Když uplynul rok, kupec se oženil podruhé. Přivedl si do domu novou ženu, která měla dvě vlastní dcery. Na pohled byly obě krásné, ale ve skutečnosti byly pyšné a zlé. Od toho dne nastaly kupcově dceři zlé časy. Nevlastní sestry jí sebraly všechny krásné šaty, oblékly ji do staré šedé zástěry a obuly jí těžké dřevěné dřeváky. Poslaly ji do tmavé kuchyně a přikázaly jí zastat veškerou těžkou práci v domě.

Dívka musela vstávat dlouho před svítáním, ještě za hluboké tmy, nosit těžká vědra s ledovou vodou od studny, rozdělávat oheň v obrovských kamnech, štípat dříví, vařit pro celou rodinu a drhnout kamenné podlahy. Večer, když byla unavená, že sotva stála na nohou, lehla si na zem k peci, která byla plná popela, aby v chladné kuchyni nezmrzla. A protože byla pořád umazaná od sazí a šedého prachu, začaly jí sestry posměšně říkat Popelka. Jedinou radostí ji byli ptáčci, kterým každý den poctivě házela zrní.

Jednoho dne se otec chystal na daleký velký trh ve městě. Před odjezdem si zavolal všechny tři dívky, aby se jich zeptal, co jim má z cesty přivézt za dárky. „Já chci ty nejkrásnější šaty z toho nejdražšího hedvábí, jaké ve městě najdeš!“ poručila si okamžitě starší nevlastní sestra a hrdě pohodila hlavou. „A mně přivez náhrdelník z pravých, lesklých mořských perel, ať na plese zářím!“ přidala se hned druhá. Poté se kupec podíval do kouta na svou vlastní dceru, která tam tiše stála v potrhané zástěře, a zeptal se: „A co by udělalo radost tobě, moje drahá Popelko?“ Popelka sklopila oči a potichu poprosila: „Tatínku, mně přivez to první, co tě cestou napadne. Nic víc si nepřeji.“ Otec ji pohladil po vlasech, slíbil jí to a vydal se na cestu.

Na trhu nakoupil drahé látky, hedvábí i nádherné perly pro macešiny dcery. Když se vracel zpátky domů a projížděl na svém koni hustým, divokým lesem, cesta byla úzká a zarostlá. Najednou zavadil hlavou o větev starého lískového keře. Proutek byl tak silný, že mu shodil klobouk z hlavy rovnou na zem. Kupec zastavil koně a seskočil dolů. Když zvedal klobouk, všiml si, že se na větvi houpou krásné, zralé lískové oříšky. Okamžitě si vzpomněl na svou dceru a její zvláštní přání. „Tohle je to první, co mě napadlo,“ pomyslel si s úsměvem. Lískové oříšky pro ni utrhl a schoval je hluboko do kapsy u kabátu.

Když přijel domů, rozdal dárky. Maceše a jejím dcerám předal vše, o co si řekly – hedvábné šaty zářily novotou a perly se leskly. Nakonec zavolal Popelku a dal jí oříšky pro štěstí, které pro ni přivezl. Jeho nevlastní sestry se jí začaly hlasitě a zlomyslně smát: „Podívejte se na ni! My máme drahé hedvábí a perly a ta umazaná holka dostala jen obyčejné oříšky z lesa! To je dárek jako pro veverku!“ Popelka si však z jejich posměchu nic nedělala. Byla upřímně ráda a otci s láskou poděkovala: „Děkuji ti, tatínku, udělal jsi mi radost.“ Oříšky si schovala jako ten největší poklad.

Po nějakém čase král oznámil, že se bude konat velký, velkolepý ples. Pozval všechny dívky z celého království, aby si jeho syn, mladý princ, mohl vybrat nevěstu. Nevlastní sestry byly štěstím bez sebe. Volaly Popelku a poroučely jí: „Popelko, dělej, dělej! Učeš nám vlasy, zašněruješ nám šaty a vylešti naše nejlepší střevíčky! Nic nesmíš zkazit!“ Popelka vše poslušně udělala, pomohla jim do drahých šatů, ale byla smutná, protože by se také ráda podívala na ples a viděla královský palác. Sebrala veškerou odvahu, přistoupila k maceše a potichu se zeptala: „Macecho, prosím tě, nemohla bych jít na ten ples s vámi? Jen na malou chvíli, abych viděla ten krásný zámek…“

Macecha se jí jen krutě vysmála. Ukázala prstem na její špinavé tváře a roztrhanou zástěru a prskala zlostně: „Ty? Ty bys chtěla jít na ples? Podívej se na sebe, jak vypadáš! Jak by mohla taková umazaná holka vůbec vstoupit do královského zámku? Všem bys nám udělala jen strašnou ostudu!“ Aby měla od Popelky klid a zkazila ji jakoukoli naději, nabrala velkou plnou misku čočky, vysypala ji rovnou do popela na ohništi a řekla: „Když nemáš co na práci a nudíš se, tak tady máš úkol. Přebereš tuhle čočku do posledního zrníčka. A budeš to mít hotové, než se vrátíme z plesu, jinak bude zle, to mi věř!“ S těmito slovy macecha i se svými dcerami nastoupila do honosného kočáru a odjela na zámek.

Jakmile za nimi zapadly dveře, Popelka si sedla do popela a začala usedavě a nešťastně plakat. „Tohle přece nemohu mít hotové ani do zítřejšího rána,“ šeptala zoufale a dívala se na zrnka čočky smíchané s šedým popelem.

Když v tom se stalo něco nevídaného. Otevřeným oknem se do místnosti se začali slétávat její milovaní holoubci, hrdličky a s nimi i další malí ptáčci z lesa, které každý den krmila. Slétli se v celém obrovském hejnu rovnou k ohništi a začali Popelku utěšovat svým vrkáním. Ptáčci poskakovali kolem ohniště, svými zobáčky vybírali dobrá zrnka čočky do jedné misky a špatná do druhé. Práce jim šla rychle od ruky.

V tom k Popelce přiletěl ten největší bílý holoubek. V zobáčku držel ty tři lískové oříšky, které pro ni otec přivezl. Položil jí je do klína. Popelka se na ně podívala a zkusila první oříšek rozlousknout. K jejímu překvapení z něj nevypadlo jadýrko, ale vyklouzly z něj nádherné šaty na ples utkané ze stříbrné příze, které svítily jako hvězdy na nočním nebi.

Popelka s radostí vyběhla ven na dvůr a rozlouskla druhý oříšek. Jakmile skořápka praskla, ozvalo se hlasité zaržání a ven z druhého oříšku vypadl překrásný, zlatem zdobený kočár, do kterého byli zapřaženi čtyři bílí koně, i s kočím a lokajem. Popelka nemohla uvěřit svým očím. Rychle rozlouskla třetí oříšek a z něj vypadly třpytivé střevíčky ze skla. „Pospíchej, Popelko, běž se bavit na ples! My tady všechno dokončíme!“ švitořili holoubci. Popelka se rychle omyla u studny, oblékla si krásné šaty, obula skleněné střevíčky a spěchala na ples, zatímco věrní ptáčci dál usilovně přebírali čočku u ohniště.

Když Popelka vstoupila do velkého zámeckého sálu, hudba na chvíli utichla a všichni hosté zatajili dech nad její krásou. Byla tak nádherná, že ji vůbec nikdo nepoznal. Ani její zlá macecha, ani její závistivé nevlastní sestry. Mladý princ, jakmile ji spatřil, okamžitě k ní zamířil, hluboce se uklonil a požádal ji o tanec. Celý večer tancoval jen a jen s ní a zamiloval se do ní na první pohled. Popelka byla princem také okouzlena a prožívala ten nejkrásnější večer. Jenže noc netrvá věčně.

Když se noc nachýlila k půlnoci, Popelka si uvědomila, že se macecha nesmí vrátit domů dříve než ona. „Musím už jít, princi, odpusťte mi!“ vyhrkla nečekaně. Vyklouzla mu z náruče a začala rychle utíkat pryč ze sálu, aby ji neodhalily sestry s macechou. Jak spěchala dolů po širokých zámeckých schodech, nešťastnou náhodou zakopla a cestou ztratila jeden svůj skleněný střevíček. Rychle nasedla do kočáru a ujížděla domů. Princ běžel za ní, ale kočár už zmizel ve tmě. Na schodech však našel ležet ten malý skleněný střevíček. Nechal vyhlásit po celém království: „Vezmu si za ženu jedině tu dívku, které tento střevíček padne!“

Princ pak s královskou družinou projížděl celé království křížem krážem a všechny dívky si střevíček zkoušely, ale žádné nepadl. Buď měly nohy příliš velké, nebo moc široké. Nakonec princ přišel i do Popelčina domu. Macecha, jakmile uviděla prince přicházet, dostala obrovský strach, popadla Popelku za ruku a zamkla ji v temném podkroví, aby ji princ neuviděl. „Běž tam a ani nedutej!“ sykla na ni.

Poté se macecha ze všech sil snažila princi podstrčit své vlastní dcery. Starší sestra šla do pokoje, zkoušela si botu obout, tlačila, jak mohla, ale její noha byla příliš velká. Mladší sestra měla podobný osud, zkoušela nohu do střevíčku vtlačit všemi silami, ale bota jí byla moc úzká. Všechno snažení macechy přišlo vniveč, střevíček žádné z dcer nepadl.

Princ se zklamán otočil k odchodu. Když už stál na zápraží a chystal se nasednout na koně, najednou se nad jeho hlavou, na střeše domu, usadili bílí holoubci. Začali hlasitě a jasně zpívat: „Vrků, vkrků, bota jim byla malá, v podkroví ti pravá nevěsta zbyla!“ Princ se zastavil, podíval se na macechu a přísně se zeptal: „Schováváte přede mnou ještě nějakou dívku?“ Macecha zbledla a začala koktat: „Ne, ne, jasnosti… To je jen jedna špinavá, umazaná služka, ta v popelu sedí, ta na plesy nechodí…“ „Trvám na tom, abyste ji okamžitě přivedli!“ rozkázal princ.

Macech chtě nechtě musela Popelku přivést před prince. Princ k Popelce přistoupil, poklekl na jedno koleno a opatrně ji skleněný střevíček nasadil na nožku. Padl jí jako ulitý.

Princ se Popelce podíval do očí a i pod vrstvou špíny a popela v ní poznal tu nádhernou, tajemnou dívku z plesu. „Ty jsi moje pravá nevěsta!“ zvolal šťastně. Vzal ji za ruku, posadil ji před sebe na svého koně a odvezl si ji na královský zámek, kde se brzy konala velkolepá svatba. A Popelka? Na zlou macechu a závistivé sestry už si ani nevzpomněla, protože žila šťastně a spokojeně po boku svého prince v paláci plném lásky na věky věků.

Článek O Popelce a třech kouzelných oříšcích se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Pahorek se totiž zvedl na čtyřech malých, ohnivých sloupcích, aby dovnitř mohl proudit čerstvý vzduch. Dánský elfí král pořádal slavnostní hostinu a vše muselo být dokonalé.

Stěny z vlhké hlíny byly pečlivě omyty rosou, podlahy se drhly svazky kapradí a ze stropu visely bludičky, které měly za úkol svítit jasně a bez mrkání. Kuchaři v kuchyních z dubové kůry připravovali vybrané lahůdky pekli komáří nožičky, míchali salát z těch nejkřehčích stínů kapradin a chladili medovinu z čistého měsíčního svitu.

„To je dnes ale shon,“ postěžovala si ropucha, které zrovna někdo šlápl ve spěchu na nohu.

