeme nejdřív?“ ptal se pejsek a točil se dokolečka, protože nevěděl, kam se dřív podívat. „Tamhle střílejí do růží! A tamhle prodávají okurky! A tamhle je drak!“

„Kdepak drak, ty hlupáčku,“ smála se kočička, „to je řetízkový kolotoč. A na ten půjdeme. Abychom se pěkně proletěli.“

Koupili si lístky u pána, co měl knír zatočený jako řídítka od kola, a sedli si na sedačky. Pejsek si vybral modrou sedačku, protože si myslel, že modrá je nejrychlejší, a kočička si sedla do červené, aby jí ladila k mašličce na krku.

„Drž se, pejsku!“ volala kočička. „Už to jede!“

A opravdu. Kolotoč sebou škubnul, ozvala se píšťala a začali se točit. Nejdřív pomalu, pak rychleji a nakonec tak rychle, že se pejskovi uši třepotaly ve větru jako prádlo na šňůře.

„Juchů!“ křičel pejsek. „Já letím! Kočičko, já jsem pták! Já jsem orel! Já jsem letadlo!“

Jenže kolotoč se točil dál a dál. A pejskovi se to nejdřív líbilo, ale pak se mu to líbit přestalo. Začal mít pocit, že se mu v bříšku honí klubíčka vlny od kočičky. Nejdřív zblednul a pak zezelenal.

„Kočičko,“ zakňučel slabě, „já už nechci být letadlo. Mně se motá hlava.“

Když kolotoč zastavil, kočička seskočila elegantně tak jako to umí jenom kočičky, ale pejsek se vypotácel, nohy se mu pletly a ťap-ťap-ťap, narazil rovnou do sloupu.

„To to dopadlo,“ vzdychla kočička a podpírala ho. „Ty jsi ale nemehlo, pejsku. Musíš si sednout tady na lavičku a na chvíli zavřít oči, aby se ti přestala točit hlava.“

Pejsek seděl, zavřel oči a čekal, až se mu náměstí přestane točit. „Už nikdy nebudu letadlem,“ sliboval. „Je to moc namáhavé.“

Když se pejskovi udělalo lépe, začali mít chuť na něco dobrého. Všude to tak krásně vonělo! Vonělo to cukrem, kořením, mandlemi a klobásami.

„Podívej, co to tamhle prodávají?“ ukázal pejsek na stánek, kde pán namotával na špejli veliké růžové mraky. „To vypadá jako výplň z polštáře, ale je to k jídlu.“

„To je cukrová vata,“ poučila ho kočička. „To si dáme. To je pro nás to pravé.“

Koupili si jednu velikou, růžovou vatu na špejli. Byla lehká jako pavučinka. Pejsek do ní kousnul, ale ono to nekřupalo. Jen se to rozplynulo na jazyku a bylo to sladké, moc sladké.

„To je dobrota!“ mlaskal pejsek. „Jemine, to je jako jíst sladký obláček!“

Pustili se do toho oba. Jenže cukrová vata je věc ošemetná. Je lepkavá. Pejsek si olíznul čumák a měl ho celý růžový a ulepený. Chtěl si ho utřít tlapkou, ale tlapka se mu přilepila k čumáku.

„Pomoc, kočičko, já jsem se přilepil sám k sobě!“ volal.

Kočička se mu smála, ale pak se jí vata přichytila na vousky. Chtěla si je očistit a najednou měla růžovou cukrovou hmotu úplně všude. Čím víc se snažili očistit, tím víc byli ulepení. Nakonec vypadali jako dvě růžové cukrové kuličky. Pejsek měl přilepené uši k hlavě a kočička nemohla odlepit ocásek od zadní nohy.

„Takhle to nejde,“ řekla rázně kočička. „Musíme se umýt! Támhle je pumpa,“ ukázala směrem ke staré kovové pumpě na kraji náměstí.

U pumpy se dlouho drhli a prskali. Voda byla studená, ale cukr nakonec povolil.

„Uf,“ oklepal se pejsek a postříkal při tom kočičku i paní, co šla kolem. „Bylo to dobré, ale moc lepivé. Příště si dáme raději něco, co nelepí.“

Pak šli dál a uviděli střelnici. Byla to taková bouda, kde byly v řadách naskládané špejle a na nich papírové růže, plyšové hračky a sladkosti zabalené v papíru. A nahoře, úplně nahoře, seděl krásný hnědý plyšový medvěd s červenou mašlí.

„Toho chci!“ vyštěkl pejsek. „Jsem přece lovecký pes, tak si ulovím medvěda!“

Zaplatili pánovi za tři rány ze vzduchovky. Pejsek vzal pušku, přimhouřil jedno oko, vyplázl špičku jazyka, zamířil a – BUM!

Vystřelil, ale netrefil ani špejli, ani růži. Trefil plechovou stříšku boudy. Cink!

„Vedle,“ řekl pán. „Máte ještě dvě rány.“

Pejsek to zkusil znovu. BUM! Tentokrát trefil modrou papírovou růži, ale tyčinku od medvěda ani neškrtnul.

„Dej to sem,“ řekla kočička. „Ty jsi zbrklý. Kočky mají lepší oči. My musíme vidět myšku i potmě.“

Kočička si opřela pušku o pult, ani nedýchala, fousky se jí ani nehnuly. Zamířila na špejli, na které seděl medvěd. Cvak.

Špejle praskla a medvěd se svalil dolů do sítě.

„Hurá!“ jásal pejsek. „Kočička střelila medvěda! Máme medvěda!“

Odnášeli si medvěda vítězoslavně v náručí. Byl hebký a voněl pilinami. „Bude bydlet s námi,“ rozhodl pejsek. „Budu mu říkat Brumla a bude hlídat dům, když budeme spát,“ tulil se ke svému novému kamarádovi pejsek, zatímco kočička si dala za ucho modrou růži z papíru, kterou vystřelil pejsek.

