Byla potištěná obrázkem veselé krávy a voněla trošku po mléce. „Aha,“ mnul si ruce skřítek spokojeně. „Pěkná, čistá krabička. Z té si udělám nový noční stolek, ten starý z krabičky od čaje už se mi trochu viklá. Jen ji musím pořádně zmáčknout na placku, jak se na správný papír sluší a patří.“

Odpaďáček si povyskočil a dupl na ni svými těžkými botami. Hup! Křup! Ale kdepak. Krabice se sice trochu ohnula, ale hned se zase s tichým zapraskáním narovnala. Byla neobyčejně tuhá a vzdorovitá. Skřítek do ní nedůvěřivě šťouchl prstem. „Co ty jsi to za papír, že se nenecháš slušně složit?“

Otevřel kulaté plastové víčko nahoře na krabici, nakoukl dovnitř a vykulil oči. Uvnitř to totiž nebylo vůbec papírové. Blesklo tam na něj něco hladkého a lesklého. „U všech děravých novin,“ vyhrkl Odpaďáček a posunul si modrou čepici do týla. „Vždyť ty máš vevnitř úplně stříbrné bříško!“

„To se ví, pane domácí,“ ozval se tlumený a velmi slušný hlas zevnitř krabice. „Já totiž nejsem jen tak ledajaký papír. Říkají mi Nápojový karton. Jméno mé je Tetrapak.“

„A co potom děláš u mě v modré ložnici?“ mračil se skřítek.

„Někdo z lidí se spletl,“ povzdechla si krabice od mléka. „Zvenku vypadám jako papír, to je pravda. Ale uvnitř mám tenkou stříbrnou fólii, to aby se to dobré mléko uvnitř nezkazilo a vydrželo čerstvé. A kvůli téhle fólii u vás v modrém domě zkrátka spát nemůžu. V papírně by si s mým stříbrným bříškem nevěděli rady a jen bych tam dělal neplechu. Já patřím k sousedům do oranžového kontejneru. Nebo alespoň do žlutého k plastům, záleží, jak to mají lidičky ve městě zařízené.“

Odpaďáček uznal, že to má asi něco do sebe. Vzal slušného cizince v podpaží, hlasitě hekl a vystrčil ho škvírou ven z modrého domečku na chodník. Zrovna se tam vracel tatínek s holčičkou, kteří tu krabici před chvílí špatně vyhodili.

„Haló, pane!“ houkl na něj skřítek a ukázal na krabici. „Tenhle pan krabičák má stříbrné bříško. Když v sobě krabice nosí tekuté mléko nebo džus, není to jen obyčejný papír. Musí jít tam, kam patří nápojové kartony – pěkně do oranžové nebo žluté popelnice, co má na sobě nálepku krabice od džusu.“

Tatínek se chytil za nos, omluvil se a hned krabici s veselou krávou přenesl do správného kontejneru o kousek dál. Odpaďáček si pak mohl jít v klidu lehnout na své čistě papírové letáky. Od té doby si už ten tatínek i s celou rodinou dávali dobrý pozor na to, aby krabice, ve kterých bývá pití, končili přesně tam kde mají.

Překvapil vás cizinec se stříbrným bříškem? Odpaďáček musel ve svém modrém domečku řešit už spoustu záhad! Připomeňte si, jak si poradil s obrovskou televizní krabicí v pohádce Záhada veliké, nafouknuté krabice , zjistěte, jak si vede ve své žluté dílně v příběhu Odpaďáček a záchrana kluzké dílny, nebo nahlédněte do jeho skleněné koncertní síně Jak skleničky přestaly hrát. A aby se u vás doma už nikdo nespletl, připravili jsme užitečného průvodce plného her a pracovních listů v článku Třídění odpadu pro děti.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Odpaďáček a cizinec se stříbrným bříškem se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

To byste koukali, jakou tam má útulnou ložnici! Koberce ze starých novin, poličky z malých čajových krabiček a postýlku má vystlanou těmi nejměkčími barevnými letáky ze samoobsluhy. Když si do ní večer zaleze, rozsvítí si baterku a čte staré komiksy, žije se mu tuze dobře.

Až do jednoho pátečního večera.

Odpaďáček si zrovna přetáhl přes uši svou oblíbenou peřinku vystřiženou z letáku na hračky, zavřel oči a chystal se spát. Už skoro usínal, když uslyšel tiché žuchnutí, jak někdo něco hodil do jeho popelnice. Chvíli se nic nedělo. Odpaďáček si pomyslel, že to jen někdo hodil do popelnice další várku letáků, které si ráno přetřídí. Jenže pak ucítil něco divného. Jeho peřinka byla najednou nějaká studená, těžká a podivně kluzká. A navíc to v modré ložnici přestalo vonět tím jeho suchým papírem. Místo toho se tam objevil těžký odér česneku, salámu a přepáleného tuku.

Skřítek rozsvítil baterku, vysoukal se z pod peřinky a pořádně se lekl. Přímo na jeho postýlku spadla obrovská, placatá krabice od pizzy. Jenže kdepak čistá a zmáčknutá! Byla skrz naskrz nasáklá olejem a vevnitř byly dokonce ještě přilepené zbytky oschlé pizzy se sýrem s kousky šunky. Mastnota z té krabice kapala přímo na Odpaďáčkovy krásné letáky a staré sešity.

„No tohle snad lidičky nemyslíte vážně!“ vyletěl skřítek z postele a začal hudrovat. Snažil se mastnou krabici odtlačit, ale ruce mu po ní klouzaly. Papír pod ní už začínal žloutnout, krčit se a rozpíjet.

„Takovou spoušť! Vždyť mastný papír už není žádný papír. Ve fabrice se z něj nová čtvrtka neudělá, protože ta mastnota by v kádích zkazila celou várku čistých novin!“ zlobil se Odpaďáček.

Nezbylo mu nic jiného, než si navléct ty nejtlustší pracovní rukavice. S velkým hekáním a funěním mastnou krabici popadl a táhl ji ven z modrého domečku. Odvlekl ji až k obyčejné černé popelnici na směsný odpad. „Tady je tvé místo, ty zamaštěná obludo. Z tebe už žádný nový sešit nevznikne,“ zabručel a shodil ji do tmy.

Nejhůř mu ale bylo, když se vrátil domů. Musel vzít i svou oblíbenou letákovou peřinku a pár starých komiksů, do kterých se olej vsákl, a odnést je do černé popelnice také. Byly úplně zničené.

Druhý den ráno si Odpaďáček sedl na okraj kontejneru a mračil se. Za chvíli šel po chodníku mladík se sluchátky na uších a v ruce nesl další krabici od pizzy. Už už ji chtěl hodit škvírou dovnitř.

„Zadržte, mládenče!“ houkl na něj skřítek rázně. Mladík se lekl a rychle si sundal sluchátka.

Odpaďáček si ho změřil pohledem: „Copak v té krabici bylo? Něco dobrého?“ „No, sýrová pizza s olivami,“ odpověděl překvapeně mladík. „A je ta krabice mastná? Jsou v ní drobečky a připečený sýr?“ vyptával se skřítek dál. Mladík krabici otevřel. Na dně byla obrovská mastná skvrna a kousek kůrky. Přikývl.

„Tak to se podívejte. Do mého modrého domečku patří jen čistý papír. Když mi sem hodíte tu mastnotu, vsákne se to do starých sešitů a krabic. A z mastného papíru se už nikdy žádný nový nevyrobí. Zničí se tím celá popelnice plná dobrého papíru.“

Mladík se podíval na krabici, pak na skřítka a poškrábal se na hlavě. „Aha, to mě nenapadlo. Takže s tím do černého koše?“ „Přesně tak,“ usmál se Odpaďáček a smekl čepici. „Mastnota a zbytky jídla recyklaci nesvědčí. Děkuju vám, že na to budete pamatovat.“

Toho večera měl skřítek ve své ložnici zase krásně sucho a čisto. Z čerstvých letáků si ustlal ještě lepší peřinku a doufal, že ho snad dnes už ze spaní žádná mastná krabice od pizzy neprobudí.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Odpaďáček a zamaštěná peřinka se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jednoho sychravého odpoledne seděl Odpaďáček na víku téhle černé popelnice, klimbal a odpočíval. Vtom pod sebou uslyšel tiché popotahování a fňukání. Někdo tam uvnitř plakal.

Skřítek slezl z víka, otevřel ho a nakoukl do té tmy. Přímo na hromadě špinavých kapesníků a prachu tam ležela dřevěná mašinka. Měla krásnou červenou, i když místy už trochu oprýskanou, barvu. Komínek měla jako opravdová lokomotiva a po dřevěných tvářích jí tekly slzy.

„Copak se ti stalo, ty nádhero?“ zeptal se laskavě Odpaďáček a opatrně mašinku z toho nepořádku vytáhl. Oprášil ji kapesníkem.

„Můj chlapeček mě vyhodil,“ vzlykala mašinka. „Já za to ale nemůžu. Včera jsme jeli hrozně rychle přes práh v dětském pokojíčku, já jsem nabourala do kostek a upadlo mi jedno kolečko. A tatínek řekl, že jsem rozbitá a ať mě chlapeček hodí do koše.“

Odpaďáček si posunul modrou čepici do týla a zakroutil hlavou. „No tohle! Lidičky, vy máte tedy roupy,“ hudroval a zlobil se na ten dnešní svět. „Hned byste všechno vyhazovali. Copak se pro jedno bolavé koleno zahodí celý kluk? To se ví, že ne. Tak proč vyhazovat celou mašinu!“

Vzal si mašinku pod paži a odnesl si ji nahoru na čisté víko popelnice. „Tady si hezky počkej, uděláme si tu takovou malou opravnu,“ mrkl na ni.

Odpaďáček přeběhl do své žluté dílny, chvíli se tam přehraboval a za moment byl zpátky. V ruce nesl krásné červené víčko od PET lahve. Z hluboké kapsy svých montérek, kam si schovával různé užitečné nálezy, vylovil hřebíček a malé kladívko.

Přiložil plastové víčko přesně tam, kde mašince chybělo dřevěné kolo, a zlehka zaťukal. Ťuk, ťuk, ťuk. Hřebíček držel pevně.

„Tak to zkusíme, paní vlaková,“ usmál se skřítek. Mašinka se nadechla, pohnula třemi dřevěnými koly a jedním plastovým a… jela! Jela krásně, plynule a dokonce to nové víčko při jízdě vesele klapalo. Byla tak šťastná, že hned radostně zahoukala.