„Bodejť by ne,“ šeptal severní vítr, který se proháněl kolem staré vrby. „Dnes večer se budou konat zásnuby. Čekají se vzácní hosté ze severu.“

A skutečně. Když měsíc vystoupal vysoko na oblohu a jeho světlo dopadlo na vršek pahorku, zalesklo se něco v dálce. Byli to oni. Dovnitř majestátně vstoupil starý troll z norské hory Dovre. Na hlavě měl korunu z broušených horských kamenů a ve vousech mu uvízly ostré krystalky sněhu. Byl to vážený, moudrý vládce.

Hned za ním se dovnitř vřítili jeho dva synové. Byli obrovští, hluční a naprosto neotesaní. Zatímco dánští elfové dbali na vybrané chování, ukláněli se a mluvili v jemných, procítěných verších, trollí chlapci se smáli tak nahlas, až ze stropu opadávaly kousky suché hlíny.

„To je ale mrňavá nora,“ zahučel starší z nich, přitáhl si stoličku a bez nejmenšího zaváhání si vyložil zablácené nohy v těžkých botách přímo na naleštěný stříbrný stůl.

Elfí dvorní dámy v jemných šatech z pavučin zatajily dech, ale král dělal, že nic nevidí. Věděl, proč je pozval. Trollové ze severu vlastnili hluboké doly plné zlata a drahých kamenů, a sňatek jeho dcer s trollími syny by oběma rodinám přinesl užitek. Hostina proto musela pokračovat stůj co stůj.

Po jídle král pokynul rukou a hudba cvrčků ztichla. Nastal čas, aby se předvedly elfí dcery. Byly krásné, každá jako drobný, precizně broušený šperk, ale to, co se mezi nadpřirozenými bytostmi skutečně počítalo, byly jejich kouzelné dovednosti. Starý norský troll pozorně sledoval každou z nich.

První dcera měla zvláštní dar, uměla zmizet dřív, než jste vůbec stihli mrknout okem. Byla tu, a najednou zbyl jen prázdný vzduch. Druhá dokázala rozmlouvat se stromy a přesvědčit i ten nejsušší a nejstarší pařez v lese, aby znovu vyrašil zelenými lístky. Třetí uchopila harfu upletenou z ranních pavučin a zahrála na ni tak teskně a opravdově, až staré ropuše ukápla veliká, lesklá slza.

A pak předstoupila čtvrtá dcera. Neuměla žádné oslnivé kouzlo. Neuměla létat pod stropem ani měnit tvar či rozumět zvířatům. Prostě se jen posadila na malý mechový polštář vedle starého trolla a začala vyprávět.

Vyprávěla o dalekých horách, o hlubokém tichu, které vládne pod těžkou sněhovou peřinou, a o tom, jak se ostré zimní světlo odráží v jeskynních krystalech. Její hlas měl v sobě teplo i chlad severských nocí.

Starý troll přestal jíst a poslouchal se zatajeným dechem. Nikdy neslyšel nikoho mluvit s takovým citem a pochopením pro jeho domov. Podíval se na své dva syny. Mladší zrovna házel po dvorních dámách kousky rozdrobeného dortu a ten starší už tvrdě spal, s hlavou opřenou o obrovský džbán medoviny.

„Tyhle hloupé a nedospělé kluky k manželství nutit nebudu,“ řekl troll silným hlasem, který se rozlehl celým sálem a utnul veškerý šepot. Podal svou velkou, drsnou ruku chytré elfí dceři. „O svatbu beztak nestojí. Vezmu si tě já sám.“

Elfí král byl v první chvíli zaskočen, ale v hloubi duše si nesmírně oddechl. Mít za zetě takové neurvalce by byl nakonec spíše trest než výhra. Vyprávějící dcera se usmála, protože poznala, že starý troll je i přes svou hrubou severskou slupku nesmírně moudrý a má laskavé, dobré srdce.

Svatba se slavila hned na místě. Hudba začala hrát vesele, bludičky se rozzářily ještě jasněji a tančilo se, až se podlaha otřásala. Trollí synové, kterým se nesmírně ulevilo, že se nemusí nijak vázat a vyhnuli se vdavkám, se probudili jen na krátkou chvíli, aby spokojeně vypili poslední zbytky ze sudů, zasmáli se a zase tvrdě zachrápali pod stolem.

Najednou stará vrána na střeše hlasitě zakrákala. Na východě začalo svítat.

„Rychle, zavřít!“ přikázal elfí král.

Pahorek se s tichým, měkkým mlasknutím zaklapl a ohnivé sloupky zmizely v zemi. Ranní rosa se tiše usadila na stéblech trávy a na louce zbylo jen obyčejné ptačí švitoření. Lidé, kteří brzy ráno spěchali po cestě do práce, viděli jen kopeček obyčejné hlíny. Neměli ani to nejmenší tušení, že hluboko pod jejich nohama dospávají opilí trollové a moudrý král ze severu s láskou naslouchá dalším úžasným příběhům své nové, bystré ženy.

Líbil se vám příběh z Elfího pahorku? Tím ale kouzlo nekončí!

Pohádka sice dospěla ke svému závěru, ale slavnostní atmosféra může ve vaší fantazii žít dál. Připravili jsme pro vás tematickou omalovánku, na které ožívá ladná tančící elfí princezna v doprovodu veselých tónů tamburíny.

Připravte dětem pastelky a nechte je dotvořit magický svět pod klenbou starých stromů přesně podle jejich vlastních představ.

👉 Stáhněte si omalovánku tančící elfí princezny zde

Článek Elfí pahorek se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Každé ráno za úsvitu bral rybář svůj prut a odcházel k moři. Voda byla čistá, klidná a zrcadlila ranní oblohu jako vyleštěné sklo. Jednoho dne, když slunce stálo nejvýš, ucítil na vlasci prudké trhnutí. Tahal a tahal, až na břeh vytáhl obrovského platýse.

Když chtěl rybář rybu sundat z háčku, platýs otevřel tlamu a lidským hlasem promluvil: „Poslyš, rybáři, prosím tě, nech mě žít. Nejsem obyčejná ryba, jsem zakletý princ. K čemu ti budu? Moje maso by ti stejně nechutnalo. Hoď mě zpátky do vody a nech mě plavat.“

Rybář překvapeně couvl. „Jen se neboj,“ zabručel. „Rybu, která umí mluvit lidskou řečí, bych stejně nedokázal sníst.“ Opatrně platýse vyhákl a pustil ho zpět do klidné vody. Platýs zmizel v hlubině.

Když se rybář vrátil s prázdnou do chatrče, Ilsebil se na něj obořila. „Kde máš úlovek? To budeme zase žvýkat jen suchý chléb?“

První přání

Rybář jí vyprávěl o mluvící rybě a zakletém princi. Ilsebil zrudla vzteky. „Ty hlupáku! Ty jsi mu daroval život a o nic sis neřekl? Podívej se, jak žijeme! V téhle špinavé díře! Jdi hned zpátky a řekni mu, že chceme malou, ale čistou chaloupku.“

Rybáři se tam nechtělo, ale své ženy se bál víc než moře. Vrátil se na břeh. Voda už nebyla průzračná, ale zakalila se do žlutozelena. Stoupl si na útes a zavolal:

„Platýsi, platýsi v mořské vodě, má žena nedá mi klid. Ilsebil, má žena, si usmyslela, abych tě o malý dar poprosit šel.“

Zelená voda se rozestoupila a platýs vyplul na hladinu. „Co tedy chce?“ zeptal se. „Ach,“ povzdechl si rybář, „zlobí se, že jsem si nic nepřál. Chtěla by malou chaloupku.“ „Běž domů,“ řekl platýs klidně. „Už ji má.“

A vskutku. Místo chatrče stála úhledná chaloupka s krbem a malou zahrádkou. Ilsebil byla spokojená. Ale jen na týden.

Druhé přání

Osmého dne ráno bouchla pěstí do stolu. „Tohle je moc malé! Běž k platýsovi a řekni mu, že chci velký kamenný hrad.“

Rybář šel k moři s těžkým krokem. Hladina byla temně fialová, těžká a podivně hustá. Znovu zavolal svou říkanku. Platýs se vynořil. „Už ho má,“ řekl krátce. Rybář doma našel obrovský hrad se strážemi a zlatým nábytkem.

Třetí přání

Ale lidská chamtivost nezná hranic. Netrvalo dlouho a Ilsebil chtěla být královnou nad celou zemí. Rybář se třásl strachem, když znovu stál na břehu. Nebe zčernalo. Moře se vzdouvalo v obrovských šedých vlnách, které narážely do útesů. Platýs i toto přání splnil. Z Ilsebil se stala královna s korunou plnou diamantů.

Rybář doufal, že už bude klid. Ale mýlil se.

Poslední přání

Jednoho rána probudily královnu Ilsebil sluneční paprsky. Vstala z postele, podívala se z okna a do hrudi jí vstoupila ta nejčernější pýcha. Proč by mělo slunce vycházet bez jejího svolení?

Zavolala manžela. Byla bledá a oči jí planuly. „Jdi k platýsovi. Chci poroučet slunci a měsíci. Chci být jako Bůh!“

Rybář padl na kolena a prosil ji, ať toho nechá. Ale ona ho vyhodila z paláce.

Když dorazil k moři, zuřila strašlivá bouře. Stromy se lámaly, blesky křižovaly černou oblohu a vlny byly vysoké jako kostelní věže. Rybář musel křičet z plných plic, aby ho přes rachot hromů bylo slyšet.

„Platýsi, platýsi v mořské vodě…“

Platýs se vynořil přímo z nitra té nejčernější vlny. „Co chce tentokrát?“ „Ona… ona chce být jako Bůh!“ vykřikl rybář zoufale.

Platýs se na něj podíval svýma starýma očima. „Tomu přání nelze vyhovět,“ pronesla ryba a její hlas se těžce nesl i přes burácení větru. „Kdo touží po všemocnosti z pouhé marnivosti, má v srdci místo jen pro zkázu. Žádat o vládu nad sluncem a měsícem znamená chtít rozvrátit samotný řád světa. Kdo nedokáže najít vděčnost v tom, co mu bylo darováno, neudrží v rukou ani tíhu nebes. Zlatem se prázdná duše nenasytí a pýcha, která nezná hranic, nakonec pohltí sama sebe.“

Bouře na vteřinu utichla. „Běž domů,“ řekl platýs hlasem hlubokým jako samotný oceán. „Tvá žena dostane přesně to, co si zaslouží.“

A tak se rybář vrátil tam, odkud prve vyšel. Hrad zmizel, zlato se rozplynulo. Našel jen svou ženu, jak sedí v blátě, před jejich starou chatrčí s děravou střechou. A pokud nezemřeli, sedí v té chatrči u studeného moře dodnes.

Článek O rybáři a jeho ženě se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Když král ucítil, že se jeho čas krátí, nevěděl, kterému ze synů předat korunu. Zavolal si je tedy na nejvyšší věž hradu, odkud bylo vidět do všech koutů říše.

První úkol

„Ten z vás, kdo mi přinese nejjemnější a nejkrásnější koberec, se stane mým nástupcem,“ prohlásil sípavým hlasem a vzal z kapsy pláště tři labutí pírka. Foukl do nich. První pírko odnesl vítr na východ, druhé na západ. Třetí pírko chvíli kroužilo ve vzduchu a pak spadlo přímo dolů, na nádvoří hradu, kousek od staré kamenné studny.

Starší bratři se zasmáli. „Tak si tu hledej pod nosem, Hlupáčku,“ posmívali se a okamžitě vyrazili na rychlých koních do dalekých měst, aby našli ty nejlepší kupce.