Procházeli se dál poutí. Viděli panoptikum, kde byla mořská panna (kočička tvrdila, že je to jen velká ryba s parukou), viděli siláka, co zvedal činky (pejsek si myslel, že by to zvedl taky, kdyby chtěl), a viděli zrcadlové bludiště. Tam se nasmáli! V jednom zrcadle byl pejsek tenký jako žížala a v druhém tlustý jako hroch. Kočička tam měla hlavu šišatou jako vajíčko nebo nožičky široké jako lodě.

Poslední penízek

Sluníčko se pomalu začalo klonit k západu a stíny se prodlužovaly. Pejsek a kočička už byli celí uchození. A taky jim vyhládlo. Ta cukrová vata, to bylo jen takové nic, to se v bříšku ztratilo jako pára nad hrncem.

„Kočičko,“ řekl pejsek a zastavil se. „Já mám hlad. Mám takový hlad, že bych snědl i ty dřevěné špejle. Ale raději bych si dal něco jiného.“

A tak šli a dali si to první co jim zavonělo pod nosem a to byly sladké jablka v karamelu. A tak si každý vzal jedno a s chutí se do nich zakousli. Když oblízali špejle do čista ozval se pejsek.

„Poslouchej kočičko, to jablíčko bylo tuze dobré, ale já bych si ještě něco dal.“

„Podíváme se do peněženky, kolik nám zbylo,“ řekla kočička.

Otevřeli peněženku. Uvnitř bylo smutno a prázdno. Jen jeden jediný poslední penízek se tam leskl. Byl to pěkný penízek, ale byl sám.

„Máme jen na jednu věc,“ řekla vážně kočička. „Co s ním uděláme?“

Vtom to pejsek ucítil. Zavětřil čumákem doleva, pak doprava a pak se mu čenich stočil k velkému stánku s grilem.

„Čuchy, čuchy, kočičko! Cítíš to? To to voní! To to voníííí! To je klobása! Obrovská, opečená, mastná klobása s hořčicí a křenem!“ Pejsek polykal sliny, až mu v krku kloktalo.

„No,“ uznala kočička, „voní to pěkně. A já mám taky hlad. Koupíme si tu velikou klobásu napůl. Ty sníš půlku a já sním půlku.“

Rozhodnuto. Spěchali ke stánku. Byla tam fronta, ale jim to nevadilo, protože se těšili. Pejsek už si představoval, jak se zakousne do křupavé kůžičky, jak mu mastnota steče po bradě a jak bude v bříšku teplo a blaze.

Stáli ve frontě a před nimi stála malá holčička v puntíkovaných šatech. Držela v ruce velikou točenou zmrzlinu. Míchanou, vanilkovou a čokoládovou. Byla to nádherná zmrzlina, vysoká jako věž. Holčička se na ni dívala s láskou a chystala se ji olíznout.

Jenže, jak tam tak stáli a lidé se strkali, někdo do holčičky drcnul.

Plesk!

Stalo se to hrozné neštěstí. Zmrzlina se vyklopila z kornoutku a plácla sebou přímo na zem, do prachu a kamínků. Zůstala tam ležet a pomalu se roztékala do smutné barevné louže.

Holčička zůstala stát s prázdným kornoutkem v ruce. Chvilku jen koukala na to neštěstí. Pak se jí bradička začala třást, očka se jí zalila slzami a pak – bééé! Začala plakat, až se srdíčko svíralo. Byl to takový ten opravdový, veliký dětský pláč, když to vypadá, že se hroutí celý svět.

„Jéjej,“ řekl pejsek a sklopil uši. Přestalo mu kručet v břiše. „Chudinka malá,“ špitla kočička a taky posmutněla.

Pejsek se podíval na klobásu, která se otáčela na grilu a voněla až do nebe. Pak se podíval na poslední penízek ve své tlapce. A pak se podíval na plačící holčičku.

„Kočičko,“ zašeptal pejsek, „ta klobása… ona vlastně asi nebude tak dobrá. Určitě je moc pálivá.“ „Taky si myslím,“ přikývla kočička, ačkoli věděla, že by byla výborná. „A možná je v ní moc pepře a pšíkali bychom celou cestu domů.“

„Víš, co uděláme?“ zeptal se pejsek. „Vím,“ řekla kočička.

Pejsek přistoupil k holčičce a zatahal ji jemně za rukáv. Holčička přestala na chvilku plakat a podívala se na pejska s medvědem v náručí.

„Neplač, holčičko,“ řekl pejsek. „Tady máš.“

A podal jí ten poslední lesklý penízek.

„Jdi si koupit novou zmrzlinu. A dávej větší pozor,“ dodala kočička a pohladila ji po vláskách, aby ji utěšila.

Holčička se podívala na penízek, pak na pejska a kočičku, utřela si slzy do rukávu a tiše špitla: „Děkuju.“ Na nic nečekala a rozeběhla se zpátky ke stánku se zmrzlinou. Za chvilku už měla novou, ještě větší než tu předtím, a s úsměvem od ucha k uchu přiběhla zpátky za pejskem a kočičkou. Každému dala pořádně ochutnat zmrzliny.

Pejskovi nejvíc chutnala ta čokoládová a kočičce zase víc chutnala ta vanilková.

Od jednoho stánku zavolal na malou holčičku větší chlapec „Lauri, pojď už musíme jít!“ a tak jim holčička zamávala na rozloučenou a ztratila se v davu.

„Tak,“ řekl pejsek, „a jsme bez peněz a bez klobásy.“ „To nevadí,“ řekla kočička a vzala ho za tlapku. „Ale vzpomeň si na tu holčičku. Té jsme udělali radost. A to je lepší než mastná klobása.“ „To je pravda,“ souhlasil pejsek. „A navíc, ta klobása by nám určitě zkazila žaludek, když jsme předtím měli tu vatu a jablko v karamelu. My jsme vlastně udělali něco pro své zdraví!“

„A taky pro tu holčičku,“ dodala kočička.