Skřítek ji ale do žádné popelnice nevrátil. Pěkně ji nechal stát přímo uprostřed víka, aby ji každý viděl. Za malou chvíli šla po chodníku holčička s maminkou. Holčička se zastavila, oči se jí rozzářily a vzala mašinku do ruky. „Jé, mami, podívej! Někdo tu nechal krásný vláček. A má jedno kolečko jiné, to je určitě kouzelná mašinka. Můžu si ji vzít domů?“

Maminka přikývla a Odpaďáček, který se schovával za popelnicí, se jen spokojeně usmál a přál si, aby lidé, než něco vyhodí do černého koše, se vždycky zamysleli, jestli by nestačilo použít hřebíček, lepidlo, nebo jen mít dobrý nápad, jak tu věc ještě využít.

Líbilo se vám v Odpaďáčkově malé popelnicové nemocnici? Skřítek už toho na ulici zažil spoustu! Podívejte se, jak to vypadá u něj v ložnici v pohádce Záhada veliké, nafouknuté krabice, jak si chrání svou dílnu před kluzkým nebezpečím v příběhu Odpaďáček a záchrana kluzké dílny, nebo jak musel ladit zkažený orchestr Jak skleničky přestaly hrát. A aby u vás doma nekončily v koši věci, které tam nepatří, připravili jsme pro vás spoustu tvoření, rad a krásné pracovní listy v článku Třídění odpadu pro děti.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Odpaďáček a opuštěný vláček se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Hned vedle těch barevných domečků stojí popelnice hnědá. A tam bydlí paní Kompostová. Je to moc hodná, trochu baculatá teta v plátěné zástěře. A představte si, ta vám tam ze zvadlých kytiček, ohryzků z jablek a posekané trávy vaří tu nejkrásnější, černou a voňavou hlínu na světě! U ní v hnědé popelnici je vždycky příjemně teploučko a voní to tam přesně jako v lese po dešti.

Jednoho odpoledne tam u ní Odpaďáček seděl, ukusoval suchý rohlík, co mu teta nabídla, a dívali se, jak si kolem nich vesele vrtí žížaly. Paní Kompostová byla v dobrém rozmaru. „Dneska mi lidé hodili samé dobroty, podívejte na ty ředkvičkové lístky, z toho bude hlína úžasná jako čokoládový dort!“ pochvalovala si.

Vtom se víko hnědé popelnice otevřelo, paní Kompostová nastavila zástěru, že něco chytí, ale bum! Dopadlo to s tupým žuchnutím až na dno.

Odpaďáček poposkočil a teta spráskla ruce. Nebyly to volně nasypané slupky. Někdo hodil celou hromadu voňavých, měkkých bramborových slupek pevně zavázaných v tuhém igelitovém sáčku. Sáček tam ležel jako zlomyslný nadutý obláček a ani se nehnul.

„Ach ouvej,“ posteskla si paní Kompostová a píchla do sáčku prstem. „To je nadělení. Takové krásné slupky by to byly, ale jak se k nim dostanu? Já přece nemám zuby, abych prokousla igelit. Žížaly igelit nerady a ani moje hlína z něj nebude mít žádnou radost. Jen se mi tu ten sáček zapaří a zkazí mi tu mou lesní vůni.“

Odpaďáček se zamračil a popotáhl si kšandy. „Tohle by tedy nešlo, tetičko. Igelit k vám nepatří, ten má svůj domeček u mě ve žlutém,“ řekl rázně. „Ale to nic, já mám u sebe vždycky své pracovní nářadí,“ a vytáhl z boční kapsy nůžky.

Sklonil se dolů k sáčku a cvak, cvak! Špičatými nůžkami ten zrádný igelitový kabátek rozstřihl. Zatáhl za okraje a slupky se vesele vysypaly rovnou k tetě Kompostové, která se na ně hned vrhla s malou vařečkou. Skřítek pak prázdný, upatlaný sáček složil, nacpal si ho do kapsy a odnesl si ho k sobě do žluté dílny, aby ho dočistil.

Druhý den ráno si Odpaďáček sedl na okraj hnědé popelnice a čekal. A vskutku, za chvíli šel kolem vysoký pán a v ruce nesl další igelitový sáček, tentokrát plný pecek od třešní. Skřítek na něj zakašlal: „Ehm, ehm, pěkné dobré ráno vinšuju, pane.“

Pán se zastavil a kouká, co to tam sedí za mrňouse. Odpaďáček na něj namířil prstem: „Ty pecky jsou pro tetu Kompostovou tuze dobrá věc. Ale ten igelitový kabátek, ten si k ní dovnitř neházejte. Rozvažte ho a pecky pěkně vysypte. Hlína totiž plasty nežvýká a jenom byste ji tím zadusil.“

Pán se poškrábal za uchem, pak se usmál, rozvázal uzel a vysypal pecky volně dovnitř. A víte co? Prázdný igelitový sáček pak poctivě vhodil k Odpaďáčkovi do žlutého kontejneru. Skřítek jen spokojeně smekl čepici a od té doby to u paní Kompostové vonělo jen tou nejlepší hlínou.

Tak už to vidíte, i paní Kompostová potřebuje, abychom na ni mysleli! Víte, kde má Odpaďáček svou vlastní ložnici, než jde ráno do práce? Přečtěte si úplně první díl naší série Záhada veliké, nafouknuté krabice. A co se dělo dál ve žluté dílně, najdete v příběhu Odpaďáček a záchrana kluzké dílny.

Aby to šlo dětem doma i s těmi bioodpady krásně od ruky, připravili jsme spoustu inspirace a parádní pracovní listy v článku Třídění odpadu pro děti.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Zrádný igelitový kabátek se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jenže, kdepak by takový pracovitý skřítek vydržel celý den jen tak ležet v posteli! Každý správný skřítek potřebuje i obývák a nějakou tu dílnu. A tu si Odpaďáček zařídil hned u sousedů, tedy ve žlutém kontejneru na plasty.

Hned po ránu si vždycky přelezl do žlutého domečku. Tam to měl náramně rád. Z umytých kelímků si stavěl parádní bábovičky, z PET lahví si dělal ohrádky a z čistých igelitových sáčků si zrovna vázal průhledné závěsy na okna. Byla to čistá a veselá práce, při které to všude pěkně šustilo a praskalo.

Jednoho slunečného odpoledne zrovna nesl v náručí obrovský stoh čerstvě umytých kelímků od jogurtu, aby je srovnal do kouta. Vtom se nad ním otevřelo kulaté víko a ozvalo se mokré: Plesk!

Přímo doprostřed jeho žlutého obýváku spadla hnědá, slizká slupka od banánu.

„Krucipísek!“ vyhrkl skřítek. Chtěl uskočit, ale šlápl přímo na ten kluzký banánový konec. Nohy mu vyletěly do vzduchu a bác! Odpaďáček sebou plácl na zem. Všechny čisté kelímky se rozkutálely na všechny strany a z jednoho kelímku mu navíc na montérky kápla zapomenutá kapička borůvkového jogurtu.

„No tohle snad lidi nemyslí vážně,“ hudroval skřítek a těžce se zvedal ze země. Drbal se na zádech a mračil se na tu hnědou spoušť. Slupka byla nejen tuze kluzká, ale navíc se trefila přesně do větrací škvíry, kterou do žlutého domečku proudil čerstvý vzduch. Během chvilky tam bylo k zadušení a vonělo to tam, inu, jako v opičím pavilonu, a ne jako v čisté plastové dílně.

„Holýma rukama na to sahat nebudu, ještě bych se celý ulepil,“ zamumlal si pro sebe Odpaďáček. Rozhlédl se po dílně a našel dlouhou pevnou tyčku z rozbitého plastového větrníku. Popadl ji jako oštěp, napíchl na ni tu kluzkou slupku a s velkým hekáním ji vyklopil ven na chodník.

Druhý den ráno si skřítek sedl na okraj žlutého kontejneru a čekal. A opravdu. Za chvíli si to po chodníku vykračoval malý chlapeček a v ruce držel další banán. Slupku už už natahoval ke žlutému víku.

„Zadrž, mládenče!“ houkl na něj Odpaďáček a postavil se mu do cesty. V ruce držel jako varování tu plastovou tyčku s včerejší napíchnutou slupkou.

Chlapeček se lekl a zastavil se. „Já… já to chci jen vyhodit,“ pípl.

„Vyhodit, to ano,“ kývl skřítek a posunul si modrou čepici. „Ale podívej se sem. Tam vedle, v tom modrém, tam mám ložnici. A tady ve žlutém mám obývák a dílnu. Tady pracuju s čistým plastem. Když mi sem hodíš takovouhle kluzkou, mokrou věc, nejenže si natluču nos, ale zkazíš mi celou práci. Slupky a ohryzky patří k paní Kompostové do hnědé popelnice. Tam z nich bude parádní hlína.“

Chlapeček se podíval na ušpiněné skřítkovy montérky, pak na hnědou popelnici opodál a omluvně sklopil oči. „Já nevěděl, že tu máte obývák, pane skřítku. Už vám sem banán nikdy nehodím.“

A jak slíbil, tak udělal. Došel až k hnědé popelnici a slupku, spolu s tou včerejší, kterou mu strčil pod nos skřítek, vhodil přesně tam, kam patřila. Odpaďáček se usmál, slezl zpátky do svého žlutého domečku a pustil se do vázání igelitových závěsů. A protože už se nemusel bát, že na něčem uklouzne, šla mu práce pěkně od ruky.

Zajímá vás, kde tenhle pracovitý skřítek vlastně spí, když zrovna neuklízí plasty? Podívejte se k němu do ložnice v první pohádce Záhada veliké, nafouknuté krabice. Nebo se s ním vydejte na koncert do zeleného kontejneru v příběhu Jak skleničky přestaly hrát.

A pro všechny bystré hlavičky, které chtějí Odpaďáčkovi s úklidem pomoct, jsme připravili hravé nápady a pracovní listy v článku Třídění odpadu pro děti.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Slupka od banánu ve žlutém domečku se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Odpaďáček nosil na hlavě modrou čepici, a měl tuze rád pořádek. To byste koukali, jak to měl uvnitř zařízené! Z letáků od samoobsluhy si udělal měkkou peřinku, ze starých novin měl koberce a z malých krabiček od čaje si postavil úhledné poličky. A když někdo z dětí hodil dovnitř přečtený komiks, Odpaďáček si večer rozsvítil malou baterku a četl si před spaním. Inu, žilo se mu tam náramně dobře.

Až do jednoho úterního odpoledne.

Skřítek si zrovna rovnal stoh starých sešitů, když vtom se víko kontejneru otevřelo. Najednou se ozvalo ohromné: BUM! PRÁSK!

Dovnitř spadla obrovská, tvrdá a úplně celá krabice od nové televize. A panečku, to nebyla jen tak nějaká krabička. Byla tak nafouknutá a tlustá, že zabrala skoro celý modrý domeček. Skřítek Odpaďáček byl rázem přimáčknutý do rohu kousek od svých čajových poliček. Nemohl se pohnout ani doprava, ani doleva.

