Na ulici bylo rušno. Děti běhaly ze školy a do školy, ale ten den se chovaly nějak jinak. Nějak tajuplně. Šuškaly si, schovávaly něco v kapsách a červenaly se.

„Koukej, pejsku,“ řekla kočička, která seděla na parapetu. „Vidíš tamhle Honzíčka? Toho, co bydlí v tom zeleném domě naproti?“

Pejsek vyskočil na židli, opřel se předními tlapkami o okno a koukal. „Vidím, vidím. A vidím taky Magdalénku. Jde zrovna proti němu. Copak to ten Honzíček schovává za zády?“

Honzíček se zastavil, celý zrudl, až mu uši svítily jako dva lampiony, a najednou vytrhl ruku zpoza zad. Držel v ní květinu. Byla to taková ta pokojová květina s velkými listy a jedním červeným květem, co ji maminky pěstují v květináčích za oknem a říkají jí amarylis.

„Jéjej,“ podivil se pejsek. „Vždyť on té Magdalénce dává kytku! Ale tu přece nemohl najít venku ve sněhu. Tu musel někde vzít.“

„To asi utrhl mamince doma,“ pokývala hlavou kočička moudře. „To maminka asi nebude ráda. Ale podívej, Magdalénka se směje.“

A opravdu. Magdalénka si vzala květinu, taky se začervenala a dala Honzíčkovi něco malého a placatého. Byl to papír vystřižený do tvaru srdíčka, celý pomalovaný červenou pastelkou.

„Co to ti lidé dneska blázní?“ divil se pejsek. „Proč si dávají kytky z květináčů a počmárané papírky? Vždyť nejsou Vánoce, ani nemá nikdo svátek. Nebo má?“

„Ty to nevíš, pejsku?“ poučila ho kočička. „Dneska je přece toho svatého Valentýna. To je takový svátek, kdy si lidé ukazují, že se mají rádi. Dávají si dárky a taková psaníčka se srdíčky, kterým se říká valentýnky. To proto, aby ten druhý věděl, že na něj myslí a že ho má rád.“

Pejsek se poškrábal zadní nohou za uchem a chvíli přemýšlel. „Aha! Tak proto! To je ale hezký svátek. Víš, kočičko, mně se to líbí. Lidé jsou na sebe někdy oškliví, tak je dobře, že mají den, kdy jsou na sebe hodní.“

„To je pravda,“ řekla kočička. „Když se mají lidé rádi, je na světě hned veseleji.“

„Poslouchej, kočičko,“ vyhrkl najednou pejsek a oči mu zářily. „Když my dva spolu bydlíme a hospodaříme a máme se taky rádi, tak bychom měli taky slavit toho Valentýna! Co myslíš? Přece nebudeme horší než Honzíček s Magdalénkou!“

„To je nápad!“ zaradovala se kočička. „To víš, že budeme slavit! My jsme přece pořádní hospodáři a všechno děláme tak, jak se to má a jak to dělají lidé. Tak si taky musíme dát valentýnky.“

A tak se dohodli, že si vyrobí valentýnky. Vzali si na to papír, co jim zbyl od minula, když balili syrečky, našli barevné pastelky a nůžky.

„Já udělám tu nejkrásnější valentýnku na světě,“ chlubil se pejsek. „Vystřihnu ti, kočičko, velikánské srdce, červené jako buřtík!“

Jenže ono se to lehko řekne, ale hůř udělá. Pejsek si vzal nůžky, ale hned poznal, že to nebude jen tak. Lidé mají na rukou prsty a palec, a těmi se nůžky drží jedna báseň. Ale pejsek má tlapky a na nich polštářky. Zkoušel vzít nůžky do jedné tlapky, pak do obou, zkoušel je chytit drápky, ale nůžky mu pořád klouzaly a cvakaly naprázdno.

„Jau, to mě píchlo!“ zakňučel pejsek. „Ty nůžky jsou nějaké zlé. Nechtějí stříhat.“

Konečně se mu podařilo nůžky nějak chytit a střihnul do papíru. Křup! Papír se zmuchlal, roztrhl a místo krásného obloučku tam byla zubatá díra, jako když myš okouše roh pytle s moukou.

„To nic,“ utěšoval se pejsek. „Zkusím to znovu.“

Kočička na tom nebyla o nic lépe. Chtěla namalovat na papír kytičku, ale pastelka se jí v tlapce protáčela. Místo kytičky udělala na papíře jen takové čmáranice a kličky. A když chtěla vystřihnout srdíčko, dopadla stejně jako pejsek. Papír se jí lepil na drápky, trhal se a výsledek vypadal spíš jako rozšlápnutá brambora než jako srdce.

Po hodině bylo v kuchyni papíru, jako by tam nasněžilo. Všude ležely ústřižky, zmuchlané koule a potrhané zbytky. Pejsek byl celý omotaný lepící páskou a kočička měla červenou čáru od fixy na čumáčku.

„Takhle to nejde, pejsku,“ vzdychla kočička. „My nemáme ručičky jako děti. My ty papírové valentýnky prostě neumíme. Podívej se na to. To je ostuda. Takhle ošklivé valentýnky si přece nemůžeme dát.“

Pejsek smutně koukal na tu hromadu nepořádku. „To máš pravdu, kočičko. Chtěl jsem ti udělat radost, ale tohle vypadá spíš, jako by si s tím papírem hrála koťata na honěnou.“

Chvíli oba mlčeli a byli z toho smutní. Ale pak pejsek zvedl hlavu a zavrtěl ocáskem. „Víš co, kočičko? Na papíru přece nezáleží. Valentýn můžeme oslavit i tak, že si dáme dárek, abychom si udělali radost.“

„To je pravda!“ souhlasila kočička. „Uděláme to jinak. Každý půjde tajně ven a sežene pro toho druhého ten nejlepší dárek na světě. A pak si ho dáme. Ale musí to být překvapení!“

„Platí!“ štěkl pejsek a hned běžel pro svůj kabátek, protože venku přece jenom ještě mrzlo.