Slunce zapadlo za střechy domů a na pouti se rozsvítila barevná světýlka. Bylo to kouzelné, ale pejsek a kočička už byli unavení.

„Jdeme domů, Brumlo,“ řekl pejsek plyšovému medvědovi. „Doma máme v misce ještě trochu mléka a trochu kostí od včera.“

Cesta domů byla tichá. Hudba z pouti pomalu utichala až byla slyšet jen jako daleké broukání. Pejsek a kočička šli tlapku v tlapce, kožíšky měli trochu zaprášené, tlapky uchozené, ale byli šťastní.

„To byla ale krásná pouť,“ zívla kočička, když odemykali dvířka svého domečku. „Nejkrásnější,“ zívl taky pejsek. „Byli jsme na kolotoči, dali si cukrovou vatu, vyhráli jsme medvěda a nakonec jsme udělali dobrý skutek.“

Když si pak později večer vlezli si do svých pelíšků, pejsek si dal medvěda pod hlavu místo polštáře.

„Dobrou noc, kočičko,“ popřál pejsek.

„Dobrou noc, pejsku,“ popřála kočička.

„Dobrou noc, Brumlo,“ popřáli pejsek i kočička.

A za chvilku už oba spali a zdálo se jim o pouti, kde klobásy rostou na stromech, zmrzlina teče rovnou z pumpy a všichni se smějí a jsou na sebe hodní.

A to je ten nejlepší sen, jaký se pejskovi a kočičce kdy zdál.

Tak takhle to bylo, když šli pejsek a kočička na pouť.

Článek Jak pejsek a kočička šli na pouť se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

To nebyl zvuk, jaký dělá suchá větev v lese, když na ni šlápne medvěd. To byl ten hnusný, suchý zvuk, který zná každý prvňák. Zvuk ze které ho se vám sevře žaludek. Alespoň Mirkovi.

Terezka se ani nepohnula. Seděla ve své lavici jako královna, která právě sepisuje důležitou vyhlášku. Před ní ležel otevřený penál. Všechny gumičky byly obsazené pastelkami. Byly v něm seřazené podle odstínů. Od žluté citrónové až po černou jako uhel. A co bylo nejdůležitější: všechny měly špičky ostré jako jehličky. Terezka nesnášela tupé pastelky. Tupá pastelka je jako nůž, co neukrojí ani banán. K ničemu.

„Do pytle,“ špitl Mirek a podíval se na paní učitelku, jestli to slyšela.

Neslyšela. Zrovna u tabule vysvětlovala, že stěny domu musí být rovně jinak by spadl. Terezka se pootočila.

„Co se stalo?“ zeptala se šeptem, ale znělo to spíš jako výslech.

Mirek zvedl ruku. V dlani, která byla trochu upatlaná od svačiny, držel dvě půlky červené pastelky. Byla to jeho jediná červená. Ostatní pastelky měl v pytlíku, který vypadal, jako by ho někdo přežvýkal.

„Já jsem moc tlačil,“ fňukl Mirek. „Chtěl jsem, aby ta střecha byla pořádně červená. Jako hasičský auto.“

„Když na ni moc tlačíš, tak praskne.“ řekla Terezka věcně a srovnala si modrou pastelku, která se opovažovala vyčuhovat o kousek víc než ostatní.

„Ale já nemám hotovou střechu!“ Mirek se zoufale podíval na svůj výkres. Dům tam stál trochu nakřivo, okna byla každé jiné a střecha byla jen z půlky vybarvená. Vypadalo to, jako by dělníci odešli na oběd a už se nevrátili.

„Půjč si od Péti,“ poradila mu Terezka a dál vybarvovala svůj trávník. Pečlivě. Jedním směrem.

„Péťa ji ztratil. Už v pondělí,“ vzdychl Mirek. „A Anička ji má okousanou, že se s ní nedá kreslit… Terezko?“

Terezka ztuhla. Věděla, co přijde.

„Půjčíš mi červenou? Prosíííím.“

Terezka se podívala na svůj poklad. Její červená byla nádherná. Dlouhá. Lesklá. S nápisem psaným zlatým písmem. Představila si ji v Mirkově ruce. V té ruce, co právě zlomila jednu pastelku. V té ruce, co před chvílí držela rohlík se salámem.

„Nemůžu,“ řekla rychle. „Mám ji v sadě. Když ti ji půjčím a ty ji zlomíš, budu mít v penálu díru. A to nejde.“

„Ale já ji nezlomím! Budu kreslit úplně lehce. Jako peříčko!“ sliboval Mirek a oči se mu leskly skoro jako Terezčiny pastelky.

„Jako peříčko, jo?“ zapochybovala Terezka. „Minule jsi zlomil i pravítko.“

„To bylo omylem! Sedl jsem si na něj!“

„No právě.“

Mirek svěsil ramena. Podíval se na svůj nedodělaný dům. Vypadal smutně. Jako dům, ve kterém nikdo nebydlí. A kdo by v něm bydlel, když mu prší do obýváku.

Terezka se na něj dívala. Pak se podívala na svou dokonalou řadu pastelek. Byly krásné. Ale k čemu jsou pastelky, když jenom leží v gumičkách? Je to jako mít auto a nejezdit s ním, aby se mu neumazala kola.

V břiše ji trochu zašimralo. Nebylo to z hladu. Byl to takový ten pocit, když víte, že musíte udělat něco, co se vám vůbec nechce.

„Tak poslouchej,“ sykla a sáhla do penálu.

Mirek zvedl hlavu.

Terezka pomalu, obřadně vytáhla svou červenou krasavici. Podala ji Mirkovi, ale nepustila ji hned.

„Tohle je Carmen. Tak se ta pastelka jmenuje, jasný?“

„Jasný,“ vydechl Mirek.