„No tohle!“ hudroval Odpaďáček a snažil se tu papírovou obludu odstrčit. „To snad nemyslíte vážně, lidičky! Vždyť je v ní jenom prázdný vzduch a zabírá tu místo pro sto jiných novin! Kam si teď jako lehnu?“

Ale krabice se ani nehnula. Skřítkovi nezbylo nic jiného, než si obout své těžké boty. Celou noc po té velké krabici skákal, dupal a funěl. „Hup a dup! Zmáčknout a přeložit!“ povzbuzoval se. Byla to tuze těžká práce, ale nad ránem se mu konečně podařilo tu velikánskou krabici složit na tenkou placku. Unavený skřítek si otřel pot z čela a šel si lehnout.

Jenže sotva zavřel oči, uslyšel, že se ke kontejneru zase někdo blíží. „Jen tam hodím tu krabici a půjdu,“ ozval se dívčí hlas, který, jak se zdálo, někomu odpovídal. Odpaďáček nadzvedl víko a vykoukl ven. Tam uviděl malou holčičku, jak nese další velikou krabici, tentokrát od vysavače. A zase celou, nezmáčknutou!

„Zadrž, panenko!“ houkl na ni Odpaďáček a vylezl až na okraj popelnice. Holčička vykulila oči.

„Ty jsi kdo?“ zeptala se překvapeně.

„Já jsem skřítek, tady z toho modrého domu. Odpaďáček mi říkají,“ sundal si čepici a slušně pozdravil. „A jestli mi sem hodíš tu krabici, takhle tlustou, nafouknutou jako balon, tak už se sem nevejde ani jeden starý sešit. A já nebudu mít kde spát.“

Holčička se zastyděla až ji uši zčervenaly. „To mě nenapadlo, pane skřítku. Tatínek říkal, ať ji prostě vyhodím.“

„Vyhodit, to ano,“ kývl skřítek už o poznání klidněji. „Ale napřed z ní musíme vyhnat ten vzduch. Podívej.“

Odpaďáček vyskočil na krabici, holčička přidala svou malou nožičku a společně po ní začali skákat. Dup, hup, křup a krabici krásně rozšlápli na placku. Najednou byla úzká jako prkénko. Holčička ji snadno prostrčila škvírou do kontejneru a krabice tiše přistála až na dně. Skřítek už plánoval, jak si z ní udělá nový koberec. Místa tam zbylo ještě pro spoustu dalších papírů.

„Tak vidíš, jaká jsi šikovná,“ usmál se Odpaďáček a nasadil si čepici. „Když krabici zmáčkneš, do mého modrého domečku se vejde celý papírový svět. Děkuju ti.“

Od toho dne už ta holčička nikdy nevyhodila krabici bez toho, aby ji nejdřív pořádně rozplácla. A Odpaďáček? Ten měl v kontejneru vždycky dost místa na to, aby si mohl pohodlně natáhnout nohy a číst si večer staré komiksy.

Líbilo se vám u Odpaďáčka v modrém domečku? Kdepak, tím jeho práce na ulici nekončí! Zjistěte, co se semlelo, když si zařídil dílnu u sousedů v pohádce Odpaďáček a záchrana kluzké dílny, nebo jak musel zachraňovat muziku v příběhu Jak skleničky přestaly hrát.

A jestli si chcete s dětmi to správné vyhazování pěkně procvičit – třeba i s krásným pracovním listem – mrkněte na náš velký článek Třídění odpadu pro děti.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Problém veliké, nafouknuté krabice se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jednoho rána ho do nosu cvrnklo něco neobvyklého. Byla to vůně. Ne ta stará, zatuchlá vůně jeskyně, ale svěží, mokrá vůně probouzejícího se jara. Oříšek pohnul uchem. Pak otevřel oči.

„Jaro!“ písknul nadšeně. Bříško se mu hned ozvalo hlasitým zakručením.

Na nic nečekal. Odrazil se od stropu, roztáhl křídla a vletěl rovnou k otvoru jeskyně. Obvykle netopýři čekají na večer, ale Oříšek byl po zimě tak nedočkavý, že na všechna pravidla zapomněl. Myslel jen na to, jak vyletí ven a chytí si první jarní svačinu.

Jenže jakmile vyletěl z jeskyně, stalo se něco hrozného.

BUM! Do očí ho udeřilo světlo. Bylo to, jako by ho někdo praštil přes obličej obrovskou zlatou dekou. Oříšek nikdy nic takového nezažil. Slunce stálo vysoko na obloze, byl totiž pravé poledne.

Oříšek zděšeně vypískl. Sluneční paprsky ho pálily na citlivých ušich a oči ho bolely tak, že je musel pevně zavřít. Co bylo horší, jeho netopýří sonar, kterým ve tmě „vidí“, teď v tom horkém a hlučném denním vzduchu fungoval úplně špatně. Všechno se odráželo jinak.

Zmateně zamával křídly, narazil do tlusté větve a s tichým žuchnutím dopadl do měkkého mechu pod starým dubem. Zůstal ležet, schoulený do klubíčka, oči pevně zavřené, křídla přitisknutá k tělu. Třásl se strachy. Kde je jeho bezpečná tma? Kam zmizela noc?

„Teda, ty jsi ale divná myš,“ ozvalo se kousek nad ním pohrdavé prsknutí.

Oříšek opatrně pootevřel jedno oko, ale hned ho zase zavřel. Viděl jen rozmazanou, rezavou šmouhu.

„Já nejsem myš. Já jsem Oříšek. Netopýr,“ špitl tence.

„Netopýr? A co děláš venku v poledne? Netopýři přece spí,“ řekla rezavá šmouha a zkušeně rozlouskla oříšek. Byla to veverka Zrzečka.

„Já… já jsem se spletl,“ přiznal Oříšek smutně. „Vzbudil jsem se a myslel, že už je večer. Teď mě hrozně pálí oči a nemůžu najít cestu zpátky do jeskyně. Všude je moc světla a je horko.“

Zrzečka přestala okusovat svůj oříšek a podívala se na malou, třesoucí se hromádku v mechu. I když byla veverka obvykle dost upovídaná a občas i trochu drzá, srdce měla na správném místě.

„No jo, ty jsi v tomhle světle úplně ztracený,“ zamumlala se soucitem. „Vstávej, mrňousi. Vím kde leží tvá jeskyně. Pěšky to sice bude trvat dýl, ale do té tvé díry tě dostanu.“

„Vážně?“ Oříškovi nadšením zacukalo ucho.

„Jasně,“ odpověděla Zrzečka a hbitě seskočila ze stromu. „Drž se mě.“

A tak začala neobvyklá cesta. Zrzečka cupitala napřed po mechu, pod kapradím a přes popadané kmeny. Oříšek se belhal za ní. Netopýři na zemi moc chodit neumí, šoupou se po břiše a pomáhají si lokty křídel. Pro Oříška to bylo namáhavé a všude bylo příliš mnoho zvuků a barev, které neznal.

Ale Zrzečka byla skvělá průvodkyně. Vždycky našla tu nejstinnější cestu. Vedla ho pod hustými keři, kde bylo chladno a šero.

„Ještě kousek,“ povzbuzovala ho, když se Oříšek unaveně zastavil pod velkým lopuchovým listem. „Cítíš to? Už jsi skoro doma.“

Skutečně. Vzduch začínal vonět tou starou, známou vůní jeskyně. Zrzečka ho dovedla až k samému vchodu, kam už ani slunce nedosáhlo.

Oříšek ucítil pod nohama známou skálu. Byl doma. V bezpečném, chladném stínu.

Otočil se k veverce. Pořád ji viděl jen rozmazaně, ale teď už se nebál. „Děkuju ti, Zrzečko. Zachránila jsi mě.“

Veverka jen mávla huňatým ocasem. „Není zač, Oříšku. Ale příště, prosím tě, počkej, až vyleze měsíc. Ať tě nemusím příště zachraňovat znovu.“

Oříšek přikývl, zavěsil se na skálu, vylezl vysoko ke stropu jeskyně a zabalil se do křídel. Byl unavený, ale šťastný. Věděl, že jaro je venku, a teď už věděl, že má i kamaráda, se kterým se může potkat… tedy, pokud si Zrzečka přivstane, nebo on trochu ponocuje. Ale teď se nejvíc těšil na to, až se slunce schová, jeskyni zaplaví ta nejkrásnější, hluboká tma a on konečně se svou rodinou vyletí do noci.

Článek Oříšek a ukradená noc se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jednoho dne si maminka zavolala Karkulku do kuchyně. Na stole ležel proutěný košík zakrytý bílým ubrouskem. „Karkulko,“ řekla maminka, „tady máš kousek bábovky, ovoce, sýr a mléko. Dones to babičce, je nemocná a slabá, a tohle jí dodá sílu. Vydej se na cestu hned, ať se stihneš vrátit do setmění. A pamatuj si: jdi rovnou cestičkou k babičce, nescházej z lesní cesty a s nikým cizím se nezastavuj.“

Karkulka slíbila, že si dá dobrý pozor, vzala košík a vyrazila.

Babička bydlela hluboko v lese, dobrých půl hodiny cesty od vesnice. Jakmile Karkulka vstoupila pod vysoké stromy, pohltilo ji ticho a chladný stín. Kmeny starých dubů a smrků stály tak blízko sebe, že sluníčko jen stěží prosvítalo mezi jejich korunami. Než však stačila ujít větší kus cesty, vystoupil z křoví vlk.

Karkulka nevěděla, jak zlé a lstivé to zvíře je, a tak se ho vůbec nebála. „Dobrý den, holčičko,“ pozdravil vlk zdvořile. „Dobrý den, vlku,“ odpověděla. „Jakpak se jmenuješ holčičko,“ zeptal se. „Ve vesnici mi všichni říkají Červená Karkulka,“ odpověděla. „Kam pak máš namířeno?“ vyzvídal vlk dál a očima těkal po jejím košíku. „K babičce. Nesu jí bábovku a další dobroty. Babička je slabá a potřebuje se posilnit.“ „Aha, a kde ta tvá babička bydlí, Karkulko?“ „Ještě dobrý kus cesty odtud, přímo pod třemi velkými duby,“ řekla Karkulka ochotně.

Vlk si v duchu pomyslel: Mladé, křehké masíčko. Ta bude chutnat lépe než ta stará. Musím to ale navléknout tak, abych spolkl obě. Šel chvíli vedle Karkulky a pak promluvil medovým hlasem: „Podívej se, Karkulko, na ty krásné modré zvonky, co rostou tamhle v mechu. Proč se nerozhlédneš? Vždyť ty kráčíš lesem, jako bys šla do školy. Podívej, jak vesele tu zpívají ptáci!“

Karkulka zvedla oči. Skrz větve prosvítaly sluneční paprsky a lesní mýtina opodál byla plná pestrých květin. Napadlo ji: Když babičce přinesu čerstvou kytici, určitě jí to udělá radost. Je ještě brzy, dorazím tam včas. Zapomněla na maminčino varování i svůj slib. Sešla z vyšlapané cesty a zamířila do mechu. Sotva utrhla jednu květinu, spatřila o kousek dál hezčí, a tak šla stále hlouběji a hlouběji do lesa.