Pejsek vyběhl z domečku a pelášil ulicí. Dobře věděl, co kočičce pořídit. Dávno si všiml, že se kočička ráda parádí. Vždycky, když se myla, pečlivě si lízala kožíšek, aby byl lesklý, a pyšně si vykračovala. „Kočička je dáma,“ říkal si pejsek. „A dámy mají rády parádní věci. Koupím jí mašli! Krásnou, růžovou mašli na krk. Bude v ní vypadat jako princezna. Vždyť má jen jednu, tu svou červenou, tak ať má další. Aby to mohla střídat.“

Pejsek měl schovanou jednu lesklou pětikorunu, kterou našel v létě u plotu, když hrabal díru na kost. Běžel rovnou do galanterie. Paní prodavačka se nejdřív divila, co tam dělá pes, ale když viděla, jak pejsek stojí u pultu a upřeně kouká na stuhy, pochopila.

„Dobrý den!“ pozdravil pejsek slušně. „Prosil bych tady tuhle růžovou,“ a ukázal tlapkou na cívku s nádhernou, širokou růžovou stuhou. Byla z hedvábí a leskla se jako ranní červánky.

„Chceš tuhle, pejsku?“ zeptala se prodavačka.

Pejsek radostně zakýval hlavou a položil na pult pětikorunu. Paní mu ustřihla dlouhý kus, krásně ho zabalila do papíru a pejsek si balíček opatrně vzal do zubů, aby ho nepomačkal. Cestou domů se naparoval pýchou. „To bude kočička koukat! Takovou mašli nemá žádná kočka v celém okolí, ani ta od pana starosty.“

Mezitím kočička vyrazila na druhou stranu, k náměstí. I ona přemýšlela, čím pejskovi udělat největší radost. „Pejsek, to není žádný parádník,“ uvažovala. „Jemu je jedno, jestli má ucho nahoru nebo dolů. Ale co má rád, to je jídlo. A ze všeho nejraději má věci, které… no, které pořádně voní.“

Kočička věděla, že to, co voní jí, pejskovi často nevoní, a naopak. Ale taky věděla, že čokoládu pejskové nesmějí, protože je z ní bolí bříško, a bonbony taky ne, protože by se jim zkazily zuby. „Koupím mu něco, co mají pejskové nejraději na světě. Koupím mu syrečky!“

Zašla do krámu s potravinami a zamířila rovnou k pultu, odkud to nejvíce zavánělo. „Prosím jednu krabici těch pravých, uleželých syrečků,“ mňoukla na pana prodavače.

Prodavač se usmál a zabalil krabičku syrečků, která byla cítit i přes tři vrstvy papíru. Kočička ji popadla a běžela domů, a i když jí ten zápach kroutil vousky, těšila se, jakou bude mít pejsek radost.

Když se oba sešli doma, bylo už šero. Pejsek i kočička rychle schovali své dárky za zády.

„Tak co, pejsku, máš?“ ptala se kočička a oči jí svítily zvědavostí.

„Mám, mám! A ty?“

„Taky mám.“

„Tak já první,“ řekl pejsek slavnostně. „Tady máš, kočičko, valentýnku ode mě.“ A podal jí balíček.

Kočička nedočkavě roztrhla papír. Z balíčku vypadla dlouhá, zářivá růžová stuha.

„Jé!“ vydechla kočička. „To je krása! To je ale nádherná barva. Děkuji ti, pejsku, to jsi mi udělal velikou radost.“

„Počkej, já ti ji uvážu,“ nabídl se ochotně pejsek. Vzal stuhu a snažil se ji kočičce uvázat kolem krku na pěknou mašli. Ale zase ty nešťastné tlapky! Pejsek se snažil, funěl, vyplazoval jazyk soustředěním, ale stuha mu klouzala. Nakonec se mu podařilo udělat uzel, ale nebyl to ten krásný motýlek, jakého umí uvázat kočička. Byla to spíš taková velká, rozčepýřená boule, a navíc ji kočičce utáhl trochu moc nakřivo, takže jí mašle visela někde pod uchem.

„Tak,“ oddechl si pejsek. „Sluší ti to náramně, kočičko.“

Kočička se koukla do zrcadla. Vypadala trochu legračně, jako by měla obvázaný krk po bolení v krku, ale protože byla hodná a věděla, že to pejsek myslí dobře, řekla: „Je to moc hezké, pejsku. Jsem teď jako ta nejvzácnější kočka z města.“

„A teď já!“ těšil se pejsek.

Kočička vytáhla svůj balíček. Ještě ho ani neotevřela a pejsek už začal větřit. Čenich se mu rozkmital, ocásek se roztancoval ze strany na stranu.

„Cítím to! Cítím něco úžasného!“ volal pejsek.

Kočička mu podala krabici. Pejsek ji roztrhal a vykoukly na něj žluté, mazlavé kolečka syrečků. Vůně se rozlila po celé kuchyni takovou silou, že i moucha, co spala zimním spánkem za skříní, se probudila a utekla.

„Syrečky!“ jásal pejsek. „A jak jsou uleželé! To je ta nejkrásnější vůně na světě, kam se hrabou fialky! Děkuju ti, kočičko, ty jsi ale hodná!“

Zrovna když se pejsek chystal zakousnout do prvního syrečku, ozvalo se na dveře: Ťuk, ťuk, ťuk!

„Kdo to může být?“ podivili se oba. Pejsek šel otevřít.

Za dveřmi stála Anička, malá holčička od sousedů, celá zachumlaná v kabátě a šále. V rukou držela velikou, zlatavou krabici.

„Dobrý den, pejsku. Dobrý den, kočičko,“ pozdravila Anička. „Já jsem vám přišla popřát k tomu Valentýnu. Maminka říkala, že když se mají lidé rádi, dávají si dárky, a já mám vás dva moc ráda, protože jste takoví hodní a legrační. Tak jsem vám přinesla bonboniéru.“

A podala jim tu velikou krabici. Pejsek s kočičkou poděkovali, pozvali Aničku dál a krabici otevřeli. Uvnitř byly čokoládové bonbony, každý v jiném zlatém nebo stříbrném papírku, a voněly po kakau a oříškách.