Nejmladší syn pomalu sešel na prázdné nádvoří. Sedl si ke svému pírku na studené dlažební kostky a svěsil hlavu. Když tu si všiml, že pírko leží přesně uprostřed těžkého železného kruhu, který byl zapuštěný do kamene.

Zatáhl za něj. S tupým zaskřípěním se odklopily padací dveře a objevily se příkré, mechem porostlé schody vedoucí do temnoty.

Sestupoval opatrně dolů. Vzduch byl čím dál chladnější a voněl po vlhké zemině. Na dně narazil na těžké dubové dveře. Dvakrát zaklepal.

Zevnitř se ozvalo tiché kuňkání a dveře se samy s vrznutím pootevřely. Uprostřed vlhké sluje, osvětlené jen slabým namodralým světlem, seděla obrovská, bradavičnatá ropucha. Kolem ní poskakovaly desítky menších žabek.

„Co hledáš v mém království, synu krále?“ zeptala se ropucha překvapivě lidským a klidným hlasem.

„Můj otec žádá nejjemnější koberec,“ odpověděl popravdě a nesklopil zrak, protože neviděl důvod, proč by se měl takovému tvorovi vysmívat nebo se ho bát.

Ropucha kývla na jednu malou žabku, a ta přinesla malou dřevěnou truhličku. Uvnitř ležel složený koberec, utkaný z vláken tenčích než pavučina, na dotek hladký a chladivý jako noční vodní hladina. Nejmladší syn poděkoval a vrátil se na hrad.

Když se bratři vrátili, přinesli jen hrubé plátno utkané z ovčí vlny, které koupili od prvních pastýřů, jež potkali. Byli přesvědčeni, že Hlupáček nepřinese vůbec nic, a tak nechtěli utrácet zlaťáky. Král se však podivil nad nádherným kobercem z podzemí a prohlásil: „Koruna po právu patří nejmladšímu.“

Druhý úkol

To starší bratři neunesli. Naléhali a křičeli tak dlouho, až král s povzdechem vyhlásil druhý úkol: „Přineste mi nejkrásnější prsten.“

Znovu foukl do tří pírek. Znovu letěla na východ a na západ a třetí padlo na stejné místo na nádvoří. Nejmladší syn tentokrát šel bez váhání po schodech dolů za ropuchou. Vyprávěl jí o novém úkolu. Podala mu prsten posetý drahokamy, které jemně zářily i v úplné tmě. Bratři se mezitím vrátili s obyčejnými železnými kroužky od kováře ve vsi.

I tentokrát zvítězil nejmladší syn. Ale starší bratři začali vyhrožovat válkou, pokud nedostanou třetí šanci.

Třetí úkol

„Dobrá. Ten z vás dostane trůn, kdo přivede na hrad nejkrásnější nevěstu,“ rozhodl vyčerpaný král.

Pírka opět ukázala stejný směr. Hlupáček sešel po schodech dolů s těžkým srdcem. „Koberec a prsten jsi mi dala, moudrá ropucho,“ řekl smutně. „Ale kde tady v podzemí najdu nevěstu?“

Ropucha mu beze slova podala vydlabanou žlutou řepu, do které byly tenkými nitěmi zapřaženy čtyři polní myšky. „Posaď do ní jednu z mých malých žabek,“ poručila mu.

Nejmladší syn nevěřícně vzal jednu malou zelenou žabku a opatrně ji posadil do řepy. Jakmile se žabka dotkla dna, proměnila se v překrásnou dívku s ušlechtilou tváří, řepa se změnila ve zlatý kočár a myši v mohutné bílé koně.

Když vyjeli na nádvoří, bratři už tam čekali. V domnění, že nejmladší syn nikoho nenajde, přivedli jen první dvě selky, které potkali cestou.

Když král uviděl dívku, kterou přivedl jeho nejmladší syn, starším bratrům došla slova. Už nemohli protestovat. Král předal korunu a žezlo tomu, kdo se nenechal svést pýchou, plnil úkoly s pokorou a dokázal se s úctou chovat k těm, od kterých by druzí s opovržením odvrátili tvář.

A od toho dne už mu nikdo neřekl Hlupáčku.

Článek Tři pírka se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Starat se o ještěrky, to není žádná legrace. Ještěrka je zvíře mrštné, věčně někde lítá za mouchami, a když přijde čas, musí převléct kabát. Tedy svléknout starou kůži. A to máte jako zkoušet si sako po dědečkovi. Buď to dře v podpaží, nebo máte krátké rukávy. Šupinka měl proto pořád plné ruce práce. Tu musel pomoct ještěrce Františce, které se stará kůže zachytila za uchem, tam zase mladému Edovi vysvětloval, že když se svléká, nesmí se u toho drbat o ostružiny, jinak bude vypadat jako rozedraná hadra.

Byl to klidný život. Slunce hřálo, mouchy bzučely a Šupinka měl ve své dílničce pod kořenem pečlivě srovnané lahvičky s ranní rosou, kterou ještěrkám leštil ty jejich zelené šupiny, až se blýskaly jako opravdové smaragdy.

Jenže, jak už to na světě chodí, klid nikdy netrvá věčně. Kousek za lesem stál zámek a v tom zámku bydlel baron z Nudorfu. Byl to člověk sice bohatý, ale rozumu byste něj našli jen pomálu. A jeho žena, baronka, ta byla ještě horší. Když měla k večeři husu, chtěla páva. Když jí ušili hedvábné šaty, stěžovala si, že nejsou utkané z měsíčního svitu.

Jednoho dne si baronka usmyslela novou hloupost

„Muži,“ povídá u snídaně a klepe lžičkou do vajíčka na hniličko, „viděla jsem v lese ty zelené ještěrky. Ty se tak krásně lesknou! Chci z nich mít rukavičky. A hned!“

Baron, místo aby ženě vysvětlil, že ještěrka patří hezky do lesa na kámen a ne na ruce, zavolal svého vrchního lovce Lojzu. Lojza byl chlap jako hora, svalů měl na rozdávání, ale pod kloboukem mu to taky moc nemyslelo. Vlastně mu to nemyslelo skoro vůbec.
„Lojzo,“ nařídil baron, „vezmeš sítě a nachytáš ty nejzelenější ještěrky. A běda ti, jestli se vrátíš s prázdnou!“

Druhý den ráno sedí Šupinka na kameni, zrovna čistí Františce ocásek od zaschlého bláta, a najednou slyší dupot, jako by se blížilo stádo splašených krav. Z lesa se vyřítil Lojza se svými pacholky. V rukou měli sítě na motýly, přes rameno plátěné pytle a dupali u toho v mechu, až z toho padaly šišky ze stromů.

Šupinka se schoval za mateřídoušku a poslouchá

„Tady to musí bejt, šéfe,“ sípe jeden z pacholků. „Tady je to samá ještěrka, to budou rukavičky pro paní baronku jedna báseň!“

Když to Šupinka uslyšel, vůbec se nenaštval. Kdepak. Vztekat se, to je pro lidi, co nevědí kudy kam. Šupinka se zamyslel. Poškrábal se na bradě, poklepal si na čelo a pak svolal všechny ještěrky pod velký lopuch.
„Tak poslouchejte, bando šupinatá,“ řekl tichým, ale přísným hlasem. „Tamhle ti mizerové si na vás přinesli sítě a chtějí z vás udělat rukavičky. Ale my jim ukážeme. My na ně chytře vyzrajeme. Edo, ty jsi z vás největší. Pojď sem mám nápad.“

Běžel do své dílny a přinesl plátěný pytlík. V něm měl vápencový prach z nedalekého lomu a pak svůj největší poklad – střípek ze starého zrcátka, který kdysi našel na cestě. Prach si strčil do kapsy a střípek si schoval za vestičku. Pak zavelel:

‚Všichni na svá místa!‘ Ještěrky se rozutekly rychleji, než bys řekl šup. Pár se jich skrylo do dutých pařezů, jiné do hromady spadaného listí, a ty nejmenší do chvojí, kde vypadaly jako jehličí.

Lovci vešli do lesa

Do těžkého ticha lesa se nejdřív ozvalo jemné zapraskání. ‚To je jen větev,‘ utěšoval se Lojza. Ale pak, hned u jeho ucha, něco zasyčelo. Ššššš-pšššt! A pak se z mechu začaly ozývat hluboké steny, jako by snad ožívaly a hekaly samotné kořeny lesa. Byly to ještěrky, co se tiskly do dutin pařezů a přesně podle Šupinkových instrukcí vydávaly ty nejdivnější zvuky, jaké jen ze svých tlamiček dokázaly vyloudit. Když lovci uviděli, jak se tráva a listí vlní, aniž by foukal vítr (to ještěrky tlapkami trhaly za trsy), začalo jim být ouzko. Pacholci se tiskli k sobě a Lojza už držel síť spíš jako štít. Strach je začal svírat, přesně jak Šupinka naplánoval. Les kolem nich už nebyl jen les, bylo tisíce očí a tisíce neznámých zvuků.

Slunce se zrovna začalo sklánět k západu. Lesem se táhly dlouhé stíny a z mechu stoupala večerní mlha a nastal čas pro zlatý hřeb. Lojza s pacholky opatrně našlapovali kolem zídky, sítě připravené.

Šupinka dal ještěrkám domluvené znamení a zavelel: ‚A teď, Edo, ty jsi největší. Ty se připrav k té hladké skále! Ostatní, ani muk!‘

Vtom Šupinka vyskočil na nejvyšší kámen. Namířil střípek zrcátka tak, aby chytil poslední rudé paprsky zapadajícího slunce a namířil je přesně na Edu, který stál na výstupku před kusem hladké skály. Odrážející se světlo udělalo společně s větvičkami a listy kolem na skále obrovský, děsivý stín. Večerní mlha navíc ten stín rozmazala, takže to vypadalo, jako by se před lovci vztyčil drak velký jako stodola!

Než se lovci stačili vzpamatovat, Šupinka skočil do starého, dutého pařezu a z plných plic zařval. Pařez zafungoval jako parádní tlampač, který jeho hlas mnohonásobně zesílil. „RROOAAARRR! KDO MI TU CHCE CHYTAT MOJE DĚTI?!“ zadunělo lesem, až to pacholkům rvalo uši.

Lojza ztuhl. Podíval se na obří stín na skále, který otevíral tlamu (to Eda jen zívnul, protože už byl přece jen večer), a kolena se mu roztřásla jako sulc.
„P-p-p-pro pána,“ vykoktal, zahodil síť do křoví a zařval: „Zdrhejte! Je tu drak!“

Kdo uteče, vyhraje. Ale kdo utíká moc rychle, někdy zakopne i o vlastní nohy. Lojza s pacholky upalovali z lesa takovým fofrem, že ztratili boty, potrhali si kalhoty a nezastavili se dřív než na zámeckém nádvoří.

Baron se zrovna procházel po balkóně, a když viděl tu spoušť, jen spráskl ruce. Lojza mu vykládal, že v lese žije stohlavá saň a že jestli chce baronka rukavičky, ať si je radši uplete z ovčí vlny, protože on už do toho lesa nepáchne, ani kdyby mu platili zlatem.

Baronka sice dělala chvíli ofuky, ale když viděla, jak je Lojza bledý jako stěna, raději vzala zavděk těmi pletenými.

A Šupinka? Ten dole u zídky slavil jak lovce parádně napálili. Ještěrky vylezly z děr, smály se, až se za břicha popadaly, a slunce zapadlo přesně tak, jak zapadnout mělo.