Vlk mezitím nečekal. Rozběhl se přímo k babiččině chaloupce a zaklepal na dveře. „Kdo tam?“ ozval se slabý hlas. „To jsem já, Červená karkulka,“ ztenčil vlk hlas, aby zněl jako Karkulka. „Nesu bábovku a ovoce. Otevři.“ „Jen stiskni kliku,“ zavolala babička, „jsem moc slabá a nemohu vstát.“

Vlk stiskl kliku. Dveře se rozletěly. Beze slova skočil rovnou k posteli a babičku spolkl. Potom si oblékl její noční košili, na hlavu narazil její čepec, zatáhl závěsy a lehl si do postele.

Karkulka zatím běhala po lese. Teprve když měla květin tolik, že je sotva unesla, vzpomněla si na babičku a vrátila se na cestu. Když došla k chaloupce už byl skoro večer. Překvapilo ji, že jsou dveře dokořán, ale opatrně vešla do světnice. „Dobré odpoledne babičko!“ zavolala, ale nikdo neodpověděl.

Přistoupila k posteli a odhrnula závěsy. Babička tam ležela, čepec stažený hluboko do obličeje, a vypadala velmi zvláštně.

„Babičko, ty máš tak velké uši!“ podivila se Karkulka. „To abych tě lépe slyšela,“ zachrčel vlk.
„Babičko, ty máš tak velké oči!“ „To abych tě lépe viděla.“
„Babičko, ty máš tak velké ruce!“ „To abych tě mohla lépe obejmout.“
„Ale babičko, ty máš tak strašlivě velké zuby!“ „To abych tě mohla lépe sežrat!“

S těmi slovy vlk vyskočil z postele a chudinku Karkulku spolkl dřív než se nadála. S plným břichem se svalil zpátky do peřin, usnul a začal hrozně chrápat.

Za chvíli šel kolem chaloupky starý myslivec. Slyšel chrápání a pomyslel si: Jak ta stará babička tvrdě spí. Raději se podívám, jestli jí něco nechybí. Vešel dovnitř a v posteli uviděl vlka. „Tady tě mám, ty starý hříšníku,“ řekl myslivec. „Už tě dlouho hledám.“ Zvedl pušku, ale pak mu blesklo hlavou, že vlk mohl babičku spolknout a možná se dá ještě zachránit. Nevystřelil. Místo toho vzal velké nůžky a spícímu vlkovi opatrně rozstřihl břicho. Sotva střihl dvakrát, uviděl červený čepeček. Ještě pár střihnutí a holčička vyskočila ven: „Ach, to bylo strašné! Jaká tam byla tma!“ A hned za ní vylezla i stará babička, celá živá a zdravá, jen trochu vyděšená.

Karkulka rychle nanesla velké kameny. Společně jimi naplnili vlkovo břicho. Když se vlk probudil, měl hroznou žízeň. A tak vyšel ven před chaloupku, k řece. Naklonil se k ní, aby se napil, ale jak se předklonil, kameny v břiše ho převážily a on spadl do vody. Hned klesl ke dnu a byl ten tam.

Když byl vlk pryč a všichni si mohli oddechnout, sedli si ve světnici ke stolu. Babička všem rozdělila bábovku od Karkulčiny maminky a nalila mléko. A jak tak tam seděli a jedli, Karkulka si řekla: Už nikdy v životě se nebudu bavit s cizími a toulat se po lese, když mi to maminka zakáže.

Bál se váš malý čtenář zlého vlka? Ukažte mu, že vlci mohou být i vděční a laskaví v naší pohádce Sněžná bouře a vlčí stopy, nebo se seznamte s vlkem Samotářem v příběhu Expresní doručování Sýkorka a.s.

Nebo si přečtěte další klasickou pohádku O koblížkovi, který se vydal do světa.

Článek O Červené Karkulce se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Plyšový medvěd narazil čumákem do zdi a pomalu se svezl na koberec. Vypadal, že se mu z toho motají i ty jeho knoflíkové oči. V pokojíčku bylo ticho, jen z ulice bylo slyšet, jak tramvaj cinká na pozdrav.

„Au,“ poznamenal kocour Mrňous. Ležel na okně, ocasem líně zametal prach a tvářil se, že ho ten létající medvěd vlastně vůbec nezajímá. „Ten plyšák ti nic neudělal, Honzo. A zeď taky ne. A být naštvaný na mě ti taky nepomůže, ať se budeš mračit sebevíc.“

„Adélka je na hřišti. S Kubou,“ vyhrkl Honzík a brada se mu začala třást jako pudink, když ho maminka nese na stůl. „Měli jsme stavět bunkr! Slíbila to! Určitě už mě nemá ráda.“

„Aha. Velká zrada. Hotová katastrofa,“ zívl kocour tak moc, až mu skoro vypadly vousky. Seskočil z okna. Tlapky mu na podlahu dopadly měkce jako dva obláčky vaty. „Takže to je konec světa? Mám si začít balit do batůžku granule a připravit se na nejhorší?“

„Dělej si legraci z někoho jiného, Mrňousi,“ fňukl Honzík a přitáhl si kolena k bradě. „Ty jsi jen kočka. Ty znáš jenom spaní a jídlo. Adélka se se mnou už nikdy nebude bavit. Budu úplně sám.“

Mrňous si začal čistit levou zadní nohu tak důkladně, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě. Pak se najednou zastavil s nohou ve vzduchu. Vypadal tak vtipně, že se chtělo Honzovi se zasmát, ale ovládl to. Přece se zlobil, no ne?

„Vidíš tamto?“ Kývl hlavou k oknu, kde se po obloze honily mraky.

„Mraky. No a?“

„Před chvílí tam byl jeden, co vypadal jako tlustá kachna s kloboukem. Teď je pryč. Rozfoukal se. Myslíš, že ta kachna nadobro zmizela a už se nikdy nevrátí?“

Honzík se tam podíval a prohlásil. „To ne, jen se změnila. Teď je z ní traktor.“

„Přesně tak! Kamarádi jsou jako ty mraky, Honzíku,“ zapředl kocour a otřel se Honzíkovi o tepláky tak důkladně, že mu na nich zůstala hromada chlupů. „Někdy jsou u tebe a stavíte si bunkr. Pak přijde vítr a odfoukne je ke Kubovi na hřiště. Chvíli jsou drak, chvíli jsou kachna a chvíli jsou prostě pryč. Ale nebe kvůli tomu nespadne. Pořád tam je a čeká na další mrak.“

Honzík si utřel nos do rukávu. „Takže co? Chceš mi říct, že se zase vrátí?“

„Jasně že jo. Mraky se vrací pořád. A když se nevrátí Adélka, připluje jiný mrak, co bude chtít stavět bunkr třeba z polštářů,“ zamňoukal kocour a upřeně se zadíval na Honzíkův šuplík s dobrotami. „Ale teď k důležitým věcem. Mám takový hlad, že mi v břiše kručí jako v tom tvém traktoru. Otevři tu konzervu s tuňákem, kterou vím, že v tom šuplíku schováváš. Nebo tu umřu hlady. A budeš si muset lovit ty myši u vás ve sklepě sám“

Honzík se uchechtl. Smutek v bříšku tam sice ještě trošku byl, ale už netlačil jako balvan. Byl to jen takový malý, šedivý mráček, který pomalu odplouval pryč.

„Jsi nenasyta, Mrňousi,“ řekl Honzík a pohladil kocoura za uchem. „Co bych si bez tebe počal.“

„Nejsem nenasyta,“ mňoukl kocour spokojeně. „Jsem prostě jenom kočka, která ví, že s plným bříškem je každý den veselejší.“

Článek O uraženém medvědovi a zmizelém mraku se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Honzíku, pusť mě zpátky do vody,“ promluvila rybka tenkým hláskem. „Když mě pustíš, splním ti tři přání.“ Honzík se tak lekl, až spadl spadl na zadek do trávy, ale protože měl srdce na pravém místě, rybku opatrně vyháčkoval. „Běž, ty maličká,“ řekl laskavě a pustil ji do proudu. Rybka se zavlnila, až voda zaperlila: „A co ta přání, Honzíku?“

Honzík se zamyslel. Mohl by chtít kopec barevných lízátek, nové boty, co samy běhají, nebo létacího draka. Pak se ale podíval směrem k vesnici. Věděl, že střecha školy je děravá a panu pekaři už dosluhuje stará pec. „Milá rybko,“ řekl Honzík rozhodně, „já si nic pro sebe nepřeji. Ale chtěl bych najít ztracený poklad, o kterém se u nás vypráví. Takový, co by pomohl úplně všem sousedům a udělal radost celé vesnici.“

Rybka se usmála, udělala ve vodě radostný kotrmelec a šplouchla: „Jsi hodný chlapec, Honzíku. Hledej pod nejstarším dubem na návsi!“ Honzík tam běžel, co mu nohy stačily. Pod starým dubem, v jehož dutině přes den spali sýčci, opravdu našel starou kovanou truhlici. Když vesničané poklad uviděli, objímali Honzíka a radovali se. Ten večer celá vesnice svítila štěstím a Honzík věděl, že největším pokladem je vidět ostatní se smát.

A když se lidé trochu uklidnili a dukáty přestaly cinkat přes celou náves, všimli si ještě jedné věci. V truhlici ležely malé pytlíčky se semínky, každý převázaný nití a označený drobným písmem. Některá semínka byla hladká jako zrní, jiná měla chmýří, které se chtělo hned rozletět do světa.

Část semínek zasadili ke škole, aby to tam nebylo jen šedivé a smutné, až se opraví střecha. Něco dali k potůčku, kde se zlatá rybka občas ukázala, jako by kontrolovala, jak jim to jde. A pár pytlíčků schovali do skříňky ve škole, s lístečkem: „Na příští jaro.“

Za pár týdnů se na návsi objevily první zelené nitky. Pak květy a celá vesnice najednou voněla nádhernou vůní kam se člověk vrtnul. Přiletěly včely, motýli i čmeláci, kteří vypadali, jako by měli na sobě chlupaté kabátky.

Rybička v potoce se spokojeně zatočila kolem dokola. Dobře věděla, že v truhličce najde malý Honzík nejen dukáty, které spraví střechu a pec, ale i semínka, které budou dělat ve vesnici všem radost pořád dokola. Přesně jak si Honzík přál. Každý rok z nich vyrostlo něco nového, děti si u školy trhaly kytičky do vázy a pan pekař začal od místního včelaře kupovat med, protože včely měly kde sbírat nektar.