„Ať můžeš ten domeček dokončit, je to důležité. Ale jestli ji začneš okusovat, tak si mě nepřej. Vidíš ty otisky zubů na konci?“ ukázala na konec pastelky. „Ne? No právě. Žádné tam nejsou. A tak to zůstane!“

Mirek přikývl tak prudce, až mu spadly vlasy do čela. „Slibuju! Nebudu na ni vůbec tlačit.“

Vzal si pastelku. Terezka sledovala každý jeho pohyb. Mirek se sklonil nad papír. Špička pastelky se dotkla papíru. Terezka zadržela dech. Mirek začal vybarvovat. Jemně. Opravdu jemně. Střecha se pomalu začervenala.

„Dobrý,“ vydechla Terezka a vrátila se ke svému trávníku. „Ale ten komín máš fakt křivě.“

„To nevadí,“ uchechtl se Mirek a stále opatrně šmidlal po papíře. „U nás doma je taky křivý. Táta říkal, že to je umělecký záměr.“

Terezka se musela usmát. Podívala se na prázdné místo ve svém penálu. Ta díra tam sice byla, a trochu ji rozčilovala, ale když se podívala na Mirkův dům, který už konečně nevypadal jako zřícenina, musela uznat, že té pastelce je líp tam kde je, než v gumičce.

🧠 Otázka pro bystré hlavičky:

Máš nějakou hračku nebo věc, kterou nerad půjčuješ ostatním? Proč se o ni bojíš?

✨ Úkol pro šikovné ručičky:

Zkus se podívat do svého penálu. Jsou všechny pastelky stejně dlouhé? Seřaď je od nejmenší po největší!

Článek Pastelka jménem Carmen se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Lidé ve vesnici ho brali jako samozřejmost. Stál tam, když se narodili jejich dědečkové, stál tam teď a bude tam stát ještě dlouho po nich. Jenže poslední dobou se se stromem dělo něco divného. Začal chřadnout. Jeho kdysi krásné zelené listy bledly, usychaly a tiše se snášely k zemi, až z něj zbyly jen smutné, holé větve trčící k nebi jako prosící ruce.

Dospělí ve vesnici si toho sotva všimli. Měli plné hlavy jiných starostí. Pan pekař spěchal, aby stihl upéct rohlíky, paní učitelka opravovala hromady sešitů a sousedé se mračili, protože pořád pršelo, nebo naopak svítilo slunce až moc. Nikdo neměl čas zvednout hlavu a podívat se na kopec.

Nikdo, kromě Barunky a Tomáška.

Barunka a Tomášek byli sourozenci, kteří byli zvědaví a koukali se na svět očima tak, jak to umí jen děti. Bylo jim líto, že se jejich strom ztrácí před očima. „Babičko,“ zeptala se jednou večer Barunka, když seděli u kamen, „proč ten velký strom na kopci opadává? Vždyť není podzim. To je nemocný?“

Babička se na chvíli zamyslela, pohladila kocoura na klíně a povzdechla si. „Víš, stromy mají duši. Možná už prostě nemá z čeho mít radost a ztratil chuť kvést. Možná je jen unavený, broučku. A nebo starý.“

Ta slova dětem vrtala hlavou. Druhý den, když šly do školy, začaly si všímat věcí, které dříve neviděly. Všimly si, že paní Nováková táhne těžký nákup a nikdo jí nepomůže. Viděly, jak klukovi odvedle spadla zmrzlina a ostatní se mu smáli. Všimly si, že se lidé na ulici nezdraví a dívají se jen do země.

„To je ono!“ vykřikl Tomášek. „Lidé na sebe zapomněli být hodní. Celá vesnice je taková… ošklivá. A strom je z toho smutný!“

„Musíme mu ukázat, že dobro ještě nezmizelo,“ vykřikla Barunka.

A tak začaly svůj tajný plán. Nebylo to nic velkého. Když šel Tomášek kolem pošty, pomohl posbírat staršímu pánovi dopisy, které se mu rozsypaly po zemi. Barunka zase pomohla mladší spolužačce zavázat tkaničku, která se jí pořád rozvazovala.

Když se ten pán u dveří překvapeně zeptal: „Děkuji ti, chlapče, jak se ti můžu odvděčit?“, Tomášek se jen usmál a řekl: „Nic nechci. Jen udělejte taky pro někoho něco hezkého. Třeba jen tak.“

Pán chvíli koukal, ale pak se taky usmál. A o hodinu později? Ten samý pán pomohl sousedce sundat kočku ze stromu. Sousedka pak z radosti upekla koláč a rozdala ho všem ve škole kde pracovala jako školnice. Pan učitel, potěšený sladkou svačinou, nedal ten den žádný domácí úkol a raději šel s dětmi ven.

Bylo to jako lavina. Nebo spíš jako teplý jarní větřík, který rozehnal mraky. Laskavost se začala šířit vesnicí. Lidé se na sebe začali znovu usmívat, pomáhali si s taškami, zdravili se a děkovali si.

A tehdy se to stalo.

Na tom velkém, smutném stromě na kopci, úplně nahoře na nejvyšší větvičce, vyrašil malinký, zelenkavý lísteček. Nikdo ho neviděl, ale on tam byl. A s každým dalším úsměvem ve vesnici přibyl další. Když pekař daroval rohlík hladovému pejskovi – puk! Vyrostl další lístek. Když se dva rozhádaní sousedé usmířili – pff! Celá větev se zazelenala.

Barunka a Tomášek chodili každý den kontrolovat kopec. A jednoho rána zůstali stát s otevřenou pusou.

Strom už nebyl holý. Byl obrovský, košatý a zářil barvami, jaké svět neviděl. Nebyla to jen obyčejná zelená. Lístky měly barvu radosti, pomoci, přátelství a lásky. Zvířátka z celého lesa – veverky, srnky i moudré sovy – se k němu seběhly, protože cítila tu ohromnou sílu a radost, které ze stromu sálaly.

I dospělí z vesnice vyšli ven a dívali se na tu nádheru. Cítili se najednou lehčí a šťastnější.