Článek Jak ještěrka k drahokamové kůži přišla a baron ostrouhal se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Luli byla sovička. Neměla sice peří, které mají její opeřené příbuzné, neboť byla ušitá z té nejjemnější šedé látky a bříško měla plné pohankových slupek, ale měla dvě veliké knoflíkové oči. A ty oči viděly věci, které lidé, když spí, nikdy neuvidí.

Malá Káťa v postýlce nespala. Ležela pod peřinou nataženou až k bradě a srdíčko jí bušilo jako splašený zvoneček. Pokoj, který přes den milovala, se v noci změnil v nepřátelské území. Káťa se bála tmy. A ze všeho nejvíc se bála stínů.

Luli to cítila. Slyšela, jak Káťa zrychleně a mělce dýchá. Viděla, jak se její malé prstíky křečovitě svírají kolem cípu peřiny.

„Už to začíná,“ pomyslela si Luli s obavami.

Stín v koutě u skříně se začal protahovat. Nebyl to jen obyčejný stín houpacího koně. V Kátiných vystrašených očích se nahrbil, narostly mu tesáky a změnil se v hrozivého, černého draka, který se chystal skočit. Hromada kostek na koberci nebyla hračkou, ale špičatou, temnou horou, kde bydlí zlí skřeti.

Káťa tiše fňukla a schovala hlavu pod polštář. Zpoza okna se ozvalo táhlé „húú-húú“. Pro Luli to byl jen pan Sýček, ale pro Káťu to bylo zavytí noční příšery.

Luli věděla, že musí něco udělat. Nemohla slétnout dolů a Káťu obejmout, byla přece jen plyšová hračka. Ale měla svou vlastní kouzelnou moc. Soustředila veškerou svou sílu do svých velkých knoflíkových očí. Zadívala se směrem k nočnímu stolku a ze všech svých sil vyslala kouzlo.

Cvak.

Hvězdná lampa se rozsvítila.

Pokojem projela vlna světla posílená magií kouzelné plyšové sovičky. Strop přestal být stropem a stal se nekonečnou oblohou. A nejen to. Světelný proud narazil do stínu draka u skříně. Stín se zavlnil, bránil se, ale jasné světlo hvězd ho nemilosrdně osekalo. Tesáky zmizely. Hrb se narovnal. Najednou tam nebyl drak, ale jen starý, dobrý dřevěný houpací kůň s oprýskanou hřívou, který se ve světle hvězd přátelsky usmíval.

Proud světla pokračoval k temné hoře z kostek. Hvězdy ji obtančily a rozzářily ji jako vánoční stromeček. Nebyla to hora skřetů, bylo to jen barevné město z kostiček, které Káťa odpoledne postavila.

Káťa opatrně vykoukla zpod polštáře. Slzy jí ještě stékaly po tvářích, ale oči se jí rozšířily úžasem. Pokoj už nebyl černou dírou plnou příšer. Byl to magický vesmír, kde její hračky tančily pod hvězdnou oblohou.

Znovu se ozvalo zašustění u topení. Káťa sebou trhla, ale pak uviděla, jak po podlaze průvan posunul papírek od bonbonu, a který honil jeden žlutý světelný paprsek. Káťa se slabě, roztřeseně uchechtla.

Zvedla zrak nahoru, k poličce. Hvězdné světlo se odrazilo v Luliiných knoflíkových očích, takže to vypadalo, že na Káťu spiklenecky mrkla. Neboj se, říkala ta očka. Já jsem tady. A dáván na tebe pozor.

Káťa si s úlevou oddechla. Její strach se začal rozpouštět jako cukr v čaji. Sledovala točící se hvězdy, které pod Luliiným dohledem zpomalily svůj tanec do klidného, uspávajícího rytmu.

Noc plynula. Luli cítila, jak jí „těžknou víčka“, ačkoliv její práce strážkyně byla nejtěžší právě teď. Když za oknem začalo svítat ráno a Hvězdná lampa pomalu bledla, Luli věděla, že dnešní bitva byla vyhraná. Káťa spokojeně oddechovala, s jednou rukou omotanou kolem své panenky.

Luli se naposledy podívala na spící holčičku a stala se opět jen obyčejnou, nehybnou hračkou. Ale ona i Káťa dobře věděly, že v noci se zase promění v noční strážkyni, která dokáže přemoci i draky.

Článek Noční hlídka u Hvězdné lampy se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Vojta byl fešák. Měl kabátek z čokoládové polevy a tři knoflíky z barevného cukrového zdobení. Jenže během vánočního úklidu se na něj nějak zapomnělo. Spadl za skříňku a nikdo si toho nevšiml. Prvních pár dní tam jen smutně ležel a čekal.

„Tohle bude můj konec,“ myslel si. „Ztvrdnu tady a už mě nikdo nikdy nenajde.“

Ale Vojta nebyl jen tak obyčejný perník. Měl v sobě spoustu voňavého koření a hlavně odvahy. „Přece tu nebudu jen tak ležet!“ řekl si jednoho rána, když sluníčko zasvítilo škvírou pod linkou. „Svět je tak velký a já ho chci poznat.“ Oprášil si z kabátku chomáček prachu, narovnal si cukrový úsměv a protáhl se úzkou mezerou ven do kuchyně.

Kuchyně z pohledu malého perníčku vypadala jako obrovské království. Nohy od stolu byly jako stromy v lese a lednice vrčela jako spící drak. Vojta se vydal na průzkum. Cesta po linu klouzala, ale Vojta po něm bruslil jako zkušený bruslař. Najednou uslyšel tiché pískání. Zpoza odpadkového koše vykoukla malá šedá hlavička s kulatýma ušima. Byla to myška Žofka.

„Jé, perník!“ vypískla Žofka a čenichala. „Ty voníš! Mňam!“
Vojta se nelekl. „Ahoj myško,“ pozdravil slušně. „Prosím, nejez mě. Jsem moc tvrdý na tvé zoubky, ale můžu ti vyprávět o Vánocích.“

Myška se zarazila. Byla to chytrá myška, která měla ráda příběhy a tak kývla. „Tak dobrá, vyprávěj“ prohodila a pohodlně se usadila. A perníček ji vyprávěl o Vánocích, pečení cukroví, zdobení stromečku, štědrovečerní večeři, rozdávání dárků i zpívání koled. Vyprávěl ji o všem, co během Vánoc viděl a zažil. Když skončil, myška se protáhla a zasmála se pisklavým smíchem. „Vánoce jsou zajímavé, možná je příští rok oslavím taky. Ale teď už běž a dej si pozor! V obýváku hlídá Mindy. To je obrovská kočka s ostrými drápy.“

Vojta myšce poděkoval a pokračoval dál. Překonal schod do obýváku, který pro něj byl jako vysoký dům. Koberec byl měkký a chození po něm bylo pro perníčka jako brodit se v hlubokým sněhem.

Najednou před něj bez varovaní skočil z gauče stín. Mindy! Kočka přistála měkce na tlapkách přímo před Vojtou. Její zelené oči se zúžily. Natáhla packu a šťouchla do něj. Vojta se skutálel na záda, ale rychle vyskočil. „Nech mě být!“ křikl statečně, i když měl své perníkové srdce až v krku. Mindy ho považovala za legrační hračku. Chystala se po něm znovu skočit, když v tom se ozvaly kroky.

„Mindy! Co to tam máš?“ Do pokoje vběhla holčička Evička. „Huš, nech to být,“ přikázala ji. Mindy zaprskala a uraženě odkráčela pryč. Evička se sehnula a zvedla Vojtu ze země. Vojta zavřel oči a čekal že se do něj holčička zakousne. Ale ne, nic se nestalo. Evička si ho prohlížela na dlani. „Jé, tebe jsem hledala! Ty jsi ten ztracený perníček. Jsi celý zaprášený, ale to nevadí. Asi jsi prožil pořádné dobrodružství. A jak ses dostal vůbec až sem?“

Evička ani na odpověď nečekala a opatrně ho očistila a donesla do svého pokojíčku. Tam stálo velké loutkové divadlo. „Jdeš jako na zavolanou! Chyběl nám rytíř,“ řekla Evička a postavila Vojtu na jeviště vedle dřevěné figurky princezny a plyšového draka. „Vítej v divadle, perníčku!“

A tak se perníček Vojta stal hercem. Každé odpoledne hrál v pohádkách, zachraňoval princezny a kamarádil se s ostatními hračkami. Zjistil, že i když ho o Vánocích zapomněli, čekal na něj mnohem lepší osud. Měl nové kamarády, byl užitečný a každý večer usínal s pocitem, že je tím nejšťastnějším perníčkem na světě.

Článek O perníčku Vojtovi a jeho velkém divadelním snu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Dnešní noc je pro Bleskurychlou obzvlášť důležitá. Na svém zápěstním komunikátoru jí právě blikla červená kontrolka:

MISE: TOMÁŠEK.
CÍL: PRVNÍ VYPADLÝ ZOUBEK.
OBTÍŽNOST: EXTRÉMNÍ.

„Extrémní?“ zasmála se Bleskurychlá a upravila si tykadla. „To já ráda!“ Nastavila křídla na tichý režim a vyrazila do noci. Byla u Tomáškova okna dřív, než byste řekli ‚první vypadnutý mléčňák‘. Jenže když nahlédla dovnitř, pochopila, proč kontrolka svítila červeně.

Tomáškův pokoj byl jako minové pole! Všude po zemi se válely hračky. A ne ledajaké. Byly to ty nejzrádnější hračky na světě – pískací gumové kachničky, autíčka, která začnou houkat, když se jich jen dotknete a kostičky stavebnice, na které šlápnout bolí víc než píchnutí vosou. A aby toho nebylo málo, přímo u postele, na měkkém koberečku, spal Alík. Tomáškův věrný jezevčík, který má sluch tak ostrý, že slyší spadnout i špendlík.

„Fíha,“ hvízdla tiše Bleskurychlá. „Tak tohle bude oříšek. Ale já si poradím!“

Víla se protáhla klíčovou dírkou (což je pro víly hračka) a vznášela se těsně nad podlahou. První překážka: Hrad z pískacích kachniček. Bleskurychlá zapnula své vznášedlo na plný výkon. Vžum! Prolétla mezi dvěma kachničkami tak rychle, že se ani nestihly zhoupnout. Byla jako baletka, která tančí ve vzduchu. Pak opatrně proletěla kolem jezevčíka a přistála na nočním stolku vedle postele.

Jenže jak prolétala kolem, průvan z jejích křídel odfoukl malý papírek, který přistál přímo na čumáku spícího Alíka. Pes sebou cukl. Zvedl jedno ucho. Otevřel jedno oko.

Bleskurychlá zamrzla ve vzduchu. Byla tak nehybná, že vypadala jako malá soška na poličce. Alík zavětřil, nakrčil čumák a kýchl – PŠÍK! – a papírek odletěl. Pes spokojeně mlaskl, a znovu usnul. Možná se mu právě zdálo o velké kosti co si dnes zahrabal na zahradě.

„Uf,“ oddechla si víla. „To bylo o fous!“

Teď přišla ta nejtěžší část. Dostat se pod polštář. Tomášek spal tvrdě, ale měl hlavu zabořenou hluboko do peřin. Bleskurychlá musela použít všechen svůj um a opatrně, milimetr po milimetru, nadzvedávala roh polštáře. Viděla ho! Malý bílý zoubek tam zářil jako perla. A přímo pod Tomáškovou hlavou.

Sáhla do kapsy pro zlatou minci. Teď musí být rychlá. Musí to vyměnit v jediném okamžiku. Raz… dva… TEĎ!