Článek Zlatá rybka a poklad pro všechny se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Toho rána však v jejich „kanceláři“ zavládla panika. Jejich nejlepší kamarádka, plyšová žirafa Žofie, zmizela! Postel byla prázdná, na poličce seděl jen smutný medvěd a v krabici s legem také nebyla.

„Stopy končí u koberce,“ prohlásila vážně Anička a plazila se po zemi s lupou v ruce. „Tady vidím otisk plyšového kopýtka!“ Stopa vedla přímo k těžké dubové skříňce v rohu pokoje. Anička přitiskla tvář k podlaze. „Vidím ji! Je zaklíněná vzadu u zdi a kouká jí jen jedno ucho! Ale ruku tam nestrčím.“

Petr si posunul brýle na nose. „To je práce pro technické oddělení. Potřebujeme Vyprošťovač 01.“ Vzal dlouhé pravítko ze stolu, na jeho konec namotal hromadu lepicí pásky lepivou stranou ven a gumičkou připevnil malou svítilnu.

Záchranná akce začala. Petr opatrně vsunul nástroj do úzké mezery. BUM! Narazil do zdi. „Doleva,“ navigovala Anička. „Ještě kousek… teď přitlač!“ Petr zatlačil, ale když pravítko vytáhl, byla na něm přilepená jen stará ponožka. „Fuj,“ ušklíbla se Anička.

„Druhý pokus,“ zavelel Petr. Znovu zanořil Vyprošťovač do temnoty za skříní. Tentokrát se ozvalo tiché PLÁC. Petr pomalu a soustředěně táhl zpět. Zpoza skříně se vynořilo žluté ucho, pak krk a nakonec celá žirafa Žofie, celá zaprášená, ale šťastná.

„Případ uzavřen,“ prohlásila spokojeně Anička a oprášila žirafě čumák. Detektivové z Podpostele si plácli a mohli jít na svačinu.

✨ Úkol:

Zkus si doma vyrobit vlastní vyprošťovač z vařečky a lepicí pásky. Zvládneš s ním zvednout papírový kapesník ze země?

Článek Detektivové z Podpostele: Případ ztracené žirafy se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Já nikam neletím,“ pípla Věrka rozhodně. „Kdo pohlídá moji třešeň? Kdo dohlédne na hnízdo, až začne foukat ten strašidelný severák, o kterém všichni mluví? Já tady zůstanu!“

Ostatní vlaštovky kroutily hlavami. „Zmrzneš, Věrko! A když je zima, není tady pro nás žádné jídlo. Musíme letět za sluníčkem.“

Ale Věrka byla tvrdohlavá. Počkala, až se setmělo, a nepozorovaně odletěla k velkému dubu na kraji lesa. Tam bydlela moudrá sova Hedvika. Věrka zaklepala zobáčkem na kůru. Ťuk, ťuk!

Z dutiny vykoukla rozespalá Hedvika. „Kdo mě to budí ještě před východem měsíce?“ zahoukala.

„To jsem já, Věrka. Prosím, Hedviko, řekni mi, jak vypadá zima. Chci ji vidět,“ prosila vlaštovka.

Sova se na ni vážně podívala. „Zima není pro vlaštovky, maličká. Zima je ticho a chlad. Je to jako kdyby bílá peřina přikryla celou krajinu a vše pod ní spí.“

„Jenže já ji chci opravdu vidět.Alespoň jedenkrát,“ nedala se malá vlaštovka.
„Huuuu,“ zamyslela se sova. „Jestli jinak nedáš a opravdu ji tak moc chceš vidět, schovej se do seníku v té tvé stodole. Je tam malá škvíra ve dřevě. Dívej se, ale nevylétej ven. A jakmile uvidíš první bílé vločky padat z nebe, musíš okamžitě vyrazit za svými kamarády. Slibuješ?“

Věrka jí to slíbila. Druhý den ráno se hejno vlaštovek zvedlo a s velkým křikem odletělo na jih. Věrka se schoulila v seníku. Bylo jí smutno, ale zvědavost byla silnější. Dny ubíhaly a vzduch začal vonět jinak. Ostřeji a studeněji. Tráva venku ztmavla a stromy shodily své poslední barevné listy.

A pak to přišlo. Obloha se zatáhla těžkými šedými mraky. Věrka přiskákala ke škvíře ve vratech a vykulila oči. Z nebe se začalo něco sypat. Nebyl to déšť. Bylo to pomalé, malé a třpytivé. Bílé vločky!

Jedna zatoulaná vločka si našla cestu až do seníku a Věrka si ji mohla zblízka prohlédnout než roztála. Vypadala jako krajka. Věrka viděla, jak zajíc v poli mění kožíšek za hustší a jak veverka rychle zahrabává poslední oříšek pod kořeny třešně. Celá zahrada se pomalu přikrývala bílou peřinou. Věrka pochopila, že její třešeň neumírá a nic zlého se jí nestane. Viděla, že stejně jako zbytek přírody, jde i ona jen spát. A její hnízdo bude v bezpečí pod střechou a chráněné před větrem. Čekat, až se na jaře zase vrátí.

A zima? Ta byla nádherná. Z podzimní šedivé krajiny vykouzlila krajinu z pohádky. Ale do stodoly se pomalu začal vkrádat mráz. Věrka se zachvěla. Sova měla pravdu. Tohle je svět pro huňaté kožíšky, ne pro vlaštovčí peří.

„Dobrou noc, třešničko moje,“ zašeptala Věrka. „Na jaře tě zase vzbudím.“

Rychle vyletěla ze stodoly. Vzduch ji štípal do křídel, ale ona mávala, co jí jen síly stačily. Věděla, že když poletí rychle, své hejno ještě dohoní. A celou cestu do Afriky se usmívala, protože teď už znala velké zimní tajemství. Věděla, že domov na ni počká, krásný a odpočatý po dlouhém spánku.

Článek Vlaštovka Věrka a tajemství zimy se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

(Zkusíme plavat jako rybky? Spoj dlaně k sobě, natáhni ruce dopředu a zavrť se celým tělem! Vrrrt, vrrrt!)

„To chci taky umět!“ zvolala nadšeně Rozárka. Postavila se na špičku jednoho chapadla a zkusila udělat piruetu jako rybky. Jenže jí překáželo zbylých sedm nohou! Zamotala se do obrovského fialového uzlu a bác! Skutálela se rovnou do písku. „Jauvajs,“ povzdechla si smutně.

(Chytni se za hlavu a zavrť s ní: Ó ne, to se nepovedlo!)

Kolem zrovna běžel její kamarád Kraby. Byl to malý červený krab, který pořád vesele cvakal klepety. „Co tady ležíš, Rozárko?“ zeptal se. Rozárka fňukala, že chce tančit jako rybky, ale má moc nohou a pořád padá.

(Umíš cvakat jako krab? Dej ruce před sebe, zaklapej palcem o ostatní prsty a udělej: Cvak, cvak, cvak!)

Vtom připlavala moudrá stará mořská želva. „Rozárko,“ řekla laskavě, „ty přece nejsi ryba. Ty jsi chobotnice! Nemusíš se točit na jedné noze. Podívej se, kolik jich máš. Použij je všechny!“ Rozárka se zamyslela. Zkusila zvednout jedno chapadlo, pak druhé, třetí a nakonec všemi osmi krásně zavlnila. Vypadalo to jako fialový podmořský ohňostroj.

(Teď si zahrajeme na chobotnici! Stoupni si, rozpaž ruce a mávej rukama na všechny strany! Vlníme se!)

„Jé, to je nádhera!“ klapal Kraby svými klepety. Rozárka měla obrovskou radost. Zjistila, že její tanec je úplně jiný než ten rybí, ale o to zábavnější. Uspořádali velkou podmořskou diskotéku, kde rybky kroužily, Kraby cvakal do rytmu a Rozárka vlnila chapadly uprostřed parketu. A jestli nepřestali, tančí tam vesele dodnes.

A co ty?

Jestli ještě nejdeš spát, pusť si svou oblíbenou písničku a vymysli tanec, při kterém použiješ ruce, nohy a kroutíš se jako chobotnice!

Článek Rozárka se učí tančit se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Kdykoli paní učitelka napustila umyvadlo, třeba aby umyla kelímky od barvy, Barnabáš se raději vytratil do kouta s knihovničkou. Tam se cítil nejlépe. Jedno odpoledne se venku honily mraky a zahrada byla plná hlubokých kaluží. Děti musely zůstat ve třídě. Paní učitelka si stoupla doprostřed koberce a tleskla.
„Dneska nás čeká velký úklid. Každá hračka musí najít svůj domov.“

Kuba s Emou se pustili do rovnání krabic se stavebnicemi. Barnabáš jim pomáhal třídit kostičky podle barev. Byla to práce jako stavěná pro našeho krokodýla, který má rád pořádek a ticho.

Najednou Ema vykřikla: „Koukejte! Co to je?“

Zpod staré skříně na výkresy vytáhla zaprášený tubus. Opatrně ho odklopila. Ven vypadl zažloutlý papír převázaný provázkem.

„To vypadá jako mapa,“ vydechl Kuba.

Barnabáš si posunul brýle na nose a papír si přitáhl blíž. Chvilku mhouřil oči a pak souhlasně přikývl.
„To není jen tak ledajaká mapa,“ zamručel. „To je plánek naší školky. Podívejte, tady je třída, tady šatna a tady zahrada. A tady je velký červený křížek.“

Uprostřed zahrady, v místě, kde, jak děti dobře věděly, bylo pískoviště, byl načrtnutý čtverec a na něm velký červený křížek. Vedle někdo dokreslil malou lopatku.
„To musí znamenat pískoviště,“ zamumlal.

„A vypadá to, že je tam zakopaný poklad,“ zašeptala Ema.

„Musíme se tam jít podívat,“ přemýšlel nahlas Kuba. „Možná tam ještě pořád je.“

Barnabáš se podíval z okna. Tráva se leskla po dešti a mezi prolézačkami se třpytily kaluže. V krku mu trochu vyschlo, protože voda, které se tolik bál, byla všude.

Na chvíli ho napadlo, že by mohl zůstat hezky v teploučku u své poličky s knížkami. Jenže chtěl vědět, jestli tam ten poklad opravdu je. Chtěl to vědět víc než cokoli jiného.

„Musíme na zahradu,“ rozhodl nakonec. „Jinak ten poklad někdo najde dřív než my.“

Navlékl si pláštěnku, obul gumáky a vyrazil s dětmi do šatny.