Večer, když šli Barunka a Tomášek spát, přišla je babička přikrýt. „Tak se vám to povedlo,“ usmála se a mrkla na ně. „Vrátili jste stromu život.“

„My ne, babi,“ zívla Barunka. „To všichni lidi. My jsme to jen začali.“

Babička je pohladila po vlasech a řekla jim moudro, na které nikdy nezapomněli:

„Pamatujte si, děti. Laskavost je jako voda pro strom. Není sice vždycky vidět, teče hluboko u kořenů, ale bez ní by na světě nic krásného nevyrostlo. Každý dobrý skutek je jako kapka vody, která dělá svět krásnějším a barevnějším.“

A od té doby, kdykoliv Barunka nebo Tomášek udělali něco hezkého, představili si, jak se na velkém stromě na kopci vybarvil jeden další lístek.

Teď je řada na tobě!

Máš před sebou svůj vlastní, zatím prázdný Strom laskavosti.

Stáhni si ho a vytiskni!

Dokážeš ho, stejně jako Barunka s Tomáškem, probudit k životu? Za každý dobrý skutek si vybarvi jeden lístek a sleduj, jak tvůj strom laskavosti poroste do krásy!

Článek O Stromu laskavosti, který ztrácel barvy se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Honzíku, pusť mě zpátky do vody,“ promluvila rybka tenkým hláskem. „Když mě pustíš, splním ti tři přání.“ Honzík se tak lekl, až spadl spadl na zadek do trávy, ale protože měl srdce na pravém místě, rybku opatrně vyháčkoval. „Běž, ty maličká,“ řekl laskavě a pustil ji do proudu. Rybka se zavlnila, až voda zaperlila: „A co ta přání, Honzíku?“

Honzík se zamyslel. Mohl by chtít kopec barevných lízátek, nové boty, co samy běhají, nebo létacího draka. Pak se ale podíval směrem k vesnici. Věděl, že střecha školy je děravá a panu pekaři už dosluhuje stará pec. „Milá rybko,“ řekl Honzík rozhodně, „já si nic pro sebe nepřeji. Ale chtěl bych najít ztracený poklad, o kterém se u nás vypráví. Takový, co by pomohl úplně všem sousedům a udělal radost celé vesnici.“

Rybka se usmála, udělala ve vodě radostný kotrmelec a šplouchla: „Jsi hodný chlapec, Honzíku. Hledej pod nejstarším dubem na návsi!“ Honzík tam běžel, co mu nohy stačily. Pod starým dubem, v jehož dutině přes den spali sýčci, opravdu našel starou kovanou truhlici. Když vesničané poklad uviděli, objímali Honzíka a radovali se. Ten večer celá vesnice svítila štěstím a Honzík věděl, že největším pokladem je vidět ostatní se smát.

A když se lidé trochu uklidnili a dukáty přestaly cinkat přes celou náves, všimli si ještě jedné věci. V truhlici ležely malé pytlíčky se semínky, každý převázaný nití a označený drobným písmem. Některá semínka byla hladká jako zrní, jiná měla chmýří, které se chtělo hned rozletět do světa.

Část semínek zasadili ke škole, aby to tam nebylo jen šedivé a smutné, až se opraví střecha. Něco dali k potůčku, kde se zlatá rybka občas ukázala, jako by kontrolovala, jak jim to jde. A pár pytlíčků schovali do skříňky ve škole, s lístečkem: „Na příští jaro.“

Za pár týdnů se na návsi objevily první zelené nitky. Pak květy a celá vesnice najednou voněla nádhernou vůní kam se člověk vrtnul. Přiletěly včely, motýli i čmeláci, kteří vypadali, jako by měli na sobě chlupaté kabátky.

Rybička v potoce se spokojeně zatočila kolem dokola. Dobře věděla, že v truhličce najde malý Honzík nejen dukáty, které spraví střechu a pec, ale i semínka, které budou dělat ve vesnici všem radost pořád dokola. Přesně jak si Honzík přál. Každý rok z nich vyrostlo něco nového, děti si u školy trhaly kytičky do vázy a pan pekař začal od místního včelaře kupovat med, protože včely měly kde sbírat nektar.

Článek Zlatá rybka a poklad pro všechny se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Venku právě vládla paní Zima. Celou krajinu přikryla tlustou bílou peřinou a stromy oblékla do stříbrných kabátků. Pro děti to byla nádhera, mohly sáňkovat a stavět sněhuláky, ale pro malou myšku to znamenalo velké starosti. Ve spíži v jejich noře totiž došlo poslední jídlo a bříška jejích malých sourozenců začala kručet hlady.

„Nebojte se, něco najdu,“ slíbila Pískalka statečně. Utáhla si červenou šálu z pavučin, nasadila čepičku ze suchého listu a vycupitala do mrazivého rána.

Sníh ji studil do tlapek a vítr štípal do čumáčku. Pískalka prohledávala zmrzlé pole křížem krážem. Hrabala pod závějemi, čmuchala u kamenů, ale nenašla ani drobeček. Všude byl jen sníh, led a ticho.

Pískalka se celá roztřesená zimou a smutkem posadila pod keř šípku. Po tváři jí stékala slzička, která v mrazu málem zmrzla. „Co si jen počnu?“ popotáhla tiše. „Nemůžu se vrátit s prázdnou.“

Vtom se nad ní ozvalo veselé: „Čimčara čim, pročpak pláčeš, maličká?“

Pískalka zvedla hlavu. Na větvi nad ní seděl starý, rozcuchaný vrabčák. Peří měl nafouknuté jako kuličku, aby mu nebylo zima, a moudrýma černýma očima si myšku prohlížel.