Bleskurychlá udělala kotrmelec ve vzduchu, jednou rukou vzala zoubek a druhou tam vložila minci. Bylo to tak rychlé, že to Tomášek ani nepocítil. Polštář klesl zpátky na místo a Tomášek se jen spokojeně zavrtěl. Mince byla bezpečně na místě a zoubek v sáčku u pasu víly.

Ale vyhráno ještě nebylo! Musela se dostat ven. Zrovna když se otáčela k odletu, její křídlo zavadilo o visící model letadla u stropu. Letadlo se rozhoupalo. Vrz… vrz… Bleskurychlá věděla, že má jen vteřinu. Zapnula turbo-pohon na maximum. Vystřelila klíčovou dírkou ven přesně ve chvíli, kdy Alík zvedl hlavu a zaštěkal na houpající se letadlo a tím probudil Tomáška.

Venku na čerstvém vzduchu se Bleskurychlá zhluboka nadechla. Mise splněna! Tomášek ráno najde minci a vůbec nebude tušit, jaké dobrodružství se v jeho pokoji odehrálo. A Bleskurychlá? Ta už míří k dalšímu oknu, protože noc ještě neskončila a zoubků je spousta!

Článek Pohádka o zoubkové víle se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Viktorka a Emilka, dvě nerozlučné kamarádky s culíky, které při chůzi poskakovaly ve stejném rytmu, se držely trochu stranou. Fascinovaně zíraly na obří modelovou krajinu. Byly tu hory ze sádry, řeky z pryskyřice a stovky malinkatých stromečků.

„Podívej, Emčo,“ špitla Viktorka a přitiskla nos na sklo tak pevně, až se jí zploštil. „Tamhle vyjíždí!“ Ze stanice se vynořil ten nejkrásnější vlak v celém kolejišti. Nebyl to obyčejný osobák. Byla to moderní souprava s aerodynamickým čumákem, přes který se táhl pruh ve všech barvách duhy. „Expres Duha,“ vydechla zasněně Emilka. „Představ si, že by ses v něm mohla svézt. Jenom kousíček.“ „To by bylo nejlepší,“ přikývla Viktorka a zavřela oči. „Přeju si to víc než cokoliv na světě.“

Kouzlo s vůní elektřiny

V tu chvíli kolejiště tiše zabzučelo. Světla v sále na vteřinu pohasla a vzduch zavoněl ozónem, jako když se blíží letní bouřka. Holkám se zatočila hlava. Měly pocit, jako by se jim pod nohama propadala podlaha. Zvuky spolužáků se vzdalovaly, jako když se zeslabuje rádio. Fííííí-húúú!

Když Viktorka otevřela oči, neseděla na zemi. Seděla na něčem měkkém. „Au, ty mě mačkáš!“ ozvalo se vedle ní. „Emilko?“ Rozhlédly se. Nebyly v muzeu. Seděly v luxusním kupé. Sedačky byly potažené modrým sametem, na stolečku stála malá lampička a okna… okna byla obrovská a čistá. Vlak sebou jemně cukl a hladce se rozjel.

„To není možné,“ vykulila oči Emilka a sáhla si na stěnu. Byla pevná a skutečná. „My jsme se zmenšily! My jsme v Duze!“

Svět, jaký nikdo neviděl

Vlak nabral rychlost. Holky se přilepily k oknu. To, co zvenku dřív vypadalo jako umělý trávník, byla teď skutečná, sytě zelená louka. Stébla trávy byla vysoká jako kukuřice a vlnily se ve větru, který vlak vířil.

Projeli kolem pastviny. „Koukej na ty krávy!“ vykřikla Viktorka. Dříve nehybné plastové figurky teď žily. Obrovská strakatá kráva sklonila hlavu k zemi, vytrhla trs trávy a hlasitě ho přežvykovala. Chrup, mlask, chrup. Když vlak projel kolem, zvedla hlavu a zabučela tak hlasitě, až se zatřásla okenní tabulka: „BÚÚÚÚ!“

Vlak zpomalil u malého vesnického nádraží. Na peróně stál výpravčí v modré uniformě. Zvenku vypadal jako centimetrový panáček, ale teď? Byl to starší pán s vousem, hřejivým úsměvem a červenou čepicí. Viktorka stáhla okénko. Dovnitř vletěl vítr a vůně jehličí. „Ahoj!“ zavolala. Výpravčí se usmál, přiložil dva prsty k čepici a zapískal na píšťalku. „Šťastnou cestu, dámy! Na trati je volno!“ zavolal na ně zvučným hlasem.

Stín Černého Barona

Vlak vjel do tunelu a v kupé se rozsvítilo tlumené světlo. Kola rytmicky klapala o spoje kolejnic: Tu-dud, tu-dud, tu-dud. „Je to jako sen,“ řekla Emilka.

Ale ten sen se měl brzy změnit v noční můru.

Když vyjely z tunelu na dlouhý most, Viktorka se podívala dopředu. Úsměv jí zmrzl na rtech. „Emi…“ hlesla a chytila kamarádku za ruku. „Podívej se dopředu.“

Proti nim, po téže koleji, se valil těžký nákladní vlak. Byla to stará parní lokomotiva, celá černá, s rudými koly. Říkalo se jí Černý Baron. Kouřilo se jí z komína a vypadala jako rozzuřený býk.

„Oni se srazí!“ zaječela Emilka.

„My se srazíme!“ zaječela Viktorka ještě hlasitěji.

Obě dívky běžely uličkou ke kabině strojvedoucího. Rozrazily dveře. Byla prázdná! „Musíme brzdit!“ křičela Viktorka. Vrhly se k ovládacímu pultu. Tahaly za páky, mačkaly červená tlačítka. Nic. Vlak Duha si vesele uháněl dál. Přímo proti ocelové nestvůře. Vzdálenost se zmenšovala.

Padesát metrů.

Třicet metrů.

Černý Baron hrozivě pískal.

„To nestihneme,“ rozplakala se Emilka. Viktorka ji objala a obě zavřely oči.

Tři obryně v oblacích

„Holky, podívejte!“ Ten hlas nezněl z vlaku. Zněl z nebe a byl hlasitý jako zvony na kostelní věži. Viktorka s Emilkou vzhlédly. Strop haly zastínily tři obrovské tváře. Byly to jejich spolužačky – Vendulka, Maruška a Anička. Dívaly se dolů na kolejiště jako bohyně z Olympu.

„Ten černý vlak jede špatně!“ křičela shora Vendulka a ukazovala prstem velkým jako kláda. „Srazí se s Duhou!“ přidala se vyděšeně Anička. „Musíme něco udělat!“ „Tamhle je výhybka! Rychle!“ zavelela Maruška.

Viktorka viděla, jak se z nebe snáší tři ruce. Bylo to neuvěřitelné. Vendulka odhrnula plastový stromeček, který překážel. Anička zatlačila na kolejnici a Maruška svým ukazováčkem zmáčkla páčku výhybky těsně před jejich vlakem.

Černý Baron byl už jen pár metrů od nich. Holky skoro cítily horko z jeho kotle. Eliščin prst dopadl. CVAK! Rána otřásla celým údolím. Koleje pod vlakem sebou škubly. Vlak Duha v poslední vteřině prudce zabočil doprava. Nárazový vítr od protijedoucího vlaku zatřásl celou soupravou, jak se minuly jen o milimetry.

„Jóóó! Dokázaly jsme to!“ jásaly nahoře v oblacích tři kamarádky a pleskly si rukama tak silně, až to znělo jako hromobití.

Zpátky na zem

Vlak Duha, nyní už v bezpečí, začal zpomalovat. Vjel do cílové stanice Modelov. Brzdy tiše syčely: Šššššš. V reproduktorech vagonu to zapraskalo a ozval se příjemný hlas:

„Vážení cestující, dorazili jste do cílové stanice. Prosím, vystupujte vpravo. Děkujeme našemu záchrannému týmu a doufáme, že jste si užili cestu.“

Jakmile vlak definitivně zastavil, svět se znovu zatočil v barevném víru. Puf!

Viktorka zamrkala. Už neseděla v sametu. Stála na linoleu vedle Emilky. Obě zhluboka oddechovaly. „To bylo…“ začala Emilka. „…o fous,“ dokončila Viktorka.

„Holky! Kde jste byly?“ K nim se blížila paní učitelka Nováková. „Už jdeme k autobusu.“ Za ní šly Maruška, Anička a Vendulka. Všechny tři se usmívaly a živě diskutovaly o tom, jak se jim podařilo na poslední chvíli přehodit tu zaseknutou výhybku.

Viktorka s Emilkou se na sebe podívaly. Pak přiběhly k té trojici a pevně je objaly. „Díky,“ špitla Viktorka. „Za co?“ podivila se Anička. „Jen jsme si hrály s vláčky.“ „My víme,“ usmála se Emilka. „Ale dívaly jsme se na vás. Opravdu hodně, hodně zblízka.“

Článek Tajemství expresu Duha se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Hubert nebyl jen obyčejný snílek, byl to opravdový vynálezce. Celé měsíce sbíral věci, které moře vyplavilo na břeh. Ze starých rybářských sítí, pevného plátna a ohebných větví si postavil vlastní balón. A nebyl jen tak obyčejný. Hubertův balón létal na dětské sny. Každý večer Hubert chytal sny o létání, které se vznášely nad světem do síťky na motýly, a ukládal je do sudu pod proutěným košem.

Jednoho rána, když si Hubert čistil svůj dalekohled vyrobený z láhve od limonády, všiml si na obloze něčeho zvláštního. Vlastně si všiml, že tam něco chybí. Ve velkém stádu mraků, které se líně popásalo na modré nebeské louce, chyběl ten úplně nejmenší a nejnačechranější mráček. Říkalo se mu Pýchavka, protože vypadal jako malinká bílá houbička.

„To není dobré,“ zamumlal Hubert a nasadil si leteckou čepici. „Malý Pýchavka se v tom velkém nebi určitě ztratí.“

Hubert věděl, co musí udělat. Vytáhl z kapsy starou, pomačkanou mapu oblohy, kterou si nakreslil. Prstem přejel po čáře vedoucí až k Duhovým horám. Podle legendy tam žije obří pštros s peřím, které hraje všemi barvami a má kouzelnou moc uklidnit každého, kdo je smutný nebo vyděšený.

„Vzhůru do oblak!“ zavelel Hubert a zatáhl za velkou červenou páku. Fíííí! Motor zasyčel, balón se naplnil sny a pomalu se odlepil od země. Ostatní tučňáci dole jen nevěřícně kroutili hlavami a mávali ploutvemi.

Cesta nebyla jednoduchá. Vítr foukal Hubertovi přímo do zobáku a sněhové vločky se mu lepily na brýle. Balón se kymácel ze strany na stranu, ale Hubert pevně držel kormidlo. Pod sebou viděl velryby, které vypadaly jako malé černé tečky v modrém oceánu. Po dlouhé době se před ním konečně vynořily Duhové hory. Skály tam nebyly šedé, ale červené, žluté, zelené a fialové.

Na nejvyšším a nejbarevnějším vrcholku seděl obrovský pštros. Spal a chrápal tak hlasitě, že se kamínky kolem něj třásly. Chrrr… !

Hubert opatrně přistál a vystoupil z koše. „Promiňte, pane Pštrosi,“ řekl zdvořile, ale pštros spal dál. Hubert musel zakřičet trochu hlasitěji: „Haló, pane Pštrosi!“

Pštros otevřel jedno oko, velké jako talíř. „Kdo mě to ruší?“ zeptal se rozespalým hlasem. Když uviděl malého tučňáka v letecké čepici, překvapeně zamrkal.