Paní učitelka je u dveří překvapeně zastavila.
„Kam tak rychle?“
„Jdeme najít poklad,“ prohlásila Ema. „Našli jsme mapu. A vede k pískovišti.“

Paní učitelka si vzala mapu do ruky, chvilku ji zkoumala a přikývla.
„Tohle vypadá jako starý plán školky. Hm, o pokladu nic nevím,“ pousmála se. „Ale jděte se podívat. Dávejte na sebe pozor a zůstaňte na zahradě.“
„Budeme paní učitelko. Slibujem,“ slíbil Kuba.

Na zahradě foukal chladný vzduch a tráva byla mokrá. A mezi nimi a pískem se rozprostírala obrovská kaluž. Vlastně nebyla tak obrovská, jen pro krokodýla se strachem z vody vypadala jako hotové moře.

Kuba a Ema ji přeskočili jedním skokem. Barnabáš zůstal stát na kraji. Kaluž byla zakalená a vypadala studeně.

„Já… já tudy nemůžu,“ zamumlal tiše.
„Můžeš,“ podala mu Ema ruku zpátky přes kaluž. „Je to jen jedna kaluž. Když budeš chtít, projdeme ji pomalu spolu.“

Barnabáš se nadechl. Zavřel oči. Udělal jeden krok do vody. Studená voda mu smočila špičky bot. Nic se nestalo. Další krok. Pořád nic. Když došel na druhý konec kaluže, zjistil, že se mu kolena ještě třesou, ale nic hrozného se nestalo. A že to zvládl.

„Vidíte?“ vydechl sám pro sebe. „Vydržel jsem to.“

Zbytek cesty šel pomaleji, ale už se nezastavoval. U pískoviště se děti shlukly kolem místa, které na mapě označoval křížek.

„Tady,“ ukázal Kuba.

Ema popadla plastovou lopatku a začala kopat přesně na tam, kde podle mapy měl být poklad. Písek létal na všechny strany. Najednou se ozvalo duté bum. Lopatka narazila na něco tvrdého. Děti začaly odhrnovat písek rukama. Společně vytáhly malou dřevěnou truhlici.

„Paní učitelko, něco jsme našli!“ zavolal Kuba na paní učitelku, která je sledovala z okna jejich třídy.

Za chvíli stála u pískoviště nejen ona, ale i celá třída. Všichni se nahrnuli kolem nich a Barnabáš na chvíli zapomněl na mokré boty, přitáhl si truhlu blíž k sobě a spolu s paní učitelkou nadzvedl těžké víko.

Uvnitř nebylo zlato ani drahé šperky. Truhla byla až po okraj naplněná novými hračkami do písku, formičkami, barevnými křídami na chodník a velkým sáčkem zlatých čokoládových mincí.

„To je ten nejlepší poklad,“ zajásaly děti jedno přes druhé.

Článek Honba za ztraceným pokladem ve školce se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Kulička byl obvykle velmi veselý sněhulák. Usmíval se na sýkorky, které mu sedaly na ramena, a v noci potichu pozoroval hvězdy. Ale jednoho rána se probudil a cítil se divně. Něco mu chybělo. Zafoukal studený vítr a Kulička ucítil průvan přímo uprostřed obličeje. Sáhl si tam větví, která mu sloužila jako ruka, a zděsil se. Jeho krásný mrkvový nos byl pryč!

V domě u zahrady bydlela malá Ema. Byla to zvědavá holčička, která nosila modrou čepici s velkou bambulí. Když se toho rána probudila, na nic nečekala a vyskočila z postele. Natáhla si teplé punčocháče, svetr a vyběhla ven, aby pozdravila svého kamaráda sněhuláka.

„Dobré ráno, Kuličko!“ zavolala Ema už od dveří. Ale pak se zarazila. Kulička se neusmíval tak jako jindy. Vypadal smutně a hlavu měl mírně skloněnou. Ema přiběhla blíž a hned viděla, co se stalo. „Jejda! Kde máš nos?“ zeptala se překvapeně.

Kulička jen smutně pokrčil větvemi. Ema se ale nechtěla smířit s tím, že by její kamarád zůstal bez nosu. Rozhlédla se po zahradě. Sníh byl čerstvý a čistý, třpytil se na slunci jako rozsypaný cukr. A právě v tom čistém sněhu si Ema něčeho všimla.

„Podívej, Kuličko!“ ukázala prstem na zem. Kolem sněhuláka vedly drobné stopy. Nebyly to velké stopy od tatínkových bot, ani kulaté stopy od psa Baryka. Byly to malé, podlouhlé jamky, které vedly od sněhuláka směrem k plotu, kde rostlo husté křoví.

„Neboj se, já tu záhadu vyřeším,“ řekla Ema odhodlaně. Opatrně následovala cestičku ve sněhu. Stopy vedly kolem houpačky, podlezly lavičku a končily u starého keře šípkové růže.

Ema se přikrčila a potichu nakoukla do křoví. Uvnitř sedělo malé šedohnědé klubíčko s dlouhýma ušima. Byl to zajíček! Seděl tam, klepal se zimou a tlamičku měl celou oranžovou. Vedle něj ležel malý kousek toho, co kdysi bývalo Kuličkovým nosem.

Zajíček zvedl hlavu a polekaně nastražil uši. Chtěl utéct, ale sníh byl hluboký a on byl malinký. Ema se na něj ale nezlobila. Viděla, jak je hubený a jak se mu bříško svírá hlady, přestože před chvílí spořádal celou mrkvičku. Tahle zima byla dlouhá a zvířátka už ani neměla co jíst.

„Ty jsi měl velký hlad, viď?“ zeptala se Ema potichu, aby ho nevylekala. Zajíček přestal panáčkovat a jen smutně koukal. Ema se usmála. „Počkej tady, nikam nechoď!“

Holčička se otočila a běžela zpátky do domu. Za chvilku se vrátila a v ruce nesla dvě mrkve. Jednu velkou a jednu menší. Vrátila se k šípkovému keři. „Tady máš,“ podala zajíčkovi tu větší mrkev. Zajíček chvíli váhal, čenichal, ale pak si mrkev vzal a s chutí se do ní zakousl.

Ema pak ukázala na tu menší mrkev a potom na sněhuláka Kuličku, který smutně stál uprostřed zahrady. „A tuhle musíme dát Kuličkovi. Pomůžeš mi?“

Zajíček, posilněný svačinou, vylezl z křoví. Ema ho vzala do náruče, i když se trochu vrtěl, a donesla ho až ke sněhulákovi. Ema podala zajíčkovi tu menší mrkvičku a on se postavil na zadní, natáhl se, jak nejvíc mohl a šup. Mrkvička byla na svém místě.

Sice byla o trochu menší než ta předtím, ale Kuličkovi to vůbec nevadilo. Zase se usmíval. Měl nový nos a dokonce i nového kamaráda. A Ema? Ta od té doby nosila každý den zajíčkovi jednu mrkvičku, aby neměl hlad a ta Kulička se nemusel bát o tu svou.

Článek Kulička a ztracený nos se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Křup, křup, křup. To se jeho boty bořily do sněhu. Najednou se les rozsvítil. Fanda sebou trhl a schoval se za kmen starého dubu. Nebyl to měsíc. Bylo to něco rychlého, zářícího a padalo to přímo dolů. ŽUCH!

Něco těžkého dopadlo do závěje jen kousek od něj. Sníh zasyčel, jako když polijete žhavé uhlíky vodou. Fanda chvíli čekal. Srdce mu bušilo až v krku. Co když je to drak? Nebo rozzlobený divočák? Ale zvědavost byla silnější než strach. Opatrně vykoukl.

Ve sněhu ležela hvězda. Nebyla papírová ani skleněná. Byla opravdová, ale vypadala divně. Jakoby nemocně. Její světlo blikalo a sláblo, měnilo se ze zářivě zlaté na matnou šedou, zatímco sníh okolo ní pomalu tál.

„To ne,“ špitl Fanda. „Ty máš být nahoře. Bez tebe Ježíšek nenajde cestu a nebudou Vánoce!“

Zkusil se jí dotknout. Byla už studená. Hvězda na zemi chladla rychlostí blesku. Fanda věděl, že jestli zhasne úplně, už se nikdy nerozsvítí. A bude po Vánocích. Napořád. Rychle si sundal šálu a hvězdu do ní zabalil. Byla těžší, než vypadala.

„Potřebuješ pomoc, maličký?“ ozvalo se nad ním hluboké zahoukání.

Fanda nadskočil. Na větvi seděla sova Agáta. Její velké oči svítily ve tmě jako dva žluté reflektory. Agáta všechno viděla a všechno věděla.

„Spadla,“ řekl Fanda a hlas se mu třásl. „Musím ji vrátit zpátky na nebe, Agáto. Ale jak? Nemám křídla abych ji mohl vynést na oblohu. A moje brašna je navíc plná dopisů pro Ježíška. Nevím jak daleko hvězdu s tak těžkým nákladem unesu.“

„To je ono, tvoje brašna,“ zahoukala sova a snesla se níž. „Hvězdy se živí nadějí. A v těch dopisech je naděje tolik, že by unesla i slona. Dej ji k nim.“

Fanda otevřel brašnu. Voněla inkoustem a tajnými přáními. Opatrně vložil zabalenou hvězdu mezi obálky. Během chvilky ucítil, jak se brašna zahřála. Hvězda začala jemně zářit světlem. Fanda jen doufal, že nezačne hřát tolik, aby zapálila dopisy. Děti by určitě byly moc zklamané, kdyby se jejich pečlivě napsaná přání zničily.

„Musíme na Velký Smrk,“ rozhodl Fanda. Byl to ten nejstarší strom, který rostl na té nejvyšší hoře v okolí. „Vylezu nahoru a hodím ji zpátky na oblohu.“

Cesta byla strmá. Fanda klopýtal přes kořeny, vítr mu šlehal do tváře ledové jehličky. Sova Agáta letěla nad ním a ukazovala mu cestu, aby nezapadl do hlubokých závějí. Víííúúú! Vítr zesílil. Fanda se musel držet větví, aby ho to neodfouklo. Cítil, jak mu docházejí síly. Brašna byla těžší a těžší.

„Už nemůžu,“ vydechl Fanda a svezl se do sněhu pod Velkým Smrkem. „Jsem jen pošťák, nejsem horolezec.“

V tu chvíli se brašna na jeho zádech zavrtěla. Teplo, které z ní sálalo, mu proniklo přes kabát až na kůži. Bylo to, jako by ho objalo sto dětí najednou. Uvědomil si, že nenese jen papíry. Nese víru všech dětí, že budou Vánoce. Zatnul zuby. „To zvládnu!“ vykřikl do větru.