„Hledám zrníčka pro své bratříčky a sestřičky,“ pípla Pískalka. „Ale všechno je pryč. Zima všechno schovala.“

Vrabčák zakroutil hlavou a přeskočil na nižší větev. „Zima sice přikryla krajinu sněhem a schovala to, co máš ráda, ale když se koukneš i jinam než pod nohy, uvidíš jak je zima krásná a možná najdeš i něco dobrého“

Pískalka si protřela očka. Přestala hledět jen do sněhu a rozhlédla se po světě a poprvé viděla zimu jako krásnou, nejen ledovou a smutnou. Podívala se nahoru, kam ukazoval vrabčák. A tam to uviděla! Vysoko na holé větvi jeřábu se houpalo několik posledních sytě červených bobulek. V té bílé a šedé krajině zářily jako ty nejvzácnější drahokamy.

„Jeřabiny!“ vydechla myška úžasem. „Je nádherná a plná vitamínů! Ale… je moc vysoko. Nedosáhnu na ni.“ Zase svěsila hlavu a ramínka jí poklesla.

Vrabčák se vesele zasmál. „Neboj se, pomůžu ti.“

Vrabčák se vznesl, udělal ve vzduchu kotrmelec a přistál přímo na větvičce s bobulkou. Hop, skok! Zatřásl větví vší silou. První červená kulička se utrhla a spadla přímo před Pískalku do měkkého sněhu. Bum! A pak druhá. A další. A další. Až jich měla před sebou myška malou hromádku.

Ale to nebylo všechno! Jak vrabčák zatřásl větví, uvolnilo se z praskliny v kůře i jedno veliké, zlatavé zrníčko pšenice, které tam vítr zanesl na podzim.

Pískalka radostí zatleskala tlapkami. „Děkuji ti, milý vrabčáku! Jsi ten nejhodnější ptáček pod sluncem. Teď mám hostinu pro celou rodinu!“

„Rádo se stalo,“ cvrlikal vrabčák a načepýřil se pýchou. „V zimě si musíme všichni pomáhat.“

Pískalka si naložila jeřabiny i zrníčko na záda a pelášila domů tak rychle, že se za ní sníh jen prášil. V noře bylo ten večer veselo. Sourozenci si pochutnali na sladkých bobulích i sytém zrníčku. A Pískalku navíc hřálo nově nalezené přátelství a laskavost, která zahřeje i za toho nejstudenější zimního dne.

Líbila se vám pohádka? Co si teď přečíst další zimní pohádku o sněhulákovi, kterému přes noc ukradl je mrkvový nos.

📖 Přečíst celou pohádku Kulička a ztracený nos.

Článek Myšiččino zimní přání se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

To byl Bertík. Měl srdce ze zlata, ale paměť… no, řekněme, že měl paměť děravou jako starý pytel na uhlí.

Dnes byl ale výjimečný den. Byl pátý prosinec. V nebeské síni to vonělo vanilkou a ořechy, andělíčci leštili hvězdy, aby na cestu dolů na zem pořádně svítily, a Mikuláš si česal svůj dlouhý bílý plnovous.

„Bertíku!“ zahřměl laskavý, ale silný hlas Mikuláše. „Doufám, že je má zlatá berla připravená a naleštěná. Za pět minut vyrážíme!“

Bertík, který si zrovna zavazoval tkaničku u boty (už potřetí), ztuhl. Berla. Ta zlatá. Ta zahnutá. Ta nejdůležitější věc na světě.

„Jistě, Mikuláši! Samozřejmě!“ zakřičel Bertík a hlas mu přeskočil. „Jen… jen ji ještě jednou přeleštím, aby se leskla jako… jako psí čumák!“

Bertík vycouval z místnosti a polil ho studený pot. Neměl ji. Neměl ani ponětí, kde je. Ráno ji měl v ruce, to věděl určitě. Ale pak? Pak si šel pro kakao, pak honil nebeskou kočku, pak se díval, jak andělé pečou perníčky…

„U sta rarášků!“ zaklel tiše a začal zběsile pobíhat. Nakoukl pod lavici. Nic. Prohrabal koš s uhlím pro zlobivé děti. Nic, jen se ušpinil. Podíval se dokonce i do své postýlky pod polštář. Zase nic.

Čas se krátil. Mikuláš už si oblékal plášť.

Bertík se zoufale opřel o sloup a chtělo se mu brečet. Přiznat se nemohl. Co kdyby ho Mikuláš nevzal s sebou? Co kdyby musel zůstat doma a hlídat kotle, zatímco ostatní budou rozdávat radost?

„Co je Bertíku, proč se nechystáš?“ ozval se za ním známý hlas.

Byl to anděl Teodor. Měl křídla bílá jako čerstvý sníh a v ruce košík plný jablek. Teodor byl Bertíkův nejlepší kamarád, i když byli každý úplně jiný.

„Teo,“ špitl Bertík a brada se mu třásla. „Je zle. Ztratil jsem ji. Mikulášovu berlu. Prostě je fuč.“

Teodor vykulil modré oči. „Cože? Vždyť za chvíli musíme letět! Bertíku, ty jsi ale trdlo!“

„Já vím! Prosím, pomoz mi. Když to Mikuláš zjistí, pošle mě do nejhlubšího pekla loupat brambory!“

Teodor si povzdechl, odložil košík a chytil Bertíka za ruku. „Dobře. Uklidni se. Kde jsi byl naposledy?“

A tak začalo velké pátrání. Běželi do Nebeské pekárny. Prohledali plechy s cukrovím, nahlédli do pecí, dokonce nakoukli mezi pytle s moukou. Berla nikde.

Letěli ke Zlaté bráně, kde andělé balili dárky. Nadzvedávali balíčky, koukali za mraky, prohledali i saně zapřažené před bránou. Berla nikde.