„Jsem Hubert a hledám ztracený mráček. Je někde sám a bojí se. Potřebuji jedno tvé duhové pírko, abych ho mohl uklidnit a přivést domů,“ vysvětlil Hubert rychle.

Pštros se usmál. „To je šlechetný úkol, malý letče. Mé peří je vzácné, ale pro dobrou věc ti jedno daruji.“ Pštros se zavrtěl a z jeho ocasu se sneslo nádherné, dlouhé pírko, které zářilo jako duha po dešti. Hubert ho chytil a cítil, jak mu z něj brní ploutev. Pírko bylo teplé a kouzelné.

Poděkoval pštrosovi a znovu vzlétl. Teď musel najít Pýchavku. Letěl dlouho, až uviděl temný kout oblohy, kde se honily bouřkové mraky. A tam, úplně vzadu, uslyšel tiché fňukání.

Hubert tam opatrně vletěl. Malý mráček se krčil za špičatou horou a celý se třásl, až z něj padaly kapičky deště. Hubert se nebál. Vzal do ruky duhové pírko a natáhl se k mráčku.

„Neboj se, Pýchavko, jdeme domů,“ řekl jemně. Pírkem mráček pohladil. A stalo se něco kouzelného. Jakmile se pírko dotklo mraku, ten se přestal třást. Jeho šedá barva zmizela a on se znovu rozzářil krásnou bílou barvou. Spokojeně se nafoukl a přitulil se k Hubertovu balónu.

Hubert přivázal mráček na lano jako balónek z pouti a společně pluli zpátky. Když dorazili k mračnému stádu, slunce zrovna zapadalo a barvilo oblohu do růžova. Ostatní mraky radostně vítaly ztraceného Pýchavku.

Hubert přistál zpátky na ledu, unavený, ale šťastný. Dokázal to. Už nebyl jen tučňák, co kouká na nebe. Byl to Hubert, hrdina oblohy. A věděl, že dokud bude mít sny, může létat, kam se mu zachce.

Článek Hubertův kouzelný balón a ztracený mrak se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Dám ti bohatství na celý život,“ promluvil medvěd hlubokým hlasem, „když mi dáš svou nejmladší dceru Astrid.“

Otec se zděsil, ale Astrid, která měla dobré a statečné srdce, přistoupila blíž.

„Půjdu s ním, tatínku,“ řekla tiše. „Zachráním naši rodinu.“

S těžkým srdcem otec souhlasil. Astrid si oblékla svůj nejteplejší plášť, rozloučila se se sestrami a vylezla na medvědova široká záda. Společně se vydali na cestu do tiché, měsícem zalité noci.

Život s medvědím králem

Medvěd ji donesl k nádhernému zámku, který se z ničeho nic objevil mezi skalami. Uvnitř byla hojnost všeho. Stoly se prohýbaly pod hromadou jídla a skříně byly plné krásných šatů. Medvěd byl přes den jejím laskavým společníkem.

Mělo to ale jednu zvláštní podmínku. Vždy, když padla noc a celý zámek se ponořil do tmy, přicházel do její komnaty tajemný nocležník, aby si tam odpočinul. Astrid slyšela jen jeho klidný dech, ale musela slíbit, že nikdy nerozsvítí světlo, aby spatřila jeho tvář. Přesto cítila, že je v bezpečí a že tento neznámý má dobré srdce.

Porušený slib

Po čase se Astrid zastesklo po domově. Medvěd jí dovolil rodinu navštívit, ale varoval ji: „Poslouchej své srdce, ne rady ostatních.“

Astrid se proto vydala domů. Jakmile ji matka uviděla, objala ji a hned se začala vyptávat na její život. Astrid jí vše upřímně řekla, popsala krásný zámek, medvěda i tajemného společníka, kterého nikdy nesměla spatřit. Matka se zamračila. „Jak víš, že tě neklame? Musíš vědět, kdo to je! Co když je to trol? Vezmi si tuto svíčku a v noci si na něj posviť.“ Astrid, ač nechtěla porušit slib, se nechala matkou přesvědčit, že by to měla udělat. Poslechla.

Když pak další noc opět přišel její tajemný společník, počkala až usnul a pak zapálila svíčku. Plamen osvětlil spícího muže, zjistila, že je to ten nejkrásnější princ, jakého kdy viděla. V úžasu se jí však roztřásla ruka a kapka horkého vosku ukápla na jeho košili.

Princ se s bolestí probudil. „Co jsi to udělala?“ zvolal smutně. „Byl jsem zakletý. Kdybys vydržela jen jeden rok, byl bych volný. Teď si musím vzít zlou trolí královnu, která sídlí na zámku na východ od slunce a na západ od měsíce.“ V tu chvíli princ i s celým zámkem zmizel a Astrid zůstala sama v chladném, tmavém lese.

Dlouhá cesta

Astrid se ale nevzdala. Rozhodla se, že svého prince najde, ať to stojí, co to stojí. Putovala dny a noci, až došla k malé chaloupce. Uvnitř seděla stařenka, která jí dala kouzelné zlaté jablko. „Až bude nejhůř, použij ho,“ poradila jí. „Tvá cesta bude dlouhá a zavede tě až na samotný konec světa.“

Její cesta byla plná nástrah. Prošla ledovými pláněmi a vylezla na vysoké hory. Cestou prokázala mnohokrát svou laskavost a ochotu pomoci. Proto ji s radostí přijaly další dvě moudré ženy, které poznaly její dobré srdce. Jedna jí darovala zlatý kolovrátek, který sám přede, a druhá zlatý tkalcovský stav, který sám tká ty nejjemnější látky. „Tyto dary ti pomohou vykoupit čas, který potřebuješ k záchraně prince. Trolí královna miluje zlato a lesklé věci,“ řekla jí druhá stařenka. Obě ženy jí ukázaly směr k ledovému zámku trolí královny.

Zámek z ledu

Konečně dorazila k zámku z ledu, který střežili oškliví trolové. Uvnitř na ledovém trůnu seděla trolí královna, ještě ošklivější než její stráže. Vedle ní stál princ Magnus, ale jeho oči byly prázdné a smutné, jako by byl v hlubokém spánku. Astrid vystoupila a ukázala královně zlaté jablko.

Chamtivá královna chtěla zlaté poklady získat. Astrid jí nabídla zlaté jablko, kolovrátek i stav výměnou za to, že smí strávit tři noci u prince, aby na něj mohla mluvit a probudit ho z jeho kouzelného spánku. Trolí královna věděla, že slova lásky jsou to jediné, co může její kletbu zlomit, ale věřila, že princ je pod trolím kouzlem tak hluboko, že ji neslyší. Navíc trolí moc byla nejsilnější v noci. Královna souhlasila, ale každou noc dala princi vypít nápoj, po kterém tvrdě spal. První dvě noci Astrid plakala a volala jeho jméno, ale on se neprobudil. Třetí noc ho však jeden ze služebníků varoval. Princ jen předstíral, že nápoj vypil. Když Astrid přišla, byl vzhůru a společně vymysleli plán.

Zlomení kletby

Druhý den ráno princ oznámil trolí královně: „Vezmu si jen tu, která dokáže vyprat kapku vosku z mé košile. Ta skvrna je důkazem lásky a zrady, a jen láska ji dokáže odstranit.“ Trolí královna se zasmála, protože věřila, že žádná lidská síla, natož láska, nemůže překonat její zlou magii. Ona i její dcery se snažily, drhly a praly, ale skvrna nešla vyprat. Byla chráněna silnou magickou kletbou a symbolizovala Astridinu zradu. Pak přišla na řadu Astrid. Věděla, že je to její poslední šance. S láskou v srdci přistoupila ke košili a namočila ji do studené vody. Jakmile se dotkla látky, skvrna vosku, symbolizující její pokání a lásku, zmizela. Skvrna totiž nemohla zmizet silou, ale jen čistou, opravdovou láskou, která uznala chybu a byla ochotná ji napravit. Trolí královna a její dcery vzteky popraskaly, ledový zámek se zřítil a kletba byla zlomena. Astrid a Magnus se vrátili domů, kde vládli šťastně a spravedlivě až do konce svých dnů.

Článek Medvědí král – norská lidová pohádka se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Nejraději seděla na hladkém kameni u řeky a sledovala, jak se po hladině vozí listy jako malé lodičky nebo jak kolem poletují motýli. Někdy je honila a pokoušela se je chytit do své tlamičky. Byla to zábava. Ale jednoho rána si řekla, že tohle všechno je fajn, ale ráda by se podívala dál do světa.
„Chtěla bych vědět, co je za naší horou. A chci vědět odkud teče tahle řeka,“ řekla si.

Všichni v dračí dolině jí říkali:
„Musíš počkat, Laurinko. Až ti křídla zesílí, pak poletíš do světa jako každý správný drak.“

Ale Laurinka nechtěla čekat.
„Když nemůžu létat, půjdu po svých,“ řekla si jednoho rána.
A tak si uhladila šupiny, narovnala slabounká křídla, otočila se ještě jednou ke své dolině a vydala se na výlet po vlastních nohou, i když draci obvykle létají a po svých se přesunují jen na krátké vzdálenosti.

Sova na starém dubu

Když přešla první kopec, uviděla starý dub. Na jeho větvi seděla velká sova.
„Kam jdeš, dračice?“ zahoukala sova.

„Na výlet,“ odpověděla Laurinka. „Chci poznat nová místa.“
Sova přikývla. „Tak se pořádně dívej kolem sebe. Svět je plný zajímavostí na každém kroku.“

Laurinka se usmála a šla dál. A opravdu! Hned pod stromem opodál našla malou šišku krásně zbarvenou do červena. Uložila si ji pod křídlo jako její první poklad z cesty.

Šibalský lišák

Když Laurinka kráčela lesem, zaslechla slabé kňučení. Zastavila se a pozorně se rozhlédla. Zvuk přicházel odněkud zpoza velkého balvanu. Laurinka ho opatrně obešla a uviděla malou lišku s huňatým ocasem. Uvízlou pod větví. Přes její zadní nohy spadla těžká větev a liška se nemohla pohnout.

„Pomoc prosím,“ žadonila lištička. „… já… já se odtud nemůžu dostat,“ zašeptala liška vystrašeně. Její oči byly plné slz a malý čumáček se chvěl.

Laurinka k ní hned přiběhla. „Neboj, já ti pomůžu,“ řekla odhodlaně. Přitiskla tlapky k větvi a ze všech sil zatlačila. Větev se ani nehnula. Zkusila to znovu, tentokrát si pomohla i ocáskem a křídly. Větev se konečně zvedla jen o kousek nahoru. Ale to stačilo, aby liška mohla vysunout nohy.

Liška se vyhrabala, protáhla se a pak se k Laurince přitulila. „Děkuju… myslela jsem, že tam zůstanu snad na věky.“
Laurinka se usmála. „Nemáš zač. Maminka říká, že si musíme navzájem pomáhat.“

Liška kývla a její oči zářily vděčností. „Kdybys někdy potřebovala pomoc ty… najdeš mě v malinovém lese. Je tam měkká tráva a spousta sladkých malin. Pojď tam se mnou,“ řekla. „Můžeš si tam odpočinout a lenošit až do večera.“

Laurince se představa odpoledne stráveného v malinovém lese líbila, ale ještě nedošla tam, kam chtěla a tak s úsměvem odmítla. „Možná jindy,“ řekla a rozloučila se s liškou, aby se mohla vydat dále.