Začal šplhat. Větve ho škrábaly, smůla se mu lepila na ruce, ale Fanda lezl dál. Metr po metru. Agáta kroužila kolem špičky stromu a povzbuzovala ho houkáním. Když se Fanda konečně vyšplhal na samotný vršek, točila se mu hlava. Svět pod ním se najednou zdál tak maličký.

Vytáhl hvězdu. Už nebyla šedá. Díky dopisům zářila tak jasně, že musel přivřít oči. Chytil ji oběma rukama, napřáhl se a vší silou ji vymrštil k obloze. „Leť!“

Hvězda vylétla z jeho rukou. Chvíli to vypadalo, že spadne zpátky, ale pak se chytila neviditelného proudu větru. Stoupala výš a výš, až se zastavila na svém místě. BLIK! Rozsvítila se naplno. Její světlo se rozlilo po celém lese, po zasněžených střechách ve vesnici, až do oken dětských pokojíčků.

Fanda seděl na špičce smrku, odfukoval a díval se na tu nádheru. Byla mu zima, byl unavený, ale byl spokojený. Sova Agáta přistála na větvi kousek pod ním. „Dobrá práce, pošťáku,“ zahoukala tiše. „Teď se může Ježíšek bez starostí vydat na cestu.“

Líbila se vám pohádka? V tom případě zde máme ještě něco pro malé posluchače:

• 🧠 Otázka: Proč začala hvězda v brašně znovu svítit a hřát?
• ✨ Úkol: Zkus rukama naznačit, jak Fanda házel hvězdu zpátky na oblohu. Pořádně se napřáhni!

Chtěli byste si vyrobit takovou vánoční hvězdu jakou našel Fanda? Není nic snažšího. Tady je: Návod jak si vyrobit zářivou vánoční hvězdu z papíru.

Článek Ježíškův pošťák a spadlá hvězda se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Hubert nebyl jen obyčejný snílek, byl to opravdový vynálezce. Celé měsíce sbíral věci, které moře vyplavilo na břeh. Ze starých rybářských sítí, pevného plátna a ohebných větví si postavil vlastní balón. A nebyl jen tak obyčejný. Hubertův balón létal na dětské sny. Každý večer Hubert chytal sny o létání, které se vznášely nad světem do síťky na motýly, a ukládal je do sudu pod proutěným košem.

Jednoho rána, když si Hubert čistil svůj dalekohled vyrobený z láhve od limonády, všiml si na obloze něčeho zvláštního. Vlastně si všiml, že tam něco chybí. Ve velkém stádu mraků, které se líně popásalo na modré nebeské louce, chyběl ten úplně nejmenší a nejnačechranější mráček. Říkalo se mu Pýchavka, protože vypadal jako malinká bílá houbička.

„To není dobré,“ zamumlal Hubert a nasadil si leteckou čepici. „Malý Pýchavka se v tom velkém nebi určitě ztratí.“

Hubert věděl, co musí udělat. Vytáhl z kapsy starou, pomačkanou mapu oblohy, kterou si nakreslil. Prstem přejel po čáře vedoucí až k Duhovým horám. Podle legendy tam žije obří pštros s peřím, které hraje všemi barvami a má kouzelnou moc uklidnit každého, kdo je smutný nebo vyděšený.

„Vzhůru do oblak!“ zavelel Hubert a zatáhl za velkou červenou páku. Fíííí! Motor zasyčel, balón se naplnil sny a pomalu se odlepil od země. Ostatní tučňáci dole jen nevěřícně kroutili hlavami a mávali ploutvemi.

Cesta nebyla jednoduchá. Vítr foukal Hubertovi přímo do zobáku a sněhové vločky se mu lepily na brýle. Balón se kymácel ze strany na stranu, ale Hubert pevně držel kormidlo. Pod sebou viděl velryby, které vypadaly jako malé černé tečky v modrém oceánu. Po dlouhé době se před ním konečně vynořily Duhové hory. Skály tam nebyly šedé, ale červené, žluté, zelené a fialové.

Na nejvyšším a nejbarevnějším vrcholku seděl obrovský pštros. Spal a chrápal tak hlasitě, že se kamínky kolem něj třásly. Chrrr… !

Hubert opatrně přistál a vystoupil z koše. „Promiňte, pane Pštrosi,“ řekl zdvořile, ale pštros spal dál. Hubert musel zakřičet trochu hlasitěji: „Haló, pane Pštrosi!“

Pštros otevřel jedno oko, velké jako talíř. „Kdo mě to ruší?“ zeptal se rozespalým hlasem. Když uviděl malého tučňáka v letecké čepici, překvapeně zamrkal.

„Jsem Hubert a hledám ztracený mráček. Je někde sám a bojí se. Potřebuji jedno tvé duhové pírko, abych ho mohl uklidnit a přivést domů,“ vysvětlil Hubert rychle.

Pštros se usmál. „To je šlechetný úkol, malý letče. Mé peří je vzácné, ale pro dobrou věc ti jedno daruji.“ Pštros se zavrtěl a z jeho ocasu se sneslo nádherné, dlouhé pírko, které zářilo jako duha po dešti. Hubert ho chytil a cítil, jak mu z něj brní ploutev. Pírko bylo teplé a kouzelné.

Poděkoval pštrosovi a znovu vzlétl. Teď musel najít Pýchavku. Letěl dlouho, až uviděl temný kout oblohy, kde se honily bouřkové mraky. A tam, úplně vzadu, uslyšel tiché fňukání.

Hubert tam opatrně vletěl. Malý mráček se krčil za špičatou horou a celý se třásl, až z něj padaly kapičky deště. Hubert se nebál. Vzal do ruky duhové pírko a natáhl se k mráčku.

„Neboj se, Pýchavko, jdeme domů,“ řekl jemně. Pírkem mráček pohladil. A stalo se něco kouzelného. Jakmile se pírko dotklo mraku, ten se přestal třást. Jeho šedá barva zmizela a on se znovu rozzářil krásnou bílou barvou. Spokojeně se nafoukl a přitulil se k Hubertovu balónu.

Hubert přivázal mráček na lano jako balónek z pouti a společně pluli zpátky. Když dorazili k mračnému stádu, slunce zrovna zapadalo a barvilo oblohu do růžova. Ostatní mraky radostně vítaly ztraceného Pýchavku.

Hubert přistál zpátky na ledu, unavený, ale šťastný. Dokázal to. Už nebyl jen tučňák, co kouká na nebe. Byl to Hubert, hrdina oblohy. A věděl, že dokud bude mít sny, může létat, kam se mu zachce.

Článek Hubertův kouzelný balón a ztracený mrak se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Rychle, musíme najít nějaký úkryt, kde na nás nebude tolik foukat!“ vykřikl zajíc Martin a přitáhl si kapuci k čelu.

Vedle něj cupital Fíla. Malý ježek měl na zádech batoh, který byl skoro větší než on, a statečně se brodil závějemi. Z druhé strany běžela liška Lála. Uši měla sklopené dozadu a ocasem si chránila čumák před mrazem.

„Ještě kousek!“ povzbuzovala je Lála, i když se jí tlapky bořily hluboko do sněhu.

Najednou se ozvala rána, jako když vystřelí z děla. KŘACH!

Pár metrů před nimi se s duněním zřítila obrovská jedle. Cestička zmizela. Všude byly jen pichlavé větve, kmen tlustý jako sud a neproniknutelná bílá tma.

Fíla se zastavil a setřásl ze sebe hromadu sněhu. „Paráda. Prostě paráda. Kdo má s sebou motorovou pilu? Nikdo? Tak to tu zmrzneme.“ Prohlásil kysele.

Martin se ale nevzdával. Přelezl první větev a rozhlédl se. Sníh kolem padlého stromu byl divně rozrytý.

„Koukněte dolů,“ špitl a ukázal rukavicí na zem.

Ve sněhu byly stopy. Velké. Hluboké. Mnohem větší než Lálina tlapka.

Lála ztuhla. „To jsou vlčí stopy,“ vydechla a naježila srst na krku. „A jsou čerstvé.“

Fíla se okamžitě stočil do kuličky. „Vzbuďte mě až na jaře.“

„Pšt!“ Martin zvedl prst. Zpod hustého jehličí se neozývalo děsivé vrčení, ale tiché, zoufalé kňučení. Martin neváhal. I když se mu srdce rozbušilo tak moc, že ho cítil až v krku, procpal se mezi větvemi.

Nebyla tam příšera. Bylo tam malé, šedé, chlupaté klubíčko. Vlčí mládě. Zadní tlapku mělo skřípnutou pod těžkou větví a nemohlo se hnout. Koukalo na Martina vyděšenýma očima.

„Neboj se,“ řekl Martin klidně. „Lálo, Fílo, pojďte sem! Musíme tu větev nadzvednout.“

Lála překonala strach a přiskočila k Martinovi. Fíla se rozbalil a přiběhl taky. „Na tři!“ zavelel Martin.

Všichni zabrali. Martin táhl, Lála tlačila čumákem, Fíla se zapřel bodlinami. Větev se ani nehnula. Byla moc těžká.

Vtom se setmělo. Nad nimi se tyčil obrovský stín.

Vlčice.

Byla obrovská a z tlamy jí stoupala pára. Lála vyjekla a skočila do sněhu.

Vlčice ale nezaútočila. Podívala se na své uvězněné mládě a pak na Martina. V jejích žlutých očích nebyl vztek, ale prosba.

Martin ustoupil o krok a ukázal na kmen. „Pomoz nám,“ řekl.

Vlčice pochopila. Sklonila hlavu a zapřela se mohutným čelem pod kmen.

„Teď!“ křikl Martin.

Vlčice zabrala svalnatým krkem, Martin táhl za větev a Lála s Fílou odhrabávali sníh pod tlapkou. Strom zapraskal a nadzvedl se. Vlče vyškublo nohu a s kňučením se přitisklo k mámě.

Velká vlčice olízla mláděti ucho. Pak se otočila k Martinovi a jeho kamarádům. Dlouze se na ně zadívala a tiše si odfrkla. Bylo to její poděkování. Pak oba, máma vlčice i její malé vlče, zmizeli ve vánici, jako by tam ani nikdy nebyli.

Bouře začala slábnout.

„Teda,“ vydechl Fíla a oprášil si jehličí z bodlin. „Až tohle budu vyprávět v lese, nikdo mi neuvěří.“

Martin se usmál a poplácal Lálu po zádech. „Jdeme domů. Cesta je volná.“

✨ Nápad pro hravé odpoledne:

Postav si v pokoji vlastní „vlčí doupě“! Použij židle, deky a polštáře. Až budeš uvnitř, zkus chvíli sedět úplně potichu jako vlk, který čeká, až přejde bouřka.