Bertík už propadal panice. Z dálky slyšel Mikuláše: „Bertíku! Kde vězíš?“

„To je konec,“ kňoural čertík. „Jsem ztracený čert.“

Teodor se zastavil a zamyslel se. „Počkej, Bertíku. Ráno jsi říkal, že si chceš vyzkoušet, jaké to je létat na něčem jiném než jen v Mikulášových saních. Mluvil jsi o čarodějnicích…“

Bertíkovi se v hlavě rozsvítilo, jako by mu tam někdo zapálil prskavku. „Kumbál!“ vykřikl. „Kumbál na kouzelné smetáky! Chtěl jsem si jeden půjčit a… a asi jsem ji tam opřel o zeď!“

Oba se rozběhli chodbou až na samý konec nebeské haly, kde byly malé, zaprášené dveře. Bertík za ně vzal, dveře zavrzaly a…

Byla tam.

Opřená v rohu mezi starým rákosovým koštětem a mopem na vytírání mléčné dráhy. Zlatá berla se v šeru jemně třpytila, jako by na ně čekala.

„Sláva!“ vykřikl Bertík, popadl berlu a přitiskl ji k hrudi. „Díky, Teo! Zachránil jsi mi kožich!“

Rychle si berlu otřel do kožichu a společně s Teodorem vyběhli zpátky do hlavní síně. Přiběhli přesně ve chvíli, kdy si Mikuláš nasazoval svou vysokou čepici.

„Tady je, Mikuláši!“ vydechl Bertík, celý zadýchaný a umazaný od prachu z kumbálu. „Připravená a… ehm… naleštěná.“

Mikuláš se na ně podíval. Jeho pohled sjel na Bertíka, na usmívajícího se anděla Teodora a pak na berlu, ze které visela malá pavučina a byla celá zaprášená.

Mikuláš se jen potutelně usmál, sundal pavučinku a pokýval hlavou.

„Dobrá práce, Bertíku, jsem rád, že se nikde nezatoulala,“ usmál se vědoucně Mikuláš. „A teď jdeme, děti čekají!“

Bertík na Teodora spiklenecky mrknul. Byl to ten nejšťastnější, i když stále ten nejroztržitější čertík pod sluncem. A ten večer? Ten večer rozdal víc uhlí a brambor než kdy jindy, ale ke každému přidal i ten nejzářivější čertovský úsměv.

Článek O zapomnětlivém Bertíkovi a zatoulané berli se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Křup, křup, křup. To se jeho boty bořily do sněhu. Najednou se les rozsvítil. Fanda sebou trhl a schoval se za kmen starého dubu. Nebyl to měsíc. Bylo to něco rychlého, zářícího a padalo to přímo dolů. ŽUCH!

Něco těžkého dopadlo do závěje jen kousek od něj. Sníh zasyčel, jako když polijete žhavé uhlíky vodou. Fanda chvíli čekal. Srdce mu bušilo až v krku. Co když je to drak? Nebo rozzlobený divočák? Ale zvědavost byla silnější než strach. Opatrně vykoukl.

Ve sněhu ležela hvězda. Nebyla papírová ani skleněná. Byla opravdová, ale vypadala divně. Jakoby nemocně. Její světlo blikalo a sláblo, měnilo se ze zářivě zlaté na matnou šedou, zatímco sníh okolo ní pomalu tál.

„To ne,“ špitl Fanda. „Ty máš být nahoře. Bez tebe Ježíšek nenajde cestu a nebudou Vánoce!“

Zkusil se jí dotknout. Byla už studená. Hvězda na zemi chladla rychlostí blesku. Fanda věděl, že jestli zhasne úplně, už se nikdy nerozsvítí. A bude po Vánocích. Napořád. Rychle si sundal šálu a hvězdu do ní zabalil. Byla těžší, než vypadala.

„Potřebuješ pomoc, maličký?“ ozvalo se nad ním hluboké zahoukání.

Fanda nadskočil. Na větvi seděla sova Agáta. Její velké oči svítily ve tmě jako dva žluté reflektory. Agáta všechno viděla a všechno věděla.

„Spadla,“ řekl Fanda a hlas se mu třásl. „Musím ji vrátit zpátky na nebe, Agáto. Ale jak? Nemám křídla abych ji mohl vynést na oblohu. A moje brašna je navíc plná dopisů pro Ježíška. Nevím jak daleko hvězdu s tak těžkým nákladem unesu.“

„To je ono, tvoje brašna,“ zahoukala sova a snesla se níž. „Hvězdy se živí nadějí. A v těch dopisech je naděje tolik, že by unesla i slona. Dej ji k nim.“

Fanda otevřel brašnu. Voněla inkoustem a tajnými přáními. Opatrně vložil zabalenou hvězdu mezi obálky. Během chvilky ucítil, jak se brašna zahřála. Hvězda začala jemně zářit světlem. Fanda jen doufal, že nezačne hřát tolik, aby zapálila dopisy. Děti by určitě byly moc zklamané, kdyby se jejich pečlivě napsaná přání zničily.

„Musíme na Velký Smrk,“ rozhodl Fanda. Byl to ten nejstarší strom, který rostl na té nejvyšší hoře v okolí. „Vylezu nahoru a hodím ji zpátky na oblohu.“

Cesta byla strmá. Fanda klopýtal přes kořeny, vítr mu šlehal do tváře ledové jehličky. Sova Agáta letěla nad ním a ukazovala mu cestu, aby nezapadl do hlubokých závějí. Víííúúú! Vítr zesílil. Fanda se musel držet větví, aby ho to neodfouklo. Cítil, jak mu docházejí síly. Brašna byla těžší a těžší.

„Už nemůžu,“ vydechl Fanda a svezl se do sněhu pod Velkým Smrkem. „Jsem jen pošťák, nejsem horolezec.“

V tu chvíli se brašna na jeho zádech zavrtěla. Teplo, které z ní sálalo, mu proniklo přes kabát až na kůži. Bylo to, jako by ho objalo sto dětí najednou. Uvědomil si, že nenese jen papíry. Nese víru všech dětí, že budou Vánoce. Zatnul zuby. „To zvládnu!“ vykřikl do větru.

Začal šplhat. Větve ho škrábaly, smůla se mu lepila na ruce, ale Fanda lezl dál. Metr po metru. Agáta kroužila kolem špičky stromu a povzbuzovala ho houkáním. Když se Fanda konečně vyšplhal na samotný vršek, točila se mu hlava. Svět pod ním se najednou zdál tak maličký.