Liška zatočila ocasem, zasmála se a zmizela mezi keři. Laurinka šla dál okrajem lesa a uviděla i tam spoustu zralých malin. Samy na ni volaly.
Natrhala si jich plnou hrst a pár jich i snědla. Zbytek si opatrně uložila pod křídlo, až dostane po cestě hlad.

Medvěd na kamenném mostě

Když došla k řece, zjistila, že přes ni vede starý kamenný most. A na mostě seděl obrovský medvěd.
„Most je můj,“ zabručel. „Každý, kdo chce projít, musí mi zaplatit. Co mi dáš, abych tě pustil dál?“

Laurinka se zastavila a přemýšlela čím by mohla medvědovi zaplatit. Vzpomněla si na maliny, které si schovala na později a vysypala je před medvěda. Medvěd slupl maliny a mlsně se oblízl. „Mňam, ty byly sladké. Tak dobré maliny jsem už dlouho nejedl. Můžeš projít. Jen mi řekni, kam jsi se vydala?“
„Vydala jsem se na výlet, protože chci poznat svět a chci vidět, odkud teče řeka.“

Medvěd se na ni chvilku díval a pak se usmál.
„Tak to ti přeji šťastnou cestu,“ řekl a uhnul stranou.
Laurinka mu poděkovala a přeběhla most.

Jeskyně se studánkou

Na druhé straně řeky vedla úzká cestička až k hoře. U jejího úpatí byla malá jeskyně. Laurinka do ní nakoukla a uviděla uvnitř malou studánku odkud pramenila voda, která tekla do řeky. Voda byla tak čistá, že se v ní viděla jako v zrcadle.

Naklonila se a usmála se na svůj odraz v ní. Aha, tak odtud k nám teče naše řeka, pomyslela si, ale nahlas jen řekla: „Ahoj, Laurinko,“ zašeptala svému odrazu ve studánce. „Dneska jsi ušla pořádně dlouhou cestu.“

Laurinka ponořila hlavu do vody a zhluboka se napila. Žízeň měla, po té dlouhé cestě, velikou a ledová voda jí příjemně ochladila a potěšila. Pak si sedla na kámen před jeskyni a sledovala západ slunce. Byla ráda, že se na výlet dnes vydala. I bez silných křídel. I bez létání.

A pochopila jednoduchou věc:
Když chce drak poznat svět, nemusí hned létat. Stačí se nebát a vykročit. Třeba i po vlastních.

Návrat domů

Když se slunce začalo schovávat za hory, Laurinka se obrátila zpět. Šišku od dubu měla pořád u sebe, jako připomínku svého prvního výletu.

A když večer seděla znovu na svém kameni u řeky, dolina byla zase tak klidná jako dřív. Laurinka si položila hlavu na tlapky a tiše řekla:
„Zítra možná vyrazím zase. Tam venku je spousta míst, která ještě neznám.“

Článek Malá dračice Laurinka na velkém výletě se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

V Liduščině pokojíčku panovalo večer ticho. Jen lampička na nočním stolku tiše svítila, dokud ji maminka nezhasla. Na poličkách bylo vše přehledně a spořádaně uložené. Panenka Amálka měla složené ruce v klíně, medvěd Kubík ležel v košíku s dekou z malé utěrky, robot R-7 stál nehybně vedle kuchyňky a plyšový králíček Brumla si dřímal pod Liduščinou šálou. Venku se město ukládalo ke spánku a z ulice doléhal jen vzdálený šum aut.
Liduška v postýlce tiše oddechovala a její pokojíček se ponořil do nočního klidu.

A právě tehdy to začalo.
Zavrzala dvířka kuchyňky, ozvalo se jemné cvak. A v tu chvíli se všechno kolem pohnulo.
Robot R-7 zablikal modrým světýlkem, Amálka si protáhla ruce, Kubík zívl tak nahlas, až se zatřásla polička, a Brumla zpod šály vykoukl s ospalým výrazem.

„Poslouchejte,“ začala panenka tiše, aby neprobudila Lidušku, „zítra má narozeniny!“
„Narozeniny?“ zopakoval Kubík a sedl si. „Tak to musíme něco vymyslet. Něco výjimečného!“
„Mám návrh,“ pípl robot R-7 a zvedl ukazováček. „Projekt: překvapení. Úkol číslo jedna – dort.“
„Úkol číslo dvě,“ zatroubil vláček z poličky, „přání!“
„A já bych přidal vzkaz,“ doplnil Brumla klidným hlasem. „Ať Liduška ví, že si jí vážíme a máme ji rádi.“

Všichni se na sebe podívali a usmáli. Měli jasno. Dnes v noci se bude tvořit.

Velká noční příprava

„Tak tedy,“ rozhodla Amálka, „musíme nejdřív zjistit, co můžeme použít.“
Otevřela dvířka kuchyňky a nakoukla dovnitř.
„Papír,“ zahlásil Kubík a vytáhl zespodu složený kousek obalu od bonbónů.
„Plastelínu máme tady,“ ukázal Brumla na krabičku s víčkem.
„A korálky!“ zvolal robot, když v rohu pod postelí objevil roztržený náramek. „Množství – dostačující.“

Začala práce.
Amálka rozválela kousek růžové plastelíny na kulatý plát a položila ho na víčko od krabičky. Kubík pečlivě vystřihl dva papírové kruhy a naskládal je na sebe, jako by dělal opravdový dort s dvěma patry.
R-7 mezitím třídil korálky podle barev a Brumla je jeden po druhém přidával navrch jako ozdoby.

„Tenhle červený bude jahoda,“ rozhodla Amálka.
„A modrý je borůvka,“ přidal se Kubík.
„Tady ten srdíčkový patří doprostřed,“ usmál se Brumla a opatrně ho položil na špičku dortu.

Když bylo hotovo, všichni na dort hrdě hleděli.
Byl sice trochu nakřivo a plastelína měla otisky jejich prstů, ale to nevadilo. Vypadal jako nejkrásnější narozeninový dort na světě.
„Liduška bude koukat,“ řekl Kubík spokojeně a pohladil si bříško, jako by už ochutnal.

Dopis od hraček

„A teď ten dopis,“ řekla Amálka.
Vytáhla malý papírek, který dřív sloužil jako účtenka z hračkářství. Položila ho doprostřed stolečku a k němu připravila malou pastelku s okousaným koncem.

„Napíšeme to společně,“ navrhla.
Všichni se posadili kolem. Kubík si sedl na bobek, R-7 si světýlkem osvítil papír a Brumla jí přisunul pastelku.

„Začnu já,“ řekla Amálka a pečlivě psala:
Milá Liduško, přejeme ti všechno nejlepší k narozeninám.

„To je hezké,“ kývl Kubík. „Ale přidej tam, že děkujeme, jak se o nás stará.“
Amálka připsala druhou větu:
Děkujeme, že nám každý večer uklízíš kuchyňku a že jsi na nás vždycky hodná.

„Já chci napsat, že díky tobě nikdy nemám prach na kolečkách,“ hlásil vláček zvesela.
„To tam musí být!“ smála se Amálka a dopsala třetí řádek.

Robot R-7 se zamyslel, přehodil si světýlko do žluté barvy a řekl:
„Mohli bychom napsat, že její úsměv nás nabíjí. To je pravda. Pokaždé, když se usměje, celý den je hned hezčí a jasnější.“
„Dobíjí,“ uchechtl se Brumla. „Ty jsi ale technik.“
„Tak to změňme,“ navrhl Kubík. „Napiš, že nás dělá šťastnými.“
R-7 souhlasil a přepsal větu:
Tvůj úsměv nás dělá šťastnými.

Nakonec si vzal slovo Brumla. Chvíli přemýšlel, jak to říct, a pak tiše dodal:
Děkujeme, že nám dáváš domov a že s tebou je každý den veselý.

Amálka vše přečetla nahlas, aby se ujistila, že to zní správně.
Když skončila, bylo v pokojíčku úplné ticho. Takové, jaké bývá, když jsou všichni spokojení.

Milá Liduško,
přejeme ti všechno nejlepší k narozeninám.
Děkujeme, že nám každý večer uklízíš kuchyňku a že jsi na nás vždycky hodná a že díky tobě nikdy nemáme prach na kolečkách.
Tvůj úsměv nás dělá šťastné.
Děkujeme, že nám dáváš domov a že s tebou je každý den veselý.

Tvoji kamarádi – Amálka, Kubík, Brumla, R-7 a Vláček.

„Dokonalé,“ uznal R-7 a pečlivě narovnal papírek.
„Tak,“ řekla Amálka s úsměvem, „teď všechno připravíme, aby to ráno Liduška našla.“

Na malý stoleček před kuchyňku položili dort, dopis a vedle něj malý kamínek ve tvaru srdce. Pro štěstí.
Všichni si naposledy své dílo prohlédli.

„Myslím, že tohle budou její nejhezčí narozeniny,“ zamumlal Brumla.
„A teď rychle zpátky,“ připomněl Kubík, „už brzy začne svítat.“

Ráno v pokojíčku

První paprsky slunce proklouzly závěsem a pohladily Lidušku po tváři.
Zívla, posadila se a rozhlédla po pokoji.
Na stolečku u kuchyňky něco zářilo. Pomalu vstala a přistoupila blíž.

Zastavila se, otevřela pusu a zůstala stát jako přikovaná.
Na ubrusu stál barevný dort z papíru, plastelíny a korálků. A vedle něj složený dopis.

Liduška ho rozložila a četla nahlas, řádek po řádku.
„Milá Liduško… přejeme ti všechno nejlepší… děkujeme, že nám uklízíš…“

Když dočetla, oči se jí rozzářily.
Pohladila medvídka po hlavě, Amálce upravila zástěrku, Brumlovi narovnala ucho a robotovi R-7 pošeptala:
„Já vám taky děkuju.“

Dort postavila na poličku, aby se nerozpadl, a dopis si schovala do své krabičky s poklady. Pak se usmála, přitáhla si deku a ještě chvilku seděla.

Ten den byl pro Lidušku výjimečný.
A když večer zhasla lampičku, zašeptala směrem ke kuchyňce:
„Dobrou noc, kamarádi.“

Odpovědí jí bylo jemné cinknutí, které znělo přesně jako tichý smích.

Článek Liduščina noční kuchyňka – 2. díl: Narozeninové překvapení se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Talířky pěkně do poličky, hrnce podle velikosti, lžičky do šuplíku. Plyšového medvěda Kubíka posadila do košíku, panence Amálce uhladila zástěrku a robota R-sedmičku postavila na poličku. Všechno bylo přesně tam, kde má být.
Potom se zachumlala do peřiny, maminka ji uložila, přečetla pohádku na dobrou noc a zhasla lampičku. Nikdy to netrvalo dlouho a malá Liduška už spokojeně pochrupovala.

Jednou ráno si, ale Liduška všimla, že je něco jinak. Hrníček, který měl být ve skříňce, stál najednou na plotýnce. Bylo jí to divné, ale řekla si, že ho možná včera zapomněla jen uklidit. Jenže to nebyl jediný případ. O několik dní později se to opakovalo. Tentokrát, ležela malá lžička na stolečku uprostřed ubrusu a na ní byl růžový flíček od barvy. A naběračka? Ta se jednoho rána dokonce válela pod stolem. Jednou se to může stát, ale tak často? To už nemohla být náhoda, pomyslela si Liduška.
„To je zvláštní,“ šeptla. „Včera večer tu bylo uklizeno.“

Jenže ona nevěděla, co se v její kuchyňce děje po setmění, když už spí.