Článek Sněžná bouře a vlčí stopy se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Kdysi dávno žil u mlýna starý osel, který celý život pomáhal nosit těžké pytle s moukou. Už byl unavený, neunesl toho tolik co dříve a byl pomalý. A protože už nepracoval tak rychle jako dřív, jeho pán si začal tiše stěžovat:
„Ten osel už mi není k ničemu. Jen jí a už nic neutáhne.“

Osel to zaslechl. A i když ho to zabolelo, nezlobil se.
„Když už mě tu nechtějí, půjdu do Brém,“ řekl si. „Tam prý hledají muzikanty. Mám sice léta, ale hýkat umím pořád slušně.“

A tak se vydal na cestu. Kráčel klidně, krok za krokem, a cestou si pohvizdoval. Nebo spíš pohýkával.

🐶 Pes na dvoře

Za vesnicí narazil na psa, který ležel u plotu, jazyk vyplazený, oči smutné.
„Copak tě trápí, příteli?“ zeptal se osel.

„Býval jsem hlídač,“ odpověděl pes. „Ale zestárl jsem. Už neumím běhat tak rychle a žádného zloděje už bych dnes nechytil. Pán mě chce vyměnit za mladého. Nechce mě tu.“

Osel přikývl.
„Znám to. Pojď se mnou do Brém. Chci tam založit kapelu. Já hýkám, ty štěkáš. Ve dvou nám to půjde lépe.“

Pes se zvedl, trochu zavrávoral, ale najednou byl mnohem veselejší.
„Dobrá. Zkusíme štěstí spolu.“

🐱 Kočka bez střechy nad hlavou

Na kraji cesty se vyhřívala na kameni kočka a mračila se.
„Pročpak se mračíš kočko, když je tak krásný den,“ prohodil pes.
„Pro mě krásný není,“ zavrněla kočka. „Paní říká, že už nechytám myši jako dřív. A že prý jen spím a vyhřívám se na sluníčku. Tak mě vyhodila z domu.“

„Tak se přidej k nám!“ zasmál se osel. „Já hýkám, pes štěká, ty mňoukáš. Založíme si spolu kapelu. Pojď s námi do Brém!“

Kočka se protáhla, zívla a zavrněla.
„To zní jako zábava, jdu s vámi.“

🐓 Kohout v nesnázích

Šli po cestě dál až uslyšeli kokrhání. To je překvapilo, protože už rozhodně nebylo ráno. Když přišli blíž uviděli na plotě stát kohouta a ten kokrhal jako o život.

„Proč tak kokrháš kohoute? Vždy už je poledne.“ zeptal se osel.

„Panímáma se rozhodla, že mě zítra uvaří na polévku. Říká, že už je nedokážu ráno vzbudit. Tak kokrhám dokud můžu.“

„Podle mě máš hlas pořád silný. Pojď s námi!“ zvolala kočka. „Jdeme do Brém, budeme zpívat, hrát, vystupovat. Chceš jít s námi?“

Kohout se zamyslel, roztáhl křídla a slétl dolů.
„Ještě mám sílu v hrdle a chci, aby to slyšeli i ostatní. Jdu s vámi!“

🌲 Dům v lese

Byl už večer, když čtyři noví přátelé dorazili k lesu. A právě tam, mezi stromy, zahlédli světlo. Vycházelo z malého domečku, který stál uprostřed lesa.
„Támhle někdo bydlí,“ řekl pes.
Dům byl malý, ale uvnitř bylo živo. Ozýval se z něj smích, cinkání talířů a halekání. Osel se tiše přiblížil k oknu a nahlédl dovnitř. Tam uviděl 3 muže a stůl plný jídla.

„Loupežníci,“ zašeptal. „A hodují!“ Zvířátka se domluvila, že zlým loupežníkům dají za vyučenou.

„Ale jak je vystrašíme,“ ptal se kohout.

🎶 Zvířecí koncert

Vymysleli plán.
Osel se postavil k oknu, na něj vyskočil pes, na psa kočka a na kočku kohout. A pak, jak se domluvili, spustili všichni naráz:

„Í-ÁÁÁ!“
„HAF HAF!“
„MŇAU!“
„KY-KY-RÝÝÝ!“

Loupežníci v domě nadskočili, talíře spadly na zem a když se podívali oknem ven do tmy, uviděli obrovského tvora. Všichni se lekli a utekli. Ani se neohlédli. Mysleli si, že je přišla sežrat příšera.

Nový domov

Zvířata vklouzla dovnitř. Bylo tam teplo, stůl plný jídla, postele měkké a v krbu tiše praskal oheň. Osel si lehl do chléva, pes k dveřím, kočka k ohni a kohout na trám.
„No, nejsou to Brémy,“ řekl osel tiše, „ale je to dobré místo.“

„A hlavně naše,“ dodala kočka a zavřela oči.

Do Brém už nikdy nedošli. Loupežníci se nevrátili. A zvířecí čtveřice tam zůstala. Šťastná, spolu a bez toho, aby je někdo posuzoval podle toho, jak rychle běží nebo jak chytají myši.

🌟 Co si z toho odnést?

Někdy nás cesta vede jinam, než jsme si plánovali. A někdy to, co na první pohled vypadá jako konec, je vlastně začátek něčeho nového a lepšího.

Článek Muzikanti z Brém se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Ale jak čas plynul, prasátka rostla a v domečku začalo být těsno.

Jednoho rána si nejstarší prasátko povzdechlo:
„Mami, už se sem sotva vejdeme.“
„Co kdybychom se vydali do světa a postavili si vlastní domečky?“ navrhlo nejmladší prasátko.

Maminka je pohladila po hlavičkách a usmála se. „Je na čase, děti moje. Jděte do světa, ale pamatujte, že dům musí být nejen pěkný, ale i pevný.“

A tak prasátka sbalila uzlíčky a vyrazila. Šla přes hory a doliny, šla kolem řek i potoků a šla pře pole i lučiny… až došla na krásnou louku plnou sedmikrásek a pampelišek.

„Tady se mi líbí!“ zvolalo nejstarší prasátko. „Postavím si tady domeček ze slámy. Bude rychle hotový a zbyde mi spousta času na hraní!“

Zatím jeho sourozenci šli dál, nejstarší sbíral stébla, svazoval je do otýpek a smál se: „Za půl dne je hotovo!“

Prostřední a nejmladší prasátko mezitím došla až na kraj lesa. Borůvky tam modraly v keřích, maliny červenaly pod listy a kolem rostly hříbky.

„Tady se usadím,“ řeklo prostřední prasátko s mlsným úsměvem. „Z lesa vezmu větvičky a udělám si domeček ze dřeva. Bude hezčí než slámový, ale taky rychle hotový!“

Zatímco prostřední prasátko stavělo, nejmladší šlo dál. Cesta se zvedala do kopce, odkud byl nádherný výhled na celý kraj.

„Tady budu v bezpečí. Uvidím každého, kdo se blíží,“ řeklo tiše a s chutí se pustilo do práce. Začalo stavět pevný dům, pořádně jednu cihlu na druhou, s maltou mezi nimi.

Mezitím už si starší dvě prasátka hrála, pískala si a válela sudy po louce. Ale nejmladší pracovalo dál, pomalu, poctivě, cihlu po cihle.

Večer se přiblížil a na nebi se rozzářily první hvězdy. Všechna tři prasátka měla své domečky hotové a unavená usnula ve svých nových domečcích.

Ale v noci, když měsíc vylezl na nebe a les se ponořil do tmy, objevil se v dolině hladový vlk.

„Čichám, čichám prasátko,“ zasyčel a došoural se ke slámovému domečku.

„Prasátko, prasátko, pojď si ven hrát!“ zavolal sladce.

„Ne, vlku, já ven nepůjdu, ty bys mě snědl!“ ozvalo se zevnitř.

„Tak já tvůj domeček rozfoukám!“ Řekl vlk, zhluboka se nadechl a fůůůůůůů. Foukl co mohl. A opravdu. Slámový dům se rozletěl na všechny strany.

Prasátko pištělo a utíkalo k domečku prostředního bratra.

„Rychle, otevři!“ volalo. A když bylo uvnitř, zavřeli dvířka na závoru.

Ale vlk už byl zase u nich.

„Prasátka, prasátka, pojďte si hrát!“ volal znovu.

„Ne, vlku, nechceme si s tebou hrát. Ty by jsi nás snědl!“

„Nepůjdete? Nevadí! Tak já ten domeček taky rozfoukám!“ Vlk se nadechl a fůůůů, fůůůů a fůůůů. A věřte nevěřte, i dřevěný domeček se rozsypal, větve lítaly vzduchem a vlk se už natahoval po prasátkách.

Ta však včas utekla a doběhla až k domečku posledního prasátka. To už je z dálky vidělo a pustilo je dovnitř.

„Honem dovnitř!“ volá to nejmladší prasátko.

Jakmile byli uvnitř, prasátko za nimi zavřelo, zamklo a řeklo: „Tady jsme v bezpečí.“ A to už tluče vlk do dveří a chce dovnitř.

„Prasátka, prasátka pojďte si hrát,“ křičí už dost naštvaný vlk.

„My ven nepůjdeme a ty se dovnitř taky nedostaneš, tak běž pryč,“ odpovědělo mu beze strachu to nejmladší prasátko.

„Nepůjdete? Tak tenhle dům taky rozfoukám!“ Vlk se zhluboka nadechl a fůůůůůů, fůůůůůů, fůůůůů. Nic. Tak se znovu nadechl a fůůůůů, fůůůůů, fůůůů.

Foukal, funěl, až mu oči slzely, ale dům se ani nepohnul.

„Ha! Nejde to!“ zavrčel vlk, ale nechtěl to vzdát. Byl hladový a naštvaný. A pak mu oči zajiskřily, když dostal nápad. „Vlezu dovnitř komínem!“

U domečku našel žebřík, které prasátko používalo při stavbě domečku. Opřel ho o stěnu domu a vyšplhal na střechu. Naštěstí si jeho počínání všimlo nejmladší prasátko a rychle zatopilo v krbu.

„Jen pojď, vlku,“ šeptlo.

A jak vlk skočil do komína, ozvalo se jen: „ÁÁÁÁÁÁÁ!“
A pak halekání, skuhrání a zasyčení. Vlk spadl přímo do žhavých uhlíků a spálil si celý zadek. S křikem vyskočil z krbu a vyběhl z domečku dveřmi, které mu nejmladší prasátko otevřelo. Společně všechny tři prasátka sledovala jak vlk pelášil pryč z doliny. Z ocasu se mu přitom ještě kouřilo. Sledovali ho tak dlouho, až zmizel za kopcem a už se do jejich doliny nikdy nevrátil.

Dvě starší prasátka se objala s nejmladším a řekla:
„Měli jsme postavit dům z cihel jako ty.“

A tak si později taky postavila své vlastní domečky. Hned vedle toho jeho na kopečku.

Od té doby žili spokojeně, v klidu a radosti.

Článek O třech prasátkách se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.