Vytáhl hvězdu. Už nebyla šedá. Díky dopisům zářila tak jasně, že musel přivřít oči. Chytil ji oběma rukama, napřáhl se a vší silou ji vymrštil k obloze. „Leť!“

Hvězda vylétla z jeho rukou. Chvíli to vypadalo, že spadne zpátky, ale pak se chytila neviditelného proudu větru. Stoupala výš a výš, až se zastavila na svém místě. BLIK! Rozsvítila se naplno. Její světlo se rozlilo po celém lese, po zasněžených střechách ve vesnici, až do oken dětských pokojíčků.

Fanda seděl na špičce smrku, odfukoval a díval se na tu nádheru. Byla mu zima, byl unavený, ale byl spokojený. Sova Agáta přistála na větvi kousek pod ním. „Dobrá práce, pošťáku,“ zahoukala tiše. „Teď se může Ježíšek bez starostí vydat na cestu.“

Líbila se vám pohádka? V tom případě zde máme ještě něco pro malé posluchače:

• 🧠 Otázka: Proč začala hvězda v brašně znovu svítit a hřát?
• ✨ Úkol: Zkus rukama naznačit, jak Fanda házel hvězdu zpátky na oblohu. Pořádně se napřáhni!

Chtěli byste si vyrobit takovou vánoční hvězdu jakou našel Fanda? Není nic snažšího. Tady je: Návod jak si vyrobit zářivou vánoční hvězdu z papíru.

Článek Ježíškův pošťák a spadlá hvězda se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Rychle, musíme najít nějaký úkryt, kde na nás nebude tolik foukat!“ vykřikl zajíc Martin a přitáhl si kapuci k čelu.

Vedle něj cupital Fíla. Malý ježek měl na zádech batoh, který byl skoro větší než on, a statečně se brodil závějemi. Z druhé strany běžela liška Lála. Uši měla sklopené dozadu a ocasem si chránila čumák před mrazem.

„Ještě kousek!“ povzbuzovala je Lála, i když se jí tlapky bořily hluboko do sněhu.

Najednou se ozvala rána, jako když vystřelí z děla. KŘACH!

Pár metrů před nimi se s duněním zřítila obrovská jedle. Cestička zmizela. Všude byly jen pichlavé větve, kmen tlustý jako sud a neproniknutelná bílá tma.

Fíla se zastavil a setřásl ze sebe hromadu sněhu. „Paráda. Prostě paráda. Kdo má s sebou motorovou pilu? Nikdo? Tak to tu zmrzneme.“ Prohlásil kysele.

Martin se ale nevzdával. Přelezl první větev a rozhlédl se. Sníh kolem padlého stromu byl divně rozrytý.

„Koukněte dolů,“ špitl a ukázal rukavicí na zem.

Ve sněhu byly stopy. Velké. Hluboké. Mnohem větší než Lálina tlapka.

Lála ztuhla. „To jsou vlčí stopy,“ vydechla a naježila srst na krku. „A jsou čerstvé.“

Fíla se okamžitě stočil do kuličky. „Vzbuďte mě až na jaře.“

„Pšt!“ Martin zvedl prst. Zpod hustého jehličí se neozývalo děsivé vrčení, ale tiché, zoufalé kňučení. Martin neváhal. I když se mu srdce rozbušilo tak moc, že ho cítil až v krku, procpal se mezi větvemi.

Nebyla tam příšera. Bylo tam malé, šedé, chlupaté klubíčko. Vlčí mládě. Zadní tlapku mělo skřípnutou pod těžkou větví a nemohlo se hnout. Koukalo na Martina vyděšenýma očima.

„Neboj se,“ řekl Martin klidně. „Lálo, Fílo, pojďte sem! Musíme tu větev nadzvednout.“

Lála překonala strach a přiskočila k Martinovi. Fíla se rozbalil a přiběhl taky. „Na tři!“ zavelel Martin.

Všichni zabrali. Martin táhl, Lála tlačila čumákem, Fíla se zapřel bodlinami. Větev se ani nehnula. Byla moc těžká.

Vtom se setmělo. Nad nimi se tyčil obrovský stín.

Vlčice.

Byla obrovská a z tlamy jí stoupala pára. Lála vyjekla a skočila do sněhu.

Vlčice ale nezaútočila. Podívala se na své uvězněné mládě a pak na Martina. V jejích žlutých očích nebyl vztek, ale prosba.

Martin ustoupil o krok a ukázal na kmen. „Pomoz nám,“ řekl.

Vlčice pochopila. Sklonila hlavu a zapřela se mohutným čelem pod kmen.

„Teď!“ křikl Martin.

Vlčice zabrala svalnatým krkem, Martin táhl za větev a Lála s Fílou odhrabávali sníh pod tlapkou. Strom zapraskal a nadzvedl se. Vlče vyškublo nohu a s kňučením se přitisklo k mámě.

Velká vlčice olízla mláděti ucho. Pak se otočila k Martinovi a jeho kamarádům. Dlouze se na ně zadívala a tiše si odfrkla. Bylo to její poděkování. Pak oba, máma vlčice i její malé vlče, zmizeli ve vánici, jako by tam ani nikdy nebyli.

Bouře začala slábnout.

„Teda,“ vydechl Fíla a oprášil si jehličí z bodlin. „Až tohle budu vyprávět v lese, nikdo mi neuvěří.“

Martin se usmál a poplácal Lálu po zádech. „Jdeme domů. Cesta je volná.“

✨ Nápad pro hravé odpoledne:

Postav si v pokoji vlastní „vlčí doupě“! Použij židle, deky a polštáře. Až budeš uvnitř, zkus chvíli sedět úplně potichu jako vlk, který čeká, až přejde bouřka.

Článek Sněžná bouře a vlčí stopy se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.