Každý večer, když celý byt ztichl a Liduška usnula, začalo to.
Dvířka kuchyňky se lehce pootevřela, jako by se probudila a nadechla, a v tu chvíli se v pokoji probudily i všechny hračky.

Medvěd Kubík se protáhl a posadil. „Tak jdeme na to,“ zívl. „Dneska vařím já.“
„My,“ opravila ho panenka Amálka s úsměvem. Uvázala si zástěrku a rozložila ubrousky na stůl. „Bez pomocníků bys zvládl sotva čaj.“

Robot R-7 zabzučel a rozsvítil modré světýlko. „Program hostina spuštěn,“ oznámil vážně, ale všichni věděli, že se jen tváří důležitě.

Vláček zatroubil a přivezl jim suroviny: filcové řízky, papírové plátky okurky, dřevěné kostičky místo brambor a pár plastových rajčat.
Kubík zamíchal v hrnci natrhané papírové kolečka z obalu pastelek a dělal, že je to polévka. „Trochu vývaru,“ mumlal spokojeně a míchal lžičkou.

Amálka zatím krájela filcové řízky tupým nožíkem a sypala na ně nadrobno nastříhané ubrousky. Tomu říkala strouhanka. Plyšový králíček Brumla dělal, dělal, že škrábe brambory z dřevěných kostiček.
Robot stál u plotýnky a počítal: „Raz, dva, tři, čtyři… osm. Hotovo. Polévka připravena.“
Zatímco on měřil přesně, ostatní se smáli a ochutnávali neviditelné jídlo.

„Hlavní chod!“ zvolala Amálka a naložila na talířky řízky, bramborové kostičky a salát z papírových lístků.
„Dezert je na mně,“ řekl robot. Z krabičky vytáhl plstěné palačinky, poskládal je na sebe a ozdobil barevnými papírky.
„Palačinkový dort,“ oznámil pyšně.

Všichni si sedli ke stolečku, vzali do rukou miniaturní příbory a začali „jíst“.
Kubík mlaskal tak potichu, jak jen uměl. Amálka si po každém soustu otřela pusu ubrouskem, králíček u jídla spokojeně vrtěl malým ocáskem a robot po každém jídle hodnotil:
„Chuť: výborná. Společnost: skvělá.“

Po večeři si povídali. Mluvili o tom, co Liduška přes den vařila, jak robotovi na chvíli došla baterka, a jak si Kubík málem sedl na pastelku. Smáli se a bylo jim dobře. Byla to jejich tajná noc.

Když hodinové ručičky ukázaly, že brzy začne svítat, pustili se do úklidu.
Kubík myl hrnce, Amálka skládala talířky, R-7 kontroloval, jestli všechno sedí.
Ale občas se jim něco popletlo. Někdy schovali jinam lžičku, někdy hrníček postavili dnem vzhůru a jindy zapomněli zavřít šuplík.
Ale vždy se všichni vrátili na svá místa a čekali, až se rozední.

Ráno, když se Liduška probudila a rozhlédla se, viděla, že všechno vypadá skoro stejně jako večer. Jenže to „skoro“ bylo to, co ji zarazilo.
Na ubrusu našla kousek zeleného papírku, v misce ležela dřevěná kostička a hrníček byl dnem vzhůru.
„To se tady v noci děje?“ zamumlala.

Vzala lžičku do ruky a všimla si na ní malinkého flíčku barvy. Přiložila ji k tváři a chvilku přemýšlela.
„Co se to tady děje? Někdo tady v noci vaří? Ale kdo? Možná… moje hračky?“ Napadlo ji.
Usmála se a rozhodla se, že to neprozradí. Bude jejich tajemství chránit jako své.

Ještě ten večer Liduška srovnala kuchyňku co nejpečlivěji. Talířky podle puntíků, příbory do řady, všechno jako ze škatulky.
Na stoleček ale nenápadně položila malou cedulku:
„Dobrou chuť.“

Potom zhasla lampičku a zašeptala:
„Ať se vám to nepřipálí.“

A když zavřela oči a začala tiše oddechovat, v kuchyňce to cinklo.
Dvířka se pootevřela a z poličky se ozval známý hlas:
„Tak, přátelé, začínáme.“

Článek Liduščina noční kuchyňka se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Byli to drobní tvorové s křidélky třpytícími se jako kapky rosy. Každý z nich u sebe měl půl kouzelné skořápky ořechu s barvičkami. Každý večer, když se slunce schovalo za kopec, broučci rozzářili svá světélka a vydali se malovat stromy. 

„Já mám letos na starosti javor!“ zvolal červený brouček Červínek a hrdě si máchal štětečkem. 
„A já zase břízu,“ odpověděla Žluťka, která měla vždycky trochu barvy i na tykadlech. 
„Já chci dělat dub, má největší listy!“ ozval se drobný Oranďák. 

Všechno by šlo jako každý rok, jenže jednoho rána – barvy zmizely. 

Ořechové skořápky byly pryč. Žádná červeň, žádná žluť, ani kapka oranžové. Jen na zemi zůstalo několik kapek barev a rozmazané čmouhy. Broučci běhali po trávě sem a tam, ale nikde nic. 

„To je konec,“ povzdechla Žluťka. „Bez našich barev bude svět šedý. Podzim se nikdy nezbarví krásnými barvami a lidé budou smutní. “ 
„Musíme je najít!“ rozhodl Červínek a vyletěl k plotu. 

Právě v tu chvíli procházely kolem dvě děti z vesnice – Anička a Toník. 
„Podívej Toníku. To je divné. Je podzim, ale listy na stromech jsou pořád zelené… jak to, že ještě nežloutnou?“ divila se Anička. 
„To je zvláštní, vloni už touhle dobou byl celý les barevný,“ řekl Toník. 

A tehdy uslyšeli tenoulinký hlásek: 
„Pomóóóc! Děti pomozte nám!“ 

Děti se rozhlédly – a sotva uvěřily vlastním očím. Na kameni seděli tři malí broučci a mávali na ně. 
„Vy mluvíte?“ vydechl Toník. 
„Ano, ale ne s lidmi.“ přikývl Červínek vážně. „Jenže teď potřebujeme vaši pomoc. Ztratily se nám kouzelné skořápky s barvami. Musíte nám pomoct, jinak se listy na stromech nikdy nezbarví do červena, oranžova ani žluta. Stromy prostě uvadnou a zešednou. Dovede si představit tak smutný podzim?“ 

Děti souhlasily, že to by bylo strašné a hned se vydaly hledat. Stop bylo málo, jen pár stříbrných cestiček protkaných kapkami barvy vedlo od zahrady do mechu pod starou lískou. A tam – v dutině pod kořenem – seděl velký šedý hlemýžď. 

Měl kolem sebe rozlité barvy, které se mu leskly na těle jako duhové kaluže. Když spatřil děti a broučky, zasyčel: 
„Nechoďte sem! Ty barvy jsou moje! Konečně budu krásný, ne jen šedý!“ 

„Ale ty jsi krásný tak, jak jsi,“ řekla mu tiše Anička. „Podívej, tvoje šedá se leskne jako stříbrný měsíc na obloze.“ 
„To říkáš jen tak,“ zamručel hlemýžď, ale bylo vidět, že ho to trochu zahřálo. 

Červínek přiletěl blíž a řekl: 
„Hlemýždi, nechceme ti barvy brát. Můžeš si jich trochu nechat. Jen nám vrať naše kouzelné skořápky, ať zase rozsvítíme podzim.“ 

Hlemýžd chvíli přemýšlel. Nikdy mu nikdo nic nenabídl. Všichni se ho báli nebo se mu smáli. Nakonec přikývl. „Dobře… ale chci být taky barevný. Jako váš podzim,“ řekl nesměle. 

A tak se dali do práce. Broučci ponořili své štětečky do kouzelných barev a pomalu začali malovat nejen listy, ale i ulitu samotného hlemýždě. Oranďák mu nakreslil pruhy jako západ slunce, Žluťka přidala kapky zlaté rosy a Červínek udělal spirálu rudou jako javorový list. 

Když byli hotovi, celý hlemýžď zářil barvami jako podzim sám. Hlemýžď se usmál, jak jen to hlemýždi dovedou, a řekl: 
„Nikdy jsem si nemyslel, že barvy můžou být tak krásné. Děkuju vám.“ 

Od té doby už nikdy nic neukradl. Každý podzim pomáhal broučkům tím, že po dešti svým slizem leštil listy, aby se barvy lépe leskly. A děti z vest? Ta se každoročně těšila na chvíli, kdy se příroda rozzáří všemi barvami, protože všichni věděli, že někde mezi listím pořád malují broučci malíři – a že u nich sedí jeden šťastný, barevný hlemýžď. 

Článek Broučci, co kreslí listy  se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Nebyla největší ani nejjasnější. Zato byla zvídavá a pořád něco pozorovala. Nejraději sledovala svět dole pod sebou. Okna domů, lampy v ulicích, malé tečky světla, které se hýbaly a zase mizely.

Jednou v noci to už nevydržela. Chtěla ta světla vidět zblízka. Bez dlouhého přemýšlení se odrazila a vydala se dolů k Zemi.

Letěla dlouho a s radostí. Čím byla blíž, tím víc cítila chlad a tíhu. Její světlo sláblo. Když dopadla do trávy na louce, sotva se třpytila. Zbyl z ní jen malý teplý bod, který sotva držel pohromadě.

Jiskřička se pokusila vzlétnout, ale nešlo to. Nožičky se jí bořily do hlíny a vítr ji nutil přivírat oči. Schoulila se do trávy a snažila se aspoň trochu svítit. Bála se, že by mohla zhasnout úplně. Jenže pak ji únava přemohla a ona usnula.

Ráno ji probudily kroky. Nad ní stála holčička s věnečkem z květin ve vlasech a batohem na zádech. Jmenovala se Eliška a chodila se dívat, jak se svět probouzí.

„Co tu svítí?“ zašeptala a klekla si do trávy.

Když uviděla Jiskřičku, opatrně jí vzala do dlaní a přivinula si třesoucí hvězdičku k sobě. Hvězdička jí tiše vyprávěla svůj příběh. Eliška poslouchala a ani nedutala.

„Zkusíme tě dostat co nejvýš,“ řekla nakonec. „Třeba, když zkusíš vzletět z našeho kopce za městem, možná ti to půjde lépe.“

Eliška měla v baťůžku sklenici, do které chytala broučky. Aby se hvězdičce po cestě nic nestalo, uložila ji opatrně do ní a vydala se na cestu. Cesta na kopec byla dlouhá. Kamínky jí klouzaly a nohy bolely. Jiskřička se v malé skleněné nádobce snažila svítit, jak jen to šlo. Každý drobný záblesk Elišku hřál v dlani.

Na vrchol dorazily za soumraku. Obloha tmavla a první hvězdy se objevily jako malé plamínky na nebi.

Eliška otevřela sklenici a opatrně položila Jiskřičku na kámen. „Tady… odtud už to snad zvládneš.“

A zvládla. Když nad nimi zazářil Světlík, její starší bratr, Jiskřička ucítila teplo, které znala. Její světlo zesílilo. Pomalu. Jistě.

Vznesla se. Nejprve jen kousek a pak výš. A ještě výš.

Eliška zůstala stát a dívala se, dokud se Jiskřička neztratila mezi ostatními hvězdami. Jedna z nich pak mrkla trochu jasněji než ostatní.

Od té doby, když jde Eliška večer domů a je tma, vždycky ví, kam se podívat. A Jiskřička tam svítí. Tiše a trpělivě. Pro každého, kdo zrovna hledá cestu.

Článek O ztracené hvězdičce, která hledala cestu domů  se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.