„Jéjej,“ řekl pejsek, „to vypadá náramně dobře. Ale Aničko, my jsme pejsek a kočička.“

„My čokoládu nesmíme,“ přidala se kočička smutně. „Nám by po ní bylo tuze špatně. Pejskům a kočičkám čokoláda v bříšku dělá neplechu.“

Anička se zarazila. „Jé, to já jsem nevěděla! To jsem to popletla. Chtěla jsem vám udělat radost, a teď máte dárek, který nemůžete sníst.“ A už natahovala moldánky, že se rozpláče.

Pejsek to nevydržel, protože neměl rád, když děti pláčou. „Neplakej, Aničko! To přece nevadí! My si poradíme.“

„Jak si poradíme?“ zeptala se kočička.

„No přece takhle,“ vymyslel to pejsek. „Když my tu čokoládu nesmíme, ale máme ji, a děti čokoládu smějí a nemají ji, tak se rozdělíme! Aničko, běž zavolat Honzíčka, Magdalénku a ostatní děti z ulice. Uděláme si hostinu!“

Anička se rozzářila, utřela si slzičku a vyběhla ven. Za chvilku se vrátila a s ní celá hromada dětí: Honzíček (už bez kytky), Magdalénka, Pepík, Věrka i malý Karlík.

Všichni se nahrnuli do malého domečku k pejskovi a kočičce. Bylo tam sice trochu těsno, ale teplo a veselo. Pejsek dal krabici s bonbony doprostřed stolu.

„Tak si berte, děti!“ pobízel je. „Slavíme Valentýna!“

Děti si braly čokoládové bonbony, rozbalovaly staniol a pochutnávaly si. Měly pusu od čokolády a smály se.

„A co budete jíst vy?“ zeptal se Honzíček s plnou pusou.

„Já mám svoje syrečky!“ zavrtěl ocáskem pejsek a slupnul jeden syreček s takovou chutí, až se olizoval až za ušima.

„A já,“ řekla kočička, „já si dám misku dobré smetánky a kousek špeku, co tu mám ve spíži.“

A tak tam všichni společně hodovali. Pejsek si pochutnával na smradlavém sýru, kočička na smetaně a děti na čokoládě. Kočička měla na krku tu křivou růžovou mašli a pyšně se nosila mezi dětmi. Pejsek běhal od jednoho k druhému a nechal se drbat za ušima, a všem bylo spolu moc dobře.

Když se děti večer rozloučily a odešly domů spát, zůstali pejsek a kočička zase sami. Uklidili papírky od bonbonů, pejsek dojedl poslední kousek sýra a kočička si sundala mašli a pečlivě ji složila do šuplíku.

„To byl ale hezký den, viď, kočičko?“ zívl pejsek a stočil se do klubíčka ve své posteli.

„Moc hezký,“ přikývla kočička a lehla si do své. „A víš, co je na tom Valentýnu nejlepší?“

„Ty dárky?“ hádal pejsek už v polospánku.

„Kdepak, dárky ne,“ zavrněla kočička. „Nejlepší je, že jsme si vzpomněli jeden na druhého a že jsme se o tu radost rozdělili s dětmi. Protože radost je jako ta čokoláda. Nejlepší je, když se o ni podělíš.“

„Ba, ba,“ zamumlal pejsek. „A ty syrečky byly taky dobré. Dobrou noc, kočičko.“

„Dobrou noc, pejsku.“

A za chvíli už v domečku u lesa všichni spali. A měli sny sladké jako čokoláda, i když tu bonboniéru nejedli.

Článek Jak pejsek a kočička slavili svatého Valentýna se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Pejsek se probudil, protáhl si jednu nožičku, pak druhou, pak se protáhl celý od uší až k ocásku, zívl, až se mu v puse udělala taková veliká červená jeskyně, a seskočil z postýlky.

„Haf,“ řekl pejsek vesele, „to je krásné ráno! Sluníčko svítí, ptáčkové zpívají a já mám hlad, že bych snědl třeba… třeba celou kýtu masa!“

Koukl se na kočičku, jestli už je taky vzhůru. Kočička sice vzhůru byla, seděla na posteli, ale vůbec se netvářila vesele. Držela si tlapkou tvářičku a z očí jí kapaly slzičky na peřinu.

„Jejku, co se ti stalo?“ lekl se pejsek a běžel k ní. „Co pláčeš, kočičko? Zdál se ti ošklivý sen? Nebo tě kousla blecha? Ukaž, já tu blechu chytím a vyženu ji, že už se nikdy nevrátí!“

Kočička zavrtěla hlavou, až se jí vousky zatřásly, a fňukla: „Kdepak blecha. To je mnohem horší, pejsku. Mně se stalo veliké neštěstí.“

„Rozbila jsi hrneček?“ hádal pejsek. „Ne,“ fňukla kočička. „Tak jsi vylila mléko?“ „Taky ne.“ „Tak ti někdo šlápl na ocásek?“ „Ale kdepak,“ řekla kočička a oddělala tlapku od pusy. „Podívej se. Vypadl mi zoubek.“

A opravdu. Kočička natáhla tlapku a na dlani jí ležel malinkatý, běloučký zoubek. Vypadal jako zrnko rýže, jenomže to nebyla rýže, byl to opravdový kočičí zoubek.

Pejsek na to koukal, kroutil hlavou na jednu stranu a pak na druhou. „Panečku,“ řekl uznale, „to je ale věc. A bolí to?“

„Teď už ani ne,“ řekla kočička a otřela si slzičku, „ale já jsem se lekla, že budu bezzubá. Jak budu kousat myši? Tedy, já myši už moc nechytám, ale kdybych chtěla, tak bych nemohla. A jak budu kousat oběd? Budu muset jíst jenom kaši jako miminko.“

Pejsek se zamyslel. Tohle byla vážná věc. Když se něco rozbije, dá se to spravit. Když se roztrhnou kalhoty, kočička je zašije. Když se umaže podlaha, pejsek ji vydrhne. Ale jak se spravuje pusa, které chybí zoubek?

