A ten ostrov se prý zjevuje jen jednou za sto let, když na nebi vysvitnou tři zvláštní hvězdy. Zlatá, stříbrná a červená.

Na širém moři se v ten rok houpala zubožená loď jménem Hraběnka z Reziva. Na přídi stála pirátka Marina Sivá. Dívka s očima barvy noční bouře a vlasy spletenými jako mořské řasy.
Po otci zdědila jen nůž s vyrytým písmenem „B“. A šuškalo se, že to „B“ patřilo právě Blátovousovi.

„Tři hvězdy mají vysvitnout už dnes v noci,“ řekla své posádce. „A já chci vědět, jestli byl můj otec opravdu ten, koho se všichni báli.“

Cesta k ostrovu

Cesta k ostrovu nebyla vůbec lehká.
Vlny se zvedaly vysoko jako hory a vítr zněl, jako by zpíval staré písně o ztroskotaných lodích a sliboval jim stejný osud. A moře? To vypadalo jako by zářilo zeleným světlem. Když na obloze konečně vyšly tři hvězdy, voda se jako zázrakem utišila.
Na přídi, před lodí se objevil ostrov, jako by se vynořil ze samotných hlubin moře.

Když přirazili na malém ostrově, hned od břehu viděli vchod do temné jeskyně. Marina vzala lucernu a odvážně do ní vstoupila. Z hlubin jeskyně na ní dýchla vůně soli a chladu. Na stěnách se třpytily krystaly a uprostřed stál kamenný papoušek. Jeho oči ze smaragdů zářily a křídla se pomalu chvěla.

Papoušek strážce

Když k němu Marina přistoupila, papoušek ožil. Jeho zelené oči se rozsvítily a z hrdla mu zazněl skřehotavý hlas, hrubý jako písek:
„Kdo chce zlato Blátovouse, musí odpovědět na mou hádanku. Neb já jsem ten kdo jeho poklad střeží.
Poslouchej, pirátko:

Na palubě běhám, i když jsem z ničeho,
světlo mě stvoří, tma mě spolkne celého.
Nejsem živý, přesto s tebou kráčím.
Nejsem člověk, a ani duch.
Hádej kdo jsem.“

Lucerna v Marinině ruce zhasla.
Stěny jeskyně se zachvěly, stín kamenného papouška se zvětšil, až zakryl celou stěnu.

Marina se dívala na podlahu, kde se mihotal její vlastní stín, protahovaný měsíčním svitem.
„Co světlo stvoří, ale tma spolkne…“ zašeptala.
„Není živý, přesto se mnou kráčí… není to člověk… ani duch…“

Zvedla hlavu a řekla klidně:
„Odpověď je stín.“

Papoušek se zachvěl, jeho zobák se otevřel dokořán a po jeskyni se rozlehl praskot.
„Uhádla jsi!“ zakrákal.

Papoušek roztáhl křídla a jako na pokyn se zřítil kus jeskyně. Skrz prasklinu ve stropě prosvitla záře tří hvězd. Jejich paprsky posvítily na protější stěnu skály, která se s tichým šumem otevřela a ukázala poklad.

Truhly, perly, drahokamy – a mezi nimi seděla kostra s napůl rozpadlým kloboukem.
Z kostry se zvedl šedý kouř a její tichý hlas zašeptal:
„Nech zlato moři. Vezmi si jen to, co pobereš a odejdi. Jinak tě moře spolkne jako to zlato. Co uneseš, patří tobě mé dítě.“

Pak se kostra rozpadla na prach stejně jako socha papouška. A na zemi po ní zůstal jen malý smaragdový drahokam. Papouškovo oko, které Marina zvedla a schovala do kapsy na památku. Rychle pobrala do vaku zlato a šperky, které unesla a vydala se zpátky na loď.

Zpátky na moře

Když vyšla ven, strop jeskyně se s rachotem zřítil dolů a zatarasil vchod. Ostrov se začal potápět.
Marina spěchala na loď, dřív než se ostrov potopí i s ní. Když odplouvala na moře, sledovala jak ostrov pomaličku ztrácí ve vlnách a tři hvězdy na noční obloze se mizí v mlze.

Ale ona byla v bezpečí na palubě Hraběnky z Reziva s plným vakem drahoceného pokladu. Marina se usmála, držíc smaragdový drahokam v dlani. Zdálo se jí, že v jeho nitru září tři hvězdy, které tam zůstanou uvězněné navždy.

Byla spokojená, nejen, že našla poklad, ale především konečně zjistila pravdu. A tak zavelela, aby posádka zvedla plachty. Vítr se do nich opřel a loď zmizela na obzoru. Vzhůru za dalším dobrodružstvím.

Článek Marina a poklad tří hvězd se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.