Upozornění pro rodiče: V duchu klasických Andersenových příběhů se tato pohádka dotýká vážnějšího tématu zločinu a ztráty milované osoby. Doporučujeme ji proto číst spíše starším a vnímavějším dětem, kterým citlivě ukáže, že spravedlnost a pravda si vždy najdou svou cestu.

Uprostřed velké zahrady stál kvetoucí růžový keř. V jedné z jeho nejkrásnějších růží bydlel skřítek. Byl tak nepatrný, že žádné lidské oko by ho nedokázalo spatřit. Za každým z jejích růžových lístků měl pokojík. Byl to dobrý a čistý tvor; jeho křídla byla průsvitná jako křídla jepice a jeho šaty voněly po rose.

Celý den se vyhříval v teplém světle, létal od květu ke květu a tancoval s motýly. Když však slunce začalo zapadat a rosa těžkla na stoncích, skřítek se vrátil do své růže, pečlivě za sebou zatáhl lístky a usnul, kolébán večerním vánkem.

Jednoho pozdního večera, právě když se skřítek chystal k odpočinku, zaslechl v zahradě kroky. Nebyly to lehké kroky zahradníka, ale tiché, opatrné našlapování. Do stínu pod starou lípou přišla krásná dívka a s ní mladý muž. Loučili se. Mladík musel odjet na dalekou cestu, za moře a hory, aby splnil úkol pro svého pána.

„Vezmi si tuto růži,“ řekla dívka a utrhla právě ten květ, ve kterém se ukrýval skřítek. „Bude ti připomínat moji věrnost.“

Mladík si růži přitiskl ke rtům a pak si ji schoval do náprsní kapsy kabátu, blízko srdce. Skřítek, celý vyděšený, se pevně chytil pestíku uprostřed květu. Cítil tlukot srdce toho muže a slyšel jeho slib, že se brzy vrátí.

Jenže v temném koutě zahrady, skryt za kmenem starého dubu, stál ještě někdo jiný. Byl to dívčin bratr. Byl to muž tvrdého srdce a temné mysli. Nesnášel onoho mladíka, protože byl chudý a protože ho sestra měla raději než jeho. Jakmile se milenci rozloučili a mladík se vydal na cestu lesem, bratr ho tajně sledoval.

Cesta vedla hlubokým hvozdem, kde stíny byly dlouhé a havraní křik věštil neštěstí. Tam, pod korunami prastarých stromů, bratr mladíka dostihl. Nebyl to čestný souboj. Bratr vytáhl nůž a udeřil zezadu. Skřítek cítil, jak srdce, u kterého odpočíval, náhle utichlo. Když vrah začal kopat jámu, do které chtěl tělo uložit, z růže vylétl a posadil na nedalekou větev. Sledoval jak vrah ukládá tělo i se zvadlou růží pod kořeny břízy a jak vše pečlivě zakrývá listím a hlínou.

„Teď už tě nikdo nenajde,“ uchechtl se vrah, otřel si nůž do trávy a spěchal domů.

Skřítek se však rozhodl, že to tak nenechá. Když vrah odcházel, jeden suchý březový list se mu zachytil ve vlasech. Skřítek se na ten list bleskově přenesl a nechal se na něm odnést. Cesta zpět do města byla dlouhá a skřítek se třásl hrůzou i zimou, ale věděl, že musí něco udělat.

Když vrah dorazil domů, skřítek se nepozorovaně sklouzl z jeho boty a proklouzl pod dveřmi do dívčina pokoje. Našel ji plačící u okna. Tiše jí vlétl do ucha a začal jí našeptávat. Nebyla to slova, která lidé slyší ušima, bylo to jako pocit, tušení, které se rodí v srdci a do mysli se dostává jako sen.

V tom snu dívka viděla vše: les, břízu, nůž i bratrův krutý obličej. Skřítek jí ukázal přesné místo, kde její milý odpočívá. Dívka se probudila s výkřikem děsu a bolesti. Přesto neváhala ani chvíli. Věděla, co musí udělat.

Druhý den ráno, zatímco bratr ještě spal, se dívka vydala do lesa. Našla břízu a našla i místo s rozrytou hlínou. Našla tam svého milého a s ním i zvadlou, hnědou růži. Skřítek seděl na větvi břízy a smutně se díval jak dívka pláče. Dívka však neplakala jen pro sebe. Vzala jasmínovou snítku, která rostla opodál, a zasadila ji do krásného květináče, do kterého uložila i to nejdražší, co jí po milém zbylo, jeho památku.

Květináč s jasmínem si postavila na okno ve svém pokoji. Každý den jej zalévala svými slzami. A jasmín rostl nevídanou rychlostí. Jeho květy byly bělejší než sníh a voněly tak silně, že se vůně šířila celým domem.

Skřítek se usídlil v jednom z jasmínových květů. Každou noc létal k vrahovi, který spal ve vedlejším pokoji, a sedal mu na prsa. Přinášel mu sny o lese a o bříze, až se vrah budil hrůzou a potil se studeným potem. Rostlina jasmínu jako by věděla o zločinu. Její kořeny pily dívčin smutek a její květy čerpaly sílu z pravdy.

Jednoho dne bratr nevydržel tíhu svého svědomí a tu všudypřítomnou vůni, která ho pronásledovala. Vstoupil do sestřina pokoje a chtěl květináč vyhodit z okna. Ale sotva se jasmínu dotkl, z bílých kalichů vyletěl roj neviditelných duchů květin, které vedl náš malý růžový skřítek. Nebyli to bojovníci s meči, ale síla jejich dobroty a touhy po spravedlnosti byla zdrcující. Vrah pocítil takovou slabost a úzkost, že klesl na kolena. V tu chvíli se do pokoje dobyla stráž, kterou sestra tajně přivolala, neboť v jasmínovém květináči měla důkaz, který její bratr při svém činu ztratil. U svého milého v hlíně našla jeho vlastní prsten.

Zlo bylo potrestáno, ale ani tak příběh nekončí veselím, jak už to někdy u skutečných příběhů bývá. Přesto s sebou přináší naději. Jasmín v okně sice uvadl, když byla spravedlnost naplněna, ale jeho semínka vítr rozfoukal do všech zahrad v okolí.

Skřítek se vrátil ke své růži. Byla už starší a její lístky nebyly tak pevné, ale on ji měl i tak stále stejně rád. Možná dokonce víc než kdy dřív. Věděl totiž, že i ten nejmenší tvor, pokud má odvahu stát na straně dobra a pravdy, dokáže pohnout světem. A kdykoliv v té zahradě rozkvete nová růže, skřítek v ní najde svůj domov a připomíná všem, kteří chtějí naslouchat, že láska a věrnost jsou silnější než zlo a tma pod březovými kořeny.

Článek Duch v růži a svědectví z okvětního lístku se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.