„Víš co?“ řekl pejsek. „Já ti pomůžu. My ten zoubek vrátíme zpátky. Přilepíme ho! Mám tu ještě trochu toho lepidla, co jsme s ním lepili draka.“

„To nejde, ty ťunťo,“ řekla kočička, i když ji pusa trochu bolela. „Zoubky se nelepí lepidlem na papír. To by mi v bříšku udělalo neplechu. A navíc, tohle byl mléčný zoubek. A když vypadne mléčný zoubek, tak to znamená, že naroste nový, silnější.“

„Mléčný?“ podivil se pejsek. „To jako že je z mléka? Proto je tak bílý! Já jsem si vždycky říkal, proč se pije mléko. Tak to se pije proto, aby se z něj v puse udělaly zuby. To je chytré.“

„No, tak nějak to bude,“ vzdychla kočička. „Ale co teď s tím vypadlým zoubkem? A co s tou dírou v puse? Je to tam takové… prázdné.“ A přejela si jazýčkem v puse.

Pejsek viděl, že je kočička smutná, a tak se rozhodl, že ji musí potěšit a ošetřit, jako to dělají doktoři v nemocnici. „Musíš být v klidu, kočičko,“ řekl důležitě. „Když je někdo nemocný nebo mu něco upadne, musí ležet. Já ti zavážu hlavu, aby ta pusa byla hezky v teple a rychle se uzdravila“

Vzal velký šátek s puntíky a ovázal kočičce hlavu tak, že měla uši schované a uzel jí trčel na temeni jako veliká mašle. Kočička vypadala jako bolavý zajíc, ale pejskovi se to tuze líbilo.

„Tak,“ řekl pejsek, „teď vypadáš jako opravdový pacient. A já budu doktor a naordinuji ti medicínu. Co bys tak chtěla? Kousek buřtu? Nebo kost?“

„Ale pejsku,“ řekla kočička pod šátkem trochu huhňavě, „já přece nemůžu kousat buřt ani kost, když mám tu díru po zoubku. Musíme vymyslet něco měkkého.“

A tak začali přemýšlet, co budou dělat, než se kočičce pusa uzdraví. Bylo teprve dopoledne a do večera bylo daleko. „Uvaříme si krupicovou kaši,“ navrhl pejsek. „Ta je měkká, ta se nemusí kousat, ta se jenom polyká a v bříšku hezky zahřeje.“

Šli tedy vařit kaši. Pejsek přinesl mléko a krupici, kočička míchala vařečkou. „Musíme tam dát hodně másla,“ radil pejsek, „aby to klouzalo kolem té díry po zoubku a neodřelo to.“ „A hodně cukru,“ přidala kočička, „aby se ten nový zoubek, co mi naroste, měl na co těšit.“ A tak tam dali hodně másla a hodně cukru a ještě to posypali kakaem, až byla kaše celá hnědá, a když ji snědli, měli hnědé nosy i uši, jak si pochutnávali.

Když se najedli, kočička si zase vzpomněla na svůj malý bílý zoubek, který ležel na stole na ubrousku. „Co s ním udělám?“ starala se. „Nemůžu ho jen tak vyhodit do koše. Vždyť mi sloužil dobře. Kousala jsem jím masíčko i koláče.“

„Zahrabeme ho na zahrádce!“ navrhl pejsek. „Jako kost. A třeba z něj vyroste zoubkový strom. A na něm porostou nové zuby pro všechny pejsky a kočičky.“

„To je hloupost,“ řekla kočička. „Zuby na stromech nerostou. Ale víš, co mi vyprávěla malá Klára od sousedů? Říkala, že když vypadne mléčný zoubek, musí se schovat pro Zoubkovou vílu.“

Pejsek nastražil uši, až mu ten jeden, co ho měl vždycky nahoru, spadl dolů překvapením. „Zoubková víla? Kdo to je? To je nějaká moucha?“

„Ale kdepak moucha,“ smála se kočička, „to je kouzelná paní, malinkatá a průsvitná jako vážka. Ona v noci létá po světě, sbírá vypadlé mléčné zoubky a nosí je na svůj zámek. A za ten zoubek, když byl čistý a pěkně vyčištěný kartáčkem, nechá dětem – nebo kočičkám – nějaký dáreček.“

„Páni!“ vydechl pejsek. „To je ale servis! A co mi dá, když si vytrhnu zub já? Dostanu taky dáreček?“ A hned si začal tlapkou viklat tesák, jestli by taky nevypadl. Ale tesák držel pevně, ani se nehnul. „Nech toho, pejsku,“ napomenula ho kočička. „Zuby se nesmí trhat jen tak pro nic za nic. Víla pozná, když to není poctivě vypadlý zub. To se musí samo.“

Pejsek tedy nechal svůj zub na pokoji, ale začal se hrozně těšit na večer. „Tak to musíme počkat na noc,“ řekl. „Ale co budeme dělat? Já se tak těším na vílu, že to nevydržím.“

A tak vymýšleli, jak zabít čas, než vyjde měsíček. „Musíme uklidit,“ rozhodla kočička. „Víla nemůže přijít do nepořádku. Co kdyby zakopla o tvou kost nebo se zamotala křídly do mých klubíček vlny?“

A tak začali gruntovat. Pejsek zametal podlahu ocasem, protože smeták nemohli najít, a kočička rovnala polštáře. Pejsek chtěl vyleštit okno, aby víla trefila, tak ho olízal jazykem, ale okno bylo potom jen ještě víc upatlané. Tak ho kočička musela přeleštit tlapkou a utěrkou.

„Už je večer?“ ptal se pejsek každou chvilku. „Ještě ne,“ říkala kočička. „A teď?“ „Taky ne. Sluníčko je ještě vysoko.“

Aby jim čas rychleji utíkal, hráli hru na mlčení. Kdo první promluví, ten prohrál. Seděli naproti sobě, pejsek koulel očima a nafukoval tváře, aby neštěkl, a kočička si hladila fousky. Vydrželi to asi minutu, než kolem proletěla moucha bzučivka. „Haf! Jedeš!“ křikl pejsek po mouše. „Prohrál jsi!“ zvolala kočička. „To neplatí, to jsem musel!“ bránil se pejsek.

Hráli si a povídali a sluníčko se pomalu kutálelo po obloze dolů, až se schovalo za les. Nebe zčervenalo, pak zfialovělo a nakonec se udělala tma a na nebi se rozsvítily hvězdičky jako malé lampičky.

„Už je to tady!“ šuškala kočička. „Noc!“ Pejsek byl celý rozechvělý. „Tak, co máme dělat? Mám štěkat a výt na měsíc, aby víla věděla, kde bydlíme?“

„Pšt!“ sykla kočička. „Musí být ticho a klid. Víla je plachá. Musíme jít spát. A ten zoubek musím dát pod polštář.“

Kočička vzala svůj malý bílý zoubek. Pak našla ten nejhezčí kapesníček, co měla – byl bílý s vyšívanou kytičkou v rohu. Zoubek do něj opatrně zabalila, jako by to byl ten největší poklad, udělala malý uzlíček a strčila si ho pod polštář.

„Tak dobrou noc, pejsku,“ řekla kočička a zalezla pod peřinu. „Dobrou noc, kočičko,“ šeptal pejsek ze své postýlky. „A nezapomeň se dívat jedním okem, kdyby přišla, abys mi řekla.“

Pejsek si umínil, že neusne. Že bude hlídat a na tu vílu si počíhá. Chtěl vědět, jestli má opravdu křídla a jestli svítí jako světluška. Ležel, koukal do tmy, poslouchal, jak hodiny tikají a jak venku šumí vítr v korunách stromů. „Tik, tak, tik, tak,“ dělaly hodiny. Pejskovi se začaly klížit oči. Jedno oko se zavřelo. Pejsek ho rychle otevřel. „Musím hlídat,“ řekl si. Pak se zavřelo druhé oko. Pejsek ho taky otevřel, ale to první se mezitím zase zavřelo. A tak mrkal, jednou levým, jednou pravým, až se mu to pomotalo a zavřel obě najednou. A ani o tom nevěděl, a už spal a chrápal, až se záclony hýbaly.

Spala i kočička, tlapku pod hlavou, přímo na polštáři, pod kterým byl schovaný zoubek.

A v noci, když už to všude spalo, vklouzlo do světnice stříbrné světýlko. Nebyl to měsíček, ten svítil venku. Bylo to malé, třpytivé a voňavé jako fialky. Poletovalo to po pokoji, chvilku se to zastavilo u pejska, pohladilo ho to po čenichu (pejsek se ve spaní usmál a zavrtěl ocáskem, protože se mu zrovna zdálo o nekonečném řetězu buřtů), a pak to zamířilo ke kočiččině postýlce.

Světýlko se sneslo na polštář. Zoubková víla – protože to byla ona – opatrně vytáhla zpod polštáře kapesníček se zoubkem. Rozbalila ho, na zoubek se usmála, protože byl čistý a bílý, a schovala si ho do své brašničky z pavučin. A místo zoubku tam položila něco jiného. Pak ještě chvíli poletovala kolem, upravila kočičce peřinu a frnk – vyletěla oknem pryč, přímo k hvězdám.

Ráno, když sluníčko začalo lechtat pejska na nose, se pejsek prudce posadil. „Zaspal jsem!“ vykřikl. „Kočičko, vstávej! Zaspali jsme vílu!“

Kočička se protáhla a zamžourala. Hned si vzpomněla na večer a rychle strčila tlapku pod polštář. „Je tam?“ ptal se pejsek napjatě a byl u kočiččiny postele dřív, než bys řekl švec.

Kočička nahmatala kapesníček. Vytáhla ho ven. Byl nějaký měkký a naducaný. Opatrně rozvázala uzlíček. A co to? Zoubek tam nebyl! Místo zoubku tam leželo nádherné, malinkaté, duhové klubíčko vlny. Hrálo všemi barvami – červenou, modrou, žlutou i zelenou, a bylo tak hebké, že hebčí snad není ani kočičí kožíšek.

„Jééé!“ vydechla kočička. „To je krása! Podívej, pejsku! Ona tu opravdu byla! Vzala si zoubek a nechala mi tu tohle klubíčko na hraní!“

„Ukaž!“ strkal do toho čumák pejsek. „To je hezké. To je ale hodná víla.“

Kočička byla šťastná. Zapomněla, že má v puse díru po zoubku. Vyskočila z postele a ťukla do klubíčka tlapkou. Klubíčko se rozběhlo po podlaze a za ním se táhla barevná nitka. „Chyť ho!“ volala kočička. Pejsek se za ním rozběhl, ale klubíčko kličkovalo pod židli a pod stůl, jako by bylo živé. Pejsek narazil čumákem do nohy stolu, ale vůbec mu to nevadilo.

Hráli si s duhovým klubíčkem celé dopoledne. Kočička ho motala, pejsek ho rozmotával, dělali z něj na podlaze obrázky.

„Víš, pejsku,“ řekla potom kočička, když si unavení sedli na zápraží a vyhřívali se na sluníčku, „to je vlastně dobře, že mi ten zoubek vypadl. Kdyby nevypadl, neměli bychom takové krásné klubíčko.“

„To je pravda,“ přikývl pejsek moudře. „Ale stejně,“ dodal a olízl si pusu, „doufám, že mi moje zuby zůstanou, abych mohl kousat kosti. Protože klubíčkem se bříško nenaplní, viď?“

„To víš, že ne, ty nenasyto,“ smála se kočička. A šla pejskovi nalít do misky mléko, a sobě taky, aby ten nový zoubek, co jí měl narůst, měl z čeho být silný a bílý.

A tak to dobře dopadlo. Pejsek a kočička měli radost z nového klubíčka, kočičku už pusa nebolela a Zoubková víla měla ve svém zámku další krásný perleťový kamínek do své sbírky.

Článek Jak pejsek a kočička čekali na Zoubkovou vílu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Bylo to zrovna v týdnu, kdy se v jejich domečku děly veliké věci. Pan malíř totiž přišel vymalovat světničku. Přinesl si štafle, kbelíky s vápnem, štětky a taky takovou čepici z novin, která se pejskovi moc líbila a chtěl ji taky, ale pan malíř řekl, že to je jen pro malíře.

V domečku to vonělo vápnem, všechno bylo přikryté plachtami a nedalo se tam vůbec spát.

„Kdepak, pejsku,“ řekla kočička a kýchla, až se jí zavlnily fousky, „tady my zůstat nemůžeme. V tomhle nepořádku a vlhku bys dostal rýmu a já bych měla kašel. Musíme někam jet.“

„Pojedeme na výlet!“ zaradoval se pejsek. „Pojedeme do lesa a budeme spát pod širákem!“

„Ale jdi, ty hlupáčku,“ usmála se kočička. „Přece nebudeme spát v lese jako nějací divocí zajíci. Jsme pořádní hospodáři. Pojedeme na dovolenou. Pojedeme do hotelu! Četla jsem o tom v novinách, do kterých nám balili syrečky. V hotelu je to prý náramně vznešené. Člověk tam nic nedělá, jenom si leží, a jídlo mu nosí až pod nos.“

„Až pod nos?“ podivil se pejsek. „I buřty?“

„I buřty, i smetanu, i dorty,“ zasnila se kočička. „Tak honem, musíme si zabalit kufry.“

Jak balili kufry a co všechno se tam nevešlo

Vytáhli ze skříně ten veliký hnědý kufr, co měl na sobě nálepky z dalekých cest, i když s ním byli nejdál v Domažlicích.

„Co si vezmeme s sebou?“ ptal se pejsek a už běhal po pokoji. „Já si vezmu svůj míček, ten červený. A taky ten zelený, co už moc neskáče. A taky tu kost, co jsem si schoval za skříň na horší časy.“

„Fuj,“ ušklíbla se kočička. „Starou kost do hotelu brát nebudeš. Do hotelu se berou jen hezké věci. Já si vezmu svůj hřebínek, zrcátko, tu stuhu, co jsem měla minule na pouti, a taky si vezmu mýdlo, abychom tam voněli.“

Pejsek ale neposlouchal a cpal do kufru všechno možné. Přihodil tam starou bačkoru (co kdyby ji tam neměli?), kus provázku, pískací hračku a svůj polštářek, protože bez něj by prý neusnul. Kočička tam zase pečlivě skládala noční košilky a ručníky, ačkoli v hotelu prý ručníky jsou.

„Musíme být připraveni na všechno,“ říkala důležitě.

Když to všechno do kufru naskládali, zjistili, že kufr je tak přeplněný, že nejde zavřít. Byl tak plný, že z něj trčel rukáv od košilky a kousek polštářku od pejska.

„Musíme na to zatlačit!“ velel pejsek.

Kočička si sedla na víko, ale kufr nic. Pejsek si sedl ke kočičce, ale kufr pořád nic. Jen hekaly panty.

„Musíme skákat!“ rozhodl pejsek. Vylezli na kufr oba, chytili se za tlapky a začali skákat. Hop a skok! Kufr zapraštěl, vydechl vzduch a cvak! Zámek zaklapl.

„Uf,“ oddechli si. „Tak a jedeme.“

Cesta a točící se dveře

Jeli autobusem, který funěl do kopce jako starý jezevec. Pejsek měl čumák přilepený na skle a hlásil všechno, co viděl: „Kráva! Strom! Pán na kole! Jiná kráva!“ Kočička seděla způsobně, držela si klobouček a tvářila se jako dáma, co jezdí do hotelu každý týden.

Když dorazili do města, kde hotel stál, zůstali stát s otevřenou pusou. Hotel „Grand U Měkké Peřiny“ byl obrovský. Měl tolik oken, že by je pejsek nespočítal, ani kdyby měl na pomoc stonožku. Před vchodem stál pán v uniformě, který se klaněl a vypadal velmi vážně.

Ale nejhorší byly dveře. Nebyly to obyčejné dveře s klikou. Byly to dveře skleněné a točily se pořád dokola, jako kolotoč, jenže pomalu.

„Jemine,“ lekl se pejsek. „To je nějaká past! To nás chce semlít!“

„Neboj se,“ řekla kočička, ačkoliv se jí ty zvláštní dveře taky moc nelíbily. „To je moderní technika. Musíme tam vskočit, jít rychle a zase vyskočit.“

Chytili se za tlapky, popadli těžký kufr a čekali na správnou chvíli. „Teď!“ zavelela kočička.

Vběhli do točících se dveří. Jenže kufr byl těžký a zasekl se o sklo. Dveře se zastavily, pak se cukly a začaly se točit s nimi. „Pomoc, my jsme v pračce!“ křičel pejsek. Oběhli jedno kolečko. Pak druhé. Pán v uniformě na ně koukal a kroutil hlavou. Třetí kolečko.

„Musíme vyskočit!“ křičela kočička. Na čtvrté otočce se jim podařilo i s kufrem vyletět ven, přímo do veliké haly s mramorovou podlahou. Pejsek se smýkl po hladké podlaze a dojel až k recepci, kde narazil čumákem do pultu.

„Dobrý den,“ štěkl otřeseně na paní recepční. „My bychom chtěli bydlet.“

Záhada magické kartičky

Paní recepční se na ně usmála, vzala si od nich občanky a podala jim malou plastovou kartičku. „Tady je váš klíč. Pokoj číslo 305. Výtahem do třetího patra.“

Pejsek a kočička si prohlíželi kartičku ze všech stran. „To nás ošidili,“ šuškala kočička. „Tohle není klíč. Klíč je ze železa, má zuby a cinká. Tohle je jen kousek plastu. Tím se nedá nic odemknout.“

„Možná se s tím musí zaštrachat v zámku?“ navrhl pejsek.

Došli k výtahu. Pejsek čuchal k tlačítkům. „To je divná almara. Sama se otevírá.“ Vlezli dovnitř a zmáčkli trojku. Výtah sebou trhnul a rozjel se nahoru. Pejsek se přikrčil a zakryl si oči ušima. „Kočičko, mně se propadlo břicho až do tlapek! My letíme do nebe!“ Kočička se držela madla a ježila hřbet. „To je strašný vynález. Až pojedeme dolů, půjdeme raději po schodech, i kdybychom si měli tlapky uchodit.“

Když vystoupili pejsek se musel opřít o zeď, jak se mu motala hlava (skoro tak moc, jako když šli s kočičkou na pouť) a hledali pokoj 305. Našli ho. Měl na sobě kliku, ale žádnou dírku pro klíč.

„Vidíš?“ řekla vítězoslavně kočička. „Není tu dírka. Jak se tam dostaneme? Budeme muset spát na chodbě.“ Pejsek zkoušel strčit kartičku pod dveře. Nic. Zkoušel s ní poklepat na kliku. Nic. „Třeba je to na kouzelné slůvko?“ zamyslel se. „Sezame, otevři se! Haf!“

Šla kolem pokojská s vozíkem plným ručníků a viděla ty dva, jak zaklínají dveře. „Musíte to přiložit k tomu černému okýnku,“ poradila jim a dusila smích.

Pejsek přiložil kartičku k černému okýnku. Píp! Světýlko bliklo zeleně a cvak! „Čáry máry!“ vydechl pejsek. „Kočičko, ten hotel je začarovaný!“

Pokoj a jeho nástrahy

Pokoj byl krásný. Měl dvě postele s bílými peřinami, tak naducanými, že vypadaly jako šlehačka. Byl tam stůl, televize a malá lednička.

Pejsek hned vyskočil na postel. „Jé, to péruje!“ A začal skákat. Hop, hop, hop! „Slez dolů, zmačkáš to!“ hubovala kočička, ale když viděla, jak se přitom pejsek baví, zula si botky a hop! Skákala taky. Skákali na postelích jako na trampolíně, až peří létalo.

Pak objevili koupelnu. Bylo tam zrcadlo přes celou stěnu. Pejsek na sebe zavrčel, protože si myslel, že je tam cizí pes. „To jsi ty, ty truhlíku,“ smála se kočička.

Ale největší záhadou byla malá skříňka pod stolem. Otevřeli ji a uvnitř svítilo světýlko. Byly tam malé lahvičky s pitím a čokoládky. „Podívej!“ zajásal pejsek. „To je kouzelná spíž! Tady bydlí trpaslíci a nechali nám tu svačinu!“ „To se mi nezdá,“ váhala kočička. „Vypadá to moc vzácně. Ale jednu tu malou čokoládu bychom si mohli dát, když jsme měli tak těžkou cestu.“

Snědli čokoládu, ale pak objevili, že vedle na papírku jsou napsaná čísla a peníze. „Jemine!“ lekla se kočička. „To není zadarmo! To je obchod v pokoji! Pejsku, my jsme snědli nejdražší čokoládu na světě! Teď musíme být moc hodní a nic nerozbít, jinak nás tu nechají umývat nádobí až do Vánoc.“

Zápletka v restauraci: Sněz, co můžeš

Večer se šli najíst. Bylo jim řečeno, že večeře je formou „švédských stolů“. Když vešli do restaurace, oči jim až přecházely. Uprostřed místnosti byly dlouhé stoly a na nich mísy. Mísy s masem, mísy s bramborami, mísy se saláty, dorty, pudinky, ovoce…

Pejsek si uvázal ubrousek kolem krku a vzal si ten největší talíř. „Kočičko,“ šeptal rozechvěle, „tohle všechno je pro nás? To nemůžeme nikdy sníst!“ „Musíme se snažit,“ řekla kočička vážně. „Je to zaplacené. Když to nesníme, urazíme pana kuchaře. Řekne si, že nám to nechutnalo.“

A tak si nandali. Pejsek si dal kopec bramborového salátu, na to tři řízky, kousek ryby, dva knedlíky a zalil to omáčkou. Kočička si naložila rybičky, sýry, šunku a tři kousky dortu.

Jedli a jedli. Pejsek funěl. „Už nemůžu, kočičko. Praskne mi bříško.“ „Musíš, pejsku. Podívej, tamhle zbylo ještě pečené kuře. Přece ho tam nenecháme samotné.“

Lidé kolem se na ně dívali, jak se ti dva malí hosté snaží spořádat jídlo pro regiment vojáků. „Paní,“ oslovil pejsek číšnici, která šla kolem, „my se omlouváme, ale ten guláš už asi nezvládneme. Mohli byste nám ho zabalit s sebou?“ Číšnice se usmála: „Ale to nemusíte sníst všechno! Tady si naberete jen to, na co máte chuť. Zbytek je pro ostatní hosty.“

Pejsek a kočička se na sebe podívali s hrůzou v očích. „Pro ostatní?“ hlesl pejsek. „Takže já jsem nemusel jíst tu nakládanou řepu, co mi nechutná?“ „A já jsem nemusela jíst ten třetí větrník?“ chytila se za hlavu kočička. Odfoukli si, bříška měli tvrdá jako bubínky a sotva se dovalili zpátky do pokoje.

Záhada hotelových skřítků

Druhý den ráno po snídani (kdy si dali už jenom rohlík a čaj, protože byli pořád plní od večeře) se rozhodli, že půjdou na procházku po městě. Nechali pokoj tak, jak byl. Pyžama rozházená na posteli, pejskův míček pod stolem, v koupelně mokré ručníky na zemi (protože si hráli na potápěče).

Když se v poledne vrátili, pejsek otevřel dveře a zůstal stát jako opařený. „Kočičko! Někdo tu byl! Někdo nám ukradl nepořádek!“

Opravdu. Pokoj byl jako ze škatulky. Postele byly ustlané, peřiny vyhlazené, pyžama složená do komínků. Ručníky v koupelně byly čisté a suché. „To je divné,“ kroutila hlavou kočička. „Že by sem vlezli zloději? Ale zloději přece kradou peníze, nepořádek neuklízejí.“

„Já vím, co to je!“ vyštěkl pejsek. „To jsou ti hoteloví skřítci! Jsou neviditelní a chodí uklízet, když nikdo není doma. Četl jsem o nich v pohádce.“ „Skřítci?“ zapochybovala kočička. „A nejsou nebezpeční?“ „Kdepak. Ale nesmí se vidět. Kdo je uvidí, tomu promění čumák v bramboru.“

Celé odpoledne chodili po pokoji po špičkách a šeptali, aby skřítky nevyplašili. Pejsek se bál otevřít skříň, aby na něj nějaký skřítek nevyskočil s prachovkou.

„Musíme to vyzkoušet,“ řekla kočička, která byla zvědavá. „Uděláme nepořádek a schováme se. Uvidíme, kdo přijde.“

A tak vzali polštář a hodili ho na zem. Ponožku dali na lampu. A schovali se. Pejsek zalezl pod postel (koukal mu jen ocásek) a kočička se schovala za záclonu. Čekali. Bylo ticho. Jen hodiny tikaly. Pejsek pod postelí usnul a začal chrápat. Kočičce dřevěněly nohy.

Najednou cvak! Zámek pípnul. Dveře se otevřely. Dovnitř vešla paní v modré zástěře s vozíkem. Uviděla polštář na zemi, vzdychla si, sebrala ho a oprášila. Pak sundala ponožku z lampy.

Pejsek se probudil, lekl se, že zaspal boj se skřítkem, a vyletěl zpod postele: „HAF! Jménem zákona, stůj, skřítku!“ Paní vykřikla a upustila prachovku. Kočička se zamotala do záclony a spadla i s garnýží. Rána jako z děla.

„Jéjej!“ volal pejsek. „To není skřítek! To je cizí paní!“ „Propána,“ vymotávala se kočička, „moc se omlouváme! My jsme mysleli, že nám chodí stlát kouzelní trpaslíci!“

Paní pokojská se nejdřív lekla, ale když viděla ty dva poplety, začala se smát. „Kdepak trpaslíci. To já tady uklízím. To je moje práce.“ „Tak to my vám musíme pomoct!“ rozhodl pejsek. „Když jste nám tak hezky uklidila ráno.“

A začali „pomáhat“. Pejsek vzal prachovku do tlamy a smýčil prach tak usilovně, že shodil lampu. Kočička chtěla leštit zrcadlo, ale udělala na něm tlapičkami ještě víc šmouh. Paní pokojská je nakonec musela jemně vystrčit na chodbu. „Běžte si raději hrát, vy pomocníci. Já to zvládnu lépe sama.“

Balení a cesta domů

Dny ubíhaly a dovolená končila. Bylo na čase jet domů. „Bylo to tu krásné,“ řekla kočička, když znovu balili kufr. „Ale už se mi stýská po tom našem domečku.“ „Mně taky,“ přikývl pejsek. „A po mé misce. Tady jsou talíře moc placaté a jídlo z nich utíká.“

Chtěli si vzít s sebou něco na památku. „Ta malá mýdla si můžeme vzít?“ ptal se pejsek. „Mýdla asi ano,“ uznala kočička. „A tyhle malé lahvičky se šamponem taky. To se tak dělá.“ „A co ten župan?“ „Župan ne, pejsku! Ten se musí vrátit. Jinak by nás zavřeli do vězení pro zloděje županů.“

Nacpali kufr suvenýry, mýdly, a hlavně zážitky. Zase na něj museli skočit, aby se zavřel.

Když přišli na recepci zaplatit (měli našetřeno z kasičky), pan recepční se usmál. „Doufám, že se vám u nás líbilo.“ „Moc!“ řekl pejsek. „Hlavně ty postele. Jsou tak měkké a hezky se po nich skáče. A to jídlo, kterého si můžete vzít kolik chcete.“ „A paní co nám uklidí a není skřítek,“ dodala kočička.

Cesta domů vlakem ubíhala rychleji. Domů se už moc těšili. Když vešli do svého domečku, už od dveří viděli, že celý září novotou. Všechno tam bylo čistě vymalované, bílé a voňavé. Už to nesmrdělo barvou, ale vonělo čistotou.

„Všude dobře, doma nejlíp,“ vydechla kočička a sedla si do svého křesílka. „To je pravda,“ řekl pejsek a vytáhl zpod skříně svoji starou ohlodanou kost. „Tady je to naše. Žádné karty, žádné točící dveře a žádní falešní skřítci.“

Večer si udělali krupicovou kaši, dali si ji do svých otlučených misek a bylo jim blaze. A když šli spát, pejsek si vzal to malé hotelové mýdlo pod polštář, aby mu tam vonělo a zdálo se mu o tom, jak byl velký pán v hotelu Grand U Měkké Peřiny.

A tak to bylo, když pejsek a kočička jeli na hotel. Přežili to ve zdraví, nikoho nesnědli (i když málem praskli) a byli rádi, že jsou zase spolu doma.

Líbí se vám naše pohádky? Budeme rádi, pokud je budete sdílet s dalšími a příště si přečtete některou z dalších pohádek o Pejskovi a kočičce.

Článek Jak pejsek a kočička jeli na hotel se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.